Přenést hlasem emoci

Jaký má vypravěčka Andera Elsnerová vztah k americké klasice MALÉ ŽENY, co ji v příběhu nejvíce oslovilo a jak mluvila za každou ze čtyř sester a která z nich jí byla nejsympatičtější?

20. července 2018 14:22:42


Znala jste Malé ženy, než jste začala načítat audioknihu?

Když jsem ten text dostala a pročítala jsem si ho, uvědomila jsem si, že ten příběh znám, že jsem to už četla. Určitě to bylo někdy v pubertě a pamatuju si, že se mi to tehdy moc líbilo, že jsem se i dívala, jestli autorka napsala další knihy. Filmovou adaptaci jsem zatím neviděla, ale při nahrávání audioknihy jsem si říkala, že bych se na ni docela ráda podívala, protože jsem slyšela, že je celkem povedená. 

Jak se vám čte příběh, který se odehrává v 19. století a vyšel roku 1868, čemuž odpovídá i styl?

Když jsem si knížku četla pro sebe, vlastně mě hodně bavila, ale tím, jak jsem neotvírala pusu, nezkoušela si to říkat, připadalo mi, že to je docela fajn jednoduchý text, že to bude dobré. Ale jak jsem si k tomu sedla ve studiu, uvědomila jsem si, že tam je hodně přímých řečí a že každá figura by měla být malinko odlišená, aby se v těch hlasech posluchač orientoval. Když jsem pak začala číst nahlas, najednou mi opravdu připadalo, že věty jsou poněkud šroubované, takže jsem občas měla problém s výslovností. Byly strany textu, které jsem přečetla bez problémů, bez větších chyb, a jinde jsem se na něčem zasekla a nešlo to. Ten jazyk je hodně stylizovaný, složitý. Jak jsem se snažila vyslovovat poctivě všechna písmenka, tak jsem někdy měla písmen plnou pusu, a nebyla jsem s to danou větu říct.

Každá z těch čtyř sester má jinou povahu, jak jste s tím s režisérkou pracovaly?

Na začátku pro mě bylo asi nejtěžší jednotlivé figury nějak uchopit. Nejlépe se mi asi mluvilo za Jo, která je takový živel, vítr, voda, divoška – prostě živá holka. Meg je taková spořádaná kráska, kterou jsem ukrotila v projevu i v energii, protože vždycky mluví víc s rozmyslem. Třetí v pořadí je Beth, která je největší miláček, hraje na klavír, je taková něžná, jemná, takže u ní jsem ještě víc ubrala na energičnosti. Trošku jsem se do ní snažila dostat ještě něco nevinného, snivého. Amy je nejmladší, takže do ní jsem promítla více dětských intonací. Ale postupně jsem ji také musela proměnit, protože ve druhé části knížky také dospěje a zasnoubí se a už je tam za slečnu a za dospělou dámu. To natáčení pro mě byla jako divoká řeka, kterou jsem sjížděla na kánoi, a byla zvědavá, kam mě loď doveze a jak mě text donutí hlasy měnit, aby odpovídaly daným situacím.

Dojímala jste se u četby? 

Jedno místo v knize je hodně dojemné, když dojde na smrt. Těch čtyřicet stránek, jsem doma probrečela. Říkala jsem si, že se musím mohutně vyplakat teď, protože ve studiu nebudu moct brečet a jsem takový dojímavý typ. Třeba na jednom místě, kdy maminka promlouvá o víře a vštěpuje svým dcerám moudra, mě ten text tak dojal, že jsme si museli dát pauzu, protože jsem nebyla s to dál číst. Takže jsem zvědavá, až přijde pasáž týkající se umírání, co mě čeká. Od toho se člověk ale musí umět oprostit a říct si, že to je jenom román, a neprožívat to.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní pasáž, u které jste se zasekla, která vám dělala problémy?

Bylo to náročné čtení i proto, že věty jsou vystavěné způsobem odpovídajícím době, je v nich spousta výrazů, které už nepoužíváme, což by ale nebyl velký problém. Archaismy mi nevadí a vlastně je mám ráda, protože mají svoji barvu a nesou svoji dobu. Spíš je to otázka toho, že se sejdou dvě složitější slova vedle sebe… Stávalo se mi, že když se sešla slova, z nich jedno končilo na písmeno „t“ nebo „s“ či jinou souhlásku a další na stejné písmenko začínalo, tak jsem se zasekla. Někdy jsem se zablokovala na jednoduchém slově nebo jednoduché větě, a pak jsem třeba dlouhé souvětí přečetla bez chyby. To jsou věci mezi nebem a zemí a asi to hodně souvisí s tím, v jakém psychickém rozpoložení zrovna jsem, když tu větu čtu. Vždycky na začátku natáčecí frekvence jsem měla hodně energie, pusa jela dobře, jako namazaný stroj, ale když už jsem byla ve studiu druhou nebo třetí hodinu, už byl mozek trošku unavený, i mluvidla, a tak se mi stávalo, že jsem se na složitějších slovech častěji zadrhla.

Jak byste příběh popsala někomu, kdo román nezná?

