Křest audioknihy KAREL IV. - Císař a císařovna

Pilně připravujeme program na veletrh Svět knihy 2016, jehož součástí bude i křest další audioknihy ze života českého krále a římského císaře.

Poslechli jste si panovníkův TAJNÝ DENÍK a pořád byste chtěli vědět víc? Třeba jaký byl pro Karla IV. rok 1363? Sňatkem s Alžbětou vzal vítr z plachet pouze jednomu ze svých protivníků, ale ještě jich mnoho zůstalo. Chystal se definitivně zúčtovat se svým zetěm a současně nepřítelem, vévodou Rudolfem Habsburským. Kromě přípravy na císařskou korunovaci a slavnou římskou jízdu musel řešit křížovou výpravu, pátral po odkazu své matky a vrahovi svého otce. Navíc jej citelně zasáhla ztráta nejvěrnějšího přítele a důvěrníka Arnošta z Pardubic. Mohla by ho nahradit císařovna? Dokáže se po jeho boku změnit z tvrdohlavé dívky v silnou osobnost?

Všechno se dozvíte ve čtvrtek 12. května 2016 na veletrhu a literárním festivalu Svět knihy, v levém křídle Průmyslového paláce na našem stánku L207 od 14.00 hod.

Novou audioknihu KAREL IV. - Císař a císařovna, vydanou k 700. výročí narození Karla IV. (budoucí český vládce se narodil 14. 5. 1316 - budeme mít tedy dva dny náskok), pokřtí sám autor Josef Bernard Prokop a herec Jiří Dvořák, který propůjčil "otci vlasti" hlas. Součástí křtu bude také beseda s přítomnými návštěvníky a autogramiáda. Zúčastní se rovněž redakce vydavatelství OneHotBook, jejíž členové se nemohou dočkat, až opět stanou posluchačům "svých" audioknih tváří v tvář, z očí do očí a z uší do uší... 

Prozradíme vám něco víc také o třetím dílu královské audioknižní trilogie nazvaném KAREL IV. - Císař a synové, který vyjde na podzim 2016.

Přidejte se k "události" na Facebooku: http://bit.ly/1Qsiaks

Nic lepšího člověk nevymyslel

Naše oblíbená herečka Jana Stryková si po spoustě rolí a partů konečně střihla celou audioknihu, která má nakročeno na sérii. Jak se jí zamlouvalo ve SLUNEČNÍ BOUŘI?

 

Pro vydavatelství OneHotBook už jste "načetla" spoustu titulů, ale vždy šlo o nahrávky vícehlasé, kde jste měla určitou roli nebo četla jen část. Jaké je mít konečně celou audioknihu sama pro sebe?                                    

Velká zodpovědnost, ale hlavně radost! Moc mě těší, že moje “první celá audiokniha” je právě tato. Sluneční bouři bych se nebála doporučit i náročnějším čtenářům či posluchačům. Je to velmi dobře napsaná detektivka, od které se při čtení jen těžko odtrhnete. 

Jak se vám tahle severská detektivka z odlehlého kraje, kde "hlavní roli hrají ženy" líbila?

Jak už jsem předeslala, myslím, že je to výjimečná kniha. Napínavá, seversky ponurá, místy dokonce velmi specificky vtipná. Ironická. Možná i proto, že ji napsala žena, tak trochu o ženách, je mi velmi blízká. 

Jak se vám zamlouvala postava Rebecky Martinssonové? Byla vám něčím blízká, máte třeba něco společného?

Myslím, že Rebecka je takovým prototypem dnešních třicátnic. Velmi inteligentní a samostatná žena žijící jen svou prací, ale ve skrytu duše toužící po teplu domova. Bylo by divné, kdyby alespoň některé její vlastnosti s mojí maličkostí nerezonovaly. Naštěstí od ní už mám ale rodinu, tak alespoň některé její problémy už řešit nemusím. 

Jak jste si poradila se švédským názvoslovím? Dělala vám výslovnost problémy, nebo jste po Myceliu už otrkaná?

Výslovnost je pro mě vždycky oříškem a to zejména na začátku čtení, to jsem mnohdy sama překvapená, co ze mě vypadne (smích). Naštěstí se kromě vlastních jmen v románu švédština téměř nevyskytuje.

Jak jste se na čtení ve studiu připravovala?

Samozřejmě jsem si knihu přečetla a to doslova jedním dechem! S režisérkou Jitkou Škápíkovou jsem měla to štěstí spolupracovat již v minulosti, takže jsem před natáčením měla jistotu, že mě nenechá příliš tápat a společně najdeme způsob, jakým knížku co nejlépe interpretovat.

V románu se vraždí v náboženské komunitě, jejíchž problémů se zločiny týkají. Jaký máte vztah k víře a náboženství vy?

I přes veškerou a  mnohdy velmi oprávněnou kritiku všech církví a náboženství, se považuju za člověka věřícího. Ač se k žádné církvi přímo nehlásím. Víra nás možná nespasí, ale nic lepšího člověk zatím nevymyslel.

Více

Ze vztahu Lucase a jeho otce mrazí v zádech

Zeptali jsme se Jaroslava Plesla a Jany Strykové, jaký pro ně byl návrat k postavám Lucase a Kamëlë v druhé audioknize ságy MYCELIUM.

 

Máte rádi science fiction?

Jaroslav Plesl: Setkání se žánrem sci-fi je pro mne vždy trochu návratem do dětství, kdy jsem byl milovníkem Malého boha, což byl komiks, který vycházel v časopise ABC. A samozřejmě Verneovek! Sci-fi je pro mne neskutečně široký svět, kde se může stát cokoli, a můžete potkat kohokoli. A když má navíc přidanou hodnotu v podobě skutečného románu, velmi chytrého a troufnu si říct s filosofickým přesahem, jako je tomu v případě Mycelia, je to vždy zážitek.

Jaký byl po roce zase návrat k vaší postavě  v druhém Myceliu? Vnímáte v ní nějaký posun, vývoj? 

Jana Stryková: Určitě. O Kamëlë se ve druhém dílu dozvídáme mnohem více než v dílu prvním a to je myslím ten hlavní důvod, proč mě tato kniha bavila ještě víc. Při čtení mě totiž zajímají hlavně pohnutky jednotlivých postav, akční scény jsou až jejich vyústění.

