Taky rád przním klasiku a rozjímám nad důchodem,

takže už jen v tom je mi Pratchett blízký, svěřuje se Jan Vondráček, interpret audioknihy Sekáč

 

Smrť je nezvěstný. Prý jaksi odešel – ale pak se ukáže, že dostal padáka. To samosebou na Zeměploše TERRYHO PRATCHETTA (1948–2015) způsobí zmatky, k nimž dojde vždycky, když se zruší hojně využívaná veřejná služba. V nastalé mele se na venkově zjeví SEKÁČ, který se kosou ohání na velmistrovské úrovni. Toho vyšnořeného bělouše nejspíš někde ukradl, nicméně kdo by se v tom vrtal, když vypukly žně a pracantů je zapotřebí. Nastupuje tudíž jako vítaná posila na farmě slečny Zahořalé a dává se do díla. A to je parketa jako dělaná pro herce JANA VONDRÁČKA, který tuto slavnou britskou grotesku načetl v audioverzi. S jejím autorem se ostatně nesetkal poprvé.

 

”Pratchett je jedním z klasiků žánru fantasy. Jak jste se s ním seznámil vy?

V našem divadle. Do té doby jsem ho nijak podrobně neznal, protože fantasy zase tolik nečtu – tu mají rády moje děti, které jsou ale mladší než generace jeho kultovních vyznavačů. Mám dojem, že za vším tenkrát stály čtenářské záliby syna Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, což je naše dvorní režisérka a její muž dramaturg. Zalíbilo se jim to natolik, že se rozhodli nastudovat Soudné sestry, a tak jsem měl možnost se s autorovou tvorbou potkat. S dramatizací byla kniha obohacena další rozměry, mimo jiné o hudební složku, kterou jsem dostal na starost, a byť jsem v té adaptaci tenkrát jako herec nehrál, dost mě bavilo psát k tomuhle dílku hudbu. Zábavné to bylo například už jenom tím, že nikdo do té doby nezhudebnil Ježčí píseň, která navíc ani v knize není dokončená, takže Mirek Hanuš k ní musel dodělávat text. Ta písnička byla zkrátka vždycky jen nakousnutá, nedořečená, natož nazpívaná. Takže jsem z ní udělal něco jako irskou „skočnou“, která mi k tomu účelu přišla vhodná, poněvadž tím, jak i Pratchett sám splétá řadu klasických příběhů, námětů a postav, všecko tak nějak osobitě przní. I já strašně rád przním klasiku, takže v tom jsme se sešli. A když jsme se sešli poprvé naživo – na premiéře –, byl spokojený i s mou hudbou, což mě samozřejmě zahřálo u srdíčka. 

 

”V Divadle v Dlouhé se dávaly hned dvě Pratchettovy hry, díky nimž jste se setkal i s jeho dvorním českým překladatelem Janem Kantůrkem. Máte hezké vzpomínky na tahle setkání?

Mám – a byla radost tuhle dvojici pozorovat. Co já vím, tak Kantůrek s Pratchettem si ohromně sedli, a pokud je mi známo, tak se spisovatel dal kdesi slyšet, že právě jeho český překladatel je ze všech překladatelů jeho srdci nejbližší. Leckde třeba jeho způsob humoru narazil, některým národům prostě musíte něco vysvětlovat víc polopatě, některé postrádají určitý typ smyslu pro humor, jenže s Kantůrkem to bylo jiné. A není to jen tím, že ostrovní a český humor jsou si asi v mnohém podobné. Ti dva prý spolu vždycky zmizeli někde ve čtyřce v Braníku, ládovali se tam nakládaným hermelínem, popíjeli pivo a pozorovali štamgasty, protože tyhle typy a tohle prostředí Pratchett miloval a taky z něj častokrát čerpal.

 

”Jaký byl v osobním styku?

Příjemný, neokázalý, mile výstřední (viz jeho klobouky a pestrobarevné vestičky) a hlavně vtipný. Napsal třeba do divadla něco v tom smyslu, že jelikož je po Rowlingové snad jedním z nejlíp placených světových autorů, měl by mít samozřejmě i manýry, takže má tyto zásadní požadavky: při letu čarodějnic žádá diskokouli metající po stěnách hvězdičky, do toho ať laskavě duní Richard Wagner, a když si hamletovský vévoda Felmet myje po vraždě ruce, ať si jeho představitel drásá škrabkou na brambory kůži na zápěstí přesně tak, jak se to píše v knížce. Jasně že to nemyslel vážně. Hanka Burešová mu přesto vyhověla, a tak maskérky Tomáši Turkovi natřely ruce latexem a on z nich pak škrabkou tahal cáry gumy, z čehož samozřejmě největší záchvat smíchu v sále dostal při premiéře sám Pratchett. Bylo na něm vidět, jak je z toho blaženej. A ještě se nám tehdy stala taková věc (snad to smím prásknout), že mu Mirek Táborský, který hrál šaška, v euforii při děkovačce vrazil do ruky svoji rekvizitu, ručně vyřezávanou hůlku s hlavou šaška bratru za čtyři tisíce, autor to pochopil jako dar a odvezl si ji domů. Jenže za dva dny se mělo hrát znova a ta hůlka se musela šíleným fofrem znova vyřezat, protože nikdo neměl odvahu mu dáreček vzít, když ho to tak potěšilo. 

Nicméně – když naše divadlo v roce 2002 postihla povodeň, byl autor mezi prvními, kdo přispěl na jeho obnovu. Poslal asi 1 000 liber a podpořil mezi českými fanoušky sbírku, že kdo věnuje nejvíc, toho plné české jméno použije v další knížce a dotyčný vítěz si může domluvit i příslušné charakterové vlastnosti, což mělo být stvrzeno smlouvou. To právo si tenkrát kdosi vydražil v přepočtu asi za 1 500 liber. Tuším, že jeho postava vystupuje v románu Zaslaná pošta, ale co se týče charakterových vlastností, prý od něj spisovatel nakonec dostal úplně volnou ruku. A potom jsme ještě nastudovali Maškarádu čili Fantoma Opery, kde jsem hrál uměleckého šéfa Sardelliho a opět psal hudbu. Tenkrát nemohl na premiéru, tak dorazil alespoň na derniéru. Bohužel už i se svou nemocí, což se ovšem ten večer nijak neprojevovalo. Z provozních důvodů se samozřejmě časem obě hry musely stáhnout z repertoáru, ale pratchettovců je u nás tolik, že bychom je jinak mohli hrát snad do smrti. A teď si vezměte, že by se groteska o Sekáčovi naplnila v reálu…

 

”No právě. Co soudíte o nápadu, na kterém kniha stojí: totiž o představě, že by ze světa vymizela smrt jako třeba v Dařbujánovi a Pandrholovi?

On skvělé nápady vůbec báječně dotahoval tím, že převracel spoustu klasických věcí naruby. A k tomu je třeba připočítat jednak jeho dar vtisknout mytologickým figurám lidskou podobu a nadhled, aby nebyly kožené, jednak to, jak si z nich zároveň dělal bžundu… V tomhle byly jeho humor a poetika geniální a doteď mě hrozně baví. Něčím mi připomínají – byť mám pocit, že tohle srovnání zrovna úplně v lásce neměl – skeče od Monty Pythonů.

 

”Nakolik jste se coby herec s údělem hlavní postavy identifikoval, pokud je to vůbec proveditelné? Dala by se porovnat s dalšími vtěleními Smrti, třeba z románu Zlodějka knih? Nebo s tím, jak tuto obávanou postavu zobrazila jiná výrazná díla světové beletrie?

Na srovnávání nemám patřičně načteno, ale jedna věc, ve které se začínám s tímhle Smrťákem ztotožňovat, je dána pocitem, že už se zvolna propadám do důchodového věku (smích). Takže některým jeho výrokům i smutkům víc než rozumím. I tomu, že přicházejí noví „sekáči“ – a ti už se nezakecají, jak varoval Cimrman. Svět je prostě takhle postavený a člověk nad jeho zákonitostmi s léty víc přemítá, jak v postojích k životu i neživotu dozrává. A zrovna tohle Pratchettovo komické rozjímání mě bavilo: u něj je ta postava spíš moudrý starý chlápek, který se jako britský realista drží zdravého rozumu. Vlastně za nic nemůže, jenom lidstvu slouží.

 

”Podle jednoho z nadšených čtenářů Pratchett nenapsal dokonalejší a milejší postavu, než je právě Smrť. Vám divadlo dalo příležitost poznat jeho dílo hlouběji – souhlasíte?

Bezpochyby. Tahle postava je mi milá – a někdo to holt dělat musí (smích). Hezké je na autorově podání právě to, že i jeho hrdina celý svůj smrťácký život trpěl profesí, kterou se musel živit; vlastně se svými klienty soucítil, ačkoli si je nesměl příliš pouštět k tělu. Nejlegračnější mi přijde fakt, že sám nakonec bojuje o přežití – a to je hodně zajímavý nápad. Že se mu chce najednou strašně žít, což si v kombinaci se skvělým humorem publikum opravdu užije.

 

”Dalo by se té šarádě přesto něco vytknout, třeba ohledně dotaženosti zápletky na úkor množství humoru?

