S Buškem z Velhartic bychom si měli co říct…

O Karlovi IV. jsme si s Jiřím Dvořákem povídali jen malou chvilku, ale na další zajímavosti se můžete herce optat 9. 2. na křtu audioknihy v Paláci knih Luxor.

 

Na co byste se Karla IV. zeptal, kdyby bylo možné se s ním setkat?
Těžká i lehká otázka. Tak dobře. Proč mu Čechy tak přirostly k srdci?  Myslím, že právě dnes by ta odpověď byla velmi zajímavá.

A na co byste se rád případně zeptal autora Tajného deníku Josefa Bernarda Prokopa?
Kde a kdy vzal tu odvahu mluvit za Karla IV.? A kde se vzal ten prvotní nápad?

Co jste se z Tajného deníku dozvěděl o Karlovi IV. nového, co jste třeba předtím netušil?
Celé je to samozřejmě autorská licence, spousta věcí vychází ze spisovatelovy fantazie. Ale věřím mu, že důkladně zkoumal historické prameny. Pro mne je velmi zajímavý panovníkův vztah k ženám: mám na mysli přístup k jeho vlastním manželkám a v souvislostech dané doby. Jestli to tak skutečně bylo (a podle této audioknihy ano), ale dokonce i kdyby vše vycházelo jen z deseti procent reálného základu, tak to byl zkrátka neuvěřitelný chlap, kterého by teď dnešní Evropa potřebovala. Protože, jak se chováte k ’vlastním‘, tak se chováte k světu.

Jak jste se rozhodl slavného panovníka, historickou osobnost pojmout herecky? Byl vám něčím i osobnostně blízký?
Nerozhodl jsem se. Nechal jsem se vést složitými zákoutími literatury. Jestli mi byl blízký? Myslím, že společně s Buškem z Velhartic bychom si měli co říct… (smích)

Je četba knihy s historickou tématikou ve studiu v něčem jiná, než četba současného románu? 
Dikce by měla být vždy velmi dobrá, ne-li perfektní. Jiná otázka je samozřejmě výraz. Archaická slova jsem naštěstí moc řešit nemusel, byla tam minimálně. Četba historického románu je odlišná snad jen v pochopení doby, ve schopnosti představit si kontext, ve vytvoření si vlastního světa po boku těch, o kterých čtete. O odvaze být s nimi na místech, která popisují.

 

Více

Večer na téma PODVOLENÍ

Zaujal vás námět románu PODVOLENÍ Michela Houellebecqa? Pak nemůžete v úterý 19. 1. 2016 chybět od 18. hodin v pražském Café Ponrepo, kde mu bude věnován celý večer.

 

Francie, rok 2022. V prezidentských volbách vítězí kandidát strany zvané Muslimské bratrství, které ostatní partaje podpoří, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty. Muslimská vláda za svou prioritu považuje pouze školství a vzdělávání, protože jde o základ, díky němuž lze dosáhnout absolutní proměny společnosti, jejímž základním kamenem se znovu stane rodina a patriarchát. Celou situaci sarkasticky glosuje mizantropický akademik zmítající se v krizi z nedostatku pocitu smysluplnosti existence.

Román PODVOLENÍ vzbudil rozjitřené emoce už kvůli svým východiskům, přestože jej lze vykládat mnoha způsoby - což rozhodně povzbuzuje diskusi. Také nás zaujala jeho mnohovrstevnatost a proto jsme se rozhodli pro audioknižní zpracování, jak uvedl i Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook: „Michel Houellebecq provokuje, ale inteligentně, s nadhledem, s typickým sarkasmem, fantazií i erudicí a je u toho všeho navíc velmi vtipný. Pro mě je to neodolatelně svůdná kombinace, text, který pro nás bylo nezbytné pomocí mluveného slova obohatit o další rozměr. Slyšet takové dílo ve formě pečlivě nastudované audioknihy ještě více podněcuje fantazii a uvolňuje prostor pro přemýšlení nad sebou samým a naším světem.“ A dodal: „Nakonec, proč je román považován za tak kontroverzní? Snad proto, že prezidentský kandidát Muslimského bratrstva převezme prezidentský úřad Francie čistě demokratickou cestou pomocí svobodných voleb? Nebo tím, že k podmanění slábnoucí kultury, jejíž kořeny jsou průběžně samovolně vyvracovány, vlastně není potřeba agrese, jíž se všichni tak bojí? Neobžalovává Východ, nýbrž naši vlastní pohodlnost a povrchnost.“ 

Pokud byste rádi audioknihu či knihu prodiskutovali nejen s Martinem Pilařem z OneHotBook, ale i s překladatelem Alanem Beguivinem, šéfredaktorem nakladatelství Odeon Jindřichem Jůzlem a literárním kritikem Janem M. Helleremnemůžete v úterý 19. ledna od 18. hodin chybět v Café Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1), kde bude tématu věnován celý večer. 

Ukázku z textu přečte herec Igor Bareš, který je rovněž vypravěčem audioknihy, jež bude v průběhu akce k dostání s 25% slevou

Během besedy budete moci svlažit hrdlo nápoji zdarma (vodou i vínem) a připojit se na Wifi.

Taková je dobrá literatura

S Igorem Barešem jsme si povídali o tom, jak vnímá téma, zpracování i protagonistu románu PODVOLENÍ a o spoustě dalších věcí, které jeho četba přináší na mysl.

 

Četl jste už dříve nějakou knihu od Michela Houellebecqa?
Nečetl. Ale když jsem o tom, že čtu zrovna tuto audioknihu, mluvil s několika hereckými kolegy, autorovo jméno všichni znali a všichni o něm mluvili s velkým zaujetím.

Jak se vám Podvolení líbilo, jak jste ho vnímal?
Z četby audioknihy mám zvláštní zkušenost. Při první nahrávací frekvenci jsem si moc nebyl jistý, co si o románu myslet. Já sám mám raději jednodušší příběhy, klidně detektivní, dobrodružné nebo i psychologické a tady jsem váhal, jak to mám vnímat. Pak ale proběhly události pátku třináctého, kdy v Paříži došlo k teroristickým útokům. Najednou se mi to propojilo, protože jsem pochopil aktuálnost toho příběhu a k dalším frekvencím už jsem pak přistupoval jinak. Navíc jsem byl velmi překvapen, jak autor střídá žánry. Některé kapitoly připomínají sociálně-ekonomické studie – třeba když mluví o volbách a politické situaci ve Francii – a pak velmi ostrým střihem dokáže sklouznout až k téměř pornografické literatuře. Dokazuje tak, že velmi různé žánry mohou jeden vedle druhého funkčně koexistovat a společně opravdu o něčem vypovídat, což se mi hodně líbilo.

