Spíš psychologická sonda než detektivka

Anebo univerzitní ZLOČIN A TREST - Rozhovor s Danielem Bambasem, interpretem audioknihy Tajná historie

31. ledna 2020 13:36:42

Jak se vám román Donny Tartt líbil?

Protože jsem román četl nejprve narychlo, abych si udělal představu, měl jsem smíšené pocity: připadal mi, hrozně dlouhý a ‚upovídaný‘. Nicméně během detailní přípravy na natáčení se ukázalo – a shodli jsme se na tom i s režisérem Michalem Burešem –, že to je strašně zajímavý text, který v sobě má spoustu rovin, a spíš než detektivka je to psychologická sonda. I když mi třeba při prvním přečtení připadalo, že hlavní hrdina zbytečně moc popisuje krajinu a oblaka, když jsem se pak do textu víc ponořil, tak mi došlo, že to vždycky nějak souvisí s danou situací. On nevypráví o tom, jaká ten den byla krajina a počasí, ale popisuje, jak to na něj působí a jak to vnímá v daném kontextu, čímž odhaluje stav svojí duše. V tomhle šlo o značně imerzivní zážitek, protože jsem to s ním opakovaně prožíval. 

 

Čím vás příběh nejvíc oslovil?

Román je hodně populární v Americe a chápu proč: je netradiční už tím, že o zločinu se dozvíme hned na začátku s tím, že víme, kdo jsou vrazi. V tom díle však nejde o zjištění, kdo zabíjel, ale řeší se tam motivace; jak se může stát, že se z člověka stane vrah nebo zainteresovaný svědek vraždy. Musím říct, že by mě to zajímalo jako film, dovedu si to představit zfilmované.

 

Jak vás bavila specifická univerzitní atmosféra románu, která má čtenáře tendenci až pohltit?

Vzpomínal jsem na své studium na DAMU, což sice bylo víc umělecké prostředí, které není vyloženě akademické, ale i hlavní postavy Tajné historie jsou v podstatě duší bohémové. Ta atmosféra je v románu dobře popsaná a je velice intenzivní. Doba chráněnosti na vysoké škole bývá pro člověka strašně podstatným obdobím v životě, kdy se formuje individualita a rozhoduje se o tom, kam se bude v životě dál ubírat. Tohle složité období je tam krásně popsané, stejně jako protagonisté, kteří ho prožívají. I proto jsme s režisérem zvolili cestu docela výrazné hlasové charakterizace jednotlivých figur. Šlo to přirozeně, protože postavy jsou dobře napsané, každá z nich má jiný způsob vyjadřování a úplně jsem je před sebou viděl i slyšel. Navíc je hlavní hrdina zároveň vypravěčem příběhu. 

 

Jak byste hlavního (anti)hrdinu charakterizoval?

Richard je hrozně rozporuplný člověk, protože je do celé záležitosti intenzivně namočený, ale zároveň se snaží o jistý odstup a vypráví o událostech zpětně… Vstoupí do děje jako mladý, výrazně nejistý člověk, který si ze svého dětství nese spoustu frustrací a pochybností, na rozdíl od ostatních nemá v zádech rodinu ani finanční výpomoc. Ale díky té situaci, kdy se stane součástí určitého kolektivu, v němž najde sám sebe, se mu podaří ze všeho vyjít se schopností to osudové břímě nést a žít, na rozdíl od jiných postav ho to nezlomí. Asi tím – takovým dost krutým způsobem – dospěje. Je to citlivý, velmi vnímavý kluk, který je schopný velké empatie, ale zároveň v sobě musí mít nějakou krutost. Jeho schopnost vyrovnat se svým svědomím je trošku netradiční, protože spousta lidí by se podobnou situaci snažila vyřešit „správněji“. On se vlastně také dopustí zločinu. V něčem je ten román takový univerzitní zločin a trest.

 

A co ostatní postavy, celá ta skupinka přátel je jistým způsobem fascinující…

V tom příběhu vlastně není jediný úplně vyrovnaný člověk, všechny postavy jsou nějak poraněné. Nejpozoruhodnější figura je pro mě Henry, ale všechny jsou hrozně životaschopné. Třeba Bunny je, jak od začátku víme, oběť vraždy – a je to přesně ten typ člověka, který osciluje na hraně toho, že dokáže být nesmírně okouzlující, ale zároveň je často doslova na zabití. Je to taková tragikomická postava. Umím si představit, že kdyby nedošlo k určitým událostem, které nebudu prozrazovat, tak by se ty vztahy mezi přáteli nikdy tolik nevyhrotily. Bunny je v něčem primitivní, nesnesitelný a vlastně lhář, ale ze své podstaty to není vůbec zlý kluk, takže to, jak dopadne, je hrozně kruté. 

