Jsem rád, že můžu být kouzelníkem

Hudebník a herec Jan Maxián si při nahrávání audioknihy KOUZELNÍCI Z PRADÁVNA připomněl, jaké je to být dítětem. V rozhovoru pak prozrazuje, v čem tkví magie nových příběhů spisovatelky Cressidy Cowell.

8. dubna 2019 9:36:37


Jak se vám příběh pro děti Kouzelníci z pradávna líbil?

Je to neuvěřitelné vyprávění, vstup do světa kouzelníků a válečníků, brána do země, kde kouzlit bylo dříve běžné. Je na něm skvělé, že si díky němu člověk uvědomí, jak se dá kouzlit v dnešní době i mimo fantasy pohádky. Že velké kouzlo, které dokáže učarovat spoustě lidí, může být i dobrá vůle udělat něco správně a pořádně. Kromě toho je to silný příběh o přátelství, pravdě, o neutuchající potřebě objevovat svět, radovat se ze života, poznávat nové lidi a o uvědomění si, že rodiče to s námi většinou myslí dobře, i když to tak třeba nevypadá.
 
Co je na něm pro vás nejvíc magické?
 
Někdy se v příběhu hovoří o magii, ale přitom jde třeba o kouzlo osobnosti, že má člověk určité charisma, a toho druhého zaujme. Postavy se ptají: „Jakou magií to vládne?“ Ale přitom je to jen o upřímnosti dotyčného, o jeho radosti ze života a schopnosti přenést to nadšení i na ostatní. Padne tam i nádherná věta: „Ničit umí každý. Kouzla bychom měli používat k tomu, abychom tvořili. Jsme tvorové a to je od slova tvořit. Když člověk tvoří, tak kouzlí, protože vytváří něco nového.“ Jestli to tak je, tak jsem moc rád, že si můžu užívat své kouzlení a že se můžu tu a tam nazývat kouzelníkem.
 
Znal jste předchozí tvorbu autorky Cressidy Cowell? Čím vás její psaní oslovilo?
 
Jsem nadšen z nádherné obrazotvornosti, z toho, jak si užívá popisy situací, z její tvorby jsem doslova odvázaný. Umí úžasně vtáhnout do děje. Z pohledu vypravěče mám pocit, že jsem v jejím světě přítomen. Už před sebou úplně vidím ten film, který by mohl být na základě jejího příběhu natočen – a vidím ho vymalovaný velmi silnými konturami. Obdivuji její vypravěčské schopnosti i způsob, jakým dokáže dovysvětlit věci, které se na první pohled mohou třeba zdát přes čáru. Všechno nakonec sedí a do příběhu to patří.

Bude podle vás bavit i dospělé, kteří ho pustí svým dětem?
 
Mě to baví velmi a to bych se snad mohl považovat za dospělého, i když si říkám, jestli nejsem spíš dospělým dítětem. Na druhou stranu si myslím, že každý člověk je dítětem, jen někdo delší a někdo kratší dobu, a nikdo z nás by na to neměl zapomínat. U této audioknížky si na to každý velmi dobře vzpomene.
 
Jak jste s režisérkou pracovali s humorem, aby vtipné hlášky a momenty hezky vyzněly?
 
V audioknize je spousta přímých řečí. Každá z těch postav věci říká a dělá po svém, a tak jsme se s režisérkou rozhodli, že je všechny odlišíme i hlasově. Už jich máme přes třicet, možná i víc. Řekli jsme si třeba: „Jo, to je tenhlecten, co mu spadl šutr na nos mezi dva přední zuby a jazyk se zúžil jen na tři milimetry, a má trošku německý přízvuk.“ A bylo to dané. Ale nevytváříme karikatury, naším cílem bylo, aby se posluchač v příběhu a dialozích orientoval. Někdy jsou samozřejmě změny hlasů výraznější, jenže humor negeneruje okázalá snaha, ale moment, kdy se skutečně dostanete do dané situace. V tu chvíli to funguje. Interpret sám humor nevytváří, ten tam už je – vypravěč se jen musí ponořit do konkrétní situace a ten vtip potom vyplyne přirozeně. Myslím si, že je zbytečné tlačit na pilu a dělat něco naschvál, abych na cosi upozornil, protože pak to ztrácí své kouzlo. Jako když zkoušíte vysvětlovat vtip – tomu už se nikdo nezasměje.
 
