Přenést hlasem emoci

Jaký má vypravěčka Andera Elsnerová vztah k americké klasice MALÉ ŽENY, co ji v příběhu nejvíce oslovilo a jak mluvila za každou ze čtyř sester a která z nich jí byla nejsympatičtější?


Znala jste Malé ženy, než jste začala načítat audioknihu?

Když jsem ten text dostala a pročítala jsem si ho, uvědomila jsem si, že ten příběh znám, že jsem to už četla. Určitě to bylo někdy v pubertě a pamatuju si, že se mi to tehdy moc líbilo, že jsem se i dívala, jestli autorka napsala další knihy. Filmovou adaptaci jsem zatím neviděla, ale při nahrávání audioknihy jsem si říkala, že bych se na ni docela ráda podívala, protože jsem slyšela, že je celkem povedená. 

Jak se vám čte příběh, který se odehrává v 19. století a vyšel roku 1868, čemuž odpovídá i styl?

Když jsem si knížku četla pro sebe, vlastně mě hodně bavila, ale tím, jak jsem neotvírala pusu, nezkoušela si to říkat, připadalo mi, že to je docela fajn jednoduchý text, že to bude dobré. Ale jak jsem si k tomu sedla ve studiu, uvědomila jsem si, že tam je hodně přímých řečí a že každá figura by měla být malinko odlišená, aby se v těch hlasech posluchač orientoval. Když jsem pak začala číst nahlas, najednou mi opravdu připadalo, že věty jsou poněkud šroubované, takže jsem občas měla problém s výslovností. Byly strany textu, které jsem přečetla bez problémů, bez větších chyb, a jinde jsem se na něčem zasekla a nešlo to. Ten jazyk je hodně stylizovaný, složitý. Jak jsem se snažila vyslovovat poctivě všechna písmenka, tak jsem někdy měla písmen plnou pusu, a nebyla jsem s to danou větu říct.

Každá z těch čtyř sester má jinou povahu, jak jste s tím s režisérkou pracovaly?

Na začátku pro mě bylo asi nejtěžší jednotlivé figury nějak uchopit. Nejlépe se mi asi mluvilo za Jo, která je takový živel, vítr, voda, divoška – prostě živá holka. Meg je taková spořádaná kráska, kterou jsem ukrotila v projevu i v energii, protože vždycky mluví víc s rozmyslem. Třetí v pořadí je Beth, která je největší miláček, hraje na klavír, je taková něžná, jemná, takže u ní jsem ještě víc ubrala na energičnosti. Trošku jsem se do ní snažila dostat ještě něco nevinného, snivého. Amy je nejmladší, takže do ní jsem promítla více dětských intonací. Ale postupně jsem ji také musela proměnit, protože ve druhé části knížky také dospěje a zasnoubí se a už je tam za slečnu a za dospělou dámu. To natáčení pro mě byla jako divoká řeka, kterou jsem sjížděla na kánoi, a byla zvědavá, kam mě loď doveze a jak mě text donutí hlasy měnit, aby odpovídaly daným situacím.

Dojímala jste se u četby? 

Jedno místo v knize je hodně dojemné, když dojde na smrt. Těch čtyřicet stránek, jsem doma probrečela. Říkala jsem si, že se musím mohutně vyplakat teď, protože ve studiu nebudu moct brečet a jsem takový dojímavý typ. Třeba na jednom místě, kdy maminka promlouvá o víře a vštěpuje svým dcerám moudra, mě ten text tak dojal, že jsme si museli dát pauzu, protože jsem nebyla s to dál číst. Takže jsem zvědavá, až přijde pasáž týkající se umírání, co mě čeká. Od toho se člověk ale musí umět oprostit a říct si, že to je jenom román, a neprožívat to.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní pasáž, u které jste se zasekla, která vám dělala problémy?

Bylo to náročné čtení i proto, že věty jsou vystavěné způsobem odpovídajícím době, je v nich spousta výrazů, které už nepoužíváme, což by ale nebyl velký problém. Archaismy mi nevadí a vlastně je mám ráda, protože mají svoji barvu a nesou svoji dobu. Spíš je to otázka toho, že se sejdou dvě složitější slova vedle sebe… Stávalo se mi, že když se sešla slova, z nich jedno končilo na písmeno „t“ nebo „s“ či jinou souhlásku a další na stejné písmenko začínalo, tak jsem se zasekla. Někdy jsem se zablokovala na jednoduchém slově nebo jednoduché větě, a pak jsem třeba dlouhé souvětí přečetla bez chyby. To jsou věci mezi nebem a zemí a asi to hodně souvisí s tím, v jakém psychickém rozpoložení zrovna jsem, když tu větu čtu. Vždycky na začátku natáčecí frekvence jsem měla hodně energie, pusa jela dobře, jako namazaný stroj, ale když už jsem byla ve studiu druhou nebo třetí hodinu, už byl mozek trošku unavený, i mluvidla, a tak se mi stávalo, že jsem se na složitějších slovech častěji zadrhla.

Jak byste příběh popsala někomu, kdo román nezná?

Mě na tom nejvíc fascinovalo sledovat příběh těch čtyř sester, s tím pohledem, že je opravdu každá jiná – takže je tam trochu psychologie. Bavilo mě sledovat, kam dospěje holka, která je na svou dobu hodně emancipovaná, jak se její život povine, jakého si k sobě najde partnera… Moc se mi líbila i doba, ve které se děj odehrává, dobové oblečení a reálie, které autorka popisuje a díky čemuž se člověk přenese do úplně jiného světa. Úplně ze všeho nejvíc ale na mě zapůsobily etické a morální principy, které se dostávají ke slovu skrze postavy, hlavně skrze maminku, ale i přes tatínka, který je kněz, a taková životní ponaučení, co je dobré v životě dělat. Cítila jsem tam tedy i jistý morální apel.

Čím může podle vás příběh oslovit současného posluchače?

Myslím si, že záležitosti, které sestry řeší, jsou nadčasové a mohlo se to odehrát v jakékoli době. Na příběhu jedné konkrétní postavy, který se tam rozvine, je nenásilně ukázaná moudrost. Například jedno z těch rčení, podle nichž se řídí, je: Nenechej nad svým hněvem zapadnout slunce. To mi připadá přesné, protože když v sobě člověk nechá doutnat hněv do dalšího dne, tak se ti v životě přihodí přesně to, abys pochopil, že je to škoda a že je dobré usínat s čistou hlavou a s pocitem, že jsem se všemi v míru. Můžou se stát vážné věci a člověk pak může mnoha věcí litovat. To je jenom jedna asi z mnoha moudrých myšlenek, které v tom románu může člověk zachytit. I když se může zdát, že je to takové romantické čtení o čtyřech dívkách, já v tom příběhu cítím hodně moudrosti.

Máte mezi sestrami svoji favoritku?

Je fakt, že když jsem to četla v pubertě, samozřejmě se mi hodně líbila Jo: připadala mi jako rebel a strašně jsem jí fandila. Ale když jsem to četla teď, hodně věcí se změnilo – hezky se mi to rozprostřelo, takže jsem chvíli souzněla i s Meg, kdy jsem jí přála rodinu a to, aby křehká láska dobře dopadla, pak jsem pořád soucítila s Jo, ale hodně mě zasáhl i příběh Beth, s její něžnou povahou, kdy si v životě nenárokuje nic pro sebe a je ochotná hrozně moc dělat pro ostatní, a pak jsem samozřejmě fandila i překvapivé lásce Amy. Takže teď jsem si víc užila příběhy všech těch postav, už jsem nefavorizovala pouze Jo. Je také hezké, jak je tam zachycen posun, kdy z Amy – toho frackovitého dítěte – vyroste bezvadná dáma, která ctí všechny rodinné hodnoty a je velice rozumná. To je taky hezké sledovat. Je tam toho strašně moc, je to vlastně skoro sága.

Jak jste pracovali s humornými scénami?

Když jsem sama pro sebe četla scénu, kdy dělá Jo divadlo, tak jsem se tím bavila a chechtala jsem se někde uvnitř. Takže pokaždé, když v textu humor jen trošičku vnímala, snažila jsem se ho zachytit ho i v hlase. Je to dobře vyvážené – jsou tam momenty i na pláč i na smích, ne nějak hurónský, ale úsměvná místa tam jsou. Na hlase je to potom znát. Věřím tomu, že do textu člověk přenese emoci, kterou cítí uvnitř, na tom je podle mě čtení audioknih postavené.

Když četbu srovnáte s jinými hereckými disciplínami…

Když jsem četla delší popisnou pasáž, občas se mi stávalo, že jsem sklouzla do takového obecného čtení, a to na mě vždycky režisérka Jitka Škápíková volala: „Jsme v dabingu! Jsme v dabingu!“ Takže jsme se zastavili a přečetla jsem to znovu. Tahle četba se částečně místy blíží rozhlasové hře, ale s jedním hercem, protože tam jsou čtyři figury, které se snažím odlišit. Takže pro mě je to trošku monodrama, ale částečně se mi někdy povede, že se úplně odstřihnu a čtu s odstupem a vlastně jenom popisuju tu situaci a z toho mám dobrý pocit. Někdy, když čtu za ty postavy, ozve se mi pocit i z těla, jak bych to asi cítila na jevišti. Vlastně je v tom taky kus divadla. Všechno dohromady.

Posloucháte sama audioknihy?

Hrozně ráda, tedy hlavně v autě, ale pořád.

Více

Povolený doping

Jak bavily PŘÍBĚHY STARÉ DÁMY její vypravěče Pavla Soukupa a Vasila Fridricha? Co je zaujalo nejvíc? Jezdí herci na kole? A jaký mají vztah k Tour de France?


Jak vás audiokniha Příběhy Staré dámy bavila? 

Pavel Soukup: Příběhy Staré dámy mě bavily moc. Až si je pustíte, zjistíte, že musejí bavit úplně každého. 

Vasil Fridrich: Vyprávění mě bavilo velmi. Dokonce se nebojím říct, že čtení a teď snad i poslech tohoto textu je mimořádně vzrušujícím dobrodružstvím, které laikovi poodhalí ta nejkurióznější zákoutí zrodu a vývoje sportovního – a dnes už i společenského – fenoménu se zkratkou TdF.

Co vám četba audioknihy přinesla? Dozvěděl jste se něco nového?

