Severský filmový podzim se severskými audioknihami

K severskému podzimu patří už tradičně stejnojmenný filmový festival, ale my měli pocit, že by u toho neměly chybět ani severské audioknihy!


Vzhledem k tomu, jak máme rádi severskou literaturu a audioknihy, nelze se nám divit, že máme slabost i pro skandinávskou kinematografii. Nemohli jsme tedy odolat, zvlášť když Severský filmový klub pořádá tradiční přehlídku kinematografie severských a pobaltských států již poosmé. Letošní festival divákům nabídne 24 snímků ze 7 severských zemí. Přehlídka začíná 9. 11. v pražském kině Lucerna a pokračuje v městech Brno, Hodonín, Hradec Králové, Jablonné nad Orlicí, Jičín, Jeseník, Kutná Hora, Liberec, Ostrava, Polička, Třebušín, Ústí nad Labem, Veselí nad Moravou a Zlín. A všem příznivcům severské nálady jsme se rozhodli podzim zpestřit i tím, že mohou během festivalu naše audioknihy vyhrát a nebo je pořídit s 20% slevou.
 
V severské kinematografii je natáčení filmů dle motivů knižní předlohy poměrně časté. Severský filmový klub již do kina přinesl divákům například tituly Porodní bába (Katja Kettu - kdo ještě neslyšel audioknihu, měl by to dohnat), Beatles (Lars Saabye Christensen), Poslední kšeft (Ingvar Ambjørnsen), Lovci hlav (Jo Nesbø - a rozhodně stojí za to i černohumorná audiokniha) a další. V letech 2015 a 2016 podporovaly festivaly Severský filmový podzim i Severská filmová zima kampaň #ReadNordic, která byla zaměřena na propagaci severské literatury a vyvrcholila na Světu knihy 2016. Spisovatel Erlend Loe tehdy festival v Praze zahajoval před projekcí snímku Uchvácen ženou.
 
Slavnostní zahájení Severského filmového podzimu proběhne ve čtvrtek 9. 11. 2017 v 18 hodin v kině Lucerna a bude spojeno s projekcí dánského dramatu Kráčej se mnou. Film vypráví příběh Thomase, který byl během mise v Afghánistánu těžce zraněn a navzdory ztrátě obou dolních končetin se zoufale touží vrátit zpět do boje. V rehabilitačním centru se setkává se Sofií, baletkou Dánského královského baletu. Léčba podle Thomase nepostupuje dostatečně rychle, přijímá tedy Sofiinu nabídku pomoci s intenzivnějším rehabilitačním plánem. Festival zahájí pan Ole Frijs-Madsen, velvyslanec Dánského království v České Republice. 
 
Mezi další snímky z dánské dílny, která letos nabízí nejvíce novinek, patří válečné drama Ptáci nad průlivem režiséra Nicola Donata. Snímek pojednává o cestě židovské rodiny, která se roku 1943 pokouší uprchnout z Dánska do Švédska, aby se zachránila před deportací do koncentračního tábora. Celovečerní debut o dvou dívkách z nefunkční rodiny hledajících rodičovskou lásku režiséra a scénáristy Renného Frelle Petersena Život pod psa byl na Mezinárodním festivalu v Seattlu nominován na hlavní cenu v kategorii začínajících režisérů. Pozornosti diváků by rozhodně nemělo uniknout drama Ten den přijde. Příběh založený na skutečných událostech se odehrává v šedesátých letech minulého století. Do dětského domova v Gudbjergu přicházejí na dobu, než se jejich matka vyléčí z vážné nemoci, bratři Elmer a Erik. Z týdnů se stávají měsíce, z měsíců roky a chlapci si uvědomují trpkou skutečnost, že k přežití v těžkých podmínkách, kterým panuje násilná autorita ředitele ústavu (Lars Mikkelsen), se musí stát duchy, kterých si nikdo nevšímá. A právě mladší z bratrů, kterému se daří díky inteligenci převyšující ostatní děti zvládat těžký život v ústavu lépe, se jednoho dne rozhodne svému osudu postavit.
 
Švédsko je zastoupeno komediálním dramatem Deník darebáka režiséra Ivicy Zubaka o malém zlodějíčkovi Metinovi, jehož tajný deník se nešťastnou náhodou dostane do rukou nakladateli. Metin má najednou plné ruce práce s tím, aby zabránil knižnímu vydání zápisků, ve kterých podrobně popisuje své kriminální aktivity. Dostatek severského humoru zajistí komedie Kyselé Vánoce. Příběh, ve kterém Simon a Oscar chtějí oznámit svým rodinám, že čekají dítě se svou společnou přítelkyní. A kdy je na to nejlepší čas? No přece o Vánocích. 
 
Norská komedie Staying Alive o okouzlující Marianne, které se život zhroutí poté, co odhalí partnerovu nevěru a za pomoci svérázné kamarádky si opět začíná užívat života, byla na Mezinárodním festivalu v Trondheimu nominována na cenu za nejlepší originální scénář.  Norskou tvorbu dále zastupuje road movie Než začne padat sníh o cestě z východu na západ, kde kvůli záchraně rodinné cti hledá Siyar z Kurdistánu svou sestru, která utekla před domluveným sňatkem. V zimě 2015 uvedl Ole Giæver na našem festivalu českou premiéru filmu Proti přírodě. Ve svém novém filmu Z balkonu řeší existenciální otázky, uvažuje o výchově a zve k nahlédnutí do svého života.  
 
Z pobaltské kinematografie vybíráme estonskou retro komedii Hrdinové o útěku tří mladíků ze sovětského Estonska za pohodlnějším životem ve Švédsku a také estonský remake dánského hitu Třídní sraz po estonsku. Litevská Výletnice je příběhem desetileté dívky, která unikla z deportačního vlaku a vydává se na 6000 km cestu ze Sibiře zpět domů do rodné Litvy.
 
A co ty audioknihy? Když budet pozorně sledovat Facebook a stránky Severského filmového podzimu, jistě vás nemine některá ze soutěží jak o lístky, tak o audioknihy ze severské kolekce dle vlastního výběru, pokud navíc dorazíte na filmy do kina, bude se o naše severské tituly soutěžit i tam. A kdo nic nevyhraje, nemusí zoufat. Stačí nám poslat důkaz, že jste se letos festivalu zúčastnili (považujeme za něj třeba lístek do kina - stačí klidně na fotce z mobilu) a my vám pošleme slevu 20 % na kteroukoli z našich severských audioknih ke stažení z portálu Audiolibrix.cz.
 
Více informací na www.sfklub.cz

Vydavatelství OneHotBook na veletrhu v Havlíčkově Brodě

Pachatelé se vrací na místo činu: v pátek a v sobotu 20. a 21. 10. nás opět najdete na pódiu havlíčkobrodského kulturáku, kde se koná Podzimní knižní veletrh.

