Když autem, tak jedině na audioknihách

Co Petra Jeništu, interpreta audioknihy KOSMONAUT Z ČECH, na četbě nejvíc bavilo, co bylo nejtěžší a co sám čte a poslouchá?

24. srpna 2017 11:04:20

Jak se vám kniha/audiokniha Kosmonaut z Čech líbila?
Nejvíc mě čtení bavilo, když se děj odehrával ve vesmíru. Ale ve chvíli, kdy se tam probírají spíše retrospektivní reálie z doby komunismu, připadá mi, že je přece jen znát, že autor sám komunismus nezažil a většinu života strávil v zahraničí. I jeho znalosti historických souvislostí jsou poněkud jako „ze starých pověstí vyčtené“. Ačkoli se v knížce píše, že orloj sestrojil mistr Hanuš, my víme, že to byl Mikuláš z Kadaně. Ale když se příběh odehrává ve vesmíru, tak se mi líbí moc.

Co se vás bavilo na dění ve vesmíru?
Já sám inklinuju k žánru sci-fi a k literatuře faktu. Pan Kalfař má v této knize takovou zajímavou „postavičku“ – Hanuše, která mě baví. Zkoumá totiž pozemšťany tím, že jim leze do mysli, a to sebou nese i vtipné situace, skoro jako ve filmu Číslo 5 žije.

Knihu někdo přirovnává k seriálu Kosmo, kde se taky Češi vydali do vesmíru…
Myslím, že podobný syžet byl zpracován již v mnoha knihách či filmech a pokaždé je něčím jiný, ale přitom stejný.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?
Původně jsem si podle jména myslel, že pan Jaroslav Kalfař je Čech, ale pak jsem zjistil, že je vlastně spíš Američan, a teprve pak jsem se dozvěděl, že celá knížka je přeložená. Autor totiž – alespoň v překladu Veroniky Volhejnové – používá velmi složitá souvětí… Když jsem to četl, bylo velice těžké udržet v mysli, kde souvětí začalo a pak přes všechny ty složité věty správně navázat, aby to bylo posluchači jasné i ve zvukové podobě.

Čím si podle vás knížka zasloužila v podstatě celosvětový úspěch?
Myslím si, že to je i životním příběhem spisovatele a zároveň tím, že pro obyvatele ostatních, západních zemí je komunismus, který jsme my zažili, celkem exotika. Řekl bych, že většina národů, které román v současnosti přijímají s takovým nadšením, komunismus vlastně nezažila. Bude tedy docela zajímavé, jak a zda se s tím ztotožní i čeští čtenáři či posluchači.

Jak jste se na natáčení připravoval?
Seběhlo se to všechno docela rychle a scénář jsem dostal dost pozdě na to, abych si ho stihnul hned přečíst celý, takže jsem byl vždycky tak o 10–15 stránek dopředu. Naštěstí pan režisér měl knihu samozřejmě přečtenou komplet, takže když jsem se náhodou začínal ve výkladu mýlit, tak mi řekl, že tohle musí být jinak a vysvětlil mi jak. Měl jsem také trochu problémy s ruským kosmonautem: Čech a Rus tam na sebe hovoří anglicky, ale jak tohle předat posluchači… U Vasilije jsem zkrátka pořád nevěděl, jakou míru ruského přízvuku v češtině zvolit, aby to zároveň znělo, že se oba baví v pro ně cizím jazyce. To, jak jsme to vyřešili, bych nechal jako takové překvapení pro posluchače, ale řešení je jednodušší, než se zdálo.

Jaká byla spolupráce s režisérem Hynkem Pekárkem?
Úžasná. Pan Hynek Pekárek mně velice konvenuje. Toho jsem si oblíbil na první dobrou. Něčím je podobný mému tatínkovi a také mému kamarádovi, který je velice dobrodružné povahy. Je kapitán lodi. A tak jsem měl při natáčení pocit skutečně dobrého vedení.

Co vy sám rád čtete? Co máte teď na nočním stolku?
Mám rád literaturu faktu; naposledy jsem četl knížku Miloš Havel: Český filmový magnát od Krystyny Wanatowiczové, která mě naprosto uchvátila. Tu jsem přečetl jedním dechem, a to jsem astmatik (směje se). Souvisí to s představením Velvet Havel, ve kterém hraju Miloše Havla ve svém domovském Divadle Na zábradlí. Příběh jeho života je opravdu zajímavý, a navíc je to nesmírně čtivě napsané. Na nočním stolku mám také knihu Patrika Ouředníka Příhodná chvíle, 1855, na kterou mě upozornil kamarád z plzeňského divadla. Je to útlá, ani ne jeden centimetr tlustá knížka, a prý je výborná. Tak jsem si ji vzal na prázdniny, v soukromí čtu totiž velmi pomalu. Ale jinak čtu v poslední době hlavně scénáře.

A jste i posluchačem audioknih?
Audioknihy poslouchám rád. Když jedu daleko autem, tak jedině na audioknihách. Kromě Tlučhořovic rodinky, kterou zbožňuju, jsem poslouchal například Paměti Marilyn Monroe. Poslouchám všechno, co vypráví moje kamarádka Simona Peková, která pro rádio v Brně načítá jednu knížku za druhou. A čím víc je to literatura faktu, tím je mi to bližší.

Petr Jeništa (* 1977)
Po studiu Pražské konzervatoře působil postupně v divadlech F. X. Šaldy v Liberci, v hradeckém Klicperově divadle, v Divadle Husa na provázku, v HaDivadle a v Národním divadle v Brně. Od roku 2013 je ve stálém angažmá v Divadle Na zábradlí. Filmoví a televizní diváci si ho mohli všimnout také ve snímcích Nuda v Brně (2003), Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005), Kuličky (2008), Proměny (2009), Příběh kmotra (2013), v seriálech Život a doba soudce A. K. (2014), Já, Mattoni (2016), Bohéma (2017) nebo v TV filmu Hlas pro římského krále (2016).

Zpět