Jak nás mění okolnosti…

V čem se lišilo vnímání románu NA ZÁPADNÍ FONTĚ KLID, když ho jeho interpret Jaroslav Plesl četl v pubertě a nyní znovu? A v čem tkví podle herce Dejvického divadla největší síla Remarquova textu?

20. července 2018 16:18:03


Zajímá vás osobně první světová válka?

Historii mám moc rád, je největší vášní mého života – možná ji mám dokonce ještě trošku radši než herectví –, ale válečným událostem se vlastně vyhýbám. Samozřejmě alespoň dílčím způsobem znám historická pozadí jednotlivých bitev a válek, ale nikdy jsem třeba nebyl ve Vojenském muzeu. Nicméně se mi líbí historické zbraně – obdivuji řemeslný um, se kterým jsou barokní a renesanční pušky a sečné a bodné zbraně vyrobené, jak jsou vykládané slonovou kostí, zlatem a perletí a dalšími materiály. Jejich krásu si ovšem neuvědomuji v první řadě, ale spíše důvod, proč vznikly. Považuji se za pacifistu, takže zbraně, války a ozbrojené konflikty mě rozhodně nepřitahují. Moje vášeň pro historii se uzavírá zhruba koncem 19. století, takže dějiny 20. století už jsou mi více vzdálené. Dalo by se říci, že můj zájem končí první světovou válkou, rokem 1914, možná atentátem na Ferdinanda d’Este a Žofii Chotkovou.

Máte rád dílo spisovatele Ericha Marii Remarqua? 

Román Na západní frontě klid jsem četl kdysi, v šestnácti letech, jako povinnou četbu, a jsem strašně rád, že jsem se k němu mohl znovu vrátit. Mám ve velké úctě i filmovou adaptaci, a když jsem se připravoval na čtení, pochopil jsem, k jak mimořádné knize jsem se dostal a že je to opravdu velký román. Do jisté míry vlastně není o válce, ale spíš o lidské duši a vztazích, které se odehrávají na pozadí války. Remarque z pozice geniálního autora i novináře dokáže ukázat, kolik vrstev se v člověku skrývá a jak se za daných okolností – které jsou tak nemilosrdné, jako byly válečné události – bude chovat: jak ho to změní, jak ho doba přetaví ke své podobě. Největší síla textu je podle mě v rozkrývání podstaty přátelství, kamarádství a vztahů v rodině. Právě tahle místa se mnou rezonovala nejvíc. Musím přiznat, že byly okamžiky, kdy se mi stáhlo hrdlo, a musel jsem skoro přestat číst… Tenhle román má v sobě velkou lidskou sílu, hloubku, je to mimořádná záležitost. Jsem opravdu rád, že mě k tomu vydavatelství OneHotBook přizvalo a doufám, že jsem alespoň z části mohl přispět k tak výjimečnému dílu, jakým román je.

Zmínil jste se, že jste román poprvé četl v šestnácti letech. Uvědomil jste si při natáčení či přípravě na něj, že jste tehdy něco vnímal úplně jinak?

Tenkrát mě samozřejmě zajímaly jiné věci než teď, takže jsem prožíval popisy bitevních scén a ukrutností, které tam jsou vylíčené. V současné době se mnou daleko víc rezonuje to, co text říká o mezilidských vztazích, emocích a jak dokáže zprostředkovat, co válečné zážitky dělají s duší devatenáctiletého kluka. Teď pochopitelně daleko víc doceňuji jeho mnohovrstevnatost.

Jak jste pracovali s  proměnou Paula Bäumera, který začíná jako dychtivý mladík a pak ho válka mění? Proměňoval se třeba hlas s proměnou té postavy?

Trochu jsme s tím pracovali. Chtěli jsme, aby bylo znát, že Paul i já jsme na začátku daleko emotivnější než na konci. Během rozkrývání textu a v průběhu čtení příběhu jsme Paul i já trochu cyničtěli. Režisér Michal Bureš mě v tomhle dost hlídal, protože jak je román intenzivní, tak lze při čtení snadno podlehnout docela silným emocím. Režisér mě musel občas brzdit a jsem rád, že jsme interpretaci „zvěcňovali“. Když na začátku padne Paulův první kamarád, hlavní hrdina to prožívá až zdrcující silou, ale postupem času se z něj stane otrlý voják, kterého už okolnosti tolik nezasahují, ale možná ho v myšlení posunují až někam do snových vizí, až téměř na hranici reality, šílenství. To pro mě bylo zajímavé, protože většinou když člověk čte, příběhu na začátku emočně méně podléhá a až postupně se dostává k hlubším emocím, kdežto u tohoto románu je to vlastně naopak.

