Jen výzvy na hranici možností člověka posunou

Při rozhovoru o audioknize SBĚRATEL herci přiznali, že natáčení rozhodně nebyly "žádné lázně".

 

Jak se vám líbila samotná kniha?
Lucie Pernetová: Líbila se mi moc. Četla se jedním dechem, protože při prvním čtení lze text vnímat trochu jako detektivku a člověk neustále v napětí, jak to celé dopadne. Ale potom, při vlastní práci a při pozornějším čtení jsem si uvědomila, že to není jen „taková krimi“, ale něco mnohem víc. A konec je naprosto šokující, už z lidského hlediska se tomu prostě nechce věřit.

Jaroslav Plesl: Myslím, že se jedná o mimořádné dílo a ačkoli nejsem literárním kritikem a z Fowlesovy tvorby jsem přečetl už jenom Věž z ebenu a Larvu, pokládám Sběratele za jeden z vrcholů autorovy práce. Je to strhující thriller a dokonalá studie psychopatického jednání. Závěr příběhu mne ovšem nepřekvapil, protože jsem ho znal z divadelního představení, které jsem kdysi viděl.

Dokázali jste se se svými postavami při čtení nějak ztotožnit?
Lucie Pernetová: Už při prvním čtení mi přišlo pozoruhodné, jak autor dokáže mást čtenáře. Díky tomu, že zpočátku celé vyprávění zprostředkovává jen Frederick, zdá se být daleko sympatičtější než Miranda, která působí trochu jako zhýčkaný fracek. Protože člověk zkrátka začne zapomínat na to základní, co je v celém příběhu špatně a od čeho se to celé odvíjí. Přesto se může posluchač přistihnout, že mužské postavě fandí, i když ví, že to, co dělá, není dobré. 

Jaroslav Plesl: Frederick je možná ambivalentní, ale kamarádit bych s ním opravdu nechtěl. Jeho chování je neobhajitelné. Možná působí jako křehká bytost, ale je to bestie a jeho jednání je veskrze nelidské. Frederick je sexuální maniak, který si polapí dívku a přidá ji do svých sbírek… Ale nechce jí ublížit, chce ji jenom vlastnit. Ovšem ztvárňoval se mi dobře, protože takovýto typ postavy skýtá spoustu valérů, s nimiž si lze pohrát. Já jsem se k tolika kladným hrdinům ještě nedostal, ale rozporuplné charaktery jsou pro mě přece jen větším zdrojem inspirace. 

A jak se vám z tohoto hlediska postavy hrály, když je posluchač v průběhu dění vnímá různorodě?
Lucie Pernetová: Celé natáčení pro mě bylo dost intenzivní, protože režisér Michal Bureš je na herce skutečně velice náročný. Už po první frekvenci jsem měla pocit, že jsem naprosto vyřízená, emocionálně vyždímaná. A to se pak ještě stupňovalo s každým dalším nahráváním. Rozhodně šlo o větší výdej osobní energie, než jsem na začátku čekala. Byl to obrovský zážitek, protože i když mám zkušenosti z rozhlasu, ještě se mi nestalo, aby se v práci s mluveným slovem šlo do takové psychologické hloubky. 

Jaroslav Plesl: Snažil jsem se postihnout jistou paralelu mezi Sběratelem a filmem Mlčení jehňátek. Je pro mne fascinující, jak Anthony Hopkins dokázal ztvárnit kanibalistické monstrum tak, že vám je Hannibal místy sympatický. Snad je to v tom, že autor a vy jako jeho prostředník dopřejete i antihrdinovi lidské rozměry, vlastnosti a rysy, které máme všichni. Že ho nehrajete jako šarži. A tuto nečernobílost pak divák i posluchač ocení.

Co pro vás bylo nejobtížnější?
Lucie Pernetová: Nejtěžší pro mě asi bylo naplnit režisérovu představu ve způsobu čtení Mirandiných deníků. Michal Bureš totiž nechtěl, abych četla jen významy slov, ale nějak v sobě našla jeden konkrétní pocit – což byl v tomto případě vztah ke staršímu muži, otcovsko-učitelské figuře – a v té emoci nenaplněné touhy to celé vyprávěla, i když šlo třeba o vzpomínku, že obdivovaná osoba čistila rezavé kolo. Zkrátka nechtěl, abych posluchače informovala o písmenech, z nichž se sdělení skládá; šlo o to, že se písmena jakoby „svezou“ s pocity té postavy. A to pro mě byl masakr, nebylo to lehké. Z toho, co všechno může herec ve své práci obsáhnout, je mi nejvlastnější pohyb. Což mi zrovna u audioknih moc nepomůže. Zároveň ale knihy miluju a slovo mám ráda, takže nahrávání pro mě byla obrovská zkušenost, protože jenom výzvy, které jsou trochu na hranici možností, mohou člověka posunout někam dál. 

Jaroslav Plesl: Na práci s Michalem Burešem se pokaždé moc těším, i když je velice náročný režisér. Natáčení s ním rozhodně nejsou žádné lázně a musím přiznat, že když už jsem četl jeden odstavec podesáté a z režie se opět ozvalo: „Stop!“ a zazněly další připomínky, musel jsem zatnout zuby. Ale na druhou stranu je to právě práce s Michalem, při které jsem zažil u mikrofonu neopakovatelné okamžiky. Skutečné emoce. Skvělé vedení, výborně vyložený text, trpělivost a zároveň to, že vám nic nesleví – právě to pro mě dělá naši spolupráci nezapomenutelnou. Ale práci na Sběrateli nakonec nepokládám za nejnáročnější. Nejhlouběji jsem si určitě sáhnul při Pádu Cařihradu. Tato kniha je rozsahem a komplikovaností textu, ale i emocionální vypjatostí rozhodně dalece nejtěžší četbou, kterou jsem kdy dělal. 

Jak jste se na natáčení audioknihy připravovali?
Jaroslav Plesl: Knihu jsem během přípravy na nahrávání přečetl dvakrát. Poprvé tak říkajíc jedním dechem a posléze po částech, které se měly v daný den nahrávat. Na tento typ interpretce se snažím připravit pečlivě a jednotlivé úseky knihy, které mají být nahrávány, studuji v rámci svých časových možností zodpovědně.

