Dost pikantností, jinak by si pro mě přišli…

V jednohubkách mistra krimi humoru Jussiho Adlera-Olsena, které zaznějí v audioverzi knihy Malé pikantní vraždy, exceluje za mikrofonem herec Petr Čtvrtníček.

Co se vám na knižních předlohách líbilo a jaký prostor skýtal jejich text pro interpretaci?

Líbí se mi většina malých a pikantních záležitostí, ať už jsou to vraždy, chilli papričky, vztahy nebo knižní tvorba. Malé formáty se mně ostatně drží už dlouho, protože se léta živím jako režisér reklamních spotů. Tam mám k dispozici zpravidla jen třicet vteřin, což je kolikrát taky taková malá vražda.

 

Svým hlasem musíte posluchače chytit a podržet si ho až do konce příběhu. Co vás na té intimní one-man show přitahuje? 

Mě to prostě baví. O to víc, že jsem se k téhle „vážné práci“ dostal až po letech. A baví mě i povytažená obočí některých posluchačů, kteří mě dřív znali jen ze čtení zpráv České sody, což byl kapánek jiný žánr. 

 

Jak moc je jiná četba textu typu Rudišova Českého ráje a přednes těchto "zabijáckých jednohubek”?

Českém rájijsem se musel poprat s hloučkem rozdílných chlapíků, kteří se trumfují v sauně a každý má svou pravdu i recept na život. Zato tady jde člověk příběhem s jedním hrdinou, je to podstatně intimnější text. Jenže mě baví všecko: dejte mi papír, mikrofon, brejle a budu spokojenej.

                                                               

Jak moc jste si podobný s hrdinou Larsem z titulní povídky Malé pikantní vraždy?

V určitých ohledech dost, ale konkrétní být nemůžu. To by si pro mně hned přišli.

 

V povídce Škvíra se prý můžeme těšit na skvělou pointu, kdežto jiní si pochvalují její cynickou, za vlasy přitaženou zápletku. V čem je zajímavá podle vás? 

Mám rád Roalda Dahla – a Škvíraje jeho věcičkám hodně podobná. Ostatně chlapi k sobě nemají daleko ani původem: Dahl je Nor, Adler-Olsen zase Dán.

 

Liší se ty miniatury mezi sebou – případně od příběhů kodaňské mordparty Q, které autora proslavily?

Když pominu rozdíl v časových rovinách, na kterých ty povídky stojí, tak – pokud se nepletu – je jedna delší a druhá kratší. 

                                                               

Posluchači by si měli poslechnout Malé pikantní vraždy, pokud se chtějí … (doplňte, prosím).

Zde opět platí, že by měli poslouchat maminku, pana faráře a Malé pikantní vraždy.

                             

„Kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě…“

Rozhovor s hercem PETREM JENIŠTOU, interpretem audioknihy Osvícení

 

  • Devatenáctihodinovou audioknihu jste si ve studiu „vyseděl“ přes měsíc a znáte ji do detailu. Jak si osobně vysvětlujete její název?

Zdůrazňuje dar jakési jasnozřivosti, který v sobě mají snad všechny bytosti na Zemi – něco, co nás třeba uchrání před zemětřesením. Jenom díky tomu se rozhodneme odjet z dovolené v nebezpečné oblasti o den dřív, protože sousedi zavolali, že nám utekla želva z jezírka.

 

  • Daly by se zlehka nastínit děj a základní zápletka knihy?

Jack Torrance, neúspěšný spisovatel, učitel a manžel, zato veleúspěšný ochlasta, se rozhodne zachránit manželství s mírně hysterickou Wendy. Taky se chce uchránit od pokušení znovu se napít a touží po slušné práci. Proto se rozhodne přijmout místo zimního správce ohromného hotelu Overlook v coloradských horách, ale budova s ním má jiné plány – a nejen s ním. Hlavně s jeho pětiletým synkem Dannym, který je zázračně jasnozřivý a vůbec se do nového domova netěší.

 

  • Která postava se vám nejvíc líbila a proč?

