Taky rád przním klasiku a rozjímám nad důchodem,

takže už jen v tom je mi Pratchett blízký, svěřuje se Jan Vondráček, interpret audioknihy Sekáč

16. dubna 2020 8:15:49

 

Smrť je nezvěstný. Prý jaksi odešel – ale pak se ukáže, že dostal padáka. To samosebou na Zeměploše TERRYHO PRATCHETTA (1948–2015) způsobí zmatky, k nimž dojde vždycky, když se zruší hojně využívaná veřejná služba. V nastalé mele se na venkově zjeví SEKÁČ, který se kosou ohání na velmistrovské úrovni. Toho vyšnořeného bělouše nejspíš někde ukradl, nicméně kdo by se v tom vrtal, když vypukly žně a pracantů je zapotřebí. Nastupuje tudíž jako vítaná posila na farmě slečny Zahořalé a dává se do díla. A to je parketa jako dělaná pro herce JANA VONDRÁČKA, který tuto slavnou britskou grotesku načetl v audioverzi. S jejím autorem se ostatně nesetkal poprvé.

 

”Pratchett je jedním z klasiků žánru fantasy. Jak jste se s ním seznámil vy?

V našem divadle. Do té doby jsem ho nijak podrobně neznal, protože fantasy zase tolik nečtu – tu mají rády moje děti, které jsou ale mladší než generace jeho kultovních vyznavačů. Mám dojem, že za vším tenkrát stály čtenářské záliby syna Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, což je naše dvorní režisérka a její muž dramaturg. Zalíbilo se jim to natolik, že se rozhodli nastudovat Soudné sestry, a tak jsem měl možnost se s autorovou tvorbou potkat. S dramatizací byla kniha obohacena další rozměry, mimo jiné o hudební složku, kterou jsem dostal na starost, a byť jsem v té adaptaci tenkrát jako herec nehrál, dost mě bavilo psát k tomuhle dílku hudbu. Zábavné to bylo například už jenom tím, že nikdo do té doby nezhudebnil Ježčí píseň, která navíc ani v knize není dokončená, takže Mirek Hanuš k ní musel dodělávat text. Ta písnička byla zkrátka vždycky jen nakousnutá, nedořečená, natož nazpívaná. Takže jsem z ní udělal něco jako irskou „skočnou“, která mi k tomu účelu přišla vhodná, poněvadž tím, jak i Pratchett sám splétá řadu klasických příběhů, námětů a postav, všecko tak nějak osobitě przní. I já strašně rád przním klasiku, takže v tom jsme se sešli. A když jsme se sešli poprvé naživo – na premiéře –, byl spokojený i s mou hudbou, což mě samozřejmě zahřálo u srdíčka. 

 

”V Divadle v Dlouhé se dávaly hned dvě Pratchettovy hry, díky nimž jste se setkal i s jeho dvorním českým překladatelem Janem Kantůrkem. Máte hezké vzpomínky na tahle setkání?

Mám – a byla radost tuhle dvojici pozorovat. Co já vím, tak Kantůrek s Pratchettem si ohromně sedli, a pokud je mi známo, tak se spisovatel dal kdesi slyšet, že právě jeho český překladatel je ze všech překladatelů jeho srdci nejbližší. Leckde třeba jeho způsob humoru narazil, některým národům prostě musíte něco vysvětlovat víc polopatě, některé postrádají určitý typ smyslu pro humor, jenže s Kantůrkem to bylo jiné. A není to jen tím, že ostrovní a český humor jsou si asi v mnohém podobné. Ti dva prý spolu vždycky zmizeli někde ve čtyřce v Braníku, ládovali se tam nakládaným hermelínem, popíjeli pivo a pozorovali štamgasty, protože tyhle typy a tohle prostředí Pratchett miloval a taky z něj častokrát čerpal.

 

”Jaký byl v osobním styku?

Příjemný, neokázalý, mile výstřední (viz jeho klobouky a pestrobarevné vestičky) a hlavně vtipný. Napsal třeba do divadla něco v tom smyslu, že jelikož je po Rowlingové snad jedním z nejlíp placených světových autorů, měl by mít samozřejmě i manýry, takže má tyto zásadní požadavky: při letu čarodějnic žádá diskokouli metající po stěnách hvězdičky, do toho ať laskavě duní Richard Wagner, a když si hamletovský vévoda Felmet myje po vraždě ruce, ať si jeho představitel drásá škrabkou na brambory kůži na zápěstí přesně tak, jak se to píše v knížce. Jasně že to nemyslel vážně. Hanka Burešová mu přesto vyhověla, a tak maskérky Tomáši Turkovi natřely ruce latexem a on z nich pak škrabkou tahal cáry gumy, z čehož samozřejmě největší záchvat smíchu v sále dostal při premiéře sám Pratchett. Bylo na něm vidět, jak je z toho blaženej. A ještě se nám tehdy stala taková věc (snad to smím prásknout), že mu Mirek Táborský, který hrál šaška, v euforii při děkovačce vrazil do ruky svoji rekvizitu, ručně vyřezávanou hůlku s hlavou šaška bratru za čtyři tisíce, autor to pochopil jako dar a odvezl si ji domů. Jenže za dva dny se mělo hrát znova a ta hůlka se musela šíleným fofrem znova vyřezat, protože nikdo neměl odvahu mu dáreček vzít, když ho to tak potěšilo. 