Lucie Pernetová: Když jsem se dozvěděla, že mě obsadili, zavolala jsem Hynkovi Čermákovi, o němž jsem věděla, že s vydavatelstvím OneHotBook spolupracuje a ptala se ho, jak se na to nejlépe připravit. Samozřejmě jsem si text důkladně pročetla, ale říkala jsem si, co všechno bych ještě mohla pro zdar věci udělat. A Hynek říkal, že vyzkoušel spoustu variant přípravy, ale nejvíce se mu osvědčilo, když si před cestou do studia ještě znovu čerstvě přečte těch čtyřicet nebo padesát stránek, které za frekvenci zhruba zvládne. Tak mu v hlavě nejlépe utkví smysl vyprávěného a lépe se mu vybavuje při samotném čtení. Když si člověk udělá týden před nahráváním poznámky v celém textu, tak se v tom později stejně hned nezorientuje. A ukázalo se to jako dobrá rada. Navíc u režiséra Michala Bureše by mě „nezachránilo“ nějaké značení důrazů a interpunkce, protože jeho opravdu čítankové čtení nezajímá. 

Když milujete knihy, co ráda čtete?
Lucie Pernetová: Teď mám dvě malé děti, takže popravdě poslední dobou spíš dětskou literaturu. Nicméně jsem o prázdninách četla Murakamiho Kafku na pobřeží a thriller Temné kouty od Gillian Flynnové. Největším literárním zážitkem z posledního půl roku jsou pro mě knihy Kateřiny Tučkové, které mě úplně uhranuly. Měla jsem pak tendenci dětem hodně pouštět pohádky, aby si mohla číst dál… A loňské prázdniny jsem četla Zlodějku knih, která mě také hodně pohltila, stejně jako třeba Hosseiniho Lovec draků. Dlouho jsem také měla v oblibě Johna Irvinga. Mám hodně ráda i Mawerův Skleněný pokoj a ráda bych si přečetla Dívku, která spadla z nebe. A teď mám na nočním stolku román držitelky Pulitzerovy ceny Zátiší s kousky chleba.

V knize jsou od sebe části vyprávěné Frederickem a Mirandou naprosto oddělené, ale audiokniha umožnila, aby mezi sebou postavy vedli i dialogy. Jak často jste byli s Jaroslavem Pleslem ve studiu dohromady?
Lucie Pernetová: Z mého pohledu jsme byli ve studiu společně tak půl na půl. Půlka práce byla samostatná četba Mirandiných deníků a půlka dialogy s Jaroslavem Pleslem, který samozřejmě ještě načítal sám svoje pasáže, jež jsou základem celého vyprávění.

A jak se vám společně pracovalo?
Lucie Pernetová: Báječně, navíc je to ohromná škola. Jarda má v tomhle směru přece jen víc zkušeností než já a navíc už znal i pana režiséra, takže na rozdíl ode mě věděl, do čeho jde. A hlavně není sporu o tom, že je úžasný herec. Zároveň mi byl ve studiu skvělým parťákem, což bylo příjemné. 

Jaroslav Plesl: Šlo nám to dobře. Snad i proto, jak Lucka už zmiňovala, že Michal Bureš patří k nejnáročnějším z režisérů, s nimiž jsme kdy pracovali, ale na druhou stranu jsem nikdy nezažil ve studiu tak intenzivní pocit skutečného prožitku, jako právě při práci s ním. A Lucka je skvělá kolegyně: pečlivá, inteligentní, talentovaná, krásně čte, hezky vyslovuje, dobře se na ni dívá… Samé krásné chvíle při práci.

 

Více

Ježíškova audioknižní poradna

Rádi byste svým bližním věnovali pod stromeček audioknihu, ale nejste si jistí, která by jim udělala největší radost? My naše tituly známe skrz naskrz a rádi vám s dárkem poradíme...

 

Posloucháte rádi audioknihy a chtěli byste se o tuhle radost o Vánocích podělit? Jak ovšem vybrat tu pravou nahrávku, když jste jich od nás slyšeli jen několik? My jsme je poslouchali všechny obzvláště důkladně a rádi vám podáme pomocnou ruku. Stačí, když napíšete na e-mail redakce@onehotbook.cz, do pošty nebo do komentáře na Facebooku a do předmětu uvedete Ježíškova audioknižní poradna

Pak už jen postačí, když v těle zprávy prozradíte, pro koho dáreček vybíráte (tedy jestli maminku, tatínka, dědečka, babičku, bráchu, sestru, kamarádku, přítele, či děti), případně aspoň, zda jde o ženu nebo muže a v jakém věkovém rozmezí.

Výběr pomůže ideálně vyladit, když rovněž připíšete, jaká témata či žánry (nebo dokonce konkrétní tituly) má potenciální obdarovaný rád v knižní či audioknižní podobě. Zkrátka, co se mu / jí líbí číst nebo poslouchat.

Pak už vám náš speciální dárkový guru odepíše, co z naší produkce by mohlo té šťastné osobě udělat největší radost.

A protože i my rádi šíříme nezapomenutelné zážitky, ze všech tazatelů náš poradce před Vánocemi rovněž vylosuje šťastlivce, jimž také pošle něco (audioknižního) pod stromeček.

Tak se ptejte a rozdávejte příběhy, které si chcete nechat vyprávět.

Sympaťák s těmi nejhoršími vlastnostmi

Ještě žádný interpret nás v rozhovoru nenechal tak důkladně nahlédnout do své herecké "kuchyně" jako Lukáš Hlavica. Co bylo při četbě MORTDECAIE obtížné, i když by vás to třeba ani nenapadlo...?

