Přála bych si mít pana autora za kamarádku

Po zradě manžela a po odchodu dospělé dcery zůstává vysokoškolská docentka literatury Marie jen se svými pochybami, jestli je na světě ještě někdo, komu by si mohla poplakat na rameni.

 

Praha jí však na tak hlubokou samotu připadá jako příliš anonymní kolos. JIŘÍ HÁJÍČEK ji tedy v nové próze PLACHETNICE NA VINĚTÁCH posílá na léto do jižních Čech, aby nabrala síly u nejbližších příbuzných z Českokrumlovska. V obou tak odlišných prostředích se s ním do hrdinčiny duše pokouší vcítit i interpretka audioverze této čerstvé knižní novinky – herečka VANDA HYBNEROVÁ

 

Literatura o vztazích bývá ve valné většině doménou spisovatelek, dokonce i tehdy, je-li protagonistou muž. Jiří Hájíček se přesto vcítil do vnitřního světa inteligentní ženy těsně před padesátkou. Věrohodně?

Předně musím jakožto herečka poznamenat, že ne vždy pracuju s texty, které mě osloví nebo se kterými se dokážu ztotožnit – ovšem je na mně, abych si k nim z pozice interpretky našla cestu. V tomto případě jsem knihu přečetla na jeden zátah, a protože jsem zvyklá číst pomalu, strávila jsem s ní desítky hodin. Nelitovala jsem. Coby Mariina vrstevnice ráda uznávám, že autor předložil vyznání ženy se vším všudy. Neznám ho osobně, nicméně po tomhle zážitku bych si ho přála mít za kamarádku.

 

„Mariin pohled zůstal viset na té staré slánce (…) ve tvaru korábu naloženého soudky. Už na něm dávno odplula a teď se tomu všemu mohla zasmát. Mezitím se několikrát změnil svět i oni všichni.“ – ukázka z knihy

 

Český Krumlov si teď spojujeme spíš s nájezdy turistů ve stylu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Jak tahle krásná, leč poněkud prázdná skořápka pod patronací UNESCO žije v tomto příběhu?

Mám na Český Krumlov velmi osobní vzpomínky, z časů dětství i z dob pozdějších. Přes veškeré davy turistů pořád vnímám tamní genius loci. Pro mě to tedy rozhodně prázdná skořápka není a nebude, a stejně tak u autora. V knize představuje v očích hrdinky domov, byť i ona glosuje, že už je to místo hodně obalené v cukrkandlu. Naštěstí se tu i na pozadí cvrkotu turistů dají najít láska a všelijaká další letní kouzla.

 

Sociologové dnes hovoří o fenoménu „bublin“, které jsou zdravému chodu společnosti silně na překážku. Citelný bývá někdy až nenávistný vztah mezi obyvateli měst a lidmi z vesnice, zvýrazněný opět koronavirovou krizí. Jak autor vykreslil střet venkova s odrodilou Marií? 

O přehradách a řevnivostech, které dělí tyhle dva světy, bych asi sama mohla napsat knihu, jelikož můj život je do těchto dvou bublin přímo rozkročen. Přesto si myslím, že postava Marie nenabízí v tomto směru úplně typický příklad. A nenazvala bych ji ani – jak se dneska tak nehezky říká – pražskou „náplavou“. Doma byla a zůstává v jihočeské vesnici, kde dosud žijí její rodiče a kde vyjdou najevo bolestná rodinná tajemství, i když to bohužel nic nezmění na faktu, že polarita mezi oběma světy je zjevná. Žádný však nemůže nikdy nabýt vrchu, protože jeden bez druhého nepřežije. Marie je toho důkazem.

 

„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ – ukázka z knihy

 

Hájíčkova dáma v nesnázích se pokouší o restart v podmínkách, kdy návrat do stavu před začátkem rozpadlého manželství není myslitelný. Napadá Vás jiný současný román, který by se takto zajímal o existenciální samotu hlavní postavy?

Za léta strávená v herecké profesi jsem se setkala s tolika příběhy žen bojujících i odevzdaných, týraných i emancipovaných – snad je mi dovoleno zobecnit, že život ženy na prahu určitého věku, který by se dal nazvat přelomovým, je vždycky orámován zásadními rozhodnutími. Ať už se dotyčná musí vyrovnat s odchodem dětí z domova, se ztrátou partnera či rodičů, pokaždé hledá řešení, hledá odpověď na určitou míru opuštěnosti. Třeba na základě zevrubné bilance, aby zjistila, o co se může v budoucnu opřít.

 

Čeho si na románu z hlediska ženy, která si před časem prošla obdobnou životní situací – aniž bychom se Vás chtěli jakkoli dotknout – osobně ceníte nejvíc?

Nijak se mě nedotýkáte. Jsem jedna z těch, co pevně věřily, že jejich rodina vydrží vše. A ono ne… Každý člověk je svébytná duše a potřebuje si svou cestu životem pořádně prošlapat. A tak se stává, že muži obvykle s novou rodinou jedou druhé kolo, zatímco ženy se buď smíří se samotou, nebo ve své neutuchající touze hledají nekonečnou lásku dál. A proto se taky občas tolik trápí, poněvadž dál bez přestání touží… Vážím si na ní hlavně odvahy: že navzdory své samotě nepřestala pátrat po tom, co obnáší ženství. Že to nevzdala…

 

                            

Více

 

Umělecký šéf Dejvického divadla je v pořadí už čtvrtým hercem této scény, jenž se pro vydavatelství OneHotBook ujal interpretace díla německého spisovatele Ericha Marii Remarqua. Herec, kterého vídáme spíš jako představitele uhrančivých intelektuálů či v rolích, kdy se psychologie figury teprve překvapivě rozvine, převzal při natáčení audioverze románu JISKRA ŽIVOTA (1952) identitu vězně koncentračního tábora Mellern. Vězně hlásícího se pouze číslem 509.

 

Ztvárnil jste ve své třicetileté herecké kariéře i postavu, kterou by dramatik či scenárista pro zvýraznění traumatu omezil na pouhé číslo?

Vysloveně ne, přestože jsem hrál i postavy, které sice jméno měly, ale o jejich vnitřním světě jsem se z textu téměř nic nedozvěděl. Vzpomínám si třeba na hříčku Jen oni vědí, kterou jsme zkoušeli ještě v rámci studia na DAMU. V té nebyly postavy úmyslně pojmenované a promlouvaly jedna k druhé ve zcela obecných větách – „Byls tam?“ „A on přišel?“ „A jak to dopadlo?“ „No, jako vždycky…“ – a výzvou pro nás herce bylo odhalit vnitřní pravdu skrytou za těmi dialogy. Jinak ovšem platí, že vržení diváka rovnou do středu dění je spolehlivý dramatický princip, protože postupným odhalováním jednotlivých „slupek“ lze o to působivěji vykreslit psychologické zázemí i motivace dané postavy. Remarquova vězně číslo 509 zastihujeme v Jiskře života ve chvíli, kdy v lágru strávil už nejmíň deset let a dávno rezignoval na možnost, že by odtud vyvázl. Už chce být oním číslem dobrovolně, naučil se v sobě dusit sebemenší záchvěv optimismu, jelikož neustálý strach o život člověka příšerně trýzní, omezuje a bere mu sílu. A přesto najednou zvenčí, při pohledu na spojenecký nálet na nedaleké město, přichází ona nečekaná jiskřička naděje, že by se přece jen mohl z pekla dostat a dočkat se svobody. Ani tehdy k nám však kniha nezačne promlouvat v ich-formě a Remarque dál vězně 509 popisuje v osobě třetí – a stejně sleduje i ostatní aktéry střídavě stavěné do popředí, aby se perspektiva románu přelévala a tím akcentovala jeho komplexní vyznění.