Už je to vlastně příjemná tradice: Havlíčků v Brod, Kulturní dům Ostrov, v pátek od 10.00 do 19.00 hodin, v sobotu od 9.00 do 17.00 hodin. Stejně jako v předchozích ročnících chceme být snadno k nalezení a proto se svým stánkem sídlíme přímo na pódiu, takže nás bude vidět, stejně jako je naše audioknihy slyšet. Nebude chybět naše tradiční 25% sleva na veškerý sortiment - budeme mít s sebou i novinku SOUMRAK DNE a TO si bude možné zakoupit v předprodeji.

Těšit se můžete rovněž na již tradiční veletržní akci:
k nákupu 2 audioknih na CD dostanete + 1 audioknihu ke stažení z portálu Audiolibrix zdarma.
Vybrat si budete moci z 13 titulů k free downloadu:

Hlavně se ale těšíme na vás, kteří naše audioknihy posloucháte, abychom věděli, co se vám nejvíc líbilo a doporučili vám, co se z nových titulů nejvíc líbí nám...

Všechno začíná v myšlení

Rozhovor s Gabrielou Míčovou, Martinem Fingerem a Ivanem Luptákem, interprety audioknihy ZAHRADNICTVÍ, kteří excelují jak za mikrofonem, tak ve stejnojmenné trilogii filmů.


Máte za sebou už natáčení všech tří filmů Zahradnictví, kde jste hráli konkrétní postavu. Jaká pro vás byla audiokniha, resp. její jedna část, v níž jste prostředníky, kteří podávají příběh jako vypravěč/ka.

Gabriela Míčová: Načítání audioknihy vyžaduje jiný přístup k textu i interpretaci, než třeba práce na vytvoření dramatické postavy ve filmu či na divadle. Jste v hlavní roli vypravěče a zároveň musíte odehrát dalších dvacet postav. Samozřejmě tak, abyste posluchače zaujali a zároveň se text stal v množství postav srozumitelný. V tomto případě šlo ještě o takový oříšek, že text je napsaný více filmově než literárně.

Martin Finger: Text Zahradnictví je poměrně specifický. Není to úplně beletrie, je to spíš literární scénář a ten je přece jenom úsečnější, informativnější a popisnější, takže i způsob čtení je víceméně informativní a rovný. Ale aby to nebyla nuda, tak se do každé situace samozřejmě snažím vkládat atmosféru a pocit. Při tom mi zase pomáhá znalost toho, jak jsme to točili. Při natáčení filmu jsem nad přípravou strávil hodně času, takže ta atmosféra, ten esprit ve mně je.

Ivan Lupták: Když mě vydavatelství OneHotBook oslovilo, byl jsem překvapený. Nevěděl jsem, že vedle filmového scénáře ještě existuje kniha. A vlastně ani teď zpětně ani nevím, zda pan Jarchovský nejdříve napsal knihu, ze které pak vznikl scénář pro filmovou trilogii, nebo tomu bylo naopak. Každopádně jsem měl z toho dobrý pocit a na samotné načítání audioknihy jsem se okamžitě těšil.

Jak pro vás bylo náročné pracovat s textem, který je trochu víc filmově popisný, aby se posluchač bavil?

Martin Finger: Je to o tom, že každou vteřinu dopředu víte, co po té chvíli zrovna následuje za situaci či za mikro-situaci a něco si o ní myslíte, nějak ji cítíte. To se vám určitým způsobem promítne do hlasu, takže tam ta deskriptivnost částečně odpadá, ale zároveň se ta forma krátkých vět a popisů, bez velkých souvětí, hůře překonává… 

Gabriela Míčová: Velice mi s tím pomáhal pan režisér Pekárek. Je zkušený a velmi vlídně a trpělivě mě textem vedl, ale zároveň mi ponechával svobodu, abych se cítila komfortně a příběh brala za svůj. 

Měli jste třeba tendenci víc ilustrovat hlasy v dialozích postav?

Gabriela Míčová: Před natáčením audioknihy jsem už Rodinného přítele viděla, bylo těžké odpoutat se od hereckých projevů svých kolegů a najít si vlastní cestu k hlasovému odlišení postav. Přesto však udržet jasné charaktery, které divák může vidět ve filmu.

Martin Finger: To mám vždycky. Je mi jasné, že u čtení dlouhých audioknih to úplně nejde, není to ani záhodno a potřeba, protože není fůra času na to, abychom se měsíc věnovali načítání knihy, všem charakterům postav a rozlišování… Na druhou stranu já tu ambici vždycky mám a tak hledám něco, abych mohl danou postavu nějak aspoň charakterizovat. A zase to vyvstává od myšlení – každá postava jinak myslí, jinak cítí. Tím to začíná, a jestli je možné vložit i na malé ploše do postav jistou charakteristiku jako formální odlišení, tak je to jen dobře, ale musí to být velmi jemně, s citem, homeopaticky.

Ivan Lupták: Někdy se ilustraci zkrátka nevyhnete, ale nemyslím si, že bych to nějak přeháněl. S panem režisérem Pekárkem nám šlo spíše o to, abychom vystihli atmosféru příběhu.

Měli jste už v hlavě představu svých kolegů ve filmu?

Martin Finger: Ano, měl. Jakmile se rozjedete a mluvíte, pokud to není o tom – a nesmí to být o tom –, že je napodobujete, hlasově, intonačně a podobně, tak je to jenom představa. Ta samozřejmě projde mým aparátem, je tam můj hlas, moje osobnost. Ale inspirace těmi kolegy v tom rozhodně je.

Ivan Lupták: Ano, jelikož jsem ve třetí části filmové trilogie Zahradnictví hrál, mnohé scény se mi při čtení textu vybavovaly. Byl to zvláštní pocit, příjemný, ale každopádně jsem si zakazoval kolegy nějak napodobovat. To ani nejde.

Jak se vám pracovalo s režisérem Hynkem Pekárkem?

Gabriela Míčová: Jak už jsem zmínila, byla to hezká spolupráce.

Martin Finger: Hned na začátku jsme se shodli, že to je specifický text, takže jsme si říkali, že hlavní ambicí je načíst to dobře věcně s tím, aby se nám tam podařilo dostat určitou náladu. Ale na druhou stranu musím říct, že mě to i díky té znalosti filmu bavilo, že jsem ty situace – značnou část – měl zažité, takže jako bych tam v tu chvíli byl. A vlastně nám to šlo i docela rychle, protože mě ten text nesl, nedělal jsem zas až tolik chyb, prostě to fungovalo, nebyly tam žádné překážky, se kterými bych musel bojovat.

Ivan Lupták: Hynek Pekárek je skvělý režisér, stejně jako člověk. Povídat si s ním mimo práci je zábavné a obohacující, tudíž se taková věc promítne i do samotné spolupráce.

Máte představu posluchače, který ještě neviděl film nebo viděl jen první film? Přemýšleli jste o tom, jak k audioknize budou posluchači přistupovat…

Martin Finger: Přemýšlel jsem spíš nad tím, jak bude pro milovníky audioknih, kteří jsou zvyklí poslouchat beletrii, tento specifický druh literatury nosný… Když se Petr Jarchovský pustil do psaní, tak rovnou počítal s tím, že to bude film, takže toho bylo hodně obětováno na oltář filmařskému způsobu vyprávění.