 

Jak se vám četl Bonfiglioliho text, který používá nesmírně složitý až šroubovaný jazyk s dlouhými souvětími plnými vsuvek a skrytých humorných point?
Ten text je především třeskutě vtipný, což pro mě bylo nejzákladnější. Když se člověk probírá autorovou vegetací slov a přebujelých vět, samozřejmě je potřeba se dobře připravit, protože na něj číhají velikánské pasti. Všechny pointy přicházejí po dlouhé expozici. Nahrávání bylo velké potěšení, ale také jsem věděl, že bude náročné. Je to taková akrobacie, jako chození po vysoko napnutém laně; člověk musí neustále balancovat, protože mu hrozí, že se neudrží, že spadne někam jinam. Ale zase jen v tom dobrodružství. Mluvili jsme o tom i s režisérem Michalem Burešem: V žádném případě nemůže chybět předchozí příprava, ale pokud má člověk text už nějak zpracovaný, musí ve studiu dokázat vše opustit a spolehnout se, že podstatu už získal. Pak je to jízda na horské dráze. Je nutné sám sebe překvapovat a mít z nástrah textu potěšení. Teprve když se to podaří, je možné text interpretovat tak, aby člověk dosáhl kvality předlohy.

A jaká byla vaše domácí příprava?
Knihu čtu základně dvakrát. Nejdřív klasicky, prostě jako když si člověk čte knížku.  Podruhé text už čtu jako budoucí interpret s tužkou. A mám svoje soukromé značky, jimiž si jej doslova prošpikuji. Mám tak leccos vyznačené… V Mortdecaiových větách je spousta skrytých závorek, které musí člověk jakoby inverzně podsunout, ale při tom zůstat intonačně „ve vzduchu“ – nahoře – aby mohl navázat. Pak jsou i češtinské pasti, kdy jsou vedle sebe slova, která končí a začínají stejným písmenem. Tam je nutné si udělat náznak: pozor, tady musí být drobná odrážka, protože souhlásky je třeba malinko, leč neznatelně oddělit. A pak mám ještě sloupeček vedle, kde si napíšu tempo, zda je lepší ten odstavec číst rychleji či pomaleji… 

Jak výrazně se snažíte odlišit jednotlivé postavy?
Mortdecai má až neuvěřitelné množství postav a přímých řečí. Proto je nutné si pro sebe vždycky udělat základní obraz konkrétního protagonisty, nějak ho vidět a potom se jakoby skrz něj dívat na svět. A pak podle toho, jak je figura důležitá a jak moc promlouvá přímou řečí, zvolit buď větší hereckou charakterizaci, nebo naopak jen náznak. Lze si s tím zkrátka pohrávat na určité škále. Samozřejmě, že pak nejde o komplexně zahranou postavu, ale je naznačená vybranou drobnou charakteristikou. 

Celý text je natolik záludný, že se skoro nelze ptát, co pro vás bylo nejobtížnější. Co třeba ruská část a přízvuky tamních mafiánů?
V tomhle je pro mě cenné, že chci občas sám sebe překvapit. Samozřejmě vím, že tam bude ruská epizoda, nebo vstup vrátného s charakteristickým projevem, nebo nějaký z mnoha policistů od komisařů po nejposlednějšího okrskáře, kteří v příběhu vystupují… Ale podle mě není dobré si všechno zkoušet dopředu. Stačí být připraven a pak vidět, co to „hodí“. Buď to zvládnu sám, nebo mě upozorní režisér. Byl jsem rád, když mě varoval, že se v projevu něco jakoby opakuje, že mu figury splývají. Pak jsme to řešili hned na místě a postavu jsme posunuli někam jinam, třeba od určitého temného tónu k jemnějšímu a podobně.

V knize je spousta postav ze všech konců světa, dost se tam i cestuje. Jak jste to zvládal výslovnostně?
Výslovnostně mi, třeba s francouzštinou, pomohl režisér, protože v téhle řeči jsem naprostý analfabet. S angličtinou jsem si nějak poradil. V češtině je ovšem problém, že jakmile jsou cizojazyčná jména v textu skloňovaná, vzniká otázka, jak je vlastně vyslovit. V těch pádech se to zkrátka nedá říci tak, jako by to říkali Britové. Musí se to číst jakoby správně anglicky, ale říkat vlastně česky. Jde i o problém důrazu: čeština klade důraz na první slabiku, což jambická angličtina takto nemá. Ale jakmile se skloňuje, člověk musí dodržet normu češtiny a říci to s důrazem na první slabiku, z čehož vznikne trochu hybrid. 

Jak náročné je dokázat tohle všechno a k tomu neustále udržovat příběh v humoristické linii, vypíchnout všechny pointy a podobně?
Člověk musí každopádně humoru dané knihy fandit a rozumět. Jsem, doufám, obdařen určitým smyslem pro humor, takže mi to nedělalo problém. Opravdu jsem se bavil. Když se člověk něčemu směje, tak tím smíchem nadšeně říká: Rozumím! U četby humoristického románu ale platí jisté zákonitosti – v nasazení a ve střídání temp. Právě střídáním tempa vzniká rytmus, jímž lze dosáhnout zprostředkování humorného ladění neboli četby v komediálním duchu. 

Vzhledem ke komplikovanému jazyku je možné, že se Mortdecai bude lépe poslouchat než číst, protože jako interpret zdůrazníte momenty, v nichž by se čtenář mohl při nedostatečném soustředění ztrácet…
To se uvidí, nebo spíš uslyší. Někdo holt radši poslouchá a někdo radši čte. Jako když máte film a knížku. Někdo preferuje, že si při čtení sám vytváří „film v hlavě“ a odmítá, když je mu předložena jiná filmová verze. A někomu se možná vlastní „film v hlavě“ při čtení zase tak snadno nerozběhne, a když pak vidí opravdu dobré filmové zpracování, teprve se mu to sepne. Mně se to stalo třeba s Vláčilovou Markétou Lazarovou – až poté, co jsem viděl film, jsem se zpětně vrátil k předloze a chápal jsem ji díky tomu snímku lépe, než při prvním čtení. V případě Mortdecaie jde o román, který je jako vybroušený diamant, takže jestli se mi aspoň z většiny podaří dosáhnout podobného vybroušení jednotlivých faset, budu strašně rád.

Zmínil jste filmové adaptace, neviděl jste v kině také Mortdecaie?
Neviděl a asi je to dobře, i když vůbec nevím, jaký ten film je. Ale řekl bych, že bude nesmírně obtížné převést tenhle text do obrazu, protože kniha je výrazně založená na jazyku a slovu. 

Na druhou stranu zase film autora více vnesl do všeobecného povědomí…
I pro mě to byl objev. Musím se přiznat, že jsem Bonfiglioliho doteď vůbec neznal. Už jeho jméno je zvláštní, protože zní italsky a kniha je přitom tak ryze britská. Ale dnes si říkám, že nechápu jak to, že jsem ho neznal. V mnohém mi totiž připomíná mého milovaného Roalda Dahla.

