Člověka je těžší rozplakat než rozesmát

Herec David Novotný se rozpovídal o románu NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH, o mužích a ženách i o tom, nakolik je obtížné pracovat s dojetím nebo naopak s humorem.

5. června 2019 9:06:19

 

Erich Maria Remarque je známý spíš jako autor válečné literatury. Román Nebe nezná vyvolených ale pojednává o životě a smrti z jiné perspektivy. O čem byl pro vás osobně?
 
Jak napovídá název, příběh vypráví o tom, co je mezi nebem a zemí, o pomíjivosti pozemského bytí a lidského života. Naznačuje, že když člověk zahlédne světlo na konci tunelu, uvědomí si, jak předtím vlastně žil. I lidé okolo najednou působí jinak a je důležité, zda jsou schopni podobného vhledu. Je to román o setkání dvou lidí, je to dialog, a vypovídá samozřejmě i o lásce a vztazích. To mě zajímá a baví, protože za takových okolností se dají solidně vymalovat lidské charaktery: jak na sebe postavy narážejí, reagují, komunikují, jak se to mezi nimi přelévá…
 
Proč podle vás ten příběh dlouhodobě oslovuje tolik lidí? 
 
Je a vždycky bude aktuální. Díky tomu, že je o vztahu, respektive o vztazích, o mužích a ženách, o věcech, které nás můžou potkat, a které neovlivníme… Také je v něm spousta poloh a míst, kde postavy reflektují samy sebe, dostanou se do nějaké situace, kterou řeší v dialogu, a potom se ponoří do svých myšlenek, které jim ale různě utíkají. Místy by to mohlo působit až pateticky, na naši dobu možná trochu pomalu nebo přehnaně. Ale stačí zapátrat v hlavě, vzpomenout si na svá vlastní mladá léta, a člověku je najednou jasné – navíc s ohledem na situaci protagonistů –, že se to do příběhu hodí.
 
Jaký máte k dílu autora vztah?
 
Už si moc nepamatuju, jaký dojem ve mně román Nebe nezná vyvolených přesně zanechal v období kolem patnácti let, kdy jsem ho četl poprvé, ale stoprocentně jsem musel brečet. A slzu jsem uronil i teď, protože je to ve finále prostě hrozně dojemné, a když si to člověk pustí moc k sobě – už mám přece jen odžito a už mi v životě taky někdo umřel –, tak se všechno, co má v sobě nastřádané, projeví. V pubertě jsem četl i další Remarquova díla, protože mě jimi zásobovala maminka s tím, že: „Tohle je dobrý, to si přečti.“ Začínal jsem myslím románem Na západní frontě klid, to byl takový výkop, a hned mě zaujal autorův styl, jazyk.
 
Uvědomujete si rozdíl mezi svou tehdejší a současnou čtenářskou zkušeností?
 
Bylo to pro mě tenkrát hutné. Myslím si, že rozdíl spočívá v docenění určitých situací a témat, jimiž se text zabývá, a které jsem tehdy rozhodně, i vzhledem k nedostatku životních zkušeností, jaksi „neuvnímal“. Spíš mě to uhranulo, bylo to jako rána pěstí, říkal jsem si: „Ty lidi, TY LIDI mají tyhle osudy.“ Teď jsem už v Remarquových dílech schopný vnímat navíc konkrétní věci, které pro mě mají přesah, paralelu.
 
Jak jste se rozhodli s režisérem Michalem Burešem výpověď mladé Lillian a stárnoucího Clerfayta představit dnešním posluchačům? Přizpůsoboval jste projev perspektivě dané postavy?
 
Lillian jsem se snažil pojmout velmi něžně, tence – instinktivně tak, jak mě to napadlo rovnou – on ten první dojem nakonec bývá správně. A Clerfayt jsem hlasově v podstatě já. Pohrával jsem si pak spíš s těmi epizodními figurkami. Lillian vidím kvůli té nemoci jako téměř průsvitnou vílu, jako tenkou nitku, která je ale velmi silná, takže Lillian je vlastně spíš taková režná niť. Vymýšlet pojetí různých postav mě hodně baví, jsou to jen takové náznaky, ale protagonisté musejí mít lidský, hutný základ. To „těstíčko“ musí být člověk a pak stačí jenom drobet charakterového zabarvení. U dětských audioknih to nemusí být tak subtilní a můžu se do toho výrazněji položit.
 
Jak se vám v partech, ve kterých hovoříte z pohledu Lillian, dařilo měnit hlas a dikci? Bylo pro vás těžké udržet se po celou dobu čtení „na stejné vlně“?
 
Nejlepší je načítat audioknihu s minimálními časovými odstupy, ale to vzhledem k mému vytížení bohužel není vždy možné. I teď se mi při nahrávání jednou stalo, že jsem se po delší pauze trochu ostýchal a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Když se ale během čtení nemůžu hned naladit „na správnou vlnu“, zvukař s režisérem mi pustí kousek z předchozí frekvence, a zase to mám.
 
Dojala vás nějaká část příběhu, když jste si ho četl nebo i pak při natáčení ve studiu? „Pustil“ jste to na mikrofon?
 
