Některé věci je lepší nechat na fantazii posluchače…

Ústřední šestice z celkem 11 interpretů audioknihy TERROR - Martin Stránský, David Novotný, Vladislav Beneš, Ivan Lupták, Jan Vlasák a Petr Jeništa - prozrazuje, čím herce příběh ztracené výpravy tolik oslovil.


Co vás v románu Terror nejvíce zaujalo, fascinovalo?  

Martin Stránský: Podle mě to byl strašný masakr. Už jenom když si představím, že jsem dvě zimy zavřený někde, kde není vůbec nic, a navíc s vybavením z devatenáctého století… Divím se, že jich za tu dobu neumřelo víc. Je to vlastně obdivuhodné – všechny podobné objevitelské výpravy v historii jsou z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelné. V současnosti je to v podstatě sranda – když si vezmete kvalitní větrovku a vyrazíte na Mount Everest, pokud budete mít kliku, nic se vám nestane. Ale tenkrát s vlněnými kabáty a třinácti vrstvami, které museli mít na sobě, to muselo být peklo, už jenom co se týče hygieny.

David Novotný: Na začátku se příběh tváří, že je strašně romantický, záslužný, hrdinský a dobrodružný, že výprava objeví novou obchodní cestu, aby si zkrátili trasu zase někam jinam. A potom se po cestě zaseknou, vlastně ztroskotají v ledu. Samozřejmě tuší, že k tomu může dojít, ale doufají, že se jim to nestane. Bylo to takové „hurá, hurá“, všichni si mysleli, že uspějí. A potom najednou skončí uprostřed ničeho… 

Vladislav Beneš: Když jsem byl malý kluk, hltal jsem knížky o severu, o Aljašce, o Yukonu, přečetl jsem celého Jamese Olivera Curwooda. K podobným dobrodružným příběhům o objevování zemí, které se většinu času ukrývají v letu, jsem měl skutečně velký vztah. Mým velkým snem tehdy bylo se tam vydat a jet se psím spřežením – aspoň kousek a aspoň chvilku v tom sněhu, v tom tichu a klidu. To mě velmi oslovovalo, protože to bylo tak vzdálené, byla tam čistá příroda a ticho a jenom zvířata. V Terroru mě oslovilo to samé, i když je to jiné, protože tam mě s nimi trošku mrazilo. 

Ivan Lupták: Je to poutavý příběh podle skutečné události, kdy se velká expedice vydá hledat kratší obchodní cestu a uvízne v Arktidě. Je to zajímavé čtení, trochu komplikovanější, není úplně pro každého, ale je to dobré. Podmínky, ve kterých tam přežívají, jsou otřesné a do toho vstupuje tajemná postava Eskymačky, která nemůže mluvit, protože má vyříznutý jazyk, a záhadně mizí a zase se vrací. Moje postava John Irving ji svým způsobem miluje a stará se o ni.

Jan Vlasák: Bylo to moc pěkné čtení, i když drastické. Námořníci jsou několik let uvěznění v lodích zamrzlých v ledové krajině, docházejí jim zásoby, mají halucinace a jsou zesláblí. K tomu setkání s přízraky, fantaziemi a duchy a hrozivým monstrem. Když jsem si představil, že to skutečně proběhlo, opravdu to mnou otřáslo. Ale seriál, který byl podle románu natočený, jsem neviděl – myslím si, že podobné věci je lepší nechat na fantazii posluchače, protože každý má jinou zkušenost a jinou imaginativní výbavu. Buď má něco načteného, nebo má zážitky. Obraz je hrozně určující, ten vám vlastně všechno doslovně vyjeví, až už nezbyde prostor pro hru. Takže audioknihy jsou podle mě v tomhle smyslu bohatší než jakkoli dokonale zpracovaná filmová či televizní adaptace.

Petr Jeništa: Celý příběh jsem znal, i když jsem pak při nahrávání audioknihy četl jenom svoje pasáže, protože jsem viděl seriál. Historické příběhy mám rád a líbí se mi o to víc, když jsou takhle skvěle udělané a úžasně napsané – takže jsem to hltal od první do poslední stránky.
 

Znali jste okolnosti tragické výpravy sira Johna Franklina už před četbou audioknihy? Dohledávali jste si o ní něco?

Martin Stránský: Hodně jsem o tom přemýšlel, ale nezjišťoval jsem si nic. Z tehdejšího hlediska byl jejich postup správný – dneska už si můžeme připadat chytřejší, protože už tam někdo byl, už to známe. Myslím si, že v oceánech nás ještě čeká dost překvapení… Co my víme o tom, co je pod námi?

David Novotný: Kouknul jsem se na ten seriál a pak jsem si lehce googlil, ale víc než je toho v knížce a v seriálu, se člověk stejně nedozví, protože teprve poměrně nedávno, před několika lety, objevili postupně vraky obou lodí. Našly se také nějaké deníky, ale přesto podle mě ještě existuje prostor pro pábení, přimýšlení. 

Vladislav Beneš: Fascinovalo mě, co to člověka tak žene dopředu, pořád něco objevovat, pořád někam strkat čumák. To zkrátka musíte obdivovat.

Jan Vlasák: Z historie jsem pouze věděl, že to je reálný příběh a že výpravu objevili po strašně dlouhé době a docela nedávno. A mimo jiné i podle deníčku, který sepsal právě Thomas Blanky – tedy „moje“ postava –, zrekonstruovali, jak to mohlo vypadat. Mám ale pocit, že Danovi Simmonsovi nešlo ani tak o historickou explikaci, ale spíš o vytvoření zážitku a zachycení zkušenosti z úcty k tomu příběhu. A právě tahle autentičnost té dlouhotrvající nekončící a beznadějné hrůzy a toho, jak se nezadržitelně blíží konec, mě nejvíc oslovila. Není tam skoro žádná naděje. A přesto se klene velikost lidí, kteří dokážou žít s vědomím, že konec bezpochyby přijde, dokážou si pomáhat a držet se nad vodou, i když někdo nemá nohu nebo půl nohy a jsou zesláblí, vyhládlí…

Petr Jeništa: Jelikož se zajímám o historii, o Franklinově výpravě jsem samozřejmě věděl. Stejně jako Scottovu jsem ji měl zapsanou v mysli alespoň v hrubých obrysech, takže při sledování seriálu i čtení románu jsem tak trošku věděl, co se tam bude dít. Ale samozřejmě mě to ponoukalo si ohledně toho dohledávat i další věci, třeba i jen proto, abych si ujasnil, jak moc se fikce drží skutečných událostí.
 

Jak byste charakterizovali „svoji“ postavu? Co jste si na její interpretaci nejvíce užili? 

Martin Stránský: Pro mě je kapitán Francis Crozier předobrazem dobrého velitele. Je to člověk, který umí číst lidi, umí s nimi zacházet a je odvážný a schopný vzít na sebe zodpovědnost – což se dneska už vůbec nenosí. Stejně jako se nenosí čest a hodnoty, které jsou s ní spojené… Charakterově je to člověk, se kterým bych si asi rozuměl – ačkoli má v příběhu i slabší období, ale nakonec se rozhodne postavit realitě a čelit jí. Francis Crozier je přímý, je jasné, co chce, a řekne to na rovinu, nepoužívá žádné kličky, vytáčky. S podobnými lidmi se mně osobně jedná dobře, takový přístup mi sedí.

David Novotný: Bavilo mě, jak je Harry Goodsir jiný než já. Obvykle hraju spíš hromotluky a burany, zatímco on je vzdělaný – jeden z nejvzdělanějších na obou lodích. Je to doktor, ke kterým mám vždycky blízko, a je zvídavý, přívětivý a bytostný humanista, který se do poslední chvíle snaží věci zkoumat přírodovědně a medicínsky. Na tu výpravu jel především poznat lední medvědy i jejich chování a ještě kvůli tomu, že bude užitečný i jako lékař. Je to chirurg, takže v příběhu i pitvá. Je jiný než ti ostatní chlapi, ale dobrodružná duše je v něm taky. Nemá zodpovědnost za rodinu, jako mám teď já, protože evidentně žádnou rodinu nemá, takže přebírá zodpovědnost za lidi na lodi. 

