Aby fantazie pracovala v nitru posluchače

S hercem Petrem Kubesem, vypravěčem Nesbøho SYNA, jsme si povídali o práci na audioknize, jeho hereckém pojetí interpretace textu... A došli jsme až k tomu, že i HAMLET je vlastně detektivka.

13. listopadu 2015 8:37:58

 

SYN je vaše úplně první audiokniha. Jaký to pro vás byl zážitek?
Hrozně mě to baví. Ten příběh je krásný, má hodně rovin. Je tam všechno, co si herec, který čte nějaký text, může přát: různé druhy podvědomí a vnitřních hlasů, láska, touha žít naplněný život a mířit tím správným směrem, spousta tragikomických poloh týkajících se jednotlivých výstupů různých gangsterů… Takže je to strašně zábavné. Nejcennější pro mě asi je, že jde o četbu celé knihy, což znamená, že si můžu ten příběh prožít od začátku do konce. Můžu jej vnímat jako film a dodat mu další rozměr. Pro mě jako pro interpreta je navíc úžasné vyzkoušet si projít celým obloukem toho příběhu. 

V čem se to liší od rozhlasové práce?
Já jsem v Českém rozhlase většinou namlouval pořad, který se jmenuje „Setkání s literaturou“.  To jsou takové ochutnávky a ukázky, kde jde hlavně o to ve zkratce zachytit téma nebo ideu knihy. Ale  audiokniha je oproti tomu právě svým rozsahem a úplností úžasná v tom, že věci ve vyprávění postupně vznikají a rozvíjejí se. Herec si může udržet i jisté tajemství, protože ví, jak to bude dál a zná překvapivé zvraty až do konce.

Co bylo při čtení nejobtížnější?
Když člověk čte svoji první audioknihu a je šťastný, že to může dělat, tak by byla strašná škoda se zbytečně zdržovat tím, že by přemýšlel nad možnými úskalími. Naopak, beru to jako velký dar – vždyť kolik herců se k takové práci nikdy třeba ani nedostane. Když jsem měl v divadle před dvěma lety premiéru Hamleta, tak se mě mnohdy ptali: Jaké to je? Nebojíš se toho? A já na to: Když jsem začal dělat divadlo, přesně tohle jsem si přál – hrát velké role ve velkých hrách. 

Máte i nějaký posluchačský zážitek, který vás později ovlivnil při interpretaci?
Třeba zrovna pana Adamíru, který byl mým pedagogem herectví. Moc rád poslouchám jeho nahrávky. On byl jedním z těch, kteří uměli dát slovu vzniknout. Uměl „zastavit čas“. Poslouchat jím namluvené texty je pro mě vždycky trochu svátek.

Celý příběh je vyprávěn z pohledu spousty různých postav. Jak se vám daří se do nich do všech hlasově převtělovat?
Kniha Syn je naštěstí velice dobře napsaná, takže s tím, jak si člověk dané situace představuje, může nenásilně herecky vstupovat do jednotlivých postav. Její autor dává hodně prostor vnitřní představivosti. Navíc mi nešlo o to, abych všechny postavy doslova zilustroval. Ale že bych měl určitým způsobem vytvořit jakousi skicu a zároveň si nad ní coby vypravěč udržet jistý nadhled. Pan Pistorius, můj velký učitel přes divadlo, říkával, že v sochařství a výtvarném umění miluje zejména nedokončená Michelangelova díla či Cézannovy obrazy, pro tu jejich otevřenost a možnost dát fantazii svobodu. Takže jsem rád, že mi Syn takové skicování umožnil. A snad se mi někdy podařilo zachytit něco, co třeba zaujme i posluchačovu představivost. Nechtěl jsem při čtení Syna sklouznout do přílišné ilustrace, protože si tahle kniha zaslouží, aby fantazie pracovala i v nitru posluchače.  A když jsem v některé kapitole přece jen víc zdůraznil charakter situace nebo lidí, tak to beru jako takový můj otisk toho, co mě osobně v tu chvíli nejvíc chytlo a bavilo.

Ústřední postava Sonnyho je tam nahlížena převážně z pohledu ostatních postav. Je vám něčím blízká?
Sonny je podle mě archetypální postava. Každý kluk se vidí ve svém otci. Většina dětí se dříve či později konfrontuje s tím, jaký život žili jejich rodiče a jaký život žijí oni. Co má a co nemá smysl. Každý z nás se zamiluje, každý z nás občas dělá něco nedovoleného nebo zakázaného. Syn má vlastně spoustu témat společných s již zmíněným Hamletem: pomstít nebo nepomstít svého otce, nebýt si v určitou chvíli jistý, zda věci, pro které se v životě rozhodneme, mají nebo nemají smysl. Co je dobré a co špatné. Myslím, že i proto byl režisér Michal Bureš tak velkorysý a tu práci mi nabídl, že mám tendenci to s Hamletem trochu konfrontovat. Je v tom zkrátka spousta věcí, s nimiž se každý, kdo to bude poslouchat, když bude chtít, může ztotožnit. 

