Páté shledání se „šedými buňkami mozkovými“

LUKÁŠ HLAVICA, interpret audioknihy AGATHY CHRISTIE Smrt na Nilu, oceňuje na autorce nejslavnějšího literárního detektiva její jemnocit, krajinomalbu a konverzační humor

21. dubna 2020 16:06:29

 

Román Smrt na Nilu napsala Agatha Christie před třiaosmdesáti lety, kdy se na tempo i jazyk žánrové prózy kladly naprosto jiné nároky, a přece tahle klasická – chce se říct až „pomalá“ – detektivka bez naturalistických popisů násilností čtenáře i posluchače pořád baví. Čím podle vás přitahuje publikum odkojené spíš krvavými severskými sondami do nejúděsnějších zákoutí duše?

A právě ty lidi baví, jo? (smích)... Sám nevím. Domnívám se, že setrvalá obliba knih Agathy Christie souvisí možná s jemnocitem, jímž autorka zachycuje prostředí. Třeba v nilském případu je to prostředí velmi atraktivní: Egypt v roce 1937, neboť kniha byla tehdy zasazena do „žhavé“ současnosti, byl překvapivě už tenkrát plný turistů. Nicméně, zároveň nesrovnatelně exotičtější než v podmínkách spotřebního turismu našeho století. Pokud je zde navíc prostředí, odkud se nedá uniknout – tedy parník Karnak plující po veliké řece –, vzniká hermeticky uzavřená skupina rozličných typů, které spisovatelka bravurně vykreslí v určité zkratce. Její postavy jsou charakterově vyhraněné natolik, že teprve v celkovém součtu toto společenství tvoří rozmanitý, a přitom ucelený mikrosvět. A v takovýchto kulisách jsem se měl opět shledat se „šedými buňkami mozkovými“ Hercula Poirota, který nyní ve srovnání s předešlými romány chová k hlavnímu strůjci zla asi největší sympatie, i když tím rozhodně nemíním nic vyzrazovat… Přese všechno, co má pachatel na svědomí. 

 

Načetl jste předtím už čtyři poirotovky, v nichž si první dáma detektivky zkoušela novátorsky pojaté zápletky. Tohle je vaše pátá. Co vás zaujalo teď?

Třeba oproti Vraždě v Orient expresu, kdy se obětí zúčtování stala vysloveně lidská zrůda, se zde pátrá po vrahovi bohaté mladé dámy, která jako by ani neměla srdce (anebo ho měla ledové), zato byla bytostně přesvědčená, že život bude skákat přesně podle toho, jak si ona pískne. A pak se jí osud škodolibě vysměje. K tomu nám autorka opět nabídne krásnou skládačku lidských typů a taky to, co často tak příjemně dýchá ze starších detektivek a románových komedií mravů obecně: osobitý britský konverzační humor, který je českým čtenářům hodně blízký, protože my se dovedeme špičkovat podobně. Ten z knihy sálá i přes hradbu osmi desetiletí a je milý hlavně svým nadhledem a poťouchlou bezstarostností. Člověka až zaráží, že v sevřeném prostředí výletní lodi, kde se nakonec vraždí hned třikrát, autorka téměř neřeší, že by se tolik krve ostatních cestujících nějak zásadně vnitřně dotklo. Inu, uměření Britové. Žijí si v tom mikrosvětě dál a pouze se dohadují, kdo to mohl spáchat…

 

Čím ještě je podle vás tento Poirotův případ specifický? Mělo na něj vliv i to, že autorka už sedmým rokem žila po boku význačného britského archeologa Maxe Mallowana a Egypt i obor egyptologie důvěrně znala? Ostatně jen málo jejích detektivek je zasazeno do orientálního prostředí…

Do určité míry ano. Očividně je pro ni exotika osvěžením, protože většinu kapitol románu otevírají pasáže zaměřené na detailní pozorování okolní krajiny. Duch doby i atmosféra předválečného Egypta jsou z textu hodně cítit. Jen si myslím, že dneska už by spisovatelce neprošel způsob, jakým zobrazila tamní obyvatelstvo: nejen obyčejné nosiče, sloužící nebo prodavače, ale i domorodého majitele výletní lodi. Tady už by jistě narazila na požadavky současné společenské korektnosti. 

 

K vyšetřování úkladné Smrti na Nilu se podobně jako ve Vraždě v Orient expresu podle zásad ostrovních detektivek „zlatého věku“ nachomýtne hodně podezřelých, mezi nimiž jste coby interpret musel nějak rozlišovat. Rozpozná posluchač změnu ve vztahu oněch dvou hlavních dam třeba jen na základě hlasu?

Vždycky to vyplyne z dané situace. Záleží na atmosféře, v níž se dialog odehrává, a ta je pak pro odstínění promluv naprosto klíčová. Že bych dokázal nepatrnou nuancí či barvou přesně rozlišit projevy dvou mladých žen v jejich vzájemném dialogu, to si netroufám tvrdit. Před mikrofonem můžu spíš pracovat s určitou mírou energie obou hrdinek, s rytmem jejich promluv, pochopit jejich myšlení – a to pak posluchačům pokud možno nevtíravě přiblížit, aniž bych projev postavy zvnějšku přehnaně charakterizoval. Když je text poutavý, sugestivní a nápaditý – a tento bezesporu je –, proudí spíš skrze mě a sám mi napovídá, jakou energii navodit.

                               

Lukáš Hlavica (* 1965)

V duchu rodinné tradice vystudoval herectví na pražské DAMU, kde posledních dvacet let působí také jako pedagog, a krom toho se úspěšně věnuje divadelní a rozhlasové režii. Působil v Národním divadle a v Divadle na Vinohradech, poté na čtyři roky zakotvil jako režisér v Dejvickém divadle (jeho inscenace Bratři Karamazovi se hrála bezmála patnáct sezon) a dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem. Televizní diváci ho zaznamenali např. ve snímcích Specialita šéfkuchaře, Vrah jsi ty!, JasnovidecOsmy či v seriálu Zdivočelá země. Nadaboval úctyhodné množství filmových i seriálových postav: jeho hlasem v češtině promlouvají mj. protagonista seriálu Pan Selfridge nebo černošský mstitel z filmu Nespoutaný Django

Zpět