Vladislav Beneš: Nejen na kapitánovi Johnu Franklinovi, ale na všech zúčastněných se mi líbí, že v sobě mají něco, co je táhne, aby se vzdali pohodlí – a teď nemyslím jenom nějakého kanape –, neřkuli rodiny, a vydali se něco probádat s nejistým výsledkem. Ale nejistým nejenom v tom smyslu, jestli přijdou na něco nového nebo nepřijdou, ale hlavně jestli to vůbec přežijí. 

Ivan Lupták: John Irving je obyčejný kluk, který se na tu expedici dostal v podstatě náhodou – vydal se na ni z dobrodružných pohnutek a s tím, že až se z expedice vrátí, tak o tom napíše knížku, která ho proslaví. Je to takový mladý floutek, spíš kluk, toužící po dobrodružství, který ztroskotá v mrazu a pak tam několik let přežívá. To muselo být dost strašné. Já osobně nejsem takový dobrodruh ani nejsem mořeplavec. Ztroskotat na několik let v těchto podmínkách, to asi neláká nikoho…

Jan Vlasák: Připadalo mi naprosto fascinující, jak román život Thomase Blankyho postupně devastuje a jak on přes to přese všechno pořád drží. Nejdřív to bylo ještě v pořádku, pak proběhla velká bouřka a vichřice, kdy musel být na palubě i v tom zničujícím čtyřiceti- či padesátistupňovém mrazu, což si ani nedokážeme představit. Jako dítě jsem zažil pětatřicetistupňové mrazy, ale i to bylo šílené, to člověk vydržel tak půlhodinky venku a pak utíkal domů. A když si představíte, že oni byli zabalení jenom v tehdy dostupných oděvech, už to samo o sobě je děsivé. 

Petr Jeništa: Cornelius Hickey je bezskrupulózní ksindl určený k přežití. Takovíto jedinci se vyskytují v jakékoli době a jsou to ti nejživotaschopnější z nás. Hickeyho jsem samozřejmě považoval za nejsympatičtějšího, protože je homosexuální, a zároveň za největšího padoucha, protože žere lidi. A tohle spojení pro mě bylo tak hratelné, že když jsem se dozvěděl, že mám v audioknize ztvárnit právě jeho, tak jsem se na něj velice těšil.
 

Co bylo při přípravě a nahrávání příběhu nejobtížnější? A co vás naopak nejvíc bavilo?

Martin Stránský: Obtížná byla ta velmi rozvitá souvětí, místy to bylo podle mě až moc květnaté. Když máte větu, do které jsou vloženy tři další, tak se v tom ztratíte, i když si to čtete jen v duchu, natož nahlas. Takže znova a vymyslet to nějak, aby ten přesah přes ty tři vložené věty vydržel, a to bylo občas na palici. Asi na to neexistuje žádný recept. Pomáhá snad je to, že když už to nejde, větu hlasem ukončíte a začnete novou. To je jediný způsob, jak se z toho dostat. Ale snažil jsem se to číst tak, jak je to napsané. Ještě jsem měl trošku problém s výslovností některých jmen a názvů.

David Novotný: Pro mě je nejobtížnější, když už čtu tak dlouho, že začínám dělat chyby a vnímám, že to začíná být technicky nedokonalé, ale přesto musím učíst ještě třeba pět stránek. Jsem omezený časem, kdy můžu do studia přijít a ty tři, čtyři hodiny tomu věnovat. Takže ve chvíli, kdy už bych třeba chtěl skončit, musím ještě vydržet a něco přečíst, protože pak už mám málo prostoru na další nahrávání. Jinak se obtížně čtou jména námořníků, kterých je tam požehnaně. Měl jsem tam i úsek, kdy jsem mluvil inuitsky, přepisoval jsem výpověď umírajícího Inuity. Byla to docela sranda, takový kv, kv, kva, timubu… To byl těžký moment, jinak to byla zábava. Stejně jako u každého jiného textu mám radši, když se něco děje, když v něm jsou dialogy a přímé řeči, než když se popisuje, kam dopluli a kolik tam čeho bylo. Nemám rád popisy a vždycky ožiju, když se postavy baví mezi sebou. Líp si to představím.

Vladislav Beneš: Dlouhé věty mi potíže nečinily, protože jsem zvyklý načítat dokumenty, kde jsou dlouhá souvětí, která jsou občas poměrně nesrozumitelná. Ale jak jsem četl jenom ty své pasáže, musel jsem se vždycky znovu zorientovat v ději, jelikož jsem nevěděl, co se mezitím stalo. Nicméně mě to bavilo, protože mám rád sever a obdivuju lidi, co něco podobného dokázali, zvlášť v těch podmínkách a s vybavením, které měli, a šlo jim při tom o život.

Ivan Lupták: V knize jsou komplikovaná souvětí, proto bylo někdy náročné udržet myšlenku a linku. Text se někdy zacyklí a zakudrnatí, takže rozklíčovat, co tím chtěl autor říct a jít po té myšlence, byl občas oříšek.

Jan Vlasák: Obtížný mi připadal překlad, který místy dodržuje syntax originálu, kde jsou dost komplikované věty. Když se snažím zachovat smysl a seřadit ty skládané věty, je to pro češtinu velký problém. Připadá mi lepší to rozsekat na kratší větičky, ale to by zase nezachovalo původní tón. Takže pak bylo obtížné udržet smysl od začátku do konce souvětí dlouhého třeba přes půl stránky.

Petr Jeništa: Já jsem tam vysloveně obtíže nevnímal. Ale bavilo mě, když se Hickey zbaví posledních zbytků svědomí a vládne celému svému oddílu – když se stane Bohem.
 

Jak jste vnímali fantastickou rovinu jinak historického příběhu? Čím pro vás byl onen „tajemný netvor“?

Martin Stránský: Myslím si, že je to trochu psychosomatické. Když najdete trup oddělený od hlavy, tak to pravda bude asi těžko psychosomatické, ale valná většina toho, co tam námořníky pronásleduje, jsou vlastně jejich představy.

David Novotný: Podle mě je duch toho místa. Občas prohlašuju, že planeta se brání, že nás potrestá za to, jak se k ní chováme, takže tohle místo se taky nějakým způsobem bránilo. Ač na duchy nevěřím, věřím ve zvláštní sílu a energii. Tohle je navíc popsané tak, že to záměrně nepůsobí úplně důvěryhodně. Je to nějaká síla, ať si to každý pojmenuje, jak chce, byl to tvor třikrát větší než lední medvěd, zvíře, které je hodně ochotné chodit po dvou… Na duchy nevěřím, ale tady se hodně nabízí interpretace, že to byl duch toho místa, duch zemřelých duší, šamanů, Inuitů, který ochraňuje zbytek té pevninky a jejich způsobu života. Prostě tam řádí něco, čemu námořníci říkají „ta věc z ledu“.

Vladislav Beneš: Když je člověk v nouzi a jeho tělo je v nějakém napětí nebo šoku, může se stát, že z komára udělá velblouda. Stačí vichřice nebo polární záře a fantazie pracuje. V člověku tyhle extrémní podmínky asi mohou vyvolat nějakou fata morgánu. Námořníci tam zůstali uvězněni několik let, sami, v zimě, kolem sebe bílo, umírali… a když potom vidíte nějakou černou tečku, myslíte si, že to je bůhvíco. Nedokážu si představit, že to někdo mohl prožít. Musí to být hrůza.

Jan Vlasák: Mám pocit, že to všechno jsou víceméně halucinace propojené s reálným ledním medvědem, který je hodně dlouho pronásleduje. Podstatná část příběhu je, že nestvůra, která se nejprve objevovala jen ve fantazijních obrazech ve zvláštních polárních zářích, se najednou zhmotní a prolne s reálným medvědem. A jak jejich fantazie pracuje, jak jsou obluzeni hladem, a všechno se zvětšuje, najednou se jim zdá třímetrový, takže se tam neustále prolíná skutečnost s fantazií, až realita přijde a vykoná své.

Petr Jeništa: Mohla by to být i nějaká paralela k určité vnitřní temnotě, která člověka užírá, až ho nakonec sežere. A možná že čistě měsíčná noc je na to ta nejlepší doba. Těšil jsem se na každé zjevení netvora, protože to byla taková mystická vložka, která do toho historického příběhu sice v jistém smyslu tak úplně nepatří, ale jakožto čtenáři, posluchači nebo divákovi se mi tam samozřejmě moc líbil. 
 

