Sedm statečných

Na nahrávání audioknihy TO, jejich postavy i jejich strachy jsme se zeptali hned všech sedmi interpretů velkolepého audio projektu.

26. února 2018 9:59:48


Znali jste Kingův román či jeho filmovou adaptaci TO předtím, než jste se stali jedním z účinkujících v audioknize? A znali jste jiné romány autora či jejich filmové adaptace?

Michal Zelenka: Příběh TO jsem znal jen okrajově a tušil jsem, že v něm vraždí šílená postava klauna. Předtím jsem se s Kingem setkal díky seriálu Pod kupolí a především díky filmu Vykoupení z věznice Shawshank, který jsem viděl několikrát.

Jan Vondráček: TO jsem neznal a od Stephena Kinga jsem do té doby nic nečetl. Vím jen, že je hodně čtenářsky oblíben. Znal jsem jen některá filmová zpracování, například Osvícení, Zelená míle, Mlha.

Jan Zadražil: První knihu od Stephena Kinga jsem četl v patnácti. Jmenovala se Nezbytné věci. Velmi doporučuji!

Pavel Soukup: Se Stephenem Kingem jsem se setkal úplně poprvé. Včetně filmových adaptací. Ale bylo to pro mne setkání překvapivé, ačkoli jsem zatím TO nepřečetl celé. Věnoval jsem se jen svému partu vypravěče, který se ovšem dostává i do vypjatých hororových situací hlavních postav – i role vypravěče byla atypická.

Vasil Fridrich: Stephena Kinga jsem znal jen velmi povšechně coby mistra hororu. Žádnou jeho knihu jsem doposud nečetl a ani jsem neviděl žádnou z filmových adaptací. V tomto smyslu jsem tedy prvnička.

Jitka Ježková: TO je můj první King. Než jsem začala nahrávat, tak jsem si celý román poctivě přečetla. Měla jsem samozřejmě o autorovi určité povědomí, ale až dosud jsem se s ním asi míjela. Znám ale filmové adaptace jeho děl, viděla jsem třeba Osvícení.

David Novotný: Věděl jsem, že román existuje, ale neznal jsem ho. Bylo mi nicméně jasné, že bude čeho se bát, když je autorem hororový king. Už jsem od něj něco četl i v rozhlase, takže jsem měl určitou představu…

Četli jste jen „své pasáže“, nebo celý román? Čím vás příběh oslovil?

Michal Zelenka: Nestíhal bych si přečíst celou knihu. Je vážně hodně dlouhá. Navíc i své pasáže jsem si četl několikrát, abych si text zmapoval a při čtení vždy bezpečně věděl, kde se právě nacházím, která z postav právě mluví a hlavně „o čem to je“. O to víc se těším, až si celý příběh poslechnu v interpretaci kolegů. Ty představy, někdy až filozofické obrazy, kterými King popisuje proměnlivost a jakousi neuchopitelnost v prostoru i čase toho stvoření, kterému v příběhu říkáme TO, byly fascinující.

Jan Vondráček: Četl jsem jen své pasáže. Bohužel jsou mé časové možnosti omezené, takže ke knížkám se dostanu většinou jen o prázdninách. Ale horory to nebývají. Stačí mi ty v reálném životě…

Jan Zadražil: Vnímal jsem to tak, že je potřeba přečíst knihu celou. Vyprávění příběhu se odlupuje jako slupky cibule. Autor vás vtáhne a už nepustí.

Pavel Soukup: Kingův příběh mě oslovil svou atmosférou. Tajemnou, šokující a docela i vizionářskou. Vzpomněl jsem si bezděčně i na Kubrickův Mechanický pomeranč. Závěrečný katastrofický scénář není vůbec nereálný. Nereálné nejsou ani tresty za zločiny. Zaujala mě síla věrnosti party dětí, která bojovala proti zlu v průběhu desítek let. A v neposlední řadě svár reality a fantazie. Nebo nánosy strachu, který v sobě nosíme vlastně všichni.

Vasil Fridrich: Před natáčením jsem stihl přečíst jen první polovinu, a musím říct, že první setkání s Kingem jako autorem pro mě bylo velmi příjemné. Přestože je to román nesmírně rozsáhlý, je na každé stránce tak intenzivně napínavý, že máte chuť ho hltat dál a dál. 

