OneHotBook na SVĚTĚ KNIHY 2017

Jedním z témat letošního knižního veletrhu a literárního festivalu SVĚT KNIHY jsou právě audioknihy a abychom to řádně oslavili, nachystali jsme k této příležitosti spoustu novinek.

Náš stánek najdete na stejném místě jako vloni pod číslem L207 a nebude chybět sleva 25 % na veškerou naši produkci či oblíbená akce 2 audioknihy na CD + 1 ke stažení zdarma. Navíc jsme dali dohromady také bohatý program s našimi herci a pokřtíme čerstvé audio přírůstky. A na co se tedy můžete od 11. do 14. května na Světě knihy 2017 těšit?


ČTVRTEK 11. května


17.00 - 17.50
AUDIOKNIŽNÍ SÁL - Levé křídlo
MYCELIUM: Pád do audioknihy
Beseda, čtení a křest třetího i čtvrtého dílu audioknižní ságy za účasti interpretů i režisérky Jitky Škápíkové a autorky Vilmy Kadlečkové. Během diskuse se od Jaroslava Plesla a Jany Strykové mimo jiné dozvíte, jaké to je, číst ve studiu líčení mimozemského sexu. 
 

PÁTEK 12. května   

10.30 – 11.00
AUDIOKNIŽNÍ SÁL - Levé křídlo
Audioknihy džunglí 
Programem plným her a soutěží o audioknihy, které děti zavedou hluboko do džungle za chlapcem zvaným Mauglí, provede Jan Zadražil. Co všechno víte o divokých šelmách? Poznali byste je podle hlasu a zvuků, které vydávají? A dovedli byste je napodobit? 
 

15.15 – 15.30
L207 - Levé křídlo
Tvůj podpis má známý hlas
Autogramiáda hvězd vydavatelství OneHotBook – ulovte si na stánku Miloslava Mejzlíka, Valérii Zawadskou, Marka Holého, Hanu Maciuchovou, Veroniku Khek Kubařovou či Jana Zadražila a další. K dostání budou i plakáty herců v rolích oblíbených audioknižních hrdinů.
 

15.30 - 16.00
L207 - Levé křídlo
Křest Václava IV. 
Křest čtvrté audioknihy z Lucemburské pentalogie a autogramiáda za účasti autora Josefa Bernarda Prokopa, interpretů Jiřího Dvořáka a Marka Holého v titulní roli poněkud slabošského panovníka i režiséra Michala Bureše
 

18.00 – 19.00
Autorský sál - Levé křídlo
Totální rauš s Normanem Ohlerem a Vasilem Fridrichem
Na začátku besedy s Normanem Ohlerem, kterou pořádá nakladatelství Host, pokřtíme také stejnojmennou audioknižní novinku tohoto autora za účasti interpreta Vasila Fridricha.
 

SOBOTA 13. května

11.30 - 12.00
AUDIOKNIŽNÍ SÁL - Levé křídlo
Eliška Junková v bugatce i v audioknize
Beseda o první ženě za volantem, jež vítězila v závodech Grand Prix, a křest jejích audiomemoárů, které vypráví Hana Maciuchová. Spolu s ní si na královnu tratí i na bugatky zavzpomíná i režisérka Jitka Škápíková a možná přijde i Eliščin adoptivní syn Vladimír Junek.
 

13.15 - 14.00
AUDIOKNIŽNÍ SÁL - Levé křídlo
Mezinárodní konference zločinu
Své vyšetřovací metody prozradí věhlasní detektivové: Jules Maigret (Jan Vlasák), Carl Mørck (Igor Bareš) a Timothy Wilde (Martin Písařík). Programem provede přední český žánrový odborník Michal Sýkora


NEDĚLE 14. května  

11.00 - 12.00
AUDIOKNIŽNÍ SÁL - Levé křídlo
Dobrrrodružství s doktorem Proktorem
Vyzkoušejte si bláznivé vynálezy doktora Proktora na vlastní uši i na vlastní kůži. Hry a soutěže o audioknihy umožní dětem otestovat prdicí prášek, cestovat časem či najít ponožky ukradené mimozemšťany a uloupené zlato. 
 

14.00 - 15.00
AUDIOKNIŽNÍ SÁL - Levé křídlo
Na procházce s Emilem Haklem a Jiřím Hájíčkem
Křest audioknižních novinek Umina verze a Dešťová hůl českých autorů Emila Hakla a Jiřího Hájíčka, s nimiž si můžete pobesedovat, stejně jako s interprety a režiséry jejich románů jako David Novotný nebo Hynek Pekárek. Jak si procházky Prahou a Jižními Čechy užili nad klávesnicí sami tvůrci a pak u mikrofonu vypravěči jejich příběhů? 

Forma musí podpořit obsah

Herec Igor Bareš se chopil už pátého dílu série o oddělení Q. Čím se audiokniha MARCO liší od předchozích adler-olsenovek a jak si interpret poradil s akčními scénami?

 

Čím se liší Marco od předchozích dílů série o oddělení Q?

Pátá detektivka Jussiho Adlera-Olsena je podle mě trochu jiná než ty předchozí. V nich se řešily poměrně neobvyklé situace, kriminální případy, které se běžně nestávají. Zápletka pátého dílu série není tak komplikovaná, ale o to víc je akční. Nechybí v ní různé honičky, rvačky a podobně.

Co pro vás práce na této audioknižní sérii znamená?

Mám vždycky radost, že jsem k tomuto projektu byl přizván, protože si díky tomu mohu přečíst knihy, na které by mi jinak nezbyl čas. Sám se čtenářsky obvykle pouštím spíš do kratších formátů jako jsou novely a povídky, ale na pět set a víc stran bych asi nenašel prostor. Takže mě těší, že jsem se díky audioknihám mohl s tvorbou autora setkat.

Jak jste zmínil, v příběhu je hodně dynamických pasáží. Jak interpretačně pojímáte akční scény?

Musíte mít samozřejmě přesnou techniku, ale nesmí to být na úkor tempa. Forma musí podpořit obsah, což se mi snad daří. Tempo-rytmus je v divadelním představení nebo při četbě audioknih vůbec důležitá věc. Posluchač či divák se nesmí nudit. Nemůžu číst monotónním způsobem, textu je třeba napomoct. Člověk se musí vcítit do situace, díky čemuž se správný projev vlastně dostaví sám.

Kromě případů se v Adler-Olsenových knihách rozvíjí i osobní linka detektiva Carla Mørcka. Jak se jeho postava posunula v dalším díle? 

