Nejčastější výmluvy těch, kteří ještě neposlouchají audioknihy

S novým rokem přichází čas, který je vhodný k tomu, abychom se přestali vymlouvat a zkusili něco nového. Třeba poslouchání audioknih.

11. ledna 2019 16:53:56


Přiznáváme se dobrovolně máme rádi audioknihy a k tématu se tedy nestavíme zcela nezaujatě. Ale máme rádi i knihy. (A také e-knihy. A hudbu a filmy, výtvarné umění a design a spoustu dalších věcí.) Někdy tudíž máme pocit, že by si audioknihy mohl náramně užít i někdo, kdo je ještě neposlouchá. A občas se nám stane, že vyslechneme jeho důvod a připadá nám (nadšencům) spíš jako výmluva, proč se nezabývat něčím, co ještě nezkoušel, nebo to sice prubnul, ale napoprvé to třeba zrovna nějak nesedlo. S jakými "výmluvami" se setkáváme nejčastěji a co na ně odpovídáme?


Já si radši čtu

Kdybychom dostali korunu pokaždé, když tuhle větu slyšíme, asi bychom za vybranou částku už natočili další audioknihu. Co my na to? Inu, my si také rádi čteme. (Kdybychom nebyli milovníci literatury, tak bychom asi nepracovali v audioknižním vydavatelství, že. ;)) První krok při vydávání audioknih totiž je: přečíst knihu (a být z ní tak nadšení, že ji toužíme natočit jako audioknihu). Každý z nás je tedy vášnivý čtenář. Čteme si v posteli před spaním, čteme si na gauči ve chvílích volna, čteme si na lavičce v parku, čteme si v kavárně u cappuccina, čteme si v dopravních prostředcích, na zastávkách, ve frontách na cokoli, zkrátka kde se dá. Ale to nám nestačí. My si chceme číst i ve chvílích, kdy to tak docela nejde. Kdy naše tělo sice možná vyvíjí nějakou činnost, ale mozek chce číst! Chceme si číst, když vaříme, když jdeme na procházku, když musíme něco uklidit, když řídíme auto, když si kreslíme, nebo něco vyrábíme, když potřebujeme vymalovat stěnu, okopat či vyplít zahrádku, když děláme jakoukoli manuální, nebo třeba i rutinní činnost, nebo když nás jen obyčejně bolí unavené oči… Ale protože jsme dosud nedospěli k tomu, abychom si jako slavný matematik John von Neumann četli za volantem (měl prý docela hodně nehod), tak si necháváme předčítat. Od těch nejlepších herců. A proto posloucháme audioknihy! (Kdybychom totiž náhodou někdy vezli autem Jiřího Dvořáka, asi ho nepřinutíme, aby nám celou cestu četl. Ale v nahrávacím studiu to dělá zcela dobrovolně.)
 

Nemám na to čas

Vyhradíte si hodinku nebo dvě, uložíte se do ušáku, nařídíte rodině či spolubydlícím, aby vás v určený čas neobtěžovali, a zapnete přehrávač… Tak to je sice pěkná představa a jsou tací, kterým se daří ji naplnit. Jsou i jiní, kteří si za podobných podmínek budou spíše číst knihu. Kouzlo audioknih je ale také v tom, že na ně nepotřebujete mít čas. Využijete prostě minuty a hodiny, které máte poschovávané v jiných činnostech, jimž se tak jako tak musíte věnovat: půlhodinovou (nebo i delší) cestu autem do práce, vaření večeře pro celou rodinu, žehlení mačkavých svršků, kondiční běhání, venčení psa, pečení koláče, utírání prachu (dál si dosaďte vlastní povinnosti). Za týden najednou naposloucháte několikahodinovou audioknihu jako nic, užijete si bravurně vyprávěný příběh, k jehož četbě jste se třeba delší dobu nemohli dostat. A možná zjistíte, že při poslouchání něčeho zajímavého je i to umývání oken tak nějak snesitelnější. Takže dokonce, i když četba herců z nahrávky trvá celkově déle, než když si čtete sami v duchu (vyslovit větu nahlas zabere více času, než ji přelétnout očima), ve svém "schovaném čase" pravděpodobně doposloucháte audioknihu dříve, než byste si přečetli knihu, na níž si musíte svůj prostor vyšetřit.
 

Vždycky u nich usnu

Pěkně se zachumlat do pelechu, zmáčknout tlačítko PLAY a nechat se unášet… do říše snů. Pokud používáte audioknihy jako „pohádku na dobrou noc“, proč ne. Ale jestliže byste se raději dozvěděli, kdo je vrah, nebo kam že zmizela hrdinova femme fatale, ještě než odpadnete, asi vás tenhle efekt zrovna nepotěší. Jenže když se po vyčerpávajícím dni večer unaveni svalíte do postele, dost pravděpodobně vytuhnete i nad knihou, natož s audioknihou. Jestliže však literaturu nepovažujete za uspávadlo, dopřávejte si audioknihy i při jiných příležitostech. A pokud jste četli předchozí odstavce, máte už určitě i představu při jakých.
 