Jaroslav Plesl: Při četbě druhého dílu jsem se opět setkal s postavou Lucase Hildebranta. Je obdivuhodné, do jakých hloubek a analýz se autorka pouští, kam až v úvahách jednotlivých postav zašla. Jak precizně a s vytříbeným smyslem pro detail pracuje s každou situací a okolností, do jakých se hrdinové dostávají. Dává to velkou možnost ztotožnění se. Mycelium je obrovský fantazijní svět, ale s dokonale propracovanými realistickými scénami. Nejsilněji na mě působily momenty, kdy se Lucas ve vzpomínkách setkává se svým otcem. A konkrétně právě pohled na Lucasova otce se může v tomto druhém dílu pro posluchače pootočit. Mně samotnému při četbě jejich dialogů mnohokrát přeběhl mráz po zádech.

Jaké bylo vrátit se zase po roce k össenštině? Dělala vám výslovnost problémy, nebo se vám naopak všechno hned vybavilo?

Jana Stryková:  Ač jsem si össenštinu postupně vybavovala, problémy mi samozřejmě dělala, a jaké! Některé výrazy spíše připomínají jazykolamy, vřele doporučuji každému zkusit si přečíst některá jména nahlas!

Byla jste za tu dobu už zvědavá, co s Kamëlë  bude dál? 

Jana Stryková: Další díly jsem zatím dopředu nečetla, chci se nechat překvapovat. Nejvíce mě samozřejmě zajímá její minulost, vztahy a samozřejmě tajná láska. Doufám, že v příštích dílech najde své štěstí! A vedle toho stihne zachránit celý svět, vždyť je to akční hrdinka.

Překvapilo vás v druhém dílu Mycelia něco, co jste nečekali?

Jana Stryková:  Asi nekonečná fantazie autorky. Ta je dechberoucí.

Jaroslav Plesl: To, co Lucas zažívá je neočekávané a překvapující. Ale to je principem poutavého románu. Nadchlo mne kolik dějových zvratů, ale i zvratů vztahových a osobních se ve druhém dílu Mycelia odehrává a zase musím připomenout nepřekotnost a lásku k drobnohlednému pohledu, který autorka užívá. Moc se těším na další pokračování! 

 

Více

Mark Watney doufá, že přežije, já doufám, že to zvládnu…

S jakými úskalími se potýkal herec Jan Zadražil, když v audioknize MARŤAN ztvárňoval ztroskotaného astronauta?

 

S audioknihou Marťan jsme si na vás vyloženě „počíhali“, protože jsme chtěli, aby Mark Watney mluvil vaším hlasem. Jak se příběh astronauta ztroskotaného na Marsu líbil vám?
Jsem moc rád, že jste na mě s Marťanem počkali, i když to na podzim bylo s mými termíny poněkud komplikované. Sci-fi čtu odmalička, takže když mě vydavatelství už před časem oslovilo ohledně Marťana, byl jsem nadšený ‒ a po přečtení knížky ještě víc. Líbí se mi, že hlavní hrdina nebyl coby technik a biolog sice zrovna nejdůležitějším členem posádky, ale původně fungoval v kolektivu jako jistý stmelovač. Byl obdařen jistými osobnostními rysy, které mu hodně pomáhají v nastalé situaci, jež je neuvěřitelně náročná na psychiku. Zůstal sám a ví, že s největší pravděpodobností se zpátky nevrátí ‒ to by se musel stát zázrak. Ale on udělá všechno pro to, aby se ten zázrak stal. Zůstane aktivní, přemýšlí a ještě si z toho dokáže dělat legraci. Řekl bych, že i to ho drží nad vodou. 

Ztotožnil jste se v něčem s postavou Marka Watneyho?
Mně se hodně líbily právě ty části, kdy komentuje svou vlastní situaci s humorem, což mu podle mě umožní dál fungovat a nevzdat to. Hned na začátku říká: V lékárničce je toho morfinu dost… Takže se to dá vyřešit tak, že z něj bude tragický hrdina. Ale on to neučiní a udělá přesný opak. Udělá všechno možné i nemožné, i když to ze všech stran vypadá beznadějně, tak on v ten zázrak věří. Jeho postava mi byla od začátku sympatická právě tím, že neztrácí naději a má smysl pro humor.

Viděl jste filmovou adaptaci knihy?
Zcela záměrně jsem ji neviděl. Původně jsme měli v úmyslu načíst audioknihu tak, aby vyšla ještě před premiérou filmu nebo souběžně s ní, což se nám nakonec nepodařilo. Ale slyšel jsem ohlasy od lidí, kteří snímek viděli. Třeba moje žena film zhlédla a vrátila se poměrně zklamaná, i další známí to vnímali podobně. Teď budu spekulovat, ale nevím, jestli ten nadhled, který se dá vyčíst z knihy, se povedlo převést do filmu. Podle toho, co říkali ostatní, to vypadalo spíš jako hrdinský epos s velice americkými vsuvkami ze Země, kdy se celý svět spojí a všude vlají vlajky…  Z té knihy to na mě tak nepůsobilo. Když na Zemi nakonec zjistí, že přežil, je potenciální záchrana spíš trucpodnikem několika lidí, kteří si řeknou, že je to nutné a prosadí to za cenu porušení všech pravidel. A ústřední protagonista dělá na Marsu vlastně to samé, aby přežil, porušuje všechna pravidla. Takže je to o hrdinství, ale ne o tom velkém – nafouknutém, ale o vnitřním hrdinství každého člověka, který se může rozhodnout, že přežije. Že se o to minimálně pokusí, i když má jen mizivé šance. Ale až bude audiokniha hotová, tak se na film podívám rád, minimálně abych měl srovnání a představu, jak se jim to povedlo.

