Tři silné ženy

Audioknihu MARIE A MAGDALÉNY vyprávějí hned tři herečky, které nám prozradily, jak se jim zamlouvaly jejich postavy, celý příběh a v čem se jich dotýkal osobně.

23. května 2017 12:15:27

 

Čím vás oslovil román a jeho příběh?

Valérie Zawadská: Když jsem to celé dočetla, tradičně jsem režisérovi Michalovi Burešovi volala, že jsem opět plakala, jak kdyby nastala potopa. Vždycky s ním totiž točím tak podnětné příběhy, kde jsou natolik zajímavé ženské postavy, že pak jde člověk do nahrávacího studia s obrovskou chutí. Když jsem dočetla knížku, tak jsem v tu ránu chtěla vyprávět nejen svůj/Magdalenin příběh, ale i ten druhý a třetí. Při četbě jsem vzpomínala na vyprávění mojí babičky Valérie nebo babičky Kataríny z východního Slovenska, jak se žilo na vesnici a jak tam fungovaly vztahy… Tak to prostě tehdy bylo – když dívka otěhotněla a nevdala se, tak porodila parchanta a byla v obci vyvrhelem. Dnes snad na svobodné matky už nikdo nekouká skrz prsty. Protože žena má právo se rozhodnout, jak chce žít. A tyhle tři silné osobnosti, o kterých audiokniha vypráví, dokázaly, že v kterékoli době je možné být silná a stát si za svým, nestydět se a nebát se.

Tereza Bebarová: Připomněl mi příběh žen z románu Žítkovské bohyně, který jsem načetla zhruba před pěti lety. Téma je ryze ženské, je o síle rodového předurčení, o emancipaci, nezávislosti, o společenském vyčlenění, pokrytectví, touze… Moje rodina pochází z moravského venkova, takže jsem tam našla spoustu situací, které mí blízcí prožívali obdobně. 

Lucie Pernetová: Je to audiokniha pro posluchače, kteří mají rádi klasické romány s hlubokými, silnými příběhy s pozoruhodnými ženskými hrdinkami. Už kniha pro mě byla velkým zážitkem a určitě si ji ráda poslechnu i v podání svých dvou kolegyň. Navíc když nás napadne se svých předků na podobné věci zeptat, bývá už zpravidla bohužel pozdě.

Jak se vám zamlouvala „vaše“ ženská hrdinka? Jak jste ji vnímala?

Valérie Zawadská: Autorka své postavy příliš vnějškově nepopisuje a každý čtenář si tedy může do každé protagonistky promítnout své představy. Já si svoji Magdalénu představovala jako nádhernou, vysokou, ale kostnatou, udřenou ženskou s velkýma rukama a červenými klouby. Ženskou, u které je už na první pohled jasné, že nebude umět dát najevo své emoce. Protože se za své city stydíme. Její matka Marie je porodní bába, která ví, že člověk se narodí a umře. Pomáhá životu na svět a ví, že také musí někdy skončit.

Tereza Bebarová: Četla jsem prostřední příběh, který se odehrává v padesátých letech a vypráví ho zprvu třináctiletá Libuše. Měla to holka složité a těžké, nikdo se s ní moc nepáral a to jí určitým způsobem zformovalo osobnost. Vyrůstala bez otce, v pokrytecké společnosti, která jí stigma parchanta dala náležitě sežrat. Dnešní doba přináší zase jiné problémy, ale uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že žiju teď a tady.

Lucie Pernetová: Můj part byl vlastně vyprávěním „písklete“, protože první část příběhu Evy je částečně nahlížena očima šestileté dívenky. Nechci nic prozrazovat o ději, ale román se mě na několika rovinách dotkl i osobně. Jeden den jsem četla ve studiu, jak jde malá Evička k zápisu do školy, a druhý den jsem k zápisu vedla svou dcerku. Navíc je to kniha o osudu nepoddajných žen, které vychovaly potomka bez otce. A já jsem svého otce také vlastně nepoznala, nebo si ho nepamatuji, takže jsem to nahlížení patnáctileté dívky na otce, který je a není, intenzivně vnímala. Byla to taková moje osobní spojitost s příběhem, který se se mnou potkal z obou stran – jako s matkou i jako s dcerou. 

