Přála bych si mít pana autora za kamarádku

Po zradě manžela a po odchodu dospělé dcery zůstává vysokoškolská docentka literatury Marie jen se svými pochybami, jestli je na světě ještě někdo, komu by si mohla poplakat na rameni.

26. června 2020 19:47:33

 

Praha jí však na tak hlubokou samotu připadá jako příliš anonymní kolos. JIŘÍ HÁJÍČEK ji tedy v nové próze PLACHETNICE NA VINĚTÁCH posílá na léto do jižních Čech, aby nabrala síly u nejbližších příbuzných z Českokrumlovska. V obou tak odlišných prostředích se s ním do hrdinčiny duše pokouší vcítit i interpretka audioverze této čerstvé knižní novinky – herečka VANDA HYBNEROVÁ

 

Literatura o vztazích bývá ve valné většině doménou spisovatelek, dokonce i tehdy, je-li protagonistou muž. Jiří Hájíček se přesto vcítil do vnitřního světa inteligentní ženy těsně před padesátkou. Věrohodně?

Předně musím jakožto herečka poznamenat, že ne vždy pracuju s texty, které mě osloví nebo se kterými se dokážu ztotožnit – ovšem je na mně, abych si k nim z pozice interpretky našla cestu. V tomto případě jsem knihu přečetla na jeden zátah, a protože jsem zvyklá číst pomalu, strávila jsem s ní desítky hodin. Nelitovala jsem. Coby Mariina vrstevnice ráda uznávám, že autor předložil vyznání ženy se vším všudy. Neznám ho osobně, nicméně po tomhle zážitku bych si ho přála mít za kamarádku.

 

„Mariin pohled zůstal viset na té staré slánce (…) ve tvaru korábu naloženého soudky. Už na něm dávno odplula a teď se tomu všemu mohla zasmát. Mezitím se několikrát změnil svět i oni všichni.“ – ukázka z knihy

 

Český Krumlov si teď spojujeme spíš s nájezdy turistů ve stylu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Jak tahle krásná, leč poněkud prázdná skořápka pod patronací UNESCO žije v tomto příběhu?

Mám na Český Krumlov velmi osobní vzpomínky, z časů dětství i z dob pozdějších. Přes veškeré davy turistů pořád vnímám tamní genius loci. Pro mě to tedy rozhodně prázdná skořápka není a nebude, a stejně tak u autora. V knize představuje v očích hrdinky domov, byť i ona glosuje, že už je to místo hodně obalené v cukrkandlu. Naštěstí se tu i na pozadí cvrkotu turistů dají najít láska a všelijaká další letní kouzla.

 

Sociologové dnes hovoří o fenoménu „bublin“, které jsou zdravému chodu společnosti silně na překážku. Citelný bývá někdy až nenávistný vztah mezi obyvateli měst a lidmi z vesnice, zvýrazněný opět koronavirovou krizí. Jak autor vykreslil střet venkova s odrodilou Marií? 

O přehradách a řevnivostech, které dělí tyhle dva světy, bych asi sama mohla napsat knihu, jelikož můj život je do těchto dvou bublin přímo rozkročen. Přesto si myslím, že postava Marie nenabízí v tomto směru úplně typický příklad. A nenazvala bych ji ani – jak se dneska tak nehezky říká – pražskou „náplavou“. Doma byla a zůstává v jihočeské vesnici, kde dosud žijí její rodiče a kde vyjdou najevo bolestná rodinná tajemství, i když to bohužel nic nezmění na faktu, že polarita mezi oběma světy je zjevná. Žádný však nemůže nikdy nabýt vrchu, protože jeden bez druhého nepřežije. Marie je toho důkazem.

 

„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ – ukázka z knihy

 

Hájíčkova dáma v nesnázích se pokouší o restart v podmínkách, kdy návrat do stavu před začátkem rozpadlého manželství není myslitelný. Napadá Vás jiný současný román, který by se takto zajímal o existenciální samotu hlavní postavy?

Za léta strávená v herecké profesi jsem se setkala s tolika příběhy žen bojujících i odevzdaných, týraných i emancipovaných – snad je mi dovoleno zobecnit, že život ženy na prahu určitého věku, který by se dal nazvat přelomovým, je vždycky orámován zásadními rozhodnutími. Ať už se dotyčná musí vyrovnat s odchodem dětí z domova, se ztrátou partnera či rodičů, pokaždé hledá řešení, hledá odpověď na určitou míru opuštěnosti. Třeba na základě zevrubné bilance, aby zjistila, o co se může v budoucnu opřít.

 

Čeho si na románu z hlediska ženy, která si před časem prošla obdobnou životní situací – aniž bychom se Vás chtěli jakkoli dotknout – osobně ceníte nejvíc?

Nijak se mě nedotýkáte. Jsem jedna z těch, co pevně věřily, že jejich rodina vydrží vše. A ono ne… Každý člověk je svébytná duše a potřebuje si svou cestu životem pořádně prošlapat. A tak se stává, že muži obvykle s novou rodinou jedou druhé kolo, zatímco ženy se buď smíří se samotou, nebo ve své neutuchající touze hledají nekonečnou lásku dál. A proto se taky občas tolik trápí, poněvadž dál bez přestání touží… Vážím si na ní hlavně odvahy: že navzdory své samotě nepřestala pátrat po tom, co obnáší ženství. Že to nevzdala…

 

                            

Vanda Hybnerová (* 1968)

Ve stopách svého otce – věhlasného mima a divadelního pedagoga Borise Hybnera – začala kráčet už jako dvanáctiletá v pantomimické skupině Grglo na jevišti Branického divadla, a přesto nejprve vystudovala obor fotografie na SUPŠ grafické. Po absolutoriu herectví na DAMU (1992) působila sedm sezon v Divadle Labyrint a posléze účinkovala na dalších zavedených i nezávislých pražských scénách, zejména v Divadle v Řeznické a v Divadle Komedie. Za roli Catherine ve hře Davida Auburna Důkazobdržela Cenu Thálie 2004 za nejlepší ženský herecký výkon. Před kamerou se uplatňuje převážně v televizních seriálech (Pojišťovna štěstíOrdinace v růžové zahraděBazénLetištěSoukromé pastiKrejzovi aj.), nicméně plnokrevné postavy ztvárnila i ve filmech KanárekDivoké včelyTaková normální rodinkaRomán pro mužeRomán pro pokročilé nebo Cena za štěstí. Věnuje se též režii a dabingu: jejím hlasem promlouvají mj. Penélope Cruzová či Rachel Weiszová.

 

      

Zpět