V knize a tedy i v audioknize je spousta technických podrobností. Jak se vám to četlo jako interpretovi, aby to bylo pro posluchače vstřebatelné?
Coby čtenáři se mi právě to líbilo ‒ důvodem, proč to hrdina zvládá, je jeho analytický způsob přemýšlení a znalosti technického rázu. Ale není to nijak zvlášť specializované, často na to jde čistě selským rozumem a taky mu nic jiného nezbývá, protože nemá k dispozici nic závratného. Můj tatínek umí řešit věci podobně … jak se říká, že tohle dobře dovedou Češi, kteří se za minulého režimu naučili všechno vykutit sami, protože nemohli spoléhat na zahraniční techniku nebo znalosti. Jde jen o to, přistoupit k problému úplně odjinud, paradoxně úplně jednoduše. Díky detailním technickým popisům pro mě bylo snáz uvěřitelnější, že to protagonista dokáže. 

Jak to ale přečíst tak, aby se to dalo poslouchat?
Jiná věc je, jak to převést do audioknižní formy. V knize se člověk přece jenom může vracet, zastavit, dohledat, když tomu nerozumíte… Tady jsme se nejvíc snažili o to, aby si člověk už po prvním poslechu dokázal představit, jak na to ten člověk jde, co se tam děje, kterak k tomu přistupuje. Měli jsme štěstí, že nás mohla ze ženského pohledu korigovat naše mistryně zvuku Karolína, která dala vědět, pokud měla pocit, že něčemu nerozumí. Občas nás zkrátka zarazila: To už je moc, teď netuším, jak to provedl. Byla nám takovým lakmusovým papírkem, aby to zůstalo pochopitelné a hlavně aby to nebyla nuda. Je zkrátka riziko, že přes všechny ty dopodrobna rozebírané technické věci se může trochu ztratit napětí dějové linky. Ale snad se nám to podařilo vybalancovat tak, aby to bylo pořád zajímavé a ve správnou chvíli přišla nějaká akce nebo introspekce ‒ aby posluchač měl šanci nahlédnout i do nitra hrdiny, co prožívá po psychické stránce.

A jak jste k tomu přistupoval interpretačně?
Některé části knihy se dají přečíst po domácí přípravě téměř napoprvé, ale nad těmi vyloženě technickými pasážemi jsme si museli sednout a domluvit se třeba i na tom, jak používat a vyslovovat odborné výrazy a jak navazovat, aby to mělo hlavu a patu. Je třeba k tomu přistupovat trochu ve stylu didaktického výkladu ‒ což znamená, že se nedá moc spěchat a je nutné hledat logiku ve větné stavbě, aby se přes všechny odborné výrazy neztratil smysl toho, co říkáte. Vyžaduje to mnohem větší přesnost přečtení.

Jak jste se na četbu připravoval? Kolikrát jste to četl?
Hodněkrát. Podobné pasáže mívám už z domova podrobně připravené. Každé souvětí musím mít dopředu označené a rozdělené na logické celky, abych se v něm neztratil. A potom jsme na tom pracovali i s režisérem během natáčení, protože jde jen o můj náhled, kdy se mi to zná logické, ale nemusí to fungovat. V tomto smyslu jsem absolvoval asi nejpečlivější přípravu, co jsem zatím k audioknize dělal. To člověk neschová tak, že nějak zatočí hlasem a je to. Jako Mark Watney doufá, že přežije, tak já doufám, že to zvládnu.

A co vás při natáčení nejvíc bavilo?
Vždycky jsem se nejvíc těšil na věty, které mám taky označené zvlášť, kdy Mark černohumorně komentuje situaci. Nejsou to celé pasáže, spíš takové reakce. Dost často po nějaké více technické části pronese nějakou zabijáckou hlášku. Ale úplně suše. Aspoň tak to na mě při čtení té knihy působilo. On to taky nemusí nijak „barvit“, protože své zážitky čte jako deník. Hrdina sám nemá žádného posluchače, kvůli kterému by z toho musel dělat vtip. On to prostě jen tak konstatuje. Ale zpravidla je to pravda. Akorát on tu pravdu nahlíží z velmi osobitého úhlu... A pak jsou tam výborné zlomy, které nejsou úplně očekávatelné. Vždycky, když už se mu daří, tak se to pak zase zalomí. Člověk mu hrozně fandí a jde s ním a každý ten zlom, kdy se dařit přestane, naplno pocítí. Bavilo mě, že to není jen vítězná cesta bez proher.

Jaký byste chtěl, aby z nahrávky měli posluchači pocit?
Přál bych si hlavně, aby nebyli zklamaní a aby si to užili. Rád bych si myslel, že je to zas jiné, než ostatní audioknihy, které jsem četl. Možná trochu troufale bych chtěl, aby z toho třeba měli ještě větší zážitek, než když to viděli v kině. Aby jim audiokniha otevřela nějakou další barvu vhttp://www.onehotbook.cz/audioknihy/zmizela/e vnímání příběhu, než když si to čtou sami. Navíc druhým „pozemským“ hlasem na audioknize je Jan Vondráček a pro mě je velká pocta, že se mohu zkombinovat s takovým hercem.

Prve jste zmínil, že od malička čtete rád sci-fi. Které knihy z žánru byste označil za své oblíbené?
Maminka nás od mala vedla ke čtení a s bráchou jsme brzy objevili sci-fi. Mám hodně rád věci od Ondřeje Neffa, třeba Můj život na Měsíci – což je dobrodružný příběh doplněný technickými záležitostmi. Rád čtu i Terryho Prachetta. 

 

Více

S Buškem z Velhartic bychom si měli co říct…

O Karlovi IV. jsme si s Jiřím Dvořákem povídali jen malou chvilku, ale na další zajímavosti se můžete herce optat 9. 2. na křtu audioknihy v Paláci knih Luxor.

 

Na co byste se Karla IV. zeptal, kdyby bylo možné se s ním setkat?
Těžká i lehká otázka. Tak dobře. Proč mu Čechy tak přirostly k srdci?  Myslím, že právě dnes by ta odpověď byla velmi zajímavá.

A na co byste se rád případně zeptal autora Tajného deníku Josefa Bernarda Prokopa?
Kde a kdy vzal tu odvahu mluvit za Karla IV.? A kde se vzal ten prvotní nápad?