Jitka Ježková: Román jsem si přečetla celý už proto, že to vnímám jako svou profesionální povinnost. Ale nedělalo mi to vůbec žádný problém – z knížky jsem byla nadšená. Nepociťovala jsem vyloženě strach, spíš někdy úzkost. Pro mě to nebyl ani tak horor, jako spíš psychologický román.

David Novotný: Četl jsem prvních šedesát stránek, abych poznal styl, tempo a rytmus příběhu. A pak už jsem se soustředil jen na „svou“ linii Richieho a na další souvislosti se doptal režiséra. Když teď nevím, jak to dopadlo, mám aspoň o důvod víc si příběh doposlechnout celé i v podání svých kolegů. Oslovil mě tím, jaké vyvolává emoce. Když se sami sebe zeptáte, čeho se nejvíce bojíte, přijde vás TO vytrestat právě v té podobě. Zároveň to byla zajímavá vzpomínka na klukovská léta, první vzplanutí, kamarádství, dobrodružství, lásky, sliby… Je to „voňavý“.

Báli jste se při četbě? Co vám při v příběhu připadalo nejděsivější?

Michal Zelenka: Musím se přiznat, že když jsem byl doma sám a četl si TO nahlas, chvilkami jsem vlastním hlasem děsil sám sebe. Ty popisy různých podob TOHO nebo pasáže, kde se TO objeví ve své prapůvodní podobě… no, bylo by toho asi víc.

Jan Vondráček: Nejděsivější jsou vždycky představy. Takže nejstrašidelnější bývá to, co je jenom naznačeno a čtenář nebo posluchač si musí domýšlet sám. Jinak jsem se při čtení nebál, protože většinou sedí hned vedle v místnosti režisér se zvukařem a v kanceláři paní, co dělá dobrou kávu. Snad jedině kdybych dočetl a zjistil, že jsem ve studiu sám, na chodbě jsou krvavé stopy, dveře zamčené, ve vzduchu hnilobný zápach a z reproduktorů se ozývá děsivý šepot: „Čti dááál, Jendóóó, čti dááál…“

Jan Zadražil: Bál jsem se dokonce i při četbě ve studiu. Nejděsivější mi ale častokrát nepřipadaly chvíle s klaunem, jako spíš zcela reálné ZLO, jež obklopuje všechny hrdiny v jejich rodinách, potažmo v celém tak naprosto obyčejném městečku. TO, co je v každém z nás.

Pavel Soukup: Při četbě jsem se nemohl bát, protože práce herce před mikrofonem je víc záležitostí rozumu, techniky než emocí. Mou povinností bylo číst tak, aby byl strach na straně posluchače.

Vasil Fridrich: Jako otec mívám problém s díly, kde jsou vystavené nebezpečí děti, protože si do nich pochopitelně projektuji svoje vlastní potomky. Stephen King toto tabu, že by děti v literatuře či filmu neměly umírat, porušuje, ovšem dělá to způsobem, který je natolik fascinující, že mu to musím coby čtenář odpustit. Při čtení jeho románu mě těšila zejména brilantní práce s napětím. Udržet si, i přes mohutnou stavbu díla, neustálou hladinu nervózního čtenářského rozechvění považuji za mistrovství. Při četbě ve studiu jsem se už bál jen vlastních chyb. Ale když jsem si TO četl na chalupě, kde rodina v klidu dřímala v podkroví, zatímco já pravidelně usínám u kamen v přízemí, musím říct, že sny nebyly pokaždé zrovna poklidné. Některé z bravurně popsaných obrazů se mi tu a tam vyjevovaly ve snech… Takže Stephenovi Kingovi a audioknize vděčím za to, že jsem se v létě moc nevyspal. (smích) Ty chvíle, kdy je zlo už viditelné, momenty, když se objeví klaun, vlastně přestávají být děsivé. Nejintenzivnější úzkost je vždy ta chvíle těsně předtím. Kdy už je zřejmé, že se nebezpečí blíží a je tak blízko, jak jen si dokážete představit, ale jen ho tušíte. Vůbec nevíte, kde se zjeví a jakou bude mít tentokrát podobu.

Jitka Ježková: Nejděsivější scény pro mě nebyly ty, kde se dětem zhmotňovaly jejich strachy a podobně, ale hrůzu ve mně budily spíš ty mezilidské kontakty – zejména co se týče pokřivených vztahů mezi dětmi a dospělými. Pro děti jsou rodiče někdo, komu stoprocentně důvěřují, a když toho ti dospělí zneužívají, tak je to podle mě to nejhorší, co se může stát.