Nedokážu se na ně soustředit

Ale no tak. Většinu informací, jichž se vám dostává, nevstřebáváte pouze zrakem, ale z podstatné části sluchem. Už ve škole šlo o to, co učitel vykládá (přečíst jste si koneckonců mohli dané učivo i sami doma). Někteří mají výhodu, že už jako děti poslouchali desky, kazety či cédéčka s pohádkami, nebo rozhlasové hry a dramatizace z rádia, takže jsou na vstřebávání literatury ušima zvyklí (to jsou pravděpodobně všichni vaši kamarádi, kteří audioknihy odjakživa poslouchají a pořád vám říkají, jak jsou super). Pokud vás tahle fáze minula, nevadí. I číst jste se museli jako malí naučit, včetně toho, že je při této činnosti nutné soustředit svou pozornost výhradně na text před vámi a ponořit se do něj. Stačí si prostě vštípit koncentraci na danou věc (auditivní vjem) a zvyknout si na to. Začněte třeba tím, že si pustíte něco, co vás obzvlášť zajímá, nebo je to hodně napínavé. Pozornost se pak na daném vyprávění udrží téměř "sama".
A jak to souzní s radami, které jsme vám dávali v textu výše – zejména pokud máte pocit, že neumíte dělat „víc věcí naráz“? Jak se soustředit na detektivku, když se snažíte nespálit jídlo a neuříznout si při krájení prst? Postup je stejný – trénujte. Pusťte si nejprve něco krátkého, co vás opravdu upoutá. A když vám náhodou myšlenky utečou k tomu, jakou směs koření nejlépe přidat, není nic snazšího, než přehrávání vrátit o pár minut nazpátek. Čím častěji budete poslouchat, tím méně se vám to bude stávat, váš mozek je totiž dost velký přeborník na to, aby dokázal kořenit i poslouchat.
 

Musím se věnovat své rodině

Pospolitost je potřeba, aby se člověk pro samou literaturu zcela neizoloval od okolního světa a svých bližních, s nimiž čas trávit chceme, protože je máme rádi. Audiokniha vám ale na rozdíl od knížky umožňuje zážitek s ostatními sdílet a navíc „v přímém přenosu“. Ať už si pustíte s dětmi pohádku a uděláte si kakao, protože venku prší, když vám doma vypnuli proud, pokud jsou ratolesti nemocné nebo řádí cestou v autě na dovolenou či když je chcete přimět k úklidu pokojíčku – důležité je, že daný příběh můžete zažívat společně. A nemusí jít jenom o pohádku pro potomky. Můžete se svou drahou polovičkou při poslechu audioknihy třeba kuchtit složité recepty nebo rekonstruovat byt. A pak si ještě popovídat o tom, jak román na kterého z vás působil a co koho zaujalo. Vždyť kdy se vám naposledy poštěstilo, že jste četli oba naráz stejnou knihu a mohli ji spolu náležitě „probrat“?
 

Vadí mi konkrétní hlas a interpretace

Jsou tací, kteří trvají na tom, že hlas patřící příběhu by měl být jedině ten, který zazní v jejich vlastní hlavě. Chápeme to. Vážně. Když vám při četbě knihy promlouvá v mysli Karel Roden, ale audioknihu vypráví Martin Stránský, člověk si na to musí chvilku zvykat. Navíc uznáváme, že audiokniha je už v jistém smyslu interpretace příběhu. Doplňující hudbou vyvolá určitou náladu, režie vede narátora k jistému typu hereckého výkonu, interpret dodává důrazy a naléhavost na některá místa, kde byste je třeba při vlastní četbě nevnímali. Tohle ale považujeme spíš za výhodu než nevýhodu audioknih, za jejich přidanou hodnotu, která rozehraje i tóny, jež z textu netryskají tak živě. U knížky, která je psaná specifickým či osobitým jazykem, vám může stylistika občas unikat, pokud jste zvědaví hlavně na děj a jak to bude dál. Herec ale vysloví nahlas každé písmenko, každou slabiku a přiměje vás zaznamenat, co je ve větách daného autora neobvyklého a originálního.
Pro toho, kdo trvá na tom, že první čtení musí být jen a jen jeho vlastní, máme jiné doporučení: Zkusili jste někdy poslouchat příběh, který jste už četli? (My to vzhledem k povaze naší práce děláme samozřejmě docela často – nejprve si přečteme knížku, rozhodneme se z ní udělat audioknihu a tu po zpracování posloucháme.) Zdá se vám to jako ztráta času – poslouchat něco, co už máte přečtené? Tak schválně: Jak dobře si pamatujete nějakou prózu, kterou jste přelouskali před pěti, deseti či více lety? Možná specifickou náladu a hlavní zápletku? Jména hlavních postav? A co tahle jejich jiskrné dialogy? Filosofická dilemata vedlejších figur? Dějové odbočky, které trefně charakterizovaly určitý detail? Zvláštní způsob, kterým autor zacházel s příslovci? Ale protože knížek je mnoho a času není neomezeně, nechtěli jste se do té bichle pouštět znovu, když už je přečtená? Zkuste to s audioknihou (v čase, který máte poschovávaný v jiných činnostech, viz výše). Možná se vám nejen oživí ty nejkouzelnější pasáže, které jste už zapomněli, ale třeba se vám otevře i jiný pohled na protagonisty, které jste při vlastní četbě nemohli ani vystát, avšak v podání ostřílených herců pro jejich ambivalentní postoje a složitou situaci najdete jisté pochopení. A přiměje vás to o literárním díle, které jste už považovali za známé a uzavřené, přemýšlet zase jinak. Zkrátka vás to obohatí. A to vždycky stojí za to.
 

Zpět