Jak jste zmínil, kniha i poměrně explicitní sexuální scény. Jak se vám takové pasáže nahlas ve studiu četly?
Jsem profesionál, a kdyby to bylo nutné, dokážu přečíst i telefonní seznam – kdyby se to někomu zachtělo poslouchat. Navíc nejde o nic samoúčelného, má to svůj význam. Je tam například velmi sugestivně popsána jedna sexuální scéna, která ale končí tím, že partnerka hlavnímu hrdinovi říká: A víš, proč jsem tohle pro tebe udělala? Ne proto, že bych byla nymfomanka, ale protože tě mám ráda. To je okamžik, který člověka až dojme. 

Vypravěč je intelektuál, cynik, člověk ve spirituální krizi. Jak jste se rozhodl pojmout jej herecky?
Myslím, že tam nešlo nutně o to, vystihnou psychologii jednotlivce. Mohl by to být i kdokoliv jiný než vysokoškolský profesor. Autorovi podle mě šlo o to, aby – v tom sci-fi, protože se to odehrává roku 2022 – zvedl prst a ukázal, že by to takhle mohlo dopadnout. A myslím, že během několika generací to tak třeba i dopadne… A že bychom si to možná měli uvědomit a něco s tím udělat.

Zároveň lze ale román číst nejen jako zprávu o hrozbě o pronikání cizích vlivů, ale jako diagnózu vyčerpanosti západní kultury…
V  románu se muslimská strana dostane do vlády přesně proto, že se klasicky nedohodne levice s pravicí, a když se dva perou, třetí se směje. Lze to vnímat tak, že nejsme na té úrovni, na které bychom měli být.

Ústřední hrdina je rovněž poměrně ambivalentní postava. Ale není úplně jasné, jestli se rozhoduje pouze z pragmatické pohodlnosti, nebo zda ho přesvědčí i něco jiného.
Podle mě je to spíše antihrdina, protože slevuje ze svých pozic. Ale v tom, že jeho jednání i celé dílo lze vykládat více způsoby, tkví asi největší síla autora. Čtenáři jsou různí a každý si v příběhu může najít to, co mu názorově konvenuje. Taková je dobrá literatura.

Co bylo při natáčení nejobtížnější? 
Jak už jsem zmínil, nejnáročnější byla první frekvence. Martin Pilař z vydavatelství OneHotBook i režisér audioknihy Michal Bureš o knize hovořili s nadšením, které jsem na začátku tak docela nesdílel. Ale následné události v Paříži mě přinutily se na dílo dívat z jiného úhlu a najednou jsem v tom začal nacházet opravdu aktuální souvislosti, které se zároveň skutečně děly.

Jak coby při čtení nakládáte s tím, že autor porůznu mění žánr: chvilku eseje o spiritualitě, pak socioekonomické teze, k tomu satira a další zmíněné polohy…
Interpret by měl posluchačovu pozornost udržet tím, že neupadne do stereotypu a do monotónnosti. Osobní pasáže samozřejmě vyžadují jistou emoční investici, kdežto obecnější záležitosti jsou vyprávěny spíše informativnějším tónem. Přesto je však potřeba je číst sdělně, aby posluchač nebyl po třech stránkách unaven. Úplně zjednodušeně řečeno zde platí stejný princip jako na divadle: rychle – pomalu, nahlas – potichu. Když tohle vzájemně vyvážíte a budete tempo či intenzitu správně střídat, pozornost posluchače zůstane napjatá.

Jak se na takové čtení ve studiu připravujete?
Zrovna hraji v Národním divadle v Našich furiantech manželský pár s Taťjanou Medveckou, která také čte audioknihy, teď třeba pro OneHotBook S elegancí ježka. Nedávno jsme se o tom bavili a ona mi říkala, že se na všechno velmi poctivě připravuje. Já si to naopak moc dopředu nečtu. Já si projdu text, který mi byl svěřen a když zjistím, že se to dá číst z listu, o to víc mě to baví, což doufám, že přenesu i na posluchače. Jiná věc je, když po mně režisér chce něco, o čem nejsem zcela přesvědčen. Pak dojde k dialogu a najdeme společnou cestu. On to ví lépe, protože má vše důkladně nastudované, kdežto já k četbě přistupuju intuitivně. Michal Bureš navíc herce nutí číst v poměrně rychlém tempu, což je v současné rychlé době zcela na místě. Když jsem viděl své starší divadelní záznamy, v duchu jsem si říkal: „Hrej rychlejc, proboha, hrej, rychlejc. Na to se nedá dívat!“ A to podle mě platí i v případě audioknih. 

Román je místy i poměrně ironický až sarkastický. Není těžké intuitivně načasovat pointy tak, aby skutečny vyzněly vtipně?
Zkrátka věřím v intuici a snad i talent, jakési „umění okamžiku“, kdy ten text na člověka zapůsobí a  v těch výrazových prostředcích se to jakoby „objeví samo“.

Jak jste se popasoval se spoustou francouzských výrazů, které s sebou text odehrávající se ve Francii nese?
Patřím ke generaci, která umí jenom špatně rusky, ale režisér Michal Bureš je francouzštinář, takže mi potenciálně problematické foneticky přepsal. A číst umím. (smích)

 

Více

Jen výzvy na hranici možností člověka posunou

Při rozhovoru o audioknize SBĚRATEL herci přiznali, že natáčení rozhodně nebyly "žádné lázně".

 

Jak se vám líbila samotná kniha?
Lucie Pernetová: Líbila se mi moc. Četla se jedním dechem, protože při prvním čtení lze text vnímat trochu jako detektivku a člověk neustále v napětí, jak to celé dopadne. Ale potom, při vlastní práci a při pozornějším čtení jsem si uvědomila, že to není jen „taková krimi“, ale něco mnohem víc. A konec je naprosto šokující, už z lidského hlediska se tomu prostě nechce věřit.

Jaroslav Plesl: Myslím, že se jedná o mimořádné dílo a ačkoli nejsem literárním kritikem a z Fowlesovy tvorby jsem přečetl už jenom Věž z ebenu a Larvu, pokládám Sběratele za jeden z vrcholů autorovy práce. Je to strhující thriller a dokonalá studie psychopatického jednání. Závěr příběhu mne ovšem nepřekvapil, protože jsem ho znal z divadelního představení, které jsem kdysi viděl.