David Novotný: Nebál jsem se, ale rozbíhala se mi fantazie a představoval jsem si, čeho z toho bych se děsil v těch klukovských letech. Asi všeho. Dost děsivý mi ovšem připadal průnik do fotografie… Stát se mi to ve skutečnosti, tak se asi řádně opotím. (smích)

Bylo náročné číst tak, abyste v posluchačích vzbudili strach? Jak jste se snažili spolu s režisérem při četbě navodit atmosféru napětí, děsu…?

Michal Zelenka: Je pravda, že mojí parketou jsou spíš lyrické pasáže, v nich se cítím nejjistější. Nicméně pan režisér mě povzbuzoval a inspiroval. A je fakt, že King má ty napínavé pasáže dobře vystavěné. Slova vás sama vedou až k vrcholu dramatické scény, za podpory výkřiků postav i popisu prostředí, které je vždy tak ponuré a „vykreslené“ do posledního detailu. To všechno společně utváří a akceleruje napětí. Vlastně to stačí „jen“ po smyslu přečíst.

Jan Vondráček: Řekl bych, že obvyklými hereckými prostředky. Jak se říká zjednodušeně o herectví: je to buď potichu nebo nahlas, rychle nebo pomalu, občas malý stoptime… A talent je vědět, jak a kdy ty prostředky použít, dát do toho kousek sebe a svých zkušeností, umět tak nějak vyprávět, zapojit fantazii… no a je to.

Jan Zadražil: V tomto smyslu se audiokniha „načítala sama“. Atmosféru mistrně buduje už sám autor. Stačilo mu uvěřit a ten obraz si představit. Doufám, že to bude slyšet.

Pavel Soukup: Číst je vždycky náročné, protože vám – až na režiséra – nikdo nepomůže. Jste na to sami. Nutno podotknout, že režisér Hynek Pekárek byl potřebný partner.

Vasil Fridrich: Myslím, že to vlastně ani není potřeba. Text je natolik kvalitní základ, že když ho čtete pokorně a po smyslu, není nutné do něj vsazovat nějakou další strašidelnost. 

Jitka Ježková: S režisérem jsme se dohodli, že přímé řeči nebudu příliš hrát – aby to nebylo směšné, přece jen to není dramatizace. Ale přesto se tam jistá charakterizace vždycky dostane. Když popisuji, co se děje, připadá mi to mnohem děsivější – ale spíš než já bude vědět třeba režisér, jestli to takhle opravdu působí. Předem jsme se na ničem nedomlouvali. Něco jsme zkusili, a když byl spokojený, tak jsme pokračovali. Ale jak už jsem zmínila: všechno to strašení mi tak děsivé nepřijde, mně v tom románu připadá děsivé, kolik zla a lhostejnosti je v samotných lidech.

David Novotný: Náročné je čtení pokaždé. Nesnažil jsem se navozovat strach, spíš jsem pustil na špacír svou fantazii a zkusil to přirozeně přenést přes mikrofon. Nakonec bude na posluchačích, co si z toho lehkého návodu vezmou a jak si ho ve své hlavě „upraví“.

Jaký máte vztah k hororům? Proč myslíte, že jsou tak oblíbené?

Michal Zelenka: Horory jsem hodně vyhledával v době dospívání, ale čím jsem starší, tak se tomuto žánru v knižní i filmové podobě obloukem vyhýbám. Lidé se asi rádi bojí… a pak si rádi prožijí ten pocit úlevy a očistné katarze, protože to přece bylo „jen jako“. Je pravda, že mě bavilo prostřednictvím Kinga posluchače strašit, rozhodně jsem si to užíval, až mi přecházel mráz po zádech.

Jan Vondráček: Hltač hororů zrovna nejsem, ale čas od času se na nějaký dobrý horor rád podívám. Je to i trochu relax. Když film skončí, člověk si oddychne, že se ty hrůzy nedějí jemu. Že třeba ten pán z Texasu s velkou motorovkou není jeho soused na chalupě. Ale pak to může mít i jiný efekt. Soused si chce třeba jen nařezat dříví na zimu a tak nějak divně se na vás přes plot podívá a vás najednou zvuk jeho motorovky lehce znejistí…

Jan Zadražil: Celkově nerad se bojím, tudíž horory nevyhledávám. Což neznamená, že se s nimi nesetkávám.