Neberte mě za znalce, za toho bych se ani po všech zkušenostech s ním neoznačil, nicméně právě ze zkušenosti víme, že se ve světě vedle poturčenějších Turků najdou i pratchettovatější pratchettovci, než je sám originál. On to takhle myslel, takhle to napsal a tak to prostě je – a buď se to někomu líbí, nebo ne. Proč mu do toho kecat? Ostatně i my v Dlouhé jsme měli problém: když jsme k Soudným sestrám dodělávali Ježčí píseň, někteří skalní fandové měli s jejím dotvořením problém. Údajně se k předloze nemá nic dopisovat, jenže my jsme to rozšíření měli přímo s autorovým posvěcením. Kdo by to taky měl schválit, když ne on? Já to beru tak: co od něj znám, to se mi líbí a to beru, jelikož věřím, že dal do psaní všechno. Očividně se u toho královsky bavil, což se evidentně přeneslo i na čtenáře, takže nevím, proč bych mu do toho měl rejpat.

 

”Slyšel jste aspoň úryvek nahrávky s kolegy Zadražilem či Slavíkovou, tedy s dalšími interprety série pratchettovek z našeho vydavatelství? Jan Zadražil si za ztvárnění jednotlivých postav, kterým vtiskl vskutku originální projev, vysloužil četné pochvaly. Vydal jste se v podobných stopách, nebo jste vsadil na větší civilnost?

Čistě civilní projev by výsledku asi neprospěl: když jsou postavičky v knize takhle barvité, snažím se je ztvárnit odpovídajícím způsobem. Předchozí audia s pratchettovkami jsem bohužel neslyšel – s nabitým rozvrhem vždycky hercům spousta cenných věcí unikne –, ale snažil jsem se k dílu přistupovat co možná nejcitlivěji. No co. Buď mě za to pratchettovci sprdnou, anebo ne (smích). Ale měli by vědět, že jsme si s jednotlivými postavami ve studiu přece jen dost hráli i vyhráli, diskutovali jsme s režisérem Hynkem Pekárkem o tom, jak je vidím já a jak on. A pak se vidělo (hurónský smích).

 

”Co pro vás byl při nahrávání největší oříšek?

Už seznam jednajících postav je víc než pestrý – nejmíň tak, jako když jsem před lety natáčel Hobita –, a když navíc hned několik figur skřehotá, bývá jejich pečlivé odlišení problém. Zvlášť když se sejdou a jako na potvoru spolu hodí řeč (smích). To byl asi největší zádrhel. A těžko se mi rozlouskávalo i pár názvů a jmen.

 

”Když už tedy nedáte k dobru logopedickou „historku z natáčení“, přispějte prosím aspoň „ponaučením“ z knihy, ať jejímu poťouchlému žánru učiníme zadost.

Místo ponaučení přidám malou ochutnávku oblíbených replik Smrtě:

„JÁ JSEM TAKY NIKDY NA DRAMA NEVĚŘIL, SLEČNO ZAHOŘALÁ.“

„MOJE SKLIZEŇ, A ZNIČENÁ? JEN PŘES MOU MRTVOLU!“

„JE TO KŮŇ-KOSTLIVEC. VELMI EFEKTNÍ, ALE STRAŠNĚ NEPRAKTICKÝ. KDYSI JSEM MĚL TAKY TAKOVÉHO, ALE POŘÁD MU PADALA HLAVA.“

„OBÁVÁM SE, ŽE KDYBY LIDÉ VĚDĚLI, KDY ZEMŘOU, PRAVDĚPODOBNĚ BY NEŽILI VŮBEC.“

„JÁ JSEM VŽDYCKY SÁM. ALE TEĎ CHCI BÝT SÁM SE SEBOU.“

„PANE, V CO BY MĚLA ÚRODA DOUFAT, KDYŽ NE V POCTIVOU PÉČI SEKÁČE?“

„ODHOĎ KOSU A POMALU SE OBRAŤ.“

A ponaučení z toho nechávám na posluchačích…

                           

Více

O vesnici důvěrně a z první ruky

Obdivuju, že se dá o omezenosti vyprávět bez odsudků, oceňuje Dita Kaplanová

 

V audioknize DĚDINA podle románu Petry Dvořákové, jež v samém východním cípku Vysočiny nahlíží rázovitým obyvatelům jedné modelové obce do talířů, do žaludků i do postelí, se herečka DITA KAPLANOVÁ (1965) ujala role Maruny a má tamní poměry takříkajíc z první ruky. Vidí jim totiž už do peněženek a nákupního košíku v obchůdku Jednoty, který ve vsi provozuje.

 

V čem je tahle dědina výjimečná a čím je specifická postava promlouvající vašimi ústy?

Výjimečnost je postavená na obyčejnosti podání. Kniha zdánlivě prostě vypráví o prostých lidech, a přitom je její jazyk nepochybně vybroušený a chování postav přesně odpozorované i s ohledem na povahový typ. To hlasový herec při snaze o věrohodnou interpretaci svěřené role hodně ocení. Kdybych si mohla vybrat nehledě na nutné dramaturgické požadavky, asi by mě nejvíc bavilo ujmout se postavy Ladi, kterou načetl Jiří Vyorálek. S Marunou jsem se sice nedokázala úplně sžít – nemívám obvykle ve všem tak jasno a nerada se uchyluju k zevšeobecňování, takže jsem ji od mikrofonu někdy mohla jen sledovat –, ale její postoj chápu. Dcera vyvlastněného sedláka, která se v restitucích domůže aspoň části majetku, to má mezi závistivci těžké, a to jim ani nemusí přeložit stéblo přes cestu. Stačí třeba připomenout, kdo konkrétně tady svou hamižností přispěl k tomu, že vesnice je tak nevraživá a zplundrovaná.

 

Patrně pro vás tedy nebylo těžké vžít se do místního jazyka, když pocházíte z nedalekého Brna, kde jste byla i přes čtvrt století v angažmá…

Kéž by. Největším oříškem pro mě bylo právě tohle přechodové moravské nářečí, které neovládám asi proto, že ve městech se vrstvy lidového jazyka spolehlivě mažou – snad to zatím neplatí pro brněnský hantec – a taky v jejich širším okruhu jsou na ústupu. Většinou zbude už jen hrubé zrno. Občas mi to dávalo zabrat dokonce i přesto, že jsem jako malá strávila hodně prázdnin v okolí Náměště nad Oslavou: u babičky z Ketkovic, kam jsem ráda jezdívala mezi podobné lidské typy a fascinovaně naslouchala povídačkám všech těch tetek a stréců. Ale časem jsem těm lidem a jejich vyjadřování přišla na chuť – neodvrhnu přece kus svého dětství. 

 

Koho hlasy protagonistů dnešního stagnujícího venkova v Dědině pobaví, pokud tedy humor patří k hlavní výbavě příběhu? 

Především osloví lidi, kteří mají rádi druhé a nestydí se to dát najevo. Ti brzy poznají, že před nimi defilují postavy, které odněkud důvěrně znají, a v tom podle mě spočívá hlavní autorčina přednost. Petra Dvořáková jde na věc jinak než v románu Chirurg, jehož úvahy o skrytém nepříteli v nás mě zasáhly stejnou měrou – tady je ovšem humoru daleko víc. Není vyloženě černý, to už se spíš dere na svět skrz slzy, jenom ten groteskní náhled není tak krutý. Je láskyplný a dojemný zároveň, protože o omezených postavičkách ponořených do vlastních bloků vypráví bez odsudků. Nesmírně jsem se bavila a zároveň jsem mnohokrát pocítila lítost. Chápu, že na vesnici to nebylo a není lehké, ale když její svébytnost někam zaoráme, neztratíme něco ze své podstaty?

                               

Více

CO-poslouchat-VIĎ? 19

jarních novinek aneb PŘIVÍTEJTE S NÁMI JARO!... i přesto, že bude letos trochu jiné, než jsme si nejspíš všichni přáli...

 

Milí přátelé,

současná situace ovlivnila více či méně každého z nás. Nejinak i všechny a vše co souvisí s OneHotBook.

Jak jistě víte, zavřela se knihkupectví. Fyzické nosiče našich audioknih aktuálně v kamenných obchodech nepořídíte. Proto jsme se prozatím rozhodli novinky na CD-MP3 ani nevyrábět, jelikož je v současnosti nelze distribuovat. Posledním vyrobeným titulem, který máme k dispozici, jsou Dobrá znamení.

O nové audioknihy vás ale připravit nechceme – nicméně jediná aktuálně snadná, rychlá a bezpečná cesta k nim je stahování. Jako první naleznete všechny naše příběhy, které si chcete nechat vyprávět na portálu Audiolibrix.com.

Přesto chápeme, že někteří dáváte přednost cedéčkům, a tak spouštíme následující akci. Od dnešního dne až do odvolání si můžete veškeré naše aktuálně dostupné audioknihy zakoupit přímo od nás, a to s oblíbenou „veletržní slevou“, tedy o 25 % levněji a od tří audioknih navíc i s dopravou zdarma*.



Své objednávky můžete zaslat na email redakce@onehotbook.cz nebo do zprávy na Facebook či Instagram. Rádi vám také pomůžeme s výběrem na telefonním čísle: 774 448 991.

 

Děkujeme, že nás posloucháte,

Váš OneHotBook

„Teprve v dialogu se dobereme hlubších odpovědí a poznáme sebe sama,“

upozorňují Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml., interpreti audioknihy J. B. Prokopa MARIE TEREZIE – SYMFONIE ŽIVOTA VELKÉ CÍSAŘOVNY

 

Jaká je Marie Terezie, první a poslední žena na habsburském trůně, v podání Hany Maciuchové? Snažila jste se ji pojmout nějakým konkrétním způsobem?