 

Fiktivní Mellern, kam autor knihu zasadil, připomíná nechvalně proslulý tábor v bavorském Dachau, jehož 75. výročí osvobození jsme si koncem dubna připomněli. Jakkoli je asi liché porovnávat dvě tváře jednoho nacistického Zla, připadalo vám prostředí určené k likvidaci vnitřních nepřátel Říše jiné než v „klasické“ literatuře z vyhlazovacích táborů na okupovaných územích? 

Přiznám se, že nemám o psychologii života v koncentráku načteno mnoho: četl jsem například Vůli ke smyslu Viktora Frankla a z ní mi utkvělo, že i v nejhorších vnějších podmínkách si lze uchovat vnitřní svobodu. Je na síle každého, jestli i v tom hrozném zmaru najde nějaký smysl. Zároveň si uvědomuju, že asi nebudu jediný, kdo má sklon se příběhům z toho prostředí podvědomě vyhýbat – ponořit se do těchto světů je velký nápor na psychiku a čtenář se do takových svědectví „nenoří“ rád, byť je mu jasné, že je to důležité memento a nějak se k němu postavit musí. Což je i důležitá linka Remarquova románu, kde si vězňové neustále kladou na srdce: nesmíme zapomenout, aspoň někdo musí přežít, aby tu zprávu předal.

 

Přesto nás knihy Prima Leviho varovaly, že něco se o holokaustu předat nedá…

Dokážu si představit, že si vlastně nedokážu představit, co všechno musely oběti této děsivé mašinerie prožít. Je to jistě nepopsatelné a v principu nesdělitelné. Je totiž zcela něco jiného o tom číst, myslet na to, vciťovat se do toho, anebo v takových podmínkách přímo strávit dny, měsíce, dokonce roky. I emigrant Remarque znal ty poměry pouze zprostředkovaně, ačkoli měl při psaní mocnou pohnutku – v lágru zahynula jeho sestra –, a mistrovsky si poradil tím, že táborové prostředí vylíčil z různých úhlů pohledu. Vedle hlasů samotných vězňů přikládá i hledisko kápů – tedy vězňů v lepším postavení, kteří druhé dozorují – a jejich nadřízených esesáckých bachařů. A navíc ukazuje rodinný život velitele tábora. Jsme na jaře 1945, v dálce rachotí děla západních Spojenců a jejich bombardovací letky, takže civilisti z blízkého města náhle poprvé zjistí, jaké je to ocitnout se v pasti. Vidíme, že všichni jsou to lidi a že ani největší zvěrstva nepáchaly zrůdy odporné už napohled. (Nebo většinou, někteří byli očividnými psychopatickými zrůdami.) Hrůza těch zločinů byla často důsledkem něčí zvrácené psychiky, hromadné ztráty soudnosti nebo iluze, že jsou jen přisluhujícím článkem většího soukolí – a právě na základě toho se mnozí Němci po válce pokoušeli viny zbavovat. 

 

Co vás přimělo k rozhodnutí ujmout se interpretace psychologicky tak náročného textu?

Při prvním čtení jsem se vážně obával toho, aby to nebyla jen anatomie hrůzy a zla. Nicméně postupně, s každou přečtenou stránkou jsem zjišťoval, že tomu tak není, že je za tím něco víc. Ve hře patrně byla i skutečnost, že jsem musel překonávat podvědomý strach z tématu. A taky jsem věřil režisérovi Michalu Burešovi, se kterým jsem pracoval už několikrát. Chtěl jsem tu práci a čas, který si načítání audioknihy žádá, věnovat nějakému nadčasovému dílu – a tím Jiskra života nepochybně je. Vypjaté téma je tu zpracováno jinak, než obvykle čekáme. Ani extrémní prostředí koncentračního tábora Remarque nevykreslil jako a priori černobílé Zlo. Není to příběh jednostrunný, poznáváme v něm rozličné osudy, ať už jsou to samy zotročené oběti, anebo jejich hlídači a mučitelé. Mnohovrstevnatost díla a vyobrazení strhujících příběhů z různých úhlů pohledu, díky nimž dostáváme možnost pocítit sílu sounáležitosti a neuhasitelnou potřebu humanity, je nejsilnější dojem, který si z téhle četby odnáším a který jsem se snažil předat.

 

To je patrně důvod, proč čtenáři přes veškeré vnitřní obavy beletrii na toto téma nadále vyhledávají. Levi, Wiesel, Lustig, Styron – to jsou spisovatelská jména, bez nichž bychom o lidské duši vystavené takto mezním situacím věděli o dost méně. Jak ji prověřuje Remarque?

Staví postavy do neočekávaných, absurdně krutých situací. Například vězňové jsou za nádherného jarního počasí pohnáni do nedalekého města uklízet zpustošené ulice po náletu, a tak se po mnoha letech prvně dostanou za ostnatý drát. Vtom siréna hlásí další nálet, jenže oni jsou přinuceni stát v pozoru, zatímco kolem nich prší bomby. A když je po všem, zachraňují ze sutin německé civilisty, kteří jsou vyděšení strachy, takže se situace svým způsobem obrací. Ne nadlouho. Anebo si velitel tábora po službě zajde na zahrádku, celý rozklepaný, co bude, jestli Německo válku prohraje – a zatímco mu tam vězni hnojí záhony popelem z táborového krematoria, on si „povídá“ s oblíbeným hebkým králíčkem a snaží se sám sebe přesvědčit, jak je humánní, a tudíž mu nic nehrozí. I toto nám dovolovalo k textu přistoupit tak, aby jeho interpretace nevyzněla pouze pateticky. Abychom se jen nebrodili ve zdrcující temnotě, ale abychom poukázali i na určitou grotesknost, ironii a vedle toho cítili, že škvírami do lágrových baráků prosvítá něco vřelejšího. Přátelství, odvaha, hrdinství, spolupráce, spravedlnost… Jen tak se dá přežít.

 

Množství mluvčích v autorské třetí osobě klade na interpreta jednohlasé četby zvýšené nároky. Musel jste party postav odstínit ještě pečlivěji než v beletrii, která pozornost strhává na jediného aktéra? 

Je to bezpochyby nutné už proto, aby se posluchač v příběhu orientoval. Nemá totiž vizuální kontakt s textem – a pokud jedna přímá řeč střídá druhou přesně jako v téhle knize, mohl by nastat zmatek. A tak někdo v nahrávce nutně mluví překotněji, pisklavěji, samé staccato; jiná postava má hlas hlubší nebo skoro nedělá mezery mezi slovy úměrně věku, inteligenci či nátuře, i když pochopitelně nemůžete realisticky ilustrovat každou z nich. Jenže realismus tady ani nebyl cílem: spíš jsem snažil vyjádřit různé způsoby uvažování a prožívání. 

 

Není to právě v er-formě o dost těžší?