Nechci příliš prozrazovat, co se stane s jeho ochrnutým parťákem Hardym, se kterým Carl bydlí, ale tam určitý posun nastal. Do života Carla Mørcka také vstoupí jistá dáma, Carl se dokonce rozhoduje mezi dvěma ženami. Nechybí ani náznaky, proč je jeho parťák Asad je v Dánsku, když pochází z Blízkého východu. Dojde též k výměně nadřízeného – Marcus Jacobsen odchází a na jeho místo mastoupí Lars Bjørn, se kterým má Mørck určitý osobní problém. Lars Bjørn s sebou totiž přivede mladého snaživého studenta kriminalistiky, jehož vlastně přidělí na oddělení Q, kde se nováček sblíží s Rose, což se Carlovi nijak zvlášť nezamlouvá. 

Tahle audiokniha je zajímavá i svým až dickensovským prostředím. Jak se vám líbil samotný příběh?
Marco je opravdu takový dickensovský hrdina, dospívající kluk, který je konfrontován s tvrdou realitou skutečného života dospělých. Tyhle zkušenosti se na něm samozřejmě podepíšou, je nucen si projít pernými zkouškami, trošku peklem, ale pořád v něm zůstává touha v Dánsku setrvat. Je přistěhovalcem, ale chce zůstat, přizpůsobit se a začít žít normální život.

Více

Přiveď kamarády k audiu

Oblíbili jste si audioknihy a nedáte bez nich už ani ránu? Přesvědčte o tom taky svého blízkého a budete oba odměněni...


Děkujeme vám všem, kteří rádi posloucháte naše audioknihy. Na Facebooku už je vás skoro 1000! A abychom se přes tu vytouženou tisícovku co nejdříve radostně přehoupli, napadlo nás, že vás trochu povzbudíme. Abychom ale neodměňovali jen nově příchozí, ale i naše stávající příznivce, naše motivace se vztahuje na všechny:

  • Pokud už jste fanouškem naší stránky na Facebooku a přivedete na ní dalšího ze svých přátel, který se nově stane fanouškem a začne ji sledovat, každému z vás věnujeme již vydanou audioknihu z naší produkce ke stažení z portálu Audiolibrix.cz dle vlastního výběru.
     
  • Pokud tento krok učiníte, napište nám na e-mail redakce@onehotbook.cz, pod jakým jménem jste našimi fanoušky a pod jakým jménem se přidal váš kamarád/kamarádka. A jakou audioknihu byste každý rádi poslouchali.
     
  • Odměníme každou takto příchozí dvojici (která nám zároveň i napíše) až do počtu 1000 fanoušků a odměnu věnujeme i několika dvojicím nad toto číslo (aby jim nebylo líto, když to "nestihnou").
     
  • Jste úplný nováček na naší Facebookové stránce a nehledě na tuto akci jste zrovna přibyli (a taky byste rádi audioknihu)? I vy si můžete přivést kamaráda, ať v tom nejste "sami" ;). 

Je totiž veliká zábava audioknihy poslouchat, ale tahle radost bude ještě větší, když si budete mít o vyposlechnutých nahrávkách s kým popovídat. Moc děkujeme všem našim posluchačům a těšíme se na další!

Nejnáročnější bylo troufnout si

Novou rošťácky mladistvou verzi vtipného vyprávění BYLO NÁS PĚT si vzal na triko Jan Zadražil. Jak si četbu užíval a díky čemu si na ni troufnul?

 

Jaký máte vztah k Poláčkově knize BYLO NÁS PĚT?

Je to v naší rodině kultovní záležitost, především díky poslechu nahrávky s Františkem Filipovským a taktéž verze, kterou namluvil Arnošt Goldflam.

BYLO NÁS PĚT je dílo specifické vypravěčem a jeho jazykem. Jak se vám to četlo jako interpretovi audioknihy?

Samotnou četbu jsem si vskutku užíval. Pan Karel Poláček mistrně pracuje s češtinou a jejími specifickými odstíny, kniha "letí" dopředu bez hluchého  místa. Vždycky mi bylo líto, že frekvence už končí, neboť mluvidla jsou unavena a těšil se na další den, až budeme moci pokračovat. K tomu pocitu bezesporu přispíval i fakt, že jsem se ve studiu potkával s Jitkou a Karolínou Škápíkovými coby režisérkou a zvukařkou. Obě dámy mi byly velkou oporou v mých nejistotách a přiznávám, že bez nich bych si asi na tak vysoko nasazenou laťku, jako navázat na mistrovství pana Filipovského a Goldflama, nikdy netroufl.

Vzhledem k tomu, že je příběh nazírán dětskýma očima, je vnímán jako kniha pro děti, ale mají jej rádi i dospělí. Jak to vnímáte vy?

Přiznávám, že v dětství - ač jsem byl už tehdy vášnivý čtenář - jsem knížku nikdy nedočetl až do konce. Poslední část, kdy Péťa Bajza v horečkách blouzní a propadá se do prazvláštních snů, mi jako dítěti připadala složitá a jaksi méně záživná. Teprve jako dospělý, respektive až jako rodič, jsem si uvědomil, jak přesně a citlivě dokázal autor do příběhu zabudovat tu tíhu dospělosti, naší touhu vrátit se k bezstarostnosti dětství, i tu bezmocnou hrůzu rodiče, když stojí nad svým nemocným dítětem, nedokáže mu pomoci a může jen doufat ve šťastný konec. 

Co bylo na celé četbě nejnáročnější?

Nejnáročnější bylo troufnout si na to.

Jak se vám spolupracovalo s režisérkou Jitkou Škápíkovou?   

S Jitkou se mi vždy spolupracuje více než dobře. Tentokrát v tom ale bylo, v nejlepším slova smyslu, až jakési spiklenectví. Už od první chvíle, kdy tuto "bláznivou" ideu nadnesla, až po každou cigárpauzu, kdy jsme se všichni společně smáli a plánovali, jak budeme pokračovat dál. Strávili jsme spolu dobrý a smysluplný čas. Za to se patří poděkovat i Martinovi Pilařovi z vydavatelství OneHotBook. Že nám tu důvěru dal a výsledek vydal. Díky, Martine!

 

Více

Enderův restart

I my jsme jenom lidé a tudíž bohužel občas děláme chyby. Když už na to ale dojde, tak se z nich poučíme a snažíme se je napravit.

 

Milí posluchači,
moc se vám omlouváme, ale stala se nám taková nepříjemná věc – udělali jsme chybu. V předvánočním frmolu nám při finálním mixu audioknihy ENDEROVA HRA vypadla část zvukové stopy v 27. kapitole. Ale nebojte se, nebudete o ni ochuzeni. S chybami se totiž dá dělat jediná věc – pokusit se je napravit. O to se snažíme i my a proto momentálně dokončujeme doplněnou verzi nahrávky. Navíc vám za vaši trpělivost s naší omylností věnujeme posluchačský bonus. Pokud jste si tedy audioknihu Enderova hra koupili (nebo ji dostali), vyměníme vám ji za opravenou verzi. Jak na to? Záleží na tom, kde jste audioknihu pořídili.