Ivan Lupták: Nad tím jsem upřímně vůbec nepřemýšlel. Tak nějak předpokládám, ale možná se mýlím, nevím, že si audioknihu pořídí ten, kdo nejprve viděl film a stal se jeho fanouškem.

Máte už za sebou celé natáčení celé filmové trilogie Zahradnictví, teď jste četli ten „svůj“ příběh, oblíbili jste si vy sami herecky nějakou část?

Martin Finger: Já se těším na všechny, nebo – lépe řečeno – ten první už jsem viděl, další dva budou na podzim. Každý z nich bude jiný, posouvá se to i žánrově. Pro mě to bylo strašně krásné, protože ten oblouk je dvacet let, od roku 1939 do roku 1959, takže bylo možné postupně ukázat dozrávání postavy Jindřicha, to plíživé dospívání k jeho choleričnosti, zahořklosti, despotismu, které diváci znají v podání Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Byl to pro mě strašně zajímavý, ale těžký úkol, který jsem si užíval. Nemám tedy jeden díl, který bych vyzdvihoval, ale mám rád humor a odlehčené věci, takže ve chvíli – což bude v prvních dvou dílech, hlavně v tom třetím –, kdy dojde na to, že Jindřich je už opravdu nesnesitelný cholerik, tak tam se těším na některé scény a doufám, že do toho filmu dobře zapadnou.

Ivan Lupták: Ano. Nejraději vzpomínám na scénu, kdy postava Mirka, kterou jsem ve filmu ztvárnil, přijde oficiálně požádat rodiče o ruku Dany. Při natáčení filmu to byl jeden z mých prvních natáčecích dnů, tudíž jsem se s hereckými kolegy ještě příliš dobře neznal, ohromně jsem se styděl a bál se. Navíc v ateliérech, kde se scény točily, bylo uprostřed léta ohromné horko. Čůrky potu mi stékaly po čele, všichni na mě koukali a čekali, co ze mě vyleze. Ale jelikož jsem byl v dobré herecké partě, šlo to samo. A tak když jsem tuto část načítal ve studiu, hned jsem si na tento okamžik vzpomněl a uvědomil si, jak příjemné a přínosné to natáčení pro mě bylo. 

Posloucháte vy sami audioknihy?

Martin Finger: Pár jsem jich slyšel, ale pořád si raději čtu. A i na to mám teď tak strašně málo času, protože mám – sice zaplaťpánbůh – strašně práce, takže když čtu, tak se to většinou týká pracovních povinností. A to zabere tolik času, že už nemám prostor si pak číst třeba něco dalšího. To je taková jednoduchá odpověď: Rád bych častěji chodil do kina, častěji si četl knížky, víc poslouchal audioknihy, častěji chodil do divadla, ale mám teď takové období, že to opravdu nestíhám.

Gabriela Míčová: Ráda poslouchám mluvené slovo v podobě audioknih nebo rozhlasových her. Nejčastěji mám k tomu příležitost při vaření a práci nebo odpočinku na zahradě.

Ivan Lupták: Někdy. Když jsem sám doma, aby na mě něco – někdo – mluvil, abych si nepřipadal tak sám. Občas před spaním, něco konejšivého, aby ze mě spadla tíha nebes. Abych snáze usnul.

Jaké knihy jste četli v létě?

Martin Finger: Měl jsem rozečtené tři knížky – každá je jiná, takže jsem v té krátké chvíli času vždy sáhnul po tom, na co jsem měl náladu. Kámen mudrců od Karla Schulze potom Vladaře od Machiavelliho – to už jsem kdysi na škole četl, ale vzhledem k naší politické situaci jsem zatoužil si to přečíst znova. A jsem dočítal poslední povídku z knihy Pavla Moníka Prostitutky.

Gabriela Míčová: Nezůstávám jen u zprostředkované četby, ráda sáhnu i po knize. Četla jsem od Pavla Kosatíka knížku o Olze Havlové Člověk má dělat to, nač má sílu.

Ivan Lupták: Právě jsem dočetl román německého autora Joachima Meyerhoffa Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo. Zajímavá kniha. Na Nobelovu cenu za literaturu to sice není, ale pokud se porozhlížíte po takové literární dietce, zcela těmto parametrům vyhovuje.

Máte vyloženě oblíbeného autora?

Martin Finger: Ladislava Klímu. Jeho neortodoxní, ale velmi prudký ponor do lidské psýché je báječný.

Ivan Lupták: Vyloženě oblíbeného autora v současnosti nemám. Do nedávna jsem měl na místě favorita Haruki Murakamiho, ale asi na mě začal být až příliš plodný.
 

Více

Jako bych to říkal Vojtovi

Herec Lukáš Hejlík si tak dlouho říkal - CO BY MŮJ SYN MĚL VĚDĚT O SVĚTĚ - až mu na to dal odpověď text Fredrika Backmama a vznikla z toho audiokniha a představení pro LiStOVáNí.


Měl jste jako otec dvou dětí tendenci se při četbě s vypravěčem ztotožňovat? 

Jasná věc, proto jsem do toho šel. Ačkoli vím, že četba audioknih není vůbec lehká práce. Ale ten text mi tak mluví z duše. Co z duše, z života! Z každého dne! Mám dvouletého Vojtu a je to s ním masakr. Koneckonců právě na procházkách s ním kolem rybníků Splávek a Bahňák jsem si tu knihu nahlas četl. A to dost emotivně. Jinak to ani moc nejde…

Co vám přišlo "nejpravdivější" a co vás nejvíc pobavilo?

Ta ztracenost otců v nakupování! To, jak dětské hraní nemá logiku a jak se ji snažíte v pět ráno, když on vstane tak živě a vy tak mrtvě, najít, jak ji přímo vyžadujete! Jak se snažíme být nejlepšími rodiči a jak víme, že to stejně nezvládáme a nezvládneme. 

Rozesmávaly vás Backmanovy rady, příběhy a trapasy někdy i přímo při četbě ve studiu?

Je to strašná sranda. Zcela upřímně, v listopadu s tím vyprávěním objedu naší zemi v rámci mého LiStOVáNí a poprvé za patnáct let toho, co to děláme, budu na jevišti účinkovat sám. Celý text je vlastně stand-up comedy. Pro tatínky i maminky. Ale i pro ty, kteří jsou teprve v očekávání nebo očekávat teprve budou. Moc mě to překvapilo a často úplně odrovnalo! Strašně jsem se smál u pasáže o ‘našich otcích’, jací jsou to šikovní ‘nadlidi’, jak je ještě neovlivnila elektronika, jak všechno dokážou vlastníma rukama a jsou v pohodě, protože si nic ‘nemohli googlit’. My už nemáme alibi, protože si přece vygooglit všechno můžeme!

Jak jste se na četbu připravoval? 

Jsem z LiStOVáNí zvyklý jednat. Skoro mi připadá, že první čtení je nejryzejší. Já si vlastně doma čtu nahlas. Na záchodě. Žena se tomu směje. Ví, že je to moje chvíle, která netrvá krátce. Ale ctí to. I za to ji miluju. Zcela upřímně je to moje poslední chvíle, kdy mám na čtení čas. A užívám si ho. Druhá věc je, že nemluvím zrovna korektně, takže jsem měl dost problémů s výslovností, jenže nejsem úplně tohle natrénovat. V tom se se mnou režisér Michal Bureš asi slušně trápil. 