H. M.: Hrdinka v knize prochází neuvěřitelnými životními peripetiemi a každá na její povahu i temperament působí jinak, což samozřejmě hercův hlas ponouká, aby vše odehrál – jenže mě na audioknihách baví uchovat si přece jen jistý cílený odstup, jakýsi vědomý střeh. Pochopitelně každý jdeme do podobné role s určitou představou podpořenou domácí přípravou, ale ještě je tu posluchač, v jehož zájmu se trochu krotím, protože se snažím vžít i do jeho úlohy. Řekla bych, že lidé poslouchají audioknihy mimo jiné právě proto, aby dostali příležitost rozehrát i svou fantazii, tak jako se to dělo ve zlatých časech rozhlasu. Od nás mají k dispozici nápovědu třeba tím, jak postavy v daných situacích ukotvíme nebo jak se snažíme hlasem vyjádřit jejich fyziognomii. Mnozí bezpochyby vědí, jak Marie Terezie vypadala, avšak mou ctižádostí bylo, aby si ji každý představil podle sebe…

O. B.: Přesně. Já tohle zažíval v dětství, když jsem jako u vytržení poslouchal Werichovy pohádky a udělal si o hrdinech nějakou představu, jenže pak je někdo ztvárnil jako animovaný film. A já si říkal: vždyť takhle to vůbec neznám! Nic proti jinému pojetí, ale tím se první dojem nesmaže. Naopak. Prostě to chci mít ideálně podle sebe, podle prvotní představy v hlavě.

 

Určité části této audioknihy jste načítali každý sám, nicméně pravidelně se v ní najdou i dialogické pasáže, k jejichž ztvárnění byla nutná reálná studiová souhra u dvou mikrofonů. Každý z těch postupů má svá specifika. Která z těch situací vám vyhovuje víc?

H. M.: Řekla bych, že striktně je odlišovat není pro naši práci zase tak podstatné a že materiál nám obvykle sám napoví, jak by vyzněl nejlíp. Přesto – když mohou být herečtí kolegové v přímém kontaktu, je to vždycky lepší, než když tu a tam musím do promluv panovnice vložit například ještě jejího vojevůdce a svůj hlas při tom patřičně modulovat. Já bych takovéhle party všechny nejradši věnovala tady Ťuldovi – myslím všechny mužské role –, jenže on dostal pouze ty, které mu předepsal scénář.

O. B.: Tak to pojal dramaturg a režisér Michal Bureš. My sami do strategie textu nic přimýšlet nemůžeme, naším úkolem je pokud možno kouzlit s hlasy a zbytek si děj tak či onak zaonačí sám. V tomto případě jsem do skvěle přednesené bilance osudů Marie Terezie, jak ji uchopila Hana, občas vstoupil já, třeba ústy Františka Štěpána. Nezamlčuju, že nás tyhle souhry ohromně baví. Jistě, na každé stránce knihy i tak narazíme na něco, co si od herce žádá maximální pozornost: extrémně dlouhá věta, citové vzplanutí, někdy zase nezvyklý chlad. Člověk je textem vlastně ustavičně překvapován, i když se doma pečlivě připravoval, a teprve dialog je kardinální test: ukáže, jak jeden druhému nasloucháme. I díky němu jsme se v těch interakcích dobrali daleko hlubších odpovědí a zase špetku poznali sebe sama víc, než kdyby jeden z nás celou dobu ve studiu provozoval samomluvu. 

 

Titulní postava, jíž propůjčila hlas paní Hana, logicky stojí v centru dění. Které jste si zahrál vy, Otakare? Jak se vám pracovalo s tolika různorodými typy?

O. B.: Nejdřív jsem byl odhodlán jednající postavy hodně odstiňovat, ale pan režisér mě včas zadržel (oba se smějí). A tak nakonec jediná figura, kterou jsem hodně jasně vymodeloval, byl hrabě Emanuel Silva-Tarouca, takový císařovnin mentor a dvorní stavební rada, navíc už postarší – u něj jsem vsadil na hlouběji posazený projev a jemný cizí přízvuk. Nemalý význam má ale pro střední Evropu té doby Fridrich II. řečený Veliký, tedy císařovnin úhlavní nepřítel, Prušák, ale zároveň na tehdejší poměry dosti férový státník. Nehledě na to, že s Marií Terezií urputně bojuje o sporná slezská území, mají se ti dva svým způsobem rádi a párkrát spolu potajmu jednají takříkajíc mimo dozor obou dvorů. A v neposlední řadě je tu František Štěpán Lotrinský, choť panovnice, kterému vyjednala post římského císaře a spoluvládce, jenže to plodí nevídané napětí – je to muž poměrně náladový, toulavý a státnické či armádní povinnosti se mu příčí, protože by ze všeho nejradši obchodoval. U těchto dvou vysoce postavených pánů už hlasové nuance nestavím tak do popředí. Autorův text mi umožnil užít si spíš vedlejší roličky, typicky třeba výroky nějakého pobočníka…

 

Změnil se váš náhled na Marii Terezii poté, co jste prošli její „symfonií života“? Co vám na oné vysoce postavené rokokové dámě připadá nejpozoruhodnější?

H. M.: Musím se přiznat, že jsem její životní osudy nijak dopodrobna neznala, takže jsem vydavateli vděčná, že se mi díky této práci dostalo i bohatého poučení. Císařovna, jejíž státnické i soukromé činy za mikrofonem prožívám v úseku dlouhém víc než čtvrt století, mě v mnohém překvapila. Především subtilností a současně razancí – koneckonců každá žena, která do čtyřiceti přivede na svět šestnáct dětí, musí mít životní sílu, dnes absolutně s ničím nesrovnatelnou. Zvlášť když si vzpomeneme, kolik potomků následkem zlých nemocí pochovala. A teď si představte, že k tomu všemu stála v čele mocné habsburské říše a že ji politická situace zpravidla vmanipulovávala do mezních situací. Obdivuju ji!

O. B.: Unést tohle, to je úctyhodné! Kdybychom zůstali monarchií, přál bych si takovou panovnici. Britská královna Viktorie nebo nynější Alžběta II., to jsou věkovité dámy, které ze svých postů viděly tolik nových a nových premiérů své země i tolik prezidentů cizích států, a jsou i určitým symbolem své epochy. Rokokovou obdobu téhož představuje Marie Terezie, o níž nás samosebou v socialistických školách neučili nic podstatného, a já na to teď koukal jak včela zjara. Jsou opravdu chvíle, v nichž bych si podobnou hlavu státu přál. A navíc si myslím, že určité protihabsburské uvažování českého národa, které v nás stále přežívá, je jaksi zbytnělé. I za císaře Františka Josefa jsme v rámci konstituční monarchie měli svým způsobem jemnou svobodu v rámci onoho poněkud nesourodého společenství národů, a tudíž se nedalo říct, že by nás rod Habsburků okupoval a uzurpoval – tohle vědomí jsme si spíš trošku vypěstovali v hlavách –, poněvadž tereziánská éra ukazuje i to, že to nebylo nutně tak nesnesitelné. 

H. M.: Předchozí, a nejen komunistický výklad dějin udělal z Habsburků nadlouho takzvaně naše „nepřátele“ a „utlačovatele“, ale zároveň bylo na našem rodícím se národě, aby se nedal. A za každé doby platí, že co dáš, to taky dostaneš. V polovině osmnáctého století měla císařovna k Čechům poměrně odstup: zjišťuje totiž, že tihle její poddaní mnohdy nedrží slovo, ale zase ji choť František Štěpán okamžitě taktně upozorní, že se v lecčem mýlí. Autor tady nabízí hodně přínosný výklad historie a posluchač se dozvídá řadu faktů i ze zákulisní politiky.

 

Tak se vydejme ještě i my znovu za kulisy vaší práce. Co vám dala? Docenili jste díky výjimečné panovnici blíž i nějakou další významnou osobnost té doby?

H. M.: Vzhledem k tomu, že jsem měla při nahrávání na krku hlavně Marii Terezii, byl pro mě velice zajímavý okruh jejích rádců a rodících se diplomatů. Text jich na scénu pošle hodně, byli to už zdatní politici své epochy, ale Josef Bernard Prokop je vykreslil s širším psychologickým pozadím, v paletě typů, takže jejich úloha vyznívá o dost příznivěji ve srovnání s lidmi, kteří tyto pozice zastávají dnes. Pak z toho vysvitne, jaké měla mladá císařovna terno, jestliže se mohla v prvních měsících vlády opřít třeba o názor takového Taroucy. Poznáme ale i Jana Kryštofa z Bartensteina, který to takzvaně hraje na obě strany: pracuje i pro Fridricha. Celou tu suitu panovnice zdědila od svého otce Karla VI., ačkoli později se ocitá v situaci, kdy tito mužové odcházejí a bude zapotřebí je nahradit novou generací stratégů – jenže odkud ty moudré hlavy brát? Naštěstí má hraběte Kounice. Dialog s ním je pro ni potřebný a zajímavý, přestože jejich vztahy bývaly sem tam napjaté. A k tomu si vezměte, že se tehdy prakticky neustále válčilo a že veškeré vojenské neúspěchy habsburské říše – i když měla generála Laudona – padaly na císařovninu hlavu.