Pracovali jste nějak s režisérem s tím, že bylo třeba se do postav „vcítit“ už od dětského věku?

Lucie Pernetová: Režijně mě Michal Bureš neustále popoháněl dopředu. Abych tak vyjádřila tlak v mysli malé holčičky, která si ty souvislosti ještě neumí úplně uspořádat v hlavě, ale všechny je chce světu vykřičet …

Tereza Bebarová: Moc jsme to neřešili, text mi automaticky navodil pocit mladší, nevinné holky, která postupně zraje a mění se v ženu.

Na co byste se zeptala autorky, kdybyste měla tu příležitost?

Valérie Zawadská: Jaká byla Marie, matka a babička mé postavy? Kým byla v dětství i mládí vedená a utvářená? My s Terezou a Lucií vyprávíme příběh tří generací, ale jak to všechno začalo, odkud vedla cesta? O Marii sice všechny tři naše postavy vyprávějí, ale znají ji už jen jako dospělou, stárnoucí a starou ženu. Kam až si autorka celou linii vymyslela? Zdalipak ví, jaká byla Mariina matka a její matka…? Často během života málo mluvíme o minulosti se svými rodiči či prarodiči, nebo – pokud máme to štěstí – i praprarodiči; a když už mluvíme, tak málo posloucháme. Nebo se také může stát, že naši předkové o spoustě věcí vůbec mluvit nechtějí. A v téhle knize autorka vystihla některé momenty neuvěřitelně přesně.

Tereza Bebarová: Zeptala bych se, odkud čerpala, čí to byl příběh a jak se ve skutečnosti udál. Tuším, že to bude hodně osobní záležitost, takže bych taky ráda věděla, jestli to třeba nenapsala z ‘terapeutických důvodů’…

Lucie Pernetová: Určitě bych se jí ptala na život v cizině, v Paříži. A vzhledem k tomu, že to byl její první román ve francouzštině, by mě zajímalo, jaké je překládat svůj vlastní text zpětně do svého rodného jazyka. A jaké je to žít v cizí zemi, jak si tam člověk najde svou identitu… Měla bych spoustu otázek.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Valérie Zawadská (*1958)
Po maturitě získala angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku jako elév, o rok později nastoupila na DAMU v Praze. Následovala divadelní angažmá v Západočeském divadle v Chebu (1982-1986) a v Městských divadlech pražských (1986-1993). Od 90. let je na volné noze, hostuje v několika divadlech a kromě filmu či televize se věnuje též práci pro rozhlas. Hrála téměř v šedesáti filmech, inscenacích a seriálech, ale popularitu jí získal zejména dabing, za který obdržela několik ocenění TýTý i Cen Františka Filipovského. 

Tereza Bebarová (* 1975)
Vystudovala herectví na ostravské konzervatoři. Již během studia hrála v Divadle Petra Bezruče, po absolutoriu školy byla v angažmá v ostravském Divadle Aréna, později i v Národním divadle moravskoslezském a po přesídlení do Prahy v Divadle na Fidlovačce. Roku 2005 obdržela cenu Thálie za  hlavní roli v muzikálu Funny Girl. Aktuálně je členkou hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Jako velmi dobře hlasově disponovaná herečka působí v dabingu (třikrát získala Cenu Františka Filipovského) a v současné době patří mezi nejvyhledávanější audioknižní narátorky. Televizní diváci ji znají ze seriálu Ulice, kde ztvárnila postavu Ukrajinky Světlany. 

Lucie Pernetová (*1978)
Po gymnáziu nastoupila jako elévka do Městského divadla v Mostě, kde zůstala šest let. Poté dostala nabídku angažmá v divadle ABC. Nyní je členkou souboru Městských divadel pražských a spolupracuje s Českým rozhlasem. Hostuje také v Činoherním klubu, v Divadle Palace a je součástí uskupení Veselé skoky. Zahrála si v televizních filmech Dva na schodišti, Crash Road, Až kohout snese vejce, v pohádce Boháč a chudák či v seriálu Život a doba soudce A. K. Je rovněž hlasem Tryskomyši ve Studiu Kamarád a spolupracuje na koncertní řadě Orchestr na dotek se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. 

 

Zpět