Nicméně – když naše divadlo v roce 2002 postihla povodeň, byl autor mezi prvními, kdo přispěl na jeho obnovu. Poslal asi 1 000 liber a podpořil mezi českými fanoušky sbírku, že kdo věnuje nejvíc, toho plné české jméno použije v další knížce a dotyčný vítěz si může domluvit i příslušné charakterové vlastnosti, což mělo být stvrzeno smlouvou. To právo si tenkrát kdosi vydražil v přepočtu asi za 1 500 liber. Tuším, že jeho postava vystupuje v románu Zaslaná pošta, ale co se týče charakterových vlastností, prý od něj spisovatel nakonec dostal úplně volnou ruku. A potom jsme ještě nastudovali Maškarádu čili Fantoma Opery, kde jsem hrál uměleckého šéfa Sardelliho a opět psal hudbu. Tenkrát nemohl na premiéru, tak dorazil alespoň na derniéru. Bohužel už i se svou nemocí, což se ovšem ten večer nijak neprojevovalo. Z provozních důvodů se samozřejmě časem obě hry musely stáhnout z repertoáru, ale pratchettovců je u nás tolik, že bychom je jinak mohli hrát snad do smrti. A teď si vezměte, že by se groteska o Sekáčovi naplnila v reálu…

 

”No právě. Co soudíte o nápadu, na kterém kniha stojí: totiž o představě, že by ze světa vymizela smrt jako třeba v Dařbujánovi a Pandrholovi?

On skvělé nápady vůbec báječně dotahoval tím, že převracel spoustu klasických věcí naruby. A k tomu je třeba připočítat jednak jeho dar vtisknout mytologickým figurám lidskou podobu a nadhled, aby nebyly kožené, jednak to, jak si z nich zároveň dělal bžundu… V tomhle byly jeho humor a poetika geniální a doteď mě hrozně baví. Něčím mi připomínají – byť mám pocit, že tohle srovnání zrovna úplně v lásce neměl – skeče od Monty Pythonů.

 

”Nakolik jste se coby herec s údělem hlavní postavy identifikoval, pokud je to vůbec proveditelné? Dala by se porovnat s dalšími vtěleními Smrti, třeba z románu Zlodějka knih? Nebo s tím, jak tuto obávanou postavu zobrazila jiná výrazná díla světové beletrie?

Na srovnávání nemám patřičně načteno, ale jedna věc, ve které se začínám s tímhle Smrťákem ztotožňovat, je dána pocitem, že už se zvolna propadám do důchodového věku (smích). Takže některým jeho výrokům i smutkům víc než rozumím. I tomu, že přicházejí noví „sekáči“ – a ti už se nezakecají, jak varoval Cimrman. Svět je prostě takhle postavený a člověk nad jeho zákonitostmi s léty víc přemítá, jak v postojích k životu i neživotu dozrává. A zrovna tohle Pratchettovo komické rozjímání mě bavilo: u něj je ta postava spíš moudrý starý chlápek, který se jako britský realista drží zdravého rozumu. Vlastně za nic nemůže, jenom lidstvu slouží.

 

”Podle jednoho z nadšených čtenářů Pratchett nenapsal dokonalejší a milejší postavu, než je právě Smrť. Vám divadlo dalo příležitost poznat jeho dílo hlouběji – souhlasíte?

Bezpochyby. Tahle postava je mi milá – a někdo to holt dělat musí (smích). Hezké je na autorově podání právě to, že i jeho hrdina celý svůj smrťácký život trpěl profesí, kterou se musel živit; vlastně se svými klienty soucítil, ačkoli si je nesměl příliš pouštět k tělu. Nejlegračnější mi přijde fakt, že sám nakonec bojuje o přežití – a to je hodně zajímavý nápad. Že se mu chce najednou strašně žít, což si v kombinaci se skvělým humorem publikum opravdu užije.

 

”Dalo by se té šarádě přesto něco vytknout, třeba ohledně dotaženosti zápletky na úkor množství humoru?

