Sympaťák s těmi nejhoršími vlastnostmi

Ještě žádný interpret nás v rozhovoru nenechal tak důkladně nahlédnout do své herecké "kuchyně" jako Lukáš Hlavica. Co bylo při četbě MORTDECAIE obtížné, i když by vás to třeba ani nenapadlo...?

25. listopadu 2015 13:52:14

 

Jak se vám četl Bonfiglioliho text, který používá nesmírně složitý až šroubovaný jazyk s dlouhými souvětími plnými vsuvek a skrytých humorných point?
Ten text je především třeskutě vtipný, což pro mě bylo nejzákladnější. Když se člověk probírá autorovou vegetací slov a přebujelých vět, samozřejmě je potřeba se dobře připravit, protože na něj číhají velikánské pasti. Všechny pointy přicházejí po dlouhé expozici. Nahrávání bylo velké potěšení, ale také jsem věděl, že bude náročné. Je to taková akrobacie, jako chození po vysoko napnutém laně; člověk musí neustále balancovat, protože mu hrozí, že se neudrží, že spadne někam jinam. Ale zase jen v tom dobrodružství. Mluvili jsme o tom i s režisérem Michalem Burešem: V žádném případě nemůže chybět předchozí příprava, ale pokud má člověk text už nějak zpracovaný, musí ve studiu dokázat vše opustit a spolehnout se, že podstatu už získal. Pak je to jízda na horské dráze. Je nutné sám sebe překvapovat a mít z nástrah textu potěšení. Teprve když se to podaří, je možné text interpretovat tak, aby člověk dosáhl kvality předlohy.

A jaká byla vaše domácí příprava?
Knihu čtu základně dvakrát. Nejdřív klasicky, prostě jako když si člověk čte knížku.  Podruhé text už čtu jako budoucí interpret s tužkou. A mám svoje soukromé značky, jimiž si jej doslova prošpikuji. Mám tak leccos vyznačené… V Mortdecaiových větách je spousta skrytých závorek, které musí člověk jakoby inverzně podsunout, ale při tom zůstat intonačně „ve vzduchu“ – nahoře – aby mohl navázat. Pak jsou i češtinské pasti, kdy jsou vedle sebe slova, která končí a začínají stejným písmenem. Tam je nutné si udělat náznak: pozor, tady musí být drobná odrážka, protože souhlásky je třeba malinko, leč neznatelně oddělit. A pak mám ještě sloupeček vedle, kde si napíšu tempo, zda je lepší ten odstavec číst rychleji či pomaleji… 

Jak výrazně se snažíte odlišit jednotlivé postavy?
Mortdecai má až neuvěřitelné množství postav a přímých řečí. Proto je nutné si pro sebe vždycky udělat základní obraz konkrétního protagonisty, nějak ho vidět a potom se jakoby skrz něj dívat na svět. A pak podle toho, jak je figura důležitá a jak moc promlouvá přímou řečí, zvolit buď větší hereckou charakterizaci, nebo naopak jen náznak. Lze si s tím zkrátka pohrávat na určité škále. Samozřejmě, že pak nejde o komplexně zahranou postavu, ale je naznačená vybranou drobnou charakteristikou. 

Celý text je natolik záludný, že se skoro nelze ptát, co pro vás bylo nejobtížnější. Co třeba ruská část a přízvuky tamních mafiánů?
V tomhle je pro mě cenné, že chci občas sám sebe překvapit. Samozřejmě vím, že tam bude ruská epizoda, nebo vstup vrátného s charakteristickým projevem, nebo nějaký z mnoha policistů od komisařů po nejposlednějšího okrskáře, kteří v příběhu vystupují… Ale podle mě není dobré si všechno zkoušet dopředu. Stačí být připraven a pak vidět, co to „hodí“. Buď to zvládnu sám, nebo mě upozorní režisér. Byl jsem rád, když mě varoval, že se v projevu něco jakoby opakuje, že mu figury splývají. Pak jsme to řešili hned na místě a postavu jsme posunuli někam jinam, třeba od určitého temného tónu k jemnějšímu a podobně.

V knize je spousta postav ze všech konců světa, dost se tam i cestuje. Jak jste to zvládal výslovnostně?
Výslovnostně mi, třeba s francouzštinou, pomohl režisér, protože v téhle řeči jsem naprostý analfabet. S angličtinou jsem si nějak poradil. V češtině je ovšem problém, že jakmile jsou cizojazyčná jména v textu skloňovaná, vzniká otázka, jak je vlastně vyslovit. V těch pádech se to zkrátka nedá říci tak, jako by to říkali Britové. Musí se to číst jakoby správně anglicky, ale říkat vlastně česky. Jde i o problém důrazu: čeština klade důraz na první slabiku, což jambická angličtina takto nemá. Ale jakmile se skloňuje, člověk musí dodržet normu češtiny a říci to s důrazem na první slabiku, z čehož vznikne trochu hybrid. 