Jak kdy. Ve studiu se dá pracovat i s tím, že každý popis prostředí či situace můžeme chápat jako subjektivní výpověď té či oné postavy, a lze ho tedy přečíst taky jako repliku, jako jakýsi její vnitřní hlas, a tudíž pak dané věty interpretovat emotivněji, než jak by se na první pohled zdálo. Tím vznikají kontrasty mezi tím, co sdělujeme a jak to sdělujeme – zda číst danou pasáž „po srsti“, anebo naopak „kontra“. Hodně v tomhle ohledu záleží na režisérovi, protože je prvním a velmi důležitým posluchačem. Jeho cítění i zkušenostem jsem v tomto případě mohl skutečně důvěřovat. Leccos se rodí na obou stranách mikrofonu: mě inspiruje sám text, kdežto režiséra (samozřejmě krom toho textu) zase možná způsob, jak se ho ujímám. Takže nejen mimo vlastní nahrávání přichází s inspirujícími připomínkami, ale často mi i přímo při natáčení – gestem přes sklo studia – naznačuje dynamiku scény.

 

Jak probíhá příprava hlasového herce na takový výkon?

Čtu ten text vlastně třikrát. Poprvé proto, abych se vůbec seznámil s jeho obsahem, nechal ho na sebe dýchnout a mohl o něm přemýšlet. Druhé čtení obnáší – někdy už i hlasitou – přípravu na danou frekvenci, dělám si značky, které mi pomůžou text strukturovat, zvlášť v dlouhých souvětích nebo ve chvíli, kdy přichází myšlenkový zvrat. A potřetí už čtu za mikrofonem a nezakrývám, že se mnohdy peru se „šumlováním“, tedy se špatnou výslovností, což narůstá s pozvolnou únavou. Frekvence mívá nejčastěji čtyři hodiny a ke konci jsem už dost „vymletej“. Určitě se najdou tací, co to zvládají víc „z voleje“, bezmála plynule, a za stejný čas načtou o dost víc. Michal Bureš přesto říká, že to není hlavní hledisko, že cennější je vystihnout situaci, emoci. A i kdyby byla každá hláska profesorsky vysoustružená, text plynul hladce a byl pronášený libým hlasem, ale bez vnitřního zaujetí a naplnění obsahem, čtenář by brzy přestal vnímat, co čtete. A bylo by zle. 

 

Vaši kolegové se nám v podobných rozhovorech svěřili, že interpretovaný text jim v podstatě sám napovídá, čeho se při přednesu držet. Je to hodně věc profesní intuice? Nebo se to liší knihu od knihy?

Číst román, který není typický ani pro humanistu Remarqua, je zaručeně jiné, než když načítáte sérii kriminálek s jedním a týmž vyšetřovatelem, jemuž jste se postupně dostali pod kůži a po těch stovkách stránek se už v jeho nitru solidně vyznáte. Je nejspíš velký rozdíl mezi epickou literaturou zaměřenou na zápletku, která je už sama o sobě nosná, a mezi beletrií vyzdvihující vnitřní stavy hrdinů, kde se myšlenky klenou v souvětích třeba o pěti šesti řádcích. Příprava na takový text je jiná. Když herec pozná jeho strukturu, jednoduše řečeno když ví, o čem to je, když spolupracuje se zkušeným režisérem a dokáže pak ve studiu „vypnout hlavu“ – tedy se uvede takzvaně do stavu flow čili vstoupí do proudu, jak doporučují dnešní psychologové –, asi mu text zčásti opravdu začne napovídat sám. Musíte mu věřit, taky věřit sobě a režisérovi jakbysmet (smích). Michal Bureš je typ erudovaného, přísného parťáka, který dovede nadchnout a nepustil by mě dál, kdyby vycítil, že výkonu něco chybí. Naštěstí. Pokud nějaké práci věnujete hodiny, dny a třeba celé týdny, je důležité dělat ji s vědomím, že má osobní hodnotu i pro vás. Ty vidím u takto burcující knihy, jako je Jiskra života, přinejmenším dvě: nutí mě stále rozvíjet schopnost dobré výslovnosti a vyjadřování a především má nadčasový přesah. Literatura nebyla v Remarquově době fastfoodovým hamburgerem na jedno zhltnutí – a nemá jím být ani teď.

 

                                  

Více

I pomstychtivá duše potřebuje nadhled

Když o sebe křísnou dvě hlavy z opačných pólů politického spektra, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat a v nejkrotčejším případě připomene žabomyší války vedené na sociálních sítích.

 

V psychologické próze AŽ SE TI ZATOČÍ HLAVA zúročil ONDŘEJ ŠTINDL třicetileté zkušenosti ze sféry žurnalistiky, která ho poctila Cenou Ferdinanda Peroutky 2019. Ponoru do duše liberálního komentátora vlivného deníku Johana Součka, jenž v knize prochází hlubokou osobní krizí a snaží se z ní vymanit stalkingem nenávistného internetového glosátora svých článků, se ujal jeden z našich nejzkušenějších hlasových herců: LUKÁŠ HLAVICA.

 

Coby rozhlasový tvůrce i aktivní divadelní režisér můžete ohlas obecenstva posoudit jak prostřednictvím médií, tak různě po republice. Jsou novinářské a maloměstské prostředí – tedy dva hlavní rámce Štindlova příběhu – podle vašeho názoru v románu vykresleny věrně?

Přesto si netroufám posuzovat, nakolik věrohodně je autor zachytil. Při četbě je třeba mít na paměti, že atmosféru jednotlivých scén líčí tato kniha vždy ze subjektivního hlediska hlavního hrdiny, a jsou proto ovlivněny životní situací, v níž se Johan nachází. V tomto rozpoložení s ním putujeme městským i venkovským světem do značné míry temným a bezútěšným, což ovšem mnohem víc vypovídá o jeho duševním rozpoložení než o objektivním zobrazení reality, která ho v té krizi obklopuje.

 

Bylo složité se do traumatu vašeho vrstevníka za mikrofonem vcítit?

Téma knihy se dá do jisté míry chápat jako obecný problém vyhoření muže středního věku: intelektuála ve stavu, kdy si zřetelně a bolestně uvědomuje vnitřní konflikt mezi ambicí a rezignací. Pocit životního zklamání i frustrace z nenaplněnosti ho dovedou k myšlence, že by se měl mstít, a uskutečnění tohoto záměru se pro něj stane div ne posedlostí… Tak daleko jsem se já osobně – navzdory četným životním peripetiím a tvůrčím krizím – nikdy nedostal. Naštěstí!

 

Audiokniha vyšla v závěsu za tištěnou předlohou, která byla součástí Velkého knižního čtvrtku, nicméně v důsledku distribučních problémů způsobených koronavirovou epidemií se jí zatím tolik čtenářů a recenzentů zabývat nemohlo. V tak náročném harmonogramu jste se krom toho nemohl opřít o žádnou externí reflexi románu. Je to pak pro herce za mikrofonem v něčem jiné?

Pro herce není podstatné, aby byl obeznámen s recenzemi díla, které ve studiu interpretuje. Naopak se domnívám, že je lepší k němu přistupovat nezatížen cizími hodnoceními. Není určitě od věci, pokud se v našem řemesle můžeme opřít o znalost předchozích spisovatelových děl, byť ani to nebývá nutnou podmínkou úspěchu. Přes to všechno nevylučuji, že zevrubné recenze interpretovi pomáhají se ve stylu a žánru díla lépe orientovat, že je tedy lze při přípravě chápat když ne jako rukověť, pak přinejmenším jako inspiraci.

