Taková je dobrá literatura

S Igorem Barešem jsme si povídali o tom, jak vnímá téma, zpracování i protagonistu románu PODVOLENÍ a o spoustě dalších věcí, které jeho četba přináší na mysl.

2. ledna 2016 12:53:29

 

Četl jste už dříve nějakou knihu od Michela Houellebecqa?
Nečetl. Ale když jsem o tom, že čtu zrovna tuto audioknihu, mluvil s několika hereckými kolegy, autorovo jméno všichni znali a všichni o něm mluvili s velkým zaujetím.

Jak se vám Podvolení líbilo, jak jste ho vnímal?
Z četby audioknihy mám zvláštní zkušenost. Při první nahrávací frekvenci jsem si moc nebyl jistý, co si o románu myslet. Já sám mám raději jednodušší příběhy, klidně detektivní, dobrodružné nebo i psychologické a tady jsem váhal, jak to mám vnímat. Pak ale proběhly události pátku třináctého, kdy v Paříži došlo k teroristickým útokům. Najednou se mi to propojilo, protože jsem pochopil aktuálnost toho příběhu a k dalším frekvencím už jsem pak přistupoval jinak. Navíc jsem byl velmi překvapen, jak autor střídá žánry. Některé kapitoly připomínají sociálně-ekonomické studie – třeba když mluví o volbách a politické situaci ve Francii – a pak velmi ostrým střihem dokáže sklouznout až k téměř pornografické literatuře. Dokazuje tak, že velmi různé žánry mohou jeden vedle druhého funkčně koexistovat a společně opravdu o něčem vypovídat, což se mi hodně líbilo.

Jak jste zmínil, kniha i poměrně explicitní sexuální scény. Jak se vám takové pasáže nahlas ve studiu četly?
Jsem profesionál, a kdyby to bylo nutné, dokážu přečíst i telefonní seznam – kdyby se to někomu zachtělo poslouchat. Navíc nejde o nic samoúčelného, má to svůj význam. Je tam například velmi sugestivně popsána jedna sexuální scéna, která ale končí tím, že partnerka hlavnímu hrdinovi říká: A víš, proč jsem tohle pro tebe udělala? Ne proto, že bych byla nymfomanka, ale protože tě mám ráda. To je okamžik, který člověka až dojme. 

Vypravěč je intelektuál, cynik, člověk ve spirituální krizi. Jak jste se rozhodl pojmout jej herecky?
Myslím, že tam nešlo nutně o to, vystihnou psychologii jednotlivce. Mohl by to být i kdokoliv jiný než vysokoškolský profesor. Autorovi podle mě šlo o to, aby – v tom sci-fi, protože se to odehrává roku 2022 – zvedl prst a ukázal, že by to takhle mohlo dopadnout. A myslím, že během několika generací to tak třeba i dopadne… A že bychom si to možná měli uvědomit a něco s tím udělat.

Zároveň lze ale román číst nejen jako zprávu o hrozbě o pronikání cizích vlivů, ale jako diagnózu vyčerpanosti západní kultury…
V  románu se muslimská strana dostane do vlády přesně proto, že se klasicky nedohodne levice s pravicí, a když se dva perou, třetí se směje. Lze to vnímat tak, že nejsme na té úrovni, na které bychom měli být.

Ústřední hrdina je rovněž poměrně ambivalentní postava. Ale není úplně jasné, jestli se rozhoduje pouze z pragmatické pohodlnosti, nebo zda ho přesvědčí i něco jiného.
Podle mě je to spíše antihrdina, protože slevuje ze svých pozic. Ale v tom, že jeho jednání i celé dílo lze vykládat více způsoby, tkví asi největší síla autora. Čtenáři jsou různí a každý si v příběhu může najít to, co mu názorově konvenuje. Taková je dobrá literatura.