Pavel Soukup: Dozvěděl jsem se toho spoustu o rubu a zákulisí tohoto drasticky namáhavého sportu a skláním se i před těmi posledními. Neodsuzuji odsouzené za dopingové delikty. Nejvýstižněji to snad řekl Armstrong: „Na vodu se Tour jezdit nedá!“ 

Vasil Fridrich: Obzvláště líčení dřevních ročníků závodu je nesmírně zábavným a poutavým obrazem doby a jejích hrdinů. Stoletou historii projdete skrze příběhy těch, kteří Tour stvořili, kteří ji rozvíjeli i těch, kteří se díky ní stali legendami. Prožijete příběhy hrdinů, jež bez jakékoli podpůrné síly zdolávali nástrahy nekonečně dlouhých tratí, nemilosrdné přírodní podmínky i komplikace s nedokonalou technikou. Od těchto stěží uvěřitelných příběhů se dostanete i ke žhavé současnosti, kde kromě talentu a dřiny rozhodují ještě mnohohlavé týmy odborníků a také nepředstavitelný ekonomický tlak na každého z jezdců.

U čeho jste se nejvíc zapotili?

Pavel Soukup: Občas jsem se zapotil, protože i já jsem zažil výstup na Tourmalet. Co tam je jmen a časových údajů! A když se to člověk snaží číst napínavě a dynamicky jako závod… Takže vedle cyklistů celoživotně obdivuji i sportovní komentátory. Uslyšíte spoustu napínavých i dojemných příběhů. Ale podle mě je nejdojemnější na samém konci vyznání handicapovaného cyklisty Jiřího Ježka. Doporučuji! A už se těším, až zasednu k televizi k letošní Tour de France

Vasil Fridrich: Vzhledem k tomu, že jsem převážnou část knihy točil v nečekaně tropickém červnu, o pot nebylo nouze. Co se interpretace týče, perfektně připravené výslovnosti francouzské, vlámské, německé, anglické, holandské i švýcarské od režiséra Hynka Pekárka se spolupodílely na tom, že jsme nezažili žádné významně horké momenty.

Jaký máte vztah k cyklistice? Poslouchali byste audioknihu na kole?

Pavel Soukup: Vřelý. Jako kluk jsem si kolo vždycky přál. Nikdy jsem ho nedostal. (Díky, Ježíšku!) Svému malému synkovi jsem kolo koupil. Upadl a způsobil si kontuzi mozku. Čtrnáct dní bojoval o život v Krčské nemocnici. Sotva přežil, dostal helmu, chrániče a veškerou výbavu. Nutno dodat, že na kolo nezanevřel, jezdí dodnes se svou dívkou i sto padesátikilometrové štrapáce. Na chalupě jsme měli osm kol. Horská, silniční, dámská, dětská… Všechny nám je ukradli. Takže opravdu vřelý. Ale ne… Když jsem byl v divadle v Liberci, často jsem svoje skládací polské kolo hodil do auta a hurá na hřebeny. Nic skvělejšího jsem na kole nezažil. A Jizerky jsou pro tuhle mánii ideální. Ale na kole Starou dámu poslouchat nebudu. Nesoustředil bych se. To snad nejlépe v rychlíku cestou na výlet, ve vagonu první třídy.

Vasil Fridrich: Bohužel mé kolo najezdí víc kilometrů na autě než v terénu, ale to neznamená, že bych nejezdil rád. Ideálně v Jizerkách. Třeba Jizerka – Smědava – Krásná Máří – Josefův Důl – Jizerka. Kdo zná, ví, že je tam pohádkově. Zřejmě bych při této trase na kole neposlouchal nic, poněvadž jsem uprostřed těch krásných kopců rád také proto, že je tam úplný klid. A i proto si to občasné ticho tak hýčkám. Kdybych ale byl silničním cyklistou, Příběhy Staré dámy bych si do uší dal, protože jsou to situace zábavné i motivující k výkonu. Takže něco jako takový povolený doping.

Sledujete Tour de France?

Pavel Soukup: Jsem nadšený divák Tour de France i proto, že mám Francii proježděnou. Byla to první zahraniční země, kam jsem ještě jako gymnazista odjel, v Paříži jsem jako student pracoval… Do toho přišla okupace, tak se francouzská náruč rozevřela dokořán, chtěli, abych tam zůstal, hrozně tehdy pomáhali všem Čechům. Já měl ovšem doma rodiče a nechtěl jsem emigrovat, takže jsem se vrátil. Nelituju toho, prostě se to tak stalo. K Francii mám ale od té doby strašně blízko. Jezdíval jsem stopem trasu Paříž – Nice a zpátky zase z Marseille… jednou jsem dokonce spal kdesi u Marseille v příkopu obalený novinami po jedné hodině v noci, kdy mě tam na stopu vysadili z auta. Francii zkrátka miluju od studentských dob. A během Tour de France se jako divák se závodníky courám po Francii a strašně mě to baví. 

Co si při sledování Tour de France užíváte nejvíc?

Pavel Soukup: Baví mě pozorovat Alpy, Tourmalet a ty kóty, které musejí vyšlapat – a zároveň strašně obdivuju závodníky. Nejde jen o to, že bych na to neměl fyzický fond, ale hlavně vidím, jak se ničí a huntují a jak to jejich zdraví vůbec neprospívá. A jak když chtějí něčeho dosáhnout, musejí se občas uchýlit i k nějakému nefér přístupu, který je někdy klasifikovaný jako doping a jindy se na to nepřijde, protože se to označuje třeba jako léky na astma… Ani bych je nevinil, ať to klidně berou, když jim to pomůže k lepšímu výkonu, to se prostě nedá absolvovat normálně. Obdivuju i tu techniku, kterou mají oproti dřevním začátkům Tour  k dispozici, dnes mají ta kola třeba tři nebo pět kilo a dala by se udržet na jednom prstu. Každopádně je to velká dřina a je tam i velká dávka rizika – poměrně často se stane nějaká nehoda, kdy se vážně zraní, nebo i zemřou. Takže letos u Tour určitě budu sedět a budu se dívat. A když se náhodou nebudu moct dívat, tak si to nahraju a pustím si to, až budu mít čas. Koukám se pravidelně každý rok, a když musím do práce, nahrávám si to, abych si sledování vychutnal později. 

Více

Audiokniha musí mít energii

Co z audioknihy MUŽ A ŽENA rezonovalo v interpretech Martinovi Fingerovi a Martině Krátké, jak pracovali s přítomným humorem a jaké podobné situace znají „ze života“?


Čtete knihy Michala Viewegha?

Martina Krátká: Pro mě to bylo krásné setkání, protože před deseti lety jsem točila film Nestyda, který vznikl na motivy knihy Povídky o manželství a sexu, takže v tu dobu jsem přečetla hodně autorových knih a během natáčení jsme se s Michalem Vieweghem i potkali – a teď díky audioknize znovu. Od té doby jsem ale až do Čarodějky z Křemelky nic dalšího nečetla… Je toho tolik, co bych chtěla přečíst…

Jak byste „svou“ postavu popsali?

Martin Finger: Vincent je chlapík, který se ocitne v soukolí okolností, které by v běžném životě člověka porazily, protože by takříkajíc sklátily i slona, ale on to musí dát. Dozvíme se, co má všechno za sebou, pak přijde jedna vydařená sobota a vidíme, co všechno se může stát, a že dramatičnost života, která se odehrála před mnoha lety, si nezadá s tou, která se odehraje za dva dny.

Martina Krátká: Kvůli natáčení audioknihy jsem tu novelu četla dvakrát a velmi pozorně a o postavě Dominiky jsem velmi přemýšlela – říkala jsem si, že hudebně bych k ní přiřadila žánr funky. Částečně jsem její schopnost vnímala jako skrytou výpověď o silné ženské intuici, protože ženy dost často velmi rychle odhadnou, co si muž myslí… Taková metafora dovedená ad absurdum. Připadá mi, že to není jenom legrace, že pod lehkostí příběhu čarodějky z Křemelky, která umí číst myšlenky, se schovává spousta bolestných zjištění, že lidé něco jiného říkají a něco jiného si myslí, jak často se lže, jak je hrozně těžké, ale zásadní ve vztazích komunikovat a mít otevřenou mysl i duši – pokud to tak není, právě ta lež pak páry překvapuje a rozžehnává.

Rezonovalo s vámi něco ze životního příběhu „vaší“ postavy?

Martin Finger: Složitost vztahů a to, jak je náročné vycházet s dospívajícími dcerami, ale zároveň i ta láska k nim a radosti otcovství. Taky všechno to, co můžete prošvihnout a pak se to snažíte napravit a jak se s nimi snažíte pořád komunikovat, ale přitom zjišťujete, že u malých holčiček to jde, ale potom když jsou větší, vzdalují se vám a máte pocit, že jste byl taky mladý a že jim musíte rozumět, ale ono to tak není. Sice jsme všichni byli děti, ale kulisy kolem nás se proměňují, takže pochopit a prohlédnout svět svých dětí zase až tak jednoduché není. 

Martina Krátká: Krásné a současně chytré ženy to mají těžké, to je evidentní, a často také řeší, jestli úspěchu dosáhly skutečně díky svým schopnostem nebo díky tomu, že mají krásné nohy a velká prsa. To je podle mě standardní problém a je jedno, o jakou pochybnost jde. Vždycky řešíme, že něco máme a něco nám zase schází. Dominika je kráska, která by tak strašně ráda žila úplně normálně, ale nejde to, a tak vzniká problém. Michal Viewegh si na jejím případu dělá legraci z jisté mužské povrchnosti, takže je samozřejmě výhodnější, když je coby žena krásná na první dobrou. Po obyčejné ženě, průměrně krásné nebo možná i nehezké, se neotočí tolik chlapů s povrchním přáním, takže tato linka je pro autora výhodná, ale současně je to mučicí nástroj pro vypravěčku. I když se vlastně učí lépe znát svoje okolí, protože vidí lidem do hlavy, a tím se rychleji orientuje, jak svět funguje. A dochází k úplně základním věcem, což je v tom příběhu cenné – dochází k tomu, že je potřeba, aby si lidé nelhali, aby spolu komunikovali, aby se bezpodmínečně milovali, aby si byli věrní – vlastně k úplně „obyčejným“ záležitostem.

Jak jste audioknihu vnímali nejen jako čtenáři, ale i jako herci?

Martin Finger: Natáčení pro mě bylo náročné, protože tahle audiokniha vyžaduje ohromnou energii, kdy není čas na odpočinek. Když ten text čtu, je to pro mě gejzír a sopka. Aby to fungovalo, aby všechno vycházelo, jak má, člověk si opravdu neodpočine. Vláčnější, popisnější knihu si víc užiju, ale tady člověk docela jel. 

Martina Krátká: Herci obecně jsou citlivější až přecitlivělí. Před činoherním oborem jsem vystudovala nonverbální, takže jsem přecitlivělá na pohyb, proto je pro mě jednodušší číst body language a někdy mám pocit, že ho dokážu vnímat intenzivněji než normální člověk, že už pozice těla promlouvají o tom, jak se člověk cítí. V tom vidím jistou spřízněnost s hrdinkou, která na druhém hned vidí, co mu běží hlavou.

