Zlý sen, z něhož se nechcete probudit

Čím nejvíc oslovil PŘÍBĚH SLUŽEBNICE svou interpretku Zuzanu Kajnarovou, která témata v něm byla pro herečku nejpalčivější, jaké bylo setkání s jeho autorkou Margaret Atwoodovou?

21. prosince 2017 17:47:28


Čím Příběh služebnice nejvíc oslovil vás osobně? 

Ten příběh je takový zlý sen. Zároveň se ale z toho snu nechcete probudit, protože vás vlastně zajímá. Když jsem knížku četla, byla jsem vždycky ráda, když jsem ji odložila, protože jsem se zase vrátila do vlastní životní reality a uvědomila si, jak krásně si vlastně žiju. To je na té knize velmi cenné. Jsou v ní jasné odkazy na náboženský fanatismus a na totalitní režimy vůbec, ale pokud si teorie propojíte s nějakým konkrétním příběhem, je to pro vás náhle osobní, skutečnější. Dovedete si to daleko lépe představit, dokážete to prožít. Ze školy sice víte, jak totalitní režimy fungují a že je to hrozné, ale najednou se vás to dotkne. Je to opravdu jak noční můra.

Margaret Atwoodová o své próze sama říká, že to je spekulativní fikce, že si příběh vymyslela, ale že většina věcí, které se v ní stanou, se někdy někomu někde děly...

Postupy, jak se dá s lidmi v totalitním režimu manipulovat, zůstávají stejné. Emigranti, kteří od nás utíkali během komunismu, prožívali tytéž emoce, protože si nemohli nic vzít, museli být nenápadní. Člověk si uvědomí, že se to týkalo generace našich rodičů… Ten román je děsivý, protože v něm jsou určité metody a přístupy dohnané do úplných důsledků. Je na něm šílené, že to není čirá fabulace – fikce je pouze ten příběh. Margaret Atwoodová je mistr situace. Hlavní hrdinku neváhá postavit do úplných extrémů. Představa toho, co se jí děje, je děsivá, zejména když máte děti. Zároveň ale píše nesmírně poutavě, takže vás to zajímá. Čtete zlý sen, ze kterého když se probudíte, tak si oddychnete si a jdete vařit nebo nakoupit a je vám vlastně úplně dobře. Ale pak vás to zase nutí se k příběhu vrátit a doprožít si ho. Je to opravdu velmi silný román.

Autorka román psala v 80. letech, kdy mířila na puritány a na katolicismus, ale dnes se její text víc spojuje s islámem, popřípadě s nástupem populistických ideologů k moci. Je pro vás jeho vyznění stále aktuální?

Mám pocit, že tu hrozbu vnímám. Když nastupoval k moci Hitler, málokdo si uvědomoval, co to může znamenat. Lidé s ním prostě šli, protože jim po válce dával naději. Člověk ten zlom nepozná, když přichází, je to plíživé. To Příběh služebnice dobře ukazuje. Je úplně jedno, jestli je to Hitler nebo jiný panák, jehož hodnoty jsou netolerantní, extrémní, vyhraněné, v tom je vždycky nebezpečí. Na druhou stranu společnost k „jednoduchým řešením“ tíhne, protože svoboda s sebou nese obrovská rizika. Když se otevřený a tolerantní člověk setká s fanatikem, těžko najdou společnou řeč. Pokud si určité věci nebudeme uvědomovat a nebudeme si je připomínat a vzdělávat se, velmi rychle se může stát, že se společnost upne k něčemu, co by za jiných podmínek bylo nepřijatelné, a to zejména v období krize nebo v atmosféře strachu z teroristických útoků. Člověk nevidí, že to přichází: jen vám řeknou, že tohle už nesmíte a že je třeba na čas dodržovat určitá omezení… A vy si dál žijete, nemáte pocit, že zažíváte zlomový dějinný okamžik, prostě pokračujete v každodenním životě, a najednou jste v tom až po uši. Tohle mě na tom příběhu nijak nepřekvapilo, protože si uvědomuji, že se to může stát velmi snadno.

Vnímala jste i feministické vyznění románu? Totalitní režim je v něm velmi patriarchální a ženám bere dokonce i právo na vlastní tělo.