Dojala. Ale ne vždy to v režii vezmou, protože když je člověk dojatý, má v krku jakoby knedlík. Ze zkušenosti vím, že je nejhezčí, když tam to dojetí je, ale člověk ho úplně nepustí a pokusí se ho udržet. To je ovšem hrozně těžké. Je to vlastně nepřirozené, protože už ten knedlík v krku mám, připadám si, že budu za chvíli brečet, ale je potřeba ještě ho udržet a „na něm“ něco vyprávět. To je to zlato a bývá to zajímavé. Jenže to se buď přihodí anebo ne, nelze to cvičit. Musím si to prožít a pak to tam je.
 
Jak jste s režisérem pracovali s patosem, aby byl přítomen v potřebné míře, ale nepřesáhl ji?
 
Instinktivně. (směje se)
 
Ve vydavatelství OneHotBook jste často interpretoval spíše vtipně laděné texty nebo dětské audioknihy. Čtete raději humorné příběhy, nebo si užíváte i tragiku?
 
Tragickou postavu jsem hrál i v audioknize Terror – hodného doktora, který měl podnětné myšlenkové pochody a zajímavý dějový oblouk. V Umině verzi jsem byl jako František neboli F. čiperný a prudký chlapík, ale také mi ho bylo místy líto. Je mi to vlastně jedno, mám rád obojí. Když je člověk vtipný – což platí stejně i na jevišti, v televizi nebo ve filmu –, je humor samozřejmě vděčnější a já k němu mám asi přirozeně blíž. Ale umím být i melancholický, smutný nebo zoufalý. Podle mého názoru je těžší a vzácnější člověka rozplakat než rozesmát, protože rozchechtat lze skoro každého, ale rozpláčeš málokoho. Lidé víc zkoumají, jestli to, co jim předvádíš, myslíš vážně, jestli to není nějaká „šmíra“. Oproti tomu, když vtipkuješ, tolik to neanalyzují. Baví mě ale obě polohy a vážím si režisérů, že mě obsazují do různorodých úloh.
 
Nedá se tedy říct, že je pro vás něco snazší nebo složitější?
 
Obecně když čtu, mám rád dialogy a hodně přímých řečí, protože pak si ty postavy v daných situacích dovedu lépe představit. Popisy si nijak zvlášť neužívám, potřebuju, aby spolu mluvili lidi.
 
Když vámi jako interpretem text přímo prochází, vnímáte víc styl autora, to, jakým způsobem utváří text?
 
Remarque dokáže rozehrát strohý a přesný dialog, ale vedle toho zároveň předkládá niterné vhledy a sebezpyt protagonistů, v němž se úplně rozkošatí a rozpoetičtí. Až je to s podivem, co dokáže takovými prostředky vyjádřit: kdy postavy pohlédnou pravdě do očí, kdy si něco nalhávají a kdy lžou sobě navzájem nebo spolu jen hrají obligátní komunikační hry… V tom je Remarque silný, kolik toho o lidech ví a jak to dokáže formulovat.
 
Co třeba?
 
Ví toho hodně nejen o mužích, ale i o ženách. Já bych asi o ženských psát neuměl, protože mi není vždycky jasný jejich způsob přemýšlení a náhled na věci. Nechci zabíhat do klasických klišé, ale intimní situace mezi mužem a ženou se v tom románu objevují v úplné nahotě a Remarque je prostě umí. Není to žádný popis à la macho a hysterka – jsou to živí lidé, jedni z nás, ale jsou jiní, protože jejich vnímání je vyhrocené určitou blízkostí smrti, zejména u Lillian. Autorův vhled do ženské duše je neuvěřitelný, tak jsem rád, že tomu můžu porozumět alespoň skrze něj. Já sám to moc neumím. A proto mi asi pánbůh nadělil ze čtyř dětí tři holky… (směje se)
 
Jaký je váš vztah k závodění a závodním autům? Bavilo vás zachycení závodního prostředí v meziválečné době?
 
Hned jsem si vybavil staré filmy s Eliškou Junkovou a znovu si uvědomil, jaké to asi bylo za tehdejších podmínek ne-bezpečnosti. Že nebyli vůbec chránění, auta byla takové skořápečky a závodníci jezdili mnohem delší okruhy. Ačkoli teď je to všechno mnohem rychlejší, protože technologie šla mílovými kroky dopředu. Rád se koukám na formule a představuju si, jaký adrenalínek asi zažívali tehdy s tou čapkou, rukavicemi, šálou a brýlemi. Svým způsobem je to romantické.
 


David Novotný (* 1969)

Po absolutoriu studia herectví na Pražské konzervatoři získal své první angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v letech 1998–2018 byl členem souboru Dejvického divadla, v současnosti je na volné noze. Filmoví a televizní diváci ho znají například ze snímků Tmavomodrý svět, Kožené slunce, Non Plus Ultras, Pravidla lži, Karamazovi, O rodičích a dětech, Křídla Vánoc, Díra u Hanušovic, Hodinový manžel či Zahradnictví nebo ze seriálů Hořící keř, České století, Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Clona, Kosmo, Bohéma a Zkáza Dejvického divadla. Hojně se věnuje i dabingu. 
 

Zpět