 

Co pro vás bylo tentokrát ve studiu nejtěžší? Nalézt odpovídající výraz k tomu, že Johan coby humanitní intelektuál na morálním rozcestí poněkud přestřeluje? Anebo výrazově odstínit jeho soka Rubeše, představitele dnes virtuálně tak zprofanované „vysoké školy života“?

Kniha má podle mě bezesporu jediného hlavního hrdinu, ačkoli je to vypravěč takzvaně nespolehlivý. Člověka, kterého s přispěním autorské er-formy sledujeme zvnějšku i zevnitř důsledně po celou dobu příběhu. Její psychologie je založena na klíčových niterných monolozích tohoto hrdiny, nebo spíš antihrdiny. Ondřej Štindl nás provází na spletité cestě Johanovými myšlenkovými pochody a dává nahlédnout do skrytých záhybů jeho duše. V objektivizovaných momentech dialogů či při jeho interakcích s ostatními postavami jsem se pak snažil o jemnou charakterizaci jejich dikce, i když jsem se vždycky držel raději pouhého náznaku nebo skici.

 

„Může mu něco dát. (…) Poučit toho malýho sráče, že slova můžou mít nějaký důsledky. Já se do toho hajzlu možná budu muset spláchnout, ale ty už v něm dávno jsi, Lione, ani to netušíš. A měl by sis to uvědomit, hochu. Někdo by ti s tím měl pomoct, ukázat ti tu propast, až se ti zatočí hlava. Až budeš prosit.“

 

Jste vyhledávaným interpretem audioknih pro několik vydavatelů. Pro OneHotBook načítáte zejména kvalitní detektivky. Čím pro vás byla tato zakázka jiná než předešlé? 

Nejtěžším a zároveň nejzajímavějším úkolem bylo tentokrát pohotově a pokud možno autenticky přecházet z objektivního rámce vnímání příběhu do spleti Johanových myšlenkových pochodů a zase zpět. Současně s tím bylo třeba udržet permanentní balanc mezi empatií s pomstychtivým hrdinou a drobným ironickým nadhledem. A právě v tom – spolu se smyslem pro černý humor a s bravurní schopností vystihnout absurditu dnešního světa – se v mých očích projevuje jedinečná kvalita Štindlova románu.

                       

„V názorové bublině může být bezpečno, je tam zatuchlý vzduch a nuda. Zkuste něco barevnějšího a živějšího." -  Ondřej Štindl

Více

K umění perspektivy je nutný nadhled

Tři otázky herci OTAKARU BROUSKOVI ml., který při načítání audioknihy ÚZKOSTI A JEJICH LIDÉ švédského prozaika Fredrika Backmana dostal příležitost ztvárnit celou paletu typů: od strážců zákona přes těhulku až po padoucha.

 

Realitní makléři vtiskli výrazu „zajímavý“ hodně zvláštní odstín, a to platí i o „exkluzivním bydlení nedaleko centra“, kde pod vedením zástupkyně z kanceláře NAZDAR probíhá prohlídka stockholmského bytu, který se nabízí k prodeji v této ironické detektivce. I zde je nastolena klasická žánrová záhada, jak se zločinci proboha podařilo utéct ze zamčené místnosti, ale jelikož v tomhle příběhu není nic, jak se původně zdá, nasnadě jsou další dotazy. Proč všichni účastníci oné ukázkové prohlídky tolik zuří? A co se to s nimi se všemi děje? Než se na to doberete odpovědí při poslechu, přečtěte si, co nám o natáčení i románu sdělil sám interpret audioknihy. 

 

● Backmanovy grotesky si nekladou za cíl posluchače pouze pobavit. Přimějí je i k zamyšlení nad mezilidskými vztahy a okolnostmi, které se podepisují na dnešním stavu duše. Co podle vás dostávají posluchači navíc v této detektivce?

Řekl bych, že si díky tomuto příběhu snáz uvědomíme, že se člověk navenek může tvářit jako trouba, případně jako frajer, že na sebe zkrátka může navléknout jakoukoli masku, ale hluboko uvnitř pořád něco skrývá. Třeba úzkost. To by nás mělo navést k myšlence, že nemůžeme druhé šmahem soudit, vždyť je dokonce ani nedokážeme úplně dobře odhadnout, natož poznat. Každý v sobě nosíme cosi, co není vidět – což je krásné a týká se to podle mě všech bez výjimky. U Backmana obecně bývají vždycky zajímavá i líčení komplikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi, nejčastěji mezi otci a syny.

 

„Synové tohle nepochopí a pro otce je hanba si přiznat, že v podstatě nechceme, aby si dítě šlo za svým snem nebo kráčelo v našich stopách. Chceme kráčet v jeho stopách, až bude plnit naše sny.“ - ukázka z knihy

 

● Próza, kterou jste načetl, se skládá z partu vypravěče a pak z vlastního děje, který většinou tvoří výslechy těch nejprapodivnějších svědků: účastníků prohlídky bytu, kde se odehrálo svérázné přepadení. V čí kůži jste se cítil nejlíp?

Musím uznat, že tentokrát mě režisér Michal Bureš nechal pořádně vydovádět! Užil jsem si všechny figury, i když žádné konkrétní postavě jsem nefandil. Potrhlé manželské páry, pracháči i zasmušilé stařenky – všichni mají v té grotesce něco do sebe. Snad proto, že text srší ironií nejen ve vztahu k postavám, ale nabourává i sám sebe jako celek. Jinými slovy autor relativizuje všechno a všechny, snad aby nás pocvičil v umění perspektivy. Nelze se přece na svět klamně dívat jediným párem očí. Kolikrát potom v některých situacích zbytečně vyšilujeme, místo abychom problémy rozebírali s odstupem, nadhledem, humorem. A to se bude hodit stejně dobře i v tak vážných situacích, jaké zažívají hrdinové této knihy.

 

Jack: Byl bych rád, kdybyste to brala vážně. Jmenujete se L-o-n-d-o-n?

London: Ježiš jo.

Jack: Musím říct, že je to dost nezvyklé jméno. Nebo možná ne nezvyklé, ale zajímavé. Odkud ho máte?

London: Z Anglie.

Jack: Jistě, chápu. Spíš jsem chtěl vědět, jestli existuje nějaký zvláštní důvod, proč se tak jmenujete.

London: Pojmenovali mě tak rodiče. Vy jste něco hulil?

Jack: Víte co? Nechme toho a pojďme dál.

London: To se tak snadno naštvete?

Jack: Já jsem se nenaštval.

London: Jasně, protože fakt vůbec nevypadáte naštvaně.

 

● Překvapilo vás její rozuzlení? 

Co se v tom bytě vlastně přihodilo, odhaluje autor posluchači jen velice pomalounku. Leckdo z těch, kdo by předem vsadili na konkrétního pachatele, se může mýlit. I já měl při čtenářské přípravě svůj tip, nicméně asi od poloviny jsem tušil, že to zřejmě musí být jinak, že Backman ještě uplatní nějaký fígl. A taky že jo: nakonec dostal i mě. Bezpochyby to vymyslel mistrovsky a výsledné provedení je skvělé.