 

Má Bunny nebo Henry nějaký zvláštní způsob projevu?

Když jsem knížku začínal číst a text jsem si připravoval doma, tak ke mně hlas ‚přišly‘ spontánně a instinktivně: takže Henry má hlubší, kultivovaný, vždy ledově klidný hlas a Bunny je ve svém projevu takový ‚rozcapený‘, trošku uječený a má hodně otevřené vokály – je to s nadsázkou takový Pražák. V angličtině se akcenty dělají mnohem lépe, hned lze charakterizovat, odkud kdo je; ať už geograficky či sociálně. I z té ústřední postavy Richarda si ostatní dělají legraci, že je slyšet, že pochází z určité části Ameriky, což jsme v češtině zprostředkovat nemohli, takže jsme spíš projevem podtrhli, jak přemýšlí: že je introvert, ale zároveň chce, aby ho lidi měli rádi, takže je takový snaživý, slušný a přívětivý.

 

Kdo vás ještě zaujal?

Důležitou roli hraje zajímavá postava charismatického profesora, který je nevědomky iniciátorem neblahých událostí, ale nakonec se ukazuje jako jeden z největších zbabělců. Všichni k němu vzhlížejí a dávají si ho za vzor, jenže se projeví jako člověk, který ostatní do něčeho nepřímo navede, a v momentě, kdy se stane nějaká tragédie, tak vysublimuje a zmizí. Strašně zvláštní charakter.

 

Oblíbil jste si některou z postav?

Určitě jsem nejvíc ‚šel‘ s hlavní postavou, ale z hereckého hlediska mi připadal nejzajímavější Henry – to je taková obzvlášť tajemná postava, kterou by mě bavilo si zahrát i ve filmu nebo v divadle.

 

Jak jste pracovali s tím, že je to vlastně retrospektivní vzpomínání vypravěče?

Když jsme to dotočili, režisér Michal Bureš prohlásil, že to je pro něj Lolita 2, že to vnímá úplně stejně – v podstatě zdánlivě sympatický, estétský nevěrohodný vypravěč, který se z hlediska morálky zachová dost kontroverzně. V románu není úplně jasně odděleno, kdy se vypráví retrospektivně a kdy se děj odehrává v současnosti. Přelévá se to, takže nejprve to vypadá jako vzpomínání a najednou se to popisuje tak živě, že se úplně ocitnete v dané situaci. Michal Bureš výborně vidí rytmus celku, takže věděl, kdy je potřeba zrychlit či zintenzivnit a hodně mě vedl, což mi vyhovovalo. Aby to Richard intenzivně prožíval, i když na to už jen vzpomíná. To je pak zajímavější i pro posluchače. Úplný začátek jsme vlastně točili až nakonec, až když jsme ten příběh měli zažitý a došli jsme k nějaké zralosti v epilogu. Často jsem střídal mezi rovinami menší a větší excitace, nikdy to nebylo úplně klidné. Co se týče interpretace, zvolili jsme cestu, že jsem byl spíše ponořen v dané situaci, než abych od ní držel odstup.

 

Podařilo se do projevu dostat to, jak příběh temní, jak postavy postupně rezignují?

Myslím si, že ano. Jak jsem věděl, že to je opravdu dlouhá kniha, kterou jsme četli spoustu hodin a dalších a dalších frekvencí, měl jsem občas sám tendenci zrychlovat. Ale režisér mě vždycky zastavil a řekl mi, ať tomu dám čas. Pocit té rezignace nebo totálního vyčerpání byl třeba v tom, že se vyprávění postupně hodně zpomalí. Jsou tam i momenty úplného ztišení a poslední část knihy jsme pak četli už prakticky bez pauz – i za cenu toho, že budeme oba dost unavení. Věděli jsme, že se to vyplatí, že to pak bude znát.

 

V čem to pro vás bylo opravdu silné?

