„Cítila jsem se jako horník, který narazil na zlatou žílu,“

svěřuje se VILMA CIBULKOVÁ, interpretka audioknihy ŠIKMÝ KOSTEL

25. února 2020 12:22:05

 

· Když jste obdržela hereckou nabídku na pořízení audioverze Šikmého kostela Karin Lednické, nejprve jste knihu dlouho studovala. Váhala jste, zda roli přijmout?

Kdepak. Byla bych blázen, kdybych to nevzala. Přiznám se, že napoprvé jsem její román dokonce málem zhltla, protože je opravdu až nestandardně čtivý, a navíc si myslím, že je určen co nejširším vrstvám, což mi přijde hodně sympatické. Hned po přečtení jsem si ale začala vypisovat nějaké body – i proto, že jsem se potřebovala v roli zorientovat.

 

· Čím je autorčin příběh o „ztraceném“ slezském městě Karwiné podle vás nejsilnější?

To už je otázka složitější – a krásnější. Zaprvé mám ráda literaturu faktu a zadruhé jsem si oblíbila romány, které s faktografií velice citlivě nakládají. A zatřetí téma knihy není v našich dějinách – a taky v související historii Polska, Ukrajiny, Běloruska – podrobně zmapované. Kdo dnes ví, co se ve Slezsku na přelomu 19. a 20. století událo tak zásadního? Vedly se hlavně řeči o tom, jaký to i tady býval „zlatý věk“, ale mně Karin Lednická otevřela oči, poněvadž jsem vůbec netušila, že první světovou válkou hrůzy ve slezském pohraničí neskončily a táhly se dál. Uvědomila jsem si, že je to snad srovnatelné s hladomorem, holokaustem i veškerou bídou a obecnou demolicí zemí východní Evropy. Zjistila jsem, co dokáže provést otec synovi – když to silně a obrazně zjednoduším –, byť to byli obyvatelé vyrůstajicí spolu desítky nebo stovky let. A potom taková odveta…

 

· V tom tedy spatřujete největší přínos románu?

Tak jednoduché to asi nebude. Jak jsem do textu pronikala hloub, zároveň jsem se přistihla, že lituju, že zatím končí, jelikož jsem toužila s postavami žít dál. Navlíkla jsem si je do své duše – a dostala jsem o ně strach; natolik jsem se do nich implantovala, až jsem měla pocit, že žiju tehdy a tam s nimi. Což je největší kouzlo dobré předlohy: pokud je takhle autentická, syrová a na druhé straně vyvážená a lidská, vtáhne publikum přímo do centra dění a osoby s velikou představivostí – která mi snad nechybí – si tu bolest prožijí na vlastní kůži, celý kus té štrapáce do Wieliczky anebo zpátky do Karwiné. Autorčin způsob fabulace je zkrátka famózní.

 

· Jak konkrétně se to projevuje?

V průběhu čtení se celá její skládačka začala spojovat ve vitráž, jako kdyby v okně katolického kostela byla už předem vyskládaná nějaká podivná madona, o níž jsem dosud neměla tušení, ke všemu v krajině nechvalně proslulé uhelnými pánvemi. Román dokáže zejména velmi přesvědčivě vykreslit místní étos – obyčeje, zvyklosti a naděje, které v nich přetrvávají – zakopaný pod koberec. Nebo vlastně ne pod koberec, to už v Karwiné žádné nebyly, ale zasypáno do těch šachet… do chřtánu matky Země. A ještě obdivuju, že text přesto na nikoho neukazuje prstem, pouze pokládá jednu pravdu vedle druhé. Jako by zpod té krajinomalby zahalené do uhelného mouru tu a tam vystoupily na povrch jizvy a proměnily se ve vrásky. V bolestné výkřiky.

 

· V příběhu vystupují tři hlavní postavy: vícenásobná matka Barbora, odvážná Julka a pak Ludwik. Kdo z nich vám k srdci přirostl nejvíc?

Teď bych se ráda zachovala jako autorka: taky bych radši neukazovala a nerozlišovala, vždyť každý je úplně jiný. Barbora je hluboce věřící osoba a neustále se konfrontuje nejen se svými bolestmi, ale i s mírou odvahy, pokory, trpělivosti. A vedle toho stojí Julka, která ji vytrvale přesvědčuje o tom, že život musí jít dál, a nahlíží na něj jakoby z ptačí perspektivy – jako raněné káně kružící nad zoufalou krajinou a odchytávající bolavé duše, aby je potom ve svém hnízdě dokázala obejmout. A Ludwik je něžně vykreslená opravdovost polovičního sirotka…

 

· Pozná se – podle způsobu vaší interpretace –, která z ústředních ženských postav má právě svůj part? Jakým hlasem promlouvá Barbora a jakým Julka?