Jak byste charakterizoval hlavní dva hrdiny?
 
Zar je nepoučitelný, ale v průběhu vyprávění ponaučený kluk, který se stává čím dál moudřejším, získává lišáctví a nadhled. Čára je zpočátku zbrklá holka s nedostatkem sebevědomí, ale s  cílem o to jasnějším a s přesvědčením, že když bude dělat věci správně, tak všechno dobře dopadne. A jak se ukáže, něco pravdy na tom je.
 
Je pro vás četba pro děti v něčem jiná než četba pro dospělé?
 
Vlastně ne. Já od svých osmi let hrál loutkové divadlo „s velkejma“ a pokračoval jsem v tom ještě na konzervatoři, kdy už jsem studoval herectví. Takže jsem pro děti hrál. A v poslední době natáčím různé dětské pořady v televizi. Mám nejradši, když jde člověk s člověkem – herec s divákem – na rovinu. Protože dítě je také člověk, ne nějaký zvláštní malý tvor. Samozřejmě existují témata, která jsou hůře pochopitelná, protože dítě ještě nemá tolik zkušeností. Ale emotivně, přístupem, otevřeností je to úžasně čistý vztah. Herec se u dětského diváka nebo posluchače nemusí obávat, že by v tom hledal nějaké záludnosti. To třeba dospělý, který už od života dostal párkrát přes čenich, pak k věcem přistupuje se svými domněnkami i nepříjemnými zkušenostmi, a podle toho hodnotí a soudí. U dítěte je nádherná právě čistota přístupu a otevřenost naslouchání. A právě to si u dětského vyprávění užívám, když vím, že na druhé straně bude někdo, kdo mi většinou stoprocentně důvěřuje, a já bych ho nerad zklamal. Chtěl bych tu důvěru naplnit.
 
Jak jste s režisérkou přistupovali k charakteristice jednotlivých postav pomocí jejich projevu?
 
Můj přístup je v mnohém ovlivněný animovanými filmy, na kterých se hodně podílím na různých úrovních produkce či postprodukce. Časem jsem ovšem zjistil, že ty postavičky už jsou samy o sobě animované dost – není většinou potřeba hlasem animovat víc. Bývala doba, kdy se všechno okázale předvádělo, de facto se deklamovalo – dělalo se „něco jako“ –, ale za poslední léta je i v těchto animovaných příbězích znát spíš tendence k civilnosti, pravdivosti a přirozenosti. V audioknize samozřejmě není snadné odlišit velké množství postav tak, aby byly všechny civilní. Uslyšíte spoustu figurek, které kdybyste zaslechli mluvit na ulici, buď se začnete smát, nebo se jim raději obrovským obloukem vyhnete. Takže to není vždycky úplně přirozený projev, ale zase jsme s režisérkou Jitkou Škápíkovou udělali všechno pro to, aby použité prostředky měly své opodstatnění, svůj důvod, svou pravdivost v jednání. Když tedy někdo hovoří tak, jako že má evidentně nějakou vadu, tak ve svém výrazu pořád zůstává přirozený. Když mu o něco jde, tak to prostě řekne. Ten příběh byl přímo stvořen pro to, abychom si užívali rozmanitosti a různých barev.
 
Jakou postavu vás hodně bavilo „namlouvat“?
 