Jak jste herecky či interpretačně pracovali s odlehčeností a ironií?

Martin Finger: Pro mě je to v té energii, kterou člověk nasadí. Jakékoliv téma, které tam postavy řeší, musíte nahlédnout tak, že o nic nejde, že každý máme svoje starosti… A cílem je, aby se lidi bavili. S hlavním hrdinou si každý prožije to, že v životě nejde všechno úplně dobře, a dokonce to může jít i extrémně špatně jako v téhle novelce. Jde o to, aby lidi věděli, že v tom nejsou sami a můžou si odfrknout a podívat se na svůj život třeba z komičtější stránky.

Martina Krátká: To funguje přirozeně, jako když má člověk šestý smysl a počítá s ním, mluví o něm, že to tak je, že se to prostě děje, že to vidí, že mu to vadí a neví, jak s tím naložit, a že by se s ním rád naučil žít.

Říkali jste si s režisérem a režisérkou, jak ironii do výrazu dát?

Martin Finger: V režiséra Michala Bureše můžu mít důvěru v tom smyslu, že mi na začátku řekl, že se nemusím starat o to, jak text čtu, že to je jeho práce a že kdyby nebyl s něčím spokojený, zastaví mě a poví mi to. A pak už jen říká: „Pojď a jedém!“ a už tím mě vlastně dobíjí. Zkrátka mi poradil, ať jsem energický, ať nepolevuju, ať mají postavy šťávu. Což ode mě vyžaduje velké nasazení, ale audioknize to prospěje. Kdybych třeba jenom načítal audioknihu a nemusel jsem do studia rychle přijet a rychle z něj zase odjet, bylo by to lepší. Ale jako všichni herci v našich končinách mám ještě spoustu další práce kolem, a navíc je velice rozdílná – tady stojíte před mikrofonem, tam jdete před kameru, pak zas jdete na divadlo. Strašně se to střídá, takže četba ode mě vyžaduje o to víc koncentrace. Když vyjdu ze studia, točí se mi hlava a musím se vždycky přeonačit na jinou práci a samozřejmě na život, který kolem nás plyne a s prací nesouvisí.

Martina Krátká: Humor se podle mě nesmí vyrábět. Humor je hrozně blízko krutosti někde v nás, takže když se ten příběh poctivě prožije, tak teprve potom může být vtipný. Humor v tom textu je, a není ho potřeba vytvářet. V té pokoře a pravdivosti a touze přijít věcem na kloub, v té hrůze, že hlavní postava vidí lidem do hlav, se humor vytváří sám. Myslím, že velmi jemný, ale někdy černý a krutý.

Měli jste pocit, že některé situace znáte „ze života“?

Martin Finger: V herectví obecně platí, že se zvyšujícím se věkem máte nasbírané určité zkušenosti, což je výhoda na rozdíl od jiných profesí, u nichž už to povolání třeba nemůžete dělat, když zestárnete. U téhle novely se ukázalo, že díky tomu, že jsem otec, dokážu lépe postihnout vztah, jak na sebe členové rodiny různě štěkají, jak komu co vadí, že o tom zkrátka už leccos vím. Naprosto chápu i to, jak se postava v závěru zachová. Chudák to ještě dlouho držel. Když jsem to četl poprvé, doufal jsem, že to nevzdá, že to v poslední chvíli neskrečuje, a bylo hezké, že se do toho pustil a toho krakena vypustil. A velmi dobře si pamatuju i auta Family Frost. Jakmile se tam ta zmínka objevila, vybavila se mi ta dotěrná melodie. Vždycky jsem si říkal, že jenom kvůli tomu, že tady někdo dělá týdydýdydý, si přece nepůjdu něco koupit. Teď zase jezdí „čerstvé mléko“, ale je to naprosto v pořádku, protože spoustě lidí se líbí ten komfort, že nemusejí nikam chodit. 

Martina Krátká: Strašně mě pobavila ta scéna, kdy Dominice maminka domlouvá rande s různými bohatými a úspěšnými muži. Není to dlouho, co jsem i já absolvovala podobná setkání, protože moje kamarádky byly nešťastné z toho, že jsem sama, a abych nezůstala na ocet, vždycky mi domluvily nějaké rande naslepo, které probíhalo podobným způsobem. Taky jsem měla trošku dojem, že čtu myšlenky a že to nemá smysl a že ten pán, co sedí naproti, je ke mně špatně. Takže jsem se pobavila tím postupem, jak taková schůzka probíhá – pan Viewegh je dobrý pozorovatel, protože vždycky když je domluvené rande naslepo, probíhá stejně, a ještě u ženy, která je lehce dominantnější, jako jsem já. To mě pobavilo. A vlastně mě velmi pobavila postava matky. Jak mámy v hrůze, že mají dceru, která má věk na vdávání, jsou schopné vymyslet kdeco, jenom aby byla dcera z domu a byla provdaná. Jsou to pěkné postavy… 

Jak se na natáčení audioknih připravujete?

Martin Finger: Knížku si přečtu nejdřív celou a potom si vždycky před frekvencí znovu čtu objem stránek, které máme druhý den načíst ve studiu, abych věděl, co mě čeká. Je totiž něco jiného, když to v textu vidíte napsané, než když máte potom rovnou rozlišovat postavy, z nichž každá jinak mluví. Nemám na mysli, že se pitvoříte hlasem, ale každá postava jinak myslí, a tím pádem tu větu jinak řekne. To musím vědět dopředu, takže si do textu píšu, kdo zrovna teď mluví, a jedním slovem si k tomu napíšu, co mě tak u toho napadá, třeba „štve mě“ nebo „doják“. Nedávno jsem si k jedné postavě poznamenal jméno svého bývalého spolužáka ze základky, abych si hned vzpomněl na ten esprit, který mě u toho napadl, jak by mohl ten člověk znít. A potom si samozřejmě píšu poznámky kvůli skladbě vět. Dělám si úplně normální značky, abych větu při čtení špatně nerozdělil, dělám si různé čárečky a obloučky… A pak to samozřejmě při čtení všechno nepoberu a udělám chybu a pak si ještě postesknu: „Vždyť to tady mám napsaný!“ Ale člověk očima nepostihne úplně všechno. Když má mít vyprávění energii – a to není jen o rychlosti –, když má mít drive, tak nevím, čí jsem. Jako když nahoře na kopci nasednete na sáňky nebo si nasadíte lyže, a teď se pustíte šusem dolů a doufáte, že nespadnete. Víte, že to tam chcete dát na první dobrou, takže vám nezbývá než trochu riskovat, že se do toho pustíte, a pak vás třeba zradí mluvidla nebo vynecháte předložku… To k tomu patří, to je technická věc, ale bez toho by to nešlo, protože to musí mít energii.

Martina Krátká: Před natáčením si vždycky připravuju podklady – mám svoje speciální značky, které by asi nikdo jiný nepochopil, ale do textu si dělám různé tečky a otazníčky a čárky, abych se vyznala ve větách, odkud a kam směřují.

Jak byste popsal rozdíl mezi herectvím za mikrofonem a divadelním nebo filmovém?

Martin Finger: U audia je to hodně otázka objemu. Na jednoho člověka je toho opravdu strašně moc, musíte toho hodně obsáhnout… V divadle zkoušíte dva měsíce, u filmu točíte scény po krátkých úsecích, mazlíte se s tím, a tady máte obrovský objem a to, co by se rozepsalo do celého filmu a věnovali byste se tomu zvlášť, musíte tady zvládnout naráz a přitom nepolevit.

Chtěla byste vědět, co si lidé myslí? 

Martina Krátká: Ne, rozhodně ne, to je schizofrenie. Mně stačí ta herecká přecitlivělost, kterou jsem obdařená, ta mi dá občas opravdu za uši. Kdybych viděla lidem do hlav, to bych se zbláznila, to už bych byla hospitalizovaná někde na psychiatrii a chtěla bych být v uzavřené místnosti a stačil by mi doktor, který by mi nosil léky. O tohle bych rozhodně nestála.

Vydržela byste s partnerem, který by vám viděl do hlavy a uměl vám číst myšlenky?

Martina Krátká: Těžko říct. Mám dojem, že i tohle je v textu metafora, jestli mě ten druhý cítí. Lidé, kteří se milují a dobře se znají, dokážou i z pohledu nebo z nějaké reakce vytušit, že se něco děje, a ženy obzvlášť. Ale pocit, že mám čas si věci promyslet a mám čas o nich sama přemítat a dojít sama k nějakému závěru, pocit intimity a vlastního rozhodnutí, je asi nesmírně důležitý, takže bych nechtěla, aby partner věděl, co mám v hlavě.

Více

Mikrofon je nemilosrdný

Interpreti audioknihy METRO 2034 - drsňák Alexej Pyško a křehká Eva Josefíková - prozradili, jak se jim líbilo v postapokalyptickém podzemí.

 

Znali jste fenomén Metra už před natáčením audioknihy?

Alexej Pyško: Sérii jsem bohužel neznal – ke knížkám se v poslední době moc nedostávám. Je to ďábelská věc, je to pravděpodobně velmi ceněná záležitost, velmi populární a je to velmi šílené.

Eva Josefíková: Před začátkem natáčení jsem si chtěla poslechnout předchozí Metro 2033 – nakonec jsem si pouštěla první čtyři hodiny –, ale pak jsem zjistila, že už se sama pomalu nestíhám připravit, takže jsem se rozhodla další čas využít k přípravě na natáčení druhého dílu a zbytek si poslechnout později. Ale myslím, že jsem zvládla načerpat tu atmosféru a seznámit se s hlavními postavami i zápletkou.

Je vám blízký žánr sci-fi?

Alexej Pyško: To je člověkem jako takovým, já jsem prostě všežravec – mám rád humornou komedii, nosný lidský příběh, a miluju i sci-fi. Ukazuje to, že tvůrci mají fantazii, vizi, napadá je něco, co by vás nikdy nenapadlo…

Eva Josefíková: Přiznám se, že žánr science fiction ani postapokalyptické vize mě obvykle zrovna nelákají, ale na druhou stranu jsem byla příjemně překvapená, protože tenhle román mě opravdu chytl, a to i jako člověka, který sci-fi normálně nečte.

Co vás nejvíce oslovilo, zaujalo?

Alexej Pyško: Mě to baví – audioprojekt v takovém rozsahu dělám poprvé v životě a celou dobu si říkám, kam ten autor, kterému je čtyřicet let, na ty nápady chodí. Úplně mě děsí, co by to mohlo vyvolat, kdyby bylo něco takového náhodou bylo spuštěno i v realitě.