Dokázali jste se se svými postavami při čtení nějak ztotožnit?
Lucie Pernetová: Už při prvním čtení mi přišlo pozoruhodné, jak autor dokáže mást čtenáře. Díky tomu, že zpočátku celé vyprávění zprostředkovává jen Frederick, zdá se být daleko sympatičtější než Miranda, která působí trochu jako zhýčkaný fracek. Protože člověk zkrátka začne zapomínat na to základní, co je v celém příběhu špatně a od čeho se to celé odvíjí. Přesto se může posluchač přistihnout, že mužské postavě fandí, i když ví, že to, co dělá, není dobré. 

Jaroslav Plesl: Frederick je možná ambivalentní, ale kamarádit bych s ním opravdu nechtěl. Jeho chování je neobhajitelné. Možná působí jako křehká bytost, ale je to bestie a jeho jednání je veskrze nelidské. Frederick je sexuální maniak, který si polapí dívku a přidá ji do svých sbírek… Ale nechce jí ublížit, chce ji jenom vlastnit. Ovšem ztvárňoval se mi dobře, protože takovýto typ postavy skýtá spoustu valérů, s nimiž si lze pohrát. Já jsem se k tolika kladným hrdinům ještě nedostal, ale rozporuplné charaktery jsou pro mě přece jen větším zdrojem inspirace. 

A jak se vám z tohoto hlediska postavy hrály, když je posluchač v průběhu dění vnímá různorodě?
Lucie Pernetová: Celé natáčení pro mě bylo dost intenzivní, protože režisér Michal Bureš je na herce skutečně velice náročný. Už po první frekvenci jsem měla pocit, že jsem naprosto vyřízená, emocionálně vyždímaná. A to se pak ještě stupňovalo s každým dalším nahráváním. Rozhodně šlo o větší výdej osobní energie, než jsem na začátku čekala. Byl to obrovský zážitek, protože i když mám zkušenosti z rozhlasu, ještě se mi nestalo, aby se v práci s mluveným slovem šlo do takové psychologické hloubky. 

Jaroslav Plesl: Snažil jsem se postihnout jistou paralelu mezi Sběratelem a filmem Mlčení jehňátek. Je pro mne fascinující, jak Anthony Hopkins dokázal ztvárnit kanibalistické monstrum tak, že vám je Hannibal místy sympatický. Snad je to v tom, že autor a vy jako jeho prostředník dopřejete i antihrdinovi lidské rozměry, vlastnosti a rysy, které máme všichni. Že ho nehrajete jako šarži. A tuto nečernobílost pak divák i posluchač ocení.

Co pro vás bylo nejobtížnější?
Lucie Pernetová: Nejtěžší pro mě asi bylo naplnit režisérovu představu ve způsobu čtení Mirandiných deníků. Michal Bureš totiž nechtěl, abych četla jen významy slov, ale nějak v sobě našla jeden konkrétní pocit – což byl v tomto případě vztah ke staršímu muži, otcovsko-učitelské figuře – a v té emoci nenaplněné touhy to celé vyprávěla, i když šlo třeba o vzpomínku, že obdivovaná osoba čistila rezavé kolo. Zkrátka nechtěl, abych posluchače informovala o písmenech, z nichž se sdělení skládá; šlo o to, že se písmena jakoby „svezou“ s pocity té postavy. A to pro mě byl masakr, nebylo to lehké. Z toho, co všechno může herec ve své práci obsáhnout, je mi nejvlastnější pohyb. Což mi zrovna u audioknih moc nepomůže. Zároveň ale knihy miluju a slovo mám ráda, takže nahrávání pro mě byla obrovská zkušenost, protože jenom výzvy, které jsou trochu na hranici možností, mohou člověka posunout někam dál. 

Jaroslav Plesl: Na práci s Michalem Burešem se pokaždé moc těším, i když je velice náročný režisér. Natáčení s ním rozhodně nejsou žádné lázně a musím přiznat, že když už jsem četl jeden odstavec podesáté a z režie se opět ozvalo: „Stop!“ a zazněly další připomínky, musel jsem zatnout zuby. Ale na druhou stranu je to právě práce s Michalem, při které jsem zažil u mikrofonu neopakovatelné okamžiky. Skutečné emoce. Skvělé vedení, výborně vyložený text, trpělivost a zároveň to, že vám nic nesleví – právě to pro mě dělá naši spolupráci nezapomenutelnou. Ale práci na Sběrateli nakonec nepokládám za nejnáročnější. Nejhlouběji jsem si určitě sáhnul při Pádu Cařihradu. Tato kniha je rozsahem a komplikovaností textu, ale i emocionální vypjatostí rozhodně dalece nejtěžší četbou, kterou jsem kdy dělal. 

Jak jste se na natáčení audioknihy připravovali?
Jaroslav Plesl: Knihu jsem během přípravy na nahrávání přečetl dvakrát. Poprvé tak říkajíc jedním dechem a posléze po částech, které se měly v daný den nahrávat. Na tento typ interpretce se snažím připravit pečlivě a jednotlivé úseky knihy, které mají být nahrávány, studuji v rámci svých časových možností zodpovědně.

Lucie Pernetová: Když jsem se dozvěděla, že mě obsadili, zavolala jsem Hynkovi Čermákovi, o němž jsem věděla, že s vydavatelstvím OneHotBook spolupracuje a ptala se ho, jak se na to nejlépe připravit. Samozřejmě jsem si text důkladně pročetla, ale říkala jsem si, co všechno bych ještě mohla pro zdar věci udělat. A Hynek říkal, že vyzkoušel spoustu variant přípravy, ale nejvíce se mu osvědčilo, když si před cestou do studia ještě znovu čerstvě přečte těch čtyřicet nebo padesát stránek, které za frekvenci zhruba zvládne. Tak mu v hlavě nejlépe utkví smysl vyprávěného a lépe se mu vybavuje při samotném čtení. Když si člověk udělá týden před nahráváním poznámky v celém textu, tak se v tom později stejně hned nezorientuje. A ukázalo se to jako dobrá rada. Navíc u režiséra Michala Bureše by mě „nezachránilo“ nějaké značení důrazů a interpunkce, protože jeho opravdu čítankové čtení nezajímá. 