 

„Bůh se prý směje těm, kdo plánují. A my se zjevně nikdy nepoučíme.“ - ukázka z knihy

 

                        

 

Více

Dědina absolutně ovládla ceny Audioknihy roku 2019

Potřetí v řadě se nám podařilo získat absolutní vítězství v ostře sledované anketě! Po Kingově horroru TO za rok 2017 a po Simmonsově neméně děsivém Terroru z loňského roku dnes přebrala pomyslnou štafetu Dědina. A nejen to!

 

Právě proběhlo vyhlášení letošní soutěže Audioknihy roku, v níž se hodnotila nejlepší zvuková díla vydaná v roce 2019. Dvakrát korunovaná Dědina Petry Dvořákové v režii Jitky Škápíkové byla zvolena nejlepší audioknihou v kategorii vícehlasá četba i v kategorii absolutní vítěz! Interpretace tohoto textu se zhostilo sedm herců ve věkovém rozpětí 28 až 75 let.

herci Jiří Vyorálek, Pavla Tomicová, Robert Hájek

 

Cenu za nejlepší jednohlasou četbu dále obdržela audioverze románu Serotonin kontroverzního francouzského autora Michela Houellebecqa, kterou pod režijním dohledem Michala Bureše výtečně načetl Otakar Brousek mladší.

  

režisér Michal Bureš a herec Otakar Brousek ml.

 

Za nejlepšího interpreta byl označen Jan Vlasák v roli Maigreta na dovolené pod režijní taktovkou Hynka Pekárka.  

předsedkyně AVA Kateřina Konopásková, herec Jan Vlasák, producent a majitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař

 

U porotců uspěla rovněž audioverze Magnesií Literou ověnčené Teorie podivnosti Pavly Horákové, vyprávěná Jitkou Ježkovou – druhé místo v kategorii jednohlasá četba –, a stříbrným postem byl v kategorii nejlepší interpret oceněn též Jan Zadražil za pratchettovku Muži ve zbrani. Na třetí příčce v kategorii nejlepší audiokniha pro děti a mládež se umístil Klub divných dětí Petry Soukupové v bravurní interpretaci čtveřice mladých protagonistů.

V nářečí čtená Dědina doprovázená hudebními předěly v podobě tradiční dechovky či hlášeními místního rozhlasu si vysloužila ještě druhé místo za nejlepší zvukový design; gentlemansky oděnému Janu Vlasákovi pak v roli komisaře Maigreta jen o vlásek uniklo prvenství v soutěži o nejlepší design.

Suma sumárum: za rok 2019 se můžeme pyšnit čtyřmi prvními cenami včetně té vůbec nejvyšší, a tak jsme se opět stali nejúspěšnějším vydavatelstvím audioknih! Zabodovali jsme s netradiční zahraniční novinkou, klasickou detektivkou i se současnou českou prózou. Těší nás navíc to, že každý titul dramaturgicky v čele tvůrčích týmů vedl jiný režisér.

Gratulujeme nejen všem oceněným hercům, ale děkujeme i našim režisérům, zvukařům a všem spolupracovníkům!

 

Váš OneHotBook

Páté shledání se „šedými buňkami mozkovými“

LUKÁŠ HLAVICA, interpret audioknihy AGATHY CHRISTIE Smrt na Nilu, oceňuje na autorce nejslavnějšího literárního detektiva její jemnocit, krajinomalbu a konverzační humor

 

Román Smrt na Nilu napsala Agatha Christie před třiaosmdesáti lety, kdy se na tempo i jazyk žánrové prózy kladly naprosto jiné nároky, a přece tahle klasická – chce se říct až „pomalá“ – detektivka bez naturalistických popisů násilností čtenáře i posluchače pořád baví. Čím podle vás přitahuje publikum odkojené spíš krvavými severskými sondami do nejúděsnějších zákoutí duše?

A právě ty lidi baví, jo? (smích)... Sám nevím. Domnívám se, že setrvalá obliba knih Agathy Christie souvisí možná s jemnocitem, jímž autorka zachycuje prostředí. Třeba v nilském případu je to prostředí velmi atraktivní: Egypt v roce 1937, neboť kniha byla tehdy zasazena do „žhavé“ současnosti, byl překvapivě už tenkrát plný turistů. Nicméně, zároveň nesrovnatelně exotičtější než v podmínkách spotřebního turismu našeho století. Pokud je zde navíc prostředí, odkud se nedá uniknout – tedy parník Karnak plující po veliké řece –, vzniká hermeticky uzavřená skupina rozličných typů, které spisovatelka bravurně vykreslí v určité zkratce. Její postavy jsou charakterově vyhraněné natolik, že teprve v celkovém součtu toto společenství tvoří rozmanitý, a přitom ucelený mikrosvět. A v takovýchto kulisách jsem se měl opět shledat se „šedými buňkami mozkovými“ Hercula Poirota, který nyní ve srovnání s předešlými romány chová k hlavnímu strůjci zla asi největší sympatie, i když tím rozhodně nemíním nic vyzrazovat… Přese všechno, co má pachatel na svědomí. 

 

Načetl jste předtím už čtyři poirotovky, v nichž si první dáma detektivky zkoušela novátorsky pojaté zápletky. Tohle je vaše pátá. Co vás zaujalo teď?

Třeba oproti Vraždě v Orient expresu, kdy se obětí zúčtování stala vysloveně lidská zrůda, se zde pátrá po vrahovi bohaté mladé dámy, která jako by ani neměla srdce (anebo ho měla ledové), zato byla bytostně přesvědčená, že život bude skákat přesně podle toho, jak si ona pískne. A pak se jí osud škodolibě vysměje. K tomu nám autorka opět nabídne krásnou skládačku lidských typů a taky to, co často tak příjemně dýchá ze starších detektivek a románových komedií mravů obecně: osobitý britský konverzační humor, který je českým čtenářům hodně blízký, protože my se dovedeme špičkovat podobně. Ten z knihy sálá i přes hradbu osmi desetiletí a je milý hlavně svým nadhledem a poťouchlou bezstarostností. Člověka až zaráží, že v sevřeném prostředí výletní lodi, kde se nakonec vraždí hned třikrát, autorka téměř neřeší, že by se tolik krve ostatních cestujících nějak zásadně vnitřně dotklo. Inu, uměření Britové. Žijí si v tom mikrosvětě dál a pouze se dohadují, kdo to mohl spáchat…

 

Čím ještě je podle vás tento Poirotův případ specifický? Mělo na něj vliv i to, že autorka už sedmým rokem žila po boku význačného britského archeologa Maxe Mallowana a Egypt i obor egyptologie důvěrně znala? Ostatně jen málo jejích detektivek je zasazeno do orientálního prostředí…

Do určité míry ano. Očividně je pro ni exotika osvěžením, protože většinu kapitol románu otevírají pasáže zaměřené na detailní pozorování okolní krajiny. Duch doby i atmosféra předválečného Egypta jsou z textu hodně cítit. Jen si myslím, že dneska už by spisovatelce neprošel způsob, jakým zobrazila tamní obyvatelstvo: nejen obyčejné nosiče, sloužící nebo prodavače, ale i domorodého majitele výletní lodi. Tady už by jistě narazila na požadavky současné společenské korektnosti. 