Co bylo při četbě ve studiu nejnáročnější?

Právě se dostat přes pasáže, kde jsem měl problém s výslovností, která by byla aspoň trochu přijatelná. Ale já vlastně ani nechtěl, aby to působilo příliš jako četba. Chtěl jsem prostě láteřit na svět a díval jsem se za mikrofon, kde seděl Vojta. Teda… jako by tam seděl Vojta. A Backmana jsem si k tomu jen půjčil. Těžké byly také pasáže, kde v rámci dramatické scény nebo dialogu promlouvaly tři-čtyři postavy. Nechtěli jsme z toho dělat úplně loutkařinu, ale zároveň jsme museli myslet na to, aby to bylo pochopitelné, jako když to člověk čte. A baví se!

Co by měl váš syn vědět o světě? Co byste doplnil, kdybyste psal podobný "vzkaz" vlastnímu synovi?

Myslím, že ta audioknížka je naprosto vyčerpávající. 

Jak jste při natáčení audioknihy vnímal rozdíl mezi scénickým čtením, kterým se zabýváte v LiStOVáNí, a vyprávěním příběhu na mikrofon?

Jasný, je to jiný. I když zrovna tahle monologická knížka je v podstatě jedna přímá řeč. Myslím, že mi zkušenosti z LiStOVáNí, kde jsme zpracovali sto osm knížek, hodně pomohla. A věřím, že mi tohle nahrávání zase pomůže v listopadové realizaci na jevišti. Přijďte!

 


  

Více

Velká nostalgie a fakt masakr

U příležitosti vydání pátého dílu série MILÉNIUM jsme si o její audioknižní podobě povídali s "hlasem" celé řady Martinem Stránským a režisérkou Jitkou Škápíkovou.


Proč se vlastně pátý díl Milénia jmenuje MUŽ, KTERÝ HLEDAL SVŮJ STÍN (v originále THE GIRL WHO TAKES AN EYE FOR AN EYE)?

Jitka Škápíková: Český název se váže k jedné z hlavních linek příběhu, k vyšetřování, které Lisbeth iniciuje, protože na něj narazila při pátrání po své minulosti. Anglický název vychází z druhé hlavní dějové linky, která vypráví příběh nespravedlivě obviněné dívky – anebo možná ne… Výklad může být různý, možná je tou dívkou, která se mstí v duchu Chamurappiho zákoníku, sama Lisbeth?

Co vám na tomto díle Milénia přišlo nejzajímavější?

Martin Stránský: Jak se dokázal vypořádat s – v podstatě – absencí dialogu, pro mě dvou hlavních postav Mikaela a Lisbeth.

Jitka Škápíková: Téma hledání vztahu dvou sourozenců, který byl přerván vinou vnějších vlivů.

Na co se mohou posluchači těšit a co je nejvíc překvapí?

Jitka Škápíková: Těšit se mohou na rozplétání komplikovaného příběhu z dávné minulosti protagonistů, jak už jsme v Miléniu zvyklí.

Martin Stránský: Řekl bych, že hlavní zápletka může působit trošku vykonstruovaně. Ale s jistou mírou nadsázky je v podstatě reálná. Možná to posluchače překvapí, ale to by se prostě mohlo stát…

Které pasáže vás nejvíc bavilo vyprávět?

Martin Stránský: To se dá jen těžce specifikovat, ale vždycky mě hrát – v uvozovkách – vraždící monstrum. (směje se)

Co pro vás naopak bylo nejobtížnější?

Martin Stránský: Asi tradičně Holger Palmgren. Jeho postava měla v prvním románu série mrtvici, která ho dost poznamenala, takže je vždycky otázka, jak si poradit s jeho projevem. 

Vnímáte nějakou změnu v tom, jak jsou charakterizovány hlavní postavy, když už o nich nepíše Larsson, ale Lagercrantz? 

Jitka Škápíková: Obě hlavní postavy, Lisbeth i Mikael, se dost proměnily během všech pěti dílů. Mikael výrazně redukoval své sexuální partnerky a Lisbeth je tu a tam schopná se někomu otevřít. 

Martin Stránský: Nemyslím si, že jsou jiní, je to pořád jako setkání se ‘starými známými’, jen bych řekl, že se lehce obrousili. Lisbeth už není tolik podivínská jako předtím a Mikael už taky není takový seladon jako dřív. Někdy mi ta zvláštní výjimečnost trošku chybí…

Co vás v příběhu nejvíc zasáhlo?

Martin Stránský: Nejspíš asi, jestli ten základ je skutečně reálný, ty experimenty na dvojčatech. Pokud se tohle někdy někde dělo, tak je to fakt masakr…

Co pro vás série Milénium znamená? 

Jitka Škápíková: K Miléniu všichni přistupujeme s pořádnou dávkou nostalgie, protože jeho první díl odstartoval naši vzájemnou spolupráci, jak s Martinem Stránským, který při natáčení – nejen tohoto titulu – prokázal svůj mimořádný talent a nevídanou profesionalitu, tak i s vydavatelstvím OneHotBook, v jehož produkci od té doby vznikla řada titulů, které stály za to. Je zajímavé, ohlédnout se zpět a vidět, kam jsme se za těch pár let posunuli. 

Kdybyste se potkali s Lisbeth nebo Mikaelem, na co byste se jich zeptali?

Martin Stránský: Kdy už konečně začnou mluvit česky?!

Více

Když autem, tak jedině na audioknihách

Co Petra Jeništu, interpreta audioknihy KOSMONAUT Z ČECH, na četbě nejvíc bavilo, co bylo nejtěžší a co sám čte a poslouchá?

Jak se vám kniha/audiokniha Kosmonaut z Čech líbila?
Nejvíc mě čtení bavilo, když se děj odehrával ve vesmíru. Ale ve chvíli, kdy se tam probírají spíše retrospektivní reálie z doby komunismu, připadá mi, že je přece jen znát, že autor sám komunismus nezažil a většinu života strávil v zahraničí. I jeho znalosti historických souvislostí jsou poněkud jako „ze starých pověstí vyčtené“. Ačkoli se v knížce píše, že orloj sestrojil mistr Hanuš, my víme, že to byl Mikuláš z Kadaně. Ale když se příběh odehrává ve vesmíru, tak se mi líbí moc.

Co se vás bavilo na dění ve vesmíru?
Já sám inklinuju k žánru sci-fi a k literatuře faktu. Pan Kalfař má v této knize takovou zajímavou „postavičku“ – Hanuše, která mě baví. Zkoumá totiž pozemšťany tím, že jim leze do mysli, a to sebou nese i vtipné situace, skoro jako ve filmu Číslo 5 žije.