Pavel Soukup: Horor je můj oblíbený žánr. Snad před detektivkou. Vyrostl jsem na Hitchcockovi. A ze současných autorů jsem mě zaujal například psychothriller Bena H. Winterse Štěnice. Horor nám pomáhá překonávat strach ze strachu. Bát se má cosi společného s bolestí. A bolest signalizuje nemoc. Vyrovnat se se situací, která nás traumatizuje, je léčivé.

Vasil Fridrich: Vztah k hororům nemám prakticky žádný. Myslím, že jsem první viděl ještě za dob svého útlého mládí na nějaké videokazetě s příšerným dabingem. Pak jsem asi před deseti lety zhlédl v kině horor, který měl být dle hodnocení recenzentů dobrý. Několikrát jsem se lekl, ale jinak jsem se příšerně nudil a místy měl pocit, že se jedná spíše o parodii daného žánru. Ale vzhledem k tomu, že King je tak výjimečný autor, nehrozí, že bychom posluchačům naší audioknihy dali aspoň na malý moment vydechnout. Všichni se rádi bojíme, abychom si pak mohli užít, že jsme vlastně v bezpečí. Jako v sauně – nejdřív jdete do vedra, abyste se následně mohli ochladit ledovou vodou. A já to vnímám tak, že čím více se těšíte do bezpečí, o to intenzivnější děs si musíte předtím nadávkovat.

Jitka Ježková: Podle mě jde o vzrušení. Mně je spíš úzko, když se bojím, já si to neužívám. Diváci se rádi bojí v kině, protože vědí, že to není opravdové.

David Novotný: Mám rád mrazivé thrillery, u kterých nelze vyloučit, že by se to mohlo stát. Moc nemusím horory, kde jsou nadpřirozené záležitosti, jsem ochotný nad nimi mávnout rukou. Takže TO je pro mě na půli cesty… Záleží, zda TO vnímáte spíš jako psychologický román nebo jako strašidlácký horor. Vlastně si v to může užít téměř každý – protože kdoví, že jo…

Jak se vám zamlouvala „vaše postava“? 

Michal Zelenka: Bylo zajímavé sledovat Bena a jeho pocity v době dospívání a pak jako dospělého člověka. Rozhodně je to zajímavá a inspirativní figura, je zajímavé, jak vnímá svět, jak o něm přemýšlí. Mezi děsivé scény určitě patří i ta, když Henry Bowers vyřezává do Benova břicha písmeno H. Snad každý má nějaké ty hluboce zasuté vzpomínky z období dospívání a tahle scéna byla, alespoň pro mě, spouštěčem… A pak když Ben s krvácejícím břichem prchal před Henrym a jeho kumpány, všechno jsem to velice intenzivně prožíval s ním.

Jan Vondráček: Oproti jiným postavám v knize je Bill charakteristický především svým koktáním, kterým trpěl v dětství a vrací se mu ve vypjatých situacích. A oblíbit by si tuto postavu posluchači mohli především kvůli jeho vytrvalé snaze se těchto traumat zbavit. Taky se do něj, zdá se, trochu promítá postava autora…

Jan Zadražil: Eddie je postava, která se v důležitých chvílích nakonec dokáže vzepřít. Přestože je celoživotně přesvědčován o opaku.

Vasil Fridrich: Autor líčí každou z hlavních postav úplně jinak, každá má jiný vnitřní běs, každá ho řeší odlišným způsobem. Mike není hned zpočátku součástí nejužšího kruhu Klubu smolařů, stane se jí až mnohem později. Je jasně definován barvou pleti, která ho ještě v 50. letech, kdy se děj odehrává, zcela zřetelně odděluje od ostatní komunity. Tenhle parametr se projeví v textu, nebylo potřeba tu figuru nějak speciálně charakterizovat. Mike má z hlediska struktury příběhu navíc takovou zvláštní funkci… Právě on je hybatelem, který svolá po letech všechny hlavní aktéry zpátky do města Derry. Sbírá podklady, archivuje události, rozhoduje, jestli spustit mašinérii závěrečného děsivého souboje, který může pomoct situaci vyřešit, ale také nemusí. To váhání, jestli už nastal správný okamžik, je na něm zajímavé. Mike jako jediný ze sedmi dětí zůstal v rodném městě, monitoruje dění a coby bájný krysař je přiláká zpátky. Autor v něm má protagonistu, který pátrá po původu zla v Derry a postupně vlastně celé tajemství objevuje, a čtenář nebo posluchač to má šanci objevovat s ním. To je velmi rafinovaný způsob, jak předat informace, které jsou zapotřebí pro to, aby se čtenář v bohatém předivu vyznal.  