-    Audioknihu jsem koupil/a v „kamenném“ obchodě a mám od ní účtenku.
Opravené verze budeme dodávat i do našich obvyklých distribuční sítí a tudíž by neměl být problém (pokud máte účtenku), aby vám audioknihu vyměnili za novou/správnou verzi přímo v místě, kde jste ji koupili.

-    Audioknihu jsem dostal/a, nebo jsem ji koupil/a v „kamenném“ obchodě, ale už nemám účtenku.
Audioknihy můžete vyměnit i přímo u nás (nakonec my jsme za tu chybu zodpovědní), stačí nám poslat původní „chybovou“ audioknihu i s obalem (nebo klidně jen samotné originální CD) se svou zpáteční adresou na níže uvedenou adresu a my vám zašleme opravenou verzi. Pokud jste z Prahy, můžete se u nás na výměnu i zastavit, raději ale po předchozí domluvě na e-mailu redakce@onehotbook.cz, nebo na telefonu 774 448 991. Naše adresa:
Vydavatelství OneHotBook
Makovského 1338 
163 00 Praha 6

-    Audioknihu jsem koupil/a v „kamenném“ obchodě a mám účtenku, ale nemám možnost tam zajít ani čas posílat něco poštou.
Chápeme, že i to se může stát – a je to naše chyba a váš čas. Abychom vám ale mohli doručit opravenou nahrávku, potřebujeme znát vaši poštovní adresu a vědět, že jste si audioknihu opravdu koupili. Stačí nám ale na e-mail redakce@onehotbook.cz poslat snímek (třeba z mobilu) s vyfocenou audioknihou na CD spolu s čitelnou účtenkou a přidat adresu. My vám na ni pak pošleme CDčko se správnou verzí audioknihy.

-    Audioknihu jsem koupil/a jako mp3 download na Audiolibrix.cz či na jiném portálu.
V takovém případě vás bude kontaktovat samotný portál a zakoupenou nahrávku vám sám vymění za opravenou verzi, jakmile bude tato k dispozici. Novou verzi si pak můžete kdykoli znovu stáhnout a poslouchat.

A co ten slíbený bonus? Kromě nápravy vám jako „bolestné“ za zpackaný zážitek chceme darovat jiný. Můžete si zkrátka navíc vybrat ještě jinou audioknihu z našeho vydavatelství zdarma a my vám ji pošleme. Stačí do zásilky s audioknihou na výměnu připsat, kterou další audioknihu od nás byste si rádi poslechli a my (pokud ještě budeme mít daný titul na skladě) vám ho pošleme spolu s opravenou verzí Enderovy hry jako bonus. Když s námi budete komunikovat prostřednictvím e-mailu, uveďte do něj, jaký bonus byste chtěli dostat spolu s opravenou Enderovou hrou. Posluchači, kteří si Endera pořídili jako mp3 download z portálu Audiolibrix, mohou bonus od vydavatelství OneHotBook, který si vybrali, uvést na e-mail petra.schultze@audiolibrix.com a přibude jim do rovnou online knihovničky.

Děkujeme za pochopení a omlouváme se způsobené nepříjemnosti, 
snad na nás proto nezanevřete.
Váš OneHotBook

Více

Nejen přečtení, ale interpretace

David Matásek a Tereza Vilišová, interpreti audioknihy JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME na sebe v rozhovoru prozradili, proč mají k nahrávce osobní vztah a jak se jim na ní pracovalo.

 

Jak se vám líbil román Jsou světla, která nevidíme?

D. M.: Líbil se mi hodně, to je literatura, která mě baví. Komorní příběh dvou lidí na pozadí celosvětové tragédie, jakou druhá světová válka rozhodně byla. My už dnes druhou světovou válku vnímáme jako dávnou historickou událost. Ale je dobré si na malých osudech připomínat, co to pro jednotlivce znamenalo, kolika lidem to změnilo život do kořene… Je to dobrá knížka.

T. V.: Kniha mě absolutně nadchla! Je nádherná a čte se sama. Je to má první audiokniha,  takže jsem byla ráda, že jsem se do knihy prakticky hned s první stránkou začetla a nechala se vtáhnout do příběhu, protože tím pádem pro mě byla celková příprava  velmi příjemná. 

Četli jste jen svoji část, nebo celou knížku?

D. M.: Na to je to až příliš dobrá kniha, než abych si přečetl jen svůj part. Navíc se vždycky i pracovní texty snažím číst celé.

T. V.: Četla jsem samozřejmě celou knihu; potřebuji mít celkový přehled  v ději, znát souvislosti, orientovat se v ostatních postavách. Ani si neumím představit, že bych si přečetla jen svou pasáž ‒ to je jako kdybych si v divadelní hře přečetla jen repliky postavy, kterou mám hrát…

Vyprávíte jednu ze dvou linií příběhu. Jak jste se s režisérem rozhodli četbu pojmout?

D. M.: V tomto případě by nebylo vhodné přehnaně modulovat hlasy jednotlivých postav, ale je důležité při četbě myslet na člověka, jehož očima se na příběh díváme. A to tam pak pronikne – třeba určitá překotnost vyprávění, která je v  myšlení ústředního mladého génia. Stačí prostě myslet a dívat se na příběh v jeho perspektivě, pak už se ty figury samy odliší.

T. V.:  Nejen, že jsou v knize dvě vyprávěcí linie, ale některé pasáže se ani neodehrávají chronologicky… Snažili jsme se, aby výsledek nepůsobil příliš roztříštěně a posluchač se dobře orientoval. Zvolili jsme přístup  vševědoucího vypravěče. Ovšem dvě  hlavní postavy dospívají a stárnou, což se snad, spíše než hlasovou modulací, povedlo vystihnout napětím v řeči a také způsobem myšlení, který je obsažen v textu. I když nejrůznější hlasové odstíny se tam asi dostaly také, protože obě postavy procházejí velmi dramatickými událostmi. V příběhu Marie-Laury bylo nadto hodně vedlejších postav, některé bylo potřeba odlišit i hlasově, ale na prvním místě vždy stál pokus vystihnout jejich uvažování, což se pak odrazilo i na hlasovém projevu. 

Čím vám byla blízká hlavní postava linie, kterou jste jako vypravěči dostali na starosti?