Knihu někdo přirovnává k seriálu Kosmo, kde se taky Češi vydali do vesmíru…
Myslím, že podobný syžet byl zpracován již v mnoha knihách či filmech a pokaždé je něčím jiný, ale přitom stejný.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?
Původně jsem si podle jména myslel, že pan Jaroslav Kalfař je Čech, ale pak jsem zjistil, že je vlastně spíš Američan, a teprve pak jsem se dozvěděl, že celá knížka je přeložená. Autor totiž – alespoň v překladu Veroniky Volhejnové – používá velmi složitá souvětí… Když jsem to četl, bylo velice těžké udržet v mysli, kde souvětí začalo a pak přes všechny ty složité věty správně navázat, aby to bylo posluchači jasné i ve zvukové podobě.

Čím si podle vás knížka zasloužila v podstatě celosvětový úspěch?
Myslím si, že to je i životním příběhem spisovatele a zároveň tím, že pro obyvatele ostatních, západních zemí je komunismus, který jsme my zažili, celkem exotika. Řekl bych, že většina národů, které román v současnosti přijímají s takovým nadšením, komunismus vlastně nezažila. Bude tedy docela zajímavé, jak a zda se s tím ztotožní i čeští čtenáři či posluchači.

Jak jste se na natáčení připravoval?
Seběhlo se to všechno docela rychle a scénář jsem dostal dost pozdě na to, abych si ho stihnul hned přečíst celý, takže jsem byl vždycky tak o 10–15 stránek dopředu. Naštěstí pan režisér měl knihu samozřejmě přečtenou komplet, takže když jsem se náhodou začínal ve výkladu mýlit, tak mi řekl, že tohle musí být jinak a vysvětlil mi jak. Měl jsem také trochu problémy s ruským kosmonautem: Čech a Rus tam na sebe hovoří anglicky, ale jak tohle předat posluchači… U Vasilije jsem zkrátka pořád nevěděl, jakou míru ruského přízvuku v češtině zvolit, aby to zároveň znělo, že se oba baví v pro ně cizím jazyce. To, jak jsme to vyřešili, bych nechal jako takové překvapení pro posluchače, ale řešení je jednodušší, než se zdálo.

Jaká byla spolupráce s režisérem Hynkem Pekárkem?
Úžasná. Pan Hynek Pekárek mně velice konvenuje. Toho jsem si oblíbil na první dobrou. Něčím je podobný mému tatínkovi a také mému kamarádovi, který je velice dobrodružné povahy. Je kapitán lodi. A tak jsem měl při natáčení pocit skutečně dobrého vedení.

Co vy sám rád čtete? Co máte teď na nočním stolku?
Mám rád literaturu faktu; naposledy jsem četl knížku Miloš Havel: Český filmový magnát od Krystyny Wanatowiczové, která mě naprosto uchvátila. Tu jsem přečetl jedním dechem, a to jsem astmatik (směje se). Souvisí to s představením Velvet Havel, ve kterém hraju Miloše Havla ve svém domovském Divadle Na zábradlí. Příběh jeho života je opravdu zajímavý, a navíc je to nesmírně čtivě napsané. Na nočním stolku mám také knihu Patrika Ouředníka Příhodná chvíle, 1855, na kterou mě upozornil kamarád z plzeňského divadla. Je to útlá, ani ne jeden centimetr tlustá knížka, a prý je výborná. Tak jsem si ji vzal na prázdniny, v soukromí čtu totiž velmi pomalu. Ale jinak čtu v poslední době hlavně scénáře.

A jste i posluchačem audioknih?
Audioknihy poslouchám rád. Když jedu daleko autem, tak jedině na audioknihách. Kromě Tlučhořovic rodinky, kterou zbožňuju, jsem poslouchal například Paměti Marilyn Monroe. Poslouchám všechno, co vypráví moje kamarádka Simona Peková, která pro rádio v Brně načítá jednu knížku za druhou. A čím víc je to literatura faktu, tím je mi to bližší.

Více

Audiokniha na výletě 2017

Máme pro vás srpnovou soutěž, v níž vyhrává každý. Vezměte s sebou na prázdniny audioknihu a hezky její výlet obrazově zaznamenejte. A my vám dáme další!

Když jsme podobnou akci vyhlásili vloni, nechávali jste si fotky svých audioknih až na srpen. Teď už ale není na co čekat, zejména pokud vyrážíte na dovolenou, nebo jen na výlet (nebo už máte nějaké to cestování za sebou). Jestliže s vámi turistiku pěstuje (nebo již tak bylo učiněno v červenci) také nějaká naše audiokniha, aby vám zpestřila chvíle cestování, čekání či odpočinku, vyfoťte svou oblíbenou zvukovou společnici na cestách. Vaše audiokniha se může uvelebit na nosiči kola, vyšplhat na strom či rozcestník, nebo se pouštět do dobrodružství v lanovce a ve člunu... Je jedno, jestli bude na CDčku, nebo v přehrávači vašeho mobilu či jiného přístroje. Důležité je jen jediné - chceme vidět, co s vámi zažila! (Jak vidíte na fotkách, třeba my jsme vzali ELIŠKU JUNKOVOU na silniční okruh a MAUGLÍHO do lesní džungle - no a vy vloni třeba MYCELIUM na houby a NORSKÉ DŘEVO na štípačku...)

Podmínky jsou jednoduché: Snímeček audioknihy od vydavatelství OneHotBook "na cestách" nám stačí poslat elektronicky na e-mail: redakce@onehotbook.cz.
Hodně rádi budeme, když připojíte ještě větu o tom, že zaslanou fotku smíme uveřejnit na našich sociálních sítích. (O ty nejkrásnější snímky se totiž budeme chtít podělit i s ostatními posluchači.) A ještě víc nás potěšíte, když budete své snímky dále sdílet s hashtagem #audioknihanavylete.

Říká se, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Vzali jsme to doslova a KAŽDÝ, kdo se soutěže zúčastní a splní podmínky (pošle nám fotku audioknihy od OneHotBook na výletě), VYHRÁVÁ. Stačí k obrázku do textu e-mailu připojit také své přání, kterou další, již vydanou audioknihu z vydavatelství OneHotBook byste si rádi ještě poslechli a my vám ji pošleme jako dárek za to, že se snámi dělíte o svoje prázdninové poslechové zážitky - obdržíte od nás kód ke stažení vybrané audioknihy z portálu Audiolibrix.cz zdarma. Chcete si s námi zahrát tuhle hru, kde každý vyhrává?

Akce trvá až do konce srpna 2017, ovšem pozor, vyberte pečlivě tu nejlepší fotku, protože soutěže se každý smí zúčastnit jen jednou (fotografií nám tedy klidně můžete poslat pro radost i víc, ale audioknihu dle vlastního výběru za odměnu obdržíte jen jednu.)

Těšíme se na snímky audioknih ve víru dobrodružství a vy se těšte na svou odměnu!

Švédský stůl Letní filmové školy

Na festivalu Letní filmová škola můžete letos doplnit nejen své „filmové vzdělání“, ale i to audioknižní.