Předvánoční OneHotDAY

Vánoce se neúprosně blíží a audiokniha je zkrátka ideální dárek. A tak jsem se rozhodli obdarovat i my vás. V úterý 11. prosince si můžete přímo u nás ve vydavatelství nakoupit až s 50% slevou.


Stavte se za námi 11. 12. odpoledne od 13.00 do 20.00 hodin na adrese Makovského 1334, Praha 6 (přímo u tramvajové zastávky Blatiny), kde si budete moci pořídit předvánoční "podpultovky" vydavatelství OneHotBook. A když OneHotDay, nebude chybět ani RedHotWine neboli svařák a nějaké to cukroví. Zkrátka si s námi přijďte popovídat, dát si něco dobrého, trochu se v předsvátečním stresu uvolnit a my vám rádi poradíme ten nejlepší dárek pro partnera/partnerku, mámu, tátu, ségru, bráchu, děti, tchyni, kohokoli... Za pultem totiž najdete přímo ty největší znalce našich titulů - nás: redaktory, režiséry a možná přijde vypomoci i někdo z herců...
 

Na co se můžete těšit?
 

25% sleva na veškerý sortiment (včetně všech žhavých novinek)

50% sleva na starší tituly

akce 2 + 1 = ke 2 audioknihám na CD + 1 audiokniha z bonusové nabídky ke stažení z portálu Audiolibrix.cz zdarma

• vybrané tituly pouze za 99 Kč

• možnost zakoupit některé audioknihy s autogramem interpretů

zasvěcená doporučení přítomných audioznalců

vánoční balení zakoupených dárků

• lahodné občerstvení

 

My se budeme těšit na vás!

 

K události na Facebooku se můžete přidat >> ZDE

ČESKÝ RÁJ naživo

Po neutuchajícím úspěchu audioknihy ČESKÝ RÁJ jsme pro vás v Divadle Na zábradlí přichystali ojedinělé představení s lehce inscenovaným čtením Rudišových saunových konverzací.


Scénické čtení ve spalujícím žáru strhujících výkonů v županu. 

Premiéra a derniéra v jednom - zkušenost, která se nebude opakovat!
 

účinkují: Petr Čtvrtníček, Jana Plodková, Jiří Vyorálek, Petr Jeništa a Jaroslav Rudiš 

Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem. Potí svoje těla i duše. Nemají jména, jen indiánské přezdívky. Jejich sebestředný svět rámují tragikomické vzpomínky na minulost i nejistota z vlastní budoucnosti. Radost a smutek mezi kapkami vody. Jsou to současní muži, jejichž touhy a sny se soustředí na tajemný svět za vysokou zdí, který možná obývají ženy... Pojďte si k nim přisednout a poslouchejte, o čem si povídají. 
 

Vstupné na tuto neopakovatelnou záležitost činí 290 Kč, nicméně v ceně lístku je:

  • unikátní zážitek, který vám budou všichni závidět, ale nebudou to moci "vidět taky", protože tohle představení je jediné, výjimečné a nebude reprízováno (a počet lístků v prodeji je omezen)
     
  • audiokniha ČESKÝ RÁJ v podání Petra Čtvrtníčka ke každé vstupence (abyste si mohli slyšené znovu a znovu přehrávat i v domácím pohodlí)
     
  • podpis Jaroslava Rudiše – dorazíte-li již hodinu před začátkem představení, v prostoru atria bude k dispozici autor novely Jaroslav Rudiš, který vám podepíše téměř cokoli (jistě ho ovšem potěší, když budete chtít signovat knihu či audioknihu). Autogramiáda proběhne od 18.00 do 18.30, poté se spisovatel přesune do zákulisí, aby se mohl připravit na svou jevištní performanci.
     

Více o představení se dozvíte >> ZDE

K události OneHotFacebooku se můžete přidat >> ZDE

Vstupenky jsou k zakoupení  >> ZDE

Pak se stane zázrak…

Po VRAŽDĚ V ORIENT EXPRESU jsou pro Lukáše Hlavicu VÁNOCE HERCULA POIROTA už druhým případem detektiva, který pilně zaměstnává "malé šedé buňky". Jak se interpretovi zamlouvala práce na nové poirotovce?


Co se vám na příběhu Vánoce Hercula Poirota nejvíc líbilo?

Člověka vždycky osloví celková atmosféra příběhu – zasazení do anglické post-viktoriánské doby a do prostředí velkého rodinného sídla je velmi atraktivní. Dál mě docela bavilo, že mi příběh v něčem připomínal Bratry Karamazovy – zejména v charakterech i v modelu rodiny a vraždy nebo v postavě zavražděného otce. Aspoň v některých momentech a možná to nebylo úplně záměrné, třeba si to autorka ani neuvědomovala. Ale zase si nedovedu si představit, že by Agatha Christie zrovna Dostojevského nečetla.

Měl jste nějakou část, kterou jste si vysloveně užíval?

Nemám to tak, že bych si u nějaké části říkal „na tomhle si zgustnu“ nebo „budu rád, až tohle budu mít za sebou“. Myslím si, že u Agathy Christie je příběh tak scuknutý a tak dobře vystavěný, že se nedá mluvit o hluchých místech, pořád to má zásadní tah a stránku po stránce se odhaluje další a další tajemství zápletky. Někdy autorka člověka schválně zavede na falešnou stopu a někdy se Poirot ptá zdánlivě nesmyslně. To mě na tom baví hodně, protože jak nejsem klasický čtenář detektivek, tak jsem pokaždé velmi překvapen, kdo je nakonec pachatelem.

Čím myslíte, že detektivky Agathy Christie stále přitahují čtenáře a posluchače?

Slyšel jsem, že o audioknihu Vražda v Orient expresu byl velký zájem, což mě až překvapilo. Samozřejmě Agatha Christie je pojem a spousta lidí má rádo detektivky – rádi je čtou nebo si je i rádi poslechnou, ať už na cestách, nebo doma. Bál jsem se, že jak jsou příběhy Hercula Poirota už známé a Vražda v Orient expresu obzvlášť, že posluchači už budou znát pointu a budou tak připraveni o překvapení, ale dnes už příznivcům autorčiny tvorby evidentně nejde jen o řešení rébusu a nalezení pachatele.

Co vám na Vánocích Hercula Poirota připadá nejatraktivnější?

Na jednu stranu se příběh jmenuje velmi poeticky, ale už v tom názvu je past, protože Vánoce jsou to velmi nepovedené. Agatha Christie měla velký smysl pro humor – pro takový ten britský suchý –, takže už samotný název je v podstatě velká ironie. Dojde k vraždě a Poirot je zrovna kousek od toho rodinného sídla. Není jasné proč a ani se mu tam vlastně nelíbí, je mu tam zima, peče se u krbu a přitom mu mrznou záda a nejradši by byl doma u ústředního topení – ale Agatha Christie ho tam prostě „přikouzlí“. Musí se tam ocitnout právě proto, aby mohl záhadu vyřešit.

Oblíbil jste si jako interpret nějakou postavu z příběhu?

Pokud nemluvíme přímo o Poirotovi, který člověka baví a zajímá, protože je to výjimečný a prapodivný človíček, Agathě Christie se podle mě daří velmi dobře odstínit především protagonistky. Jak v tomto románu, tak i v dalších jsou ženy silnější, jsou to ony, kdo příběh posiluje a nenápadně ovládá. Muži jsou efektnější, ale ženy jsou taková zvláštní klidná síla. Vždycky je zajímavé setkání Hercula Poirota, u něhož nevíte, co si o ženách myslí, a některé ženské postavy – je plné drobného napětí.

Posloucháte vy sám audioknihy?

Vyhledávám a baví mě poslouchat „mrtvé“ interprety – Jana Wericha, Miroslava Horníčka, Jiřího Voskovce, to je skoro moje závislost. Ale vzhledem k tomu, že jsem především rozhlasový režisér a neustále poslouchám něco, co dělám nebo na čem se podílím, tak už pak nemám kapacitu na to, abych poslouchal ještě další interpretace.

Co je podle vás při četbě audioknih nejdůležitější?

Vždycky se snažím to nezkazit, příběh předat a ne na textu „exhibovat“. U interpretace je vždycky klíčové, aby se napsané slovo – písmena řazená za sebou – zvedla z papíru a stala se duší a tělem. To je nejpodstatnější. Tu schopnost ovšem nemají všichni, protože u někoho to zůstává pouze u toho, že slyšíte, jak oznamuje psaný text. Pokud ale někdo – a naštěstí jsou tací – má tento dar a ve chvíli, kdy před vámi slova zhmotní, uvede je do pohybu, pak se stane ten zázrak a je skvělé to poslouchat.

