Zasvěcenci tvrdí, že memoáry nejprodávanější spisovatelky všech dob co do pronikavosti předčí i učebnice britských dějin 20. století. Pánům historikům totiž obvykle chybí každodenní ostříží náhled AGATHY CHRISTIE (1890–1976), nezbytný stavební kámen jejích detektivních románů i povídek, jež se už v meziválečném dvacetiletí staly moderní klasikou. Audioverze autorčina VLASTNÍHO ŽIVOTOPISU (1975) se teď díky dvojnásobné držitelce Ceny Thálie ALENĚ VRÁNOVÉ dočkala hlasu podobně empatického. A to nejen z důvodu, že sama interpretka má s jejím literárním dílem bohaté zkušenosti, nýbrž i proto, že ji rozsáhlý text postavil před osobní výzvy a proměnil se v napínavou detektivku…

Do paměti kulturního publika jste se zapsala jako vynikající filmová a divadelní herečka, avšak o hodně by se ochudil ten, kdo by opominul výkony, při nichž hrajete pouze hlasem. Na jakou čistě zvukovou roli vzpomínáte nejraději?

Na rozhlasovou hru, nebo vlastně na ženský udavačský monolog Modrý anděl Milana Uhdeho v režii Lídy Engelové. Aktovka psaná původně pro disent působila ještě před více než třiceti lety formálně natolik novátorsky, že bych ji neváhala označit za určitý prototyp pozdějších audioknih. Díkybohu se na tuhle letitou nahrávku nezapomnělo. Dodnes je prý součástí výuky příslušného předmětu na DAMU a doufám, že ještě někdy opustí archiv a zazní v éteru. Na život s mikrofonem se ostatně zapomenout nedá, a stejně tak na všechny tamní role, kolegy, režiséry. To byly osobnosti! Jen namátkou: pánové Bezdíček, Horčička, Roll, Pompe… Anebo režisér Přemysl Pražský, mezi herci přezdívaný „Já tam jdu“. S těmi slovy vyrážel od studijního pultu až k našemu mikrofonu, aby s námi danou větu – a někdy třeba jen jediné slůvko – probral z očí do očí. Tak moc mu na konkrétním výrazu záleželo.

Famózní byl kdysi váš převlek v adaptaci autorčiny hry Svědkyně obžaloby, uváděné v Divadle ABC pod názvem Korunní svědkyně. Je to sice už půl století, nicméně na tu dvojroli dodnes s láskou vzpomínají kmenové členky Společnosti Agathy Christie. Prý to bylo skvělé a váš výkon se stal i předmětem hereckého hecování…

Narážíte zřejmě na mého milovaného kolegu Otu Sklenčku – ztvárnil v té hře postavu ctihodného soudce –, který do mě tehdy tak dlouho ryl, že Vránovou v tom druhém převleku obecenstvo přece určitě hned zkraje pozná, až mě nahlodal. Houby! Jednoho dne jsem se potají převlékla za pouliční individuum, kapánek si upravila hlas a u vrátnice divadla jsem na něj skřehotavě vybafla. Nepoznal mě ani na vzdálenost jednoho metru, dokonce mě odtamtud hnal jako nežádoucí. A o nějaký měsíc později – to už jsem postávala v kostýmu těsně před premiérou hry u vchodu do foyer, kam jsem si přišla ověřit, že přišli i pozvaní přátelé – se na mě obrátila skupinka rozverných odborářek na zájezdu a pokoušela se mi odprodat lístky, že prý radši vyrazí ke Flekům na pivo. Rázem ze mě veškerá tréma spadla. A já si šla s gustem zahrát roli, kterou předtím svěřili i Marlene Dietrichové.

Ani ve vaší dabérské praxi zdaleka nejde o jediné setkání s tvorbou první dámy detektivního žánru…

Několik postav ve filmových verzích jejích děl jsem dabovala, ale výčet už dohromady nedám. Uložila jsem si je do svého vzpomínkového šatníku, příležitostně se jimi s úsměvem probírám a užívám si, jak trefně autorka dovedla vystihnout klíčové rysy dané osoby. Nejvíc mi asi utkvěla role frustrované herečky Brewsterové v Rozbitém zrcadle, kterou ve snímku Guye Hamiltona ztvárnila femme fatale Kim Novaková. A za český hlas Jane Marplové v podání Margaret Rutherfordové v Pollockově filmu To je vražda, řekla… jsem získala Cenu Františka Filipovského 2008. Bylo to pro mě povzbuzení, abych se té milé činnosti ještě nějaký čas věnovala. Zvědavé starší dámy mi zkrátka sedí (smích).