D. M.: Werner je hodně výjimečný chlapec. To jeho zvláštní nadání mi chvílemi připomínalo Plechový bubínek. Dnes už bychom možná řekli, že protagonista je v nějaké autistické škále… Když přijde tak zásadní dějinná událost, jako byla druhá světová, pohne osudy všech lidí, ať už je to slepá holka v Paříži nebo sirotek z Podhůří. Tenhle román výborně ukazuje, jak válka dokáže zamíchat kartami a osudy. Kdyby nebyla, možná by i tak talentovaný hoch zůstal jen chudým sirotkem a nikam by se neposunul. Ale protože válečná mašinérie potřebovala „krmit“ čerstvou krví, dostal příležitost udělat vojenskou kariéru a zároveň se zabývat tím, co ho nejvíc baví - být radiotechnikem. Je to zajímavý i napínavý příběh.

T. V.: Líbilo se mi, že Marie-Laure není napsaná jako chudinka, kterou litujete,  ale naopak vás baví se napojit na její zvídavost a představivost. Díky hendikepu, se kterým neskutečně statečně bojuje vlastně nejen ona, ale i její "rodina“, je velmi odvážná a dokáže žít plnohodnotný život. I za těch šílených a dramatických situací, do kterých se dostane. 

Hlavní hrdina je zmítán ambivalencemi mezi tím, co dělá a co vnímá jako správné. Snažil jste se to v četbě nějak zdůraznit?

D. M.: To je tak dobře napsané, že není třeba vyznění nijak tlačit. Je to literatura ze života a celý život osciluje mezi dvěma póly; v člověku se vždycky perou dva principy, rozum a cit. Každý, kdo alespoň trochu vnímá svět, cítí, že se v něm sváří dvě síly. Někdy jsme řízení rozumem a někdy srdcem. Naše rozhodování se zkrátka skládá z těchto dvou materií.

Jakým způsobem jste při četbě pracovali s tím, že v audioknižní nahrávce hraje velkou roli právě rádio a vysílání?

T. V.: Sama jsem zvědavá, jak to v nahrávce vyzní.  Jak se nám povedlo tohle všechno vystihnout. Těžko se to popisuje. Ta kniha je v tomto ohledu tak dobře napsaná…

Příběh se odehrává v Německu i ve Francii, jak jste to zvládali jazykově?

D. M.: Francouzsky neumím, ale pan režisér Michal Bureš ano, takže mě podobnými úskalími vždycky provedl – stejně jako mi pomohl s francouzštinou v Mayově Výjimečných lidech. Co se týče němčiny, tu si myslím, že bychom měli umět všichni – jsou to naši největší sousedi a jsou nám blíž, než jsme si možná ochotni přiznat. Kavárenský intelektuál se možná bude ofrňovat, že je to tvrdý jazyk, ale každý jazyk je podle mě svým způsobem krásný. Němčinu umím přečíst, i když dorozumívám se už o něco klopotněji. Nicméně s němčinou ani angličtinou nemám problém.

T. V.: Na gymnáziu jsem měla francouzštinu, není mi tedy úplně cizí. Ale dlouho ji nepoužívám aktivně, takže jsem toho dost zapomněla… Režisér Michal Bureš ovšem francouzsky mluví dobře, takže mě bezpečně korigoval. Francouzština je akusticky velmi výrazná, takže v pasážích, kdy se střídá francouzština s češtinou, jsme se snažili spíš o přirozenou výpověď, než o brilantní výslovnost. Šlo zkrátka o to, aby to znělo bezprostředně. Tak uvidíme.

A jak na vás působil popsaný genius loci těch míst?

D. M.: Já jsem v Saint Malo jsem dokonce byl, takže se mi hrozně líbilo, když jsem to pak četl – hned se mi to místo vybavilo. Pasáže z Francie sice většinou četla Tereza, ale i Werner se nakonec do toho městečka dostane. I z toho důvodu je dobré cestovat – nikdy nevíte, kdy se vám to nakonec zúročí a pak víte, o čem mluvíte, nebo máte alespoň nějakou představu. Jde hlavně o tu atmosféru; město je samozřejmě postavené celé znova, válku nepřežilo. Dneska je to takový skanzen, ale jeho jádro jistým způsobem odpovídá původní podobě. A ty komíny… Snad každý pokoj má svůj komín. Z každého většího domu trčí asi patnáct komínů. A jsou pořádně vysoké, protože tam hodně fouká od moře, tak aby měly nějaký rozumný tah. Je to krásné město, zvláštní. Jako celá Normandie a Bretaň.

Korigoval vás při natáčení audioknihy nějak režisér?

D. M.: Někdy na mě spěchal, ale on ví, proč to dělá. Protože únava a pokročilá hodina při dané frekvenci způsobuje, že i mozek trochu zpomalí, podřadí… a pusa taky, protože se soustředí na to, aby správně vyslovila všechna ta písmenka. A protože na sebe s režisérem díky moderním technologiím při nahrávání vidíme, vnímám, jak máchá rukama jako větrný mlýn, což znamená: Přidej, přidej! A někdy je to skutečně otročina. Ale rozumím tomu a vždycky ho poslechnu.

T. V.: S Michalem Burešem jsem už několikrát spolupracovala v rozhlase a vždycky to stálo za to. Michalovi jsem absolutně důvěřovala, je zkušený a má dobré ucho, které vždy a spolehlivě odhalí mé slabiny… Baví mě, že říká na rovinu, co si myslí - pro mě je tahle přímá cesta příjemnější, než nějaké "slovní tanečky" kolem. Byla to moje první audiokniha, takže pro mě byla spousta věcí nová a tím pádem jsem ocenila, že mě vede někdo, kdo mě pracovně už zná. Když pominu běžné záležitosti – mám tím na mysli vše, co přináší spolupráce herce a režiséra – tak myslím, že nejvýraznější korekce byla v tempu čtení.

Jakým způsobem se na takovou četbu připravujete?

D. M.: Hlavně si to pořádně přečtu. Tolik tužek v lese neroste, abych si podtrhal celou knížku. Ale když jsou to dialogy, tak má podtrhávání smysl. A cizí slova si podtrhávám, protože si jich pak oči všimnou dopředu a můžete si je připravit, nebo se zeptat chytrého režiséra.

T. V.: Pro mě bylo důležité stihnout knihu přečíst celou najednou a ten dojem z ní nechat v sobě zrát. A pak se před každým natáčecím dnem opakovaně pročítat pasážemi, které se měly nahrávat. Taky pro mě bylo důležité se na ten den dobře vyspat, protože učíst velké celky a natáčet v kuse několik hodin je dost náročné a únava se často projeví právě na hlase. No a hlavně pak samotná koncentrace ve studiu. Aby výsledek nebyl jen "přečtení", ale interpretace…

V audioknize čtete v audioknize každý „svou“ linii, ale měli jste i společnou frekvenci…

D. M.: V některých kapitolách jsou dialogy, které jsme tak i četli. Je lepší to dělat zároveň na živo, když máme tu možnost, než natočit jednoho a pak tam zvukově „dolepovat“ druhého. My se navíc známe s divadla, oba hrajeme v inscenacích na Nové scéně Národního divadla: německé drama Spolu/Sami a současnou britskou hru Láska a informace. Takže jsme se spolu rádi sešli i ve studiu. Tereza na mě navíc také působí jako souboj dvou principů, éteričnosti a racia, hlubšího hlasu a vnímání – což pak v tom zvuku zajímavě funguje.