Dick Hallorann, protože je nejhodnější a ze všech postav nejsympatičtější. Tenhle černošský šéfkuchař z Overlooku ke konci zásadně zasáhne do děje. Jasně, pokud máme na paměti vynikající filmové zpracování příběhu, je Jack Nicholson na plátně neodolatelný, jenže sama jeho postava nijak zvlášť sympatická není – i v Kubrickově verzi jedná naprosto v souladu s knihou. Ani Wendy, jinak životem dost zkoušená žena, není kdovíjak sympatická a Danny je chlapeček vzbuzující akorát soucit. Takže Hallorann to u mě vyhrál na celé čáře.

 

  • A jak se vám líbil sám text? Bavila vás ta práce?

Moc. Když jsem se po nocích na četbu připravoval, vždycky jsem se u toho rád bál.

 

  • Co vás nejvíc děsilo?

Asi ty „atrakce“ v jednotlivých hotelových pokojích, zjevení, mrtvoly a podobně. Běhal mi z toho mráz po zádech a kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě. Nejvíc jsem se ale obával o Dannyho.

 

  • King coby „král hororu“ podle všeho své řemeslo ovládá…

O tom není pochyb. Je to skvěle napsaná kniha, skvěle umístěná zápletka. Hotel ztracený mezi horami hluboko v lesích – už to je samo o sobě hrozně klaustrofobické prostředí, v podstatě nelidský prostor. I kdybych miloval turistiku nebo alpinismus, pro pěknou dovolenou bych si takhle odlehlé místo nevybral, protože bych se tam v nouzi nikoho nedovolal. Když tam hrdinové zapadnou, je evidentní, že se k nim nikdo nedostane.

 

  • Poskytlo vám natáčení dostatek hereckých příležitostí, například při odstínění hlasů jednotlivých aktérů? 

No jéje. Každé postavě bylo třeba přiřadit jinou polohu a ty hlasy, co se odehrávají jenom v hlavě, se podle režiséra Hynka Pekárka v konečném mixu ještě kapku upraví. Navíc k té proměnlivosti hlasů místy přispíval i strach, který ve mně při čtení před mikrofonem pořád zůstával. Na konci jsme naopak téměř všichni plakali, neboť kniha končí krásně napsaným epilogem.

 

  • Teoretik divadla Stanislavskij by byl asi rád, že se herec s rolí takhle sžije. A co se dělo, když ve studiu došlo na pointu? Jedna z recenzí knihy se zmiňuje o „doslova výbušném vyvrcholení“? Co si pod tím máme představit?

Rozhodně se ode mě nečeká, že budu posluchačům předem prozrazovat konec, kterého se podle mě každý rád dobere. Věřte, že za ty hodiny hrůzy to opravdu stojí. Jen bych rád upozornil, že v tomhle ohledu se kniha oproti filmu liší. Film končí jinak.

 

  • Je to jediný rozdíl?

Kdepak. Sám Stephen King, tehdy díky úspěchu filmové Carrieuž poměrně vážený autor, údajně nebyl s obrazovým zpracováním Stanleyho Kubricka úplně spokojený. Zřejmě se střetly dvě silné osobnosti: v textu jsou věci, které ve filmu prostor nedostanou, a naopak.

 

  • Naznačil jste, že film znáte už z dřívějška a považujete ho za vynikající. Změnilo na tom něco takhle důkladné přečtení knihy?

Líbí se mi i nadále, kniha taky. Kubrickův výklad knihy je podle mě nádherný a přijde mi úplně logické, že některých věcí se musel jako režisér domlouvající se s divákem filmovou řečí vzdát. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že se točilo v roce 1980 a technické možnosti Dannyho vypjatých vizí – třeba ta oživlá zvířata – byly tehdy dost omezené. Kdyby se do toho tenkrát štáb pustil moc urputně, výsledek by asi dopadl nechtěně komicky. Naopak mě nadchlo bludiště, které je ve filmu navíc, a je to výborný nápad. Zkrátka obě verze jsou zajímavé, působivé, hrůzostrašné, i když v detailech se liší.

 

  • Máte nějakou zkušenost s podobnou literaturou ve zvukovém nastudování? Proč by se o knihu měli zajímat i čtenáři, kteří zrovna nevyhledávají horory?