 

K vyšetřování úkladné Smrti na Nilu se podobně jako ve Vraždě v Orient expresu podle zásad ostrovních detektivek „zlatého věku“ nachomýtne hodně podezřelých, mezi nimiž jste coby interpret musel nějak rozlišovat. Rozpozná posluchač změnu ve vztahu oněch dvou hlavních dam třeba jen na základě hlasu?

Vždycky to vyplyne z dané situace. Záleží na atmosféře, v níž se dialog odehrává, a ta je pak pro odstínění promluv naprosto klíčová. Že bych dokázal nepatrnou nuancí či barvou přesně rozlišit projevy dvou mladých žen v jejich vzájemném dialogu, to si netroufám tvrdit. Před mikrofonem můžu spíš pracovat s určitou mírou energie obou hrdinek, s rytmem jejich promluv, pochopit jejich myšlení – a to pak posluchačům pokud možno nevtíravě přiblížit, aniž bych projev postavy zvnějšku přehnaně charakterizoval. Když je text poutavý, sugestivní a nápaditý – a tento bezesporu je –, proudí spíš skrze mě a sám mi napovídá, jakou energii navodit.

                               

Více

Taky rád przním klasiku a rozjímám nad důchodem,

takže už jen v tom je mi Pratchett blízký, svěřuje se Jan Vondráček, interpret audioknihy Sekáč

 

Smrť je nezvěstný. Prý jaksi odešel – ale pak se ukáže, že dostal padáka. To samosebou na Zeměploše TERRYHO PRATCHETTA (1948–2015) způsobí zmatky, k nimž dojde vždycky, když se zruší hojně využívaná veřejná služba. V nastalé mele se na venkově zjeví SEKÁČ, který se kosou ohání na velmistrovské úrovni. Toho vyšnořeného bělouše nejspíš někde ukradl, nicméně kdo by se v tom vrtal, když vypukly žně a pracantů je zapotřebí. Nastupuje tudíž jako vítaná posila na farmě slečny Zahořalé a dává se do díla. A to je parketa jako dělaná pro herce JANA VONDRÁČKA, který tuto slavnou britskou grotesku načetl v audioverzi. S jejím autorem se ostatně nesetkal poprvé.

 

”Pratchett je jedním z klasiků žánru fantasy. Jak jste se s ním seznámil vy?

V našem divadle. Do té doby jsem ho nijak podrobně neznal, protože fantasy zase tolik nečtu – tu mají rády moje děti, které jsou ale mladší než generace jeho kultovních vyznavačů. Mám dojem, že za vším tenkrát stály čtenářské záliby syna Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, což je naše dvorní režisérka a její muž dramaturg. Zalíbilo se jim to natolik, že se rozhodli nastudovat Soudné sestry, a tak jsem měl možnost se s autorovou tvorbou potkat. S dramatizací byla kniha obohacena další rozměry, mimo jiné o hudební složku, kterou jsem dostal na starost, a byť jsem v té adaptaci tenkrát jako herec nehrál, dost mě bavilo psát k tomuhle dílku hudbu. Zábavné to bylo například už jenom tím, že nikdo do té doby nezhudebnil Ježčí píseň, která navíc ani v knize není dokončená, takže Mirek Hanuš k ní musel dodělávat text. Ta písnička byla zkrátka vždycky jen nakousnutá, nedořečená, natož nazpívaná. Takže jsem z ní udělal něco jako irskou „skočnou“, která mi k tomu účelu přišla vhodná, poněvadž tím, jak i Pratchett sám splétá řadu klasických příběhů, námětů a postav, všecko tak nějak osobitě przní. I já strašně rád przním klasiku, takže v tom jsme se sešli. A když jsme se sešli poprvé naživo – na premiéře –, byl spokojený i s mou hudbou, což mě samozřejmě zahřálo u srdíčka. 

 

”V Divadle v Dlouhé se dávaly hned dvě Pratchettovy hry, díky nimž jste se setkal i s jeho dvorním českým překladatelem Janem Kantůrkem. Máte hezké vzpomínky na tahle setkání?

Mám – a byla radost tuhle dvojici pozorovat. Co já vím, tak Kantůrek s Pratchettem si ohromně sedli, a pokud je mi známo, tak se spisovatel dal kdesi slyšet, že právě jeho český překladatel je ze všech překladatelů jeho srdci nejbližší. Leckde třeba jeho způsob humoru narazil, některým národům prostě musíte něco vysvětlovat víc polopatě, některé postrádají určitý typ smyslu pro humor, jenže s Kantůrkem to bylo jiné. A není to jen tím, že ostrovní a český humor jsou si asi v mnohém podobné. Ti dva prý spolu vždycky zmizeli někde ve čtyřce v Braníku, ládovali se tam nakládaným hermelínem, popíjeli pivo a pozorovali štamgasty, protože tyhle typy a tohle prostředí Pratchett miloval a taky z něj častokrát čerpal.

 

”Jaký byl v osobním styku?

Příjemný, neokázalý, mile výstřední (viz jeho klobouky a pestrobarevné vestičky) a hlavně vtipný. Napsal třeba do divadla něco v tom smyslu, že jelikož je po Rowlingové snad jedním z nejlíp placených světových autorů, měl by mít samozřejmě i manýry, takže má tyto zásadní požadavky: při letu čarodějnic žádá diskokouli metající po stěnách hvězdičky, do toho ať laskavě duní Richard Wagner, a když si hamletovský vévoda Felmet myje po vraždě ruce, ať si jeho představitel drásá škrabkou na brambory kůži na zápěstí přesně tak, jak se to píše v knížce. Jasně že to nemyslel vážně. Hanka Burešová mu přesto vyhověla, a tak maskérky Tomáši Turkovi natřely ruce latexem a on z nich pak škrabkou tahal cáry gumy, z čehož samozřejmě největší záchvat smíchu v sále dostal při premiéře sám Pratchett. Bylo na něm vidět, jak je z toho blaženej. A ještě se nám tehdy stala taková věc (snad to smím prásknout), že mu Mirek Táborský, který hrál šaška, v euforii při děkovačce vrazil do ruky svoji rekvizitu, ručně vyřezávanou hůlku s hlavou šaška bratru za čtyři tisíce, autor to pochopil jako dar a odvezl si ji domů. Jenže za dva dny se mělo hrát znova a ta hůlka se musela šíleným fofrem znova vyřezat, protože nikdo neměl odvahu mu dáreček vzít, když ho to tak potěšilo. 

Nicméně – když naše divadlo v roce 2002 postihla povodeň, byl autor mezi prvními, kdo přispěl na jeho obnovu. Poslal asi 1 000 liber a podpořil mezi českými fanoušky sbírku, že kdo věnuje nejvíc, toho plné české jméno použije v další knížce a dotyčný vítěz si může domluvit i příslušné charakterové vlastnosti, což mělo být stvrzeno smlouvou. To právo si tenkrát kdosi vydražil v přepočtu asi za 1 500 liber. Tuším, že jeho postava vystupuje v románu Zaslaná pošta, ale co se týče charakterových vlastností, prý od něj spisovatel nakonec dostal úplně volnou ruku. A potom jsme ještě nastudovali Maškarádu čili Fantoma Opery, kde jsem hrál uměleckého šéfa Sardelliho a opět psal hudbu. Tenkrát nemohl na premiéru, tak dorazil alespoň na derniéru. Bohužel už i se svou nemocí, což se ovšem ten večer nijak neprojevovalo. Z provozních důvodů se samozřejmě časem obě hry musely stáhnout z repertoáru, ale pratchettovců je u nás tolik, že bychom je jinak mohli hrát snad do smrti. A teď si vezměte, že by se groteska o Sekáčovi naplnila v reálu…

 

”No právě. Co soudíte o nápadu, na kterém kniha stojí: totiž o představě, že by ze světa vymizela smrt jako třeba v Dařbujánovi a Pandrholovi?