T. V.: Měli jsme jednu společnou frekvenci, a já za ni byla moc ráda, protože bylo podnětné a inspirativní slyšet i vidět, jak David ke své postavě přistupuje. Příběhy našich figur se v knize určitým způsobem prolnou, takže by mě určitě nebavilo, kdybychom si to načetli každý sám… S Davidem se vždycky spolupracuje skvěle. Baví mě jeho profesionalita, zanícenost pro věc a zároveň schopnost nadhledu.  

Uvedl jste, že se vám kniha Jsou světla, která nevidíme hodně líbila. Jaká literatura se vám tedy líbí, co čtete?

D. M.: Mám na čtení bohužel jen málo času. Mám rád historické romány, literaturu faktu – zkrátka dobré knihy. Mám rád Kurta Vonneguta – to je moje celoživotní láska. Je to satirik a ironik, ale zároveň je jistý způsobem citlivý. Aby se dal přežít tlak okolního světa, člověk si musí obléct klaunský kostým a trošičku to shodit – tomu rozumím a je mi to blízké. A snažím se číst knihy, které se vztahují k mojí práci. Ne že bych tedy četl herecké memoáry, ale třeba právě při zkoušení mysteriózní detektivky Láska a informace jsem si přečetl aspoň jednoho Nesbøho, i když tomu žánru jinak moc neholduji. Také jsme se koukali na severské detektivní seriály, kterým jsem nečekaně docela propadl. Samozřejmě znám Most, ale nadchlo mě Městečko Fortitude. Britsko-skandinávský seriál se odehrává na Špicberkách, kam už ani medvědi nechodí dávat dobrou noc. Okruh podezřelých je tedy značně uzavřený a do toho se vrší jeden průšvih za druhým a je to brilantně natočené. 

T. V.: Líbí se mi různorodá literatura. Potřebuji pestrost. V poličce s novými knihami, na které se teď těším a které čekají na přečtení, mám od Pavla Kosatíka knihu Baronka v opeře o životě Jarmily Novotné nebo O kolečko míň, aneb můj život s autismem od Josefa Schovance, Amerického císaře od Martina Pollacka a sbírku básní Otec seče trávu od Dagmar Urbánkové. 

Posloucháte i audioknihy? 

D. M.: Teď bohužel nemám moc kdy poslouchat, už proto, že jsem interpret – což není zrovna profese, která by si mohla práci zpestřovat poslechem mluveného slova. Ale už jako dítě jsem byl odkojen rádiem, dramatizacemi, čtením na pokračování, pohádkami… Považuji to tedy za velice důležité, protože poslech rozvíjí fantazii. Když příběh slyšíte, pořád si to představujete po svém. K dětem se díky tomu může dostat i náročnější literatura, kterou by si třeba ani nepřečetli sami. Můžou si to vychutnat, ale zároveň zapojit vlastní mozek. A moc mě potěšilo, že na to, že jsem vlastně audioknižní novic, mám na četbu strašně moc ohlasů. Stává se, že si vás lidi pamatují, že vás viděli v televizi, ale když vás někdo osloví s tím, že se mu líbilo, co jsem četl, to jsem opravdu nečekal. 

 

Více

Zvláštní napětí

Rozhovor s interprety audioknihy MODRÉ STÍNY umožňuje nahlédnout do jejich herecké „kuchyně“ a ukazuje, kterak se narátoři připravují, jak pracují, ale také jak o své práci přemýšlejí...


V detektivce Modré stíny je spousta nejrůznějších postav, ale vy jste dva herci. Jak jste tedy mezi sebou měli rozdělenou četbu jednotlivých partů, pasáží…?

Simona Postlerová: Rozdělení měl samozřejmě pevně v rukou režisér a dramaturg. Vzhledem k tomu, že jsme byli jen dva na spoustu postav, bylo to pro nás herecky dost zajímavé. Jednak jsme četli coby vypravěč sami za sebe, druhak jsme se měli trochu vžívat do pocitů jednotlivých figur. Pokaždé v tom byla lehká stylizace do hrdinů, která ale nespočívala ani tak v různorodých modulacích hlasu, ale spíš ve vnitřní představivosti dané osoby. Člověk šel občas třeba témbrem lehounce výš, ale na tom tolik nezáleželo. Pan režisér nás občas korigoval: Pozor, teď sis to spletla, teď mluvíš jinou postavu. A já si uvědomila, že má pravdu; ačkoli to paradoxně pocitově působilo stejně, nakonec to znělo jinak, protože vnitřní nasazení bylo odlišné – buď v rytmu, nebo v názoru dané postavy.

Petr Kubes: Souhlasím. Já sám třeba hrozně rád čtu dialogy mezi mužem a ženou přesně v tomto duchu. Že se naladím na emoce postav a užívám si v sobě ty dva principy: mužský a ženský.  Vždycky mě baví, když můžu dělat dialogy všech přítomných postav, ale zároveň být vypravěčem, protože se v tom odráží i pohled mě samotného a dostává to takový hezký, pocitový spád. Najednou nejde o to věci ilustrovat, ale o snahu je nějakým způsobem spoluprožít a nabídnout posluchači tak, aby si to mohl sám pro sebe také vytvořit. Ovšem při téhle práci jsem byl strašně rád, že jsem měl tu úžasnou možnost točit s tak půvabnou a skvělou herečkou, jako je Simona – jsem rád, že jsem ty dialogy mohl točit s ní a že jsem si je nemusel nijak fabulovat. 

Simona Postlerová: Díky tomu máme možnost být jistým způsobem spoluautoři – protože teď je to trošku také naše. Když si čtenář si koupí knížku, je čistě na něm, jak si ji představí. Při interpretaci ale máme jistý prostor svůj projev malinko zabarvit a vložit do něj, co si o těch postavách myslíme. 

Měli jste tedy četbu rozdělenou na mužské a ženské postavy, nebo ještě jinak?

Simona Postlerová: Právě, že ne.

