Mikrofon je nemilosrdný

Interpreti audioknihy METRO 2034 - drsňák Alexej Pyško a křehká Eva Josefíková - prozradili, jak se jim líbilo v postapokalyptickém podzemí.

18. června 2018 10:05:06

 

Znali jste fenomén Metra už před natáčením audioknihy?

Alexej Pyško: Sérii jsem bohužel neznal – ke knížkám se v poslední době moc nedostávám. Je to ďábelská věc, je to pravděpodobně velmi ceněná záležitost, velmi populární a je to velmi šílené.

Eva Josefíková: Před začátkem natáčení jsem si chtěla poslechnout předchozí Metro 2033 – nakonec jsem si pouštěla první čtyři hodiny –, ale pak jsem zjistila, že už se sama pomalu nestíhám připravit, takže jsem se rozhodla další čas využít k přípravě na natáčení druhého dílu a zbytek si poslechnout později. Ale myslím, že jsem zvládla načerpat tu atmosféru a seznámit se s hlavními postavami i zápletkou.

Je vám blízký žánr sci-fi?

Alexej Pyško: To je člověkem jako takovým, já jsem prostě všežravec – mám rád humornou komedii, nosný lidský příběh, a miluju i sci-fi. Ukazuje to, že tvůrci mají fantazii, vizi, napadá je něco, co by vás nikdy nenapadlo…

Eva Josefíková: Přiznám se, že žánr science fiction ani postapokalyptické vize mě obvykle zrovna nelákají, ale na druhou stranu jsem byla příjemně překvapená, protože tenhle román mě opravdu chytl, a to i jako člověka, který sci-fi normálně nečte.

Co vás nejvíce oslovilo, zaujalo?

Alexej Pyško: Mě to baví – audioprojekt v takovém rozsahu dělám poprvé v životě a celou dobu si říkám, kam ten autor, kterému je čtyřicet let, na ty nápady chodí. Úplně mě děsí, co by to mohlo vyvolat, kdyby bylo něco takového náhodou bylo spuštěno i v realitě.

Eva Josefíková: Knížku jsem si pročetla celou, ačkoli „ty svoje části“ jsem pochopitelně četla víc do hloubky. Díky vykreslení atmosféry a poutavosti postav se do děje člověk opravdu dostane a má pocit, že tam je s nimi. Což samozřejmě není moc příjemné, protože to je v metru po atomovém výbuchu, ale přesto si to užijete.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?

Alexej Pyško: Samozřejmě ta rozložitost textu, těch zhruba dvě stě stránek. Je to krásný jazyk, velice komplikovaný, takže příprava musela být dostatečná. Navíc je půvabné, že kromě drastičtějších scén a skoro až dokumentárních průpovídek, jsou tam zajímavé příběhy jednotlivých postav a sondy do jejich nitra, což je vždycky takové ulehčení a četlo se to daleko lépe. Hodně zajímavé jsou třeba osudy Homéra a Saši. Musím říct, že mě román docela oslovil a dost se mi usadil v hlavě, nejenom proto, že jsem na něm pracoval, ale je to velice poutavé a hodně ponouká k zamyšlení. Je to tak strašně silný příběh, tak obrovsky bohatý a košatý, že jsem na něj myslel, i když jsem zrovna neměl frekvenci…

Eva Josefíková: Když je člověk vnímavý a empatický, tak mu z toho může být až úzko, protože kdo ví, co se v rámci několika let či dekád do budoucna může stát. Některé prvky sice vyprávění mírně oddalují od naší reality a směřují ho víc do sci-fi, ale je to velice silný a intenzivní příběh, který mě hodně bavil. Dmitry Glukhovsky nešetří dlouhými souvětími, ale nějak jsme se s tím poprali. Právě k tomu je dobrá domácí příprava a všechny ty poznámky tužkou a různé tajné značky a kódy.

Jak se na četbu ve studiu připravujete?

Alexej Pyško: Příprava je pochopitelně vždycky potřeba. Samozřejmě musím vědět, co čtu, takže si to musím předem celé přečíst a dělám si poznámky, aby mě něco nepřekvapilo.

Eva Josefíková: Všechny přímé řeči si odlišuji barvou, každá z těch hlavních postava má svoji – i když tolik zvýrazňovačů, jako je v knize celkem postav, jsem nikde nesehnala. Pro mě to bylo první čtení audioknihy, takže jsem k přípravě přistoupila obzvlášť intenzivně.

S ruštinou jste jako interpreti neměli problémy?

Alexej Pyško: S ruštinou jsem měl vždycky problémy, protože jsem byl nepokorný a v Československé socialistické republice mě to nebavilo – ruština pro nás byla povinný jazyk, a co je povinné, do toho se člověku moc nechce… Ale stejně do nás něco malinko nalili… V knížce jsou pak takové známé věci jako Sevastopolskaja stanice a podobně, což mi problémy nedělalo.