 

Více

Ty tři jsou zkrátka výborné

Herečka Zuzana Slavíková se stala hlasem linie pojednávájící o čarodějkách z Lancre ze série ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA od Terryho Pratchetta. Jak se coby interpretka popasovala se slavnou humoristickou fantasy ságou?


Znala nebo četla jste knihy Terryho Pratchetta, než jste začala načítat audioknihy?

Pratchetta jsem před nahráváním audioknihy vlastně nikdy nečetla, ale znala jsem ho. Můj syn totiž miluje fantasy literaturu, ale já jsem preferovala spíš jiné žánry, tak jsem na něj byla trochu naštvaná, že nečte skoro nic jiného. Sérii Úžasná Zeměplocha jsem dříve schválně ignorovala trochu ze vzdoru, ale teď po četbě své první audio pratchettovky Soudné sestry musím říct, že jsem hrozně nadšená a strašně mě to baví. Je to pro mě taková satirická pohádka pro dospělé se spoustou moudrých myšlenek a vtipných situací, takže svůj názor musím přehodnotit.

Syn musí mít radost…

To má, a vzal to prakticky – hned mi přinesl první díl Úžasné Zeměplochy, abych si mohla začít číst od začátku, ale zároveň mi vysvětlil, že každý díl série je spíš samostatné dílo a že na sebe nenavazují přímočaře, že tedy není úplně nutné číst všechny, aby člověk pochopil, co je v té další. Byl velmi nadšený, že jsem se k audioknihám dostala. Z dalších dílů mi také začal citovat různé kultovní hlášky, ale říkala jsem mu, ať to nedělá, že si to už ráda přečtu sama.

Jak se vám tedy líbily Soudné sestry?

Jsem opravdu nadšená. Když jsem si knížku poprvé četla, smála jsem se i nahlas, tím spíš že si v nich autor vzal na paškál divadlo. Navíc to Jan Kantůrek úžasně vtipně přeložil. Všechny scény z divadla jsou tak hezky napsané, s takovou nadsázkou, třeba Jak se vám šklíbí.

Posloucháte audioknihy?

Když čtu knížku, ráda si sama představuju, jak postavy vypadají. Na audioknize je zvláštní, že tam už dostanu určitou představu interpreta i režiséra. Pak je otázka, jestli mě zajímá právě ta jejich představa, nebo si chci nechat svoji vlastní. Ale na druhou stranu se díky své rozhlasové četbě na pokračování nebo i teď díky audioknihám vzdělávám, protože se dostanu k různé literatuře, a když zjistím, že se mi to líbí, jdu si od toho autora koupit další knížku… Mluvené slovo je pro mě tedy určitým rozšířením záběru. Vždycky jsme si ho pouštěli hlavně v autě ještě na kazetách, když byly děti malé. A je fakt, že spousta lidí si audioknížky pouští právě v autě při cestování.

Teď jste v roli interpreta vy a posluchačům předáváte svoji interpretaci…

Chudáci budou muset skousnout moji představivost. (směje se)

Jak jste si tedy "soudné sestry" představovala?

Nikde sice není řečeno, kolik jim je přesně let, ale asi hodně. Magráta je nejmladší, naivní, hodná s dobrou vůlí, ale neznalá života, všechno má naučené z knížek. Bábi Zlopočasná je takový solitér, takže z mého pohledu jí něco chybí, a proto jsou její někdy reakce ostřejší, pro někoho snad až nepříjemné, je taková rázná. Stařenka Oggová to má všechno lehce na háku, má mraky dětí a vnoučat a pro celou rodinu je generál, ráda si přihne a má ráda mužské. Má za sebou jistě divoké časy, a kdyby měla možnost, ještě by si asi někde ráda užila. Každá je jiná, každá z nich je v rámci své povahy vtipná, v jistém smyslu vlastně skoro pořád určitým způsobem soupeří, ale přitom zůstávají spolu. Což se mi líbí.

Oblíbila jste si nějakou z nich nejvíc?

Líbí se mi všechny, každá má svoje. Všechny jsou svým způsobem moudré, i ta nezkušená Magráta. Ale u Pratchetta mě uchvátila i spousta dalších postav. Jsem opravdu nadšená, nečekala jsem, že to bude až takové. Nevím, proč jsem měla jakýsi předsudek, když to četl můj pubertální syn, že se tam pořád bojuje. Jak jsem pacifista a zbraně nesnáším, tak mě ta představa hrozně rozčilovala, a teď jsem najednou zjistila, že to je úplně jinak.

Jak jste s režisérkou pracovaly na tom, aby se vám podařilo dobře přenést autorův humor? 

Na tom, jak by to mělo být, jsme se s režisérkou Jitkou Škápíkovou shodly hned na začátku. A když někdy cítila, že něco nesedí, zastavila mě a načetla jsem to tak, aby to fungovalo.

„Odbouralo“ vás při natáčení něco?

Smála jsem se spíš, když jsem Soudné sestry četla poprvé. Když jsem to pak četla ve studiu, už jsem věděla, co tam bude, takže už jsem byla připravená.

Co obnáší vaše příprava na natáčení?

Vždycky si musím celou knížku přečíst, abych věděla, o čem je, a potom si před natáčením procházím tu část, kterou budeme nahrávat, a dělám si v textu poznámky, abych se v něm lépe orientovala. Tenhle text je hrozně hezky napsaný, není komplikovaný v tom, že by obsahoval souvětí na půl strany. Někdy jsem se pletla, když si spolu povídaly čarodějky: třeba tři řádky mluví stařenka, pak dvě slova řekne Magráta, pak zase stařenka… Takže jsme to někdy korigovaly s režisérkou a musely se vrátit, aby bylo jasné, která z nich právě hovoří. Jsem zvyklá si doma text už číst nahlas, protože tak zjistím, kde se případně zadrhnu. A tam, kde se zadrhnu, si udělám čárku, zvýrazním si problematické písmeno, abych ho lépe viděla a nepřehlédla. Nebo když čtu očima dopředu, někdy se mi tam dostane jiné písmeno, které tam vidím, i když tam být nemá. To si pak také podtrhávám a ono mi to najednou zvýrazní, díky čemuž to pak vidím i čtu normálně. Když jsem byla mladší, mívala jsem text po přípravě úplně rozcupovaný, se spoustou značek a podtržení. Ale v určité době jsem zjistila, že mě to někdy víc mate, než pomáhá. Zkrátka musím vědět, co čtu, o čem to je.

Co vám dělalo problémy?

Problematická jsou pro mě cizí slova, s nimi mám strašný problém, třeba i v dabingu, například německé složeniny jsou pekelné.

Jak se vám pracovalo se jmény, která Jan Kantůrek kreativně přeložil, ale bývají třeba dlouhá, složitá?

To je výhoda toho, že si knížku přečtete dopředu a tak si na to zvyknete, že už to pak máte v hlavě zakódované, takže to nevadí.

Která z toho množství zábavných postav ze Soudných sester má podle vás nejzajímavější projev?

Určitě vévodkyně, ta je šílená. Tu jsem už při čtení úplně slyšela jako ječivou, nepříjemnou. Když si to čtete sami, tak to v hlavě slyšíte, ale nechtěli jsme to zase přehánět v tom projevu, přece jen to není pohádka pro děti. Třeba Magráta Česneková mluví ve své naivitě a rozvernosti trochu vyšším hlasem, Bábi Zlopočasná mluví normálně, ale rázně – je taková od rány, a Stařenka Oggová… však uslyšíte. Většina postav mluví relativně normálně, kromě Smrtě, který je takový pomalejší a závažnější. Nebo když je potřeba, tak principál herců nasadí herecký patos, takový nosový témbr, pokud chce na někoho zapůsobit – jinak mluví bez manýr. Jak je tam hodně postav, nechtěly jsme to s režisérkou přestřelit. 

Chtěla byste být čarodějkou?

Já nejsem ani úplně skeptik ani úplně důvěřivec – některým věcem věřím, některým věřit nechci. S přibývajícím věkem jsem ale i rozumem nevysvětlitelným věcem daleko otevřenější, dřív jsem byla pragmatičtější. Něco na tom bude… A čarodějnické schopnosti by se určitě hodily.

