Význam díla francouzské spisovatelky Annie Ernauxové (* 1947) a její pověst žijící klasičky podtrhlo v roce 2022 její ocenění Nobelovou cenou za literaturu. Nedlouho předtím vydalo nakladatelství Host v překladu Tomáše Havla autorčino stěžejní dílo Roky, které se nyní dočkalo audioknižní podoby. Četby oceňovaného textu, čerpajícího z osobních vzpomínek, deníkových záznamů i historických faktů, se ujala za mikrofon jen zřídka usedající oblíbená herečka Eliška Balzerová, což pro tuzemské publikum znamená dvojitý posluchačský svátek…   

Většina českých čtenářů slyšela jméno spisovatelky Annie Ernauxové poprvé až poté, co získala Nobelovu cenu za literaturu. Bylo tomu tak i ve vašem případě? A bylo zmíněné ocenění jedním z důvodů, proč jste přijala nabídku načíst audioknižní verzi jejího stěžejního díla Roky?

Ano, jméno spisovatelky jsem jako mnoho českých čtenářů slyšela poprvé, ale její ocenění Nobelovou cenou za literaturu nebylo důvodem, proč jsem tuto nabídku přijala, spíše naopak – cítila jsem velkou zodpovědnost.

S jakým očekáváním jste ke knize přistupovala a jaký dojem jste si z ní nakonec odnášela?

Přiznám se, že jsem zpočátku trochu bojovala s formou vyprávění, ale jakmile jsem pochopila autorčin záměr a strukturu příběhu, pak už to byl čtenářský zážitek.

Švédská akademie vyzdvihla na tvorbě první oceněné francouzské spisovatelky způsob, jakým reflektuje téma individuální i kolektivní lidské paměti. Pro herečku je dobrá paměť nutnou součástí profesní výbavy, projevuje se tento dar – který může být i prokletím – rovněž v osobním životě? A nepohrávala jste si někdy s myšlenkou sepsat vlastní memoáry?

Dobrá paměť je důležitá nejen pro hereckou profesi a opravdu je darem i prokletím. Jsou situace a chvíle v životě, které byste nejraději zapomněla, ale nejde to. A o těch autorka, někdy až nekompromisně, píše. Paní Annie Ernauxová cituje ze svého deníku: „Jestli do dvacátých narozenin nenapíšu román, zabiju se!“ Tak moc se chtěla stát spisovatelkou. Já si s myšlenkou sepsat memoáry ani nepohrávám.

Kritika oceňuje na Rocích kromě jiného jejich formu, která se opírá o netradiční mix osobních vzpomínek, deníkových záznamů a historických faktů. Přinášelo to vám coby interpretce nějaká úskalí?

Jediná starost byla správně pochopit a předat posluchači obsah jejich osobních vzpomínek. Musela jsem se ztotožnit s jejími názory, i když to občas nebylo jednoduché.

Při četbě Roků mě až zarazilo, do jaké míry proměna české polistopadové společnosti kopíruje vývoj, kterým prošla Francie v době, kdy se u nás na dvacet let zastavil čas vinou normalizace. Třeba když autorka píše, jak ideály roku 1968 přecházely v produkty a zábavu. Měla jste nad některými pasážemi podobný pocit déjà vu?

To byla zrovna pasáž, která ve mně budila úsměv. V roce 1968 jsme se my snažili zbavit komunistického režimu a nepodařilo se nám to. Upadli jsme na dvacet let do marasmu normalizace. Ve Francii ale v tomto roce silně s levicí koketovali. Myslím, že vývoj české a francouzské společnosti srovnávat nelze. Udivilo mě také, s jakou otevřeností autorka mluví o problému přistěhovalectví a náboženských rozdílů ve společnosti.

Kniha však stejnou měrou pojednává o osudu jedné ženy – manželky, matky, intelektuálky, spisovatelky... Zarezonovaly ve vás autorčiny úvahy a pocity týkající se nadčasových témat, jako je rodina, láska, střídání generací nebo lidské stárnutí?

