O vesnici důvěrně a z první ruky

Obdivuju, že se dá o omezenosti vyprávět bez odsudků, oceňuje Dita Kaplanová

14. dubna 2020 20:29:14

 

V audioknize DĚDINA podle románu Petry Dvořákové, jež v samém východním cípku Vysočiny nahlíží rázovitým obyvatelům jedné modelové obce do talířů, do žaludků i do postelí, se herečka DITA KAPLANOVÁ (1965) ujala role Maruny a má tamní poměry takříkajíc z první ruky. Vidí jim totiž už do peněženek a nákupního košíku v obchůdku Jednoty, který ve vsi provozuje.

 

V čem je tahle dědina výjimečná a čím je specifická postava promlouvající vašimi ústy?

Výjimečnost je postavená na obyčejnosti podání. Kniha zdánlivě prostě vypráví o prostých lidech, a přitom je její jazyk nepochybně vybroušený a chování postav přesně odpozorované i s ohledem na povahový typ. To hlasový herec při snaze o věrohodnou interpretaci svěřené role hodně ocení. Kdybych si mohla vybrat nehledě na nutné dramaturgické požadavky, asi by mě nejvíc bavilo ujmout se postavy Ladi, kterou načetl Jiří Vyorálek. S Marunou jsem se sice nedokázala úplně sžít – nemívám obvykle ve všem tak jasno a nerada se uchyluju k zevšeobecňování, takže jsem ji od mikrofonu někdy mohla jen sledovat –, ale její postoj chápu. Dcera vyvlastněného sedláka, která se v restitucích domůže aspoň části majetku, to má mezi závistivci těžké, a to jim ani nemusí přeložit stéblo přes cestu. Stačí třeba připomenout, kdo konkrétně tady svou hamižností přispěl k tomu, že vesnice je tak nevraživá a zplundrovaná.

 

Patrně pro vás tedy nebylo těžké vžít se do místního jazyka, když pocházíte z nedalekého Brna, kde jste byla i přes čtvrt století v angažmá…

Kéž by. Největším oříškem pro mě bylo právě tohle přechodové moravské nářečí, které neovládám asi proto, že ve městech se vrstvy lidového jazyka spolehlivě mažou – snad to zatím neplatí pro brněnský hantec – a taky v jejich širším okruhu jsou na ústupu. Většinou zbude už jen hrubé zrno. Občas mi to dávalo zabrat dokonce i přesto, že jsem jako malá strávila hodně prázdnin v okolí Náměště nad Oslavou: u babičky z Ketkovic, kam jsem ráda jezdívala mezi podobné lidské typy a fascinovaně naslouchala povídačkám všech těch tetek a stréců. Ale časem jsem těm lidem a jejich vyjadřování přišla na chuť – neodvrhnu přece kus svého dětství. 

 

Koho hlasy protagonistů dnešního stagnujícího venkova v Dědině pobaví, pokud tedy humor patří k hlavní výbavě příběhu? 

Především osloví lidi, kteří mají rádi druhé a nestydí se to dát najevo. Ti brzy poznají, že před nimi defilují postavy, které odněkud důvěrně znají, a v tom podle mě spočívá hlavní autorčina přednost. Petra Dvořáková jde na věc jinak než v románu Chirurg, jehož úvahy o skrytém nepříteli v nás mě zasáhly stejnou měrou – tady je ovšem humoru daleko víc. Není vyloženě černý, to už se spíš dere na svět skrz slzy, jenom ten groteskní náhled není tak krutý. Je láskyplný a dojemný zároveň, protože o omezených postavičkách ponořených do vlastních bloků vypráví bez odsudků. Nesmírně jsem se bavila a zároveň jsem mnohokrát pocítila lítost. Chápu, že na vesnici to nebylo a není lehké, ale když její svébytnost někam zaoráme, neztratíme něco ze své podstaty?

                               

Dita Kaplanová (* 1965)

Herecká dráha brněnské rodačky měla doslova raketový start: první herecká zkušenost přišla v šesti letech, kdy byla vybrána pro dabing sovětského filmu Čajkovskij. O dva roky později se objevila poprvé na obrazovce. Od šesti let byla také členkou divadelního souboru Pírko při Domě pionýrů a mládeže v Brně, se kterým navštívila i několik zahraničních divadelních festivalů (např. v Londýně). Zde ji také objevila asistentka Karla Kachyňi, když hledala blonďatou představitelku hlavní role pro film Čekání na déšť. Dita vyhrála konkurz a role Aleny odstartovala její kariéru dětské filmové hvězdy. Za ztvárnění této postavy získala na XVIII. Filmovém festivalu pro děti v Gottwaldově zvláštní cenu poroty.

První velký úspěch přišel v roce 1980, kdy za roli Vendulky v psychologickém dramatu Dívka s mušlí dostala v tomtéž roce na MFF v Karlových Varech hlavní cenu za ženský herecký výkon. Během 80´ let pak hrála v dalších filmech a inscenacích, z nichž za některé rovněž získala další ocenění na festivalech v Montrealu, Gijónu a Moskvě. Vystudovala brněnskou JAMU a poté působila v brněnském Divadle na provázku. Její filmová kariéra ale bohužel po roce 1990 zatím skončila. Od roku 2007 je členkou činohry Národního divadla v Brně, nadále pravidelně účinkuje v dabingu a v rozhlase. Angažuje se i v zahraničí, vedla dětské divadelní worshopy UFA Fabrik v Západním Berlíně, na Miami Sommer University v Oxfordu, Ohiu a v dánském Aarhusu.

Zpět