Je přece lákavé zjistit, jak v sobě máme nastavené hranice, ne? Podobné pocity děsu jsem zažíval u audioknihy Kruh. Tehdy jsem v noci jezdil autem z Brna do Liberce a radši jsem se v něm zamykal, jak jsem byl z toho hororu vystrašený. Až bude Osvíceník dispozici ve finální podobě, kterou si z jednotlivých frekvencí ve studiu zatím můžu jen představovat, určitě to na sobě zase vyzkouším. A se mnou potrně i mnozí další, protože jsem nahrávku slíbil k Vánocům nebo k narozeninám svým známým i kamarádům, rodině i sousedům.

 

                              

 

Severský filmový klub slaví malé výročí! Již podesáté pořádá tradiční přehlídku kinematografie severských a pobaltských zemí. 10. ročník festivalu Severský filmový podzim zavítá v průběhu listopadu a prosince do 22 českých a moravských kin. Opět přináší atraktivní nabídku 24 snímků z Norska, Švédska, Dánska, Finska, Islandu a Litvy. Polovinu z nich uvede v České republice poprvé. 

 

Slavnostní zahájení festivalu proběhne ve čtvrtek 14. 11. 2019 v 18 hodin v pražském kině Lucerna a my nebudeme chybět, jelikož jsme i letos jeho partnery. 

 

 

Festival se dlouhodobě snaží vyjít vstříc i divákům se sluchovým znevýhodněním. Všechny filmy jsou opatřeny barevně upravenými titulky, vhodnými pro neslyšící. Organizátoři nezapomínají ani na cizince, při promítání v Praze, Brně a Ostravě budou filmy navíc opatřeny titulky anglickými.

 

Kompletní program festivalu naleznete zde.

 

                                                          Sledujte naše sociální sítě!

                         Brzy si zasoutěžíme o celkem 10 vstupenek do 5 různých měst! :)


 

Tunel za tunelem mění svět v peklo

Rozhovor s Martinem Preissem, interpretem audioknihy Černá ozvěna

 

Jak se vám román Černá ozvěna líbil?

Vzhledem k tomu, že se mě ptáte ještě před koncem natáčení, nemůžu to říct úplně zodpovědně. Ale zatím se mi líbí, opravdu moc, i když nevím, jak to dopadne. Pan režisér mi zakázal zkoumat to dopředu, protože natáčíme detektivku a já mám čtenářské pocity posluchači věrně zprostředkovat. Do poslední chvíle nesmí být v sebemenším náznaku znát, kdo je pachatel. Na konci určitě dojde ke zvratu, na které si anglosaští autoři, a tak doufám, že se v tom pocitu utvrdím.

 

A čím vás příběh tak oslovil?

Mnohovrstevnatostí. Není to plytká, předvídatelná detektivka a hlavní hrdinou není kluk z plakátu. Vždycky jsem vnitřně tíhl k typům detektivů, jako je Harry Bosch: k opuštěným a životem ošlehaným chlápkům, kterým okolí hází klacky pod nohy a kteří nejsou polobozi, poněvadž se jim do vyšetřování bez ustání plete něco osobního. A oni nad tím musejí pro zdar vyšetřování mávnout rukou.

 

Co detektivovi uchystal tenhle případ?

U Mulhollandovy přehrady nad Los Angeles se najde mrtvola, podle všeho zoufalý feťák. Jenže když se do toho vloží Harry, brzo zjistí, že před ním leží bývalý spolubojovník z vietnamské války, který zřejmě k té lupičské bandě patřil a padl za oběť vyřizování účtů. Když se v tom Harry povrtá ještě víc, začne rozplétat neuvěřitelnou pavučinu souvislostí, táhnoucí se z podsvětí až k policii. Prostě tunel za tunelem, což je v příběhu umocněno tím, že leccos se odehrává právě v kanalizační síti pod Los Angeles, kde tyhle bandy operují a kudy se dostávají k vyhlédnutým bankovním trezorům. A když vyšetřovatel zjistí, že pár potenciálních pachatelů z dřívějška zná, začnou ho vyšší šarže podezírat, že i on by mohl mít na loupežích podíl a snaží se ho z případu odvolat.

 

Můžete posluchačům aspoň naznačit, co je to ta "černá ozvěna"? 