Eva Josefíková: Třeba jména stanic metra pro mě byly krkolomná, protože už jsem se ve škole rusky neučila – názvy jako Sevastopolskaja jsem si proto musela zkusmo říct několikrát předtím, abych pak nezdržovala.

Na audioknihu jste byli dva a ačkoli jste sice neměli společné frekvence, ve studiu jste se potkali… 

Alexej Pyško: Já Evičku znám, před časem jsme spolu něco dělali v divadle. Já si asi Sašu k nikomu nepřipodobňoval, vlastně nikoho, ani v Homérovi ani v Hunterovi jsem nikoho neviděl, pro mě jsou to postavy, které jsou nadpřirozeně nadlidské, zpočátku jsem si je nechal takové nekonkretizované. Ale jakmile promluví naším hlasem, tak už jsme to holt my.

Eva Josefíková: S panem Pyškem se v textu míjíme, střídáme a doplňujeme, a je to rozdělené tak, že každý z nás čte určitý počet kapitol – právě na základě toho, z jaké perspektivy je příběh vyprávěn.

Jaké pro vás byly „vaše postavy“?

Alexej Pyško: Hunter je takový napůl poničený terminátor, Homér je víc lidský, takže když jsem četl jejich přímé řeči, jemně jsem je odlišoval. Ale přišlo mi zábavné, že ostatní o Homérovi občas hovoří jako o „šedesátiletém staříkovi“ – mně bude v červenci dvaašedesát a vůbec si takhle nepřipadám… 

Eva Josefíková: Saša mě velice baví, protože je to hrdinka a hybatelka děje. Po tom, co všechno se jí stalo, co všechno musela řešit, je z ní silná žena, která chce ještě něco dokázat, nevzdává se a jde za svým cílem velmi přímo i odhodlaně. Kromě jejího dobrodružného já pak má i určité propady a zároveň se tam velmi decentně vine milostná linka, o které to ale není – je to pro ni určitý pohon, ale jsou tam jiná, důležitější témata k řešení.

Za koho se vám nejlépe mluvilo?

Alexej Pyško: Nejvíc vnitřních i přímých řečí má Homér, který je přenádherný protagonista jak ve své sebereflexi, tak v tom pohledu za sebe do minulosti – co bylo, než bylo. Skoro by se dalo říct, že je to hlavní postava tohoto dílu Metra, a je půvabné, byť je to hodně drastický a surový příběh, že jsou tam i díky němu velmi hezké lyrické pasáže, které to hezky doplňují. Homér je mi vlastně asi nejbližší.

Eva Josefíková: Hunter je praktický zabiják, takže mluví stroze, krátce, úsečně, Leon je snílek, hudebník, takže rozevlátý, Saša je prostě holka, která se snaží přežít, která v metru běhá v ušpiněných montérkách nebo ve skafandru, ale zároveň je v ní ještě kus ženské. Snažila jsem je tedy v mluvě rozlišovat – jak se to povedlo, to posoudí posluchači. Každá ta postava má jiný charakter, jsou tam muži a ženy, ale zároveň jsem chtěla, aby to nebyly až karikatury. Snad se nám s režisérem Hynkem Pekárkem podařilo najít rovnováhu v tom, aby to pro posluchače nebylo rušivé.

V čem vnímáte rozdíl mezi herectvím pouze na mikrofon a hraním ve filmu nebo v divadle?

Alexej Pyško: Mikrofon je naprosto nemilosrdná disciplína, nejtěžší, jaká může být. Jsem rád, že jsem se k němu zase nějakým způsobem vrátil, protože mikrofon odhalí všechno a Hynek Pekárek je skvělý režisér, který vás nepustí a nenechá mluvit ledabyle. Je to jedna z nejnáročnějších disciplín.

Eva Josefíková: Je to intenzivnější v nějakém vnitřním napětí a náročnější na soustředění. Protože i když bych to neměla říkat, na jevišti si můžete občas odfrknout, když v popředí hrají vaši kolegové nebo ve spolupráci s dalšími herci proudí energie mezi více lidmi a je rozložená, kdežto tady je všechno jenom na vás. Takže to chce opravdu obrovské soustředění a stoprocentní nasazení. Samozřejmě se naplno soustředím, i když točím film nebo hraju v divadle, ale tady je to ještě trošku jiný způsob nebo styl koncentrace. A potom se vám nesmí „zaseknout čelist“. (směje se) To se pak špatně povídá. Měli jsme i jednu večerní frekvenci, a jak je člověk přece jenom už unavený, sama jsem vnímala, že mi to moc nemluvilo.

Bavilo vás to tolik, že byste se chtěli pustit do další audioknihy?