A jak se vám tedy spolupracuje s režisérem Michalem Burešem?
V Českém rozhlase spolu pracujeme už víc než dvanáct let, za což jsem hrozně vděčný. Stejně jako jsem vděčný za možnost načíst audioknihu. Je to celkem paradox – nejprve jsem hrál v Praze a pak jsem odešel za divadlem zpátky do Olomouce, kde jsem se narodil. A hned vedle divadla je rozhlas, kde se mi díky Michalovi a jeho kolegům otevřela práce, k níž jsem se nikdy předtím nedostal. S Michalem jsme tedy už sehraní, ale také jsme na sebe vzájemně nároční, oba jsme ambiciózní. Oba máme tendenci odvést tu práci tak, že to toho druhého překvapí. Rozhodně bychom se nechtěli ocitnout na nějakém bodě typu: my se známe, to nějak natočíme. Vždycky pro mě bude zárukou toho, že půjde o krásně náročnou práci. 

Jak se na čtení ve studiu připravujete? 
Snažím se především správně pochopit text, který čtu. Při mé práci, tedy i divadelní, za tu dobu, co ji dělám, ve mně určitě fungují různé automatické a intuitivní mechanismy. U dobře napsaných textů je vždy mnoho styčných bodů a míst, od nichž se všechno může začít odvíjet. Témata a situace, které člověka nějak nasměrují. Mám rád, když má příběh náladu nebo atmosféru, která mě vtáhne do četby. A pak, když si ujasním kdo, co a proč říká, se někdy pokusím na všechno, co už vím zapomenout a nechám se knihou prostě vést a překvapovat…. U Syna jsem si přiřazoval k jednotlivým kapitolám svoje vlastní názvy, abych se v tom množství textu, který audiokniha obnáší, lépe vyznal. Večer sedím a říkám si: Tak kde vlastně jsem? Jo, Sonny v parku. Nebo: Sonny to tam vystřílí, Sonny má nůž pod krkem… Prostě jsem si vymýšlel nadpisy, které dávaly textu jistý leitmotiv, abych byl v obraze.

Znal jste Nesbøho dílo už předtím, nebo je to vaše první setkání s autorem i z pohledu čtenáře? 
Je to moje první setkání. Ne proto, že bych nečetl, ale mám spoustu práce v divadle a musím číst poměrně hodně textů, na kterých pracujeme. V poslední době to byla velká dramata: Hamlet, Amadeus, Don Juan, Stavitel Solness, a tak jsem měl co dělat, abych si vůbec prostudoval všechno, co jsem chtěl. Ale bylo pro mě překvapující, že kdykoliv jsem někde řekl, že teď čtu audioknihu od Nesbøho, všichni hned říkali: Jo jasně, to je TEN detektiv… A já na to: To právě NENÍ ten detektiv, to je něco úplně jiného. Ale je vidět, že lidi mají autora moc rádi a že ho čtou. I já si teď od něj určitě něco přečtu. Severskou literaturu mám rád, předtím jsem se k němu jen nedostal, protože nebyl čas. 

A čtete tedy někdy ve volném čase detektivky?
Moc. Jednu dobu jsem hodně četl McBaina. Mám taky velmi rád dánského autora Petera Høega, který se svou prvotinou, která se jmenuje Úvahy o dvacátém století, v žádném z velkých dánských nakladatelství neuspěl, a tak prý rukopis jednou na kole přivezl do tehdy maličkého kodaňského nakladatelství. Jeho majitelka ho chtěla vyhodit, ale pak si od něj ten „balík papírů“ vzala, začala číst a četla a nepřestala, dokud rukopis nepřečetla celý. Když román vyšel, způsobil senzaci. Høeg je celosvětově známý díky románu Cit slečny Smilly pro sníh, který byl zfilmován, a který má taky detektivní zápletku. Stejně jako Hamlet, když se to tak vezme…

 

Petr Kubes (* 1972)

Narodil se v Olomouci, po studiu gymnázia byl přijat na divadení fakultu AMU v Praze, kterou vystudoval pod pedagogickým vedením režiséra Luboše Pistoriuse a herce Jiřího Adamíry. Na jeho herectví mělo také velký vliv setkání s Adou Fryntovou, manželkou překladatele a básníka, snad vůbec nejvýraznějšího představitele nonsensové poezie v Česku, Emanuela Frynty. Jeho prvním angažmá bylo divadlo v Mladé Boleslavi, pak se přesunul do Městských divadel Pražských (Divadlo Rokoko) a současně hostoval v Národním divadle v Praze, Divadle v Řeznické nebo v Divadle Minor. Za své dosud nejvýraznější role, které ztvárnil, považuje Shakespearova Hamleta, Ibsenova Solnesse, či roli Salieriho v Shafferově Amadeovi. Při své práci měl možnost potkat velké osobnosti českého divadla, jakými byli a jsou Ladislav Vymětal, Jan Kačer, Janusz Klimsza nebo již zmiňovaný Luboš Pistorius, který režíroval jeho vůbec první divadelní představení v divadle Disk v Praze. V současné době rád spolupracuje s mladou talentovanou generací režisérů, k nimž patří Štěpán Pácl, Mikoláš Tyc nebo Martin Glaser. Právě s posledním ze jmenovaných se podílel na vzniku výjimečné inscenace Arabská noc Ronalda Schimmelpfenniga, jednoho z nejhranějších současných německých dramatiků, která byla oceněna na Pražském divadelním festivalu prestižní Cenou Josefa Balvína. Vedle své divadelní práce si cení spolupráce s Českým rozhlasem a  katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Aktuálně ho lze vidět na jevištích v Olomouci, Brně a Praze.

 

Zpět