O. B.: Mě zaujalo, jak tehdejší šlechta pečovala o to, aby dědictví po předcích vzkvétalo, nebo se přinejmenším uchovalo v dosavadním stavu. „Noblesa zavazuje,“ připomíná se často, a kéž bychom na to pamatovali i dnes. Kupříkladu Lichtenštejnové v české barokní krajině zanechali obrovsky příznivou stopu, nebo pomysleme právě na vklad rodu Kouniců. Přijde mi úchvatné, jak tito šlechtici dokázali své paní přispět radou v mezích dvorských možností a že ona jejich názor vyslyšela, dokonce s nimi vedla dialog. V otázkách moci je nejdůležitější právě schopnost dialogu.

 

Nedávno se spletitými osudy Marie Terezie zabýval i seriál natočený v koprodukci veřejnoprávních televizí čtyř zemí někdejšího habsburského soustátí. Reakce publika i kritiky byly vesměs nadšené. Čím je podle vás tato majestátní historická postava, jež středoevropskému prostoru vládla před více než dvěma sty padesáti lety, dnešním lidem stále tak blízká?

H. M.: Řekla bych, že jak svými schopnostmi, tak svým charakterem. Založení člověka je moc důležitý faktor, protože pokud je někdo pazgřivec, a přesto se v určité životní situaci rozhodne dobře, je to na potlesk vestoje asi ještě pořád málo. Zkušenost praví, že nejdřív je povaha a potom teprve výchova, že v určitých komplikovaných situacích, v nichž má člověk zareagovat na základě vzdělání a zkušeností, převálcují tuto nabytou kultivovanost jeho vrozené sklony. Marie Terezie tenhle rozpor v duši dokázala zjevně vybalancovat, což se zase tak často nevídá. Dokázala druhé pro něco nadchnout a taky přistoupila k prvním reformám na cestě k modernímu státu, byť se osvícenství teprve rodilo.

O. B.: Ale tohle je ženský dar, podle mě ženám vlastní už proto, že dávají život; na rozdíl od chlapů, kteří jsou prostě alfa-samci a situace jim velí, aby se na smetišti dějin naparovali jako kohouti. Žena k tomu naopak přidá věci neméně důležité váhy a výsledek vybalancuje. Šikovná metoda, jíž by se mohla přidržet třeba nějaká naše budoucí prezidentka…

H. M.: Ovšemže neméně lidsky zajímavý musel být i císařovnin choť František Štěpán Lotrinský, zejména mírou svého nadhledu. Ten do vínku nikdo nedostane. Je třeba si ho postupně vybudovat, vybojovat, přenést se i přes fázi alfa-samce (smích). Když František Štěpán takhle vždycky někde postával a jeho manželka kráčela z moci svého úřadu před ním, mohlo to být pro ego dobového playboye dost ponižující, nicméně on to dovedl kompenzovat. Spojil se s lidmi, kteří něco uměli, rozhodl se coby nejvýše postavený šlechtic překročit hranice dvorského protokolu, což zvládl skvěle a díky tomu vydělal habsburské dynastii spoustu peněz… Že obchodoval i s úhlavním sokem Marie Terezie Fridrichem, to je prostě byznys, jenže podobného „demokratického uvažování“ jsme byli v dějinách svědky ještě mnohokrát…

O. B.: Zkrátka předešel v myšlení o pár desítek let dobu, do které se zrodil.

 

Čistě pro „účetní“ pořádek: kdybychom to měli na závěr shrnout, je pro vás Marie Terezie spíš postavou kladnou, anebo převažují negativa?

O. B.: Nehodlám tu vystupovat jako soudce – rozlije se polévka a potom chce někdo složitě rozebírat, proč se rozlila? To postrádá smysl. Především to byla dcera, která byla zčistajasna v tak odpovědném postavení nucena rázem dospět, a brzy nato se stala matkou v nezáviděníhodné pozici…

H. M.: Ani já bych nerada volila mezi tím či oním. Hodnotili bychom totiž císařovnu ze svého úhlu pohledu, na etickém základě 21. století – což by nebylo férové srovnání. Můžeme se opravdu jen znovu zaposlouchat, co usilovala světu sdělit, jak se z vídeňského trůnního sálu snažila současníkům porozumět, a přitom brala v potaz své nedostatky, pochybovala o sobě. Už to je lidský moment hodný pozornosti, poněvadž k tomu se teď málokdo odhodlá, aspoň ne veřejně. Snad promluvím za nás oba, když řeknu, že nám byla sympatická láskyplností, kterou projevovala jak manželovi, tak celé širší rodině.

O. B.: A k národu! Tedy vlastně národům, jelikož když pošle do bitvy vojsko a po porážce naříká, že tam umírali naši vojáci, nebyl jí zajisté cizí ani tenhle druh obecně mateřského citu. Jenže ten ženské prostě mívají, kdežto my chlapi jsme větší cynikové, i když to v nás potom hlodá, jakkoli se navenek tváříme „jakože dobrý“… Na každý pád je Marie Terezie ukázkově plnokrevná postava, schopná druhé inspirovat…

H. M.: … třeba ke zkoumání ducha 18. století. Toho, v jaké pozici ona i její nejbližší a dvořané byli, co měli rádi, co se jim protivilo, co všechno museli ovládat, aby se mohli kvalifikovaně rozhodovat: zejména jazyky, v prvé řadě latinu, pak němčinu a hned poté řadu dalších, jazyky sousedů Svaté říše římské počínaje. Jen tak se na světě domluvíme. I to je zjištění hodné zaznamenání.

 

                             

Více

„Cítila jsem se jako horník, který narazil na zlatou žílu,“

svěřuje se VILMA CIBULKOVÁ, interpretka audioknihy ŠIKMÝ KOSTEL

 

· Když jste obdržela hereckou nabídku na pořízení audioverze Šikmého kostela Karin Lednické, nejprve jste knihu dlouho studovala. Váhala jste, zda roli přijmout?

Kdepak. Byla bych blázen, kdybych to nevzala. Přiznám se, že napoprvé jsem její román dokonce málem zhltla, protože je opravdu až nestandardně čtivý, a navíc si myslím, že je určen co nejširším vrstvám, což mi přijde hodně sympatické. Hned po přečtení jsem si ale začala vypisovat nějaké body – i proto, že jsem se potřebovala v roli zorientovat.

 

· Čím je autorčin příběh o „ztraceném“ slezském městě Karwiné podle vás nejsilnější?

To už je otázka složitější – a krásnější. Zaprvé mám ráda literaturu faktu a zadruhé jsem si oblíbila romány, které s faktografií velice citlivě nakládají. A zatřetí téma knihy není v našich dějinách – a taky v související historii Polska, Ukrajiny, Běloruska – podrobně zmapované. Kdo dnes ví, co se ve Slezsku na přelomu 19. a 20. století událo tak zásadního? Vedly se hlavně řeči o tom, jaký to i tady býval „zlatý věk“, ale mně Karin Lednická otevřela oči, poněvadž jsem vůbec netušila, že první světovou válkou hrůzy ve slezském pohraničí neskončily a táhly se dál. Uvědomila jsem si, že je to snad srovnatelné s hladomorem, holokaustem i veškerou bídou a obecnou demolicí zemí východní Evropy. Zjistila jsem, co dokáže provést otec synovi – když to silně a obrazně zjednoduším –, byť to byli obyvatelé vyrůstajicí spolu desítky nebo stovky let. A potom taková odveta…

 

· V tom tedy spatřujete největší přínos románu?

Tak jednoduché to asi nebude. Jak jsem do textu pronikala hloub, zároveň jsem se přistihla, že lituju, že zatím končí, jelikož jsem toužila s postavami žít dál. Navlíkla jsem si je do své duše – a dostala jsem o ně strach; natolik jsem se do nich implantovala, až jsem měla pocit, že žiju tehdy a tam s nimi. Což je největší kouzlo dobré předlohy: pokud je takhle autentická, syrová a na druhé straně vyvážená a lidská, vtáhne publikum přímo do centra dění a osoby s velikou představivostí – která mi snad nechybí – si tu bolest prožijí na vlastní kůži, celý kus té štrapáce do Wieliczky anebo zpátky do Karwiné. Autorčin způsob fabulace je zkrátka famózní.

 

· Jak konkrétně se to projevuje?

V průběhu čtení se celá její skládačka začala spojovat ve vitráž, jako kdyby v okně katolického kostela byla už předem vyskládaná nějaká podivná madona, o níž jsem dosud neměla tušení, ke všemu v krajině nechvalně proslulé uhelnými pánvemi. Román dokáže zejména velmi přesvědčivě vykreslit místní étos – obyčeje, zvyklosti a naděje, které v nich přetrvávají – zakopaný pod koberec. Nebo vlastně ne pod koberec, to už v Karwiné žádné nebyly, ale zasypáno do těch šachet… do chřtánu matky Země. A ještě obdivuju, že text přesto na nikoho neukazuje prstem, pouze pokládá jednu pravdu vedle druhé. Jako by zpod té krajinomalby zahalené do uhelného mouru tu a tam vystoupily na povrch jizvy a proměnily se ve vrásky. V bolestné výkřiky.

 

· V příběhu vystupují tři hlavní postavy: vícenásobná matka Barbora, odvážná Julka a pak Ludwik. Kdo z nich vám k srdci přirostl nejvíc?