Tímhle výrazem si američtí veteráni z Vietnamu definovali neuchopitelno, které na ně číhalo v podzemních chodbách v džungli, kam se zakopali vojáci nepřátelského Vietkongu. Ty tunely v nich budily naprostou hrůzu. „Černá ozvěna“ je asi to, co se z nich ozývalo, když do nich lezli…

 

Jak byste Harryho Bosche charakterizoval?

Podle mě je to pátrač s velkou intuicí, i když tím se asi od ostatních kolegů výrazně neliší. Zajímavé je, že se o sebe vůbec nebojí: nemá rodinu, takže nemá ani co ztratit. Záleží mu paradoxně snad jen na agentce FBI Eleanor Wishové, s jejíž pomocí případ řeší. Tihle dva byli na počátku velcí soupeři, a teď zjišťují, že jsou si čím dál bližší. Sám pořád netuším, jak se to mezi nimi vyvine.

 

Čtete tedy hlavní postavu, jako byste to byl sám, anebo jste se ji snažil nějak upravit?

To jsem si s dovolením vyhradil pro part vypravěče. Sám Harry je – abych tak řekl – takový flegmatičtější, možná i introvertnější týpek než moje maličkost v civilu. A podle všeho je i víc zklamaný životem, asi jako všichni pěšáci někdejší americké drsné školy.

 

Jak jste se na audioknižní natáčení připravoval?

Vždycky si předem projdu penzum, které zvládneme nahrát za jednu frekvenci, tedy něco mezi 30 a 40 stránkami. Tohle je poměrně náročný text, protože v něm vystupuje spousta vedlejších postav. Ty musí hlasový herec nějak odstínit, a přitom si dát pozor, aby nesklouzl k frašce. Navíc agentka Wishová je žena, takže tu musíte podat věrohodně, aby se posluchač neošíval a pořád se cítil stejně komfortně, jako kdyby knihu pročítal sám. Snažím se to citlivě promyslet. A součástí domácí přípravy je i spolehlivá orientace v tom, čí úhel vidění přichází na řadu v následujícím bloku, protože během frekvence se už nemůžeme zdržovat přemýšlením, kdo a kdy zrovna mluví.

 

Co pro vás bylo nejobtížnější?

Například angličtina mi nevadí, tou relativně vládnu a cizí jména mi problémy nedělají. Naopak mi přijde, že právě čeština je konstrukčně docela složitý jazyk, a tak musíte dbát na řádnou výslovnost i na intonaci vycházející z větné stavby a ze slovosledu. A pokud to chcete odvést se ctí, musíte se pekelně soustředit. Jo, největší problém je čeština… (smích).

 

Narážíte na autorova delší souvětí? Nebo spíš na to, jak věty, odstavce a události pointuje?

Přesně – musíte vypíchnout důrazy a významy slov. Někdy se to chvilku hledá, ale od toho mám pana režiséra, který má moji plnou důvěru a já zase doufám, že jeho důvěru ve mě vloženou nezklamu. Stane se třeba, že i překladatel knihy čas od času pojme nějakou větu zbytečně kostrbatě. Při čtení v duchu vás to ještě tolik netrkne, jenže ve chvíli, kdy ji musíte pronést, zní najednou skoro nevyslovitelně… Takže s tímhle se někdy ve studiu potýkáme.

 

Vy sám posloucháte audioknihy?

Popravdě řečeno na to nemám moc čas, ale je to dáno i tím, že se jejich nahrávání poslední dobou docela věnuju, takže uši už se tomu náporu zvuků podvědomě brání. Někdy si proto naordinuju četbu jen pro sebe uvnitř hlavy – a většinou knížky, které se asi pro studio ani nehodí. Zaujala mě třeba Židovská moudrost dvou tisíciletí, takové odstavečky životních zkušeností rabínů, které zřejmě nikdy v audioverzi nevyjdou.

 

Na co se u Connellyho ve vašem podání můžou posluchači těšit?