Neberte mě za znalce, za toho bych se ani po všech zkušenostech s ním neoznačil, nicméně právě ze zkušenosti víme, že se ve světě vedle poturčenějších Turků najdou i pratchettovatější pratchettovci, než je sám originál. On to takhle myslel, takhle to napsal a tak to prostě je – a buď se to někomu líbí, nebo ne. Proč mu do toho kecat? Ostatně i my v Dlouhé jsme měli problém: když jsme k Soudným sestrám dodělávali Ježčí píseň, někteří skalní fandové měli s jejím dotvořením problém. Údajně se k předloze nemá nic dopisovat, jenže my jsme to rozšíření měli přímo s autorovým posvěcením. Kdo by to taky měl schválit, když ne on? Já to beru tak: co od něj znám, to se mi líbí a to beru, jelikož věřím, že dal do psaní všechno. Očividně se u toho královsky bavil, což se evidentně přeneslo i na čtenáře, takže nevím, proč bych mu do toho měl rejpat.

 

”Slyšel jste aspoň úryvek nahrávky s kolegy Zadražilem či Slavíkovou, tedy s dalšími interprety série pratchettovek z našeho vydavatelství? Jan Zadražil si za ztvárnění jednotlivých postav, kterým vtiskl vskutku originální projev, vysloužil četné pochvaly. Vydal jste se v podobných stopách, nebo jste vsadil na větší civilnost?

Čistě civilní projev by výsledku asi neprospěl: když jsou postavičky v knize takhle barvité, snažím se je ztvárnit odpovídajícím způsobem. Předchozí audia s pratchettovkami jsem bohužel neslyšel – s nabitým rozvrhem vždycky hercům spousta cenných věcí unikne –, ale snažil jsem se k dílu přistupovat co možná nejcitlivěji. No co. Buď mě za to pratchettovci sprdnou, anebo ne (smích). Ale měli by vědět, že jsme si s jednotlivými postavami ve studiu přece jen dost hráli i vyhráli, diskutovali jsme s režisérem Hynkem Pekárkem o tom, jak je vidím já a jak on. A pak se vidělo (hurónský smích).

 

”Co pro vás byl při nahrávání největší oříšek?

Už seznam jednajících postav je víc než pestrý – nejmíň tak, jako když jsem před lety natáčel Hobita –, a když navíc hned několik figur skřehotá, bývá jejich pečlivé odlišení problém. Zvlášť když se sejdou a jako na potvoru spolu hodí řeč (smích). To byl asi největší zádrhel. A těžko se mi rozlouskávalo i pár názvů a jmen.

 

”Když už tedy nedáte k dobru logopedickou „historku z natáčení“, přispějte prosím aspoň „ponaučením“ z knihy, ať jejímu poťouchlému žánru učiníme zadost.

Místo ponaučení přidám malou ochutnávku oblíbených replik Smrtě:

„JÁ JSEM TAKY NIKDY NA DRAMA NEVĚŘIL, SLEČNO ZAHOŘALÁ.“

„MOJE SKLIZEŇ, A ZNIČENÁ? JEN PŘES MOU MRTVOLU!“

„JE TO KŮŇ-KOSTLIVEC. VELMI EFEKTNÍ, ALE STRAŠNĚ NEPRAKTICKÝ. KDYSI JSEM MĚL TAKY TAKOVÉHO, ALE POŘÁD MU PADALA HLAVA.“

„OBÁVÁM SE, ŽE KDYBY LIDÉ VĚDĚLI, KDY ZEMŘOU, PRAVDĚPODOBNĚ BY NEŽILI VŮBEC.“

„JÁ JSEM VŽDYCKY SÁM. ALE TEĎ CHCI BÝT SÁM SE SEBOU.“

„PANE, V CO BY MĚLA ÚRODA DOUFAT, KDYŽ NE V POCTIVOU PÉČI SEKÁČE?“

„ODHOĎ KOSU A POMALU SE OBRAŤ.“

A ponaučení z toho nechávám na posluchačích…

                           

Jan Vondráček (* 1966)

V dětství chodil do dramatického kroužku, ale k divadlu se dostal až během vojenské prezenční služby v Armádním uměleckém souboru. Následovalo studium na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, odchod s celým ročníkem do nově vzniklého Dejvického divadla, účast na mnoha festivalech, řada ocenění a vstup do souboru Divadla v Dlouhé, jehož členem je dodnes. Díky seriálu Mentalista, v němž dabuje hlavní postavu Patrika Janea, je známý i jeho hlas (Cena Františka Filipovského 2010). Filmoví a televizní diváci ho mohli zaznamenat ve filmech Pokoj v duši (2009), Lidice (2011), Příběh kmotra (2013) nebo v seriálech České století (2013), Život a doba soudce A. K. (2014), Vraždy v kruhu (2015) a Kapitán Exner (2017).

Zpět