Jak by se vám líbilo lítat na koštěti?

Líbilo by se mi to, pokud bych nepadala a kdybych nebyla jako Magrátina učitelka Dobračka Sejkonopná. 

Jak se vám po první audioknize Soudné sestry navazovalo titulem Čarodějky na cestách?

Dobře v tom, že tři hlavní postavy čarodějek už byly jasné, už jsme věděli, jak na ně. Problematičtější pro mě bylo, že v Čarodějkách na cestách je strašně moc ženských postav a to, aby každá mluvila úplně jinak, se prostě nedalo zvládnout. To byl trošku oříšek. Čarodějky na cestách jsou také dějově složitější, než byly Soudné sestry. Snad se nám ale podařilo, aby byl výsledek pro posluchače srozumitelný.

Hlavní záporačka lady Lilith a paní Gogolová ale určitě mají nějaký specifický hlas…

Paní Gogolová nedává moc najevo emoce, je zdánlivě suchá. A někdy se bojí. Co se týče hlavní záporačky – mně vždycky připadají nejnebezpečnější lidé, kteří jsou hrozně milí, usměvaví, ale pak vám bodnou kudlu do zad. Takže lady Lilith jsem pojala takhle. Mluví pomalu, rozvážně, stále se usmívá, i když je naštvaná…, až na konci se víc projeví.

Co vás nejvíc oslovilo v příběhu Čarodějek na cestách?

Pro mě je tenhle díl o pohádkách, pověstech… O tom, jestli můžeme změnit osud, který je nám dán. Je také o příbězích, o neustálém opakování jejich vzorců. V textu je daleko víc vyprávění než v Soudných sestrách, není tam tolik samotné akce nebo dramatických situací. Větší část textu čarodějky směřují na místo určení a cestou se zajímají o místní příběhy – z jejich pohledu jsou často prapodivné, protože jsou v cizích zemích, ale já jsem se u nich zase smála. Příběhy často odkazují na historii, Pratchett není samoúčelný a vždycky se k něčemu podstatnému odkazuje. Když si člověk uvědomuje kontext, když má nadstavbu – která ale není k pochopení bezpodmínečně nutná –, je to dílo ještě vtipnější a hlubší.

Které postavy jste si nejvíc užívala – ty známé, se kterými jste už sžitá, nebo spíš ty nové?

Jsem konzervativní – a ty tři čarodějky jsou zkrátka výborné. A v tomhle díle se jejich osobnosti ještě daleko víc rozvinou.

Jaké scény vás nejvíce pobavily?

Bavilo mě, když čarodějky přijely do městečka, kde byl býčí svátek. Ovšem poté, co do něj tahle trojice zasáhla, býčí svátek zrušili a slavili radši jen svátek květin. A když zase nic netušíc přijely do města upírů, tak nevědomky změnily běh dějin.

Těšíte se na další dobrodružství čarodějek?

Zatím si nedokážu představit, co se v té Zeměploše všechno může stát, takže na to jsem zvědavá. Já si tu Úžasnou Zeměplochu snad začnu kupovat! Vzhledem k tomu, kolik to má dílů, prohlásil můj syn, že se tím vyplní mnoho let Vánoc, narozenin… že má vystaráno.

Více

OneHotBook na veletrhu v Havl. Brodě

Ani letos nebudeme chybět na oblíbené akci: v pátek a v sobotu 5. a 6. 10. nás již tradičně najdete na pódiu havlíčkobrodského kulturního domu Ostrov, kde se koná 28. Podzimní knižní veletrh.


Potkali se u Havlíčkova Brodu. Kdo? Přece audioknižní vydavatelství OneHotBook a posluchači jeho nahrávek. Jako každoročně hostí Kulturní dům Ostrov 5. a 6. října letos již 28. ročník Podzimního knižního veletrhu a u toho prostě nemůžeme chybět. V pátek se za námi můžete zastavit od 10.00 do 19.00 hodin, v sobotu pak od 9.00 do 17.00 hodin. Stejně jako v předchozích ročnících chceme být snadno k nalezení a proto se svým stánkem sídlíme přímo na pódiu, takže nás bude vidět, stejně jako je naše audioknihy slyšet. Dopřejeme vám rovněž obvyklou 25% slevu na veškerý sortiment - a těšit se můžete i na oblíbenou veletržní akci, kdy k nákupu 2 audioknih na CD dostanete + 1 audioknihu ke stažení z portálu Audiolibrix zdarma (budete moci vybírat z 14 titulů k free downloadu).

Nejvíc ze všeho se ale těšíme na vás, posluchače našich audioknih, abychom zjistili, co z náší produkce se vám od minula nejvíc zamlouvalo a doporučili vám, pro které z novinkových titulů máme největší slabost zase my...

Po četbě vždycky skočím jako pstruh

Jak se herci Pavlovi Soukupovi líbily romány MEDVĚDÍN a MY PROTI VÁM, v čem bylo jejich nahrávání nejobtížnější, které postavy si nejvíce oblíbil a jaký má vztah k hokeji?


Znal jste před natáčením audioknih švédského spisovatele Fredrika Backmana?

Ne, ani jsem nejprve nevěděl, jak se to jméno správně čte, v životě jsem o něm předtím neslyšel. Ale protože je mým nejoblíbenějším televizním pořadem Panorama, která běží ráno a v poledne na Sportu, hned jsem si vybavil nápis Medvědín, který se v pořadu vždycky objeví. Jmenuje se tak jedna stanice lanovky nad Špindlem. Nicméně po četbě vždycky skočím jako pstruh, je to pro mě dobrá třpytka. Když jsem se dozvěděl, že to má být knížka ze sportovního prostředí, řekl jsem si „a sakra“, protože s takovou četbou tolik dobrých zkušeností nemám. Na sportovní téma mě naposledy zaujala knížka Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse, pak ještě možná Plná bedna šampaňského Oty Pavla. No a teď mě čekalo překvápko. 

Co vás na nich překvapilo?

Překvapený jsem byl z několika důvodů – protože jsou to nesmírně napínavé příběhy a protože je tam kromě napětí i velký kus pravdy, jsou to příběhy ze života. Když jsem jednou vzal svého syna na Bohemku na fotbal, zhrozil jsem se reakcí publika při zápase – od malých dětí až po dospělé, kteří tam řvali takovým způsobem takové sprosťárny, až jsem si říkal, že už v životě svoje dítě nebudu brát na hokej ani na fotbal. Což se v těchto románech také projevuje, ovšem v jiné v dimenzi. Týká se to třeba reakcí rodičů, kteří vodí děti na kluziště s příšerně zavilou ambicí a investují dětské životy do vlastní existence, aby z toho měli prachy.

Fredrik Backman je spojován především s humorem, co je na těchto tíživějších románech vtipného?

Humoru je v nich hodně – vyvažuje stinné, vážnější polohy. Humor je už i ve větné skladbě, často se míjejí paradoxy, plusy vyvažují mínusy a naopak. Mám šestnáctiletou dceru a při natáčení Medvědína jsem byl v pokušení jí dát příběh okamžitě přečíst, ale pak jsem si řekl, že počkám, až to natočíme, a dal jsem jí až hotovou audioknížku. Rozhodně jsem jí ale doporučil, aby si ji poslechla a teď i tu druhou. Protože se tam odehrává tak dramatická situace, že zaplaťpámbu za to odlehčení. 

Jaký máte vztah k hokeji?

K hokeji jsem znovu zase trochu přičichnul zrovna ve chvíli, kdy jsem načítal román Medvědín. Shodou okolností jsme totiž s divadlem Hybernia měli cestu do Třince, což je město železáren, pak je tam několik domečků a paneláčků a pak obrovský nový stadion, kde jsme hráli. Převlékal jsem se tedy v hokejové šatně, viděl jsem, jak tlustý je hokejový mantinel, po letech jsem si potěžkal hokejový puk a zjistil jsem, že to je v podstatě šutr, který se tváří jako guma, a že dostat tímhle šutrem ve dvousetkilometrové rychlosti asi trochu bolí… Hokejistů jsem si potom začal daleko víc vážit a pojal jsem k nim velkou úctu, protože jsem si vzpomněl, že i já jsem stál na ledě.

Kdy to bylo a při jaké příležitosti?

