Silné téma a silný zážitek

V audioknize PRAŽSKÉ JARO od britského spisovatele Simona Mawera účinkují hned dva interpreti: Robert Hájek a Jan Teplý. Jak se popasovali s tématem, "svými" postavami a čím byl pro ně příběh osobní?

17. června 2019 9:39:31


Jak se vám líbil román Pražské jaro? Četli jste ho celý, nebo jenom „svůj part“?
 
Robert Hájek: Přečetl jsem celou knihu, tedy nejenom svou část, a líbila se mi moc. Když jsem pak svůj part četl ve studiu nahlas, uvědomil jsem si, nakolik hlasité čtení mění vnímání celého příběhu. Když text předčítáte, musíte se víc zamýšlet, co se doopravdy říká a co to znamená, musíte si to důsledněji představovat. Když jsem si text četl pro sebe jenom v duchu, kolikrát jsem se přistihl, že jsem něco jenom tak proletěl a musel jsem se potom vracet, abych věděl, o co přesně tam šlo, a abych si to pořádně představil.
 
Jan Teplý: Knihu jsem přečetl celou, nejenom svoji část, a rád. Od Simona Mawera se mi líbil už Skleněný pokoj a spisovatel mě zaujal i svým zájmem o Československo. Pražské jaro mě bavilo celé – líbí se mi, jak autor dokáže vytvořit velmi čtivý příběh na pozadí historických událostí. I když mi z toho bylo trochu úzko, když jsem si připomněl minulost a představil si tu naději tenkrát…
 
Co na příběhu upoutalo vás osobně?
 
Robert Hájek: Osobně mě na románu nadchla představa dvou mladých lidí, kteří se sbalí, vezmou batoh a vyrazí do světa. Můj protagonista nikdy nebyl mimo Velkou Británii, takže když vystupuje na starém kontinentě, poprvé ho nečeká po sto padesáti kilometrech zase moře, ale má obrovské lány možností, které končí na jedné straně někde v Asii a na druhé straně v Portugalsku. To je hrozně hezký obraz toho, jak je člověk při cestování malý. K tomu se vážou situace, do kterých se James s Ellie zamotají, když se dostanou do Prahy těsně před začátkem okupace vojsky Varšavské smlouvy.
 
Jan Teplý: Upoutal mě třeba detail, kdy jeden den na Karlově mostě hraje západní kapela, která zpívá anglicky, a druhý den tam už stojí tanky. Že ještě večer před okupací se obzory zdají být otevřené a druhý den ráno je najednou všechno jinak. Ten ve zkratce vyjádřený moment zlomu.
 
Jak byste charakterizovali svoji postavu, čím vám byla blízká, sympatická?
 
Robert Hájek: James má svůj specifický smysl pro humor, není to prvoplánový hezounek, ale inteligentní, fajn kluk, který nějakým způsobem dohání to, že není ten sebevědomý krasavec z vyšších vrstev. Je bezprostřední, trochu stydlivý, nemá moc zkušeností s holkama, což se do příběhu taky trochu promítne. Je to zkrátka takový nerd. Na Ellie, se kterou cestuje, nejvíc působí právě jeho humor. Vnímá ho jako vtipného společníka, což je pro něj výhra, protože se mu Ellie líbí.
 
Jan Teplý: Sam je diplomat, který si má z podstaty držet odstup, ale přesto se nechá strhnout vztahem s Lenkou. Ještě do poslední chvíle neví, jestli na něj třeba není nasazená… Pracovně musí být nedůvěřivý, ale najednou poznává život z té lepší stránky a autor s vývojem postavy zábavně pracuje. I jeho rozhodnutí, zda někomu pomůže, vychází z toho, co se mu děje v posledních dnech… Má odvahu a trochu se mu přeskládají hodnoty. Zajímavě dynamický je moment, kdy se protnou osudy obou vypravěčů, když se dva svobodní lidé dostanou do okupovaného Československa.
 
Jak jste s režisérkou „svou“ postavu, interpretaci jejího příběhu pojali?
 
Robert Hájek: Na začátku jsme se s režisérkou Jitkou Škápíkovou bavili o tom, jestli samotného Jamese nějak odlišovat. V textu je hodně postav, takže jsme se je snažili rozlišovat v daných situacích – například v dialogu Jamese a Ellie mluvím za Jamese trošku níž položeným hlasem a za Ellie zase výš –, ale nechtěli jsme, aby to působilo jako čtená divadelní hra. Víceméně jsme se snažili, abych hlavně převyprávěl příběh a nijak ho dál nedramatizoval, protože sám o sobě dramatický dost.
 
Jan Teplý: Jitka Škápíková mi v tom dala svobodu, takže jsme to přímo neřešili, ale občas jsme si něco řekli v průběhu natáčení. Šlo spíš o to, abychom se dostali do rozpoložení té postavy. Bavily mě Samovy vnitřní pochody. Už z titulu jeho povolání tam je jistá opatrnost, racionální přístup, služba Británii, ale mně od začátku nepřipadal tak jednoznačný, nebyl to žádný typický anglický suchar. Má v sobě skrytý humor, připadá mi zajímavější než lidé okolo něj – což byl evidentně autorův záměr, protože příběh sledujeme přes jeho perspektivu. Charakterizuje ho i jistá povrchní záliba v ženách, pak jakoby předvídatelný vztah s britskou kolegyní… Vysloveně si koleduje o to, aby ho zasáhlo něco nečekaného a hlubšího.
 