Moje první čtení bylo paradoxně spíš informativní – bral jsem to tak, že je to má první velká audiokniha a musím text rychle přečíst, abych věděl, o co půjde. Příběh mě vlastně intenzivně zasáhl až během té práce. Když jsme pak audioknížku dočetli, tak se mi samozřejmě hrozně ulevilo, že jsme to zvládli, cítil jsem, že jsem do toho investoval spoustu energie, ale zároveň se mě to hodně dotklo. V příběhu je totiž nápadně přítomný pocit nostalgie – bylo mi smutno a byl jsem dojatý, když Richard popisoval nějakou část života, která se už nevrátí, ač líčí i vztahy, které jsou narušené a bolavé. Určitě mě to zasáhlo i proto, že jsem si vybavil tuhle zvláštní nostalgii po rozechvělosti konkrétního životního období. Vzpomněl jsem si taky na Sophiinu volbuPoslední kabriolet nebo Velkého Gatsbyho, kde je hlavní hrdina v jistém smyslu také společenský outsider, má v sobě křehkost a dostane se blízko k nějakému velkému tragickému příběhu. Je to jeden z těch velkých románů… 

 

Jak jste se připravoval na natáčení?

Jsem ten typ, co si koupí pastelky a ke každé postavě si přiřadí barvu, což pak už byla technická záležitost kvůli přímým řečem, abych vždycky hned věděl, kdy kdo mluví. V románu je hodně složitých souvětí, takže jsem měl text popsaný zvýrazněnými důrazy. Občas jsme museli třeba předsadit závorky, aby to bylo v té mluvené formě srozumitelné. Samotným čtením ve studiu jsem při frekvenci strávil čtyři hodiny, ale už domácí příprava předtím mi pokaždé zabrala dvě až tři hodiny. Někdy stačí si text číst v duchu a stejně tak nějak víte, kde bude potřeba pauza, ale zrovna tuhle knížku jsem doma skoro celou polohlasem přeříkával nahlas. A to jsem si ještě nechystal intonace nebo způsob, jak budou postavy mluvit… V textu je humor a spousta dalších figur, jejichž finální vyznění pak vznikalo hodně spontánně až ve studiu.

 

Co pro vás bylo nejobtížnější?

V tom soustředění, které tomu bylo třeba věnovat, to pro mě byla jedna z nejtěžších prací, které jsem kdy dělal. Nejobtížnější pro mě bylo – protože jsme to načítali dlouho – udržet v sobě po tu dobu, po těch několik měsíců, tu samou energii, přinést ji třeba po čtrnácti dnech do studia a navázat na ni. Klenout příběh, i když přede mnou bylo třeba ještě dalších čtyři sta stran, udržet si naději, že se to všechno prováže a že někde ‚neztratím‘ nějakou postavu. Byla to úžasná škola, co se řemesla týče.

 

V čem se pro vás práce pouze s mikrofonem liší od ostatních hereckých disciplín?

Důležité je, aby vyřčené znělo autenticky. Uvědomuji si, že četba je interpretace, není to jenom s odstupem či strojově přečtená kniha. Jinak bych to ani nemohl dělat. Neumím si představit, že bych takový příběh četl bez názoru, zapojení sebe sama. Potřebuju se s textem propojit. Kvalita je pro mě zásadní kvalita a mikrofon je v tomhle nemilosrdný. Jsem vůči sobě hodně kritický, že i režisér mi musel říct, ať sám sebe tolik necenzuruju, protože jsem měl tendenci se rozčilovat a ubírat si energii. Naučil jsem se soustředit na to, co říkám, ale nesnažit se sám sebe během natáčení poslouchat a hodnotit. Mozek se pak jakoby rozdvojí a k ničemu to nevede. Od toho je tam režisér, kterému musíte důvěřovat, že nepustí nic, co by znělo špatně.

 

                 

Daniel Bambas (* 1980) 

V divadle vystupoval už jako dítě a ještě během studií na DAMU získal angažmá v Divadle na Vinohradech, kde hraje dodnes. Hostuje na mnoha jiných scénách – Městské divadlo Mladá Boleslav, Národní divadlo Brno, Jihočeské divadlo, Komorní činohra, 3D company. Pracuje pro televizi, film, dabing i rozhlas. Je držitelem Ceny Thálie 2017 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Krás(k)a na scéně Městského divadla Mladá Boleslav.

 

                                  

Zpět