Chci být prostě dobrý

Herec David Novotný se po dětských nesbøvkách pustil i retro noirovky KREV NA SNĚHU a prozradil nám, jak se sžíval s dobrosrdečným zabijákem Olavem Johansenem.

22. června 2017 10:06:02

 

Jaká pro vás byla Krev na sněhu?
Úplně příjemná, obyčejně neobyčejná. Vystavěná tak, jak jsem od Nesbøho zvyklý. Na začátku si to připraví a pak to dokáže ‘prodat’. Postaví si do sebe dílky skládačky, pak přidá lehký zvrat, udělá nějaké překvapení… hezké popisy… charakteristiky postav.

V čem vás bavil hlavní hrdina?
Bavil mě právě v tom, jak je schopen sebereflexe, jakým způsobem je rozpolcený, a dokáže o tom filozofovat. Je dyslektik, takže má problém si některé věci poskládat správně dohromady. Sám říká, že díky dyslexii se mu z příběhu, který čte, stane jiný příběh, že dostane vlastně dva v jednom. Líbí se mi, že s poruchou bojuje, ale na druhé straně dokáže být chladnokrevný odpravovač lidí. Ale chápal jsem to tak, že s tím by rád skončil – chtěl by toho nechat, zamilovat se a začít žít na jiném konci světa… I když kdo ví, jestli by ho to třeba nedostihlo. Tvrdí, že zdědil krev svého otce. Člověk dědí nějaké rysy svého otce a matky, jenže… Jeho otec byl tyran, matka nakonec byla alkoholička, takže se to v něm nějakým způsobem smíchalo. Je to hezky popsané, nechybí lehce filozofické momenty a pečlivá psychologie postav. Dovedu si dost přesně představit situace, které popisuje. 

Které třeba?
Třeba ve chvíli, kdy mi sedl nějaký jeho postřeh, tak jsem si říkal: Jo, jo, tohle si o ženských myslím taky, nebo vím, že si to myslí ony o nás… Takhle mezi sebou chlapi fakt jednají. Je to opravdu zralé a možná i skutečně blízké mým vlastním myšlenkovým pochodům. Ale zase na druhé straně mluvíme o nájemném vrahovi, se kterým se samozřejmě v mnoha věcech nemůžu ztotožnit. Nicméně jsem rád, že si myslím, že mu rozumím, a tím pádem to dokážu správně přečíst.

Jak tedy vlastně mluví hlavní anti-hrdina?
On velmi přesně popisuje. Popíše to tak přesně, že mně nezbývá, než to tak přečíst. V tomto případě mluví hlavní hrdina jako já a další hlasy už jsem tolik nerozlišoval, protože celý příběh je filtrovaný přes jeho vnímání; včetně toho, jak k němu promlouvají ostatní. Jedině, když jsou postavy od autora nějak předepsané, třeba když hovoří s Číňanem, který nemluví úplně dokonale, nebo s Rusem, co má přízvuk, tak to musím zabarvit, ale jinak je to mnohem méně odstíněné ve srovnání s tím, jak čtu v audioknížkách pro děti.

Takže dyslexie se na jeho vyjadřování neprojevuje?
Není to tak, že by třeba zadrhával – protagonista sám líčí, jak hodně pracoval na tom, aby podobné vady řeči odstranil. Nechce na lidi působit jako zpomalený, protože se vždycky obával, že ho tak ostatní budou brát; že mu ve škole budou říkat, že je hloupý, protože otec mu opakoval, že je idiot a že vypadá jako idiot. Ale přitom paní učitelka o něm prohlašovala, že i přes chyby, které dělá, že má něco, co jiní postrádají. Takže pracoval na tom, aby nedostatky odstranil. To mě na něm bavilo tak, že jsem mu do řeči nevkládal žádnou slabost, žádnou známku toho, že by měl být zpomalený. Ovšem když se zamiluje, tak udělá chybu, ale ne proto, že by mu to pomalu ‘šrotovalo’. Jako každý normální člověk zkrátka podcení informace kvůli jiným informacím.

Lišila se vaše příprava nějak od toho, když čtete dětské audioknihy Joa Nesbøho?
Nelišila. Já si text vždycky jednou přečtu a pak jsem zvědavý, co na mě přijde tady a teď, v tu chvíli, kdy to vyprávím na mikrofon. Tak to dělám vždycky. Nepotřebuji být přepečlivý v přípravě, ale chci být potom pečlivý před mikrofonem. Chci pak být prostě dobrý. Když to ze mě ‘jde ven’, chci být správně naladěný, vydat tu správnou energii.

Máte pocit, že je jedno nebo druhé z toho těžší?
Jsem zvyklý číst maximálně tři hodiny a po nich jsem prostě utahaný, ať čtu pro dospělé, nebo pro děti. Je to zřejmě dané i technikou. V dětských sférách si víc zahraju, tam ztratím energii tím, že jsem razantní, že struny jsou vibrované prudkým úhozem. U těch dospěláckých nahrávek se prostě zase ‘vymluvím’ – technicky se dostanu do chvíle, kdy začnu vnímat, že dělám chyby, což mě štve a tak skončím.

Máte v audiu třeba nějakou vysněnou postavu?
To fakt ne. Mě baví to, že ti, kteří si mě potom nakonec vyberou, o mně smýšlejí v úplně různých souvislostech – takže mi dávají práci v rozsahu od dětských audioknížek přes fotbalisty. To je velká zábava a taky je to pro mě odměna za to, že dokážu působit univerzálně, že jsem dobrý a vlastně zvládnu všechno. To je mým cílem. 

 

 

David Novotný (*1969)
Po studiu herectví na Pražské konzervatoři získal první angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, od roku 1998 je členem souboru Dejvického divadla. Filmoví a televizní diváci jej znají ze snímků Tmavomodrý svět, Kožené slunce, Non Plus Ultras, Pravidla lži, Karamazovi, O rodičích a dětech, Křídla Vánoc, Díra u Hanušovic či Hodinový manžel nebo ze seriálů Hořící keř, České století, Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Clona a Bohéma. Hojně se věnuje i dabingu. Účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Doktor Proktor a prdicí prášek (2014), Doktor Proktor a vana času (2015), Doktor Proktor a konec světa. Možná… (ocenění Audiokniha roku 2016Nejlepší  audiokniha pro děti a mládež), Praha noir (2016), Doktor Proktor a velká loupež zlata (2017), Umina verze (2017), Knihy džunglí (2017), Krev na sněhu (2017), Jak vycvičit draka (2017).

 

Zpět