Eva Josefíková: Knížku jsem si pročetla celou, ačkoli „ty svoje části“ jsem pochopitelně četla víc do hloubky. Díky vykreslení atmosféry a poutavosti postav se do děje člověk opravdu dostane a má pocit, že tam je s nimi. Což samozřejmě není moc příjemné, protože to je v metru po atomovém výbuchu, ale přesto si to užijete.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?

Alexej Pyško: Samozřejmě ta rozložitost textu, těch zhruba dvě stě stránek. Je to krásný jazyk, velice komplikovaný, takže příprava musela být dostatečná. Navíc je půvabné, že kromě drastičtějších scén a skoro až dokumentárních průpovídek, jsou tam zajímavé příběhy jednotlivých postav a sondy do jejich nitra, což je vždycky takové ulehčení a četlo se to daleko lépe. Hodně zajímavé jsou třeba osudy Homéra a Saši. Musím říct, že mě román docela oslovil a dost se mi usadil v hlavě, nejenom proto, že jsem na něm pracoval, ale je to velice poutavé a hodně ponouká k zamyšlení. Je to tak strašně silný příběh, tak obrovsky bohatý a košatý, že jsem na něj myslel, i když jsem zrovna neměl frekvenci…

Eva Josefíková: Když je člověk vnímavý a empatický, tak mu z toho může být až úzko, protože kdo ví, co se v rámci několika let či dekád do budoucna může stát. Některé prvky sice vyprávění mírně oddalují od naší reality a směřují ho víc do sci-fi, ale je to velice silný a intenzivní příběh, který mě hodně bavil. Dmitry Glukhovsky nešetří dlouhými souvětími, ale nějak jsme se s tím poprali. Právě k tomu je dobrá domácí příprava a všechny ty poznámky tužkou a různé tajné značky a kódy.

Jak se na četbu ve studiu připravujete?

Alexej Pyško: Příprava je pochopitelně vždycky potřeba. Samozřejmě musím vědět, co čtu, takže si to musím předem celé přečíst a dělám si poznámky, aby mě něco nepřekvapilo.

Eva Josefíková: Všechny přímé řeči si odlišuji barvou, každá z těch hlavních postava má svoji – i když tolik zvýrazňovačů, jako je v knize celkem postav, jsem nikde nesehnala. Pro mě to bylo první čtení audioknihy, takže jsem k přípravě přistoupila obzvlášť intenzivně.

S ruštinou jste jako interpreti neměli problémy?

Alexej Pyško: S ruštinou jsem měl vždycky problémy, protože jsem byl nepokorný a v Československé socialistické republice mě to nebavilo – ruština pro nás byla povinný jazyk, a co je povinné, do toho se člověku moc nechce… Ale stejně do nás něco malinko nalili… V knížce jsou pak takové známé věci jako Sevastopolskaja stanice a podobně, což mi problémy nedělalo.

Eva Josefíková: Třeba jména stanic metra pro mě byly krkolomná, protože už jsem se ve škole rusky neučila – názvy jako Sevastopolskaja jsem si proto musela zkusmo říct několikrát předtím, abych pak nezdržovala.

Na audioknihu jste byli dva a ačkoli jste sice neměli společné frekvence, ve studiu jste se potkali… 

Alexej Pyško: Já Evičku znám, před časem jsme spolu něco dělali v divadle. Já si asi Sašu k nikomu nepřipodobňoval, vlastně nikoho, ani v Homérovi ani v Hunterovi jsem nikoho neviděl, pro mě jsou to postavy, které jsou nadpřirozeně nadlidské, zpočátku jsem si je nechal takové nekonkretizované. Ale jakmile promluví naším hlasem, tak už jsme to holt my.

Eva Josefíková: S panem Pyškem se v textu míjíme, střídáme a doplňujeme, a je to rozdělené tak, že každý z nás čte určitý počet kapitol – právě na základě toho, z jaké perspektivy je příběh vyprávěn.

Jaké pro vás byly „vaše postavy“?

Alexej Pyško: Hunter je takový napůl poničený terminátor, Homér je víc lidský, takže když jsem četl jejich přímé řeči, jemně jsem je odlišoval. Ale přišlo mi zábavné, že ostatní o Homérovi občas hovoří jako o „šedesátiletém staříkovi“ – mně bude v červenci dvaašedesát a vůbec si takhle nepřipadám… 

Eva Josefíková: Saša mě velice baví, protože je to hrdinka a hybatelka děje. Po tom, co všechno se jí stalo, co všechno musela řešit, je z ní silná žena, která chce ještě něco dokázat, nevzdává se a jde za svým cílem velmi přímo i odhodlaně. Kromě jejího dobrodružného já pak má i určité propady a zároveň se tam velmi decentně vine milostná linka, o které to ale není – je to pro ni určitý pohon, ale jsou tam jiná, důležitější témata k řešení.

Za koho se vám nejlépe mluvilo?

Alexej Pyško: Nejvíc vnitřních i přímých řečí má Homér, který je přenádherný protagonista jak ve své sebereflexi, tak v tom pohledu za sebe do minulosti – co bylo, než bylo. Skoro by se dalo říct, že je to hlavní postava tohoto dílu Metra, a je půvabné, byť je to hodně drastický a surový příběh, že jsou tam i díky němu velmi hezké lyrické pasáže, které to hezky doplňují. Homér je mi vlastně asi nejbližší.

Eva Josefíková: Hunter je praktický zabiják, takže mluví stroze, krátce, úsečně, Leon je snílek, hudebník, takže rozevlátý, Saša je prostě holka, která se snaží přežít, která v metru běhá v ušpiněných montérkách nebo ve skafandru, ale zároveň je v ní ještě kus ženské. Snažila jsem je tedy v mluvě rozlišovat – jak se to povedlo, to posoudí posluchači. Každá ta postava má jiný charakter, jsou tam muži a ženy, ale zároveň jsem chtěla, aby to nebyly až karikatury. Snad se nám s režisérem Hynkem Pekárkem podařilo najít rovnováhu v tom, aby to pro posluchače nebylo rušivé.

V čem vnímáte rozdíl mezi herectvím pouze na mikrofon a hraním ve filmu nebo v divadle?

Alexej Pyško: Mikrofon je naprosto nemilosrdná disciplína, nejtěžší, jaká může být. Jsem rád, že jsem se k němu zase nějakým způsobem vrátil, protože mikrofon odhalí všechno a Hynek Pekárek je skvělý režisér, který vás nepustí a nenechá mluvit ledabyle. Je to jedna z nejnáročnějších disciplín.

Eva Josefíková: Je to intenzivnější v nějakém vnitřním napětí a náročnější na soustředění. Protože i když bych to neměla říkat, na jevišti si můžete občas odfrknout, když v popředí hrají vaši kolegové nebo ve spolupráci s dalšími herci proudí energie mezi více lidmi a je rozložená, kdežto tady je všechno jenom na vás. Takže to chce opravdu obrovské soustředění a stoprocentní nasazení. Samozřejmě se naplno soustředím, i když točím film nebo hraju v divadle, ale tady je to ještě trošku jiný způsob nebo styl koncentrace. A potom se vám nesmí „zaseknout čelist“. (směje se) To se pak špatně povídá. Měli jsme i jednu večerní frekvenci, a jak je člověk přece jenom už unavený, sama jsem vnímala, že mi to moc nemluvilo.

Bavilo vás to tolik, že byste se chtěli pustit do další audioknihy?

Alexej Pyško: Myslím, že jo. Jednak se člověk při něčem udržuje. Pokud člověk tyhle věci dlouho nedělá, maličko zpohodlní – co si budeme povídat –, ale je to krásná věc. Zjišťuju, že ve studiu vládne docela velká pohoda. Jsou dva tábory kolegů – jedni, kteří to dělají rádi a mají na to buňky, a pak druzí, kterým když se zmíním, že nahrávám audioknihu, tak se jim zježí vlasy na hlavě, protože vědí, jak je to těžké.

Eva Josefíková: Mě hlavně překvapilo, že mě pozvali na hlasovou zkoušku, že bych to teoreticky mohla dělat, i když bych si na to sama od sebe nikdy netroufla. A když to teď vyšlo, snažila jsem se nezklamat. Byla jsem z toho tak celkově překvapená. Musím říct, že mě nic nezaskočilo a že se mi v mnohém potvrdila představa, jak se to dělá, takže jsem spokojená a těším se na další audioknihu (tou se stal román Jedna želva za druhou).

Máte oblíbený příběh, který byste rád načetl?

Alexej Pyško: To je, jako byste mi položila otázku, jestli mám roli, kterou bych si chtěl zahrát… Mám už za sebou dost rolí, ale nemám žádnou, po které bych vyloženě prahnul. Podobné je to i s knihami. Existuje obrovské množství výborných knih. Díky dabingu různých filmových adaptací znám spoustu knižních předloh vlastně už zpracovaných.  Mám velmi rád Velkého Gatsbyho, ale toho už vydavatelství OneHotBook natočilo (pozn. OneHotBook: A tuhle audioknihu čte dokonce Filip Čapka, který je interpretem prvního dílu Metro 2033.)

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Hynkem Pekárkem?

Eva Josefíková: My jsme se setkali poprvé až na první frekvenci, krátce jsme si o textu pohovořili, a protože jsem ho četla a byla jsem připravená, vlastně jsme si jen potvrdili moje domněnky a představy a šli jsme na to. Pan režisér byl jenom trochu zaskočený tou hlasovou zkouškou, na které jsem tady byla, protože se mu zdálo, že na ten drsný příběh mám – jak to říct – příliš „princeznoidní“ projev. Ale okamžitě mě na to upozornil a pak jsme s tím pracovali: hlas jsem hodila o oktávu níž a četla jsem trochu jinak.

Takže jste v Metru větší drsňačka?

Eva Josefíková: Ta role to docela vyžadovala, takže jsem se musela přizpůsobit.

Nemáte teď z Metra noční můry?

Alexej Pyško: To máte jako s letadly – lítám strašně rád –, ale měl bych se toho začít bát, když si přečtu o nějaké katastrofě? To nemá smysl, žijeme v tomhle světě a každý to má někde ve hvězdách napsané, jak to s ním dopadne…

 

 

Více

TO je nejlepší! A my získali 5 ocenění Audiokniha roku 2017

Radujeme se, veselíme se a doufáme, že naši posluchači s námi. Pro ně to totiž děláme především, takže věříme, že naše vítězné tituly, které získaly cenu AUDIOKNIHA ROKU 2017, ocení hlavně oni.


