Osobní citová investice

Čím interpreta Igora Bareše oslovil román GENTLEMAN V MOSKVĚ, o čem audiokniha vypráví a jaký je její hlavní hrdina?

22. srpna 2018 16:22:02

 

Jak se vám román Amora Towlese líbil?

Kromě příběhů, které mají filozofický podtext, jako Chatrč nebo Poslední Laponec, jsem pro vydavatelství OneHotBook natáčel hlavně severské detektivky. Tohle je ale nezařaditelný román. Je to pohled šlechtice na události, jež proměnily Rusko v Sovětský svaz, který situaci, do níž se dostal, hodnotí s mírným nadhledem a dění komentuje s jistou dávkou ironie. Současně má ten text v sobě nostalgický nádech, dokáže přenést do minulosti, protože hlavní postava, hrabě Rostov, často vzpomíná na dobu uplynulou tak konkrétně, že to i mně jako interpretovi připomnělo něco osobního. 

Čím vám byla blízká hlavní postava?

Hraběti se v životě přihodí zásadní změna, kdy ho nová moc zavře do domácího vězení v hotelu, s čímž se vyrovnává způsobem, který je vlastní lidem velkého ducha – s grácií, s humorem –, ale to neznamená, že ho to nijak nezasáhne. Je to postava, kterou jen tak nepotkáte, právě kvůli tomu obrovskému rozměru lidství, který se dá možná všeobecně přisoudit aristokracii nebo lidem výše postaveným, což tak tenkrát bezesporu bylo. Ruský mužik patrně nevěděl nic o umění nebo o Francii, to byla výsada vyšších vrstev. Vzdělání se na lidech zkrátka podepisuje. Kdybych se dokázal chovat jako on, byl bych na sebe asi pyšnější, než je na sebe on sám.

V příběhu je spousta vyloženě gurmánských pasáží…

Tohle téma je v románu mírně koloraturní. Hned v první části se dozvíme, že hrabě rozumí jídlu, vínům, stolování, že se vyzná v hudbě, v literatuře, ovládá jazyky… Tyhle exkurzy v textu fungují jako zlehčující momenty, jako protipól toho, co představuje režim a co přijde, když se Rostova něco osobně dotkne. Předzvěst toho, jak román dopadne, je naznačena už na začátku. Takže s napětím sledujeme cestu k finále, které trochu tušíme.

Byla nějaká část, která vás obzvlášť bavila?

Když se hrabě v rámci svého domácího vězení skamarádí s údržbářem hotelu. Tihle dva se poprvé potkají na střeše hotelu, díky šálku kávy a medu začnou vzpomínat na Nižnij Novgorod a místa, kde vyrůstali. V této části jsem byl sám dojat, takže věřím, že to bude stejně působit i na posluchače. To jsou ty návraty do vzpomínek na mládí, kdy se všechno zdálo krásné a veliké, celý život byl před námi. Ale právě změna, která v Rusku nastala, ukázala, že život je boj až do konce a že si nemůžeme myslet, že takhle krásné to bude pořád.

Když vámi text doslova „projde“, vnímáte ho jinak?

Když čtete něco nahlas, tak to musíte přečíst správně – se správnými důrazy, samozřejmě artikulací, ale to je asi záležitost všech interpretů audioknih, že výsledek nesmí být formální, že do toho musíme vnést svoji osobní citovou investici. Také proto se doma nijak zvlášť nepřipravuju. Málokdo mi to věří, ale je to jeden z možných způsobů. Každý máme svoji metodu, jak s textem pracovat nejlépe. Ta moje je pro mě nejlepší, protože když úplně přesně nevím, jak příběh pokračuje dál, a když si ho právě v tu chvíli nad tím textem prožiju, tak se to odrazí v hlase a stejné pocity to vyvolá i u posluchačů. A vždycky je tam se mnou režisér, který má text naprosto v malíčku, takže mě může přesměrovat, kdybych náhodou mířil jinam, než je třeba.

Máte předem připravené, jak budou jednotlivé postavy mluvit?

To zjistíte na prvních deseti stránkách. Tenhle text má výhodu, že v něm zpravidla nemluví čtyři lidi najednou, jsou to většinou dialogy – často je to dialog mezi dospělým mužem a malou holčičkou, kde je to velmi jednoduché. Když spolu mluví dva muži – tak mám nějak uchopeného hraběte a ti ostatní mohou být níž anebo výš. Jde o to, aby byl ten dialog přehledný, aby posluchač věděl, kdo zrovna mluví.

Ani ruská jména nemusíte mít připravená?

S tím nemám problém, hrál jsem Dostojevského, Čechova, Maxima Gorkého… Ty autory znám a jen mě udivuje, že tenhle román napsal Američan. Kontextuálním narážkám také celkem rozumím, nejsou to jenom zmínky, ale i pasáže, které autor rozvádí, takže o ně posluchač nepřijde, ale ani já se s nimi nesetkávám poprvé – znám je od dramaturgů a ze zkušenosti.

Na začátku audioknihy probíhá proces, kde mluví Rostov a jeho žalobci. Natáčeli jste všichni tři spolu?

Natáčel jsem společně s Danielem Bambasem, se kterým má ten dialog největší plochu; Vladislav Beneš pak své repliky natáčel zvlášť. To je jako v dabingu, kde jste u mikrofonu taky sám, a pokud si to přečtete a víte, o čem to je, tak už je věcí režie, aby to do sebe zapadlo.

Co byste vzkázal posluchačům audioknihy?

Myslím si, že by je neměla odradit délka. Sám bych si nedokázal představit, že bych poslouchal šestnáctihodinovou nahrávku, ale když si to posluchači rozparcelují podle sebe, budou mít nádherný zážitek na pokračování. My jsme to natáčeli dvanáct frekvencí, což je asi nejdelší doba, kterou jsem na audioknize strávil. Myslím, že bylo ku prospěchu věci, když jsem přečetl zhruba pětatřicet až čtyřicet stránek za frekvenci. Obzvlášť v tomhle případě jsem nechtěl spěchat, aby to nebylo na úkor kvality, což nechci připustit. Pusťte si kousek, zjistěte, jak autor píše – a pak už se nebudete moct odtrhnout.

 

Igor Bareš (* 1966)
Studoval JAMU v Brně, tři sezony působil v angažmá v Divadle bratří Mrštíků, potom strávil 11 sezon v Národním divadle Brno a následovalo období na volné noze. V letech 2005–2016 byl členem ansámblu Národního divadla v Praze, od roku 2015 je členem souboru Divadla na Vinohradech. Jednou byl nominován na Cenu Thálie, dvakrát na Cenu Alfréda Radoka a třikrát na Českého lva. Hostuje v mnoha divadlech v Praze i po celé republice. Filmoví diváci ho znají například ze snímků Výlet, Sluneční stát, Muži v říji, Největší z Čechů, Hořící keř, Fair Play a dalších. Zahrál si též v množství televizních inscenací i seriálů: Četnické humoresky, Zdivočelá země, Krev zmizelého, Hraběnky, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Případy 1. oddělení, První republika… Vedle herectví se věnuje i dabingu. Dále účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Nemesis (2013), Nebezpečné známosti (2014), Poslední Laponec (2014), Klubíčko veselých pohádek (2015), Chatrč (2015), Oddělení Q 1–6 (2015–2017), Podvolení (2015), Knihy džunglí (2017), Shakespeare (2017), Muž a žena (2018), Stín kapradiny (2018).

 

Zpět