Co jste se z Tajného deníku dozvěděl o Karlovi IV. nového, co jste třeba předtím netušil?
Celé je to samozřejmě autorská licence, spousta věcí vychází ze spisovatelovy fantazie. Ale věřím mu, že důkladně zkoumal historické prameny. Pro mne je velmi zajímavý panovníkův vztah k ženám: mám na mysli přístup k jeho vlastním manželkám a v souvislostech dané doby. Jestli to tak skutečně bylo (a podle této audioknihy ano), ale dokonce i kdyby vše vycházelo jen z deseti procent reálného základu, tak to byl zkrátka neuvěřitelný chlap, kterého by teď dnešní Evropa potřebovala. Protože, jak se chováte k ’vlastním‘, tak se chováte k světu.

Jak jste se rozhodl slavného panovníka, historickou osobnost pojmout herecky? Byl vám něčím i osobnostně blízký?
Nerozhodl jsem se. Nechal jsem se vést složitými zákoutími literatury. Jestli mi byl blízký? Myslím, že společně s Buškem z Velhartic bychom si měli co říct… (smích)

Je četba knihy s historickou tématikou ve studiu v něčem jiná, než četba současného románu? 
Dikce by měla být vždy velmi dobrá, ne-li perfektní. Jiná otázka je samozřejmě výraz. Archaická slova jsem naštěstí moc řešit nemusel, byla tam minimálně. Četba historického románu je odlišná snad jen v pochopení doby, ve schopnosti představit si kontext, ve vytvoření si vlastního světa po boku těch, o kterých čtete. O odvaze být s nimi na místech, která popisují.

 

Více

Večer na téma PODVOLENÍ

Zaujal vás námět románu PODVOLENÍ Michela Houellebecqa? Pak nemůžete v úterý 19. 1. 2016 chybět od 18. hodin v pražském Café Ponrepo, kde mu bude věnován celý večer.

 

Francie, rok 2022. V prezidentských volbách vítězí kandidát strany zvané Muslimské bratrství, které ostatní partaje podpoří, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty. Muslimská vláda za svou prioritu považuje pouze školství a vzdělávání, protože jde o základ, díky němuž lze dosáhnout absolutní proměny společnosti, jejímž základním kamenem se znovu stane rodina a patriarchát. Celou situaci sarkasticky glosuje mizantropický akademik zmítající se v krizi z nedostatku pocitu smysluplnosti existence.

Román PODVOLENÍ vzbudil rozjitřené emoce už kvůli svým východiskům, přestože jej lze vykládat mnoha způsoby - což rozhodně povzbuzuje diskusi. Také nás zaujala jeho mnohovrstevnatost a proto jsme se rozhodli pro audioknižní zpracování, jak uvedl i Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook: „Michel Houellebecq provokuje, ale inteligentně, s nadhledem, s typickým sarkasmem, fantazií i erudicí a je u toho všeho navíc velmi vtipný. Pro mě je to neodolatelně svůdná kombinace, text, který pro nás bylo nezbytné pomocí mluveného slova obohatit o další rozměr. Slyšet takové dílo ve formě pečlivě nastudované audioknihy ještě více podněcuje fantazii a uvolňuje prostor pro přemýšlení nad sebou samým a naším světem.“ A dodal: „Nakonec, proč je román považován za tak kontroverzní? Snad proto, že prezidentský kandidát Muslimského bratrstva převezme prezidentský úřad Francie čistě demokratickou cestou pomocí svobodných voleb? Nebo tím, že k podmanění slábnoucí kultury, jejíž kořeny jsou průběžně samovolně vyvracovány, vlastně není potřeba agrese, jíž se všichni tak bojí? Neobžalovává Východ, nýbrž naši vlastní pohodlnost a povrchnost.“ 

Pokud byste rádi audioknihu či knihu prodiskutovali nejen s Martinem Pilařem z OneHotBook, ale i s překladatelem Alanem Beguivinem, šéfredaktorem nakladatelství Odeon Jindřichem Jůzlem a literárním kritikem Janem M. Helleremnemůžete v úterý 19. ledna od 18. hodin chybět v Café Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1), kde bude tématu věnován celý večer. 

Ukázku z textu přečte herec Igor Bareš, který je rovněž vypravěčem audioknihy, jež bude v průběhu akce k dostání s 25% slevou

Během besedy budete moci svlažit hrdlo nápoji zdarma (vodou i vínem) a připojit se na Wifi.

Taková je dobrá literatura

S Igorem Barešem jsme si povídali o tom, jak vnímá téma, zpracování i protagonistu románu PODVOLENÍ a o spoustě dalších věcí, které jeho četba přináší na mysl.

 

Četl jste už dříve nějakou knihu od Michela Houellebecqa?
Nečetl. Ale když jsem o tom, že čtu zrovna tuto audioknihu, mluvil s několika hereckými kolegy, autorovo jméno všichni znali a všichni o něm mluvili s velkým zaujetím.

Jak se vám Podvolení líbilo, jak jste ho vnímal?
Z četby audioknihy mám zvláštní zkušenost. Při první nahrávací frekvenci jsem si moc nebyl jistý, co si o románu myslet. Já sám mám raději jednodušší příběhy, klidně detektivní, dobrodružné nebo i psychologické a tady jsem váhal, jak to mám vnímat. Pak ale proběhly události pátku třináctého, kdy v Paříži došlo k teroristickým útokům. Najednou se mi to propojilo, protože jsem pochopil aktuálnost toho příběhu a k dalším frekvencím už jsem pak přistupoval jinak. Navíc jsem byl velmi překvapen, jak autor střídá žánry. Některé kapitoly připomínají sociálně-ekonomické studie – třeba když mluví o volbách a politické situaci ve Francii – a pak velmi ostrým střihem dokáže sklouznout až k téměř pornografické literatuře. Dokazuje tak, že velmi různé žánry mohou jeden vedle druhého funkčně koexistovat a společně opravdu o něčem vypovídat, což se mi hodně líbilo.

Jak jste zmínil, kniha i poměrně explicitní sexuální scény. Jak se vám takové pasáže nahlas ve studiu četly?
Jsem profesionál, a kdyby to bylo nutné, dokážu přečíst i telefonní seznam – kdyby se to někomu zachtělo poslouchat. Navíc nejde o nic samoúčelného, má to svůj význam. Je tam například velmi sugestivně popsána jedna sexuální scéna, která ale končí tím, že partnerka hlavnímu hrdinovi říká: A víš, proč jsem tohle pro tebe udělala? Ne proto, že bych byla nymfomanka, ale protože tě mám ráda. To je okamžik, který člověka až dojme. 