Když nastal den vyhlášení cen Audiokniha roku 2017 udělovaných porotou pod záštitou Asociace vydavatelů audioknih (AVA) nejlepším titulům loňského roku, jako každý rok jsme trochu tajili dech a doufali, že "něco" vyhrajeme. Každoročně přece jenom obhájíme alespoň 2 ocenění a audioknihy se snažíme dělat, jak nejlépe umíme. Když nás však moderátor Tomáš Hanák znovu a znovu vyvolával na pódium, naše radostné překvapení neznalo mezí... Nakonec jsme totiž získali hned 5 ocenění včetně ceny nejprestižnější nazvané neskromně ABSOLUTNÍ VÍTĚZ, jíž byla ověnčena audiokniha TO.

 

Stejně jako v předchozím ročníku i letos rozhodla o nejlepším audioknižním obalu v kategorii Nejlepší obal asociace Syba, mj. vyhlašovatel soutěže Obal roku. Získala ho výpravná audiokniha Nekonečný příběh od Michaela Endeho s původními ilustracemi zhotovenými přímo pro zvukovou verzi výtvarníkem Přemkem Ponáhlým, přičemž grafickou koncepci zpracoval náš "dvorní" grafik Jindřich Loučka. Příběh o říši Fantázie známý i z filmových adaptací vypráví Jan Vlasák.

 

V kategorii Nejlepší audiokniha pro děti a mládež zvítězil titul Knihy džunglí, který režírovala Jitka Škápíková, jež příběhy napsané Rudyardem Kiplingem v 19. století pro současné děti citlivě upravila pro současné děti. Podílelo se na něm sedm herců ‒ vyprávění sestává z povídek, přičemž Mauglí (Jan Zadražil) je hlavním hrdinou více než poloviny z nich, další dotvářejí obraz džungle i jejích obyvatel a ukazují osudy jednotlivých zvířat v podání herců jako David Novotný, Marek Lambora, Igor Bareš, Jan Vlasák, Marek Holý a Jaromír Nosek. Audioknihu opatřilo původními ilustracemi duo Tomski&Polanski

 

V kategorii Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba získala prvenství nově interpretovaná detektivní klasika od Agathy Christie Vražda v Orient expresu, jíž barvitě vypráví herec Lukáš Hlavica, nominovaný také v kategorii Nejlepší interpret. „Byla to velká radost spolupracovat a natáčet s Lukášem Hlavicou, který je sám režisér. Potkali se tedy dva režiséři, obě ega se trošku uskromnila, a ten výsledek za to stojí. Měl jsem převahu alespoň v tom, že Lukáš neovládá francouzštinu, takže tam dal na mě ve všem a zbytek byl ten úžasný kompromis, kdy máte interpreta, který je řemeslně dokonalý a v mluveném slově je doma, a řešíme jen tempo a výraz,“ líčil na pódiu režisér audioknihy Michal Bureš

 

V kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba i v kategorii Absolutní vítěz exceloval velkolepý audioknižní projekt TO, rozsáhlý román Stephena Kinga, jehož audio adaptace v podání sedmi interpretů vyšla v dosud neslýchaném rozsahu přes 50 hodin vícehlasé nahrávky v režii Hynka Pekárka. Aby se nesmírně propracovaný, ale obsáhlý a spletitý příběh dobře poslouchal, zhostilo se četby hned několik interpretů, kteří si mezi sebou rozdělili party členů Klubu smolařů (Jan Vondráček, David Novotný, Jitka Ježková, Jan Zadražil, Michal Zelenka, Vasil Fridrich) a části zprostředkované vypravěčem (Pavel Soukup). „Jedná se o jedinečný projekt nejen délkou, ale i obsazením a zpracováním – sedmihlasé pojetí v rámci zachování celé délky románu je ve světovém kontextu opravdu unikátní, ale chtěli jsme posluchačům dodat skutečně nezapomenutelný zážitek,“ uvedl při přebírání ceny ředitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař.
 

Více

Svět knihy 2018

Každoroční svátek literatury na pražském výstavišti je za dveřmi, nachystali jsme spoustu novinek a bohatý program.

 

Náš stánek najdete na stejném místě jako předchozí roky pod číslem L207 a nebude chybět sleva 25 % na veškerou naši produkci či oblíbená akce 2 audioknihy na CD + 1 ke stažení zdarma. Navíc jsme dali dohromady také bohatý program s našimi herci i spisovateli a pokřtíme čerstvé audio přírůstky. A na co se můžete od čtvrtka 10. do neděle 13. května na Světě knihy 2018 těšit?

 

ČTVRTEK 10. května 2018

13 – 13.50
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
MALÉ UCHO
Dětský posluchač není žádné ucho, ale znalec mluveného slova, který neváhá poslouchat opakovaně! Své znalosti, postřeh a kreativitu využije ve velké hře o lákavé audioknižní výhry. Pusťte si do uší Mumínky, nebo Povídání o pejskovi a kočičce, Malé ženy a další příběhy, které si chcete nechat vyprávět. Hosté: Jitka Škápíková, Veronika Kubařová, Andrea Elsnerová


PÁTEK 11. května 2018

12 – 12.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audioknižní ZÁKROK
Úspěšný autor světových bestsellerů z lékařského prostředí Robin Cook se vrací do České republiky s novými nápady a také s novou audioknihou. Pobeseduje s publikem a k tomu s tvůrci pokřtí audio verzi nového románu Zákrok, kterou čte Marek Holý. (Tlumočeno: čeština, angličtina)

 

13 – 13.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audiokniha roku 2017
Asociace vydavatelů audioknih za přítomnosti předních českých interpretů a tvůrců audioknih představí čerstvé vítěze právě vyhlášeného ročníku soutěže Audiokniha roku 2017. Vzhledem k tomu, že jsme byli oceněni hned pětkrát, užijete si diskuse o našich titulech TO (Absolutní vítěz a Nejlepší vícehlasá audiokniha), Vražda v Orient expresu (Nejlepší jednohlasá audiokniha), Knihy džunglí (Nejlepší audiokniha pro děti a mládež) a Nekonečný příběh (Nejlepší obal). Dorazí také naši hvězdní interpreti Pavel Soukup (TO) a Lukáš Hlavica (Vražda v Orient expresu). Besedu moderuje Zuzana Vlčková.

 

15 – 15.50
Stánek S205 – Střední hala
Křest audioknihy OSM HOR a autogramiáda
Italský spisovatel Paolo Cognetti, pokřtí společně s interpretem Pavlem Baťkem audioknižní verzi svého světového bestselleru Osm hor a svým posluchačům audioknihy také podepíšou.

 

16 – 16.30
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Cesta na OSM HOR
Italský spisovatel Paolo Cognetti, autor světového bestselleru Osm hor, pohovoří o vzniku románu, zatímco herec Pavel Baťěk s režisérem Michalem Burešem prozradí zajímavosti ze zákulisí natáčení audioknihy, níž interpret přečte také ukázku.

 

16.30 hod. 
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Audioknižní KING
Král napínavých příběhů Stephen King si našel další cestu, jak se vám vkrást do hlavy – skrze uši! Po velkolepém audioknižním projektu TO se rozjíždí také detektivní série Pan Mercedes a tím to rozhodně nekončí… Co posluchače čeká dál a jaký horor je natáčet Kingova strašidelná vyprávění prozradí režisér Hynek Pekárek a interpreti Jitka Ježková, Vasil Fridrich či Pavel Soukup.

 

16 – 17.00
FANTASY & SCI-FI – Pravé křídlo
Audioknihy světové i české fantastiky
Zástupci audiovydavatelství věnujících se tvorbě audioknih v žánrech sci-fi, fantasy a horroru vám stručně představí svou produkci a své plány. Redaktorka OneHotBook prozradí, jaké chystáme další kingovky, pratchettovky, pohovoří o pokračování sérií jako Stín krkavce, Metro či Mycelium a odtajní jednu připravovanou červnovou pecku. Účinkují Jiří W. Procházka, Radek Volf, Šárka Nováková, Tomáš Výchopeň, a další.


SOBOTA 12. května 2018

12 – 12.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
MUŽ A ŽENA a audiokniha 
Beseda s Michalem Vieweghem o jeho nové knize i ještě čerstvější audioknize Muž a žena. Autor představí svou novou knihu s tématem mezilidských vztahů, pokřtí za přítomnosti jedné z interpretek Martiny Krátké také audioknižní verzi.

 

14–14.50
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
HANA a její křest
Oblíbený román Hana konečně i jako mluvené slovo! O příběhu a vzniku jeho zvukové podoby pohovoří autorka Alena Mornštajnová, herečka Lenka Vlasáková a režisérka Jitka Škápíková, které audioknihu také slavnostně pokřtí. 


NEDĚLE 13. května 2018

14–14.50
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Zeměplocha na disku
Ne náhodou pojmenoval Terry Pratchett svou Zeměplochu v originále Discworld! Jeho příběhy jsou totiž jako stvořené pro audioknihy. Soudné sestry už letí do vašich uší, které se rozezní smíchem hlasové čarodějky Zuzany Slavíkové a režisérky Jitky Škápíkové. Účinkující navíc představí celou koncepci série audioknižních pratchettovek, která Soudnými sestrami teprve začíná...

 

 

Více

Zvláštní maraton

Jaké pasáže se nejvíc líbily interpretovi audioknihy PÍSEŇ KRVE Ivanovi Luptákovi, co ho v příběhu nejvíc bavilo a jak se na rozsáhlou četbu ve studiu připravoval?

 
Jak se vám Píseň krve líbí? 
Ačkoli nejsem zrovna vyznavačem fantasy literatury – naposledy jsem četl v pubertě Harryho Pottera a od té doby jsem k tomuto žánru nepřičichl –, tenhle příběh se mi četl hodně dobře. Ale nejprve jsem se do něj potřeboval nějakým způsobem dostat… A povedlo se. Už teď se těším na další pokračování.
 
Čím myslíte, že to je?
Je to dobrý příběh, postavy jsou dobře vystavěné a celý román příjemně plyne. Jsou v něm zajímavé zvraty a pak zase klidné pasáže. Je to poutavé dílo, které bych se rozhodně nebál doporučit.
 
Co vás obzvlášť bavilo?
Líbily se mi pasáže, kde se popisuje výcvik přežití v divočině. Už první scéna, kdy kluci museli přežít sami v divoké přírodě, byla fascinující. Ocitli se uprostřed lesa, každý na jiném místě, a nesměli s nikým komunikovat. Hlavní hrdina Vélin Al Sorna pak během výcviku narazí na bezvěrce, kteří utíkají před královskou družinou. No a pak se to teprve všechno zašmodrchá, že více už raději nebudu prozrazovat…
 
Jaký je podle vás hlavní hrdina Vélin Al Sorna?
Vélin Al Sorna, tedy hlavní hrdina, přes něhož sledujeme celý příběh, je neobyčejně obyčejný kluk s pohnutým osudem. Jako malému mu zemře maminka a vzápětí ho otec odevzdá do kláštera, kde panují velice tvrdé, spartánské podmínky, které si nikdo z nás nedovede představit. A podobně jako u Harryho Pottera, a tato paralela je mi sympatická, je od počátku předurčen k velkým věcem. Jinak Vélin splňuje všechny atributy kladného hrdiny, je odvážný, chytrý, udatný a za každých okolností stojí na straně slabších. Je spravedlivý a nikdy neuhne ze svých zásad. Snad jen občas se možná chová trochu moc „dušínovsky“. Někdy má maličko tendenci všechny poučovat a říkat jim, co mají dělat.
 