Jak náročné je dokázat tohle všechno a k tomu neustále udržovat příběh v humoristické linii, vypíchnout všechny pointy a podobně?
Člověk musí každopádně humoru dané knihy fandit a rozumět. Jsem, doufám, obdařen určitým smyslem pro humor, takže mi to nedělalo problém. Opravdu jsem se bavil. Když se člověk něčemu směje, tak tím smíchem nadšeně říká: Rozumím! U četby humoristického románu ale platí jisté zákonitosti – v nasazení a ve střídání temp. Právě střídáním tempa vzniká rytmus, jímž lze dosáhnout zprostředkování humorného ladění neboli četby v komediálním duchu. 

Vzhledem ke komplikovanému jazyku je možné, že se Mortdecai bude lépe poslouchat než číst, protože jako interpret zdůrazníte momenty, v nichž by se čtenář mohl při nedostatečném soustředění ztrácet…
To se uvidí, nebo spíš uslyší. Někdo holt radši poslouchá a někdo radši čte. Jako když máte film a knížku. Někdo preferuje, že si při čtení sám vytváří „film v hlavě“ a odmítá, když je mu předložena jiná filmová verze. A někomu se možná vlastní „film v hlavě“ při čtení zase tak snadno nerozběhne, a když pak vidí opravdu dobré filmové zpracování, teprve se mu to sepne. Mně se to stalo třeba s Vláčilovou Markétou Lazarovou – až poté, co jsem viděl film, jsem se zpětně vrátil k předloze a chápal jsem ji díky tomu snímku lépe, než při prvním čtení. V případě Mortdecaie jde o román, který je jako vybroušený diamant, takže jestli se mi aspoň z většiny podaří dosáhnout podobného vybroušení jednotlivých faset, budu strašně rád.

Zmínil jste filmové adaptace, neviděl jste v kině také Mortdecaie?
Neviděl a asi je to dobře, i když vůbec nevím, jaký ten film je. Ale řekl bych, že bude nesmírně obtížné převést tenhle text do obrazu, protože kniha je výrazně založená na jazyku a slovu. 

Na druhou stranu zase film autora více vnesl do všeobecného povědomí…
I pro mě to byl objev. Musím se přiznat, že jsem Bonfiglioliho doteď vůbec neznal. Už jeho jméno je zvláštní, protože zní italsky a kniha je přitom tak ryze britská. Ale dnes si říkám, že nechápu jak to, že jsem ho neznal. V mnohém mi totiž připomíná mého milovaného Roalda Dahla.

Líbil se vám hlavní hrdina a vypravěč Charlie Mortdecai?
Autor dokázal nádherně vyvážit negativní stránky protagonisty humorem. Pro Charlieho je typická neuvěřitelná chvástavost a určité sklony – evidentně je notorik, skoro narkoman. Má v podstatě téměř nejhorší vlastnosti, jaké může člověk mít: je pyšný, má velmi problematickou morálku, je v jistém smyslu machista… Ale všechno podává s tak báječnou sebeironií, že je tím vykoupen. Je úžasné, jak postava, která má ty nejhorší vlastnosti, může být člověku obrovsky sympatická.

Jste oblíbený vypravěč audioknih, ale jste i jejich posluchač? 
Audioknihy poslouchám rád, zejména v autě. Tam mají asi největší uplatnění, protože lidé tráví čím dál víc času v dopravních prostředcích. Pak není nic lepšího, než si pustit nějakou podobnou nahrávku jako je Mortdecai.  Sám mám velké štěstí, že i moje děti rády poslouchají a vydrží třeba pět hodin. Díky tomu pak máme i společný zážitek, na což doma zpravidla není čas. Pro inspiraci poslouchám nahrávky starých mistrů, to je pro mě klíčové. A protože jsem zároveň rozhlasový režisér, poslouchám audioknihy i z profesionálního zájmu, abych si vytipoval potenciální interprety. 

 

Lukáš Hlavica (*1965)

Je absolventem herectví na pražské DAMU, kde posledních dvacet let působí jako pedagog. Kromě herectví a výuky se úspěšně věnuje divadelní i rozhlasové režii. Dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem, působil v Národním i Vinohradském divadle, poté na čtyři roky zakotvil jako režisér v Dejvickém divadle (jeho inscenace Bratři Karamazovi se hrála bezmála 15 let). Televizní diváci jej mohli zaznamenat např. ve snímcích Specialita šéfkuchaře, Vrah jsi ty!, Jasnovidec nebo v seriálu Zdivočelá země, kde si zahrál dávného kamaráda hlavního hrdiny. Nadaboval velké množství filmových a seriálových postav (jeho ústy mluví v češtině třeba protagonista seriálu Pan Selfridge). Jeho hlas je známý také z audioknih, např. z ústřední role v dramatizaci Tajemný Etrusk (2015). 

 

Zpět