Dejme tomu na pořádnou porci hrůzy? V síti tunelů, kde se pohybujeme, nad námi stále visí vědomí, že vietnamská válka musela být jedno velké peklo. Zelené – a teď i černočerné. Jenže já v Los Angeles nějaký čas pobýval, takže si zpětně uvědomuju, že jsem vlastně poznal jen jeho lepší čtvrti, zatímco všední a špinavá tvář okrajových částí velkoměsta mě minula. Už jenom výjevy z pitevny mě v knize tak šokovaly, až jsem si řekl: chválabohu, že žijeme v malých českých podmínkách, kde to není zdaleka tak dramatické. Vím, jsou chvíle, kdy Češi ten dojem nemívají, ale pořád jsme ještě hodně daleko od krvavých poměrů, které vládnou pod tamním povrchem.

                 

Více

Znáte Hitchcockův slavný film Psycho? Jak se vám líbila jeho románová předloha? Co Vás při práci na její audioverzi překvapilo?

Znám, ale viděl jsem ho už hrozně dávno, takže si ho nijak zvlášť detailně nepamatuju. A jsem za to vlastně rád, protože Blochův román je mimořádný a myslím si, že i lepší, než může být jeho sebelepší filmové zpracování. Práce to byla naprosto skvělá. Překvapilo mě, jak se z takového textu dá udělat v podstatě dramatizace nebo hra. A překvapilo mě i dramaturgické pojetí, protože do té doby jsem nic podobného netočil. 

Proč si myslíte, že si Alfred Hitchcock vybral zrovna tuhle předlohu? V čem je tak specifická?

Režisér Michal Bureš říká, že v jejím textu jsou nástrahy podobající se skutečným minám. Člověk si místy říká, že už ví, jak to bude, ale ono je to nakonec úplně jinak. Zkrátka rajc.

               

Jak jste se na natáčení připravoval? Lišilo se to od jiných audioknižních frekvencí?

Včera jsem sem přišel v devět hodin ráno – a s režisérem jsme odcházeli ze studia v jedenáct v noci. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Je to zatím vážně nejtěžší a nejzajímavější věc, kterou jsem kdy načítal. Bylo to hrozně obtížné: musel jsem v sobě hlasově najít asi čtyři postavy a čtyři různé druhy vypravěčů… Připravoval jsem se, jak nejlíp to šlo, a snad to bude při poslechu znát.

Co pro Vás osobně bylo nejděsivější? Ve filmu hodně obstarává hudba…

Nejděsivější pro mě bylo vědomí, že hlavní postava klidně může být v podstatě úplně běžný člověk, jakého lze potkat na ulici. S režisérem jsme se snažili četbu pojmout tak, aby se napětí spojené s jeho proměnou stupňovalo. Myslím, že až do nějaké poloviny audioknihy může posluchač tápat – a pak bude nejspíš zažívat jedno překvapení za druhým… A co se týče hudby, ta dělá podle mě přinejmenším třetinu úspěchu filmu, stejně jako střih, takže v audiu to může být – klidně i polovina.

Odlišovali jste projev Normana Batese a "jeho matky"?

Odlišovali. I když… to si radši poslechněte.

Co Vám připadalo nejobtížnější? (Poměrně krátký text jste nahrávali déle než obvykle...)

A dalo by se nahrávat ještě mnohem déle. Obtížnost byla v tom, že v tomhle pojetí jde prakticky o vícehlasou četbu. Části jsme si zkoušeli namlouvat dopředu, což není obvyklé, jenže bez toho by to ani nešlo. V příběhu se totiž vyskytují čtyři zásadní, odlišné figury a každá z nich vždycky odvypráví svůj pohled na danou situaci. Mám dojem, že takto pěkně napsaný text si zaslouží svůj čas ve všech ohledech. I herecky. Je potřeba do četby dostat veškerou naléhavost, a není jednoduché udělat to dobře bez přípravy. 

A co Vás naopak hodně bavilo? Nebo co na Vás nejvíc zapůsobilo?

Byla to pro mě úžasná škola. Strašně mě bavila a baví práce s Michalem. Mám dojem, že mě něco takového třeba už ani nemusí potkat…

Na co by se měl posluchač připravit?

No… na psycho… :).

                                      

Více

Zní to jako thriller…

Rozhovor s Vasilem Fridrichem, interpretem audioknihy Sedm let v Africe

Znal jste Oboneteho Ubama, než jste se začal připravovat na načítání knihy Sedm let v Africe?