Agatha Christie psala svou zpověď celých patnáct let. I audioverze tohoto textu má v čistém střihu bez čtyřiceti minut třicet hodin, což v reálu opět obnášelo měsíce, či spíš celé roky natáčení… Nemůže se pak přihodit, že i jeho interpretka je po doznění závěrečného slova jiná než při načítání úvodní věty?

No právě. „Běh na dlouhou trať“ by byl chabý, nevýstižný příměr. Začali jsme ve studiu už na podzim roku 2020, jenže brzy zjara nám do rozdělané práce vstoupil covid, a přitom jsme byli s nahrávkou sotva na konci autorčina dětství v Torquay. Nastala vynucená roční pauza, k níž se jako naschvál přidružily jiné mé zdravotní komplikace. Přinejmenším dvě třetiny nahrávky se tudíž za těch komplikovaných měsíců točily přímo u mě doma, s profesionální technikou a mimořádným nasazením produkčního týmu vydavatelství OneHotBook. Za neobyčejnou vstřícnost jsem jim ohromně vděčná. Když se herectví stane náplní vašeho života, nemůžete od rozdělaného díla odejít. A už vůbec ne od takhle krásné role.

Čte se na domácím „hřišti“ obecně snáz než při studiové frekvenci, a to i s víceméně obdobnou technickou výbavou?

Zdi a výhled z okna sice důvěrně znáte, ovšem tím výhody končí, protože zvukař k nim beztak umístil zástěnu v zájmu vylepšení akustiky (smích). Hutný proud autorčina vzpomínání se by mi navíc nečetl snadno ani v přepychových technických podmínkách, protože hlavní linii vyprávění tu průběžně lemuje zástup desítek svébytných figurek – a ty doslova volají po charakterizaci. Vybízelo mě to k užití dalších technik, než jaké herci skýtá prostá, ale pokud možno co nejpreciznější četba. S režisérem Michalem Burešem ruku v ruce vznikal po celé ty tři roky záznam jednoho výjimečného života v epoše tak převratné, života podaného s takovým elánem, že by z něj nešlo vyobcovat ani vteřinu… Natož něco zašumlovat! Když jsem těch šest set padesát stran textu pozřela, uvědomila jsem si, že jsem ho vlastně nečetla. Že jsem ho žila. To mě hnalo i přes nelehká poslední léta dál, okolnostem navzdory. Blažilo mě, když jsem skoro po každém dvouhodinovém natáčení viděla, jak režisérovi svítí oči. A snad se na mě Michal nebude zlobit: sem tam i uši.

Autorka těchto pamětí i vy jste ženy políbené múzami. Našla jste v této tvůrčí bilanci paralely, které by vás inspirovaly?

Nemůžu se s takovou veličinou měřit. Paní Agatha Christie byla a je generacemi milovaná spisovatelka. Já nikoli. Občas jsem sice sem tam zkoušela psát, ale jestli ona zkoušela hrát, to spolehlivě nevím. Zato je známo, že napětí kolem „prken, co znamenají svět“, pozorovala z divadelního zákulisí, kam své zápletky s oblibou zasazovala. Bezesporu ji přitahovalo, ačkoli vystoupit až do světla ramp se neodvažovala. Ze stránek jejího vzpomínání jsem vyčetla, že o sobě jako plachá trémistka vždycky hodně pochybovala, což u tak slavné prozaičky překvapí. Byla k sobě někdy až nemilosrdně kritická. Já tomu ale rozumím takhle: měla v sobě – a vrchovatě – pokoru, která umělce vede k nutné sebereflexi. Shrnula bych to tak, že jsme s ohledem na své nastavení obě zvolily dobře. A to jediné nás spojuje, chcete-li naše osudy takto porovnávat.

Popularita Hercula Poirota a Jane Marplové je patrná snad už po čtyři čtenářská pokolení. Skalní fanoušci se při poslechu nadšeně ponoří do zjišťování, jak se v oné elegantně dramatické době v hlavě Agathy Christie zrodili. Koho dalšího podle vás vzpomínky jejich stvořitelky zaujmou?

Coby dalšího typického posluchače téhle nahrávky si představuju člověka s otevřenou myslí, stejně jako byla sama autorka. V duchu jsem si ho proto na začátku nahrávání vysnila jako osobu vlídného vesnického faráře – a tak jsem se k němu i obrazně obracela. Představila jsem si, že ten úctyhodný pán pohodlně usedne ve zpovědnici, zabalí si kolena do plédu a odhrne oponku. A klečící ženu, která se mu rozhodla svěřit a kterou tu zastupuji, laskavě vybídne: „Poslouchám tě, sestro.“ A pak užasle vnímá, co mu dotyčná líčí. Protože paní Agatha se jako pozorovatelka osudů na druhé dívala s takovým zaujetím, že by se podle mě bývala prosadila i v úloze sociální kurátorky. Nebo učitelky dějepisu, jejíž zápal pro věc by studenti milovali. Navíc ovládala arzenál efektivních, matematicky přesných metod, jak rozkrýt temné zákruty lidské povahy.