Jitka Ježková: Beverly budou mít posluchači rádi, protože je prostě kámoška, správná fajn holka. Je hrozné, že žila v nastavených mantinelech, z nichž se pak nedokázala vymanit ani v dospělosti – i když v podstatě nevědomě. Ale vytvořila si určitou masku, kterou používala na veřejnosti, takže by do ní nikdo neřekl, jak moc křehká duše v ní je. Na jednu stranu je bojovnice, která se nebojí vrátit ránu, ale také poznamenaná žena, která tuhle stránku své osobnosti strašně dlouho nedokáže projevit v kontaktu s těmi nejbližšími. To je pro mě fascinující, protože bych to do ní neřekla. Jsou to mechanismy a bludné kruhy, které se utvoří v dětství a pak se to s člověkem veze.

David Novotný: Moje postava byla svým způsobem nositelem humoru… Byla pestrá jako papouch nebo klaunova duhová paruka. Předpokládám tedy, že by mohlo být snadné si Richieho oblíbit. V každé školní třídě bývá nějaký takový bavič, komediant…

Pavel Soukup: Já jako vypravěč příběhu, který se na věc dívá více shůry, jsem si oblíbil všechny z té partičky dětí, nejvíc ale asi Beverly. Možná proto, že je děvče/žena, ale hlavně jsem s ní soucítil proto, že byla týraná velmi reálně. 

Čeho se nejvíc bojíte? V jaké podobě, by se vám TO zjevilo, kdyby vás chtělo co nejvíc vyděsit?

Michal Zelenka: No přece v podobě klauna! To je taky důvod, proč nerad chodím do cirkusu.

Jan Vondráček: Asi v podobě partičky arogantních populistických politiků, jímž páchne z úst Rudé právo ročník 1980. Ten smrad poslední dobou cítím ze všech kanálů…

Jan Zadražil: Jak jsem říkal, nejděsivější je zcela reálné ZLO, jež člověka obklopuje. TO, co je i v každém z nás.

Pavel Soukup: Nejvíc se bojím choroby. Hlavně choroby v rodině. Sám už se s nemilovanou nemocnicí nějak vyrovnám. Ale nemohoucnost pomoci své rodině mě děsí. A jakou by TO mělo mít v tu chvíli podobu? Třeba cynického, arogantního doktora na příjmu a jeho úšklebku nad tím, že jeho se můj děs netýká.

Vasil Fridrich: Asi jako každý rodič mám i já slabé místo v dětech. 

Jitka Ježková: To se musím zamyslet. Ale upřímně řečeno, i kdybych to věděla, tak bych to asi stejně neprozradila. Bylo by to něco, co je zakořeněno hodně hluboko uvnitř mě, něco niterného a tedy osobního. Ale asi jako každý se nejvíc bojím o život svých blízkých, toho, že by se jim něco mohlo stát. To si nechci ani nijak představovat.

David Novotný: Na tuhle otázku s dovolením odpovídat nebudu. Abych si nemusel vyčítat, že na mě v té podobě přijde nějaký trest, protože jsem si pustil pusu na špacír…


Vasil Fridrich (* 1976)
Absolvoval DAMU, během studia také účinkoval v divadelním spolku Kašpar a v divadle J. K. Tyla v Plzni. V roce 1995 se stal členem CD 94 v Divadle v Celetné. Po skončení studií získal angažmá ve Švandově divadle, v letech 2002–2005 působil ve Středočeském divadle Kladno. V současné době působí v Městských divadlech pražských. Zahrál si například ve filmech Hodinový manžel (2014), Kobry a užovky (2015) nebo Teorie tygra (2016).

Michal Zelenka (* 1975)
Po absolvování DAMU vedly jeho kroky nejprve do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a o dva roky později získal angažmá v Činoherním klubu v Praze. Zde hrál v několika úspěšných inscenacích (např. Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho či Jak se baví pan Sloan) a vedle toho hostoval v divadle Viola a v Městských divadlech pražských. Pracoval také jako konzultant ve školicí firmě a lektor prezentačních dovedností. Televizní diváci ho mohou znát ze seriálů Ulice, Vyprávěj, Doktor Martin, Život je ples nebo Rapl a objevil se například ve filmech Tmavomodrý svět, Lidice či Padesátka.