Když milujete knihy, co ráda čtete?
Lucie Pernetová: Teď mám dvě malé děti, takže popravdě poslední dobou spíš dětskou literaturu. Nicméně jsem o prázdninách četla Murakamiho Kafku na pobřeží a thriller Temné kouty od Gillian Flynnové. Největším literárním zážitkem z posledního půl roku jsou pro mě knihy Kateřiny Tučkové, které mě úplně uhranuly. Měla jsem pak tendenci dětem hodně pouštět pohádky, aby si mohla číst dál… A loňské prázdniny jsem četla Zlodějku knih, která mě také hodně pohltila, stejně jako třeba Hosseiniho Lovec draků. Dlouho jsem také měla v oblibě Johna Irvinga. Mám hodně ráda i Mawerův Skleněný pokoj a ráda bych si přečetla Dívku, která spadla z nebe. A teď mám na nočním stolku román držitelky Pulitzerovy ceny Zátiší s kousky chleba.

V knize jsou od sebe části vyprávěné Frederickem a Mirandou naprosto oddělené, ale audiokniha umožnila, aby mezi sebou postavy vedli i dialogy. Jak často jste byli s Jaroslavem Pleslem ve studiu dohromady?
Lucie Pernetová: Z mého pohledu jsme byli ve studiu společně tak půl na půl. Půlka práce byla samostatná četba Mirandiných deníků a půlka dialogy s Jaroslavem Pleslem, který samozřejmě ještě načítal sám svoje pasáže, jež jsou základem celého vyprávění.

A jak se vám společně pracovalo?
Lucie Pernetová: Báječně, navíc je to ohromná škola. Jarda má v tomhle směru přece jen víc zkušeností než já a navíc už znal i pana režiséra, takže na rozdíl ode mě věděl, do čeho jde. A hlavně není sporu o tom, že je úžasný herec. Zároveň mi byl ve studiu skvělým parťákem, což bylo příjemné. 

Jaroslav Plesl: Šlo nám to dobře. Snad i proto, jak Lucka už zmiňovala, že Michal Bureš patří k nejnáročnějším z režisérů, s nimiž jsme kdy pracovali, ale na druhou stranu jsem nikdy nezažil ve studiu tak intenzivní pocit skutečného prožitku, jako právě při práci s ním. A Lucka je skvělá kolegyně: pečlivá, inteligentní, talentovaná, krásně čte, hezky vyslovuje, dobře se na ni dívá… Samé krásné chvíle při práci.

 

Více

Ježíškova audioknižní poradna

Rádi byste svým bližním věnovali pod stromeček audioknihu, ale nejste si jistí, která by jim udělala největší radost? My naše tituly známe skrz naskrz a rádi vám s dárkem poradíme...

 

Posloucháte rádi audioknihy a chtěli byste se o tuhle radost o Vánocích podělit? Jak ovšem vybrat tu pravou nahrávku, když jste jich od nás slyšeli jen několik? My jsme je poslouchali všechny obzvláště důkladně a rádi vám podáme pomocnou ruku. Stačí, když napíšete na e-mail redakce@onehotbook.cz, do pošty nebo do komentáře na Facebooku a do předmětu uvedete Ježíškova audioknižní poradna

Pak už jen postačí, když v těle zprávy prozradíte, pro koho dáreček vybíráte (tedy jestli maminku, tatínka, dědečka, babičku, bráchu, sestru, kamarádku, přítele, či děti), případně aspoň, zda jde o ženu nebo muže a v jakém věkovém rozmezí.

Výběr pomůže ideálně vyladit, když rovněž připíšete, jaká témata či žánry (nebo dokonce konkrétní tituly) má potenciální obdarovaný rád v knižní či audioknižní podobě. Zkrátka, co se mu / jí líbí číst nebo poslouchat.

Pak už vám náš speciální dárkový guru odepíše, co z naší produkce by mohlo té šťastné osobě udělat největší radost.

A protože i my rádi šíříme nezapomenutelné zážitky, ze všech tazatelů náš poradce před Vánocemi rovněž vylosuje šťastlivce, jimž také pošle něco (audioknižního) pod stromeček.

Tak se ptejte a rozdávejte příběhy, které si chcete nechat vyprávět.

Sympaťák s těmi nejhoršími vlastnostmi

Ještě žádný interpret nás v rozhovoru nenechal tak důkladně nahlédnout do své herecké "kuchyně" jako Lukáš Hlavica. Co bylo při četbě MORTDECAIE obtížné, i když by vás to třeba ani nenapadlo...?

 

Jak se vám četl Bonfiglioliho text, který používá nesmírně složitý až šroubovaný jazyk s dlouhými souvětími plnými vsuvek a skrytých humorných point?
Ten text je především třeskutě vtipný, což pro mě bylo nejzákladnější. Když se člověk probírá autorovou vegetací slov a přebujelých vět, samozřejmě je potřeba se dobře připravit, protože na něj číhají velikánské pasti. Všechny pointy přicházejí po dlouhé expozici. Nahrávání bylo velké potěšení, ale také jsem věděl, že bude náročné. Je to taková akrobacie, jako chození po vysoko napnutém laně; člověk musí neustále balancovat, protože mu hrozí, že se neudrží, že spadne někam jinam. Ale zase jen v tom dobrodružství. Mluvili jsme o tom i s režisérem Michalem Burešem: V žádném případě nemůže chybět předchozí příprava, ale pokud má člověk text už nějak zpracovaný, musí ve studiu dokázat vše opustit a spolehnout se, že podstatu už získal. Pak je to jízda na horské dráze. Je nutné sám sebe překvapovat a mít z nástrah textu potěšení. Teprve když se to podaří, je možné text interpretovat tak, aby člověk dosáhl kvality předlohy.

A jaká byla vaše domácí příprava?
Knihu čtu základně dvakrát. Nejdřív klasicky, prostě jako když si člověk čte knížku.  Podruhé text už čtu jako budoucí interpret s tužkou. A mám svoje soukromé značky, jimiž si jej doslova prošpikuji. Mám tak leccos vyznačené… V Mortdecaiových větách je spousta skrytých závorek, které musí člověk jakoby inverzně podsunout, ale při tom zůstat intonačně „ve vzduchu“ – nahoře – aby mohl navázat. Pak jsou i češtinské pasti, kdy jsou vedle sebe slova, která končí a začínají stejným písmenem. Tam je nutné si udělat náznak: pozor, tady musí být drobná odrážka, protože souhlásky je třeba malinko, leč neznatelně oddělit. A pak mám ještě sloupeček vedle, kde si napíšu tempo, zda je lepší ten odstavec číst rychleji či pomaleji… 

Jak výrazně se snažíte odlišit jednotlivé postavy?
Mortdecai má až neuvěřitelné množství postav a přímých řečí. Proto je nutné si pro sebe vždycky udělat základní obraz konkrétního protagonisty, nějak ho vidět a potom se jakoby skrz něj dívat na svět. A pak podle toho, jak je figura důležitá a jak moc promlouvá přímou řečí, zvolit buď větší hereckou charakterizaci, nebo naopak jen náznak. Lze si s tím zkrátka pohrávat na určité škále. Samozřejmě, že pak nejde o komplexně zahranou postavu, ale je naznačená vybranou drobnou charakteristikou. 