Co bylo při natáčení nejobtížnější? 
Jak už jsem zmínil, nejnáročnější byla první frekvence. Martin Pilař z vydavatelství OneHotBook i režisér audioknihy Michal Bureš o knize hovořili s nadšením, které jsem na začátku tak docela nesdílel. Ale následné události v Paříži mě přinutily se na dílo dívat z jiného úhlu a najednou jsem v tom začal nacházet opravdu aktuální souvislosti, které se zároveň skutečně děly.

Jak coby při čtení nakládáte s tím, že autor porůznu mění žánr: chvilku eseje o spiritualitě, pak socioekonomické teze, k tomu satira a další zmíněné polohy…
Interpret by měl posluchačovu pozornost udržet tím, že neupadne do stereotypu a do monotónnosti. Osobní pasáže samozřejmě vyžadují jistou emoční investici, kdežto obecnější záležitosti jsou vyprávěny spíše informativnějším tónem. Přesto je však potřeba je číst sdělně, aby posluchač nebyl po třech stránkách unaven. Úplně zjednodušeně řečeno zde platí stejný princip jako na divadle: rychle – pomalu, nahlas – potichu. Když tohle vzájemně vyvážíte a budete tempo či intenzitu správně střídat, pozornost posluchače zůstane napjatá.

Jak se na takové čtení ve studiu připravujete?
Zrovna hraji v Národním divadle v Našich furiantech manželský pár s Taťjanou Medveckou, která také čte audioknihy, teď třeba pro OneHotBook S elegancí ježka. Nedávno jsme se o tom bavili a ona mi říkala, že se na všechno velmi poctivě připravuje. Já si to naopak moc dopředu nečtu. Já si projdu text, který mi byl svěřen a když zjistím, že se to dá číst z listu, o to víc mě to baví, což doufám, že přenesu i na posluchače. Jiná věc je, když po mně režisér chce něco, o čem nejsem zcela přesvědčen. Pak dojde k dialogu a najdeme společnou cestu. On to ví lépe, protože má vše důkladně nastudované, kdežto já k četbě přistupuju intuitivně. Michal Bureš navíc herce nutí číst v poměrně rychlém tempu, což je v současné rychlé době zcela na místě. Když jsem viděl své starší divadelní záznamy, v duchu jsem si říkal: „Hrej rychlejc, proboha, hrej, rychlejc. Na to se nedá dívat!“ A to podle mě platí i v případě audioknih. 

Román je místy i poměrně ironický až sarkastický. Není těžké intuitivně načasovat pointy tak, aby skutečny vyzněly vtipně?
Zkrátka věřím v intuici a snad i talent, jakési „umění okamžiku“, kdy ten text na člověka zapůsobí a  v těch výrazových prostředcích se to jakoby „objeví samo“.

Jak jste se popasoval se spoustou francouzských výrazů, které s sebou text odehrávající se ve Francii nese?
Patřím ke generaci, která umí jenom špatně rusky, ale režisér Michal Bureš je francouzštinář, takže mi potenciálně problematické foneticky přepsal. A číst umím. (smích)

 

IGOR BAREŠ (* 1966)
Studoval JAMU v Brně, přičemž občas hostoval v Divadle bratří Mrštíků. Později se postupně stal členem činohry Mahenova divadla a souboru Národního divadla v Brně. Od roku 2002 je na volné noze. Filmoví diváci jej znají např. ze snímků Výlet, Sluneční stát, Hezké chvilky bez záruky, Muži v říji, Největší z Čechů, Hořící keř, Fair Play a dalších. Zahrál si též v množství televizních inscenací i seriálů: Četnické humoresky, Detektiv Martin Tomsa, Zdivočelá země, Krev zmizelého, Strážce duší, Hraběnky, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Případy 1. oddělení, Život a doba soudce A. K., První republika aj. Vedle herectví se věnuje i dabingu. Pro vydavatelství OneHotBook se ujal četby audioknih Žena v kleci (2013), Zabijáci (2015), Vzkaz v láhvi (2015) a Chatrč (2015), partu vypravěče v audio adaptaci Nebezpečných známostí (2014) i role Klemeta Nanga v Posledním Laponci (2014).

 

Zpět