Když jsem byl v angažmá v Olomouci, kdy nás možná z plezíru pozvali, abychom si zahráli hokej s ligovým mužstvem. Velkoryse nám půjčili dresy a všechno vybavení. A já jsem byl úplně nažhavenej, protože ledová plocha to je pro mě… no nádhera. Zbytek života bych chtěl být ledařem, ale už se k tomu asi nepropracuju. Miluju to žehlení ledu… Plný nadšení jsem vlítnul na prázdnou plochu, dostal jsem hokejku, puk, rozjel jsem se, načež mi ujely nohy, vyrazil jsem si jeden zub, roztrhl jsem si obočí a bylo po srandě. Pak už jsem jel do špitálu a už jsem z toho nic neměl. Takže teď vím, co hokej obnáší, jaké je nebezpečí toho sportu, a vím, že hokejista se po vší té dřině dostane tak na deset minut na led, což mi přijde krutě málo.

Dá se tedy říct, že jste hokejový fanoušek?

Od okupace jsem prožíval hokejové mače s Ruskem, ale teď už se politika z hokeje vytratila… Jsem hokejový nadšenec, akorát že neumím moc bruslit. Takový menší nedostatek, který už nebudu dohánět.

Co se vám na románech líbilo, co vás na nich osobně zaujalo?

Mě zaujala veškerá překvapení, která na mě čekala. Čekal jsem, že budu číst o kariéře nějakého klubu, týmu, nějakého talentovaného hokejisty, ale netušil jsem, jak se to zvrtne a že se to změní takřka v detektivku. Pak jsem předpokládal i jiné vyústění detektivního dramatu. Myslel jsem si, že se tam semele krutá bitka na způsob Steinbeckových Hroznů hněvu, že se téma msty vyvine jiným způsobem. Nicméně jsem spokojený a jsem vděčný vydavatelství OneHotBook, že si mě vybralo a že jsem se mohl chopit i pokračování My proti vám.

Které postavy vám v románech byly nejsympatičtější a čím?

Mně byl v Medvědíně nejsympatičtější skoro šestnáctiletý Amat a ještě sympatičtější jeho matka – svojí obyčejností, prostotou a jednoduchostí. Fatima je imigrantka, která se dostane do švédské společnosti, do té nejnižší vrstvy. Pracuje, je poctivá a pomáhá synovi dostat se mezi jeho vrstevníky, kteří jsou na tom finančně líp. Fatima s Amatem mají úžasný vztah – matka uklízí na zimáku a kluk jí s tím pomáhá a musí kvůli tomu snášet nejrůznější ústrky a posměšky. V pokračování My proti vám mě z nových postav nejvíc zaujal brankář Vidar. Psychopat z výchovného zařízení se schopností nepustit ani gól a se schopností něžně se zamilovat. Tak trpce zamilovat, že přestane životní problémy řešit násilím.

O čem pro vás byl román Medvědín?

Medvědín je pro mě především o sportu, ale taky o životě v malém městě na konci světa i o vztazích na základní škole. A vzhledem k tomu, že jsem celoživotní sportovec – dělal jsem kolektivní sporty a nejvíc házenou –, vím, jak se v tom klubku hráčů proměňují vztahy, jak tam vzniká kamarádšoft pevného jádra, který opovrhuje tím zbytkem. To jsou psychologické hry, které se v románu taky objevují.

A jak se vám na něj teď navazovalo četbou druhého dílu My proti vám?

Musím se přiznat, že jsem si pokračování Medvědína užíval. Jako bych se vrátil do malého švédského městečka žijícího kultem hokeje, mezi staré známé. Mezi grázlíky i hrdiny, kteří ovšem někdy prošli překvapivou proměnou. Opět to není detektivka, ale jako detektivka se příběh četl. A bude se, doufám, jako detektivka i poslouchat. Zase jsem se vrátil do rodiny Anderssonových, k šestnáctiletým kamarádkám na život a na smrt Maye a Aně, a k jedné ze svých nejmilejších postav – hospodské Ramoně. S chutí jsem se pustil do četby, která mě někdy zmáhala silou emocí a situacemi, ze kterých se mi tajil dech. Pokračování zkrátka nezklamalo. Víc neprozradím. Připravil bych posluchače o šok z toho, co na ně v Medvědíně a Hedu čeká.

Co jste si z románů odnesl?

Že nad jakékoliv vítězství a nad jakoukoliv euforii z toho vítězství je cesta k němu, která se ovšem může zvrhnout. Může se pokazit nejrůznější korupcí nebo nemorálním přístupem – když začnete podvádět, lhát, faulovat. Dobrat se vítězství je krásná věc, ale když ho získáte faulem, podloudností a násilím, tak bledne, ztrácí smysl. Ten pohár je najednou jen kus plechu.

Chtěl byste v takovém maloměstě žít?

V takovém maloměstě jsem žil – byl jsem v angažmá v Olomouci a Liberci, což je v podstatě maloměsto, i když honosnější, ale já pokládám i Prahu za nejkrásnější vesnici na světě… V Medvědíně bych nechtěl žít, protože na takovém místě je všechno pod drobnohledem, hrozně se tam drbe, lže, pletichaří a to já nemám rád. Mám rád anonymitu. Mám nejradši Prahu.

Jak se na natáčení audioknih připravujete?

Především si musím přečíst knihu jako celek, abych věděl odkud kam. Pak se připravuju ze dne na den, s tužkou v ruce, abych věděl, co mě může překvapit. Dávám si jenom značky jako: „Bacha, tahle replika je tahle postava…“ Prostě se varuju tužkou. Mám za sebou i dost rozhlasové práce a před mikrofonem jsem potkal velké mistry. Vzpomínám si třeba na Jiřího Adamíru, kterému při četbě text nebyl skoro vidět, co tam měl čárek a vlnovek a smyček a „jánevimčeho“. Nechápu, jak to mohl všechno stihnout sledovat. Já jsem zase ten typ, co má úplně čistý papír. Já si dávám jenom ty „bachy“: tedy „bacha na tohle, tohle, tohle“. Vím, kam text jde, znám obsah a chci překvapovat, ale chci být taky sám překvapený.

Co pro vás bylo při načítání nejtěžší?

Nejtěžší bylo, abych uměl mluvit rychle, protože jsou tam pasáže, kdy jakoby komentuju přímý přenos z hokejového utkání. Snažil jsem se být věrohodný v tom smyslu, že jsem se snažil mluvit tak rychle jako televizní komentátoři, třeba Josef Laufer, Štefan Mašlonka nebo Petr Vichnar. Nešlo to úplně a měl jsem tu výhodu, že v té pasáži nebyla jména cizích hráčů, což by mi jistě dalo strašnou práci, zatímco jim to problémy nedělá.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?

Michala Bureše jsem nejprve poznal v rozhlase. Je znamenitý, a kdykoliv produkce zavolá, že mám pracovat s ním, tak jásám. Při natáčení dbal hlavně na rytmus a na patos, abychom neutrpěli ztráty právě v těch vážných tragických pasážích. Ale zase také hlídal, abychom se jim moc nepoddávali, abychom vyrovnávali hladinu tragédie, která se tam odehraje, a humoru, který s sebou sport taky přináší. Aby byl rytmus proměnlivý, abychom neupadli do letargie, abychom nenudili.

Posloucháte vy sám audioknihy?

Ano, když jezdím na delší trasy. Mám taky rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedou tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.
 

Více

Osobní citová investice

Čím interpreta Igora Bareše oslovil román GENTLEMAN V MOSKVĚ, o čem audiokniha vypráví a jaký je její hlavní hrdina?

 

Jak se vám román Amora Towlese líbil?

Kromě příběhů, které mají filozofický podtext, jako Chatrč nebo Poslední Laponec, jsem pro vydavatelství OneHotBook natáčel hlavně severské detektivky. Tohle je ale nezařaditelný román. Je to pohled šlechtice na události, jež proměnily Rusko v Sovětský svaz, který situaci, do níž se dostal, hodnotí s mírným nadhledem a dění komentuje s jistou dávkou ironie. Současně má ten text v sobě nostalgický nádech, dokáže přenést do minulosti, protože hlavní postava, hrabě Rostov, často vzpomíná na dobu uplynulou tak konkrétně, že to i mně jako interpretovi připomnělo něco osobního. 

Čím vám byla blízká hlavní postava?