Jak vy sami vnímáte historické události srpna 1968?
 
Robert Hájek: Byl to pro mě silný zážitek i skrze ten příběh – na jaře povolily otěže moci, ale v srpnu přišla okupace a lidem zarazili kůl do srdce. Šla z toho hrozná beznaděj, muselo to být strašné. Ale když všichni nadávali na Rusy, zapalovali jim tanky a byli na ně naštvaní, tak se mi to vlastně dobře četlo, protože šlo o akční pasáže, ve kterých jsou dialogy a vyhrocené situace. Připadalo mi, že tahle část potřebuje trochu expresivnější vyjádření, aby to na posluchače dopadlo v celé své osudovosti.
 
Jan Teplý: O roce 1968 jsme si doma hodně povídali; třeba o tom, jak to probíhalo v divadle. Netroufám si říct, že vím všechno, ale zrovna o tomhle období jsem toho hodně četl a slyšel. Rodiče mi říkali, že jedenadvacátého srpna byli v ulicích… Ty události jsou pořád hodně živé, nikdy nevíte, komu se co urodí v hlavě a co se může stát. Je to pořád varující. Ta šeď, průměrnost, potlačování schopných lidí, že člověk nemohl dělat, co by chtěl – to bylo depresivní. Mám pocit, že ti, co to zažili naplno, pomalu umírají, takže je potřeba, aby se o tom neustále mluvilo – i na školách, aby o tom věděli mladí lidé. Narodil jsem se osm let potom, takže jako dítě jsem tušil, jak se věci mají, protože naši nebyli k jistým věcem hluší. Vyrůstal jsem v tom a mám to v sobě, i když mi v roce osmdesát devět bylo jen třináct, ale ta následující generace už to nezažila a neumí si to představit. Člověk si vybavuje ty šedé ulice, lidi, výrazy… Tohle je navíc dobrá knížka s příběhem, nejsou to jenom fakta. Podobně jako Skleněný pokoj si tohle téma říká o zfilmování.
 
Dozvěděli jste se o těch událostech něco nového?
 
Robert Hájek: To asi ne, protože o těch událostech hodně vím, takže jsem nenarazil na nic překvapivého.
 
Jan Teplý: Osmašedesátý znám hodně z knížek i z dokumentů a Mawerův pohled mi připadal vyvážený. Spíš mě chytily detaily tam, kde už je vyprávění naprosto smyšlené. Třeba z Lenčina setkání s Dubčekem – jak tam ukazuje její odvahu – mi bylo hrozně smutno i v kontextu příběhu její rodiny… Východní blok byl tehdy takový živý skanzen, taková zoo… Úplně na mě šla úzkost z toho, jak Mawer všechno sugestivně popsal. Jak už toho ale o té době vím víc, nic mě moc vysloveně nezarazilo, spíš mě to emocionálně rozbouřilo.
 
Autor Simon Mawer není Čech, ale líčí české dějiny. Promítl se ten „pohled zvenčí“ podle vás do příběhu?
 
Robert Hájek: Jako Čechovi a Pražákovi mi připadalo skvělé, jak hezky popisuje například Prahu nebo pohraničí. Ale občas jsme s režisérkou narazili na to, že jak je to anglický autor a hlavní postavy vlastně mluví celou dobu anglicky, do čehož se ovšem někdy musela vmísit čeština, tak to bylo v některých pasážích trošku složitější vyjádřit. Do češtiny se občas muselo vložit nějaké anglické slovíčko nebo české slovo, které se ale vyslovilo anglicky. Třeba když volají, že Lenka je v nemocnici Na Františku, musí si James české „Na Františku“ přepsat do notýsku jako „naphrantishku“. Takže jsme se vlastně museli popasovat s češtinou v češtině. Nebo v jedné pasáži se James s Ellie vydají na takový čundr a jsou hrozně překvapení, že stejní lidé, kteří přede dvěma dny seděli v kavárně, popíjeli a bavili se, najednou vyrazí do lesa a sbírají houby a borůvky, rozdělají oheň a hrají na kytaru. A autor to popisuje jako obrovský kontrast, který vlastně nezná, a člověk si říká, že to pro Angličany musí být něco divného.
 