Vypravěč je intelektuál, cynik, člověk ve spirituální krizi. Jak jste se rozhodl pojmout jej herecky?
Myslím, že tam nešlo nutně o to, vystihnou psychologii jednotlivce. Mohl by to být i kdokoliv jiný než vysokoškolský profesor. Autorovi podle mě šlo o to, aby – v tom sci-fi, protože se to odehrává roku 2022 – zvedl prst a ukázal, že by to takhle mohlo dopadnout. A myslím, že během několika generací to tak třeba i dopadne… A že bychom si to možná měli uvědomit a něco s tím udělat.

Zároveň lze ale román číst nejen jako zprávu o hrozbě o pronikání cizích vlivů, ale jako diagnózu vyčerpanosti západní kultury…
V  románu se muslimská strana dostane do vlády přesně proto, že se klasicky nedohodne levice s pravicí, a když se dva perou, třetí se směje. Lze to vnímat tak, že nejsme na té úrovni, na které bychom měli být.

Ústřední hrdina je rovněž poměrně ambivalentní postava. Ale není úplně jasné, jestli se rozhoduje pouze z pragmatické pohodlnosti, nebo zda ho přesvědčí i něco jiného.
Podle mě je to spíše antihrdina, protože slevuje ze svých pozic. Ale v tom, že jeho jednání i celé dílo lze vykládat více způsoby, tkví asi největší síla autora. Čtenáři jsou různí a každý si v příběhu může najít to, co mu názorově konvenuje. Taková je dobrá literatura.

Co bylo při natáčení nejobtížnější? 
Jak už jsem zmínil, nejnáročnější byla první frekvence. Martin Pilař z vydavatelství OneHotBook i režisér audioknihy Michal Bureš o knize hovořili s nadšením, které jsem na začátku tak docela nesdílel. Ale následné události v Paříži mě přinutily se na dílo dívat z jiného úhlu a najednou jsem v tom začal nacházet opravdu aktuální souvislosti, které se zároveň skutečně děly.

Jak coby při čtení nakládáte s tím, že autor porůznu mění žánr: chvilku eseje o spiritualitě, pak socioekonomické teze, k tomu satira a další zmíněné polohy…
Interpret by měl posluchačovu pozornost udržet tím, že neupadne do stereotypu a do monotónnosti. Osobní pasáže samozřejmě vyžadují jistou emoční investici, kdežto obecnější záležitosti jsou vyprávěny spíše informativnějším tónem. Přesto je však potřeba je číst sdělně, aby posluchač nebyl po třech stránkách unaven. Úplně zjednodušeně řečeno zde platí stejný princip jako na divadle: rychle – pomalu, nahlas – potichu. Když tohle vzájemně vyvážíte a budete tempo či intenzitu správně střídat, pozornost posluchače zůstane napjatá.

Jak se na takové čtení ve studiu připravujete?
Zrovna hraji v Národním divadle v Našich furiantech manželský pár s Taťjanou Medveckou, která také čte audioknihy, teď třeba pro OneHotBook S elegancí ježka. Nedávno jsme se o tom bavili a ona mi říkala, že se na všechno velmi poctivě připravuje. Já si to naopak moc dopředu nečtu. Já si projdu text, který mi byl svěřen a když zjistím, že se to dá číst z listu, o to víc mě to baví, což doufám, že přenesu i na posluchače. Jiná věc je, když po mně režisér chce něco, o čem nejsem zcela přesvědčen. Pak dojde k dialogu a najdeme společnou cestu. On to ví lépe, protože má vše důkladně nastudované, kdežto já k četbě přistupuju intuitivně. Michal Bureš navíc herce nutí číst v poměrně rychlém tempu, což je v současné rychlé době zcela na místě. Když jsem viděl své starší divadelní záznamy, v duchu jsem si říkal: „Hrej rychlejc, proboha, hrej, rychlejc. Na to se nedá dívat!“ A to podle mě platí i v případě audioknih. 

Román je místy i poměrně ironický až sarkastický. Není těžké intuitivně načasovat pointy tak, aby skutečny vyzněly vtipně?
Zkrátka věřím v intuici a snad i talent, jakési „umění okamžiku“, kdy ten text na člověka zapůsobí a  v těch výrazových prostředcích se to jakoby „objeví samo“.

Jak jste se popasoval se spoustou francouzských výrazů, které s sebou text odehrávající se ve Francii nese?
Patřím ke generaci, která umí jenom špatně rusky, ale režisér Michal Bureš je francouzštinář, takže mi potenciálně problematické foneticky přepsal. A číst umím. (smích)

 

Více

Jen výzvy na hranici možností člověka posunou

Při rozhovoru o audioknize SBĚRATEL herci přiznali, že natáčení rozhodně nebyly "žádné lázně".

 

Jak se vám líbila samotná kniha?
Lucie Pernetová: Líbila se mi moc. Četla se jedním dechem, protože při prvním čtení lze text vnímat trochu jako detektivku a člověk neustále v napětí, jak to celé dopadne. Ale potom, při vlastní práci a při pozornějším čtení jsem si uvědomila, že to není jen „taková krimi“, ale něco mnohem víc. A konec je naprosto šokující, už z lidského hlediska se tomu prostě nechce věřit.

Jaroslav Plesl: Myslím, že se jedná o mimořádné dílo a ačkoli nejsem literárním kritikem a z Fowlesovy tvorby jsem přečetl už jenom Věž z ebenu a Larvu, pokládám Sběratele za jeden z vrcholů autorovy práce. Je to strhující thriller a dokonalá studie psychopatického jednání. Závěr příběhu mne ovšem nepřekvapil, protože jsem ho znal z divadelního představení, které jsem kdysi viděl.

Dokázali jste se se svými postavami při čtení nějak ztotožnit?
Lucie Pernetová: Už při prvním čtení mi přišlo pozoruhodné, jak autor dokáže mást čtenáře. Díky tomu, že zpočátku celé vyprávění zprostředkovává jen Frederick, zdá se být daleko sympatičtější než Miranda, která působí trochu jako zhýčkaný fracek. Protože člověk zkrátka začne zapomínat na to základní, co je v celém příběhu špatně a od čeho se to celé odvíjí. Přesto se může posluchač přistihnout, že mužské postavě fandí, i když ví, že to, co dělá, není dobré. 