Když už se bavíme o zpovědnici – někdy bývá v memoárech slavných výmluvné i to, co se vypustí. Co jakožto interpretka plně obeznámená s autorčinou „detektivkou života“ soudíte o pověstných jedenácti dnech v prosinci 1928, kdy se pohřešovaná paní Agatha pro svět dočista ztratila, a dala tím podnět k desítkám, ba i stovkám spekulací?

Řekla bych, že spisovatelka – a zvlášť tak znamenitá reprezentantka zlatého věku literatury – právem předpokládá, že citlivé publikum nebude tuto intimní vynechávku urputně vyhledávat. A tudíž ji ani nebude postrádat. Proto ji autorka do vzpomínek nezahrnula ani krátce před svým skonem. Jedním z velkých kulturních přínosů Británie je decentnost a na tomto postoji nevidím nic přehnaně útlocitného. Všichni jsme z masa a kostí a život nás někdy nutí čelit větší či menší bolesti. A o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Nejen před bulvárními reportéry, ale klidně i před laskavým panem farářem.

Hned na počátku kariéry jste se stala hrdopýškou Krasomilou, nejznámější z českých filmových princezen. Nejedna vaše následovnice by se za tak ikonickou roli upsala ďáblu, jak to udělala Dišperanda z Hrátek s čertem, další vaše slavná napravená princezna. I nepohádkové figury, které jste za ta desetiletí ztělesnila, odrážejí stále vyzrálejší ženskou zkušenost. Zbyl vám v tomto smyslu ještě nějaký nesplněný herecký sen?

Víte, na sny já nikdy nebyla. Sny jsou mámivé, hlavně v kašírovaných kulisách – o tom věděla své i Agatha Christie. Spíš jsem pokaždé čekala, až mě něco dobrého potká. A pokud se mi zadařilo, dostavilo se ono slastné kouzlo oživování postavy, jejíž nitro se leckdy tak zásadně liší od mého založení. Moc ráda vzpomínám třeba na roli židovské slečny Daisy po boku černošského řidiče ve hře Alfreda Uhryho, u nás nesmrtelně režírované Ladislavem Smočkem a známé i z oscarového filmu. Toužíte se prostě do druhé osoby plně vcítit a zjistit, proč je zrovna taková. Proto tuhle práci dělám. Proto jsem si ji kdysi vybrala, proto jsem si ji na osudu vyvzdorovala a užívám si ji nehledě na překážky.

Ptal se Petr Matoušek
Foto Michaela Merglová

_________________________________

Agatha Christie (1890–1976)

Alena Vránová (* 1932)

Jako dívka účinkovala v Dismanově rozhlasovém dětském souboru a v téže době zakusila coby elévka i prkna věhlasných jevišť. Po absolutoriu DAMU účinkovala tato pražská rodačka v Oblastním divadle v Benešově, později se stala členkou Divadla ABC. Už v padesátých letech patřila mezi největší ženské hvězdy československé kinematografie. Na kontě má přes stovku rolí. Bezpochyby nejznámější je její Krasomila z pohádky Pyšná princezna, avšak hrála i v mnoha populárních komediích (od Dovolené s Andělem, Hudby z Marsu či Já to tedy beru, šéfe…! až po Díky za každé nové ráno a Vratné lahve), v budovatelských dramatech (Vina Vladimíra Olmera, Kronika žhavého léta), historických seriálech (Byl jednou jeden dům, Vlak dětství a naděje) či komorních psychologických snímcích (Sny na neděli, Hodina angličtiny). Zosobnila nejen řadu sebevědomých mladých žen, ale i podstatně náročnějších charakterů. Její domovské Divadlo ABC uvedlo v roce 1972 hru Agathy Christie Korunní svědkyně, v níž ztvárnila hlavní roli Romaine. Úspěchy slavila i v pozdějších letech. Roku 1997 obdržela Cenu Thálie za postavu stárnoucí herečky Gertie Mathewsové ve hře Bouřlivé jaro (uváděné Divadlem Ungelt) a tutéž sošku obdržela i roku 2017 za celoživotní mistrovství v oboru činohry. Za hlas Jane Marplové ve filmu To je vražda, řekla… získala dabingovou Cenu Františka Filipovského 2008. V současnosti se ještě stále příležitostně věnuje herecké profesi. S druhým manželem Vladimírem Rážem měla dceru Markétu, nyní ji dělá radost vnučka Tereza se třemi pravnuky.