Teď bych se ráda zachovala jako autorka: taky bych radši neukazovala a nerozlišovala, vždyť každý je úplně jiný. Barbora je hluboce věřící osoba a neustále se konfrontuje nejen se svými bolestmi, ale i s mírou odvahy, pokory, trpělivosti. A vedle toho stojí Julka, která ji vytrvale přesvědčuje o tom, že život musí jít dál, a nahlíží na něj jakoby z ptačí perspektivy – jako raněné káně kružící nad zoufalou krajinou a odchytávající bolavé duše, aby je potom ve svém hnízdě dokázala obejmout. A Ludwik je něžně vykreslená opravdovost polovičního sirotka…

 

· Pozná se – podle způsobu vaší interpretace –, která z ústředních ženských postav má právě svůj part? Jakým hlasem promlouvá Barbora a jakým Julka?

Tentokrát jsem se tolik nezaměřila na to, abych odlišovala dialogy hloubkou hlasu nebo intonačně. Podstatnější pro mě byly myšlenky. Autorka má obrovský dar (přímo jako kdybych v takových chvílích slyšela její „režijní“ závorky) vsunout se do hlavy aktéra dialogu nebo monologu. Raději jsem chtěla akcentovat úvahy vnitřní, ne vnější, abych zprostředkovala, k jaké sebereflexi, sebekritice a sebetrýzni ta či ona postava dochází. 

 

· Přesto: najde se mezi nimi někdo, na kom jste se narátorsky víc „vyřádila“?

Pivovarský závozník Jurek mi do načítání trošku zanášel svoje melodie a polštinu. Nejsem totiž nijak extra zdatná zpěvačka, proto se vyřádil spíš on na mně – musela jsem zpívat polsky! On je vůbec krásná postava. Stane se manželem Julky, což jsem mu moc přála, ačkoli bych se radši vyhnula spojení „ideální pár“. Jurek rozváží pivo, a tvrdí se, že na Karvinsku se tou dobou prý vařilo to úplně nejlepší. Navíc ani jako čtenářka jsem netušila, že tam byly založeny i vyhlášené rakousko-uherské lázně. Ne, dokonce světoznámé lázně. A dokonce tam byl zřízen první vojenský lazaret na území českých zemí!

 

· Takže se autorce podařilo nevtíravě poučit i vás…

Velmi! Obloukem se vracím k tomu, co už tady padlo o prvotní přípravě na práci ve studiu: dočtenou knihu jsem zavřela a okamžitě jsem se zastyděla, kolik toho o dané oblasti nevím. Připadala jsem si skoro jako horník, co pátrá po sloji uhlí, a najednou si připadá veledůležitý, protože objevil… něco jako zlatou žílu. Povědomí o hraběti Larischovi jsem samozřejmě měla, díky Petru Bezručovi (smích), ale nejvíc mě překvapily šílené masakry během česko-polského sporu o Těšínsko. Jejich výsledek vnímám jako dost podstatnou kapitolu dějin mladé republiky, poněvadž ten kvádr, na kterém samostatný český stát stojí (nebo na kterém kdysi stálo Československo), v mé mysli vůbec nebyl a moc mi chyběl. Znám z rodinné historie jen to, co se dělo na mých hranicích – pocházím ze Sudet a v Praze si pořád připadám jako cizinka. Zato když jsem jednou jedinkrát přijela do Ostravy, měla jsem dojem, že jsem tady snad někdy dávno žila: že tohle je moje pohraniční město, stát ve státě, úplně jiná myšlenkové klima země, než jakou jsem dosud znala. A líheň talentů, co si budeme povídat…

 

· O dobrých knihách se říká, že v duši dlouho rezonují. Jak je tomu u vás?

Svatá pravda. Doteď mi v uchu zní konec, ten jeho akcent. Ovšem víc prozradit nemůžu. Týká se všech postav, a to ve chvíli, kdy jeden z hlavních hrdinů očekává, že snad už bude líp. Otevřený otazník je na tom snad nejsilnější (a přitom to není vykřičník, jen otazník nebo tři tečky) a je v něm ukrytá natolik velká pochybnost, jak jsme to vlastně s našimi dějinami a životy vlastně mysleli… A ještě jeden hlas se mi připomíná: celou tu dobu, co jsem román načítala, mi v hlavě zněly písně Jarka Nohavici. Úžasná deska Divné století, kterou vydal před čtvrt stoletím, je jedna z mých nejoblíbenějších a je celá zasazená právě do tohoto cípu státu, přestože je v jeho tvorbě už dost zastrčená a přetloukl ji Darmoděj a jiné skladby. Podvědomě jsem pod románem Karin Lednické slyšela, jak i on nahlíží na tamní tvrdost a bezútěšnost, a přitom dal do těch písních tolik radosti a touhy žít den co den co možná nejlíp. Zvlášť když víme, že už zítra to může klidně bouchnout – a tam někde (v) dole nás život zavalí.

                                

Více

Šokující příběh, který se může odehrávat vedle nás

Rozhovor s Veronikou Khek Kubařovou a Andreou Černou, interpretkami audioknihy Vrány

 

Jak na Vás zapůsobil text – sdělení příběhu při prvním čtení? Jaké jste po jeho přečtení měly pocity?

Veronika Khek Kubařová, dcera: Strašně dlouho jsem si říkala, kam se to celé ubírá... byla jsem zvědavá, kam mě autorka a příběh dovede. A musím říct, že mi „zatuhávalo“, že mě to dost šokovalo.

Andrea Černá, matka: Pocit byl ambivalentní. Mísila se v něm radost, že naše literatura má dalšího báječného autora, tedy autorku, se zármutkem, že se ten příběh může klidně stát.

 

Veroniko, Vaší postavou je dvanáctiletá Bára, která dostává rány ze všech stran. Jak se s tím pere a jak jste se její úděl snažila interpretačně pojmout? 

Dcera: Mně na tom přišlo úplně nejhorší a vlastně zároveň nejúžasnější to, jak je (Bára) v tom svém věku čistá... Proto jsme se ji snažili dělat opravdu upřímnou, čistou v tom jejím věku, záměrech, i ve vidění rodičů, které je vlastně permanentně dobré, protože ona na ně není naštvaná ani se necítí ublížená. Snažili jsme se najít nějakou polohu, aby to bylo dítě, ale zároveň jsme ji nezesměšňovali tím, že jsem o dvacet let starší než ona.

 

Objevují se tam krátké světlejší momenty naděje, obnovované důvěry, víry v samu sebe, porozumění ze strany jiných a oproti tomu i vyloženě emočně vypjaté situace. Jak se s takovým textem pracuje? Je to spíš lepší, když je „co hrát“, anebo horší z důvodu nutné citované angažovanosti?

Dcera: U citlivých scén je to vždy na zvážení, jestli se do nich pokládat, anebo jestli nechat posluchače, ať se do nich položí sám. Spíš jsem pro variantu dát mu tu cestu jenom tak napůl, protože poslouchat „dojení“ emocí není vždy příjemné, a ne vždy to pak působí tím „dojemným dojmem“, o který jde. Ale i v tomto případě jsme se řídili podle toho, jak to vznikalo v konkrétních situacích – někdy víc, někdy míň, asi tak na střídačku…

 

A vás osobně dojímaly některé scény až k slzám?

Dcera: Musím přiznat, že jsem z té knížky měla až šok... děsilo mě, jak dost přesně je to v ní popsané... bylo to, jako když se člověk dívá na nějakou reality show anebo někdy jen kolem sebe... Často lze vidět, jak rodiče s dětmi mluví, a nemyslím si, že jsou to vědomí tyrani. A přitom svým dětem způsobují traumata a bolesti. Je to všude kolem nás a je to odstrašující.

 

Andreo, Vaší rolí je řekněme kontroverzní postava matky. Jak se vám ji interpretovalo? Jaký hlas či tón jste zvolila? 

Matka: Nezamýšlela jsem se nad tónem hlasu, ale nad způsobem, jak příběh uchopit. Víc než následovat smysl textu nelze.

 

Můžete pojmenovat, v čem jste s ní třeba dokázala souznít a v čem jste jí naopak absolutně nerozuměla? Je pro Vás těžké promlouvat procítěně za někoho, s jehož chováním se nemůžete ztotožnit?

Matka: V tomto případě se neztotožňuji s postavou, ale s myšlenkou dotknout se určitého tématu, o kterém více mluví nezainteresovaní, zatímco postižení z mnoha různorodých důvodů mlčí. A proto náš společný počin vnímám jako apel - apel na sounáležitost a jistý druh ostražitosti.

 

Který moment příběhu byl pro vás obsahově nejsilnější? Který interpretačně nejtěžší?

Dcera: Interpretačně nejtěžší bylo celé to nějak pojmout. Doufám, že se to podařilo, aby promlouvalo dítě s tou čistotou, tak jak vidí svět, ale zároveň aby nebylo hloupé. Abych ji nepodceňovala proto, že je malá. A nejsilnější moment byl úplně na konci knížky, ale nechci nic prozrazovat, aby se na to mohli posluchači těšit. Je to takový dost zásadní moment… ten úplný konec.

Matka: Nenapadá mě žádné konkrétní místo, celé to téma je složité. Pro mě bylo nejsilnější uvědomit si, že obdobné příběhy se opravdu mohou dít - a asi i dějí.

 

O čem jsou podle Vás Vrány? 

Matka: Je velmi obtížné odpovědět na tuhle otázku a zároveň neprozradit podstatu příběhu. Mohu s radostí konstatovat, že autorka jen nevyplňuje čas slovy, ale vyprávěním příběhu klade i palčivé otázky. Za to jí srdečně děkuji.