On skvělé nápady vůbec báječně dotahoval tím, že převracel spoustu klasických věcí naruby. A k tomu je třeba připočítat jednak jeho dar vtisknout mytologickým figurám lidskou podobu a nadhled, aby nebyly kožené, jednak to, jak si z nich zároveň dělal bžundu… V tomhle byly jeho humor a poetika geniální a doteď mě hrozně baví. Něčím mi připomínají – byť mám pocit, že tohle srovnání zrovna úplně v lásce neměl – skeče od Monty Pythonů.

 

”Nakolik jste se coby herec s údělem hlavní postavy identifikoval, pokud je to vůbec proveditelné? Dala by se porovnat s dalšími vtěleními Smrti, třeba z románu Zlodějka knih? Nebo s tím, jak tuto obávanou postavu zobrazila jiná výrazná díla světové beletrie?

Na srovnávání nemám patřičně načteno, ale jedna věc, ve které se začínám s tímhle Smrťákem ztotožňovat, je dána pocitem, že už se zvolna propadám do důchodového věku (smích). Takže některým jeho výrokům i smutkům víc než rozumím. I tomu, že přicházejí noví „sekáči“ – a ti už se nezakecají, jak varoval Cimrman. Svět je prostě takhle postavený a člověk nad jeho zákonitostmi s léty víc přemítá, jak v postojích k životu i neživotu dozrává. A zrovna tohle Pratchettovo komické rozjímání mě bavilo: u něj je ta postava spíš moudrý starý chlápek, který se jako britský realista drží zdravého rozumu. Vlastně za nic nemůže, jenom lidstvu slouží.

 

”Podle jednoho z nadšených čtenářů Pratchett nenapsal dokonalejší a milejší postavu, než je právě Smrť. Vám divadlo dalo příležitost poznat jeho dílo hlouběji – souhlasíte?

Bezpochyby. Tahle postava je mi milá – a někdo to holt dělat musí (smích). Hezké je na autorově podání právě to, že i jeho hrdina celý svůj smrťácký život trpěl profesí, kterou se musel živit; vlastně se svými klienty soucítil, ačkoli si je nesměl příliš pouštět k tělu. Nejlegračnější mi přijde fakt, že sám nakonec bojuje o přežití – a to je hodně zajímavý nápad. Že se mu chce najednou strašně žít, což si v kombinaci se skvělým humorem publikum opravdu užije.

 

”Dalo by se té šarádě přesto něco vytknout, třeba ohledně dotaženosti zápletky na úkor množství humoru?

Neberte mě za znalce, za toho bych se ani po všech zkušenostech s ním neoznačil, nicméně právě ze zkušenosti víme, že se ve světě vedle poturčenějších Turků najdou i pratchettovatější pratchettovci, než je sám originál. On to takhle myslel, takhle to napsal a tak to prostě je – a buď se to někomu líbí, nebo ne. Proč mu do toho kecat? Ostatně i my v Dlouhé jsme měli problém: když jsme k Soudným sestrám dodělávali Ježčí píseň, někteří skalní fandové měli s jejím dotvořením problém. Údajně se k předloze nemá nic dopisovat, jenže my jsme to rozšíření měli přímo s autorovým posvěcením. Kdo by to taky měl schválit, když ne on? Já to beru tak: co od něj znám, to se mi líbí a to beru, jelikož věřím, že dal do psaní všechno. Očividně se u toho královsky bavil, což se evidentně přeneslo i na čtenáře, takže nevím, proč bych mu do toho měl rejpat.

 

”Slyšel jste aspoň úryvek nahrávky s kolegy Zadražilem či Slavíkovou, tedy s dalšími interprety série pratchettovek z našeho vydavatelství? Jan Zadražil si za ztvárnění jednotlivých postav, kterým vtiskl vskutku originální projev, vysloužil četné pochvaly. Vydal jste se v podobných stopách, nebo jste vsadil na větší civilnost?

Čistě civilní projev by výsledku asi neprospěl: když jsou postavičky v knize takhle barvité, snažím se je ztvárnit odpovídajícím způsobem. Předchozí audia s pratchettovkami jsem bohužel neslyšel – s nabitým rozvrhem vždycky hercům spousta cenných věcí unikne –, ale snažil jsem se k dílu přistupovat co možná nejcitlivěji. No co. Buď mě za to pratchettovci sprdnou, anebo ne (smích). Ale měli by vědět, že jsme si s jednotlivými postavami ve studiu přece jen dost hráli i vyhráli, diskutovali jsme s režisérem Hynkem Pekárkem o tom, jak je vidím já a jak on. A pak se vidělo (hurónský smích).

 

”Co pro vás byl při nahrávání největší oříšek?

Už seznam jednajících postav je víc než pestrý – nejmíň tak, jako když jsem před lety natáčel Hobita –, a když navíc hned několik figur skřehotá, bývá jejich pečlivé odlišení problém. Zvlášť když se sejdou a jako na potvoru spolu hodí řeč (smích). To byl asi největší zádrhel. A těžko se mi rozlouskávalo i pár názvů a jmen.

 

”Když už tedy nedáte k dobru logopedickou „historku z natáčení“, přispějte prosím aspoň „ponaučením“ z knihy, ať jejímu poťouchlému žánru učiníme zadost.

Místo ponaučení přidám malou ochutnávku oblíbených replik Smrtě:

„JÁ JSEM TAKY NIKDY NA DRAMA NEVĚŘIL, SLEČNO ZAHOŘALÁ.“

„MOJE SKLIZEŇ, A ZNIČENÁ? JEN PŘES MOU MRTVOLU!“

„JE TO KŮŇ-KOSTLIVEC. VELMI EFEKTNÍ, ALE STRAŠNĚ NEPRAKTICKÝ. KDYSI JSEM MĚL TAKY TAKOVÉHO, ALE POŘÁD MU PADALA HLAVA.“

„OBÁVÁM SE, ŽE KDYBY LIDÉ VĚDĚLI, KDY ZEMŘOU, PRAVDĚPODOBNĚ BY NEŽILI VŮBEC.“

„JÁ JSEM VŽDYCKY SÁM. ALE TEĎ CHCI BÝT SÁM SE SEBOU.“

„PANE, V CO BY MĚLA ÚRODA DOUFAT, KDYŽ NE V POCTIVOU PÉČI SEKÁČE?“

„ODHOĎ KOSU A POMALU SE OBRAŤ.“

A ponaučení z toho nechávám na posluchačích…

                           

Více

O vesnici důvěrně a z první ruky

Obdivuju, že se dá o omezenosti vyprávět bez odsudků, oceňuje Dita Kaplanová

 

V audioknize DĚDINA podle románu Petry Dvořákové, jež v samém východním cípku Vysočiny nahlíží rázovitým obyvatelům jedné modelové obce do talířů, do žaludků i do postelí, se herečka DITA KAPLANOVÁ (1965) ujala role Maruny a má tamní poměry takříkajíc z první ruky. Vidí jim totiž už do peněženek a nákupního košíku v obchůdku Jednoty, který ve vsi provozuje.