Líbil se vám hlavní hrdina a vypravěč Charlie Mortdecai?
Autor dokázal nádherně vyvážit negativní stránky protagonisty humorem. Pro Charlieho je typická neuvěřitelná chvástavost a určité sklony – evidentně je notorik, skoro narkoman. Má v podstatě téměř nejhorší vlastnosti, jaké může člověk mít: je pyšný, má velmi problematickou morálku, je v jistém smyslu machista… Ale všechno podává s tak báječnou sebeironií, že je tím vykoupen. Je úžasné, jak postava, která má ty nejhorší vlastnosti, může být člověku obrovsky sympatická.

Jste oblíbený vypravěč audioknih, ale jste i jejich posluchač? 
Audioknihy poslouchám rád, zejména v autě. Tam mají asi největší uplatnění, protože lidé tráví čím dál víc času v dopravních prostředcích. Pak není nic lepšího, než si pustit nějakou podobnou nahrávku jako je Mortdecai.  Sám mám velké štěstí, že i moje děti rády poslouchají a vydrží třeba pět hodin. Díky tomu pak máme i společný zážitek, na což doma zpravidla není čas. Pro inspiraci poslouchám nahrávky starých mistrů, to je pro mě klíčové. A protože jsem zároveň rozhlasový režisér, poslouchám audioknihy i z profesionálního zájmu, abych si vytipoval potenciální interprety. 

 

Více

MOVEMBER S MORTDECAIEM

Ať už kolem padají mrtvoly jako ovíněné mouchy, Charlieho Mortdecaie ze všeho nejvíc zajímá jeho nová ozdoba horního rtu. V listopadu však dokonce může pomáhat zdraví mužů. A můžete i vy!

 

Právě dnes na Mezinárodní den mužů jsme se rozhodli vyhlásit MOVEMBER S MORTDECAIEM. Jak napovídá název, akce poběží celý listopad a v rámci ní bychom rádi vyjádřili naše sympatie a podporu hnutí Movember, které přivedlo pořádné licousy zpět do módy a pomáhá proměnit vnímání zdraví mužů.

To by bylo, aby se toho nezúčastnil právě Charlie Mortdecai. Možná tak obměkčí svou ženu Johannu, odhodlanou nevpustit jej do manželského lože, dokud se nezbaví svého hýčkaného kníru. Pokud si toužíte poslechnout neodolatelně "britsky" vtipné vyprávění, jak byl světem protřelý aristokrat, excentrik a obchodník s uměním Mortdecai povolán do Oxfordu, aby v roli neoficiálního vyšetřovatele přišel na kloub tragické nehodě tamní profesorky provázené řadou podezřelých okolností, můžete pro dobro věci něco udělat i vy. Stačí, když si audioknihu do konce měsíce pořídite na portálech Audiolibrix.com či Alza.cz.

Z ceny každé audioknihy MORTDECAI: ZÁHADNÝ PŘÍPAD S KNÍREM zakoupené v listopadu na těchto portálech jde 15 % (aneb 45 Kč) nadaci Movember!

Zkrátka: Zábavu pro sebe, peníze na dobrou věc.

Neboť jak praví Charlie Mortdecai: 
„Štětinatá obličejová chlouba je pro zdraví muže nepostradatelná!“ 

Aby fantazie pracovala v nitru posluchače

S hercem Petrem Kubesem, vypravěčem Nesbøho SYNA, jsme si povídali o práci na audioknize, jeho hereckém pojetí interpretace textu... A došli jsme až k tomu, že i HAMLET je vlastně detektivka.

 

SYN je vaše úplně první audiokniha. Jaký to pro vás byl zážitek?
Hrozně mě to baví. Ten příběh je krásný, má hodně rovin. Je tam všechno, co si herec, který čte nějaký text, může přát: různé druhy podvědomí a vnitřních hlasů, láska, touha žít naplněný život a mířit tím správným směrem, spousta tragikomických poloh týkajících se jednotlivých výstupů různých gangsterů… Takže je to strašně zábavné. Nejcennější pro mě asi je, že jde o četbu celé knihy, což znamená, že si můžu ten příběh prožít od začátku do konce. Můžu jej vnímat jako film a dodat mu další rozměr. Pro mě jako pro interpreta je navíc úžasné vyzkoušet si projít celým obloukem toho příběhu. 

V čem se to liší od rozhlasové práce?
Já jsem v Českém rozhlase většinou namlouval pořad, který se jmenuje „Setkání s literaturou“.  To jsou takové ochutnávky a ukázky, kde jde hlavně o to ve zkratce zachytit téma nebo ideu knihy. Ale  audiokniha je oproti tomu právě svým rozsahem a úplností úžasná v tom, že věci ve vyprávění postupně vznikají a rozvíjejí se. Herec si může udržet i jisté tajemství, protože ví, jak to bude dál a zná překvapivé zvraty až do konce.

Co bylo při čtení nejobtížnější?
Když člověk čte svoji první audioknihu a je šťastný, že to může dělat, tak by byla strašná škoda se zbytečně zdržovat tím, že by přemýšlel nad možnými úskalími. Naopak, beru to jako velký dar – vždyť kolik herců se k takové práci nikdy třeba ani nedostane. Když jsem měl v divadle před dvěma lety premiéru Hamleta, tak se mě mnohdy ptali: Jaké to je? Nebojíš se toho? A já na to: Když jsem začal dělat divadlo, přesně tohle jsem si přál – hrát velké role ve velkých hrách. 

Máte i nějaký posluchačský zážitek, který vás později ovlivnil při interpretaci?
Třeba zrovna pana Adamíru, který byl mým pedagogem herectví. Moc rád poslouchám jeho nahrávky. On byl jedním z těch, kteří uměli dát slovu vzniknout. Uměl „zastavit čas“. Poslouchat jím namluvené texty je pro mě vždycky trochu svátek.