Co je podle vás ta „píseň krve“, která mu zní v hlavě?
Je to jakýsi intuitivní hlas, který ho v životě vede správným směrem nebo správnou cestou. Vždycky když se blíží nějaké nebezpečí, píseň krve zintenzivní nebo se naopak zmírní. Tak to alespoň chápu já, jako vnitřní hlas, který ho vede.
 
Byl jste napnutý, jak to s hlavním hrdinou dopadne?
Kniha je dost rozsáhlá, takže jsem si na každou frekvenci vždycky připravoval jen určitou část textu, která se měla číst. Bavilo mě, že úplně nevím, jak to dopadne, a že doma pokaždé dál a dál objevuju, co přijde. Byl to zvláštní maraton, načítat šest set stran. 
 
Jak se tedy na čtení audioknih připravujete?
Před danou frekvencí si načtu aspoň 40–50 stránek, které jsem zhruba schopen za tu jednu frekvenci načíst, a podtrhávám si slova, která jsou složitější, a zvýrazňuju si dialogy – každá postava má svou barvu, abych zhruba věděl, až budu číst, kdo v danou chvíli mluví a o co tam půjde.
 
Co bylo na téhle audioknize nejtěžší?
Já to můžu srovnat hlavně s Klubem rváčů, což je ale úplně jiný žánr. Klub rváčů byl o něco intenzivnější, naléhavější. Také jsem byl u Klubu rváčů schopen číst jenom nějakých 25–30 stránek za frekvenci. Kolikrát jsem opravdu seděl zapřený do židle a sbíral jsem energii a sílu pokračovat dál. Tohle zase trochu jiná literatura. Ale když jsme se dostali k závažnějším pasážím, byla to radost. Třeba scéna, kdy Vélin a jeho bratři skládají zkoušku z šermu. Je to zkouška, ve které proti bratrům z řádu, kteří bojují jednotlivě, stojí současně dva až tři protivníci najednou. Soupeři se rekrutují z odsouzenců za vraždy nebo sexuální násilí a je to boj na život a na smrt. Právě tato pasáž pro mě byla jednou z těch vyhrocených a zajímavých. 
 
Jaká byla spolupráce s režisérem Hynkem Pekárkem?
Hynek Pekárek je bezvadný režisér, spolupráce s ním je moc dobrá. On tak jako nenápadně režíruje a má se mnou trpělivost, protože já to často kazím. Když jsem unavený, tak jsem schopen se zaseknout na nějakém slově nebo větě, na které strávíme několik minut, a nikdy se nerozčiluje. V téhle audioknize je navíc spousta zvláštních jmen, která se špatně vyslovují, a když už natáčíte třetí hodinu, navíc ve studiu je hrozné horko…
 
Posloucháte vy sám audioknihy?
Někdy ano, hlavně před spaním. 
 
Co byste posluchačům vzkázal, na co by se měli připravit?
Měli by se připravit na dlouhý zážitek, budou mít co poslouchat a nebudou chtít přestat. Aspoň doufám.
Více

Postelový poslech

Když chřipková epidemie sklátila postupně celou redakci, znovu jsme si uvědomili, jak jsou audioknihy skvělým společníkem doslova „v dobrém i ve zlém“ – nejen ve zdraví, ale i v nemoci.


Zažili jsme totiž po dlouhé době znovu onen (zvláště pro redaktory) nepříjemný stav, když je vám „tak blbě, že si nemůžete ani číst“. Zároveň ovšem s horečkou 38 až 39 ⁰C, bolavou hlavou, trýznivým kašlem a podivně napjatými svaly i klouby nemůžete tak docela ani spát. Takže se zpocení převalujete v peřinách a přejete si, abyste byli zase malí, protože v podobných situacích vám v té době přece babička vždycky četla pohádky a bylo to TAK útěšné. Vlastně počkat – od čeho máme ty audioknihy, že? Místo babičky se teď můžeme do horečnatých snů propadat za zvuku hlasu Davida Novotného nebo Martina Myšičky! Jakými nahrávkami jsme se léčili my?


  ANNE ZE ZELÉHO DOMU
V mrazu panujícím za okny může přinést značnou úlevu, když se přesuneme do hřejivých letních dní na kanadském ostrově Prince Edwarda na přelomu 19. a 20. století, kde malá zrzavá sirota poprvé nachází rodinu a přátele a ze všeho se neochvějně raduje. Je to konejšivá idylka kořeněná Anninými rozverně emfatickými monology a neškodnými eskapádami, která se báječně hodí k čaji s medem a citronem.

 


  KREV NA SNĚHU
Nesbøho jednohubka je výrazně kratší a sevřenější než jeho další opusy, díky čemuž se lépe vnímá i při mírné indispozici. David Novotný, který se převtělil do svérázného nájemného vraha s dobrým srdcem, je ale navíc úplně neodolatelný. Budete napjatí a budete mu držet palce… 


 


 TO
„Hrabu se z chřipky a začala jsem poslouchat TO. Po první části se Soukupem (ano, je génius) jsem upadla do několikahodinového kómatu, v němž mě pronásledovalo ZLO. V sebeobraně jsem musela rozřezat dva útočníky a ve finále také mluvící myš, která mi rovněž usilovala o život. Nyní mám strach zavřít oči, ale stejně nemůžu přestat poslouchat…“ napsala nám naše spřátelená posluchačka. Jiná audio nadšenkyně nám zas prozradila: "Doktor mi doporučil, že se potřebuji opravdu vypotit. Měla jsem v posteli zůstat přes víkend a ve složce na mě už nějaký ten týden číhalo TO. Rozšafně jsem připojila k počítači reproduktory a zavrtala se do peřin. Z následujících dní si moc nepamatuju, ale vím, že jsem byla zpocená jak Sparťan uprostřed bojové vřavy a stresem jsem si okousala nehet na palci. Všechno dobře dopadlo a dokonce se už ani nebojím chodit do koupelny. A do sklepa. Nebo třeba do knihovny. A už vůbec mě nenaplňují děsem balónky. Jsem zcela vyrovnaná a spokojená bytost. Jo a příště, až budu nemocná, si pustím nějakou pohádku." Horečnaté sny jsou prevít, takže těžko říct, jestli vám k nim můžeme tenhle strašidelný poslech s klidným svědomím doporučit, abyste pak neutrpěli nějakou újmu na zdraví (nebo na peřinách, jestli budete ve snu také rozřezávat nějaké agresory). Ale rozhodně můžeme slíbit opravdu intenzivní zážitek.


  DEŠŤOVÁ HŮL
Atmosféra příběhu z jihočeského venkova nám připomněla prázdniny na chalupě u prarodičů a existenciální krize hlavního hrdiny zase věci, které jsou v životě podstatné. A Martin Pechlát má vysloveně hypnotický hlas, který nás uváděl do potřebného stavu vytržení, v němž jsme zapomínali na své aktuální rozpoložení. Jistým způsobem udělá nemocnému radost i nespavost hlavního hrdiny – Zbyněk trpí insomnií tak výmluvně, že zatímco pořád opakuje, jak je hrozné, že nemůže spát, dost potěší, když vám dojde, že vy klidně spát můžete…


  OSM HOR
Naše čerstvá novinka dýchne na vaše zpocené čelo doušek čerstvého horského vzduchu, zatímco vás přenese na výšlapy do italských Alp a hrdinova dětství v 70. letech. Tam nahoře jako by bylo všechno jednodušší, průzračnější. Stačí k tomu sem tam z plecháčku usrknout bylinkový čaj a během putování s Pavlem Baťkem se vám rázem udělá o něco lépe.


 

 TOTÁLNÍ RAUŠ
Když už příroda nepomáhá, sázíme na medikamentózní léčbu. Ale kdepak paralen. V nacistickém Německu za 2. světové války používali jiné podpůrné prostředky (taky to ovšem začíná na „p“) – které si mohli pořídit u svého lékárníka. A údajný abstinent Adolf Hitler taky nepodporoval svou vitalitu jen pomocí vitamínů. Autor napsal tuhle odbornou studii tak zábavně, že se mezi vstřebáváním překvapivých informací leckdy uchechtnete (i díky kongeniální interpretaci Vasila Fridricha). Tohle blouznění v horečce může být nečekaně veselé…


  BEZBARVÝ CUKURU TAZAKI A JEHO LÉTA PUTOVÁNÍ
A ještě něco na uklidnění. Murakamiho román s tajemstvím nabízí ten správný mix napětí, japonské podivnosti, zvláštní zasněnosti a nedořečenosti, aby vás zaujal i příjemně unášel do říše snů. Náhle ukončené dávné přátelství a potřeba pochopit, co se vlastně stalo, žene protagonistu do neplánovaného pátrání. V podání Martina Myšičky se navíc tak snadno podléhá bezprostřednímu kouzlu specifické nálady autorova psaní.

 

 

TIPY POSLUCHAČŮ:

 "Jsem přesně ve fázi, kdy se už nepotácím v horečkách, ale číst ještě nemůžu. DÍVKA VE VLAKU je výborný a napínavý příběh, navíc mám moc ráda (audio)knihy, kde je více vypravěčů a tyto herečky jsou výborné! Další na řadě bude asi SBĚRATEL. A pak už se snad vyléčím a nedopadnu jako Miranda." – Lucie 

 

"MUŽ JMÉNEM OVE ... myslím, že ve skutečnosti vypadá úplně stejně jako Honza Vlasák. Nejprve jsem poslouchala audioknihu, knížku jsem četla o něco později a přitom jsem v duchu slyšela jeho hlas. Tenhle přednes poslal román ještě o level výš."

– Blanka 

 

 

"VRAŽDA V ORIENT EXPRESU byla fajn. Skvělý narátor hlavního hrdiny a krásný přebal. Audioknihu jsem dal skoro na jeden zátah." – Honza

"Posledně jsem poslouchala VRAŽDU V ORIENT EXPRESU, teď mám v posteli TOTÁLNÍ RAUŠ (dvojsmysl zcela záměrný :)) i když u něj se musím dost soustředit s urputnou horečkou bych ho asi nedala (nebo musela dát znovu)." – Alena

 

Více

Sedm statečných

Na nahrávání audioknihy TO, jejich postavy i jejich strachy jsme se zeptali hned všech sedmi interpretů velkolepého audio projektu.