 

Pokud znáte Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, zvanou také „filmovka“ nebo zkratkou LFŠ, asi není třeba dodávat nic dalšího. Jestli se však s tímto termínem (přezdívkou, zkratkou) setkáváte poprvé, vězte, že jste dosud možná přicházeli o podstatný kulturní zážitek. A to zejména, máte-li rádi nejen audioknihy, ale také kinematografii. LFŠ je totiž festival, který se koná už po třiačtyřicáté a nabízí jedinečnou možnost vidět na stříbrném plátně v kině filmy, které jinde neuvidíte, a ještě o nich můžete díky předmluvám filmových vědců či publicistů a setkáním s jejich tvůrci zajímavě přemýšlet. Letošní téma neboli FOKUS se soustředí na švédský film a k vidění budou třeba švédské němé filmy (s živou hudbou), detektivky (bude i Lisbeth a Wallander), snímky místních osobitých leč mainstreamem přehlížených tvůrců a díla zabývající se sociální tématikou (a ano, budou i Bergmanovy filmy).

Ale možná jste si na plakátech všimli i motivu švédského stolu, který naznačuje, že si z nabídky vybere každý, i ten, pro něhož záležitosti švédské provenience nejsou tak zásadní. Zvolitsi můžete mezi sci-fi či příběhy inspirovanými hraním počítačových her a virtuálním prostředím, nebo se naopak zkuste vydat do malebných zákoutí panských sídel britského heritage filmu. Bát se můžete u různých podob českého hororu, či se nechat skutečně šokovat násilím v počinech New French Extremity. Fajšmekři využijí šance se kochat Tarkovského retrospektivou. Nebo si lze prostě užívat novinky ze světových festivalů, ze zemí visegrádské čtyřky nebo z budoucí distribuce ačfk. Chybět nebude ani odbornější program pro vážnější zájemce: návštěvníci se mohou zúčastnit až 11 lekcí filmu, které kromě českých a slovenských hvězd (Magda Vášáryová, Jan Hřebejk nebo Jan Svěrák) povedou i zahraniční hosté (Daniel Bergman, Angela Schanelecová, Tarik Saleh, Philippe Grandrieux a další). Ředitel filmového festivalu v San Francisku Robert Byrne představí úskalí restaurování němých filmů a jejich záchranu na filmovém pásu, hosté z NFA naopak prozradí, kam a jak se dají do světa jedniček a nul ukládat veškerá obrazová a zvuková data, které lidstvo produkuje. A švédský filmový expert Jan Holmberg potom v exkluzivní sérii 4 přednášek poodhalí celé dějiny švédského filmu. 

Kdo bude zcela znaven filmem, může si užít divadlo nebo jeden z mnoha koncertů, třeba Vojtěcha Dyka a B-Side Band, Bonuse & Mary C, Tata Bojs a mnohé další… Anebo se někam v klidu na chvíli uvelebit a poslechnout si audioknihu – protože každý, kdo si koupil takzvanou včasnou akreditaci získal jako bonus výběr jedné ze tří švédských audioknih zdarma ke stažení z portálu Audiolibrix. A jestli jste se akreditovali až „pozdě“? Nevadí – ve svém akreditačním balíčku, který dostanete při příjezdu, najdete jednu pohlednici z kolekce deseti pohledů s autorskými vizuály našich audioknih, na jejichž zadní straně na vás čeká 30% sleva na naše tituly. Tak hurá na LFŠ!

10 zajímavostí o ANNE ZE ZELENÉHO DOMU

Věděli jste, kdo patří mezi Anniny největší příznivce, kam se přenesla ze stránek románu, jaký byl životní příběh její autorky a koho inspirovala…?

 
Dnes už klasické vyprávění o dospívání, které napsala kanadská autorka Lucy Maud (bez e, děkujeme pěkně) Montgomery, poprvé a s velkým úspěchem (srovnatelným s humbukem, který se konal kolem Harryho Pottera) vyšlo poprvé roku 1908. Následovala řada pokračování a výrazně zvýšený turistický zájem o oblast kanadského Ostrova prince Edwarda, kde se Annina dobrodružství odehrávají. To byly teprve začátky veliké "love story", přičemž objektem citů už několika generací je stále stejná copatá, zrzatá, zasněná a věčně štěbetající Anne Shirleyová.
 
Autorka první knížku Anne ze Zeleného domu (Anne of Green Gables) dokončila už roku 1905 a zkoušela oslovit šest nakladatelů, než se jí podařilo najít toho pravého. Po pěti odmítnutích se ukázalo, jaký má šestý nakladatel (Page Company of Boston, Mass.) šestý smysl: za prvních pět měsíců prodali 19 000 knih a  hned v prvním roce desetkrát dotiskovali. Do roka byla kniha přeložena do švédštiny, prvního z mnoha jazyků, v nichž Anne po celém světě vyšla. Dodnes se knížky prodalo více než 50 milionů kusů a zřejmě jde o nejčtenější kanadskou prózu vůbec. Přece je možná ale pár věcí, které jste o Anne třeba netušili... Tak se na ně podívejte, třeba vám ještě prodlouží a zintenzivní zážitek z audioknihy.
 
1. Příběh o holčičce s velkou fantazií mají rádi spisovatelé
(…a překladatelé, a redaktoři a vůbec spousta lidí, kteří se nějak věnují literatuře). 
Margaret Atwoodová (jejíž citát uvádíme níže) dokonce o fenoménu celosvětové oblíbenosti Anne napsala článek pro Guardian, kde se vyznává i ze svého vztahu ke knize. Ta se dotkla i jinak cynického Marka Twaina. A poptali jsme se také v českých luzích a hájích…
 
"Anne ze Zeleného domu vyšla poprvé v roce 1908, rok předtím, než se narodila moje matka, takže když jsem se nad knihou v osmi letech poprvé křenila a fňukala, bylo jí sladkých čtyřicet. Vrátila jsem se k ní pak znovu v osmdesátých letech očima vlastního dítěte - když knížce už táhlo na osmdesát…. Anne je triumfem naděje nad zkušeností: neříká nám pravdu o životě, ale pravdu o splněných snech. A tou největší pravdou o splněných snech je, že jim většina lidí dává přednost před tou druhou možností."
Margaret Atwoodová pro Guardian 
 
„Když mi bylo asi dvanáct nebo třináct let, strhla mě knížka Anna ze Zeleného domu. Měla jsem tři díly, ale nedokázala jsem se s hrdinkou rozloučit, takže jsem si vymýšlela její další osudy a psala pokračování."Kateřina Tučková, spisovatelka
 
 
Anne ze Zeleného domu pro mě byla výjimečná. Osobitá, zasněná holčička, která si vymýšlí příběhy a je jiná než ostatní děti. Fascinoval mě její vnitřní svět, obrovská fantazie, potřeštěnost i to, že pokaždé dokázala spadnout do jiného průšvihu. Prostě Anne, která si třeba obarví svoje rezavé vlasy nazeleno…“Lidmila Kábrtová, spisovatelka
 