Petr Kubes: V Modrých stínech je hlavní vyšetřovatelkou komisařka Výrová, kterou četla Simona, ale když už byla ponořená ve své pasáži, vyprávěla všechno, co se v ní dělo. Tedy zároveň mluvila i za muže. To vytvořilo živou audioknižní koláž. V momentu, kdy bylo důležité tomu dát nějaké přesné kontury, tak za Výrovou samozřejmě mluvila Simona, i když já měl třeba zrovna polohu vypravěče. A samozřejmě jsme dodržovali rozlišení hlasů u jednotlivých postav.  Ale v okamžiku, kdy vyprávění dostávalo spád jakéhosi zúčastnění, ať už ženského nebo mužského, tak jsme se střídali podle toho, jak určil režisér, nebo jak to přirozeně vyplynulo.

Simona Postlerová: Vyprávění bylo rozdělené tematicky, ne podle toho, jestli zrovna mluvil muž nebo žena. A o to právě šlo. Když hraje prim téma Marie Výrové – a nejenom její téma, ale její záběr té kauzy – setkává se s mnoha lidmi a za všechny mluví ona. Příběh se ukazuje skrze ni tak, jak jej vnímá. Bylo to tedy rozdělené spíše situačně než genderově. A tím pádem to získalo zvláštní napětí. Protože najednou za určitého chlapa mluvila ženská, která ho mohla shodit nebo ukázat, co si o něm myslí. 

Ztotožnila jste se tedy s perspektivou komisařky Výrové? Čím vám byla sympatická?

Simona Postlerová: Že je velmi citlivý, empatický člověk. Ale líbila se mi nejenom ona, ale hlavně ta forma, jakou jsme audioknihu zpracovávali. Právě ta jí dodala neobvyklé napětí, které je na ní zajímavé. 

Petr Kubes: Mě na audioknihách baví totéž, co mám rád i v knihách. Že čtenář je aktivní spolutvůrce příběhu. My se snažíme číst natolik citlivě, aby ještě zbýval prostor pro fantazii posluchače. To potom utváří určitý celek i obraz jednotlivých postav: třeba jak komisařka nebo ti ostatní vypadají a působí. Na rozdíl od filmu, což je vizuální záležitost a člověk v něm spoustu věcí vnímá okamžitě, protože se mu rovnou ukazují. Ale kouzlo audioknihy tkví právě v tom, že v ní přece jenom může zůstat trocha tajemství.

Simona Postlerová: Když člověk klasicky čte knížku, představuje si ty aktéry po svém. V audioknize je to stejné, ale přece jen už posluchači trošičku nadbíháme, malinko jim postavy přibližujeme, ovšem jen lehounce a po svém. Lidé si stejně udělají svůj obrázek, a to je dobře. Ten trychtýř fantazie je prostě potřeba, jak v literatuře, tak v životě vůbec.

Jak se na takovou četbu ve studiu připravujete? 

Simona Postlerová: Já se každopádně připravuji pečlivě.

Petr Kubes: Důležité je, že si knížku přečtu, udělám si o ní představu. Pak následuje technická část, kdy je třeba zvládnout styl, jakým je text napsaný, nafrázovat si věty, vědět, odkud kam jsou vedené dialogy, nebo kam směřuje určitý monolog… Prostě si to uspořádat v hlavě. A potom se tím při samotné práci už mohu nechat unést, protože je to intenzivní záležitost – šedesát, osmdesát stran za den. Jak se říká: štěstí přeje připraveným. Čím víc to člověk zná, čím víc se tomu věnuje, tím víc ví, odkud kam ty věci a situace spějí. Při samotné práci u mikrofonu je pro mě opravdu lepší se tím nechat vést. Naštěstí je u toho ještě dost jiných lidí, kterým mohu stoprocentně věřit a spolehnout se na ně. Mohu jim nabídnout svůj myšlenkový svět, svoje schopnosti a svůj pohled. Nechávám se inspirovat daným okamžikem a věřím, že v tu chvíli vzniká nějaká pravda, nějaký otisk. Pokud bych tam sám chtěl přesně dostat něco konkrétního, tak by mě to ani nebavilo, protože by mě to nepřekvapovalo. A ideální je, když jsem občas sám překvapený tím, co slyším.

Simona Postlerová: Tak to musí být. To je na tom nejkrásnější. Je samozřejmě třeba být opravdu připravený: mít text přečtený, opoznámkovaný.  Já si v něm dělám obloučky i značky, protože čtené slovo je úplně něco jiného než prosté hovořené, vyřčené slovo. Když máte souvětí na pět nebo šest řádků, tak si to v klidu přečtete v duchu nebo očima, ale… teď to řekněte nahlas, že ano. V takovém případě si udělám oblouček, který mi ukáže, kde je podstata daného souvětí. Je to docela urputná matematická práce, kterou je nutné odvést ještě doma: řemeslo, to je základ. Potom se už můžeme nechat unést, najednou na sebe koukneme a funguje to. Vzpomněla jsem si na kongeniálního, nejenom rozhlasového, ale i audioknižního herce Pepíčka Somra, kterého slyšíte a říkáte si, jak překrásně vypráví, máte z toho až husí kůži a při tom zní, jak když to vykládá úplně v pohodě „levou zadní“. Takový luxus, to je stoprocentní génius! A pak kouknu do jeho textu, který je opoznámkovaný asi deseti barvami… Tahle práce holt zahrnuje velkou vnitřní přípravu, nejenom tu technickou, ale i tu vnitřní, emocionální. A právě proto je to tak náročné, proto je z toho člověk tak unavený. Pokaždé si říkám: Jak to, že jsem tak unavená, vždyť jsem nic nedělala. Jo, nedělala!

Komisařka Výrová poslouchá pro uklidnění Boba Dylana. Čím se uklidňujete vy?

Simona Postlerová: Boba Dylana miluju! Opravdu. To není generační, to je nadčasové. Je to moje krevní skupina.

Petr Kubes: Já rád maluju, ale u toho zas moc klidný nejsem. Vlastně ani nevím, jestli chci být klidný. Spíš se někdy chci odreagovat něčím jiným, než tím, co právě dělám; přijít na jiné myšlenky. A když je řeč o hudbě, tak tu teď většinou poslouchám se svými dětmi. Pouštím jim, co mám rád a společně u toho blbneme. Třeba moje čtyřletá dcera si oblíbila Davida Bowieho. 

Na knize je také zajímavé, že Michal Sýkora píše detektivku právě z Olomouce. Bavilo vás na čtení i tohle, vystihnout genia loci?

Petr Kubes: Olomouc je moje rodné město, takže všechny zmíněné uličky znám velmi dobře. Je to krásné město. Měl jsem tedy svoji představu, když text popisoval nějaká místa. Bylo o to lepší, že jsem příběh mohl číst se znalostí prostranství a souvislostí, o kterých se tam píše.