Znali jste Kingův román či jeho filmovou adaptaci TO předtím, než jste se stali jedním z účinkujících v audioknize? A znali jste jiné romány autora či jejich filmové adaptace?

Michal Zelenka: Příběh TO jsem znal jen okrajově a tušil jsem, že v něm vraždí šílená postava klauna. Předtím jsem se s Kingem setkal díky seriálu Pod kupolí a především díky filmu Vykoupení z věznice Shawshank, který jsem viděl několikrát.

Jan Vondráček: TO jsem neznal a od Stephena Kinga jsem do té doby nic nečetl. Vím jen, že je hodně čtenářsky oblíben. Znal jsem jen některá filmová zpracování, například Osvícení, Zelená míle, Mlha.

Jan Zadražil: První knihu od Stephena Kinga jsem četl v patnácti. Jmenovala se Nezbytné věci. Velmi doporučuji!

Pavel Soukup: Se Stephenem Kingem jsem se setkal úplně poprvé. Včetně filmových adaptací. Ale bylo to pro mne setkání překvapivé, ačkoli jsem zatím TO nepřečetl celé. Věnoval jsem se jen svému partu vypravěče, který se ovšem dostává i do vypjatých hororových situací hlavních postav – i role vypravěče byla atypická.

Vasil Fridrich: Stephena Kinga jsem znal jen velmi povšechně coby mistra hororu. Žádnou jeho knihu jsem doposud nečetl a ani jsem neviděl žádnou z filmových adaptací. V tomto smyslu jsem tedy prvnička.

Jitka Ježková: TO je můj první King. Než jsem začala nahrávat, tak jsem si celý román poctivě přečetla. Měla jsem samozřejmě o autorovi určité povědomí, ale až dosud jsem se s ním asi míjela. Znám ale filmové adaptace jeho děl, viděla jsem třeba Osvícení.

David Novotný: Věděl jsem, že román existuje, ale neznal jsem ho. Bylo mi nicméně jasné, že bude čeho se bát, když je autorem hororový king. Už jsem od něj něco četl i v rozhlase, takže jsem měl určitou představu…

Četli jste jen „své pasáže“, nebo celý román? Čím vás příběh oslovil?

Michal Zelenka: Nestíhal bych si přečíst celou knihu. Je vážně hodně dlouhá. Navíc i své pasáže jsem si četl několikrát, abych si text zmapoval a při čtení vždy bezpečně věděl, kde se právě nacházím, která z postav právě mluví a hlavně „o čem to je“. O to víc se těším, až si celý příběh poslechnu v interpretaci kolegů. Ty představy, někdy až filozofické obrazy, kterými King popisuje proměnlivost a jakousi neuchopitelnost v prostoru i čase toho stvoření, kterému v příběhu říkáme TO, byly fascinující.

Jan Vondráček: Četl jsem jen své pasáže. Bohužel jsou mé časové možnosti omezené, takže ke knížkám se dostanu většinou jen o prázdninách. Ale horory to nebývají. Stačí mi ty v reálném životě…

Jan Zadražil: Vnímal jsem to tak, že je potřeba přečíst knihu celou. Vyprávění příběhu se odlupuje jako slupky cibule. Autor vás vtáhne a už nepustí.

Pavel Soukup: Kingův příběh mě oslovil svou atmosférou. Tajemnou, šokující a docela i vizionářskou. Vzpomněl jsem si bezděčně i na Kubrickův Mechanický pomeranč. Závěrečný katastrofický scénář není vůbec nereálný. Nereálné nejsou ani tresty za zločiny. Zaujala mě síla věrnosti party dětí, která bojovala proti zlu v průběhu desítek let. A v neposlední řadě svár reality a fantazie. Nebo nánosy strachu, který v sobě nosíme vlastně všichni.

Vasil Fridrich: Před natáčením jsem stihl přečíst jen první polovinu, a musím říct, že první setkání s Kingem jako autorem pro mě bylo velmi příjemné. Přestože je to román nesmírně rozsáhlý, je na každé stránce tak intenzivně napínavý, že máte chuť ho hltat dál a dál. 

Jitka Ježková: Román jsem si přečetla celý už proto, že to vnímám jako svou profesionální povinnost. Ale nedělalo mi to vůbec žádný problém – z knížky jsem byla nadšená. Nepociťovala jsem vyloženě strach, spíš někdy úzkost. Pro mě to nebyl ani tak horor, jako spíš psychologický román.

David Novotný: Četl jsem prvních šedesát stránek, abych poznal styl, tempo a rytmus příběhu. A pak už jsem se soustředil jen na „svou“ linii Richieho a na další souvislosti se doptal režiséra. Když teď nevím, jak to dopadlo, mám aspoň o důvod víc si příběh doposlechnout celé i v podání svých kolegů. Oslovil mě tím, jaké vyvolává emoce. Když se sami sebe zeptáte, čeho se nejvíce bojíte, přijde vás TO vytrestat právě v té podobě. Zároveň to byla zajímavá vzpomínka na klukovská léta, první vzplanutí, kamarádství, dobrodružství, lásky, sliby… Je to „voňavý“.

Báli jste se při četbě? Co vám při v příběhu připadalo nejděsivější?

Michal Zelenka: Musím se přiznat, že když jsem byl doma sám a četl si TO nahlas, chvilkami jsem vlastním hlasem děsil sám sebe. Ty popisy různých podob TOHO nebo pasáže, kde se TO objeví ve své prapůvodní podobě… no, bylo by toho asi víc.

Jan Vondráček: Nejděsivější jsou vždycky představy. Takže nejstrašidelnější bývá to, co je jenom naznačeno a čtenář nebo posluchač si musí domýšlet sám. Jinak jsem se při čtení nebál, protože většinou sedí hned vedle v místnosti režisér se zvukařem a v kanceláři paní, co dělá dobrou kávu. Snad jedině kdybych dočetl a zjistil, že jsem ve studiu sám, na chodbě jsou krvavé stopy, dveře zamčené, ve vzduchu hnilobný zápach a z reproduktorů se ozývá děsivý šepot: „Čti dááál, Jendóóó, čti dááál…“

Jan Zadražil: Bál jsem se dokonce i při četbě ve studiu. Nejděsivější mi ale častokrát nepřipadaly chvíle s klaunem, jako spíš zcela reálné ZLO, jež obklopuje všechny hrdiny v jejich rodinách, potažmo v celém tak naprosto obyčejném městečku. TO, co je v každém z nás.

Pavel Soukup: Při četbě jsem se nemohl bát, protože práce herce před mikrofonem je víc záležitostí rozumu, techniky než emocí. Mou povinností bylo číst tak, aby byl strach na straně posluchače.

Vasil Fridrich: Jako otec mívám problém s díly, kde jsou vystavené nebezpečí děti, protože si do nich pochopitelně projektuji svoje vlastní potomky. Stephen King toto tabu, že by děti v literatuře či filmu neměly umírat, porušuje, ovšem dělá to způsobem, který je natolik fascinující, že mu to musím coby čtenář odpustit. Při čtení jeho románu mě těšila zejména brilantní práce s napětím. Udržet si, i přes mohutnou stavbu díla, neustálou hladinu nervózního čtenářského rozechvění považuji za mistrovství. Při četbě ve studiu jsem se už bál jen vlastních chyb. Ale když jsem si TO četl na chalupě, kde rodina v klidu dřímala v podkroví, zatímco já pravidelně usínám u kamen v přízemí, musím říct, že sny nebyly pokaždé zrovna poklidné. Některé z bravurně popsaných obrazů se mi tu a tam vyjevovaly ve snech… Takže Stephenovi Kingovi a audioknize vděčím za to, že jsem se v létě moc nevyspal. (smích) Ty chvíle, kdy je zlo už viditelné, momenty, když se objeví klaun, vlastně přestávají být děsivé. Nejintenzivnější úzkost je vždy ta chvíle těsně předtím. Kdy už je zřejmé, že se nebezpečí blíží a je tak blízko, jak jen si dokážete představit, ale jen ho tušíte. Vůbec nevíte, kde se zjeví a jakou bude mít tentokrát podobu.

Jitka Ježková: Nejděsivější scény pro mě nebyly ty, kde se dětem zhmotňovaly jejich strachy a podobně, ale hrůzu ve mně budily spíš ty mezilidské kontakty – zejména co se týče pokřivených vztahů mezi dětmi a dospělými. Pro děti jsou rodiče někdo, komu stoprocentně důvěřují, a když toho ti dospělí zneužívají, tak je to podle mě to nejhorší, co se může stát.

David Novotný: Nebál jsem se, ale rozbíhala se mi fantazie a představoval jsem si, čeho z toho bych se děsil v těch klukovských letech. Asi všeho. Dost děsivý mi ovšem připadal průnik do fotografie… Stát se mi to ve skutečnosti, tak se asi řádně opotím. (smích)

Bylo náročné číst tak, abyste v posluchačích vzbudili strach? Jak jste se snažili spolu s režisérem při četbě navodit atmosféru napětí, děsu…?

Michal Zelenka: Je pravda, že mojí parketou jsou spíš lyrické pasáže, v nich se cítím nejjistější. Nicméně pan režisér mě povzbuzoval a inspiroval. A je fakt, že King má ty napínavé pasáže dobře vystavěné. Slova vás sama vedou až k vrcholu dramatické scény, za podpory výkřiků postav i popisu prostředí, které je vždy tak ponuré a „vykreslené“ do posledního detailu. To všechno společně utváří a akceleruje napětí. Vlastně to stačí „jen“ po smyslu přečíst.

Jan Vondráček: Řekl bych, že obvyklými hereckými prostředky. Jak se říká zjednodušeně o herectví: je to buď potichu nebo nahlas, rychle nebo pomalu, občas malý stoptime… A talent je vědět, jak a kdy ty prostředky použít, dát do toho kousek sebe a svých zkušeností, umět tak nějak vyprávět, zapojit fantazii… no a je to.

Jan Zadražil: V tomto smyslu se audiokniha „načítala sama“. Atmosféru mistrně buduje už sám autor. Stačilo mu uvěřit a ten obraz si představit. Doufám, že to bude slyšet.

Pavel Soukup: Číst je vždycky náročné, protože vám – až na režiséra – nikdo nepomůže. Jste na to sami. Nutno podotknout, že režisér Hynek Pekárek byl potřebný partner.

Vasil Fridrich: Myslím, že to vlastně ani není potřeba. Text je natolik kvalitní základ, že když ho čtete pokorně a po smyslu, není nutné do něj vsazovat nějakou další strašidelnost. 