Feministické vyznění jsem si uvědomovala, ale třeba tohle téma se mi silně spojovalo s islámem, kde jsou práva žen také velmi omezená. Vnímám, že se to v naší společnosti děje, že to není nic, co by se nás už teď netýkalo. Když člověku omezíte svobodu, tak se to projeví někde jinde – ať už jde o svobodu mužsko/ženského principu, nebo modro/hnědých očí.

Jak jste jako matka vnímala to, že hlavní hrdinku odtrhnou od vlastního dítěte?

Ta představa musí být samozřejmě hrozná pro každého, protože všichni cítíme, jak bolavé by to bylo. To je tak hrozné, až je to vlastně nepředstavitelné. Ještě když máte sama malé děti, najednou si uvědomíte, jaký by to byl pocit, kdyby vám je vzali – pro vás už život vlastně skončil, ale ještě musíte prožívat další hrůzy… 

Když jste Příběh služebnice četla, přistupovala jste k románu už s tím, že ho budete vyprávět za hlavní hrdinku? Říkala jste si už při čtení, že tohle bude zajímavé, tohle těžké…

Místy se mi to stávalo, ale většinou mě román strhl a četla jsem ho jako normální čtenář. Ale pak nastávaly momenty, kdy jsem si říkala: „Jo, tohle je dobré, tohle je akční.“ Ale i naopak jsem na začátku vnímala, že má román trochu pomalý rozjezd, že bude práce pro mě s režisérkou těch prvních sedmdesát stran, kdy se hodně popisuje stávající situace a okolnosti, ale i emoce, pocity beznaděje, v nichž se hrdinka utápí, interpretovat tak, aby se do toho posluchač co nejdřív a co nejlépe ponořil. Chvilku trvá, než do toho světa proniknete. Ale pak se to rozjede, začnete se víc dozvídat o konkrétní situaci té holky – co to je za dům, co to je za lidi, kteří ji obklopují a jaké jsou tam vazby. Velmi překvapivý je i závěr, jak autorka úplně změní formu vyprávění. Ve chvíli, kdy to je emotivně úplně nejsilnější, kdy už jste s hrdinkou naprosto sžití a čekáte, jak to dopadne… Je to hodně silné.

Jaké pocity ve vás ten závěr vzbudil?

Je zvláštní, že v sobě asi máme nějakou obecnou touhu po happy endu. Aspoň já to tak mám. Přestože vím, že když to skončí dobře, budu si říkat, že to je banální, ale stejně si ten šťastný konec vnitřně přeju. Zkrátka chci, aby to dobře dopadlo, protože protagonistu začnu mít ráda… U Příběhu služebnice jsem hrdince hrozně přála, aby se z toho dostala, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, že by to bylo naivní a otřepané. Autorka však s tímhle očekáváním výtečně pracuje, bavilo mě, jak to svým závěrem celé posunula a jak je to chytře napsané.

Měla jste vyloženě nějakou scénu, na jejíž načítání jste těšila?

Není to vysloveně dramatický text, kdy si člověk říká: „To bude hrozné, až budu hrát tu těžkou scénu oplodňování nebo znásilnění.“ Díky tomu, že Margaret Atwoodová tyhle scény popisuje věcně, protože jde o líčení něčeho, co už se stalo, poskytuje nejen čtenáři či posluchači, ale i mně jako herečce určitý odstup. Ty emoce sice prožíváte, ale neprožíváte je aktuálně, nýbrž zpětně. Tenhle odstup vás chrání v tom, že už je to za vlastně vámi. Stejně jako hrdinka to vyprávíte s odstupem, jako „to jsem prožila“. 

Možná i proto je to tak vhodný román pro audio zpracování…

I herecky je to nový rozměr. Je něco jiného hrát, co se vám právě teď děje, tedy hrát „pomoc, on mě znásilňuje“, a něco jiného je hrát „on mě tenkrát znásilnil“. I pro herce je to mnohovrstevnatější. Může ztvárnit, co postava zažila tenkrát, a navíc i hledisko, jakým se na to dívá teď. 

Jak jste tedy k textu s režisérkou přistupovaly?