Simona Postlerová: To je vždycky lepší. Já Olomouc moc neznám, ale občas tam jezdíme s divadlem na zájezdy, takže určité destinace jsem si v hlavě propojila. Kdykoli totiž máme na zájezdu čas, vždycky chodím po městě, abych se s ním trochu seznámila. Zrovna Horní a Dolní náměstí i centrum Olomouce mám prochozené. Na Dolním náměstí jsem si dávala i kávičku, zmrzlinu. Takže určitou představu jsem měla, což je dobře. Aspoň malinko jsem vždycky tušila, kde vlastně jsem. 

Jak se vám Modré stíny líbily jako detektivka, co vás na nich zaujalo? 

Simona Postlerová: Zápletka se motá kolem okolností, které se nás aktuálně v porevoluční době stále týkají. V příběhu lze tedy snadno vidět množství zhuštěných skutečných problémů, které od té doby vyvstaly a vyšly najevo.

Petr Kubes: Mně se tam líbily záležitosti týkající se vztahů. Nejen archetypální témata, spíš to, co právě prožívám. Je tam třeba moc hezká pasáž, kdy jeden z hlavních protagonistů večer uléhá se svou ženou do postele na chalupě u dědy a docvakne mu, že rodina má nějaký smysl, že se tím uzavírá kruh… To ve mně rezonovalo. Nakonec autor má malé dítě, i já mám malé děti. Působí na mě obecně takové věci, které člověk ze života sám zná, takže se ho to nějak týká. Když je to navíc podtržené „něčím detektivním“, čeho je třeba se dopátrat, tím líp.

Více

12 předsevzetí podle audioknih

Na začátku nového roku mají mnozí tendenci začít žít jinak a lépe. Vy se můžete inspirovat nebo pobavit pohledem na předsevzetí, která by „slušela“ nejen některým hrdinům našich audioknih.

 

Nebudu lhát
Staré pořekadlo praví, že Všichni lžou. Právě na něj často myslí i kriminalisté, kteří v detektivkách zpovídají své podezřelé. A protože je v audioknize Praha noir hned 14 krimi povídek, lže se v ní ostošest. Lhala baronka Mautnicová, lže starý restituent, lžou muži svým manželkám, ženy svým partnerům, kamarádi parťákům, kolegové kolegům… O kolik méně by tu bylo mrtvých, kdy by se mluvila jen pravda.

 

Nebudu pít 
I když Bridget Jonesová svými předsevzetími („Budu pít méně než čtrnáct skleniček alkoholu týdně.“) naznačuje, že má možná trochu problém (holt těžký život single třicátnice), kam se hrabe na Harryho Holea. Ten, jak prozradí v audioknize Netopýr, svým notorickým alkoholismem kdysi připravil o život kolegu a po událostech, ke kterým došlo v Austrálii, nějak nemá chuť abstinovat. Nadřízení jej tedy posadí na letadlo do Bangkoku, aby ten ochlasta nepřekážel doma a v cizině se moc nešťoural do kontroverzního případu. Harry ovšem čuje něco nekalého natolik, že přestane čuchat k flašce a vrhne se do práce, protože v tomhle městě se zločinci hemží jako Švábi.

 

Budu držet dietu 
Malá Melanie není úplně spokojená se svým jménem, raději by byla nazývána Pandorou, což znamená Všemi dary obdarovaná. Taky není moc spokojená se svými chutěmi. Občas ji totiž strašně honí mlsná. Ale ty následky! Jenže jak odolat té vábivé vůni šťavnatého, čerstvého, pružného a výživného… lidského masa? Sebeovládání je v tomto případě na místě, protože by se jednoho dne nerada probrala ze žravého opojení a zjistila, že si pochutnala na své nejmilejší paní učitelce.

 

Budu víc šetřit a víc vydělávat
Mohlo by se zdát, že vlastnictví zámku z vás rázem udělá boháče. Ale on ten provoz obrovitánské chátrající budovy také není zadarmo! Když nestačí ani snaha snížit vlastní náklady na minimum, je třeba přijít s kreativním řešením, kterak utržit na chod zařízení. Kostkovi vědí: Řádně oškubat muflony! A důkladně se připravit na potenciální smrt, protože na to přece jdou nejvíc. Aristokratka na koni to spolu se svou rodinou vyzkouší všechno.

 

Nebudu se prát 
Možná vám potměšilý hlásek v hlavě občas našeptává, že není větší úlevy od života ve stresu, než dát někomu pořádně do držky. Vypustit konečně všechen ten vztek uvězněný v podvědomí, energii nahromaděnou v zatuhlých svalech, povolit tlak krve bušící do spánků, zredukovat složitost světa pouze na dvojici: já a můj protivník, já a moje pěsti. Zní to tak lákavě. Ale zkuste s ním souhlasit a brzy uvidíte, co vám bude našeptávat dál. To už bude možná daleko větší maso. Své by vám o tom mohl vyprávět jeden chlápek, který kdysi založil první Klub rváčů.

 

Budu poslouchat 
Když jste neposlušní, nejen že to pravděpodobně schytáte od rodičů, ale možná vám to dokonce vyčte i dřevěná koňská hlava, která se šklebí mezi zdobením jednopatrového domu, kolem kterého každý den chodíte. Ušklíbá se tak, jako by něco věděla... Dost si z ní užil i Péťa Bajza, který to líčí v audioknize Bylo nás pět: „Někdy jsem poslouchal, jak šeptá: Pročs nejedl dneska polévku, takovou dobrou polévku? Já vím, žes trápil zrzavého kocoura Honzu, jelikož jsi mu přidělal na tlapky ořechové skořápky a on chodil po baráku a hlučně klapal a byl z toho velice mrzutý, jak k tomu přijde? Nevíš, že cítí bolest jako ty, nedělej mu trampoty. A kdo vydloubal služce Kristýně rozinky z vánočky, hé!“ To už lepší sekat latinu, než denně strávit takovou kupu výčitek, no ne? 

 

Věrnost nade vše
Tak tohle určitě nebylo předsevzetí Ernesta Hemingwaye. Přece jen pro něj bylo na prvním místě psaní, pak psaní a pak… Také to byl muž, který měl rád ženy. Ale spíš v uvedeném množném čísle (i když raději jednu po druhé, občas se mu to však nahromadilo). Paní Hemingwayová si mohly postupně říkat hned čtyři jeho manželky. Ale čtenáři to nedá, aby si občas neříkal, o kolik víc mistrovských děl mohl napsat, kdyby pořád neřešil milostné pletky. 

 

Nenechám sebou manipulovat 
Nadřízení Andreva Wiggina tomu říkali spíš výchova nebo výcvik. Kdo ale zná celý příběh Enderovy hry, ten ví, že ho schválně dostávali do situací, v nichž nebylo snadné se rozhodnout, a leckdo mohl přijít k úhoně. Že mu neříkali všechno, protože chování při tréninku a při ostrém boji se liší minimálně o zodpovědnost, kterou s sebou to druhé nese. Když sebou nechá člověk manipulovat, může se mu stát, že si nakonec nebude jistý, zda je velkým hrdinou, nebo pachatelem genocidy. Což nepotěší. 