Celý příběh je vyprávěn z pohledu spousty různých postav. Jak se vám daří se do nich do všech hlasově převtělovat?
Kniha Syn je naštěstí velice dobře napsaná, takže s tím, jak si člověk dané situace představuje, může nenásilně herecky vstupovat do jednotlivých postav. Její autor dává hodně prostor vnitřní představivosti. Navíc mi nešlo o to, abych všechny postavy doslova zilustroval. Ale že bych měl určitým způsobem vytvořit jakousi skicu a zároveň si nad ní coby vypravěč udržet jistý nadhled. Pan Pistorius, můj velký učitel přes divadlo, říkával, že v sochařství a výtvarném umění miluje zejména nedokončená Michelangelova díla či Cézannovy obrazy, pro tu jejich otevřenost a možnost dát fantazii svobodu. Takže jsem rád, že mi Syn takové skicování umožnil. A snad se mi někdy podařilo zachytit něco, co třeba zaujme i posluchačovu představivost. Nechtěl jsem při čtení Syna sklouznout do přílišné ilustrace, protože si tahle kniha zaslouží, aby fantazie pracovala i v nitru posluchače.  A když jsem v některé kapitole přece jen víc zdůraznil charakter situace nebo lidí, tak to beru jako takový můj otisk toho, co mě osobně v tu chvíli nejvíc chytlo a bavilo.

Ústřední postava Sonnyho je tam nahlížena převážně z pohledu ostatních postav. Je vám něčím blízká?
Sonny je podle mě archetypální postava. Každý kluk se vidí ve svém otci. Většina dětí se dříve či později konfrontuje s tím, jaký život žili jejich rodiče a jaký život žijí oni. Co má a co nemá smysl. Každý z nás se zamiluje, každý z nás občas dělá něco nedovoleného nebo zakázaného. Syn má vlastně spoustu témat společných s již zmíněným Hamletem: pomstít nebo nepomstít svého otce, nebýt si v určitou chvíli jistý, zda věci, pro které se v životě rozhodneme, mají nebo nemají smysl. Co je dobré a co špatné. Myslím, že i proto byl režisér Michal Bureš tak velkorysý a tu práci mi nabídl, že mám tendenci to s Hamletem trochu konfrontovat. Je v tom zkrátka spousta věcí, s nimiž se každý, kdo to bude poslouchat, když bude chtít, může ztotožnit. 

A jak se vám tedy spolupracuje s režisérem Michalem Burešem?
V Českém rozhlase spolu pracujeme už víc než dvanáct let, za což jsem hrozně vděčný. Stejně jako jsem vděčný za možnost načíst audioknihu. Je to celkem paradox – nejprve jsem hrál v Praze a pak jsem odešel za divadlem zpátky do Olomouce, kde jsem se narodil. A hned vedle divadla je rozhlas, kde se mi díky Michalovi a jeho kolegům otevřela práce, k níž jsem se nikdy předtím nedostal. S Michalem jsme tedy už sehraní, ale také jsme na sebe vzájemně nároční, oba jsme ambiciózní. Oba máme tendenci odvést tu práci tak, že to toho druhého překvapí. Rozhodně bychom se nechtěli ocitnout na nějakém bodě typu: my se známe, to nějak natočíme. Vždycky pro mě bude zárukou toho, že půjde o krásně náročnou práci. 

Jak se na čtení ve studiu připravujete? 
Snažím se především správně pochopit text, který čtu. Při mé práci, tedy i divadelní, za tu dobu, co ji dělám, ve mně určitě fungují různé automatické a intuitivní mechanismy. U dobře napsaných textů je vždy mnoho styčných bodů a míst, od nichž se všechno může začít odvíjet. Témata a situace, které člověka nějak nasměrují. Mám rád, když má příběh náladu nebo atmosféru, která mě vtáhne do četby. A pak, když si ujasním kdo, co a proč říká, se někdy pokusím na všechno, co už vím zapomenout a nechám se knihou prostě vést a překvapovat…. U Syna jsem si přiřazoval k jednotlivým kapitolám svoje vlastní názvy, abych se v tom množství textu, který audiokniha obnáší, lépe vyznal. Večer sedím a říkám si: Tak kde vlastně jsem? Jo, Sonny v parku. Nebo: Sonny to tam vystřílí, Sonny má nůž pod krkem… Prostě jsem si vymýšlel nadpisy, které dávaly textu jistý leitmotiv, abych byl v obraze.

Znal jste Nesbøho dílo už předtím, nebo je to vaše první setkání s autorem i z pohledu čtenáře? 
Je to moje první setkání. Ne proto, že bych nečetl, ale mám spoustu práce v divadle a musím číst poměrně hodně textů, na kterých pracujeme. V poslední době to byla velká dramata: Hamlet, Amadeus, Don Juan, Stavitel Solness, a tak jsem měl co dělat, abych si vůbec prostudoval všechno, co jsem chtěl. Ale bylo pro mě překvapující, že kdykoliv jsem někde řekl, že teď čtu audioknihu od Nesbøho, všichni hned říkali: Jo jasně, to je TEN detektiv… A já na to: To právě NENÍ ten detektiv, to je něco úplně jiného. Ale je vidět, že lidi mají autora moc rádi a že ho čtou. I já si teď od něj určitě něco přečtu. Severskou literaturu mám rád, předtím jsem se k němu jen nedostal, protože nebyl čas. 

A čtete tedy někdy ve volném čase detektivky?
Moc. Jednu dobu jsem hodně četl McBaina. Mám taky velmi rád dánského autora Petera Høega, který se svou prvotinou, která se jmenuje Úvahy o dvacátém století, v žádném z velkých dánských nakladatelství neuspěl, a tak prý rukopis jednou na kole přivezl do tehdy maličkého kodaňského nakladatelství. Jeho majitelka ho chtěla vyhodit, ale pak si od něj ten „balík papírů“ vzala, začala číst a četla a nepřestala, dokud rukopis nepřečetla celý. Když román vyšel, způsobil senzaci. Høeg je celosvětově známý díky románu Cit slečny Smilly pro sníh, který byl zfilmován, a který má taky detektivní zápletku. Stejně jako Hamlet, když se to tak vezme…

 

Více

Mrazivé dějiny

Na komponovaném večeru o finském historickém románu nebudou chybět ani audioknihy PÁD CAŘIHRADU nebo TAJEMNÝ ETRUSK.