Režisérka si lépe uvědomuje všechna úskalí textu, takže může navigovat třeba: „Zkusme být trochu rychlejší, pojďme přes ty popisné scény rychleji…“ Protože můžete popisovat stůl dlouze a s emocí, anebo ho můžete popsat věcně a jít dál. Jitka Škápíková zvolila spíš věcný styl, protože ten text s sebou už emoce nese, není třeba je tam vkládat a příliš hrát to, o čem mluvím. Ten příběh je strohý a bolavý tím, jak je syrový. Ale pak jsou tam chvíle, kdy si můžete dovolit v hereckém projevu zpomalit nebo naopak čtení natáhnout a prožít ho… Nechceme hrát akční příběh – počítáme s tím, že posluchač si audioknihu pustí a chce si ji užít a dát jí potřebný čas. 

Jak se připravujete na četbu ve studiu? 

Text mám vždycky dopředu přečtený, abych s ním byla obeznámená. U mě to funguje tak, že když pak ve studiu čtu, pokud cítím, že se zadrhnu, tak už díky tomu poznám, co je špatně a lépe se opravím. Když je věta dlouhá, nepomůže vám si ji doma připravit, protože to neudržíte v hlavě. Ale když takovou větu na pět řádků čtete ve studiu, navíc vřazenou do kontextu ostatních vět, v nějaké emoci a v půlce se zaseknete, tak si řeknete: „Jasně, já už vím, pojďme to vzít znova.“ Už víte, co tou větou chcete říct. 

Když pak čtete román nahlas, všímáte si více specifického stylu autora?

Když čtete jen očima a zajímá vás třeba právě děj, tak to hltáte rychle a občas se na něco zaměříte. Jako čtenář si očima volíte, čemu dáte důležitost a na co se soustředíte méně. Také záleží, jak kdo čte – někdo vnímá každé slovo, jiný to spíš prolétne. Ale jako herec musíte vyslovit všechno, musíte to hrozně poctivě říct. Margaret Atwoodová kombinuje úplně krátké a strohé informace s větami na sedm řádků. Není to úplně nejjednodušší text, který jsem kdy četla, ale o to má zajímavější styl. Láme citovost a strohost.

Podle knihy vznikl seriál, viděla jste ho?

Já vlastně hrozně nerada vidím filmovou adaptaci textu, který si chci přečíst, natož když ho mám nějak ztvárnit. Filmy jako takové mě baví, ale nemám ráda, když se nejdřív podívám na film a pak mám číst knížku. Sebere mi to tu radost. A mnohdy dokonce ani nemám ráda, když si něco přečtu, a pak bych to měla vidět zahrané. Při četbě nebo poslechu audioknihy si uděláte vlastní představu a obrázky ve vaší mysli někdy nejsou úplně v konkrétních barvách, ale pak když vidíte stejný příběh zfilmovaný, vezme vám to vlastní vizi a nacpe vám to tu filmovou, a už si potom nejste zpětně schopni tu svoji vybavit. Ale ze zvědavosti se na seriál možná stejně podívám, ještě si nejsem úplně jistá. 

Jaký jste měla pocit ze setkání s Margaret Atwoodovou?

Autorku jsem si předem nijak nepředstavovala, takže mě nepřekvapila. Jenom mě udivilo, že to je starší dáma – tipovala jsem ji mladší, kolem padesáti. Nicméně má takové chytré oči a působí tak moudře, že vás umí prohlédnout. Něčím mi připomněla Květu Fialovou, ale možná to bylo jen tím, jsem ke Květě měla blízko, hrála jsem s ní v divadle. Vybavila se mi i souvislost s Příběhem služebnice, kterého jsem byla ještě plná, protože jsem knihu krátce před tím dočetla, když jsem se připravovala na nahrávání audioknihy. Všechno se mi hezky spojilo, ten obraz jako by zapadl. Až při setkání s ní jsem se dozvěděla, že toho napsala skutečně hodně, takže mám samozřejmě zálusk na její další knížky.

 


Zuzana Kajnarová (* 1982)
Už během gymnázia navštěvovala Herecké studio Mileny Asmanové a spolupracovala s činohrou Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě. Poté studovala na pražské DAMU – ve třetím ročníku začala hostovat v Divadle ABC a do Městských divadel pražských také později nastoupila do stálého angažmá. Do povědomí filmových diváků se dostala díky roli služebné Dorotky v úspěšné pohádce Anděl Páně (2005). Pravidelně se objevuje v televizních seriálech, např. Redakce, Místo v životě, Proč bychom se netopili, Přešlapy, Vyprávěj, Labyrint či Specialisté.

 

Zpět