Anne ze Zeleného domu rozhodně patří mezi ‘povinnou’ holčičí četbu, aspoň v mém rodném Polsku. Těžko si dokážu představit dospívaní bez té tvrdohlavé, lehce praštěné zrzky. Někoho sice mohla iritovat svoji afektovaností, ale myslím si, že kdo jí odpustil tuto dětskou vadu, musel pak propadnout její bezmezné imaginaci a empatii. Jestliže v dospívající Anne Shirleyové našel spřízněnou duši, určitě pokračoval s dospělou Anne v dalších dílech série. A vracel se k nim i v dospělosti, protože Lucy Maud Montgomery je především výborná spisovatelka. Skvělá vypravěčka, které nechybí břitký humor či ironie, a která dokázala stvořit postavy tak věrohodné a živé, až máte pocit, že paní Lyndová je i vaší sousedkou."Anna Militz, bohemistka, autorka biografie Jany Černé
 
„Annu ze Zeleného domu jsem četla mnohokrát, česky i anglicky. Milovala jsem tu starosvětskou atmosféru a hlavně Annu – také jsem byla ošklivá zasněná holčička s vlastním vnitřním světem, která si věčně vymýšlela příběhy, a ostatní děti ji měly za divnou. Strašně jsem se s ní ztotožňovala.“Lucie Mikolajková, překladatelka
 
„Líbila se mi ta její fantazie a strašně silný vnitřní svět a taky se mi líbilo, že ji její opatrovníci brali a akceptovali, i když byli každý úplně jiní. A ona je. Že se tak nějak našli navzdory všemu.“ Michaela Škultéty, překladatelka a redaktorka
 
 
„Anne ze Zeleného domu je pro mě jednou z milovaných knih a příjemnou připomínkou dětství. Znamenala klid, humor a možnost nerušeně číst mezi cvrkajícím letním hmyzem. Taky je to snad jediný příběh o sirotkovi, který rovnou od začátku dopadne dobře, čtenář nemusí s hrůzou čekat a může si jen užívat její potrhlosti, přemoudřelosti a legrace.“ Helena Herynková, knižní redaktorka, recenzentka
 
"Anne je od Carrollovy Alenky tou nejdražší a nejroztomilejší postavou dětské literatury…“ – Mark Twain

 
 

2. Anne je velmi oblíbená v Japonsku
Když v roce 1939 opouštěla misionářka z New Brunswicku Japonsko, nechala svůj výtisk Anne ze Zeleného domu kamarádce překladatelce. Hanako Muraoka knihu celou válku chránila, opečovávala a tajně překládala (přece jen, angličtina byla jazyk nepřítele). Když se později poměry uvolnily a japonské osnovy povolovaly zařazení západní literatury do školní výuky, bylo naopak záhodno najít inspirativní tituly. Akage No Anne (Rudovlasá Anne) se roku 1952 takřka přes noc stala miláčkem národa, kterému se zamlouvala její skromnost, pracovitost i láska k přírodě, fascinovaly jej zrzavé copy a okouzlovala její bezprostřednost. Národní posedlost je možná pořád slabé slovo: roku 1986 se prodaly do Japonska brambory za 1,4 miliónu dolarů – protože to byly brambory z Ostrova prince Edwarda. Na Annině Akademii ve Fukuoce se mohou Japonci naučit angličtinu s přízvukem této kanadské lokality, kam každoročně proudí obrovské množství japonských turistů – mezi nimi i spousta dospělých žen s copy obarvenými na zrzavo. A samozřejmě nechybí japonský anime seriál podle slavného příběhu z roku 1979. Kreslená Anne je vyobrazena na nesmírně populárních kanadsko-japonských poštovních známkách. A anime verze se dočkalo i další autorčino dílo Emily of New Moon. Více o obsesivním japonském nadšení najdete v článku Huffington Post.
 

3. Anne byla hrdinkou polského odboje
Annin příběh byl do polštiny poprvé neoficiálně (dalo by se říci pirátsky) přeložen roku 1912. Během dalších 40 let byl právě tento překlad (autorčino jméno bylo uvedeno jako Anne Montgomery) široce oblíbený – dokonce natolik, že ho během 2. světové války polské odbojové hnutí polského kopírovalo svým členům, aby nezapomínali, zač bojují. Více si můžete poslechnout v digitálním archivu CBS.

 
4. Anne umí slušně vydělávat
Ačkoli se prodeje samotné knížky s přibývajícími lety a prodanými miliony výtisků postupně snižují, kolem Anne se stále točí slušný byznys. Městečko Cavendish, které je předobrazem literárního Avonlea, navštíví každoročně přes 125 000 fanoušků příběhu (přibližně 20 % z uvedeného množství přicestuje z Japonska), přičemž nevynechají ani farmu, jež patřívala autorčiným příbuzným a byla zanesena mezi Národní kulturní památky. Ostrov prince Edwarda si nechal zaregistrovat trademark Anne of Green Gables, který tu je dostání na všem, co vás napadne. Je libo Annin čajový servis, Anniny koláčky, Anniny čokoládičky, Anniny svíčky, Anniny utěrky, Anninu zástěru, Anninu kuchařku, Anniny pohlednice, notýsky nebo tužky; Anniny knoflíky a magnety, Anniny záložky, puzzle, Annino stínítko na lampu, Annin slamáček, Anninu porcelánovou panenku (hodnou obdivu) nebo Anninu plyšovou panenku (k pomazlení)…? To vše a ještě mnohem víc si můžete dovézt domů v plátěné tašce s obrázkem Anne.
 
 
5. Podle upovídané Anne vznikl němý film
Vzhledem k tomu, že šlo o velký hit už v době svého vydání, nelze se divit, že již na počátcích filmového průmyslu vznikla roku 1919 adaptace. Snímek je bohužel považován za ztracený, takže si můžeme spíš představovat, jak asi vypadal.  
 
 
6. Anne Shirleyovou hrála… Anne Shirleyová
Po ztraceném němém filmu byla Anne zfilmovaná a adaptovaná ještě několikrát. Hollywood se příběhu chopil znovu roku 1934, tentokrát s 16tiletou herečkou jménem… Anne Shirley v hlavní roli. Dívenka se ve skutečnosti jmenovala Dawn Paris (což je pro herečku jméno výrazné až až – a to jí bylo ještě ve třech letech změněno na Dawn O´Day), nicméně filmové studio RKO se nezastavilo ani před tím, aby ji požádalo o změnu jména podle postavy. Krom již zmíněné anime verze studia Nippon vznikla roku 1985 také asi nejproslulejší televizní série s Megan Follows v roli Anne, která byl přeložena do více než 30 jazyků a vysílána ve 140 zemích světa. Při své premiéře strhl první díl kanadské rekordy sledovanosti, které pak překonala až reality show Canadian Idol (Kanada hledá SuperStar) roku 2003. Mezi zatím poslední adaptace patří televizní film Anne of Green Gables (2016) a nejnovější série z dílny Netflixu nazvaná Anne with an E (2017).
 