Celý text je natolik záludný, že se skoro nelze ptát, co pro vás bylo nejobtížnější. Co třeba ruská část a přízvuky tamních mafiánů?
V tomhle je pro mě cenné, že chci občas sám sebe překvapit. Samozřejmě vím, že tam bude ruská epizoda, nebo vstup vrátného s charakteristickým projevem, nebo nějaký z mnoha policistů od komisařů po nejposlednějšího okrskáře, kteří v příběhu vystupují… Ale podle mě není dobré si všechno zkoušet dopředu. Stačí být připraven a pak vidět, co to „hodí“. Buď to zvládnu sám, nebo mě upozorní režisér. Byl jsem rád, když mě varoval, že se v projevu něco jakoby opakuje, že mu figury splývají. Pak jsme to řešili hned na místě a postavu jsme posunuli někam jinam, třeba od určitého temného tónu k jemnějšímu a podobně.

V knize je spousta postav ze všech konců světa, dost se tam i cestuje. Jak jste to zvládal výslovnostně?
Výslovnostně mi, třeba s francouzštinou, pomohl režisér, protože v téhle řeči jsem naprostý analfabet. S angličtinou jsem si nějak poradil. V češtině je ovšem problém, že jakmile jsou cizojazyčná jména v textu skloňovaná, vzniká otázka, jak je vlastně vyslovit. V těch pádech se to zkrátka nedá říci tak, jako by to říkali Britové. Musí se to číst jakoby správně anglicky, ale říkat vlastně česky. Jde i o problém důrazu: čeština klade důraz na první slabiku, což jambická angličtina takto nemá. Ale jakmile se skloňuje, člověk musí dodržet normu češtiny a říci to s důrazem na první slabiku, z čehož vznikne trochu hybrid. 

Jak náročné je dokázat tohle všechno a k tomu neustále udržovat příběh v humoristické linii, vypíchnout všechny pointy a podobně?
Člověk musí každopádně humoru dané knihy fandit a rozumět. Jsem, doufám, obdařen určitým smyslem pro humor, takže mi to nedělalo problém. Opravdu jsem se bavil. Když se člověk něčemu směje, tak tím smíchem nadšeně říká: Rozumím! U četby humoristického románu ale platí jisté zákonitosti – v nasazení a ve střídání temp. Právě střídáním tempa vzniká rytmus, jímž lze dosáhnout zprostředkování humorného ladění neboli četby v komediálním duchu. 

Vzhledem ke komplikovanému jazyku je možné, že se Mortdecai bude lépe poslouchat než číst, protože jako interpret zdůrazníte momenty, v nichž by se čtenář mohl při nedostatečném soustředění ztrácet…
To se uvidí, nebo spíš uslyší. Někdo holt radši poslouchá a někdo radši čte. Jako když máte film a knížku. Někdo preferuje, že si při čtení sám vytváří „film v hlavě“ a odmítá, když je mu předložena jiná filmová verze. A někomu se možná vlastní „film v hlavě“ při čtení zase tak snadno nerozběhne, a když pak vidí opravdu dobré filmové zpracování, teprve se mu to sepne. Mně se to stalo třeba s Vláčilovou Markétou Lazarovou – až poté, co jsem viděl film, jsem se zpětně vrátil k předloze a chápal jsem ji díky tomu snímku lépe, než při prvním čtení. V případě Mortdecaie jde o román, který je jako vybroušený diamant, takže jestli se mi aspoň z většiny podaří dosáhnout podobného vybroušení jednotlivých faset, budu strašně rád.

Zmínil jste filmové adaptace, neviděl jste v kině také Mortdecaie?
Neviděl a asi je to dobře, i když vůbec nevím, jaký ten film je. Ale řekl bych, že bude nesmírně obtížné převést tenhle text do obrazu, protože kniha je výrazně založená na jazyku a slovu. 

Na druhou stranu zase film autora více vnesl do všeobecného povědomí…
I pro mě to byl objev. Musím se přiznat, že jsem Bonfiglioliho doteď vůbec neznal. Už jeho jméno je zvláštní, protože zní italsky a kniha je přitom tak ryze britská. Ale dnes si říkám, že nechápu jak to, že jsem ho neznal. V mnohém mi totiž připomíná mého milovaného Roalda Dahla.

Líbil se vám hlavní hrdina a vypravěč Charlie Mortdecai?
Autor dokázal nádherně vyvážit negativní stránky protagonisty humorem. Pro Charlieho je typická neuvěřitelná chvástavost a určité sklony – evidentně je notorik, skoro narkoman. Má v podstatě téměř nejhorší vlastnosti, jaké může člověk mít: je pyšný, má velmi problematickou morálku, je v jistém smyslu machista… Ale všechno podává s tak báječnou sebeironií, že je tím vykoupen. Je úžasné, jak postava, která má ty nejhorší vlastnosti, může být člověku obrovsky sympatická.

Jste oblíbený vypravěč audioknih, ale jste i jejich posluchač? 
Audioknihy poslouchám rád, zejména v autě. Tam mají asi největší uplatnění, protože lidé tráví čím dál víc času v dopravních prostředcích. Pak není nic lepšího, než si pustit nějakou podobnou nahrávku jako je Mortdecai.  Sám mám velké štěstí, že i moje děti rády poslouchají a vydrží třeba pět hodin. Díky tomu pak máme i společný zážitek, na což doma zpravidla není čas. Pro inspiraci poslouchám nahrávky starých mistrů, to je pro mě klíčové. A protože jsem zároveň rozhlasový režisér, poslouchám audioknihy i z profesionálního zájmu, abych si vytipoval potenciální interprety. 

 

Více

MOVEMBER S MORTDECAIEM

Ať už kolem padají mrtvoly jako ovíněné mouchy, Charlieho Mortdecaie ze všeho nejvíc zajímá jeho nová ozdoba horního rtu. V listopadu však dokonce může pomáhat zdraví mužů. A můžete i vy!

 

Právě dnes na Mezinárodní den mužů jsme se rozhodli vyhlásit MOVEMBER S MORTDECAIEM. Jak napovídá název, akce poběží celý listopad a v rámci ní bychom rádi vyjádřili naše sympatie a podporu hnutí Movember, které přivedlo pořádné licousy zpět do módy a pomáhá proměnit vnímání zdraví mužů.