Uvědomujete si jako interpret víc styl autora, jakým způsobem utváří text? 

Tím, že vám každá věta projde přes pusu, se dostáváte do psychických stavů, které se sice jenom zlomkem, ale přesto přibližují k psychice hrdiny. Remarque je dokonalý v tom, že je geniální jako autor a zároveň i jako novinář. Má dar rozvinout a dokonale popsat nejenom krajinu, ale i psychický stav nebo danou událost. Dělá při tom spoustu „rozvilin“ okolo, takže výpověď košatí jako hrozen informací a prožitků, které vám umožní dané okamžiky a situace nebo vztahy lépe chápat. Má dar vás vtáhnout do postav – do Paula – a prostřednictvím Paula do vztahů, které prožívá, do válečných událostí, do momentů, kdy se někde válí v příkopu plném vody, krys a mrtvol… Remarque to popíše tak, že situaci rozloží do nespočtu směrů, takže vás to neudolá, ale nabije pocity a emocemi, obrazy. Právě to dělá z románu Na západní frontě klid výjimečné dílo. Autor je navíc samozřejmě brilantní v používání jazyka – už jak třeba pracuje se strukturou vět. Z těch košatých souvětí najednou přejde do úsečných větiček, které dramatizují událost nebo psychický stav, ve kterém se hrdina nachází, pak se najednou vrátí k popisu krajiny či nějakého pocitu a jsou to až básnické obrazy. Propojení novináře, autora románu a básníka je v tomhle úžasné. Na pozadí války, těch nejkrutějších událostí, zabíjení a smrti, vytvoří dílo, které je o lidské duši a způsobu přemýšlení, o tom, jak vás zkroutí doba. Ale vypráví i o vesmíru a odvede vás do jiné dimenze, od novinářské přesnosti a pregnantnosti přejde do poetické sféry, která mě jímá, i když o tom teď jenom mluvím.

Čím může román oslovit současného posluchače?

Je to román o životě, o tom, proč nám byl dán, jak je důležité si ho vážit a co mohou události jako válka s lidskou bytostí udělat. S lidskou bytostí, jako je Paul, s klukem, který byl citlivý, chytrý, vzdělaný, humánní, morální, z milujícího prostředí. Jak okolnosti mohou člověka zdeformovat. Jak stačí málo a rozhodnutí někoho jiného vám tak fatálně a strašlivě změní život.

Je tedy pro nás ten román stále aktuální?

Podle mě vůbec nežijeme v období, kdy je to za námi. Myslím, že se mění jenom kulisy, že lidé jsou pořád stejní. Pořád existuje nebezpečí, že se vás okolnosti snaží přetavit a nějakou brutální silou vás pak třeba i přetaví – i když jste statečná osobnost, stejně vás nějaká zrůdná síla zdeformuje. Román je i o tom, jak je důležité se těmhle věcem postavit, když je nějaká možnost. Pochopitelně se odehrává na pozadí první světové války, kterou považuji za jednu z nejkrutějších válek: o to je vykřičník červenější a silnější. Když si člověk přečte nebo poslechne, čeho jsou lidi schopní, jaké – nemůžu ani říct zvěrstva, protože zvíře by to neudělalo – nejohavnější věci je lidstvo schopné na sebe vymyslet. Tenkrát se lidstvo také považovalo za civilizované: byla to belle époque, doba vynálezů, vědeckého pokroku. Někdo někde se nedohodl a byly z toho čtyři roky pekla. Takže je to velký zvednutý prst.

 

 

 

Jaroslav Plesl (* 1974)
Absolvoval divadelní fakultu JAMU v Brně, od roku 2001 je členem souboru Dejvického divadla. Televizní diváci jej znají ze seriálů Čtvrtá hvězda, České století, Autobazar Monte Carlo, Bohéma či Život a doba soudce A. K. nebo jako moderátora dokumentárního cyklu Štíty Království českého a filmové publikum ze snímků Pravidla lži, Grandhotel, Muži v říji, Největší z Čechů, Čtyři slunce, Sráči, Krásno, Rozkoš, Zločin v Polné, Rodinný film nebo Kvarteto. Za svůj herecký výkon ve vedlejší roli hrobníka Olina ve filmu Díra u Hanušovic (2014) získal ocenění Český lev. 

 

Zpět