 
7. Dlouhohrající kanadský muzikál
Co nám ještě chybí ve výčtu? Samozřejmě – muzikál, nazvaný – jak jinak Anne of Green Gables: The Musical. Poprvé byl uveden roku 1965 na prvním Charlottetownském festivalu a od té doby ho tu dávají každoročně. Díky tomu jde o nejdéle uváděný výroční muzikál na světě. V samotném Charlottetownu jej vidělo přes 2,3 miliony lidí, nicméně Anne s Gilbertem si zatančili také na divadelních prknech v Londýně, New Yorku a v Japonsku.
 
 
8. Anne má život, jaký si pro sebe přála Lucy Maud 
V jistém smyslu by se dalo říci, že autorka při tvorbě Anne vlastně přepisovala vlastní minulost. Nebyla sice tak docela sirotek, nicméně matka jí zemřela, když jí ještě nebyly ani dva roky a otec ji svěřil k výchově prarodičům žijícím – na Ostrově prince Edwarda. U přísných presbyteriánů ovšem citlivá knihomolka Lucy Maud nenašla tolik vřelosti jako její Anne u svých pěstounů a situace se moc nevylepšila ani poté, když se přestěhovala za otcem a jeho novou manželkou a dětmi. Když Anne smutní, že „o ni nikdy nikdo nestál“, není těžké si představit, že spisovatelka psala z vlastní zkušenosti. Navzdory pozdějšímu úspěchu a slávě byl spisovatelčin život i nadále provázen řadou nešťastných událostí. Coby pohledná a zajímavá mladá žena odmítla několik žádostí o ruku, včetně nabídky sňatku od sedláka, jehož sice měla ráda, ale obávala se, že by jim ve štěstí bránila jeho nevzdělanost. Nakonec se provdala za presbyteriánského duchovního, kterého o pár let později postihla úporná deprese, jež vedla až ke zhroucení a zdlouhavé duševní chorobě. Její smrt roku 1942 byla ve své době připisována srdeční slabosti, její vnučka ovšem v roce 2008 přiznala, že tehdy sedmašedesátiletá spisovatelka se záměrně předávkovala léky a zanechala po sobě i dopis na rozloučenou, v němž prosila o odpuštění. Více o životě Lucy Maud Montgomery si můžete přečíst zde
 
 
9. Autorka se děsila psaní pokračování
Už první smlouva s nakladatelem Anne ze Zeleného domu v sobě měla klauzuli, že v případě úspěchu autorka napíše pokračování. Z té vyhlídky nebyla zrovna nadšená a v jednom ze svých dopisů uvedla: „Strašně se bojím, že jestli se to ujme, budou chtít, abych psala dál ještě o jejích univerzitních studiích. Z té představy se mi dělá zle.“ Ovšem první knížka o Anne (jak všichni víme) vzbudila obrovský ohlas, takže mezi lety 1908 a 1921 vzniklo pět dalších dílů o Anne, tři pokračování týkajících se Anniných dětí, rodiny i přátel a také sbírka příběhů z Avonlea, kde Anne vystupuje v jedné z povídek. 
 
 
10. Inspirace pro Pipi dlouhou punčochu
Existuje ještě jiná, dětmi milovaná zrzka s výraznými copy a bezprostředním projevem, prakticky sirota (maminka v nebi a tatínek králem divochů na vzdáleném ostrově nejsou zrovna zásadní rodičovský dohled), která spatřila světlo světa roku 1945 (v zemi, do jejíhož jazyka byla Anne ze Zeleného domu přeložena jako do prvního z mnoha). Na svou dobu opojně drzá, nesmírně samostatná a nebojácná Pipi si mohla dovolit o něco víc než zasněná, adoptovaná Anne, své literární kořeny ale přesto nezapře.
 
Více

Auto = audioknihy

Jsou tady prázdniny! Jestli vás čekají delší cesty autem, nezapomeňte si přibalit také audioknihy. Jak prozrazují naši herci, je to nejlepší příležitost k poslechu.

 Vasil Fridrich
 Audioknihy poslouchám a rád. Nejčastěji v autě. Mí synové si teď užívají Poláčkovo Bylo nás pět, rozkošně načtené Honzou Zadražilem a já jsem si po delší době poslechl dech beroucí Lucku Pernetovou a Jardu Plesla ve Sběrateli.


 Jana Stryková
 Audioknihy mám čím dál raději. Oblíbila si je celá rodina. Nejčastěji si je pouštíme v autě, ale i doma při úklidu nebo před usnutím. V poslední době se zaměřujeme na pohádky, máme tříletého syna Jáchyma, který je velmi pravidelným posluchačem.
 

 Dana Černá

Audioknihy poslouchám hlavně v autě, kde trávím dost času.


  
 Petr Jeništa
Audioknihy poslouchám rád. Když jedu daleko autem, tak jedině na audioknihách. Kromě Tlučhořovic rodinky, kterou zbožňuju, jsem poslouchal například Paměti Marilyn Monroe. Poslouchám všechno, co vypráví moje kamarádka Simona Peková, která pro rádio v Brně načítá jednu knížku za druhou. A čím víc jeto literatura faktu, tím je mi to bližší.

  Apolena Veldová
Jsem občasnou posluchačkou audioknih, které využívám k poslechu především při delších cestách automobilem. Zjistila jsem, že mluvené slovo mne udržuje více v pozornosti, než hudba. A méně ovlivňuje k rychlé jízdě. Jaké mluvené slovo to je, záleží na momentální náladě a obsahu přihrádky v palubní desce.

  Aleš Procházka
Teď už tolik nestíhám, ale jako dítě jsem poslouchal rádio pořád. V sobotu byla vždycky rozhlasová hra pro mládež a v neděli pohádka – to jsem miloval. Prázdniny jsem většinou trávil v Kutné Hoře u babičky, která neměla televizi, ale jenom rozhlas. Takže jsme vždycky společně poslouchali a mě to fascinovalo. Navíc jsem rád četl. A čtení i poslech podněcují fantazii. 

  Jitka Ježková

Audioknihy poslouchám v autě a ráda. I když… ten pocit, že mám knihu v ruce a spolutvořím ten svět a příběh vlastní imaginací, tomu se nic nevyrovná.


 Martin Myšička
Jsem posluchač „mluveného slova“. Slyšel jsem spoustu audioknih nebo i dramatizované četby, rozhlasových her či četby na pokračování. Myslím si, že audioknihy teď zažívají velký boom. Poslouchám hlavně v autě, nebo když dělám nějakou manuální činnost, u které můžu mít „hlavu jinde“. Mimo jiné jsem hodně poslouchal před několika lety během období, kdy jsem nemohl mluvit a na tři měsíce jsem vypadl z veškeré práce.

 Lucie Pernetová

Jako máma jsem posluchač audioknih pro děti. Když si pustím nějakou ‘dospělou’, může číst třebas Hynek Čermák, ale stejně kvůli únavě spím do pěti minut. Snad to přejde.


 Růžena Merunková
Můj syn Lukáš Hlavica před nedávnem vyhrál cenu Audiokniha roku jako nejlepší interpret za loňský rok, takže jsem si toho Spalovače mrtvol prostě musela poslechnout. Ale nejvíc poslouchám právě se synem nebo s mužem v autě – dobře se na to soustředí, tím spíš, když neřídím a vezu se jako pasažér.