Jitka Ježková (* 1978)
Vystudovala Pražskou konzervatoř a katedru teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na televizní obrazovce se objevila poprvé v roce 1994 v seriálu Prima sezóna, o rok později pak v seriálu TV Nova Nováci. Od té doby pravidelně účinkuje v televizních inscenacích a seriálech (Jetelín, Případy 1. oddělení, Rapl, Obchoďák, Doktoři z Počátků, Expozitura) a filmech (Ostravak Ostravski, Intimity, Početí mého mladšího bratra, Báječná léta pod psa). Hostovala v Činoherním klubu, v Divadle Palace a v Divadle v Řeznické. Už od 14 let se úspěšně věnuje dabingu. Svůj hlas propůjčila například Kate Winsletové ve filmu Titanic nebo Liv Tylerové v Pánovi prstenů. V roce 2004 dostala Cenu Františka Filipovského za ženský herecký výkon v dabingu za film Teorie létání

Pavel Soukup (* 1948)
Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a poté úspěšně absolvoval DAMU. Po studiu působil v oblastních divadlech, později se vrátil do Prahy, kde hrál v Městských divadlech pražských, především v Divadle ABC, a stal se členem souboru Hudebního divadla v Karlíně. Dobře známý je z televizních obrazovek – od roku 1980 se objevuje v televizních pohádkách, komediích a také v seriálech (např. Náhrdelník, Život na zámku, Ordinace v růžové zahradě). Daleko známější je ovšem jeho hlas – jednak díky mnoha dokumentům, k nimž namluvil komentář, a jednak jako dabér Arnolda Schwarzeneggera, Robina Williamse, Gérarda Depardieua, Michaela Douglase, Harrisona Forda, Bruce Willise nebo Roberta Redforda. Svůj hlas propůjčil i kresleným postavičkám z filmů Toy Story: Příběh hraček, 101 dalmatinů či Spláchnutej. Za mistrovství v dabingu byl několikrát oceněn. 

Jan Zadražil (* 1975)
Absolvent Státní konzervatoře v Praze působil v řadě pražských i mimopražských divadel (např. Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na Fidlovačce, F. X. Šaldy v Liberci, Pod Palmovkou, Jihočeské divadlo, Švandovo divadlo, Ta Fantastika) a dosud hostuje v dalších (Divadlo Company.cz, Veselé skoky, Husa na provázku, Divadlo v Řeznické, Divadlo Viola, Divadlo v Celetné…). Účinkoval rovněž v několika televizních filmech (Nepodepsaný knoflík, Sněžná noc, Bludičky), v seriálech (Manželská tonutí, Zdivočelá země, Rodinná pouta/Velmi křehké vztahy, Přešlapy, Cesty domů) a také v celovečerních snímcích (Vy nám taky, šéfe, Proměny, Zemský ráj to napohled, Labyrint). Hraje též v kapele Moje řeč

Jan Vondráček (* 1966)
V dětství chodil do dramatického kroužku, ale k divadlu se dostal až během vojny po gymnáziu (účinkoval v Armádním uměleckém souboru). Následovalo studium na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, odchod s celým ročníkem do nově vzniklého Dejvického divadla, účast na mnoha festivalech, řada ocenění a vstup do souboru Divadla v Dlouhé, jehož členem je dodnes. Díky seriálu Mentalista, v němž dabuje hlavní postavu Patrika Janea, je známý i jeho hlas (Cena Františka Filipovského 2010). Filmoví a televizní diváci jej mohli zaznamenat ve filmech Pokoj v duši (2009), Lidice (2011), Příběh kmotra (2013) nebo v seriálech České století (2013), Život a doba soudce A. K. (2014) či Vraždy v kruhu (2015). 

David Novotný (* 1969)
Po absolutoriu studia herectví na Pražské konzervatoři získal první angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, od roku 1998 je členem souboru Dejvického divadla. Filmoví a televizní diváci jej znají například ze snímků Tmavomodrý svět, Kožené slunce, Non Plus Ultras, Pravidla lži, Karamazovi, O rodičích a dětech, Křídla Vánoc, Díra u Hanušovic či Hodinový manžel nebo ze seriálů Hořící keř, České století, Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Clona, Kosmo a Bohéma

Zpět