‚Znal‘ je asi silné slovo. S panem Ubamou jsem se předtím potkal jen jednou, a to na křtu jeho knihy, kde jsem z ní četl ukázku. Měli jsme ale tehdy čas si taky chvíli popovídat. Působil na mě jako nesmírně sympatický, zajímavý člověk. 

Jeho životní příběh není úplně obvyklý, je to spíš námět na film… Co z něj vás osobně nejvíc „dostalo“? 

Fakt, že je to realita. Pořád to budí dojem, že načítáte mimořádně dobrodružný thriller nebo scénář bondovky, ale on všechno doopravdy prožil. Navíc se to odehrává v zemi, která je nám mimořádně kulturně vzdálená: leccos tam funguje jinak a některé hrůzostrašné věci tam bývají i na denním pořádku. V Evropě, snad krom divokých devadesátých let v  postkomunistických zemích, by se něco podobného nejspíš udát nemohlo.

Měnil byste s ním? Chtěl byste něco podobného třeba prožít? 

Literárně jsou autorovy zážitky velmi zajímavé a člověk si o nich rád přečte, protože je to velké dobrodružství, ale na vlastní kůži bych ho prožívat nechtěl. Stejně jako nebylo ani jeho vroucným přáním vykonávat roli syna nigerijského krále, i když jinak si žil relativně v klidu, obchodoval v Africe, občas tam za tatínkem a jeho rodinou jezdil. Akorát nebyl připravený na úlohu, která na něj nakonec připadla. Podle toho, co píše a o čem jsme si i povídali, s ničím takovým nepočítal. Nakonec ho to zásadně formovalo pro další život, protože tou dobou mu ještě nebylo ani třicet.

Vybavil byste si, co z jeho příběhu ve vás nejvíc rezonovalo?

V knize jsou situace, kdy máte tendenci věřit, že lidé, se kterými se autor spojil a kteří mu v danou chvíli pomáhají, dovedou všechny zádrhele ke zdárnému konci. Užuž věříte, že to dobře dopadne, ale ono se to jako ve správném hollywoodském scénáři vždycky otočí tak, že ten, kdo vypadal jako klaďas, se vzápětí projeví coby padouch. 

                                          

Překvapilo vás při četbě něco?

Zjistil jsem, jak mimořádně velký jsem ignorant ohledně Afriky. Měl jsem předtím samozřejmě o Nigérii aspoň povšechné povědomí, ale netušil jsem, jak je ta země neskutečně velká: rozlohou, počtem obyvatel, dneska i ekonomickým významem. Je zvláštní, že se chováme jako Američané, kterým se jinak smějeme, že nedokážou rozlišit Česko od Čečny. Položme si ruku na srdce a řekněme si, jestli Evropan, který se chechtá hloupým Američanům, bude při pohledu na slepou mapu Afriky vědět, kde je Čad, Kamerun, Ghana nebo Uganda. Asi bychom výrazně pohořeli. A zároveň jsem díky těmto memoárům aspoň drobně pronikl do světa tamního tradičního rodového práva nebo do způsobu, jakým se v Nigérii přemýšlí – tohle je v knize vysvětleno tak dopodrobna, že jsem se poučil víc než ze sebelepšího filmu, který jsem doposud o dané oblasti viděl. 

Jak byste se zachoval vy, kdybyste se dozvěděl, že jste synem nigerijského krále?

Naštěstí nečekám žádný telefonát tohoto typu. Já – aspoň předpokládám – svoje rodiče znám, a tudíž vím, že táta je stomatolog a má svoje království v zubní ordinaci. Tato situace je pro mě úplně nepředstavitelná, ale líbí se mi, jak se k tomu Obonete postavil, co se odpovědnosti týče. A hlavně že vydržel v drsných podmínkách, jaké v Nigérii panují. Moc se mi chce věřit, že bych se aspoň zpočátku zachoval stejně, protože považuju za lidskou povinnost naplnit určitá rodinná očekávání. Jenom nevím, jestli bych to tam pak ustál.

Jak jste se připravoval na natáčení audioknihy? 