Jan Teplý: Připadalo mi to tak komplexní, že si nic takového nevybavuju. Spíš jsem si všechny události připomněl a emočně mě rozvibrovaly. Mawer zmiňuje osudové osmičky, jak se na nás všichni vykašlali, a já si říkal, jaká je škoda, že nám nikdo nepomohl, kde jsme mohli být… Nebo jak Angličané prakticky dopředu počítají s tím, že ruská vojska přijedou, protože Sam se pohybuje hlavně v diplomatických kruzích, jejichž politikové a tajné služby věděli víc než běžní lidé. Odehrává se to vlastně v období, když už jsou vojska u hranic. Při tom šla ale z textu obrovská naděje přes Lenku nebo přes manžele Zdeňka a Jitku. Jsou tam všechny roviny, protože skepse je někdy na místě a komunistický moloch byl obrovský. Mawer velice dobře dávkuje naději se zklamáním, ten kontrast výborně funguje.
 
Jak jste se připravovali na natáčení?
 
Robert Hájek: Nejdříve jsem si přečetl celý text, pak jsem si vyselektoval „svoje“ části a potom jsem si do textu dělal poznámky. Třeba když bylo dlouhé souvětí, napsal jsem si k tomu: Pozor, neklesat hlasem, ta věta pokračuje! V textu je i pár francouzských slov, která jsme se nesnažili pronášet úplně správně francouzsky, ale raději jsem si je podtrhnul, abych si trochu jinou výslovnost uvědomil dřív, než k nim dojdu. Samozřejmě jsem si den před natáčením přečetl tu část, kterou jsme plánovali natáčet, abych věděl a měl to už zlehka v hlavě.
 
Jan Teplý: Pro mě byla největší škola práce na audioknihách Volkera Kutschera, které mají své specifické záludnosti, čtu je celé sám a jsou dlouhé, takže tohle už byla jen taková třešnička pro radost.
 
Co vám připadalo nejobtížnější?
 
Robert Hájek: Paradoxně hned první den mi to šlo až moc dobře – většinou bývá první den nic moc a pak to mívá stoupající tendenci. U mě to šlo spíš naopak. Tedy ne že bych se vyloženě zhoršoval, ale den ode dne jsem se začal víc zadrhávat. Možná jsem už byl trochu zahlcený, jak je to pro mě byla první audiokniha a nejsem na to zvyklý. Postupně jsem si čím dál lépe uvědomoval, co všechno to obnáší, a lekal jsem se toho až průběžně. Ale dopadlo to dobře, protože různá zaškobrtnutí naštěstí vychytala režisérka, která mě dobře vedla.
 
Jan Teplý: Celé mě to bavilo. Tím, že jsem načítal jen polovinu knížky, jsem si to užíval, a jsem rád, že mi vydavatelství dalo tuhle možnost a důvěru. Žádná pasáž mi nepřipadala vysloveně těžší, to spíš ve studiu jsou chvíle, kdy je těžké vůbec něco číst a člověk si potřebuje od toho hluchotěsna, kdy máte pocit, že se vám písmenka rozpíjejí před očima, chvílemi odpočinout. Jinak všechno pěkně plynulo… Obvykle mám raději dialogy, popisnějšími pasážemi se obecněji prokousávám hůř, ale protože jsme na tu audioknihu byli dva, nijak zvlášť mi to nevadilo. Dialogy člověka udržují v bystrosti, protože musíte skákat mezi postavami.
 
Posloucháte vy sami audioknihy?
 
Robert Hájek: První audioknihu jsem slyšel, když u nás měl filmovou premiéru Harry Potter a já jsem v té době hrál podobně brýlatého Macha ve filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Oslovili mě, abych v převleku za Harryho Pottera zahajoval premiéru a dostal jsem k tomu osm kazet s příběhy Harryho Pottera, které neopakovatelně namluvil Jiří Lábus. Tak jsem je pak poslouchal a strašně mě to bavilo. Tudíž mi připadá fajn, že teď audioknihu sám namlouvám.
 
Jan Teplý: Zatím ještě ne, ale mám jich doma pár nachystaných. Nedávno jsem si pustil kousek „vlastní“ audioknihy Tichý zabiják, abych se znovu dostal do příběhu Gereona Ratha před natáčením dalšího dílu Goldstein, ale stihl jsem jen pár kapitol.
 
 
 
ROBERT HÁJEK (* 1992)
Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a hned po absolutoriu v roce 2012 se stal členem souboru Městských divadel pražských. Jeho hereckou kariéru odstartovala role Macha v celovečerním filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001), televizní diváci ho znají zejména ze seriálu Četníci z Luhačovic, ale objevil se i v dalších (Labyrint, Inspektor Max, Rapl). Díky dabingu je dobře známý také jeho hlas.
 
JAN TEPLÝ (* 1976)
Po studiu na Pražské konzervatoři získal první angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Odtud v roce 1998 odešel do Divadla pod Palmovkou, kde působí dodnes. Kromě toho hostoval v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle, objevil se i na dalších pražských scénách a v představeních v rámci Letních shakespearovských slavností. Hrál v několika filmech (např. Kožené slunce, Hezké chvilky bez záruky, Andělé všedního dne) a známý je z televizních seriálů (Temný kraj, Zdivočelá země, Kriminálka Anděl, Ulice, České století). Spolupracuje také s rozhlasem a věnuje se dabingu (daboval třeba hlavní postavu komisaře Gereona Ratha v seriálu Babylon Berlin). 
Zpět