Hraběti se v životě přihodí zásadní změna, kdy ho nová moc zavře do domácího vězení v hotelu, s čímž se vyrovnává způsobem, který je vlastní lidem velkého ducha – s grácií, s humorem –, ale to neznamená, že ho to nijak nezasáhne. Je to postava, kterou jen tak nepotkáte, právě kvůli tomu obrovskému rozměru lidství, který se dá možná všeobecně přisoudit aristokracii nebo lidem výše postaveným, což tak tenkrát bezesporu bylo. Ruský mužik patrně nevěděl nic o umění nebo o Francii, to byla výsada vyšších vrstev. Vzdělání se na lidech zkrátka podepisuje. Kdybych se dokázal chovat jako on, byl bych na sebe asi pyšnější, než je na sebe on sám.

V příběhu je spousta vyloženě gurmánských pasáží…

Tohle téma je v románu mírně koloraturní. Hned v první části se dozvíme, že hrabě rozumí jídlu, vínům, stolování, že se vyzná v hudbě, v literatuře, ovládá jazyky… Tyhle exkurzy v textu fungují jako zlehčující momenty, jako protipól toho, co představuje režim a co přijde, když se Rostova něco osobně dotkne. Předzvěst toho, jak román dopadne, je naznačena už na začátku. Takže s napětím sledujeme cestu k finále, které trochu tušíme.

Byla nějaká část, která vás obzvlášť bavila?

Když se hrabě v rámci svého domácího vězení skamarádí s údržbářem hotelu. Tihle dva se poprvé potkají na střeše hotelu, díky šálku kávy a medu začnou vzpomínat na Nižnij Novgorod a místa, kde vyrůstali. V této části jsem byl sám dojat, takže věřím, že to bude stejně působit i na posluchače. To jsou ty návraty do vzpomínek na mládí, kdy se všechno zdálo krásné a veliké, celý život byl před námi. Ale právě změna, která v Rusku nastala, ukázala, že život je boj až do konce a že si nemůžeme myslet, že takhle krásné to bude pořád.

Když vámi text doslova „projde“, vnímáte ho jinak?

Když čtete něco nahlas, tak to musíte přečíst správně – se správnými důrazy, samozřejmě artikulací, ale to je asi záležitost všech interpretů audioknih, že výsledek nesmí být formální, že do toho musíme vnést svoji osobní citovou investici. Také proto se doma nijak zvlášť nepřipravuju. Málokdo mi to věří, ale je to jeden z možných způsobů. Každý máme svoji metodu, jak s textem pracovat nejlépe. Ta moje je pro mě nejlepší, protože když úplně přesně nevím, jak příběh pokračuje dál, a když si ho právě v tu chvíli nad tím textem prožiju, tak se to odrazí v hlase a stejné pocity to vyvolá i u posluchačů. A vždycky je tam se mnou režisér, který má text naprosto v malíčku, takže mě může přesměrovat, kdybych náhodou mířil jinam, než je třeba.

Máte předem připravené, jak budou jednotlivé postavy mluvit?

To zjistíte na prvních deseti stránkách. Tenhle text má výhodu, že v něm zpravidla nemluví čtyři lidi najednou, jsou to většinou dialogy – často je to dialog mezi dospělým mužem a malou holčičkou, kde je to velmi jednoduché. Když spolu mluví dva muži – tak mám nějak uchopeného hraběte a ti ostatní mohou být níž anebo výš. Jde o to, aby byl ten dialog přehledný, aby posluchač věděl, kdo zrovna mluví.

Ani ruská jména nemusíte mít připravená?

S tím nemám problém, hrál jsem Dostojevského, Čechova, Maxima Gorkého… Ty autory znám a jen mě udivuje, že tenhle román napsal Američan. Kontextuálním narážkám také celkem rozumím, nejsou to jenom zmínky, ale i pasáže, které autor rozvádí, takže o ně posluchač nepřijde, ale ani já se s nimi nesetkávám poprvé – znám je od dramaturgů a ze zkušenosti.

Na začátku audioknihy probíhá proces, kde mluví Rostov a jeho žalobci. Natáčeli jste všichni tři spolu?

Natáčel jsem společně s Danielem Bambasem, se kterým má ten dialog největší plochu; Vladislav Beneš pak své repliky natáčel zvlášť. To je jako v dabingu, kde jste u mikrofonu taky sám, a pokud si to přečtete a víte, o čem to je, tak už je věcí režie, aby to do sebe zapadlo.

Co byste vzkázal posluchačům audioknihy?

Myslím si, že by je neměla odradit délka. Sám bych si nedokázal představit, že bych poslouchal šestnáctihodinovou nahrávku, ale když si to posluchači rozparcelují podle sebe, budou mít nádherný zážitek na pokračování. My jsme to natáčeli dvanáct frekvencí, což je asi nejdelší doba, kterou jsem na audioknize strávil. Myslím, že bylo ku prospěchu věci, když jsem přečetl zhruba pětatřicet až čtyřicet stránek za frekvenci. Obzvlášť v tomhle případě jsem nechtěl spěchat, aby to nebylo na úkor kvality, což nechci připustit. Pusťte si kousek, zjistěte, jak autor píše – a pak už se nebudete moct odtrhnout.

Více

Audiokniha na výletě 2018

Máme pro vás opět letní soutěž, v níž vyhrává každý. Vezměte s sebou na prázdniny audioknihu a pořádně její cestu zdokumentujte. A my vám dáme za odměnu další!


Protože léto je čas cestování, dovolených, prázdnin u babičky nebo aspoň víkendů u vody či na horách, a k dlouhým přejezdům i příjemným toulkám podle nás neodmyslitelně patří i audioknihy, již tradičně vyhlašujeme sezonní soutěž AUDIOKNIHA NA VÝLETĚ. Pokud vás při letních aktivitách doprovází také nějaká naše audiokniha, aby vám zpestřila chvíle cestování, čekání či odpočinku, pak svou oblíbenou zvukovou společnici během společných zážitků vyfoťte. Vaše audiokniha se může usalašit v pohodlí rodinného vozu, povalovat se na pláži u moře, může pózovat na zdolaném skalisku, sžívat se s historickými budovami, hovět si na festivalu či se s vámi jen vydat na procházku po lese... Je jedno, jestli bude na CDčku, nebo v přehrávači vašeho mobilu či jiného přístroje. Důležité je to hlavní - chceme si prohlédnout, co s vámi zažila! (Jak vidíte na přiložených obrázcích, my jsme vzali MOKROU RYBU na loďku, REMARQUEA do pole, COGNETTIHO na horskou boudu, MUMÍNKY do ptačí budky a TO* do ústí zděné kanalizace...)

Podmínky jsou jednoduché: Foto audioknihy od vydavatelství OneHotBook "na cestách" stačí do 31. 8. poslat elektronicky na e-mail: redakce@onehotbook.cz.
Hodně rádi budeme, když připojíte ještě větu o tom, že zaslanou fotku smíme uveřejnit na našich sociálních sítích. (O ty nejkrásnější snímky se totiž budeme chtít podělit i s ostatními posluchači.) A ještě víc nás potěšíte, když budete své snímky dále sdílet s hashtagem #audioknihanavylete.

Říká se, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Vzali jsme to doslova a KAŽDÝ, kdo se soutěže zúčastní a splní podmínky (pošle nám fotku audioknihy od OneHotBook na výletě), VYHRÁVÁ. Stačí k obrázku do textu e-mailu připojit také své přání, kterou další, již vydanou audioknihu z vydavatelství OneHotBook byste si rádi ještě poslechli a my vám ji pošleme jako dárek za to, že se snámi dělíte o svoje prázdninové poslechové zážitky - obdržíte od nás kód ke stažení vybrané audioknihy z portálu Audiolibrix.cz zdarma. Chcete si s námi zahrát tuhle hru, kde každý vyhrává?

Akce trvá až do konce srpna 2018, ovšem pozor, vyberte pečlivě svůj úplně nejpovedenější snímek, protože soutěže se každý smí zúčastnit jen jednou (fotografií nám tedy klidně můžete poslat pro radost i víc, ale audioknihu dle vlastního výběru za odměnu obdržíte jen jednu.) Můžete si své fotoúlovky klidně šetřit až na konec srpna, ale čím dřív je pošlete, tím dřív také obdržíte vytoužený dárek.

(Výjimku tvoří audiokniha TO*, na níž se akce nevztahuje - budeme samozřejmě moc rádi, když ji vyfotíte na cestách, ale jako odměnu zdarma ji v zhledem k její náročnosti, rozsahu a ceně zařazovat nebudeme. Děkujeme za pochopení - i tak máte ale značný výběr.) 

