I pomstychtivá duše potřebuje nadhled

Když o sebe křísnou dvě hlavy z opačných pólů politického spektra, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat a v nejkrotčejším případě připomene žabomyší války vedené na sociálních sítích.

27. května 2020 11:03:07

 

V psychologické próze AŽ SE TI ZATOČÍ HLAVA zúročil ONDŘEJ ŠTINDL třicetileté zkušenosti ze sféry žurnalistiky, která ho poctila Cenou Ferdinanda Peroutky 2019. Ponoru do duše liberálního komentátora vlivného deníku Johana Součka, jenž v knize prochází hlubokou osobní krizí a snaží se z ní vymanit stalkingem nenávistného internetového glosátora svých článků, se ujal jeden z našich nejzkušenějších hlasových herců: LUKÁŠ HLAVICA.

 

Coby rozhlasový tvůrce i aktivní divadelní režisér můžete ohlas obecenstva posoudit jak prostřednictvím médií, tak různě po republice. Jsou novinářské a maloměstské prostředí – tedy dva hlavní rámce Štindlova příběhu – podle vašeho názoru v románu vykresleny věrně?

Přesto si netroufám posuzovat, nakolik věrohodně je autor zachytil. Při četbě je třeba mít na paměti, že atmosféru jednotlivých scén líčí tato kniha vždy ze subjektivního hlediska hlavního hrdiny, a jsou proto ovlivněny životní situací, v níž se Johan nachází. V tomto rozpoložení s ním putujeme městským i venkovským světem do značné míry temným a bezútěšným, což ovšem mnohem víc vypovídá o jeho duševním rozpoložení než o objektivním zobrazení reality, která ho v té krizi obklopuje.

 

Bylo složité se do traumatu vašeho vrstevníka za mikrofonem vcítit?

Téma knihy se dá do jisté míry chápat jako obecný problém vyhoření muže středního věku: intelektuála ve stavu, kdy si zřetelně a bolestně uvědomuje vnitřní konflikt mezi ambicí a rezignací. Pocit životního zklamání i frustrace z nenaplněnosti ho dovedou k myšlence, že by se měl mstít, a uskutečnění tohoto záměru se pro něj stane div ne posedlostí… Tak daleko jsem se já osobně – navzdory četným životním peripetiím a tvůrčím krizím – nikdy nedostal. Naštěstí!

 

Audiokniha vyšla v závěsu za tištěnou předlohou, která byla součástí Velkého knižního čtvrtku, nicméně v důsledku distribučních problémů způsobených koronavirovou epidemií se jí zatím tolik čtenářů a recenzentů zabývat nemohlo. V tak náročném harmonogramu jste se krom toho nemohl opřít o žádnou externí reflexi románu. Je to pak pro herce za mikrofonem v něčem jiné?

Pro herce není podstatné, aby byl obeznámen s recenzemi díla, které ve studiu interpretuje. Naopak se domnívám, že je lepší k němu přistupovat nezatížen cizími hodnoceními. Není určitě od věci, pokud se v našem řemesle můžeme opřít o znalost předchozích spisovatelových děl, byť ani to nebývá nutnou podmínkou úspěchu. Přes to všechno nevylučuji, že zevrubné recenze interpretovi pomáhají se ve stylu a žánru díla lépe orientovat, že je tedy lze při přípravě chápat když ne jako rukověť, pak přinejmenším jako inspiraci.

 

Co pro vás bylo tentokrát ve studiu nejtěžší? Nalézt odpovídající výraz k tomu, že Johan coby humanitní intelektuál na morálním rozcestí poněkud přestřeluje? Anebo výrazově odstínit jeho soka Rubeše, představitele dnes virtuálně tak zprofanované „vysoké školy života“?

Kniha má podle mě bezesporu jediného hlavního hrdinu, ačkoli je to vypravěč takzvaně nespolehlivý. Člověka, kterého s přispěním autorské er-formy sledujeme zvnějšku i zevnitř důsledně po celou dobu příběhu. Její psychologie je založena na klíčových niterných monolozích tohoto hrdiny, nebo spíš antihrdiny. Ondřej Štindl nás provází na spletité cestě Johanovými myšlenkovými pochody a dává nahlédnout do skrytých záhybů jeho duše. V objektivizovaných momentech dialogů či při jeho interakcích s ostatními postavami jsem se pak snažil o jemnou charakterizaci jejich dikce, i když jsem se vždycky držel raději pouhého náznaku nebo skici.

 

„Může mu něco dát. (…) Poučit toho malýho sráče, že slova můžou mít nějaký důsledky. Já se do toho hajzlu možná budu muset spláchnout, ale ty už v něm dávno jsi, Lione, ani to netušíš. A měl by sis to uvědomit, hochu. Někdo by ti s tím měl pomoct, ukázat ti tu propast, až se ti zatočí hlava. Až budeš prosit.“

 

Jste vyhledávaným interpretem audioknih pro několik vydavatelů. Pro OneHotBook načítáte zejména kvalitní detektivky. Čím pro vás byla tato zakázka jiná než předešlé? 

Nejtěžším a zároveň nejzajímavějším úkolem bylo tentokrát pohotově a pokud možno autenticky přecházet z objektivního rámce vnímání příběhu do spleti Johanových myšlenkových pochodů a zase zpět. Současně s tím bylo třeba udržet permanentní balanc mezi empatií s pomstychtivým hrdinou a drobným ironickým nadhledem. A právě v tom – spolu se smyslem pro černý humor a s bravurní schopností vystihnout absurditu dnešního světa – se v mých očích projevuje jedinečná kvalita Štindlova románu.

                       

„V názorové bublině může být bezpečno, je tam zatuchlý vzduch a nuda. Zkuste něco barevnějšího a živějšího." -  Ondřej Štindl

 

Lukáš Hlavica (* 1965)

V duchu rodinné tradice vystudoval herectví na pražské DAMU, kde posledních dvacet let působí také jako pedagog, a krom toho se úspěšně věnuje divadelní a rozhlasové režii. Působil v Národním divadle a v Divadle na Vinohradech, poté na čtyři roky zakotvil jako režisér v Dejvickém divadle (jeho inscenace Bratři Karamazovi se hrála bezmála patnáct sezon) a dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem. Televizní diváci ho zaznamenali např. ve snímcích Specialita šéfkuchaře, Vrah jsi ty!, JasnovidecOsmy či v seriálu Zdivočelá země. Nadaboval úctyhodné množství filmových i seriálových postav: jeho hlasem v češtině promlouvají mj. protagonista seriálu Pan Selfridge nebo černošský mstitel z filmu Nespoutaný Django.

              

Zpět