                                  

 

Veronika Khek Kubařová (* 1987)

Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Díky absolventskému představení Kytice Jiřího Suchého v Divadle Konzervatoře  získala možnost hrát v divadle Semafor. Po absolutoriu se přesunula do Městského divadla v Mladé Boleslavi, v letech 2011–2014 byla členkou souboru Městských divadel pražských Rokoko a ABC, od roku 2015 působí v Dejvickém divadle, ale hostuje i na dalších scénách. Na stříbrném plátně debutovala ve filmu Rafťáci (2006), následovaly role ve snímcích Nejkrásnější hádanka (2008), Ženy v pokušení (2010), Lidice (2011), Můj vysvlečenej deník (2012), Tři bratři (2014), Ženy v běhu (2018) nebo v seriálech Na vodě (2016), Specialisté (2017-2018) či Zkáza Dejvického divadla (2019).

          

 

Andrea Černá (* 1977)

Už během studia na pražské Státní konzervatoři vytvořila několik filmových a televizních rolí a získala angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Kromě toho hostovala také v pražském Divadle na Fidlovačce. V současnosti působí v Divadle na Vinohradech (např. Periferie, Peer Gynt, Když ptáčka lapají) a spolupracuje s televizí a rozhlasem. V roce 1994 ji proslavila role Elišky v pohádce Jana Trošky Princezna ze mlejna, kterou ztvárnila ve svých 16 letech. Televizní diváci ji také znají ze seriálů Ordinace v růžové zahradě, Policie Modrava nebo Případy 1. oddělení.

                                 

Spíš psychologická sonda než detektivka

Anebo univerzitní ZLOČIN A TREST - Rozhovor s Danielem Bambasem, interpretem audioknihy Tajná historie

Jak se vám román Donny Tartt líbil?

Protože jsem román četl nejprve narychlo, abych si udělal představu, měl jsem smíšené pocity: připadal mi, hrozně dlouhý a ‚upovídaný‘. Nicméně během detailní přípravy na natáčení se ukázalo – a shodli jsme se na tom i s režisérem Michalem Burešem –, že to je strašně zajímavý text, který v sobě má spoustu rovin, a spíš než detektivka je to psychologická sonda. I když mi třeba při prvním přečtení připadalo, že hlavní hrdina zbytečně moc popisuje krajinu a oblaka, když jsem se pak do textu víc ponořil, tak mi došlo, že to vždycky nějak souvisí s danou situací. On nevypráví o tom, jaká ten den byla krajina a počasí, ale popisuje, jak to na něj působí a jak to vnímá v daném kontextu, čímž odhaluje stav svojí duše. V tomhle šlo o značně imerzivní zážitek, protože jsem to s ním opakovaně prožíval. 

 

Čím vás příběh nejvíc oslovil?

Román je hodně populární v Americe a chápu proč: je netradiční už tím, že o zločinu se dozvíme hned na začátku s tím, že víme, kdo jsou vrazi. V tom díle však nejde o zjištění, kdo zabíjel, ale řeší se tam motivace; jak se může stát, že se z člověka stane vrah nebo zainteresovaný svědek vraždy. Musím říct, že by mě to zajímalo jako film, dovedu si to představit zfilmované.

 

Jak vás bavila specifická univerzitní atmosféra románu, která má čtenáře tendenci až pohltit?

Vzpomínal jsem na své studium na DAMU, což sice bylo víc umělecké prostředí, které není vyloženě akademické, ale i hlavní postavy Tajné historie jsou v podstatě duší bohémové. Ta atmosféra je v románu dobře popsaná a je velice intenzivní. Doba chráněnosti na vysoké škole bývá pro člověka strašně podstatným obdobím v životě, kdy se formuje individualita a rozhoduje se o tom, kam se bude v životě dál ubírat. Tohle složité období je tam krásně popsané, stejně jako protagonisté, kteří ho prožívají. I proto jsme s režisérem zvolili cestu docela výrazné hlasové charakterizace jednotlivých figur. Šlo to přirozeně, protože postavy jsou dobře napsané, každá z nich má jiný způsob vyjadřování a úplně jsem je před sebou viděl i slyšel. Navíc je hlavní hrdina zároveň vypravěčem příběhu. 

 

Jak byste hlavního (anti)hrdinu charakterizoval?

Richard je hrozně rozporuplný člověk, protože je do celé záležitosti intenzivně namočený, ale zároveň se snaží o jistý odstup a vypráví o událostech zpětně… Vstoupí do děje jako mladý, výrazně nejistý člověk, který si ze svého dětství nese spoustu frustrací a pochybností, na rozdíl od ostatních nemá v zádech rodinu ani finanční výpomoc. Ale díky té situaci, kdy se stane součástí určitého kolektivu, v němž najde sám sebe, se mu podaří ze všeho vyjít se schopností to osudové břímě nést a žít, na rozdíl od jiných postav ho to nezlomí. Asi tím – takovým dost krutým způsobem – dospěje. Je to citlivý, velmi vnímavý kluk, který je schopný velké empatie, ale zároveň v sobě musí mít nějakou krutost. Jeho schopnost vyrovnat se svým svědomím je trošku netradiční, protože spousta lidí by se podobnou situaci snažila vyřešit „správněji“. On se vlastně také dopustí zločinu. V něčem je ten román takový univerzitní zločin a trest.

 

A co ostatní postavy, celá ta skupinka přátel je jistým způsobem fascinující…

V tom příběhu vlastně není jediný úplně vyrovnaný člověk, všechny postavy jsou nějak poraněné. Nejpozoruhodnější figura je pro mě Henry, ale všechny jsou hrozně životaschopné. Třeba Bunny je, jak od začátku víme, oběť vraždy – a je to přesně ten typ člověka, který osciluje na hraně toho, že dokáže být nesmírně okouzlující, ale zároveň je často doslova na zabití. Je to taková tragikomická postava. Umím si představit, že kdyby nedošlo k určitým událostem, které nebudu prozrazovat, tak by se ty vztahy mezi přáteli nikdy tolik nevyhrotily. Bunny je v něčem primitivní, nesnesitelný a vlastně lhář, ale ze své podstaty to není vůbec zlý kluk, takže to, jak dopadne, je hrozně kruté. 

 

Má Bunny nebo Henry nějaký zvláštní způsob projevu?

Když jsem knížku začínal číst a text jsem si připravoval doma, tak ke mně hlas ‚přišly‘ spontánně a instinktivně: takže Henry má hlubší, kultivovaný, vždy ledově klidný hlas a Bunny je ve svém projevu takový ‚rozcapený‘, trošku uječený a má hodně otevřené vokály – je to s nadsázkou takový Pražák. V angličtině se akcenty dělají mnohem lépe, hned lze charakterizovat, odkud kdo je; ať už geograficky či sociálně. I z té ústřední postavy Richarda si ostatní dělají legraci, že je slyšet, že pochází z určité části Ameriky, což jsme v češtině zprostředkovat nemohli, takže jsme spíš projevem podtrhli, jak přemýšlí: že je introvert, ale zároveň chce, aby ho lidi měli rádi, takže je takový snaživý, slušný a přívětivý.

 

Kdo vás ještě zaujal?

Důležitou roli hraje zajímavá postava charismatického profesora, který je nevědomky iniciátorem neblahých událostí, ale nakonec se ukazuje jako jeden z největších zbabělců. Všichni k němu vzhlížejí a dávají si ho za vzor, jenže se projeví jako člověk, který ostatní do něčeho nepřímo navede, a v momentě, kdy se stane nějaká tragédie, tak vysublimuje a zmizí. Strašně zvláštní charakter.

 

Oblíbil jste si některou z postav?

Určitě jsem nejvíc ‚šel‘ s hlavní postavou, ale z hereckého hlediska mi připadal nejzajímavější Henry – to je taková obzvlášť tajemná postava, kterou by mě bavilo si zahrát i ve filmu nebo v divadle.

 

Jak jste pracovali s tím, že je to vlastně retrospektivní vzpomínání vypravěče?

Když jsme to dotočili, režisér Michal Bureš prohlásil, že to je pro něj Lolita 2, že to vnímá úplně stejně – v podstatě zdánlivě sympatický, estétský nevěrohodný vypravěč, který se z hlediska morálky zachová dost kontroverzně. V románu není úplně jasně odděleno, kdy se vypráví retrospektivně a kdy se děj odehrává v současnosti. Přelévá se to, takže nejprve to vypadá jako vzpomínání a najednou se to popisuje tak živě, že se úplně ocitnete v dané situaci. Michal Bureš výborně vidí rytmus celku, takže věděl, kdy je potřeba zrychlit či zintenzivnit a hodně mě vedl, což mi vyhovovalo. Aby to Richard intenzivně prožíval, i když na to už jen vzpomíná. To je pak zajímavější i pro posluchače. Úplný začátek jsme vlastně točili až nakonec, až když jsme ten příběh měli zažitý a došli jsme k nějaké zralosti v epilogu. Často jsem střídal mezi rovinami menší a větší excitace, nikdy to nebylo úplně klidné. Co se týče interpretace, zvolili jsme cestu, že jsem byl spíše ponořen v dané situaci, než abych od ní držel odstup.

 

Podařilo se do projevu dostat to, jak příběh temní, jak postavy postupně rezignují?