Autorka je přibližně stejný ročník jako já, a tak jsem otevíraná témata samozřejmě vnímala citlivěji než třeba ta politická, taky jsem manželka, matka, babička. Ale žijeme každá v jiné společnosti, máme jinou profesi, jinou životní zkušenost...

Před lety jste načetla knihu vzpomínek spisovatelky a literární historičky Anny Blažíčkové Teď něco ze života, v níž se rovněž prolíná osobní rovina s velkými dějinami. Vzpomněla jste si na ni při četbě Roků? Přijde vám kniha Annie Ernauxové v něčem podobná, nebo naopak zásadně odlišná?

Tato souvislost mě skutečně nenapadla. Je to už velmi, velmi dávno, ale vracím se k jedné z předešlých odpovědí, týkající se paměti. Na tuto četbu nikdy nezapomenu! To bylo něco velice vzrušujícího a pro mne silně osobního. Za tuto knihu a naplněný život jsem tenkrát autorku v duchu ocenila.

A jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?

S panem režisérem Michalem Burešem jsme se už pracovně setkali a to, že mne vyzval k další spolupráci, mě potěšilo. Doufám, že se posluchačům bude naše interpretace této neobyčejné knihy líbit.

Ptal se Petr Nagy.

_________________________________

Annie Ernauxová

(* 1940)

Jedna z nejvýznamnějších francouzských spisovatelek, považovaná dnes za žijící klasičku, vyrůstala v malém normandském městečku Yvetot, kde její rodiče provozovali koloniál a bistro. Vystudovala pedagogiku a moderní literaturu, kterou později vyučovala na střední škole i na univerzitě. Autorka označovaná dnes za čelnou představitelku populárního žánru autofikce vytvořila více než dvě desítky knih, při jejichž psaní vycházela z vlastního života. Roku 2017 získala Cenu Marguerite Yourcenarové za celoživotní dílo. Českého vydání se v roce 1995 dočkala dvojice próz Místo a Obyčejná žena z 80. let, které věnovala zesnulému otci a matce. Mezi její nejznámější tituly patří Roky (2008), nominované mj. na Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Nakladatelství Host je česky vydalo v roce 2022 nedlouho předtím, než

byla spisovatelce udělena Nobelova cena za literaturu, a připravuje vydání dalších autorčiných knih (Paměť dívky, Mladík / Událost).

Eliška Balzerová

(* 1949)

Jedna z nejoblíbenějších českých hereček zahořela pro divadlo už v dětství, což ji nakonec dovedlo ke studiu na brněnské konzervatoři a na JAMU, kde se v hodinách herectví potkávala s Jiřím Bartoškou, Bolkem Polívkou či Svatoplukem Skopalem. První angažmá získala v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, později si zahrála v Divadle na Vinohradech i na scéně Národního divadla. Nejdéle však zakotvila v Divadle Na Fidlovačce, z něhož společně s Tomášem Töpferem vytvořila prosperující podnik a kde se později stala ředitelkou. Jejím životním divadelním projektem se však stala one woman show Můj báječný rozvod, v níž ztvárňuje celkem osmnáct rolí a se kterou sklízí na různých scénách úspěch už po dvě desetiletí. Oblibu televizních diváků si získala velmi záhy ztvárněním lékařky Alžběty Čeňkové v seriálu Nemocnice na kraji města (1977). Od té doby se šarmantní herečka oplývající komickým talentem objevila v desítkách televizních a filmových děl, včetně „komedie století“ S tebou mě baví svět nebo Poslední aristokratky, jejíž audioverzi jsme vydali. Postava Vilmy ve snímku Ženy v pokušení jí vynesla Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V rámci svého dlouholetého účinkování v dabingu (svůj hlas opakovaně propůjčila kupříkladu Kathleen Turnerové či Glenn Closeové) získala Cenu Františka Filipovského 2007.