Jako vždycky jsem si text přečetl a pečlivě se připravil. Celé je to v ich formě, občas to rozčeří náznak dialogu, což napomáhá dokreslení situace, aby bylo jasné, jak to v tak vzdálené zemi chodí. V takových případech jsem podle logiky věci – například u starších lidí nebo u vysoce postavených osob – trochu měnil hlas, ale nijak výrazně.

Co pro vás bylo při četbě nejobtížnější?

Část, kterou jsem četl nahlas i na křtu knihy, a ta se mi nečetla právě lehce. Je to chvíle, kdy otec dává vypravěče do kadetky a on se hned po příjezdu stane svědkem šikany. Sotva přijde na školní dvůr, je nucen přihlížet tomu, jak kluci kopou spolužáka do hlavy a do břicha. Otočí se k tatínkovi a řekne mu, že tam nechce být, ať ho odveze pryč – a táta ho tak něžně poplácá po rameni a povídá: „Chlapče, všichni teď budeme muset trochu strádat.“A odjede. Najednou máte pocit, že vyprávění končí, protože kluk z Bruntálu nemůže v takové lidské džungli přežít ani deset minut.

Na co se můžou posluchači těšit? 

Na mimořádně dobrodružný příběh se spoustou detailů, které určitě neznáte. A na intenzivní zážitek – vzhledem k reálnému základu všeho, co je v něm popsáno. Autor je i v osobním kontaktu mimořádně zdatným vypravěčem, což se mu daří držet taky v psané formě: kde je pro pochopení třeba nastínit situaci dialogem, tam ho rozvine, zbytek popisuje spíš stroze, což je ku prospěchu věci. Myslím, že je to umně, vtipně a poutavě napsané dílo, které jsem svou interpretací snad nepokazil.

                                            

Více

Program víkendu AUDIOKNIHY NAHLAS!

Slibovali jsme vám křty, autogramiády a čtení. A budou! Naše herce potkáte v Praze, Olomouci i v Brně...

 

Křest audioknihy DÍVKA VE VLAKU
• slavnostní zahájení svátku mluveného slova AUDIOKNIHY NAHLAS!
Knihkupectví Neoluxor, Václavské náměstí, Praha
čtvrtek 8. 10 v 18.30 

Poslechněte si naživo, jak zní audioknihy NAHLAS! V předvečer akce vám je z plna hrdla přečtou herečky Petra Špalková, Tereza Bebarová a Lucie Pernetová, které společně pokřtí „svůj“ mezinárodní bestseller Dívka ve vlaku, jenž u nás v audiu vychází o 14 dříve než tištěná kniha.  Kromě dívek ve vlaku vám budou číst také Sběratel Jaroslav Plesl a Syn Petr Kubes. Těšit se můžete na zahajovací přípitek, besedu, autogramiádu a bonusové audioknihy zdarma.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Křest audioknihy USMĚVAVÝ MUŽ - pro nemoc Jiřího Vyorálka zrušeno
(bude náhradní termín)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Živé čtení NAHLAS ‒ Jo Nesbø / Petr Kubes: SYN
budova Českého rozhlasu Olomouc, Horní náměstí 21, Olomouc
pátek 9. 10. 2015 od 17.30 hod.

Poslechněte si audioknihu tak, jak má správně znít: od prvotřídního herce, NAHLAS! Audioknižní novinku SYN od Joa Nesbøho, která vychází o týden dříve, než tištěná kniha, vypráví Petr Kubes, hvězda Moravského divadla v Olomouci. Ponořte se do jeho hypnotického projevu a uslyšíte, že si ten hlas budete chtít odnést domů. Můžete!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Křest audioknihy Joa Nesbøho SYN
Knihkupectví Dobrovský, Galerie Šantovka, Polská 1201/1, Olomouc
sobota 10. 10. 2015 od 15.00 hod.

Audioknižní novinku SYN od Joa Nesbøho, která vychází o týden dříve než tištěná kniha, představí a pokřtí její vypravěč Petr Kubes, hvězda Moravského divadla společně s režisérem Michalem Burešem. Poslechněte si nezapomenutelné čtení, v němž před vámi ožije příběh napínavé a barvité cesty za pomstou v ulicích Osla, ačkoli budete v Olomouci. Nebude chybět ani autogramiáda a k zakoupené novince si domů odnesete i bonusovou audioknihu zdarma.