Alexej Pyško: Myslím, že jo. Jednak se člověk při něčem udržuje. Pokud člověk tyhle věci dlouho nedělá, maličko zpohodlní – co si budeme povídat –, ale je to krásná věc. Zjišťuju, že ve studiu vládne docela velká pohoda. Jsou dva tábory kolegů – jedni, kteří to dělají rádi a mají na to buňky, a pak druzí, kterým když se zmíním, že nahrávám audioknihu, tak se jim zježí vlasy na hlavě, protože vědí, jak je to těžké.

Eva Josefíková: Mě hlavně překvapilo, že mě pozvali na hlasovou zkoušku, že bych to teoreticky mohla dělat, i když bych si na to sama od sebe nikdy netroufla. A když to teď vyšlo, snažila jsem se nezklamat. Byla jsem z toho tak celkově překvapená. Musím říct, že mě nic nezaskočilo a že se mi v mnohém potvrdila představa, jak se to dělá, takže jsem spokojená a těším se na další audioknihu (tou se stal román Jedna želva za druhou).

Máte oblíbený příběh, který byste rád načetl?

Alexej Pyško: To je, jako byste mi položila otázku, jestli mám roli, kterou bych si chtěl zahrát… Mám už za sebou dost rolí, ale nemám žádnou, po které bych vyloženě prahnul. Podobné je to i s knihami. Existuje obrovské množství výborných knih. Díky dabingu různých filmových adaptací znám spoustu knižních předloh vlastně už zpracovaných.  Mám velmi rád Velkého Gatsbyho, ale toho už vydavatelství OneHotBook natočilo (pozn. OneHotBook: A tuhle audioknihu čte dokonce Filip Čapka, který je interpretem prvního dílu Metro 2033.)

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Hynkem Pekárkem?

Eva Josefíková: My jsme se setkali poprvé až na první frekvenci, krátce jsme si o textu pohovořili, a protože jsem ho četla a byla jsem připravená, vlastně jsme si jen potvrdili moje domněnky a představy a šli jsme na to. Pan režisér byl jenom trochu zaskočený tou hlasovou zkouškou, na které jsem tady byla, protože se mu zdálo, že na ten drsný příběh mám – jak to říct – příliš „princeznoidní“ projev. Ale okamžitě mě na to upozornil a pak jsme s tím pracovali: hlas jsem hodila o oktávu níž a četla jsem trochu jinak.

Takže jste v Metru větší drsňačka?

Eva Josefíková: Ta role to docela vyžadovala, takže jsem se musela přizpůsobit.

Nemáte teď z Metra noční můry?

Alexej Pyško: To máte jako s letadly – lítám strašně rád –, ale měl bych se toho začít bát, když si přečtu o nějaké katastrofě? To nemá smysl, žijeme v tomhle světě a každý to má někde ve hvězdách napsané, jak to s ním dopadne…

 

 

Alexej Pyško (* 1956)
Z gymnázia v Havířově se přihlásil na DAMU a byl přijat. Po studiu nastoupil do Státního divadla v Ostravě a v roce 1980 se stal členem souboru činohry Národního divadla v Praze, kde ztvárnil nepřeberné množství rolí. Před kamerou se poprvé objevil v roce 1978 a od té doby je obsazován jak do filmů (Vrchní, prchni!, Učitel tance, GangsterKa), tak do seriálů (Inženýrská odysea, My všichni školou povinní, Expozitura, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Policie Modrava, Rapl). Od roku 1993 vyniká i v dabingu – výhradně jeho hlasem promlouvá Bruce Willis (počínaje seriálem Měsíční svit). Dále účinkuje v audioknize vydavatelství OneHotBook: Praha noir (2016).


Eva Josefíková (* 1990)
Po gymnáziu v Uherském Hradišti vystudovala činoherní herectví na pražské DAMU. Poté hostovala v Národním a Stavovském divadle, v letech 2013–2015 byla ve stálém angažmá v Městském divadle Kladno, od roku 2011 je členkou divadelní společnosti Tygr v tísni a v současnosti je k vidění na několika pražských scénách, např. v divadle X10 Strašnice, Divadle v Celetné, ve Vile Štvanice nebo Švandově divadle. Zahrála si ve filmech Piko (2010), Čertova nevěsta (2011), Signál (2012), Probudím se včera (2012), Fair Play (2014), Zádušní oběť (2017), Dívka za zrcadlem (2018). Výrazně na sebe upozornila v televizním seriálu Kosmo (2017) a objevila se i v mnoha dalších (Semestr, Dáma a Král, Modrý kód). Za roli ve filmu Fair Play režisérky Andrey Sedláčkové byla nominovaná na Českého lva v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Dále účinkuje v audioknize vydavatelství OneHotBook: Jedna želva za druhou (2018).

Zpět