Myslím si, že ano. Jak jsem věděl, že to je opravdu dlouhá kniha, kterou jsme četli spoustu hodin a dalších a dalších frekvencí, měl jsem občas sám tendenci zrychlovat. Ale režisér mě vždycky zastavil a řekl mi, ať tomu dám čas. Pocit té rezignace nebo totálního vyčerpání byl třeba v tom, že se vyprávění postupně hodně zpomalí. Jsou tam i momenty úplného ztišení a poslední část knihy jsme pak četli už prakticky bez pauz – i za cenu toho, že budeme oba dost unavení. Věděli jsme, že se to vyplatí, že to pak bude znát.

 

V čem to pro vás bylo opravdu silné?

Moje první čtení bylo paradoxně spíš informativní – bral jsem to tak, že je to má první velká audiokniha a musím text rychle přečíst, abych věděl, o co půjde. Příběh mě vlastně intenzivně zasáhl až během té práce. Když jsme pak audioknížku dočetli, tak se mi samozřejmě hrozně ulevilo, že jsme to zvládli, cítil jsem, že jsem do toho investoval spoustu energie, ale zároveň se mě to hodně dotklo. V příběhu je totiž nápadně přítomný pocit nostalgie – bylo mi smutno a byl jsem dojatý, když Richard popisoval nějakou část života, která se už nevrátí, ač líčí i vztahy, které jsou narušené a bolavé. Určitě mě to zasáhlo i proto, že jsem si vybavil tuhle zvláštní nostalgii po rozechvělosti konkrétního životního období. Vzpomněl jsem si taky na Sophiinu volbuPoslední kabriolet nebo Velkého Gatsbyho, kde je hlavní hrdina v jistém smyslu také společenský outsider, má v sobě křehkost a dostane se blízko k nějakému velkému tragickému příběhu. Je to jeden z těch velkých románů… 

 

Jak jste se připravoval na natáčení?

Jsem ten typ, co si koupí pastelky a ke každé postavě si přiřadí barvu, což pak už byla technická záležitost kvůli přímým řečem, abych vždycky hned věděl, kdy kdo mluví. V románu je hodně složitých souvětí, takže jsem měl text popsaný zvýrazněnými důrazy. Občas jsme museli třeba předsadit závorky, aby to bylo v té mluvené formě srozumitelné. Samotným čtením ve studiu jsem při frekvenci strávil čtyři hodiny, ale už domácí příprava předtím mi pokaždé zabrala dvě až tři hodiny. Někdy stačí si text číst v duchu a stejně tak nějak víte, kde bude potřeba pauza, ale zrovna tuhle knížku jsem doma skoro celou polohlasem přeříkával nahlas. A to jsem si ještě nechystal intonace nebo způsob, jak budou postavy mluvit… V textu je humor a spousta dalších figur, jejichž finální vyznění pak vznikalo hodně spontánně až ve studiu.

 

Co pro vás bylo nejobtížnější?

V tom soustředění, které tomu bylo třeba věnovat, to pro mě byla jedna z nejtěžších prací, které jsem kdy dělal. Nejobtížnější pro mě bylo – protože jsme to načítali dlouho – udržet v sobě po tu dobu, po těch několik měsíců, tu samou energii, přinést ji třeba po čtrnácti dnech do studia a navázat na ni. Klenout příběh, i když přede mnou bylo třeba ještě dalších čtyři sta stran, udržet si naději, že se to všechno prováže a že někde ‚neztratím‘ nějakou postavu. Byla to úžasná škola, co se řemesla týče.

 

V čem se pro vás práce pouze s mikrofonem liší od ostatních hereckých disciplín?

Důležité je, aby vyřčené znělo autenticky. Uvědomuji si, že četba je interpretace, není to jenom s odstupem či strojově přečtená kniha. Jinak bych to ani nemohl dělat. Neumím si představit, že bych takový příběh četl bez názoru, zapojení sebe sama. Potřebuju se s textem propojit. Kvalita je pro mě zásadní kvalita a mikrofon je v tomhle nemilosrdný. Jsem vůči sobě hodně kritický, že i režisér mi musel říct, ať sám sebe tolik necenzuruju, protože jsem měl tendenci se rozčilovat a ubírat si energii. Naučil jsem se soustředit na to, co říkám, ale nesnažit se sám sebe během natáčení poslouchat a hodnotit. Mozek se pak jakoby rozdvojí a k ničemu to nevede. Od toho je tam režisér, kterému musíte důvěřovat, že nepustí nic, co by znělo špatně.

 

                 

Daniel Bambas (* 1980) 

V divadle vystupoval už jako dítě a ještě během studií na DAMU získal angažmá v Divadle na Vinohradech, kde hraje dodnes. Hostuje na mnoha jiných scénách – Městské divadlo Mladá Boleslav, Národní divadlo Brno, Jihočeské divadlo, Komorní činohra, 3D company. Pracuje pro televizi, film, dabing i rozhlas. Je držitelem Ceny Thálie 2017 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Krás(k)a na scéně Městského divadla Mladá Boleslav.

 

                                  

Mozaika plná moudrého účtování s minulostí

Znovu nalezený literární poklad britských 80. let, kniha Penelopy Livelyové Měsíční tygr, přináší působivou bilanci života jedné výjimečné ženy. Jejím hlasem promlouvá zkušená herečka TAŤJANA MEDVECKÁ.

 

Román se odehrává ve třech rovinách. V ich formě se v něm zpovídá umírající hrdinka upoutaná na nemocniční lůžko, zatímco autorská er forma textu shrnuje její dosavadní život. Mezi ně vstupuje ještě hlas třetí, který bilancující ženu sleduje očima nestranného pozorovatele. Jak se vám ty polohy rozlišovaly?

Je velké štěstí, že poutavě napsaný román zachycuje hrdinku z různých hledisek. Livelyová ústy jeho hlavní postavy Claudie Hamptonové zdůrazňuje, že jedinec je v každou chvíli svého bytí i takový, jak ho vnímají ostatní, a proto se rozhodla situaci zpracovat v trojí perspektivě, což bylo přinejmenším v době vzniku knihy dost výjimečné. Tahle psychologická mozaika mě moc bavila a doufám, že se mi povedlo odstínit všechny barvy, aby rozdíly byly slyšitelné na první poslech. 

 

Takže jste se je snažila rozlišit hlasem? 

Řekla bych, že spíš tempem a rytmikou, i když místy snad taky trošku hlasově. Přiznám se, že jsem dala intuitivně na to, jak jsem ty nuance sama cítila a jak jsme to s režisérkou ve studiu před nahráváním prodebatovaly.

 

Dá se rytmicky nějak vyjádřit stáří ženy na smrtelné posteli?

V první osobě tu promlouvá umírající – a s tím je třeba zacházet nanejvýš citlivě, se vší vážností, bez přehrávání. Nicméně v románu se najdou i pasáže, kde se hrdinka probírá svou minulostí, a u těch jsem naopak chtěla, aby z nich sršela energie: přesně taková, jaká musela Claudia v mládí nebo v nejlepších letech být. Zazní při tom mimochodem moc hezká myšlenka – nakolik je zvláštní, že v paměti druhých zůstáváme uchováni zkresleně. Hrdinka má totiž velice komplikovaný vztah se svojí dcerou: tu vychovávaly babičky, zatímco ona se profesně realizovala. Svou holčičku miluje, a přesto si uvědomuje, že jí nebyla dobrou matkou a působila na ni vesměs jako nepříjemná osoba, přestože se tak v nitru vůbec necítí. Člověk si kolikrát ani neuvědomuje, že leccos staví výhradně na svých prožitcích, které přeceňuje, a přitom bůhví, jak nás vlastně vidí a berou ostatní. Což je postřeh, ze kterého mrazí.

 

Událostmi nabitý život hrdinky se ale odehrává na pozadí velkých světových dějin…

Ano, Claudia poznamenává, že je to taková její výstřednost, když se rozhodla sepisovat dějiny světa „skrze sebe sama“. Připomnělo mi to dva romány, které jsem nedávno četla : Giesbertovu Himmlerovu kuchařku a S elegancí ježka od Muriel Barberyové. Oproti těm dvěma z mého pohledu až trochu okázalým knihám, z nichž je patrna mimořádná vzdělanost autorů (a podle toho pak svůj literární konstrukt naplňují), je Měsíční tygr próza daleko střídmější. A přece je předaná suma životních zkušeností obrovská. Claudia Hamptonová je podle mě podstatně věrohodnější bytost než protagonistky těch dvou děl.

 

Která scéna vám připadala nejsilnější? 

Byla jsem přímo fascinovaná tím, že zrovna žena dokáže čtenáře nebo posluchače vtáhnout do složitých spojeneckých operací kdesi v africké poušti. Zazní tam další úžasná myšlenka: o „zázračné moci slova“. A když si uvědomíte, že jsou to jenom písmenka na papíře, a vy i tak máte pocit, že stojíte přímo v té písečné duně, je to úžasné,  ne? Ačkoli uznávám, že prostor nezměrné pouště lidskou mysl zasáhnout umí a provádí to s námi už celé věky…

 

Jak se vám líbila autorčina práce s celkem? 

Hlavní hrdinka říká: kdybych nebyla součástí toho všeho, nebyla bych nic. Myslím, že román je velmi chytře a čtivě napsaný, a to i na poslech, protože nám předkládá velmi moudré účtování se životem. Hlavní hrdinka je nevěřící agnostička, a tudíž chápe, že věci jsou, a pak najednou nejsou – a přesto při vzpomínání na svého milého říká, že „minulost je pro mě skutečnost; děsí i povznáší mě to zároveň“. Což je další moudrá myšlenka.