Mě na tom nejvíc fascinovalo sledovat příběh těch čtyř sester, s tím pohledem, že je opravdu každá jiná – takže je tam trochu psychologie. Bavilo mě sledovat, kam dospěje holka, která je na svou dobu hodně emancipovaná, jak se její život povine, jakého si k sobě najde partnera… Moc se mi líbila i doba, ve které se děj odehrává, dobové oblečení a reálie, které autorka popisuje a díky čemuž se člověk přenese do úplně jiného světa. Úplně ze všeho nejvíc ale na mě zapůsobily etické a morální principy, které se dostávají ke slovu skrze postavy, hlavně skrze maminku, ale i přes tatínka, který je kněz, a taková životní ponaučení, co je dobré v životě dělat. Cítila jsem tam tedy i jistý morální apel.

Čím může podle vás příběh oslovit současného posluchače?

Myslím si, že záležitosti, které sestry řeší, jsou nadčasové a mohlo se to odehrát v jakékoli době. Na příběhu jedné konkrétní postavy, který se tam rozvine, je nenásilně ukázaná moudrost. Například jedno z těch rčení, podle nichž se řídí, je: Nenechej nad svým hněvem zapadnout slunce. To mi připadá přesné, protože když v sobě člověk nechá doutnat hněv do dalšího dne, tak se ti v životě přihodí přesně to, abys pochopil, že je to škoda a že je dobré usínat s čistou hlavou a s pocitem, že jsem se všemi v míru. Můžou se stát vážné věci a člověk pak může mnoha věcí litovat. To je jenom jedna asi z mnoha moudrých myšlenek, které v tom románu může člověk zachytit. I když se může zdát, že je to takové romantické čtení o čtyřech dívkách, já v tom příběhu cítím hodně moudrosti.

Máte mezi sestrami svoji favoritku?

Je fakt, že když jsem to četla v pubertě, samozřejmě se mi hodně líbila Jo: připadala mi jako rebel a strašně jsem jí fandila. Ale když jsem to četla teď, hodně věcí se změnilo – hezky se mi to rozprostřelo, takže jsem chvíli souzněla i s Meg, kdy jsem jí přála rodinu a to, aby křehká láska dobře dopadla, pak jsem pořád soucítila s Jo, ale hodně mě zasáhl i příběh Beth, s její něžnou povahou, kdy si v životě nenárokuje nic pro sebe a je ochotná hrozně moc dělat pro ostatní, a pak jsem samozřejmě fandila i překvapivé lásce Amy. Takže teď jsem si víc užila příběhy všech těch postav, už jsem nefavorizovala pouze Jo. Je také hezké, jak je tam zachycen posun, kdy z Amy – toho frackovitého dítěte – vyroste bezvadná dáma, která ctí všechny rodinné hodnoty a je velice rozumná. To je taky hezké sledovat. Je tam toho strašně moc, je to vlastně skoro sága.

Jak jste pracovali s humornými scénami?

Když jsem sama pro sebe četla scénu, kdy dělá Jo divadlo, tak jsem se tím bavila a chechtala jsem se někde uvnitř. Takže pokaždé, když v textu humor jen trošičku vnímala, snažila jsem se ho zachytit ho i v hlase. Je to dobře vyvážené – jsou tam momenty i na pláč i na smích, ne nějak hurónský, ale úsměvná místa tam jsou. Na hlase je to potom znát. Věřím tomu, že do textu člověk přenese emoci, kterou cítí uvnitř, na tom je podle mě čtení audioknih postavené.

Když četbu srovnáte s jinými hereckými disciplínami…

Když jsem četla delší popisnou pasáž, občas se mi stávalo, že jsem sklouzla do takového obecného čtení, a to na mě vždycky režisérka Jitka Škápíková volala: „Jsme v dabingu! Jsme v dabingu!“ Takže jsme se zastavili a přečetla jsem to znovu. Tahle četba se částečně místy blíží rozhlasové hře, ale s jedním hercem, protože tam jsou čtyři figury, které se snažím odlišit. Takže pro mě je to trošku monodrama, ale částečně se mi někdy povede, že se úplně odstřihnu a čtu s odstupem a vlastně jenom popisuju tu situaci a z toho mám dobrý pocit. Někdy, když čtu za ty postavy, ozve se mi pocit i z těla, jak bych to asi cítila na jevišti. Vlastně je v tom taky kus divadla. Všechno dohromady.

Posloucháte sama audioknihy?

Hrozně ráda, tedy hlavně v autě, ale pořád.

Andrea Elsnerová (* 1977)
Po studiu herectví na pražské konzervatoři nastoupila do angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav. Odtud v roce 1999 přešla do Divadla na Vinohradech, kde působí dodnes. Na televizní obrazovce se poprvé objevila v seriálu Prima sezona (1994) a ve stejném roce ztvárnila roli novicky ve filmu Řád, za kterou byla nominována na Českého lva a oceněna Zlatým glóbem. Největší popularitu ale získala díky seriálu Četnické humoresky (2000, 2003) a objevila se také v dalších televizních sériích Život na zámku, Hříšní lidé města brněnského, Hraběnky či Cukrárna, dále v pohádce Rumplcimprcampr (1997) či ve snímcích Fany (1995), Co chytneš v žitě (1998) či Rafťáci (2008). Kromě toho úspěšně spolupracuje s rozhlasem a věnuje se dabingu.

 

Zpět