Velice mě baví třeba Tulich, který na to, aby řekl jednu větu, někdy potřebuje velké penzum času. Jedno slovo dokáže roztáhnout i na půl minuty, a ten jeho nepravidelný rytmus hovoru je nádherný. Napůl je takový opožděný, napůl zní, jako by byl opilý nebo zdrogovaný, ale přitom má sebejistý projev. Je v tom nádherná peripetie a člověk vůbec neví, co si o něm má myslet. Když jsem tvořil ten hlas, někdy jsem se sám sobě divil, co to vlastně dělám a kdo to je. Prostě se tak přede mnou zhmotňoval.
 
Co pro vás znamená četba audioknih ve srovnání s ostatní hereckou prací?
 
Je to úžasná disciplína, kdy se člověku musí podařit vtěsnat i situaci jako takovou jen do hlasu. Verbální informaci musí doplnit i o ostatní aspekty, které mohou posluchači nabídnout i rozpoložení dané osoby a její určení ve vytyčeném prostoru. Nemyslím tím popis prostředí, ale navozování emocí a vjemů, které by ve filmu zařídil obraz nebo střih. Audiokniha pro mě není čtení, ale umělecký počin, zážitek, přednes. Posluchač si může postavu představovat díky tomu, jakým způsobem ji herec verbálně ztvárňuje. To je na tom nádherné. Když někteří herci vyprávějí, před posluchačem se ty postavy najednou objevují jako živé. Na mě to tak funguje, když poslouchám audioknihy na cestách, tak doufám, že to bude zabírat i na posluchače Kouzelníků z pradávna.
 
Jak se na nahrávání ve studiu připravujete?
 
Záleží jak kdy. U této audioknihy jsem se v některých částech nechával překvapovat, protože se nechávám rád unášet příběhem. Jak je to četba pro děti, tak je tam všechno poměrně jasně vysvětlené. Nejde o to, že by se tam něco odehrávalo jen iluzorně, aby pak čtenář nebo posluchač zjistil, že všechno je jinak, a že herec měl tedy posluchače celou dobu nenápadně navádět k tomu, aby to pochopil. Takový příběh tu nemáme. Tady je všechno řečeno na rovinu. Rád posluchači předávám i to zjištění nebo pocit, které sám v ten moment zažívám. V ten moment nejsem učitel, co předává něco žákovi, ale dostáváme se na stejnou úroveň. Vlastně to prožívám s nimi a ten příběh objevujeme společně. Ale samozřejmě bylo třeba nachystat si hlasy jednotlivých postaviček a pak si hlídat dodržování jejich projevu. Naštěstí mě jistila také paní režisérka.
 
Posloucháte vy sám audioknihy?
 
Já jsem doma vyrostl na spoustě desek. Potom jsem z audiokazet i CDček poslouchal vyprávění Wericha, Horníčka, Voskovce nebo třeba ze Semaforu… Moje první kazety nebyly písničky jako u většiny mých vrstevníků, ale pohádky, takže jsem už od dětství znal O stříbrném talířku a zlatém jablíčku, Andersena a jiné. Audioknihy mám obecně spojené s cestováním. Zjišťuji, že mi velmi vyhovují v situacích, kdy někam daleko cestuji sám, například za hranice. Tak si jejich poslech užívám nejvíc.
 


Jan Maxián (* 1983)

Po absolvování Pražské konzervatoře působil na mnoha divadelních scénách (Kalich, Východočeské divadlo Pardubice,  Broadway, Divadelní společnost Háta, Státní opera, Hybernia či Cirk La Putyka), proslavil se zejména jako člen populární skupiny Nightwork. Je také skladatel a hudebník. Dobře známý je jeho hlas – daboval slavné hollywoodské herce (např. Elijah Wood, Tobey Maguire, Robert Pattinson) a řadu animovaných postav (např. hlavní postava seriálu Spongebob v kalhotách nebo Mort z filmové série Madagaskar a seriálu Tučňáci z Madagaskaru).
 

Zpět