 

Čím ještě byste knihu k poslechu doporučila?

Myslím, že je do češtiny velice dobře přeložená, což je dost podstatná součást celé věci.

 

Je to podle vás typ literárního díla, které v publiku zůstane delší dobu?

To rozhodně. Často se říká, že k dobrým knihám se člověk rád vrací a čte je několikrát. A tady dokonce platí, že tahle je nabitá silnými myšlenkami, které zatím nedokážu pustit z hlavy.

 

                           

Dost pikantností, jinak by si pro mě přišli…

V jednohubkách mistra krimi humoru Jussiho Adlera-Olsena, které zaznějí v audioverzi knihy Malé pikantní vraždy, exceluje za mikrofonem herec Petr Čtvrtníček.

Co se vám na knižních předlohách líbilo a jaký prostor skýtal jejich text pro interpretaci?

Líbí se mi většina malých a pikantních záležitostí, ať už jsou to vraždy, chilli papričky, vztahy nebo knižní tvorba. Malé formáty se mně ostatně drží už dlouho, protože se léta živím jako režisér reklamních spotů. Tam mám k dispozici zpravidla jen třicet vteřin, což je kolikrát taky taková malá vražda.

 

Svým hlasem musíte posluchače chytit a podržet si ho až do konce příběhu. Co vás na té intimní one-man show přitahuje? 

Mě to prostě baví. O to víc, že jsem se k téhle „vážné práci“ dostal až po letech. A baví mě i povytažená obočí některých posluchačů, kteří mě dřív znali jen ze čtení zpráv České sody, což byl kapánek jiný žánr. 

 

Jak moc je jiná četba textu typu Rudišova Českého ráje a přednes těchto "zabijáckých jednohubek”?

Českém rájijsem se musel poprat s hloučkem rozdílných chlapíků, kteří se trumfují v sauně a každý má svou pravdu i recept na život. Zato tady jde člověk příběhem s jedním hrdinou, je to podstatně intimnější text. Jenže mě baví všecko: dejte mi papír, mikrofon, brejle a budu spokojenej.

                                                               

Jak moc jste si podobný s hrdinou Larsem z titulní povídky Malé pikantní vraždy?

V určitých ohledech dost, ale konkrétní být nemůžu. To by si pro mně hned přišli.

 

V povídce Škvíra se prý můžeme těšit na skvělou pointu, kdežto jiní si pochvalují její cynickou, za vlasy přitaženou zápletku. V čem je zajímavá podle vás? 

Mám rád Roalda Dahla – a Škvíraje jeho věcičkám hodně podobná. Ostatně chlapi k sobě nemají daleko ani původem: Dahl je Nor, Adler-Olsen zase Dán.

 

Liší se ty miniatury mezi sebou – případně od příběhů kodaňské mordparty Q, které autora proslavily?

Když pominu rozdíl v časových rovinách, na kterých ty povídky stojí, tak – pokud se nepletu – je jedna delší a druhá kratší. 

                                                               

Posluchači by si měli poslechnout Malé pikantní vraždy, pokud se chtějí … (doplňte, prosím).

Zde opět platí, že by měli poslouchat maminku, pana faráře a Malé pikantní vraždy.

                             

„Kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě…“

Rozhovor s hercem PETREM JENIŠTOU, interpretem audioknihy Osvícení

 

  • Devatenáctihodinovou audioknihu jste si ve studiu „vyseděl“ přes měsíc a znáte ji do detailu. Jak si osobně vysvětlujete její název?

Zdůrazňuje dar jakési jasnozřivosti, který v sobě mají snad všechny bytosti na Zemi – něco, co nás třeba uchrání před zemětřesením. Jenom díky tomu se rozhodneme odjet z dovolené v nebezpečné oblasti o den dřív, protože sousedi zavolali, že nám utekla želva z jezírka.

 

  • Daly by se zlehka nastínit děj a základní zápletka knihy?

Jack Torrance, neúspěšný spisovatel, učitel a manžel, zato veleúspěšný ochlasta, se rozhodne zachránit manželství s mírně hysterickou Wendy. Taky se chce uchránit od pokušení znovu se napít a touží po slušné práci. Proto se rozhodne přijmout místo zimního správce ohromného hotelu Overlook v coloradských horách, ale budova s ním má jiné plány – a nejen s ním. Hlavně s jeho pětiletým synkem Dannym, který je zázračně jasnozřivý a vůbec se do nového domova netěší.

 

  • Která postava se vám nejvíc líbila a proč?

Dick Hallorann, protože je nejhodnější a ze všech postav nejsympatičtější. Tenhle černošský šéfkuchař z Overlooku ke konci zásadně zasáhne do děje. Jasně, pokud máme na paměti vynikající filmové zpracování příběhu, je Jack Nicholson na plátně neodolatelný, jenže sama jeho postava nijak zvlášť sympatická není – i v Kubrickově verzi jedná naprosto v souladu s knihou. Ani Wendy, jinak životem dost zkoušená žena, není kdovíjak sympatická a Danny je chlapeček vzbuzující akorát soucit. Takže Hallorann to u mě vyhrál na celé čáře.

 

  • A jak se vám líbil sám text? Bavila vás ta práce?

Moc. Když jsem se po nocích na četbu připravoval, vždycky jsem se u toho rád bál.

 

  • Co vás nejvíc děsilo?

Asi ty „atrakce“ v jednotlivých hotelových pokojích, zjevení, mrtvoly a podobně. Běhal mi z toho mráz po zádech a kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě. Nejvíc jsem se ale obával o Dannyho.

 

  • King coby „král hororu“ podle všeho své řemeslo ovládá…

O tom není pochyb. Je to skvěle napsaná kniha, skvěle umístěná zápletka. Hotel ztracený mezi horami hluboko v lesích – už to je samo o sobě hrozně klaustrofobické prostředí, v podstatě nelidský prostor. I kdybych miloval turistiku nebo alpinismus, pro pěknou dovolenou bych si takhle odlehlé místo nevybral, protože bych se tam v nouzi nikoho nedovolal. Když tam hrdinové zapadnou, je evidentní, že se k nim nikdo nedostane.

 

  • Poskytlo vám natáčení dostatek hereckých příležitostí, například při odstínění hlasů jednotlivých aktérů? 

No jéje. Každé postavě bylo třeba přiřadit jinou polohu a ty hlasy, co se odehrávají jenom v hlavě, se podle režiséra Hynka Pekárka v konečném mixu ještě kapku upraví. Navíc k té proměnlivosti hlasů místy přispíval i strach, který ve mně při čtení před mikrofonem pořád zůstával. Na konci jsme naopak téměř všichni plakali, neboť kniha končí krásně napsaným epilogem.

 

  • Teoretik divadla Stanislavskij by byl asi rád, že se herec s rolí takhle sžije. A co se dělo, když ve studiu došlo na pointu? Jedna z recenzí knihy se zmiňuje o „doslova výbušném vyvrcholení“? Co si pod tím máme představit?

Rozhodně se ode mě nečeká, že budu posluchačům předem prozrazovat konec, kterého se podle mě každý rád dobere. Věřte, že za ty hodiny hrůzy to opravdu stojí. Jen bych rád upozornil, že v tomhle ohledu se kniha oproti filmu liší. Film končí jinak.

 

  • Je to jediný rozdíl?

Kdepak. Sám Stephen King, tehdy díky úspěchu filmové Carrieuž poměrně vážený autor, údajně nebyl s obrazovým zpracováním Stanleyho Kubricka úplně spokojený. Zřejmě se střetly dvě silné osobnosti: v textu jsou věci, které ve filmu prostor nedostanou, a naopak.

 

  • Naznačil jste, že film znáte už z dřívějška a považujete ho za vynikající. Změnilo na tom něco takhle důkladné přečtení knihy?

Líbí se mi i nadále, kniha taky. Kubrickův výklad knihy je podle mě nádherný a přijde mi úplně logické, že některých věcí se musel jako režisér domlouvající se s divákem filmovou řečí vzdát. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že se točilo v roce 1980 a technické možnosti Dannyho vypjatých vizí – třeba ta oživlá zvířata – byly tehdy dost omezené. Kdyby se do toho tenkrát štáb pustil moc urputně, výsledek by asi dopadl nechtěně komicky. Naopak mě nadchlo bludiště, které je ve filmu navíc, a je to výborný nápad. Zkrátka obě verze jsou zajímavé, působivé, hrůzostrašné, i když v detailech se liší.

 

  • Máte nějakou zkušenost s podobnou literaturou ve zvukovém nastudování? Proč by se o knihu měli zajímat i čtenáři, kteří zrovna nevyhledávají horory?

Je přece lákavé zjistit, jak v sobě máme nastavené hranice, ne? Podobné pocity děsu jsem zažíval u audioknihy Kruh. Tehdy jsem v noci jezdil autem z Brna do Liberce a radši jsem se v něm zamykal, jak jsem byl z toho hororu vystrašený. Až bude Osvíceník dispozici ve finální podobě, kterou si z jednotlivých frekvencí ve studiu zatím můžu jen představovat, určitě to na sobě zase vyzkouším. A se mnou potrně i mnozí další, protože jsem nahrávku slíbil k Vánocům nebo k narozeninám svým známým i kamarádům, rodině i sousedům.