 

V úterý 10. listopadu 2015 proběhne od 18:30 hodin v Českém centru Praha (Rytířská 31) komponovaný večer s názvem Mrazivé dějiny, během něhož se návštěvníci blíže seznámí s finským historickým románem, jak klasickým, tak i současným. Tento žánr, který byl ve Finsku vždy populární a mezi¬národní úspěch zaznamenal především díky tvorbě Miky Waltariho, zažívá i v současnosti zlaté období. Zatímco Waltariho Egypťan Sinuhet stále obsazuje čelní příčky čtenářských anket, romány Sofi Oksanen či Katji Kettu sbírají nadšené ohlasy a nejrůznější ceny po celém světě.

V úvodní části večera zazní přednáška překladatelky a spisovatelky Markéty Hejkalové na poněkud netradiční, ale v dnešní době více než aktuální téma Waltari a islám. „O islámu píše Waltari v několika historických románech z tzv. tureckého období – Temném andělovi, Pádu Cařihradu a v dvojdílném románu Krvavá lázeň a Šťastná hvězda. Víc než islám jako náboženství autora ale zajímal exotický svět islámu. Osmanská říše se Waltariho hrdinům na první pohled jeví jako ráj, jednolitý svět pevných hodnot je protikladem znesvářené poválečné Evropy. Pod lákavým povrchem se ale postupně rozkrývá krutý totalitní systém,“ poodhaluje Markéta Hejkalová. 
Na přednášku naváže moderovaná beseda s překladateli (nejen) historických románů Vladimírem Piskořem a Jitkou Hanušovou, kterou povede Lenka Fárová. Přednáška se zaměří na kritické okamžiky finských dějin, jejich zobrazení v současné literatuře i poučení z těchto událostí, které nám romány zprostředkovávají. Řeč bude především o válečných zkušenostech ve 20. století – občanské válce roku 1918, kterou literárně zpracovala Leena Lander v románu Rozkaz, a druhé světové válce, do jejíž poslední finské kapitoly, tzv. laponské války, je situován román Porodní bába Katji Kettu.
Večer zpříjemní finské občerstvení, zazní úryvky z nejnovějších audioknih PÁD CAŘIHRADU i TAJEMNÝ ETRUSK a budou promítnuty ukázky z moderních filmových adaptací. Výňatky z prezentovaných knih přečte herečka Dana Černá, která ztvárnila hlavní ženskou roli v audio dramatizaci knihy TAJEMNÝ ETRUSK, ale znáte ji také coby vypravěčku audioknihy RYBÍ KREV. Akci pořádá Skandinávský dům, Finské velvyslanectví v Praze a České centrum Praha ve spolupráci s vydavatelstvím audioknih OneHotBook. Na akci tedy nebudeme chybět ani my a kdo bude mít zájem, bude si od nás moci zakoupit "finské" i jiné severské audioknihy se slevou 25 %.
 

 

Je to docela maso

Jak se "hlas" audio verze série s Joonou Linnou herec Pavel Rímský popasoval se záludnostmi textu a pátým dílem řady nazvaným STALKER?

 

Dočetl jste zatím poslední pátý díl Stalker řady s Joonou Linnou od dvojice skryté za pseudonymem Lars Kepler. Jaký máte jako interpret z celé série pocit?
O tom se těžko mluví. Mně osobně se ze všech dílů nejvíc líbila Paganiniho smlouva, ale to neznamená, že bych měl pocit, že má série sestupnou tendenci, nebo že by se v ní něco opakovalo. Nápadů mají autoři spoustu, někomu se ta přehršel podnětů může zdát až příliš, ale mně se to líbí. 

Jak se z vašeho pohledu vyvíjí postava Joony Linny v průběhu celé série?
Všeobecně se ví, že Lars Kepler je pseudonym dvou lidí a už tím se celá série trochu vymyká. Mám trochu tendenci si představovat, že autor se do hlavní postavy aspoň částečně projektuje, nebo čerpá z něčeho, co dobře zná, nebo tvoří toho, kým by si chtěl zkusit být… A podle toho se pak daná postava nějak vyvíjí, až si nakonec žije vlastním životem, někdy třeba i proti vůli svého stvořitele. V pátém dílu se posluchači o Joonovi mnoho nového nedozvědí, neboť tam tentokrát vpadne skoro jako deus ex machina a vyřeší případ. Avšak jeho postava má už v předchozích čtyřech audioknihách určitý vývoj a jak to říci, abych nic neprozradil… Ve Stalkerovi zkrátka už na scénu přicházejí jiní protagonisté, ale on se tam přesto za jistých okolností objeví.

Co se vám na „keplerovkách“ nejvíc líbí?
Nejradši jsem měl, že mají autoři bujnou fantazii a že jsou to hrozně zajímavé, dobře vymyšlené příběhy s trochou bizarnosti. Že nejde o žádnou jednoduchou, prvoplánovou detektivku. Baví mě ta mnohovrstevnatost a komplikovanost.

Jak se vlastně na jejich natáčení připravujete?
Je to docela maso, protože jsou to rozsáhlé texty. Nakonec jde stejně o schopnost okamžité reakce, protože těch čtyři sta stran si nikdy dopředu nenačtete natolik důkladně, aby vás ve studiu nic nepřekvapilo. Děláte si samozřejmě poznámky a spoustu grafických znamének do textu, aby člověk věděl, jak má zrychlit nebo zpomalit či změnit intonaci, protože to se v tom rozsahu jinak nedá zapamatovat. 

A co na jejich četbě bylo nejobtížnější?
Nejobtížnější bylo, že autoři píší celkem složitá souvětí a člověk si je pro sebe musí nějak rozklíčovat; udělat si interpunkce i tam, kde nejsou uvedené, protože text, když ho interpretujete, má jinou dynamiku, než je popsaná interpunkcí v knize. Těžké a zároveň zajímavé je to, jak je potřeba neustále měnit rytmus: někdy do toho pořádně šlapete a vzápětí je to naopak velmi pomalé. Hodně se to střídá, ale to je na tom pěkné.  