 

Nenechám se pohltit prací 
Pilně pracovat a neflákat se je sice záslužné a chvályhodné, nicméně je třeba se vyvarovat workoholismu, který způsobuje, že práce zavalí i veškerý volný čas, zničí vztahy s bližními a zaplaví myšlenky natolik, že už není možné soustředit se na nic jiného. Když jste na tom jako Rick Deckard a máte oslední dobou poněkud neuspokojivý výdělek, snaha o zlepšení poměrů vás může zahnat až k balancování na ostří nože (proto Blade Runner). Když je totiž vaší povinností likvidace umělých bytostí, logicky byste se měli začít ptát, v čem vlastně spočívá vaše lidství…

 

Budu diplomatičtější 
Dívka, která spadla z nebe měla za druhé světové války jasno: tajně bojovat proti nacistům ve Francii tak, aby nebyla odhalena. A když přece jen dojde na problém – vytáhnout zbraň a dostat se z toho. V osidlech studené války ale nepřítel není tak zjevný a těžko říci, zda mají spojenci stejné záměry jako vy. A na otevřené potyčky by vůbec nemělo dojít. Nejdůležitější vlastností Provazochodkyně je tedy kromě jisté vychytralosti také diplomacie.

 

Nebudu se stydět za to, kým jsem 
Vybočovat z řady může být v kolektivu trochu problém, ale kdybychom byli všichni stejní, byla by to přinejmenším docela nuda. Nenechte si nakukat, že jste divní, ale hrdě se hlaste k tomu, že jste jiní – a výjimeční! Nemusíte hned umět levitovat, zapalovat oheň rukou, být neviditelní, nebo zvedat extrémně těžké předměty jako obyvatelé Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Vaše odlišnost může spočívat třeba jen v tom, že raději než halasnou zábavu máte četbu knih či poslech audioknih. Sečtělý člověk se více rozvíjí po emocionální i intelektuální stránce a díky literatuře získává zkušenosti v bezpočtech situací a fikčních světů.  

 

Budu pečlivěji promýšlet následky svých činů 
Když se Paul Atreides mezi pouštními Fremeny stal na planetě Duna prorokem Muad'Dibem, nepřestávaly jej pronásledovat vize o strašlivém krveprolití, které by jednoho dne v budoucnu mohlo být pácháno v jeho jméně. Před každým svým rozhodnutím tedy důkladně rozvažuje, kam mohou vést konsekvence vyřčeného či spáchaného a zda nehrozí, že by některý z důsledků mohl vést ke zkáze. 

Audioknihy pod Zelenou bránou

Pardubáci a vůbec Východočeši mohou zajásat - každý z adventních víkendů budou v průchodu pod Zelenou bránou k dostání naše audioknihy včetně žhavých novinek.

Abyste nesmutnili, že s novinkami budeme jen na pražském Knihexu (3. - 4. 12.), díky obětavým spolupracovníkům naše audioknihy seženete každý z adventních víkendů cca od 10.00 do 18.00 také v Pardubicích v rámci vánočních trhů na Perštýnském náměstí přímo v průchodu pod Zelenou bránou (není to ten centrální, ale ten kousek vedle, jak ukazuje i náš obrázek). 

Stánek s audioknihami a punčem (abyste se při vybírání toho nejlepšího dárku měli čím zahřát) na místě najdete:

  • o víkendu 26.-27. listopadu
  • v neděli 4. prosince
  • o víkendu 10.-11. prosince
  • o víkendu 17.-18. prosince

K dostání budou i novinky, které ještě nenajdete ani v obchodech (protože je tam teprve distribuujeme), tento víkend třeba SedmikráskaBylo nás pět, Aristokratka na koni, Blade Runner a snad dokonce i Švábi. A další budeme postupně doplňovat, jak budou vycházet. Kdo navíc koupí 2 audioknihy na CD, bude si moci vybrat 1 z 13 titulů ke stažení z portálu Audiolibrix ZDARMA. Kromě skvělých dárků, tak získáte rovněž bonus pro sebe, který vám přijde výrazně vhod, neboť vám umožní si dopřávat poslechu literatury při pečení cukroví, velkém vánočním úklidu, balení dárků, obalování kapra či zdobení stromečku.

Vybírat si můžete z níže uvedených bonusů:

Abyste měli při vybírání toho správného daru dobrou náladu a zima vám nezalézala pod kůži, k dostání bude rovněž zmíněný horký punč - originální domácí receptura, o níž se mezi Pardubáky proslýchá, že lahodnějšího punče na celých vánočních trzích není...
Těšíme se na vás!

OneHotBook na předvánočním Knihexu

Všechny naše předvánoční novinky si můžete se slevou šťastně pořídit na knižním jarmarku Knihex během prvního prosincového víkendu.


Zaznamenali jste, co všechno do Vánoc ještě chystáme a jste napnutí, jestli to vůbec zvládneme a jestli to vy stihnete projít a nakoupit pod stromeček? Zaostřete na předvánoční knižní jarmark Knihex, který se bude konat o víkendu 3. - 4. prosince ve Studiu Alta (U Výstaviště 21, 170 00 Praha). Letos tam rozhodně nebudeme chybět a všechny audioknižní novinky, které k nám do té doby už doputují z tiskárny, tam budou s námi. 

Samozřejmě bude opět platit naše tradiční 25% sleva a akce, kdy ke 2 zakoupeným audioknihám na CD obdržíte 1 z vybraných titulů ke stažení zdarma z portálu Audiolibrix.cz. Kromě toho, že u nás výhodně pořídíte dárky, tak získáte rovněž bonus pro sebe, který vám přijde výrazně vhod, neboť vám umožní si dopřávat poslechu literatury při pečení cukroví, velkém vánočním úklidu, balení dárků, obalování kapra či zdobení stromečku.

Mezi žhavé novinky, které budou na Knihexu k dostání, patří:
 

...a další tituly budou do seznamu ještě přibývat podle toho, jak bude jasné, že je do Knihexu dokážeme vyrobit.

Na místě budeme oba dva dny od 10:00 do 20:00 a už se těšíme, až si s vámi popovídáme si s námi o audioknihách: při čemž vy můžete zjistit, co je a bude nového nebo objevit titul, kterého jste si dosud nevšimli, a hlavně - najít ty nejlepší vánoční dárky. A protože naše nahrávky známe lépe než všichni ostatní, rádi vám poradíme, komu z vašich bližních, by se která z nich mohla líbit.