Zvláštní oscilace uvnitř i vně

Jak se Janu Vlasákovi podařilo převtělit do upjatého majordoma Stevense, který se natolik obětoval své práci, že možná "propásl svůj život"? A jaké vlastně je, vytvořit tak silnou postavu jenom hlasem?

21. prosince 2017 17:31:38


Čím vám připadala zajímavá postava majordoma Stevense, vypravěče Soumraku dne?

Je to neobvyklý osud člověka, který se naprosto odevzdá. Pro odevzdání mám pochopení, protože když člověk dělá divadlo, musí se mu také v jistém smyslu odevzdat. Princip toho, že se někdo „dá do služeb“, mi tedy není cizí. Román to ale ukazuje v krajní poloze úplného vzdání se sebe sama, všech tužeb i nároků –jediná ambice zůstává v dosažení dokonalosti. Což je ujeté, protože dokonalosti dosáhnout nelze. Stevens se celou dobu pokouší dosáhnout absolutna, naprosté bezchybnosti a až na konci své cesty zjistí, že kvůli tomu prošvihl celý život a ničeho stejně nedosáhl. Nakolik byla jeho snaha absurdní, zjistí až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě. Nesmyslnost neustálé preciznosti a akurátnosti mu pomůže nahlédnout člověk s podobným zaměstnáním, ale se šťastnější náturou. Stevens tedy nakonec dostane jistou možnost prozřít, ale bohužel je to přece jen takové „poleno“… Snažil jsem se ho samozřejmě pochopit a herecky jít s ním, ale ta postava už je natolik zařazená ve své škatulce, že z ní vlastně není schopná vystoupit.

Ten příběh je vlastně nesmírně tragický…

Je to velká tragédie. Když si Stevens uvědomí, že prošvihl lásku, ačkoli stála vedle něj… V básni Jen jedenkrát o podobné situaci pěkně píše Petr Bezruč: „… sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy více se nevrátí.“ Přesně to se stalo i protagonistovi Soumraku dne. Vedle něj žila osoba, která ho milovala a usilovala o to, aby prokoukl. Strašlivá a zároveň úžasná je i scéna, kdy podlomenému zdraví podléhá Stevensův otec, který býval také majordomem. Jenže Stevensův pán má zrovna v domě velkou společnost, což znamená spoustu povinností. A tak zatímco hlavní hrdina nosí buřty a šampáňo cizím lidem, nahoře v patře mu umírá táta. Ale on se zapře a pracuje a je na to hrdý. To je opravdová hrůza.

Hlavní hrdina si dokonce ani nedovolí mít názor na jednání svého zaměstnavatele.

Nebudeme prozrazovat, o co přesně jde, ale takové věci se v Anglii samozřejmě děly, vyšší vrstvy s tou ideologií koketovaly… Tady nastane i konflikt se ženou, která by ho bývala mohla milovat, která mu říká: „Vy jste se snad zbláznil? Copak nevidíte, co se tady děje, jací lidé sem jezdí?“ A Stevens na to reaguje: „Ne, ne, to jsou hosté mého pána a mojí povinností je být loajální.“

Jak jste v projevu majordoma s režisérem pracovali s tím, že je takový upjatý, škrobený? 

To já vlastně nevím. Pokud mě k tomu text navede, tak to tam je, a když ne, tak mi holt režisér řekl, že to není ono, a zkusili jsme to znovu. Je to zvláštní, člověk to při interpretaci nějakým koncem slyší a orientuje se, ale zase se na to nelze soustředit příliš. Nastává podivná schizofrenie – aby to bylo živé, musíte být uvnitř situace, ale aby to bylo dobré, musíte být také vně. Takže je to taková oscilace mezi dvěma polohami.

Narazili jste někdy s režisérem na něco, o čem jste diskutovali, na co jste měli odlišný názor?

Někdy ano. Já pokaždé vypěním a mám pocit, že pokud to nehraju špatně, tak nechci slyšet žádné námitky, protože mívám docela jasno v tom, jak ten text cítím a vnímám. Ale vždycky se brzy dohodneme. 

 

 

Jan Vlasák (* 1943)
Vystudoval brněnskou JAMU a následně se stal členem souboru divadla v Uherském Hradišti. Prošel mnoha scénami (Divadlo Petra Bezruče, Státní divadlo, Divadlo E. F. Buriana, Státní divadlo v Brně, Realistické divadlo, Rokoko i Národní divadlo) a v současné době je členem souboru Městských divadel pražských. Účinkoval v řadě televizních inscenací a seriálů (Tři králové, PF 77, Hodina tance a lásky, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Cirkus Bukowsky, První republika, Svět pod hlavou), ale rovněž filmů (Výchova dívek v Čechách, Milenci a vrazi, Vratné lahve, Báthory), příležitostně spolupracuje se zahraničními produkcemi (snímky Duna, Hostel), po mnoho let exceluje v rozhlase a v dabingu. 

Zpět