Věnujete se skandinávským detektivkám i ve volném čase jako čtenář?
Čtu je rád, i jiné tituly než keplerovky. Hrozně mě mrzelo, že jsem nemohl načítat třeba i Stiega Larssona, protože se mi série Milénium moc líbí. A čítával jsem i detektivky dvojice Maj Sjöwallová-Per Wahlöö, které frčely už někdy před třiceti lety a jimiž pro mě celá tahle vlna nord krimi začala. Jinak nejsem zrovna čtenářem detektivek, ale tyhle severské mám velmi rád. 

A co ještě rád čtete? Co máte na nočním stolku?
Teď nemám na nočním stolku vůbec nic, protože jsem poslední dva měsíce v divadle intenzivně zkoušel na Vinohradech hru Kašpar H. (Dítě Evropy) v režii Natálie Deákové a pak inscenaci Caligula režiséra Martina Čičváka. A jak už to tak bývá v mém povolání, kdy buď dlouho neděláte a nic a pak naopak děláte příliš mnoho věcí naráz, tak do toho jsem teď točil hraný dokument o Janu Husovi a chystám se na natáčení nové kriminální série Rapl, kde v jednom díle hraju krásnou roli zločince. Jinak ale mám rád Grahama Greena, Sto roků samoty a všechny Marquézovy knihy a spoustu dalších věcí…

Jak jste zmiňoval toho Larssona, máte podobně vyhlédnutého někoho dalšího autora, jehož knihu byste rád načetl do audio podoby? 
Vzhledem k tomu, že mě baví severské detektivky, tak cokoli z tohoto ranku. Larssona už skvěle namluvil Martin Stránský, to už je „vyprodáno“. Nesbøho čte zase Hynek Čermák, zajisté znamenitě. Ale kdyby se našlo něco dalšího… Třeba nedávno jsem četl výbornou detektivku Mráz, kterou sice napsal francouzský autor Bernard Minier, ale je atmosférou pomalu severštější než seveřani.

Účinkoval jste i v audioknize Poslední Laponec, kde jste se střídali v trojhlasé interpretaci. Co máte raději – vícehlasé střídání, kde mluvíte jen jistou roli, nebo četbu celé audioknihy?
S údivem i s potěšením jsem při práci pozoroval kolegy, jak tak mluvíme na střídačku všichni tři. Ale já jsem takový samotář, takže když bych si měl vybrat, tak si to raději načtu celé sám.

A co byste doporučil nejen jako divadelní herec, ale i jako divadelní divák?
Samozřejmě chodím do divadla, ve kterém sám účinkuji, abych věděl, co se ještě hraje a jak to kolegům jde. Jinak do divadla moc nechodím, protože mě to na stará kolena nějak tiše přestalo bavit. Ale má to veliké výjimky a jednou z nich je Dejvické divadlo, které navštěvuji často a rád. Kvůli zkoušení jsem ještě neviděl jejich nejnovější kusy, ale vynikající je komedie Dealer´s Choice, hra Dabing Street nebo Ucpanej systém je úžasnej. Myslím si o nich, že jsou s divadlem někde úplně jinde než Praha i zbytek republiky. Tam se chodím vyvětrat a připomenout si, že jsem to divadlo šel před čtyřiceti lety dělat z nějakého důvodu. 

Co byste chtěl na závěr vzkázat posluchačům audioknihy Stalker?
Že jsem se s tím celkem popáral, činilo by mi velké potěšení, kdybych posluchače nezklamal.

 

 

Více

Chci být takovou babičkou

Herečka Valérie Zawadská nám v pauze mezi nahráváním audioknihy BABIČKA POZDRAVUJE A OMLOUVÁ SE vyprávěla, jak se jí práce líbila, co na ní bylo nejnáročnější i co ráda čte ve volném čase.

Jak se vám celý příběh babičky a její vnučky líbí?
Líbí se mi to ohromně a neskutečně. Když mi to režisér předával, řekla jsem si – vyspím se na to a až zítra se do toho vrhnu. Ráno v 8 hodin 5 minut jsem si v klidu sedla ke kafíčku a ve 12 hodin 5 minut jsem dočetla. Mezitím jsem plakala miliónkrát, protože je to tak dojemné, tak citově zabarvené, tak úžasně napsané, že… jsem chtěla být ta malá holčička. Je to nesdělitelný pocit a opravdu nádherný text.

Příběh vypráví vypravěč a důležitou roli v něm má právě babička, nicméně často se na události dívá očima její vnučky. Takže jste nakonec tou malou holčičkou opravdu musela být. Jak se vám to dařilo?
Jeden můj kolega vždycky v divadle říkával: Citem – máš-li. Hraj tak divadlo, funguj tak na jevišti, prostě existuj. A tohle vyjádření se mi hrozně líbí, protože jinak k tomu ani přistupovat nelze. Není to tak, že bychom si s režisérem vymýšleli a nějak to složitě barvili: teď mluví holčička, teď mluví Britt-Marie nebo někdo další. Ten projev je trošku utlumen, ale stejně se člověk po té dlouhé a náročné přípravě do těch postav nějak ponoří. Protože ví, že Britt-Marie má spíš uštěpačnou polohu hlasu, maminka je hrozně milá, babička je osobitá… Ovšem pak je potřeba hovořit také za Alfa, nebo Vlčí srdce, nebo tu za chudinku paní „černou sukni“. 

A jaká je tedy ta zmíněná příprava?
Vzpomínám si, když jsem před lety začínala v Českém rozhlasu, měla jsem to štěstí, že jsem seděla ve studiu a natáčela vedle barda – Pepíka Somra. Tak jsem mu koukla do textu a on tam měl všelijaké kličky a čárky. Úplně jsem se lekla, že takhle důkladně já připravená nejsem. Nebo Alfréd Strejček, ten byl v tomhle úplně dokonalý. Vůbec jsem nechápala, jak se v tom počmáraném papíru může vyznat. Až mi došlo, že každý máme nějaký vlastní přístup, každý herec se připravuje jinak. Třeba já si jen občas dělám nějaké spojovací čárečky, vykřičníky, uvozovky a podobně. Ale většinou moje příprava spočívá v tom, že čtu: znovu a znovu a znovu a znovu. Maximálně si po straně poznamenám pocit, jaký zrovna v dané pasáži vnímám. 

Kolikrát tedy text nakonec přečtete?
Než jsme začali točit, tak jsem tenhle román přečetla třikrát. A ještě si to každé dopoledne před odpoledním natáčením připomínám dalším čtením.