To by bylo, aby se toho nezúčastnil právě Charlie Mortdecai. Možná tak obměkčí svou ženu Johannu, odhodlanou nevpustit jej do manželského lože, dokud se nezbaví svého hýčkaného kníru. Pokud si toužíte poslechnout neodolatelně "britsky" vtipné vyprávění, jak byl světem protřelý aristokrat, excentrik a obchodník s uměním Mortdecai povolán do Oxfordu, aby v roli neoficiálního vyšetřovatele přišel na kloub tragické nehodě tamní profesorky provázené řadou podezřelých okolností, můžete pro dobro věci něco udělat i vy. Stačí, když si audioknihu do konce měsíce pořídite na portálech Audiolibrix.com či Alza.cz.

Z ceny každé audioknihy MORTDECAI: ZÁHADNÝ PŘÍPAD S KNÍREM zakoupené v listopadu na těchto portálech jde 15 % (aneb 45 Kč) nadaci Movember!

Zkrátka: Zábavu pro sebe, peníze na dobrou věc.

Neboť jak praví Charlie Mortdecai: 
„Štětinatá obličejová chlouba je pro zdraví muže nepostradatelná!“ 

Aby fantazie pracovala v nitru posluchače

S hercem Petrem Kubesem, vypravěčem Nesbøho SYNA, jsme si povídali o práci na audioknize, jeho hereckém pojetí interpretace textu... A došli jsme až k tomu, že i HAMLET je vlastně detektivka.

 

SYN je vaše úplně první audiokniha. Jaký to pro vás byl zážitek?
Hrozně mě to baví. Ten příběh je krásný, má hodně rovin. Je tam všechno, co si herec, který čte nějaký text, může přát: různé druhy podvědomí a vnitřních hlasů, láska, touha žít naplněný život a mířit tím správným směrem, spousta tragikomických poloh týkajících se jednotlivých výstupů různých gangsterů… Takže je to strašně zábavné. Nejcennější pro mě asi je, že jde o četbu celé knihy, což znamená, že si můžu ten příběh prožít od začátku do konce. Můžu jej vnímat jako film a dodat mu další rozměr. Pro mě jako pro interpreta je navíc úžasné vyzkoušet si projít celým obloukem toho příběhu. 

V čem se to liší od rozhlasové práce?
Já jsem v Českém rozhlase většinou namlouval pořad, který se jmenuje „Setkání s literaturou“.  To jsou takové ochutnávky a ukázky, kde jde hlavně o to ve zkratce zachytit téma nebo ideu knihy. Ale  audiokniha je oproti tomu právě svým rozsahem a úplností úžasná v tom, že věci ve vyprávění postupně vznikají a rozvíjejí se. Herec si může udržet i jisté tajemství, protože ví, jak to bude dál a zná překvapivé zvraty až do konce.

Co bylo při čtení nejobtížnější?
Když člověk čte svoji první audioknihu a je šťastný, že to může dělat, tak by byla strašná škoda se zbytečně zdržovat tím, že by přemýšlel nad možnými úskalími. Naopak, beru to jako velký dar – vždyť kolik herců se k takové práci nikdy třeba ani nedostane. Když jsem měl v divadle před dvěma lety premiéru Hamleta, tak se mě mnohdy ptali: Jaké to je? Nebojíš se toho? A já na to: Když jsem začal dělat divadlo, přesně tohle jsem si přál – hrát velké role ve velkých hrách. 

Máte i nějaký posluchačský zážitek, který vás později ovlivnil při interpretaci?
Třeba zrovna pana Adamíru, který byl mým pedagogem herectví. Moc rád poslouchám jeho nahrávky. On byl jedním z těch, kteří uměli dát slovu vzniknout. Uměl „zastavit čas“. Poslouchat jím namluvené texty je pro mě vždycky trochu svátek.

Celý příběh je vyprávěn z pohledu spousty různých postav. Jak se vám daří se do nich do všech hlasově převtělovat?
Kniha Syn je naštěstí velice dobře napsaná, takže s tím, jak si člověk dané situace představuje, může nenásilně herecky vstupovat do jednotlivých postav. Její autor dává hodně prostor vnitřní představivosti. Navíc mi nešlo o to, abych všechny postavy doslova zilustroval. Ale že bych měl určitým způsobem vytvořit jakousi skicu a zároveň si nad ní coby vypravěč udržet jistý nadhled. Pan Pistorius, můj velký učitel přes divadlo, říkával, že v sochařství a výtvarném umění miluje zejména nedokončená Michelangelova díla či Cézannovy obrazy, pro tu jejich otevřenost a možnost dát fantazii svobodu. Takže jsem rád, že mi Syn takové skicování umožnil. A snad se mi někdy podařilo zachytit něco, co třeba zaujme i posluchačovu představivost. Nechtěl jsem při čtení Syna sklouznout do přílišné ilustrace, protože si tahle kniha zaslouží, aby fantazie pracovala i v nitru posluchače.  A když jsem v některé kapitole přece jen víc zdůraznil charakter situace nebo lidí, tak to beru jako takový můj otisk toho, co mě osobně v tu chvíli nejvíc chytlo a bavilo.

Ústřední postava Sonnyho je tam nahlížena převážně z pohledu ostatních postav. Je vám něčím blízká?
Sonny je podle mě archetypální postava. Každý kluk se vidí ve svém otci. Většina dětí se dříve či později konfrontuje s tím, jaký život žili jejich rodiče a jaký život žijí oni. Co má a co nemá smysl. Každý z nás se zamiluje, každý z nás občas dělá něco nedovoleného nebo zakázaného. Syn má vlastně spoustu témat společných s již zmíněným Hamletem: pomstít nebo nepomstít svého otce, nebýt si v určitou chvíli jistý, zda věci, pro které se v životě rozhodneme, mají nebo nemají smysl. Co je dobré a co špatné. Myslím, že i proto byl režisér Michal Bureš tak velkorysý a tu práci mi nabídl, že mám tendenci to s Hamletem trochu konfrontovat. Je v tom zkrátka spousta věcí, s nimiž se každý, kdo to bude poslouchat, když bude chtít, může ztotožnit. 