Jaroslav Plesl: Frederick je možná ambivalentní, ale kamarádit bych s ním opravdu nechtěl. Jeho chování je neobhajitelné. Možná působí jako křehká bytost, ale je to bestie a jeho jednání je veskrze nelidské. Frederick je sexuální maniak, který si polapí dívku a přidá ji do svých sbírek… Ale nechce jí ublížit, chce ji jenom vlastnit. Ovšem ztvárňoval se mi dobře, protože takovýto typ postavy skýtá spoustu valérů, s nimiž si lze pohrát. Já jsem se k tolika kladným hrdinům ještě nedostal, ale rozporuplné charaktery jsou pro mě přece jen větším zdrojem inspirace. 

A jak se vám z tohoto hlediska postavy hrály, když je posluchač v průběhu dění vnímá různorodě?
Lucie Pernetová: Celé natáčení pro mě bylo dost intenzivní, protože režisér Michal Bureš je na herce skutečně velice náročný. Už po první frekvenci jsem měla pocit, že jsem naprosto vyřízená, emocionálně vyždímaná. A to se pak ještě stupňovalo s každým dalším nahráváním. Rozhodně šlo o větší výdej osobní energie, než jsem na začátku čekala. Byl to obrovský zážitek, protože i když mám zkušenosti z rozhlasu, ještě se mi nestalo, aby se v práci s mluveným slovem šlo do takové psychologické hloubky. 

Jaroslav Plesl: Snažil jsem se postihnout jistou paralelu mezi Sběratelem a filmem Mlčení jehňátek. Je pro mne fascinující, jak Anthony Hopkins dokázal ztvárnit kanibalistické monstrum tak, že vám je Hannibal místy sympatický. Snad je to v tom, že autor a vy jako jeho prostředník dopřejete i antihrdinovi lidské rozměry, vlastnosti a rysy, které máme všichni. Že ho nehrajete jako šarži. A tuto nečernobílost pak divák i posluchač ocení.

Co pro vás bylo nejobtížnější?
Lucie Pernetová: Nejtěžší pro mě asi bylo naplnit režisérovu představu ve způsobu čtení Mirandiných deníků. Michal Bureš totiž nechtěl, abych četla jen významy slov, ale nějak v sobě našla jeden konkrétní pocit – což byl v tomto případě vztah ke staršímu muži, otcovsko-učitelské figuře – a v té emoci nenaplněné touhy to celé vyprávěla, i když šlo třeba o vzpomínku, že obdivovaná osoba čistila rezavé kolo. Zkrátka nechtěl, abych posluchače informovala o písmenech, z nichž se sdělení skládá; šlo o to, že se písmena jakoby „svezou“ s pocity té postavy. A to pro mě byl masakr, nebylo to lehké. Z toho, co všechno může herec ve své práci obsáhnout, je mi nejvlastnější pohyb. Což mi zrovna u audioknih moc nepomůže. Zároveň ale knihy miluju a slovo mám ráda, takže nahrávání pro mě byla obrovská zkušenost, protože jenom výzvy, které jsou trochu na hranici možností, mohou člověka posunout někam dál. 

Jaroslav Plesl: Na práci s Michalem Burešem se pokaždé moc těším, i když je velice náročný režisér. Natáčení s ním rozhodně nejsou žádné lázně a musím přiznat, že když už jsem četl jeden odstavec podesáté a z režie se opět ozvalo: „Stop!“ a zazněly další připomínky, musel jsem zatnout zuby. Ale na druhou stranu je to právě práce s Michalem, při které jsem zažil u mikrofonu neopakovatelné okamžiky. Skutečné emoce. Skvělé vedení, výborně vyložený text, trpělivost a zároveň to, že vám nic nesleví – právě to pro mě dělá naši spolupráci nezapomenutelnou. Ale práci na Sběrateli nakonec nepokládám za nejnáročnější. Nejhlouběji jsem si určitě sáhnul při Pádu Cařihradu. Tato kniha je rozsahem a komplikovaností textu, ale i emocionální vypjatostí rozhodně dalece nejtěžší četbou, kterou jsem kdy dělal. 

Jak jste se na natáčení audioknihy připravovali?
Jaroslav Plesl: Knihu jsem během přípravy na nahrávání přečetl dvakrát. Poprvé tak říkajíc jedním dechem a posléze po částech, které se měly v daný den nahrávat. Na tento typ interpretce se snažím připravit pečlivě a jednotlivé úseky knihy, které mají být nahrávány, studuji v rámci svých časových možností zodpovědně.

Lucie Pernetová: Když jsem se dozvěděla, že mě obsadili, zavolala jsem Hynkovi Čermákovi, o němž jsem věděla, že s vydavatelstvím OneHotBook spolupracuje a ptala se ho, jak se na to nejlépe připravit. Samozřejmě jsem si text důkladně pročetla, ale říkala jsem si, co všechno bych ještě mohla pro zdar věci udělat. A Hynek říkal, že vyzkoušel spoustu variant přípravy, ale nejvíce se mu osvědčilo, když si před cestou do studia ještě znovu čerstvě přečte těch čtyřicet nebo padesát stránek, které za frekvenci zhruba zvládne. Tak mu v hlavě nejlépe utkví smysl vyprávěného a lépe se mu vybavuje při samotném čtení. Když si člověk udělá týden před nahráváním poznámky v celém textu, tak se v tom později stejně hned nezorientuje. A ukázalo se to jako dobrá rada. Navíc u režiséra Michala Bureše by mě „nezachránilo“ nějaké značení důrazů a interpunkce, protože jeho opravdu čítankové čtení nezajímá. 