A co mimo pracovních textů čtete ve volném čase?
Já čtu ráda. V tom příběhu Babička pozdravuje a omlouvá se je nádherná pasáž o zmiňované „černé sukni“, kdy za ní Elsa přijde do ordinace a je vyděšena tím kvantem knížek, které tam má, když by se všechny vešly do čtečky. A ta paní jí krásně vysvětluje, že má ráda knihy. Že je ráda drží v ruce a ráda si jimi listuje. To je nezaměnitelný pocit, který je důležitý i pro mě. Čtu všechno. Vzhledem k chystanému pořadu jsem teď četla o Edith Piaf, pak mi na nočním stolku leží Malý princ kvůli divadlu. Pak se mi na chalupě povaluje tuna knížek po kamarádce, která se provdala do Anglie a nechala tady svou knihovnu, kterou mi věnovala – což je nádhera. Takže detektivky, historické romány, naučná literatura, všechno. Co nesmí chybět, je poezie. Skácel, Mikulášek, Cvetajevová, Seifert…  K letošním Vánocům jsem dostala dvě krásné detektivky – Joa Nesbøho a Agátu Christie. Po svátcích jsem pak měla čtyři dny volno a hned jsem přečetla čtyři knihy, které měly každá kolem šesti set stránek. Já jsem totiž opravdu vášnivý čtenář. 

Často čtete v rozhlase, nebo ztvárňujete různé role v dramatizacích, zkusila jste si dokonce i part mimozemské kněžky v audioknize MYCELIUM: Jantarové oči. Je to ale poprvé, co čtete celou audioknihu sama?
V tomhle je to pro mě premiéra, přestože vlastně bydlím nedaleko studia vydavatelství OneHotBook. Poprvé jsem ale dostala možnost číst úplně sama celou audioknihu. Navíc s vynikajícím režisérem Michalem Burešem, i se skvělým zvukařem a ještě k tomu s takhle úžasným textem. 

V čem je to náročnější, než jednotlivé role?
Teď budu neskromně tvrdit, že to pro mě není náročné, i když je. Ale právě proto, že je to tak krásná knížka, tak to pro mě vlastně náročné není. Ale samozřejmě to náročné je, protože jde o velké kvantum textu, které se musí vstřebat a vložit do mozku tak, aby to všecko fungovalo. 

A jak se vám líbila postava samotné titulní babičky?
Řeknu to jednou větou: Chtěla bych být takovou babičkou!

OneHotBook na podzimním knižním veletrhu

Aby toho nebylo málo, chystáme se 9. - 10. října také na knižní veletrh do Havlíčkova Brodu.

Možná jste nás tam potkali už vloni, letos nás ale neminete. Tentokrát jsme se totiž usalašili přímo na pódiu, takže náš růžový ušák lákající k posezení a poslechu bude vidět odevšad. Akce se koná v havlbrodském Kulturním domě Ostrov, v pátek od 10.00 do 19.00 hodin, v sobotu od 9.00 do 17.00 hodin. Nebude chybět naše tradiční 25% sleva na veškerý sortiment - a ano, budeme mít s sebou všechny novinky; dokonce i Keplerova STALKERA, který ještě oficiálně nevyšel. Těšit se můžete na další příjemnou akci - totiž k nákupu 2 audioknih na CD dostanete + 1 audioknihu ke stažení z portálu Audiolibrix zdarma. Vybrat si budete moci ze 6 titulů k free downloadu:

A na sobotní závěr máme překvapení pro všechny... Nejvíc se ale doufáme, že si s vámi konečně naživo popovídáme o tom, co rádi posloucháte.

Program víkendu AUDIOKNIHY NAHLAS!

Slibovali jsme vám křty, autogramiády a čtení. A budou! Naše herce potkáte v Praze, Olomouci i v Brně...

 

Křest audioknihy DÍVKA VE VLAKU
• slavnostní zahájení svátku mluveného slova AUDIOKNIHY NAHLAS!
Knihkupectví Neoluxor, Václavské náměstí, Praha
čtvrtek 8. 10 v 18.30 

Poslechněte si naživo, jak zní audioknihy NAHLAS! V předvečer akce vám je z plna hrdla přečtou herečky Petra Špalková, Tereza Bebarová a Lucie Pernetová, které společně pokřtí „svůj“ mezinárodní bestseller Dívka ve vlaku, jenž u nás v audiu vychází o 14 dříve než tištěná kniha.  Kromě dívek ve vlaku vám budou číst také Sběratel Jaroslav Plesl a Syn Petr Kubes. Těšit se můžete na zahajovací přípitek, besedu, autogramiádu a bonusové audioknihy zdarma.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Křest audioknihy USMĚVAVÝ MUŽ - pro nemoc Jiřího Vyorálka zrušeno
(bude náhradní termín)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Živé čtení NAHLAS ‒ Jo Nesbø / Petr Kubes: SYN
budova Českého rozhlasu Olomouc, Horní náměstí 21, Olomouc
pátek 9. 10. 2015 od 17.30 hod.

Poslechněte si audioknihu tak, jak má správně znít: od prvotřídního herce, NAHLAS! Audioknižní novinku SYN od Joa Nesbøho, která vychází o týden dříve, než tištěná kniha, vypráví Petr Kubes, hvězda Moravského divadla v Olomouci. Ponořte se do jeho hypnotického projevu a uslyšíte, že si ten hlas budete chtít odnést domů. Můžete!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Křest audioknihy Joa Nesbøho SYN
Knihkupectví Dobrovský, Galerie Šantovka, Polská 1201/1, Olomouc
sobota 10. 10. 2015 od 15.00 hod.

Audioknižní novinku SYN od Joa Nesbøho, která vychází o týden dříve než tištěná kniha, představí a pokřtí její vypravěč Petr Kubes, hvězda Moravského divadla společně s režisérem Michalem Burešem. Poslechněte si nezapomenutelné čtení, v němž před vámi ožije příběh napínavé a barvité cesty za pomstou v ulicích Osla, ačkoli budete v Olomouci. Nebude chybět ani autogramiáda a k zakoupené novince si domů odnesete i bonusovou audioknihu zdarma.