Těšíme se na snímky našich audioknih při vašich dobrodružstvích a vy se můžete těšit na svou odměnu!

Přejeme vám, abyste si s našimi audioknihami užili krásné léto.

Jak nás mění okolnosti…

V čem se lišilo vnímání románu NA ZÁPADNÍ FONTĚ KLID, když ho jeho interpret Jaroslav Plesl četl v pubertě a nyní znovu? A v čem tkví podle herce Dejvického divadla největší síla Remarquova textu?


Zajímá vás osobně první světová válka?

Historii mám moc rád, je největší vášní mého života – možná ji mám dokonce ještě trošku radši než herectví –, ale válečným událostem se vlastně vyhýbám. Samozřejmě alespoň dílčím způsobem znám historická pozadí jednotlivých bitev a válek, ale nikdy jsem třeba nebyl ve Vojenském muzeu. Nicméně se mi líbí historické zbraně – obdivuji řemeslný um, se kterým jsou barokní a renesanční pušky a sečné a bodné zbraně vyrobené, jak jsou vykládané slonovou kostí, zlatem a perletí a dalšími materiály. Jejich krásu si ovšem neuvědomuji v první řadě, ale spíše důvod, proč vznikly. Považuji se za pacifistu, takže zbraně, války a ozbrojené konflikty mě rozhodně nepřitahují. Moje vášeň pro historii se uzavírá zhruba koncem 19. století, takže dějiny 20. století už jsou mi více vzdálené. Dalo by se říci, že můj zájem končí první světovou válkou, rokem 1914, možná atentátem na Ferdinanda d’Este a Žofii Chotkovou.

Máte rád dílo spisovatele Ericha Marii Remarqua? 

Román Na západní frontě klid jsem četl kdysi, v šestnácti letech, jako povinnou četbu, a jsem strašně rád, že jsem se k němu mohl znovu vrátit. Mám ve velké úctě i filmovou adaptaci, a když jsem se připravoval na čtení, pochopil jsem, k jak mimořádné knize jsem se dostal a že je to opravdu velký román. Do jisté míry vlastně není o válce, ale spíš o lidské duši a vztazích, které se odehrávají na pozadí války. Remarque z pozice geniálního autora i novináře dokáže ukázat, kolik vrstev se v člověku skrývá a jak se za daných okolností – které jsou tak nemilosrdné, jako byly válečné události – bude chovat: jak ho to změní, jak ho doba přetaví ke své podobě. Největší síla textu je podle mě v rozkrývání podstaty přátelství, kamarádství a vztahů v rodině. Právě tahle místa se mnou rezonovala nejvíc. Musím přiznat, že byly okamžiky, kdy se mi stáhlo hrdlo, a musel jsem skoro přestat číst… Tenhle román má v sobě velkou lidskou sílu, hloubku, je to mimořádná záležitost. Jsem opravdu rád, že mě k tomu vydavatelství OneHotBook přizvalo a doufám, že jsem alespoň z části mohl přispět k tak výjimečnému dílu, jakým román je.

Zmínil jste se, že jste román poprvé četl v šestnácti letech. Uvědomil jste si při natáčení či přípravě na něj, že jste tehdy něco vnímal úplně jinak?

Tenkrát mě samozřejmě zajímaly jiné věci než teď, takže jsem prožíval popisy bitevních scén a ukrutností, které tam jsou vylíčené. V současné době se mnou daleko víc rezonuje to, co text říká o mezilidských vztazích, emocích a jak dokáže zprostředkovat, co válečné zážitky dělají s duší devatenáctiletého kluka. Teď pochopitelně daleko víc doceňuji jeho mnohovrstevnatost.

Jak jste pracovali s  proměnou Paula Bäumera, který začíná jako dychtivý mladík a pak ho válka mění? Proměňoval se třeba hlas s proměnou té postavy?

Trochu jsme s tím pracovali. Chtěli jsme, aby bylo znát, že Paul i já jsme na začátku daleko emotivnější než na konci. Během rozkrývání textu a v průběhu čtení příběhu jsme Paul i já trochu cyničtěli. Režisér Michal Bureš mě v tomhle dost hlídal, protože jak je román intenzivní, tak lze při čtení snadno podlehnout docela silným emocím. Režisér mě musel občas brzdit a jsem rád, že jsme interpretaci „zvěcňovali“. Když na začátku padne Paulův první kamarád, hlavní hrdina to prožívá až zdrcující silou, ale postupem času se z něj stane otrlý voják, kterého už okolnosti tolik nezasahují, ale možná ho v myšlení posunují až někam do snových vizí, až téměř na hranici reality, šílenství. To pro mě bylo zajímavé, protože většinou když člověk čte, příběhu na začátku emočně méně podléhá a až postupně se dostává k hlubším emocím, kdežto u tohoto románu je to vlastně naopak.

Uvědomujete si jako interpret víc styl autora, jakým způsobem utváří text? 

Tím, že vám každá věta projde přes pusu, se dostáváte do psychických stavů, které se sice jenom zlomkem, ale přesto přibližují k psychice hrdiny. Remarque je dokonalý v tom, že je geniální jako autor a zároveň i jako novinář. Má dar rozvinout a dokonale popsat nejenom krajinu, ale i psychický stav nebo danou událost. Dělá při tom spoustu „rozvilin“ okolo, takže výpověď košatí jako hrozen informací a prožitků, které vám umožní dané okamžiky a situace nebo vztahy lépe chápat. Má dar vás vtáhnout do postav – do Paula – a prostřednictvím Paula do vztahů, které prožívá, do válečných událostí, do momentů, kdy se někde válí v příkopu plném vody, krys a mrtvol… Remarque to popíše tak, že situaci rozloží do nespočtu směrů, takže vás to neudolá, ale nabije pocity a emocemi, obrazy. Právě to dělá z románu Na západní frontě klid výjimečné dílo. Autor je navíc samozřejmě brilantní v používání jazyka – už jak třeba pracuje se strukturou vět. Z těch košatých souvětí najednou přejde do úsečných větiček, které dramatizují událost nebo psychický stav, ve kterém se hrdina nachází, pak se najednou vrátí k popisu krajiny či nějakého pocitu a jsou to až básnické obrazy. Propojení novináře, autora románu a básníka je v tomhle úžasné. Na pozadí války, těch nejkrutějších událostí, zabíjení a smrti, vytvoří dílo, které je o lidské duši a způsobu přemýšlení, o tom, jak vás zkroutí doba. Ale vypráví i o vesmíru a odvede vás do jiné dimenze, od novinářské přesnosti a pregnantnosti přejde do poetické sféry, která mě jímá, i když o tom teď jenom mluvím.

Čím může román oslovit současného posluchače?

Je to román o životě, o tom, proč nám byl dán, jak je důležité si ho vážit a co mohou události jako válka s lidskou bytostí udělat. S lidskou bytostí, jako je Paul, s klukem, který byl citlivý, chytrý, vzdělaný, humánní, morální, z milujícího prostředí. Jak okolnosti mohou člověka zdeformovat. Jak stačí málo a rozhodnutí někoho jiného vám tak fatálně a strašlivě změní život.

Je tedy pro nás ten román stále aktuální?

Podle mě vůbec nežijeme v období, kdy je to za námi. Myslím, že se mění jenom kulisy, že lidé jsou pořád stejní. Pořád existuje nebezpečí, že se vás okolnosti snaží přetavit a nějakou brutální silou vás pak třeba i přetaví – i když jste statečná osobnost, stejně vás nějaká zrůdná síla zdeformuje. Román je i o tom, jak je důležité se těmhle věcem postavit, když je nějaká možnost. Pochopitelně se odehrává na pozadí první světové války, kterou považuji za jednu z nejkrutějších válek: o to je vykřičník červenější a silnější. Když si člověk přečte nebo poslechne, čeho jsou lidi schopní, jaké – nemůžu ani říct zvěrstva, protože zvíře by to neudělalo – nejohavnější věci je lidstvo schopné na sebe vymyslet. Tenkrát se lidstvo také považovalo za civilizované: byla to belle époque, doba vynálezů, vědeckého pokroku. Někdo někde se nedohodl a byly z toho čtyři roky pekla. Takže je to velký zvednutý prst.

 

 

 

Více