Tentokrát jsem se tolik nezaměřila na to, abych odlišovala dialogy hloubkou hlasu nebo intonačně. Podstatnější pro mě byly myšlenky. Autorka má obrovský dar (přímo jako kdybych v takových chvílích slyšela její „režijní“ závorky) vsunout se do hlavy aktéra dialogu nebo monologu. Raději jsem chtěla akcentovat úvahy vnitřní, ne vnější, abych zprostředkovala, k jaké sebereflexi, sebekritice a sebetrýzni ta či ona postava dochází. 

 

· Přesto: najde se mezi nimi někdo, na kom jste se narátorsky víc „vyřádila“?

Pivovarský závozník Jurek mi do načítání trošku zanášel svoje melodie a polštinu. Nejsem totiž nijak extra zdatná zpěvačka, proto se vyřádil spíš on na mně – musela jsem zpívat polsky! On je vůbec krásná postava. Stane se manželem Julky, což jsem mu moc přála, ačkoli bych se radši vyhnula spojení „ideální pár“. Jurek rozváží pivo, a tvrdí se, že na Karvinsku se tou dobou prý vařilo to úplně nejlepší. Navíc ani jako čtenářka jsem netušila, že tam byly založeny i vyhlášené rakousko-uherské lázně. Ne, dokonce světoznámé lázně. A dokonce tam byl zřízen první vojenský lazaret na území českých zemí!

 

· Takže se autorce podařilo nevtíravě poučit i vás…

Velmi! Obloukem se vracím k tomu, co už tady padlo o prvotní přípravě na práci ve studiu: dočtenou knihu jsem zavřela a okamžitě jsem se zastyděla, kolik toho o dané oblasti nevím. Připadala jsem si skoro jako horník, co pátrá po sloji uhlí, a najednou si připadá veledůležitý, protože objevil… něco jako zlatou žílu. Povědomí o hraběti Larischovi jsem samozřejmě měla, díky Petru Bezručovi (smích), ale nejvíc mě překvapily šílené masakry během česko-polského sporu o Těšínsko. Jejich výsledek vnímám jako dost podstatnou kapitolu dějin mladé republiky, poněvadž ten kvádr, na kterém samostatný český stát stojí (nebo na kterém kdysi stálo Československo), v mé mysli vůbec nebyl a moc mi chyběl. Znám z rodinné historie jen to, co se dělo na mých hranicích – pocházím ze Sudet a v Praze si pořád připadám jako cizinka. Zato když jsem jednou jedinkrát přijela do Ostravy, měla jsem dojem, že jsem tady snad někdy dávno žila: že tohle je moje pohraniční město, stát ve státě, úplně jiná myšlenkové klima země, než jakou jsem dosud znala. A líheň talentů, co si budeme povídat…

 

· O dobrých knihách se říká, že v duši dlouho rezonují. Jak je tomu u vás?

Svatá pravda. Doteď mi v uchu zní konec, ten jeho akcent. Ovšem víc prozradit nemůžu. Týká se všech postav, a to ve chvíli, kdy jeden z hlavních hrdinů očekává, že snad už bude líp. Otevřený otazník je na tom snad nejsilnější (a přitom to není vykřičník, jen otazník nebo tři tečky) a je v něm ukrytá natolik velká pochybnost, jak jsme to vlastně s našimi dějinami a životy vlastně mysleli… A ještě jeden hlas se mi připomíná: celou tu dobu, co jsem román načítala, mi v hlavě zněly písně Jarka Nohavici. Úžasná deska Divné století, kterou vydal před čtvrt stoletím, je jedna z mých nejoblíbenějších a je celá zasazená právě do tohoto cípu státu, přestože je v jeho tvorbě už dost zastrčená a přetloukl ji Darmoděj a jiné skladby. Podvědomě jsem pod románem Karin Lednické slyšela, jak i on nahlíží na tamní tvrdost a bezútěšnost, a přitom dal do těch písních tolik radosti a touhy žít den co den co možná nejlíp. Zvlášť když víme, že už zítra to může klidně bouchnout – a tam někde (v) dole nás život zavalí.

                                

Vilma Cibulková  (* 1963)

V roce 1980 absolvovala Střední pedagogickou školu v Karlových Varech a začala studovat na pražské DAMU. Ještě během studia hostovala v Divadle Na zábradlí a v letech 1984–1990 byla členkou činohry Národního divadla. V období let 1992–2003 působila v Divadle pod Palmovkou, poté do roku 2010 v Ungeltu a od roku 2008 hostuje v Divadle na Vinohradech. Řadu rolí ztvárnila rovněž v televizních seriálech a ve filmu. Výrazné postavy představovala například ve snímcích Kuře melancholik, Pramen života, PupendoMazaný Filip, Krev zmizelého či Zemský ráj to napohled. V roce 2003 obdržela ocenění Český lev za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Pupendo). Dosud nejvyššího ocenění se dočkala na MFF v Moskvě 2010, odkud si přivezla cenu za hlavní roli v mrazivé komedii o tuhé normalizaci Zemský ráj to napohled (2009).

      

Zpět