Když milujete knihy, co ráda čtete?
Lucie Pernetová: Teď mám dvě malé děti, takže popravdě poslední dobou spíš dětskou literaturu. Nicméně jsem o prázdninách četla Murakamiho Kafku na pobřeží a thriller Temné kouty od Gillian Flynnové. Největším literárním zážitkem z posledního půl roku jsou pro mě knihy Kateřiny Tučkové, které mě úplně uhranuly. Měla jsem pak tendenci dětem hodně pouštět pohádky, aby si mohla číst dál… A loňské prázdniny jsem četla Zlodějku knih, která mě také hodně pohltila, stejně jako třeba Hosseiniho Lovec draků. Dlouho jsem také měla v oblibě Johna Irvinga. Mám hodně ráda i Mawerův Skleněný pokoj a ráda bych si přečetla Dívku, která spadla z nebe. A teď mám na nočním stolku román držitelky Pulitzerovy ceny Zátiší s kousky chleba.

V knize jsou od sebe části vyprávěné Frederickem a Mirandou naprosto oddělené, ale audiokniha umožnila, aby mezi sebou postavy vedli i dialogy. Jak často jste byli s Jaroslavem Pleslem ve studiu dohromady?
Lucie Pernetová: Z mého pohledu jsme byli ve studiu společně tak půl na půl. Půlka práce byla samostatná četba Mirandiných deníků a půlka dialogy s Jaroslavem Pleslem, který samozřejmě ještě načítal sám svoje pasáže, jež jsou základem celého vyprávění.

A jak se vám společně pracovalo?
Lucie Pernetová: Báječně, navíc je to ohromná škola. Jarda má v tomhle směru přece jen víc zkušeností než já a navíc už znal i pana režiséra, takže na rozdíl ode mě věděl, do čeho jde. A hlavně není sporu o tom, že je úžasný herec. Zároveň mi byl ve studiu skvělým parťákem, což bylo příjemné. 

Jaroslav Plesl: Šlo nám to dobře. Snad i proto, jak Lucka už zmiňovala, že Michal Bureš patří k nejnáročnějším z režisérů, s nimiž jsme kdy pracovali, ale na druhou stranu jsem nikdy nezažil ve studiu tak intenzivní pocit skutečného prožitku, jako právě při práci s ním. A Lucka je skvělá kolegyně: pečlivá, inteligentní, talentovaná, krásně čte, hezky vyslovuje, dobře se na ni dívá… Samé krásné chvíle při práci.

 

Více

Ježíškova audioknižní poradna

Rádi byste svým bližním věnovali pod stromeček audioknihu, ale nejste si jistí, která by jim udělala největší radost? My naše tituly známe skrz naskrz a rádi vám s dárkem poradíme...

 

Posloucháte rádi audioknihy a chtěli byste se o tuhle radost o Vánocích podělit? Jak ovšem vybrat tu pravou nahrávku, když jste jich od nás slyšeli jen několik? My jsme je poslouchali všechny obzvláště důkladně a rádi vám podáme pomocnou ruku. Stačí, když napíšete na e-mail redakce@onehotbook.cz, do pošty nebo do komentáře na Facebooku a do předmětu uvedete Ježíškova audioknižní poradna

Pak už jen postačí, když v těle zprávy prozradíte, pro koho dáreček vybíráte (tedy jestli maminku, tatínka, dědečka, babičku, bráchu, sestru, kamarádku, přítele, či děti), případně aspoň, zda jde o ženu nebo muže a v jakém věkovém rozmezí.

Výběr pomůže ideálně vyladit, když rovněž připíšete, jaká témata či žánry (nebo dokonce konkrétní tituly) má potenciální obdarovaný rád v knižní či audioknižní podobě. Zkrátka, co se mu / jí líbí číst nebo poslouchat.

Pak už vám náš speciální dárkový guru odepíše, co z naší produkce by mohlo té šťastné osobě udělat největší radost.

A protože i my rádi šíříme nezapomenutelné zážitky, ze všech tazatelů náš poradce před Vánocemi rovněž vylosuje šťastlivce, jimž také pošle něco (audioknižního) pod stromeček.

Tak se ptejte a rozdávejte příběhy, které si chcete nechat vyprávět.

Sympaťák s těmi nejhoršími vlastnostmi

Ještě žádný interpret nás v rozhovoru nenechal tak důkladně nahlédnout do své herecké "kuchyně" jako Lukáš Hlavica. Co bylo při četbě MORTDECAIE obtížné, i když by vás to třeba ani nenapadlo...?

 

Jak se vám četl Bonfiglioliho text, který používá nesmírně složitý až šroubovaný jazyk s dlouhými souvětími plnými vsuvek a skrytých humorných point?
Ten text je především třeskutě vtipný, což pro mě bylo nejzákladnější. Když se člověk probírá autorovou vegetací slov a přebujelých vět, samozřejmě je potřeba se dobře připravit, protože na něj číhají velikánské pasti. Všechny pointy přicházejí po dlouhé expozici. Nahrávání bylo velké potěšení, ale také jsem věděl, že bude náročné. Je to taková akrobacie, jako chození po vysoko napnutém laně; člověk musí neustále balancovat, protože mu hrozí, že se neudrží, že spadne někam jinam. Ale zase jen v tom dobrodružství. Mluvili jsme o tom i s režisérem Michalem Burešem: V žádném případě nemůže chybět předchozí příprava, ale pokud má člověk text už nějak zpracovaný, musí ve studiu dokázat vše opustit a spolehnout se, že podstatu už získal. Pak je to jízda na horské dráze. Je nutné sám sebe překvapovat a mít z nástrah textu potěšení. Teprve když se to podaří, je možné text interpretovat tak, aby člověk dosáhl kvality předlohy.

A jaká byla vaše domácí příprava?
Knihu čtu základně dvakrát. Nejdřív klasicky, prostě jako když si člověk čte knížku.  Podruhé text už čtu jako budoucí interpret s tužkou. A mám svoje soukromé značky, jimiž si jej doslova prošpikuji. Mám tak leccos vyznačené… V Mortdecaiových větách je spousta skrytých závorek, které musí člověk jakoby inverzně podsunout, ale při tom zůstat intonačně „ve vzduchu“ – nahoře – aby mohl navázat. Pak jsou i češtinské pasti, kdy jsou vedle sebe slova, která končí a začínají stejným písmenem. Tam je nutné si udělat náznak: pozor, tady musí být drobná odrážka, protože souhlásky je třeba malinko, leč neznatelně oddělit. A pak mám ještě sloupeček vedle, kde si napíšu tempo, zda je lepší ten odstavec číst rychleji či pomaleji… 

Jak výrazně se snažíte odlišit jednotlivé postavy?
Mortdecai má až neuvěřitelné množství postav a přímých řečí. Proto je nutné si pro sebe vždycky udělat základní obraz konkrétního protagonisty, nějak ho vidět a potom se jakoby skrz něj dívat na svět. A pak podle toho, jak je figura důležitá a jak moc promlouvá přímou řečí, zvolit buď větší hereckou charakterizaci, nebo naopak jen náznak. Lze si s tím zkrátka pohrávat na určité škále. Samozřejmě, že pak nejde o komplexně zahranou postavu, ale je naznačená vybranou drobnou charakteristikou. 