A jak se vám tedy spolupracuje s režisérem Michalem Burešem?
V Českém rozhlase spolu pracujeme už víc než dvanáct let, za což jsem hrozně vděčný. Stejně jako jsem vděčný za možnost načíst audioknihu. Je to celkem paradox – nejprve jsem hrál v Praze a pak jsem odešel za divadlem zpátky do Olomouce, kde jsem se narodil. A hned vedle divadla je rozhlas, kde se mi díky Michalovi a jeho kolegům otevřela práce, k níž jsem se nikdy předtím nedostal. S Michalem jsme tedy už sehraní, ale také jsme na sebe vzájemně nároční, oba jsme ambiciózní. Oba máme tendenci odvést tu práci tak, že to toho druhého překvapí. Rozhodně bychom se nechtěli ocitnout na nějakém bodě typu: my se známe, to nějak natočíme. Vždycky pro mě bude zárukou toho, že půjde o krásně náročnou práci. 

Jak se na čtení ve studiu připravujete? 
Snažím se především správně pochopit text, který čtu. Při mé práci, tedy i divadelní, za tu dobu, co ji dělám, ve mně určitě fungují různé automatické a intuitivní mechanismy. U dobře napsaných textů je vždy mnoho styčných bodů a míst, od nichž se všechno může začít odvíjet. Témata a situace, které člověka nějak nasměrují. Mám rád, když má příběh náladu nebo atmosféru, která mě vtáhne do četby. A pak, když si ujasním kdo, co a proč říká, se někdy pokusím na všechno, co už vím zapomenout a nechám se knihou prostě vést a překvapovat…. U Syna jsem si přiřazoval k jednotlivým kapitolám svoje vlastní názvy, abych se v tom množství textu, který audiokniha obnáší, lépe vyznal. Večer sedím a říkám si: Tak kde vlastně jsem? Jo, Sonny v parku. Nebo: Sonny to tam vystřílí, Sonny má nůž pod krkem… Prostě jsem si vymýšlel nadpisy, které dávaly textu jistý leitmotiv, abych byl v obraze.

Znal jste Nesbøho dílo už předtím, nebo je to vaše první setkání s autorem i z pohledu čtenáře? 
Je to moje první setkání. Ne proto, že bych nečetl, ale mám spoustu práce v divadle a musím číst poměrně hodně textů, na kterých pracujeme. V poslední době to byla velká dramata: Hamlet, Amadeus, Don Juan, Stavitel Solness, a tak jsem měl co dělat, abych si vůbec prostudoval všechno, co jsem chtěl. Ale bylo pro mě překvapující, že kdykoliv jsem někde řekl, že teď čtu audioknihu od Nesbøho, všichni hned říkali: Jo jasně, to je TEN detektiv… A já na to: To právě NENÍ ten detektiv, to je něco úplně jiného. Ale je vidět, že lidi mají autora moc rádi a že ho čtou. I já si teď od něj určitě něco přečtu. Severskou literaturu mám rád, předtím jsem se k němu jen nedostal, protože nebyl čas. 

A čtete tedy někdy ve volném čase detektivky?
Moc. Jednu dobu jsem hodně četl McBaina. Mám taky velmi rád dánského autora Petera Høega, který se svou prvotinou, která se jmenuje Úvahy o dvacátém století, v žádném z velkých dánských nakladatelství neuspěl, a tak prý rukopis jednou na kole přivezl do tehdy maličkého kodaňského nakladatelství. Jeho majitelka ho chtěla vyhodit, ale pak si od něj ten „balík papírů“ vzala, začala číst a četla a nepřestala, dokud rukopis nepřečetla celý. Když román vyšel, způsobil senzaci. Høeg je celosvětově známý díky románu Cit slečny Smilly pro sníh, který byl zfilmován, a který má taky detektivní zápletku. Stejně jako Hamlet, když se to tak vezme…

 

Více

Mrazivé dějiny

Na komponovaném večeru o finském historickém románu nebudou chybět ani audioknihy PÁD CAŘIHRADU nebo TAJEMNÝ ETRUSK.

 

V úterý 10. listopadu 2015 proběhne od 18:30 hodin v Českém centru Praha (Rytířská 31) komponovaný večer s názvem Mrazivé dějiny, během něhož se návštěvníci blíže seznámí s finským historickým románem, jak klasickým, tak i současným. Tento žánr, který byl ve Finsku vždy populární a mezi¬národní úspěch zaznamenal především díky tvorbě Miky Waltariho, zažívá i v současnosti zlaté období. Zatímco Waltariho Egypťan Sinuhet stále obsazuje čelní příčky čtenářských anket, romány Sofi Oksanen či Katji Kettu sbírají nadšené ohlasy a nejrůznější ceny po celém světě.

V úvodní části večera zazní přednáška překladatelky a spisovatelky Markéty Hejkalové na poněkud netradiční, ale v dnešní době více než aktuální téma Waltari a islám. „O islámu píše Waltari v několika historických románech z tzv. tureckého období – Temném andělovi, Pádu Cařihradu a v dvojdílném románu Krvavá lázeň a Šťastná hvězda. Víc než islám jako náboženství autora ale zajímal exotický svět islámu. Osmanská říše se Waltariho hrdinům na první pohled jeví jako ráj, jednolitý svět pevných hodnot je protikladem znesvářené poválečné Evropy. Pod lákavým povrchem se ale postupně rozkrývá krutý totalitní systém,“ poodhaluje Markéta Hejkalová. 
Na přednášku naváže moderovaná beseda s překladateli (nejen) historických románů Vladimírem Piskořem a Jitkou Hanušovou, kterou povede Lenka Fárová. Přednáška se zaměří na kritické okamžiky finských dějin, jejich zobrazení v současné literatuře i poučení z těchto událostí, které nám romány zprostředkovávají. Řeč bude především o válečných zkušenostech ve 20. století – občanské válce roku 1918, kterou literárně zpracovala Leena Lander v románu Rozkaz, a druhé světové válce, do jejíž poslední finské kapitoly, tzv. laponské války, je situován román Porodní bába Katji Kettu.
Večer zpříjemní finské občerstvení, zazní úryvky z nejnovějších audioknih PÁD CAŘIHRADU i TAJEMNÝ ETRUSK a budou promítnuty ukázky z moderních filmových adaptací. Výňatky z prezentovaných knih přečte herečka Dana Černá, která ztvárnila hlavní ženskou roli v audio dramatizaci knihy TAJEMNÝ ETRUSK, ale znáte ji také coby vypravěčku audioknihy RYBÍ KREV. Akci pořádá Skandinávský dům, Finské velvyslanectví v Praze a České centrum Praha ve spolupráci s vydavatelstvím audioknih OneHotBook. Na akci tedy nebudeme chybět ani my a kdo bude mít zájem, bude si od nás moci zakoupit "finské" i jiné severské audioknihy se slevou 25 %.
 

