Zní to jako thriller…

Rozhovor s Vasilem Fridrichem, interpretem audioknihy Sedm let v Africe

6. září 2019 10:20:27

Znal jste Oboneteho Ubama, než jste se začal připravovat na načítání knihy Sedm let v Africe?

‚Znal‘ je asi silné slovo. S panem Ubamou jsem se předtím potkal jen jednou, a to na křtu jeho knihy, kde jsem z ní četl ukázku. Měli jsme ale tehdy čas si taky chvíli popovídat. Působil na mě jako nesmírně sympatický, zajímavý člověk. 

Jeho životní příběh není úplně obvyklý, je to spíš námět na film… Co z něj vás osobně nejvíc „dostalo“? 

Fakt, že je to realita. Pořád to budí dojem, že načítáte mimořádně dobrodružný thriller nebo scénář bondovky, ale on všechno doopravdy prožil. Navíc se to odehrává v zemi, která je nám mimořádně kulturně vzdálená: leccos tam funguje jinak a některé hrůzostrašné věci tam bývají i na denním pořádku. V Evropě, snad krom divokých devadesátých let v  postkomunistických zemích, by se něco podobného nejspíš udát nemohlo.

Měnil byste s ním? Chtěl byste něco podobného třeba prožít? 

Literárně jsou autorovy zážitky velmi zajímavé a člověk si o nich rád přečte, protože je to velké dobrodružství, ale na vlastní kůži bych ho prožívat nechtěl. Stejně jako nebylo ani jeho vroucným přáním vykonávat roli syna nigerijského krále, i když jinak si žil relativně v klidu, obchodoval v Africe, občas tam za tatínkem a jeho rodinou jezdil. Akorát nebyl připravený na úlohu, která na něj nakonec připadla. Podle toho, co píše a o čem jsme si i povídali, s ničím takovým nepočítal. Nakonec ho to zásadně formovalo pro další život, protože tou dobou mu ještě nebylo ani třicet.

Vybavil byste si, co z jeho příběhu ve vás nejvíc rezonovalo?

V knize jsou situace, kdy máte tendenci věřit, že lidé, se kterými se autor spojil a kteří mu v danou chvíli pomáhají, dovedou všechny zádrhele ke zdárnému konci. Užuž věříte, že to dobře dopadne, ale ono se to jako ve správném hollywoodském scénáři vždycky otočí tak, že ten, kdo vypadal jako klaďas, se vzápětí projeví coby padouch. 

                                          

Překvapilo vás při četbě něco?

Zjistil jsem, jak mimořádně velký jsem ignorant ohledně Afriky. Měl jsem předtím samozřejmě o Nigérii aspoň povšechné povědomí, ale netušil jsem, jak je ta země neskutečně velká: rozlohou, počtem obyvatel, dneska i ekonomickým významem. Je zvláštní, že se chováme jako Američané, kterým se jinak smějeme, že nedokážou rozlišit Česko od Čečny. Položme si ruku na srdce a řekněme si, jestli Evropan, který se chechtá hloupým Američanům, bude při pohledu na slepou mapu Afriky vědět, kde je Čad, Kamerun, Ghana nebo Uganda. Asi bychom výrazně pohořeli. A zároveň jsem díky těmto memoárům aspoň drobně pronikl do světa tamního tradičního rodového práva nebo do způsobu, jakým se v Nigérii přemýšlí – tohle je v knize vysvětleno tak dopodrobna, že jsem se poučil víc než ze sebelepšího filmu, který jsem doposud o dané oblasti viděl. 

Jak byste se zachoval vy, kdybyste se dozvěděl, že jste synem nigerijského krále?

Naštěstí nečekám žádný telefonát tohoto typu. Já – aspoň předpokládám – svoje rodiče znám, a tudíž vím, že táta je stomatolog a má svoje království v zubní ordinaci. Tato situace je pro mě úplně nepředstavitelná, ale líbí se mi, jak se k tomu Obonete postavil, co se odpovědnosti týče. A hlavně že vydržel v drsných podmínkách, jaké v Nigérii panují. Moc se mi chce věřit, že bych se aspoň zpočátku zachoval stejně, protože považuju za lidskou povinnost naplnit určitá rodinná očekávání. Jenom nevím, jestli bych to tam pak ustál.

Jak jste se připravoval na natáčení audioknihy? 

Jako vždycky jsem si text přečetl a pečlivě se připravil. Celé je to v ich formě, občas to rozčeří náznak dialogu, což napomáhá dokreslení situace, aby bylo jasné, jak to v tak vzdálené zemi chodí. V takových případech jsem podle logiky věci – například u starších lidí nebo u vysoce postavených osob – trochu měnil hlas, ale nijak výrazně.

Co pro vás bylo při četbě nejobtížnější?

Část, kterou jsem četl nahlas i na křtu knihy, a ta se mi nečetla právě lehce. Je to chvíle, kdy otec dává vypravěče do kadetky a on se hned po příjezdu stane svědkem šikany. Sotva přijde na školní dvůr, je nucen přihlížet tomu, jak kluci kopou spolužáka do hlavy a do břicha. Otočí se k tatínkovi a řekne mu, že tam nechce být, ať ho odveze pryč – a táta ho tak něžně poplácá po rameni a povídá: „Chlapče, všichni teď budeme muset trochu strádat.“A odjede. Najednou máte pocit, že vyprávění končí, protože kluk z Bruntálu nemůže v takové lidské džungli přežít ani deset minut.

Na co se můžou posluchači těšit? 

Na mimořádně dobrodružný příběh se spoustou detailů, které určitě neznáte. A na intenzivní zážitek – vzhledem k reálnému základu všeho, co je v něm popsáno. Autor je i v osobním kontaktu mimořádně zdatným vypravěčem, což se mu daří držet taky v psané formě: kde je pro pochopení třeba nastínit situaci dialogem, tam ho rozvine, zbytek popisuje spíš stroze, což je ku prospěchu věci. Myslím, že je to umně, vtipně a poutavě napsané dílo, které jsem svou interpretací snad nepokazil.

                                            

Vasil Fridrich (* 1976)

Absolvoval DAMU a už během studia účinkoval v divadelním spolku Kašpar a v divadle J. K. Tyla v Plzni. V roce 1995 se stal členem CD 94 v Divadle v Celetné. Po skončení studií získal angažmá ve Švandově divadle, v letech 2002–2005 působil ve Středočeském divadle Kladno. V současné době působí v Městských divadlech pražských. Zahrál si například ve dvoudílném televizním filmu Metanol (2018) nebo ve snímcíchHodinový manžel (2014), Kobry a užovky (2015), Teorietygra (2016) či v seriálu Svět pod hlavou (2017). 

Účinkuje i v těchto audioknihách vydavatelství OneHotBook: Všemi dary obdarovaná (2017), Jack Reacher: Nevracej se (2017), Totální rauš (2017), Kosmonaut z Čech (2017), Do vody (2017), TO (2017), Jack Reacher: Jatka (2018), Na odpis (2018), Příběhy Staré dámy (2018), Řbitov zviřátek (2019) a Plavby sebevrahů (2019).

Zpět