Jitka Ježková: S režisérem jsme se dohodli, že přímé řeči nebudu příliš hrát – aby to nebylo směšné, přece jen to není dramatizace. Ale přesto se tam jistá charakterizace vždycky dostane. Když popisuji, co se děje, připadá mi to mnohem děsivější – ale spíš než já bude vědět třeba režisér, jestli to takhle opravdu působí. Předem jsme se na ničem nedomlouvali. Něco jsme zkusili, a když byl spokojený, tak jsme pokračovali. Ale jak už jsem zmínila: všechno to strašení mi tak děsivé nepřijde, mně v tom románu připadá děsivé, kolik zla a lhostejnosti je v samotných lidech.

David Novotný: Náročné je čtení pokaždé. Nesnažil jsem se navozovat strach, spíš jsem pustil na špacír svou fantazii a zkusil to přirozeně přenést přes mikrofon. Nakonec bude na posluchačích, co si z toho lehkého návodu vezmou a jak si ho ve své hlavě „upraví“.

Jaký máte vztah k hororům? Proč myslíte, že jsou tak oblíbené?

Michal Zelenka: Horory jsem hodně vyhledával v době dospívání, ale čím jsem starší, tak se tomuto žánru v knižní i filmové podobě obloukem vyhýbám. Lidé se asi rádi bojí… a pak si rádi prožijí ten pocit úlevy a očistné katarze, protože to přece bylo „jen jako“. Je pravda, že mě bavilo prostřednictvím Kinga posluchače strašit, rozhodně jsem si to užíval, až mi přecházel mráz po zádech.

Jan Vondráček: Hltač hororů zrovna nejsem, ale čas od času se na nějaký dobrý horor rád podívám. Je to i trochu relax. Když film skončí, člověk si oddychne, že se ty hrůzy nedějí jemu. Že třeba ten pán z Texasu s velkou motorovkou není jeho soused na chalupě. Ale pak to může mít i jiný efekt. Soused si chce třeba jen nařezat dříví na zimu a tak nějak divně se na vás přes plot podívá a vás najednou zvuk jeho motorovky lehce znejistí…

Jan Zadražil: Celkově nerad se bojím, tudíž horory nevyhledávám. Což neznamená, že se s nimi nesetkávám.

Pavel Soukup: Horor je můj oblíbený žánr. Snad před detektivkou. Vyrostl jsem na Hitchcockovi. A ze současných autorů jsem mě zaujal například psychothriller Bena H. Winterse Štěnice. Horor nám pomáhá překonávat strach ze strachu. Bát se má cosi společného s bolestí. A bolest signalizuje nemoc. Vyrovnat se se situací, která nás traumatizuje, je léčivé.

Vasil Fridrich: Vztah k hororům nemám prakticky žádný. Myslím, že jsem první viděl ještě za dob svého útlého mládí na nějaké videokazetě s příšerným dabingem. Pak jsem asi před deseti lety zhlédl v kině horor, který měl být dle hodnocení recenzentů dobrý. Několikrát jsem se lekl, ale jinak jsem se příšerně nudil a místy měl pocit, že se jedná spíše o parodii daného žánru. Ale vzhledem k tomu, že King je tak výjimečný autor, nehrozí, že bychom posluchačům naší audioknihy dali aspoň na malý moment vydechnout. Všichni se rádi bojíme, abychom si pak mohli užít, že jsme vlastně v bezpečí. Jako v sauně – nejdřív jdete do vedra, abyste se následně mohli ochladit ledovou vodou. A já to vnímám tak, že čím více se těšíte do bezpečí, o to intenzivnější děs si musíte předtím nadávkovat.

Jitka Ježková: Podle mě jde o vzrušení. Mně je spíš úzko, když se bojím, já si to neužívám. Diváci se rádi bojí v kině, protože vědí, že to není opravdové.

David Novotný: Mám rád mrazivé thrillery, u kterých nelze vyloučit, že by se to mohlo stát. Moc nemusím horory, kde jsou nadpřirozené záležitosti, jsem ochotný nad nimi mávnout rukou. Takže TO je pro mě na půli cesty… Záleží, zda TO vnímáte spíš jako psychologický román nebo jako strašidlácký horor. Vlastně si v to může užít téměř každý – protože kdoví, že jo…

Jak se vám zamlouvala „vaše postava“? 

Michal Zelenka: Bylo zajímavé sledovat Bena a jeho pocity v době dospívání a pak jako dospělého člověka. Rozhodně je to zajímavá a inspirativní figura, je zajímavé, jak vnímá svět, jak o něm přemýšlí. Mezi děsivé scény určitě patří i ta, když Henry Bowers vyřezává do Benova břicha písmeno H. Snad každý má nějaké ty hluboce zasuté vzpomínky z období dospívání a tahle scéna byla, alespoň pro mě, spouštěčem… A pak když Ben s krvácejícím břichem prchal před Henrym a jeho kumpány, všechno jsem to velice intenzivně prožíval s ním.

Jan Vondráček: Oproti jiným postavám v knize je Bill charakteristický především svým koktáním, kterým trpěl v dětství a vrací se mu ve vypjatých situacích. A oblíbit by si tuto postavu posluchači mohli především kvůli jeho vytrvalé snaze se těchto traumat zbavit. Taky se do něj, zdá se, trochu promítá postava autora…

Jan Zadražil: Eddie je postava, která se v důležitých chvílích nakonec dokáže vzepřít. Přestože je celoživotně přesvědčován o opaku.

Vasil Fridrich: Autor líčí každou z hlavních postav úplně jinak, každá má jiný vnitřní běs, každá ho řeší odlišným způsobem. Mike není hned zpočátku součástí nejužšího kruhu Klubu smolařů, stane se jí až mnohem později. Je jasně definován barvou pleti, která ho ještě v 50. letech, kdy se děj odehrává, zcela zřetelně odděluje od ostatní komunity. Tenhle parametr se projeví v textu, nebylo potřeba tu figuru nějak speciálně charakterizovat. Mike má z hlediska struktury příběhu navíc takovou zvláštní funkci… Právě on je hybatelem, který svolá po letech všechny hlavní aktéry zpátky do města Derry. Sbírá podklady, archivuje události, rozhoduje, jestli spustit mašinérii závěrečného děsivého souboje, který může pomoct situaci vyřešit, ale také nemusí. To váhání, jestli už nastal správný okamžik, je na něm zajímavé. Mike jako jediný ze sedmi dětí zůstal v rodném městě, monitoruje dění a coby bájný krysař je přiláká zpátky. Autor v něm má protagonistu, který pátrá po původu zla v Derry a postupně vlastně celé tajemství objevuje, a čtenář nebo posluchač to má šanci objevovat s ním. To je velmi rafinovaný způsob, jak předat informace, které jsou zapotřebí pro to, aby se čtenář v bohatém předivu vyznal.  

Jitka Ježková: Beverly budou mít posluchači rádi, protože je prostě kámoška, správná fajn holka. Je hrozné, že žila v nastavených mantinelech, z nichž se pak nedokázala vymanit ani v dospělosti – i když v podstatě nevědomě. Ale vytvořila si určitou masku, kterou používala na veřejnosti, takže by do ní nikdo neřekl, jak moc křehká duše v ní je. Na jednu stranu je bojovnice, která se nebojí vrátit ránu, ale také poznamenaná žena, která tuhle stránku své osobnosti strašně dlouho nedokáže projevit v kontaktu s těmi nejbližšími. To je pro mě fascinující, protože bych to do ní neřekla. Jsou to mechanismy a bludné kruhy, které se utvoří v dětství a pak se to s člověkem veze.

David Novotný: Moje postava byla svým způsobem nositelem humoru… Byla pestrá jako papouch nebo klaunova duhová paruka. Předpokládám tedy, že by mohlo být snadné si Richieho oblíbit. V každé školní třídě bývá nějaký takový bavič, komediant…

Pavel Soukup: Já jako vypravěč příběhu, který se na věc dívá více shůry, jsem si oblíbil všechny z té partičky dětí, nejvíc ale asi Beverly. Možná proto, že je děvče/žena, ale hlavně jsem s ní soucítil proto, že byla týraná velmi reálně. 

Čeho se nejvíc bojíte? V jaké podobě, by se vám TO zjevilo, kdyby vás chtělo co nejvíc vyděsit?

Michal Zelenka: No přece v podobě klauna! To je taky důvod, proč nerad chodím do cirkusu.

Jan Vondráček: Asi v podobě partičky arogantních populistických politiků, jímž páchne z úst Rudé právo ročník 1980. Ten smrad poslední dobou cítím ze všech kanálů…

Jan Zadražil: Jak jsem říkal, nejděsivější je zcela reálné ZLO, jež člověka obklopuje. TO, co je i v každém z nás.

Pavel Soukup: Nejvíc se bojím choroby. Hlavně choroby v rodině. Sám už se s nemilovanou nemocnicí nějak vyrovnám. Ale nemohoucnost pomoci své rodině mě děsí. A jakou by TO mělo mít v tu chvíli podobu? Třeba cynického, arogantního doktora na příjmu a jeho úšklebku nad tím, že jeho se můj děs netýká.

Vasil Fridrich: Asi jako každý rodič mám i já slabé místo v dětech. 

Jitka Ježková: To se musím zamyslet. Ale upřímně řečeno, i kdybych to věděla, tak bych to asi stejně neprozradila. Bylo by to něco, co je zakořeněno hodně hluboko uvnitř mě, něco niterného a tedy osobního. Ale asi jako každý se nejvíc bojím o život svých blízkých, toho, že by se jim něco mohlo stát. To si nechci ani nijak představovat.

David Novotný: Na tuhle otázku s dovolením odpovídat nebudu. Abych si nemusel vyčítat, že na mě v té podobě přijde nějaký trest, protože jsem si pustil pusu na špacír…

Více

Křest audioknihy SHAKESPEARE

Chtěli byste se potkat se Shakespearem i s Molièrem? Stavte se za námi v úterý 20. února v 19.00 do Literární kavárny Řetězová, kde bude představená nová audiokniha i nová kniha od Renáty Fučíkové.

 

Edice Největší dramatici nakladatelství Vyšehrad i našeho audioknižního vydavatelství se rozrůstá. Zatímco knižně přibyl Molière & (spol.), v audioknize vyšel Shakespeare. Oba tituly můžete přivítat na světě v úterý 20. února v Literární kavárně Řětězová (Řetězová 10, Praha 1) od 19.00 hodin. Ukázky z obou děl přečte a pokřtí je herec Igor Bareš (který účinkuje v audioknize Shakespeare a pravděpodobně ho uslyšíte i v chystaném audio Molièrovi), na místě bude samozřejmě také autorka Renáta Fučíková a nebudeme tam chybět ani my z OneHotBook. Přijdete si tam s námi připít na tyhle novinky a budoucí zdar dalších audioknih i knih z této řady...? 

Reportáž ze křtu si můžete přečíst a pustit ZDE.