Celý text je natolik záludný, že se skoro nelze ptát, co pro vás bylo nejobtížnější. Co třeba ruská část a přízvuky tamních mafiánů?
V tomhle je pro mě cenné, že chci občas sám sebe překvapit. Samozřejmě vím, že tam bude ruská epizoda, nebo vstup vrátného s charakteristickým projevem, nebo nějaký z mnoha policistů od komisařů po nejposlednějšího okrskáře, kteří v příběhu vystupují… Ale podle mě není dobré si všechno zkoušet dopředu. Stačí být připraven a pak vidět, co to „hodí“. Buď to zvládnu sám, nebo mě upozorní režisér. Byl jsem rád, když mě varoval, že se v projevu něco jakoby opakuje, že mu figury splývají. Pak jsme to řešili hned na místě a postavu jsme posunuli někam jinam, třeba od určitého temného tónu k jemnějšímu a podobně.

V knize je spousta postav ze všech konců světa, dost se tam i cestuje. Jak jste to zvládal výslovnostně?
Výslovnostně mi, třeba s francouzštinou, pomohl režisér, protože v téhle řeči jsem naprostý analfabet. S angličtinou jsem si nějak poradil. V češtině je ovšem problém, že jakmile jsou cizojazyčná jména v textu skloňovaná, vzniká otázka, jak je vlastně vyslovit. V těch pádech se to zkrátka nedá říci tak, jako by to říkali Britové. Musí se to číst jakoby správně anglicky, ale říkat vlastně česky. Jde i o problém důrazu: čeština klade důraz na první slabiku, což jambická angličtina takto nemá. Ale jakmile se skloňuje, člověk musí dodržet normu češtiny a říci to s důrazem na první slabiku, z čehož vznikne trochu hybrid. 

Jak náročné je dokázat tohle všechno a k tomu neustále udržovat příběh v humoristické linii, vypíchnout všechny pointy a podobně?
Člověk musí každopádně humoru dané knihy fandit a rozumět. Jsem, doufám, obdařen určitým smyslem pro humor, takže mi to nedělalo problém. Opravdu jsem se bavil. Když se člověk něčemu směje, tak tím smíchem nadšeně říká: Rozumím! U četby humoristického románu ale platí jisté zákonitosti – v nasazení a ve střídání temp. Právě střídáním tempa vzniká rytmus, jímž lze dosáhnout zprostředkování humorného ladění neboli četby v komediálním duchu. 

Vzhledem ke komplikovanému jazyku je možné, že se Mortdecai bude lépe poslouchat než číst, protože jako interpret zdůrazníte momenty, v nichž by se čtenář mohl při nedostatečném soustředění ztrácet…
To se uvidí, nebo spíš uslyší. Někdo holt radši poslouchá a někdo radši čte. Jako když máte film a knížku. Někdo preferuje, že si při čtení sám vytváří „film v hlavě“ a odmítá, když je mu předložena jiná filmová verze. A někomu se možná vlastní „film v hlavě“ při čtení zase tak snadno nerozběhne, a když pak vidí opravdu dobré filmové zpracování, teprve se mu to sepne. Mně se to stalo třeba s Vláčilovou Markétou Lazarovou – až poté, co jsem viděl film, jsem se zpětně vrátil k předloze a chápal jsem ji díky tomu snímku lépe, než při prvním čtení. V případě Mortdecaie jde o román, který je jako vybroušený diamant, takže jestli se mi aspoň z většiny podaří dosáhnout podobného vybroušení jednotlivých faset, budu strašně rád.

Zmínil jste filmové adaptace, neviděl jste v kině také Mortdecaie?
Neviděl a asi je to dobře, i když vůbec nevím, jaký ten film je. Ale řekl bych, že bude nesmírně obtížné převést tenhle text do obrazu, protože kniha je výrazně založená na jazyku a slovu. 

Na druhou stranu zase film autora více vnesl do všeobecného povědomí…
I pro mě to byl objev. Musím se přiznat, že jsem Bonfiglioliho doteď vůbec neznal. Už jeho jméno je zvláštní, protože zní italsky a kniha je přitom tak ryze britská. Ale dnes si říkám, že nechápu jak to, že jsem ho neznal. V mnohém mi totiž připomíná mého milovaného Roalda Dahla.

Líbil se vám hlavní hrdina a vypravěč Charlie Mortdecai?
Autor dokázal nádherně vyvážit negativní stránky protagonisty humorem. Pro Charlieho je typická neuvěřitelná chvástavost a určité sklony – evidentně je notorik, skoro narkoman. Má v podstatě téměř nejhorší vlastnosti, jaké může člověk mít: je pyšný, má velmi problematickou morálku, je v jistém smyslu machista… Ale všechno podává s tak báječnou sebeironií, že je tím vykoupen. Je úžasné, jak postava, která má ty nejhorší vlastnosti, může být člověku obrovsky sympatická.

Jste oblíbený vypravěč audioknih, ale jste i jejich posluchač? 
Audioknihy poslouchám rád, zejména v autě. Tam mají asi největší uplatnění, protože lidé tráví čím dál víc času v dopravních prostředcích. Pak není nic lepšího, než si pustit nějakou podobnou nahrávku jako je Mortdecai.  Sám mám velké štěstí, že i moje děti rády poslouchají a vydrží třeba pět hodin. Díky tomu pak máme i společný zážitek, na což doma zpravidla není čas. Pro inspiraci poslouchám nahrávky starých mistrů, to je pro mě klíčové. A protože jsem zároveň rozhlasový režisér, poslouchám audioknihy i z profesionálního zájmu, abych si vytipoval potenciální interprety. 

 

Více