 

Je to docela maso

Jak se "hlas" audio verze série s Joonou Linnou herec Pavel Rímský popasoval se záludnostmi textu a pátým dílem řady nazvaným STALKER?

 

Dočetl jste zatím poslední pátý díl Stalker řady s Joonou Linnou od dvojice skryté za pseudonymem Lars Kepler. Jaký máte jako interpret z celé série pocit?
O tom se těžko mluví. Mně osobně se ze všech dílů nejvíc líbila Paganiniho smlouva, ale to neznamená, že bych měl pocit, že má série sestupnou tendenci, nebo že by se v ní něco opakovalo. Nápadů mají autoři spoustu, někomu se ta přehršel podnětů může zdát až příliš, ale mně se to líbí. 

Jak se z vašeho pohledu vyvíjí postava Joony Linny v průběhu celé série?
Všeobecně se ví, že Lars Kepler je pseudonym dvou lidí a už tím se celá série trochu vymyká. Mám trochu tendenci si představovat, že autor se do hlavní postavy aspoň částečně projektuje, nebo čerpá z něčeho, co dobře zná, nebo tvoří toho, kým by si chtěl zkusit být… A podle toho se pak daná postava nějak vyvíjí, až si nakonec žije vlastním životem, někdy třeba i proti vůli svého stvořitele. V pátém dílu se posluchači o Joonovi mnoho nového nedozvědí, neboť tam tentokrát vpadne skoro jako deus ex machina a vyřeší případ. Avšak jeho postava má už v předchozích čtyřech audioknihách určitý vývoj a jak to říci, abych nic neprozradil… Ve Stalkerovi zkrátka už na scénu přicházejí jiní protagonisté, ale on se tam přesto za jistých okolností objeví.

Co se vám na „keplerovkách“ nejvíc líbí?
Nejradši jsem měl, že mají autoři bujnou fantazii a že jsou to hrozně zajímavé, dobře vymyšlené příběhy s trochou bizarnosti. Že nejde o žádnou jednoduchou, prvoplánovou detektivku. Baví mě ta mnohovrstevnatost a komplikovanost.

Jak se vlastně na jejich natáčení připravujete?
Je to docela maso, protože jsou to rozsáhlé texty. Nakonec jde stejně o schopnost okamžité reakce, protože těch čtyři sta stran si nikdy dopředu nenačtete natolik důkladně, aby vás ve studiu nic nepřekvapilo. Děláte si samozřejmě poznámky a spoustu grafických znamének do textu, aby člověk věděl, jak má zrychlit nebo zpomalit či změnit intonaci, protože to se v tom rozsahu jinak nedá zapamatovat. 

A co na jejich četbě bylo nejobtížnější?
Nejobtížnější bylo, že autoři píší celkem složitá souvětí a člověk si je pro sebe musí nějak rozklíčovat; udělat si interpunkce i tam, kde nejsou uvedené, protože text, když ho interpretujete, má jinou dynamiku, než je popsaná interpunkcí v knize. Těžké a zároveň zajímavé je to, jak je potřeba neustále měnit rytmus: někdy do toho pořádně šlapete a vzápětí je to naopak velmi pomalé. Hodně se to střídá, ale to je na tom pěkné.  

Věnujete se skandinávským detektivkám i ve volném čase jako čtenář?
Čtu je rád, i jiné tituly než keplerovky. Hrozně mě mrzelo, že jsem nemohl načítat třeba i Stiega Larssona, protože se mi série Milénium moc líbí. A čítával jsem i detektivky dvojice Maj Sjöwallová-Per Wahlöö, které frčely už někdy před třiceti lety a jimiž pro mě celá tahle vlna nord krimi začala. Jinak nejsem zrovna čtenářem detektivek, ale tyhle severské mám velmi rád. 

A co ještě rád čtete? Co máte na nočním stolku?
Teď nemám na nočním stolku vůbec nic, protože jsem poslední dva měsíce v divadle intenzivně zkoušel na Vinohradech hru Kašpar H. (Dítě Evropy) v režii Natálie Deákové a pak inscenaci Caligula režiséra Martina Čičváka. A jak už to tak bývá v mém povolání, kdy buď dlouho neděláte a nic a pak naopak děláte příliš mnoho věcí naráz, tak do toho jsem teď točil hraný dokument o Janu Husovi a chystám se na natáčení nové kriminální série Rapl, kde v jednom díle hraju krásnou roli zločince. Jinak ale mám rád Grahama Greena, Sto roků samoty a všechny Marquézovy knihy a spoustu dalších věcí…

Jak jste zmiňoval toho Larssona, máte podobně vyhlédnutého někoho dalšího autora, jehož knihu byste rád načetl do audio podoby? 
Vzhledem k tomu, že mě baví severské detektivky, tak cokoli z tohoto ranku. Larssona už skvěle namluvil Martin Stránský, to už je „vyprodáno“. Nesbøho čte zase Hynek Čermák, zajisté znamenitě. Ale kdyby se našlo něco dalšího… Třeba nedávno jsem četl výbornou detektivku Mráz, kterou sice napsal francouzský autor Bernard Minier, ale je atmosférou pomalu severštější než seveřani.

Účinkoval jste i v audioknize Poslední Laponec, kde jste se střídali v trojhlasé interpretaci. Co máte raději – vícehlasé střídání, kde mluvíte jen jistou roli, nebo četbu celé audioknihy?
S údivem i s potěšením jsem při práci pozoroval kolegy, jak tak mluvíme na střídačku všichni tři. Ale já jsem takový samotář, takže když bych si měl vybrat, tak si to raději načtu celé sám.

A co byste doporučil nejen jako divadelní herec, ale i jako divadelní divák?
Samozřejmě chodím do divadla, ve kterém sám účinkuji, abych věděl, co se ještě hraje a jak to kolegům jde. Jinak do divadla moc nechodím, protože mě to na stará kolena nějak tiše přestalo bavit. Ale má to veliké výjimky a jednou z nich je Dejvické divadlo, které navštěvuji často a rád. Kvůli zkoušení jsem ještě neviděl jejich nejnovější kusy, ale vynikající je komedie Dealer´s Choice, hra Dabing Street nebo Ucpanej systém je úžasnej. Myslím si o nich, že jsou s divadlem někde úplně jinde než Praha i zbytek republiky. Tam se chodím vyvětrat a připomenout si, že jsem to divadlo šel před čtyřiceti lety dělat z nějakého důvodu. 

Co byste chtěl na závěr vzkázat posluchačům audioknihy Stalker?
Že jsem se s tím celkem popáral, činilo by mi velké potěšení, kdybych posluchače nezklamal.

 

 

Více