 

V čem je tahle dědina výjimečná a čím je specifická postava promlouvající vašimi ústy?

Výjimečnost je postavená na obyčejnosti podání. Kniha zdánlivě prostě vypráví o prostých lidech, a přitom je její jazyk nepochybně vybroušený a chování postav přesně odpozorované i s ohledem na povahový typ. To hlasový herec při snaze o věrohodnou interpretaci svěřené role hodně ocení. Kdybych si mohla vybrat nehledě na nutné dramaturgické požadavky, asi by mě nejvíc bavilo ujmout se postavy Ladi, kterou načetl Jiří Vyorálek. S Marunou jsem se sice nedokázala úplně sžít – nemívám obvykle ve všem tak jasno a nerada se uchyluju k zevšeobecňování, takže jsem ji od mikrofonu někdy mohla jen sledovat –, ale její postoj chápu. Dcera vyvlastněného sedláka, která se v restitucích domůže aspoň části majetku, to má mezi závistivci těžké, a to jim ani nemusí přeložit stéblo přes cestu. Stačí třeba připomenout, kdo konkrétně tady svou hamižností přispěl k tomu, že vesnice je tak nevraživá a zplundrovaná.

 

Patrně pro vás tedy nebylo těžké vžít se do místního jazyka, když pocházíte z nedalekého Brna, kde jste byla i přes čtvrt století v angažmá…

Kéž by. Největším oříškem pro mě bylo právě tohle přechodové moravské nářečí, které neovládám asi proto, že ve městech se vrstvy lidového jazyka spolehlivě mažou – snad to zatím neplatí pro brněnský hantec – a taky v jejich širším okruhu jsou na ústupu. Většinou zbude už jen hrubé zrno. Občas mi to dávalo zabrat dokonce i přesto, že jsem jako malá strávila hodně prázdnin v okolí Náměště nad Oslavou: u babičky z Ketkovic, kam jsem ráda jezdívala mezi podobné lidské typy a fascinovaně naslouchala povídačkám všech těch tetek a stréců. Ale časem jsem těm lidem a jejich vyjadřování přišla na chuť – neodvrhnu přece kus svého dětství. 

 

Koho hlasy protagonistů dnešního stagnujícího venkova v Dědině pobaví, pokud tedy humor patří k hlavní výbavě příběhu? 

Především osloví lidi, kteří mají rádi druhé a nestydí se to dát najevo. Ti brzy poznají, že před nimi defilují postavy, které odněkud důvěrně znají, a v tom podle mě spočívá hlavní autorčina přednost. Petra Dvořáková jde na věc jinak než v románu Chirurg, jehož úvahy o skrytém nepříteli v nás mě zasáhly stejnou měrou – tady je ovšem humoru daleko víc. Není vyloženě černý, to už se spíš dere na svět skrz slzy, jenom ten groteskní náhled není tak krutý. Je láskyplný a dojemný zároveň, protože o omezených postavičkách ponořených do vlastních bloků vypráví bez odsudků. Nesmírně jsem se bavila a zároveň jsem mnohokrát pocítila lítost. Chápu, že na vesnici to nebylo a není lehké, ale když její svébytnost někam zaoráme, neztratíme něco ze své podstaty?

                               

Více

CO-poslouchat-VIĎ? 19

jarních novinek aneb PŘIVÍTEJTE S NÁMI JARO!... i přesto, že bude letos trochu jiné, než jsme si nejspíš všichni přáli...

 

Milí přátelé,

současná situace ovlivnila více či méně každého z nás. Nejinak i všechny a vše co souvisí s OneHotBook.

Jak jistě víte, zavřela se knihkupectví. Fyzické nosiče našich audioknih aktuálně v kamenných obchodech nepořídíte. Proto jsme se prozatím rozhodli novinky na CD-MP3 ani nevyrábět, jelikož je v současnosti nelze distribuovat. Posledním vyrobeným titulem, který máme k dispozici, jsou Dobrá znamení.

O nové audioknihy vás ale připravit nechceme – nicméně jediná aktuálně snadná, rychlá a bezpečná cesta k nim je stahování. Jako první naleznete všechny naše příběhy, které si chcete nechat vyprávět na portálu Audiolibrix.com.

Přesto chápeme, že někteří dáváte přednost cedéčkům, a tak spouštíme následující akci. Od dnešního dne až do odvolání si můžete veškeré naše aktuálně dostupné audioknihy zakoupit přímo od nás, a to s oblíbenou „veletržní slevou“, tedy o 25 % levněji a od tří audioknih navíc i s dopravou zdarma*.



Své objednávky můžete zaslat na email redakce@onehotbook.cz nebo do zprávy na Facebook či Instagram. Rádi vám také pomůžeme s výběrem na telefonním čísle: 774 448 991.

 

Děkujeme, že nás posloucháte,

Váš OneHotBook

„Teprve v dialogu se dobereme hlubších odpovědí a poznáme sebe sama,“

upozorňují Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml., interpreti audioknihy J. B. Prokopa MARIE TEREZIE – SYMFONIE ŽIVOTA VELKÉ CÍSAŘOVNY

 

Jaká je Marie Terezie, první a poslední žena na habsburském trůně, v podání Hany Maciuchové? Snažila jste se ji pojmout nějakým konkrétním způsobem?

H. M.: Hrdinka v knize prochází neuvěřitelnými životními peripetiemi a každá na její povahu i temperament působí jinak, což samozřejmě hercův hlas ponouká, aby vše odehrál – jenže mě na audioknihách baví uchovat si přece jen jistý cílený odstup, jakýsi vědomý střeh. Pochopitelně každý jdeme do podobné role s určitou představou podpořenou domácí přípravou, ale ještě je tu posluchač, v jehož zájmu se trochu krotím, protože se snažím vžít i do jeho úlohy. Řekla bych, že lidé poslouchají audioknihy mimo jiné právě proto, aby dostali příležitost rozehrát i svou fantazii, tak jako se to dělo ve zlatých časech rozhlasu. Od nás mají k dispozici nápovědu třeba tím, jak postavy v daných situacích ukotvíme nebo jak se snažíme hlasem vyjádřit jejich fyziognomii. Mnozí bezpochyby vědí, jak Marie Terezie vypadala, avšak mou ctižádostí bylo, aby si ji každý představil podle sebe…

O. B.: Přesně. Já tohle zažíval v dětství, když jsem jako u vytržení poslouchal Werichovy pohádky a udělal si o hrdinech nějakou představu, jenže pak je někdo ztvárnil jako animovaný film. A já si říkal: vždyť takhle to vůbec neznám! Nic proti jinému pojetí, ale tím se první dojem nesmaže. Naopak. Prostě to chci mít ideálně podle sebe, podle prvotní představy v hlavě.

 

Určité části této audioknihy jste načítali každý sám, nicméně pravidelně se v ní najdou i dialogické pasáže, k jejichž ztvárnění byla nutná reálná studiová souhra u dvou mikrofonů. Každý z těch postupů má svá specifika. Která z těch situací vám vyhovuje víc?

H. M.: Řekla bych, že striktně je odlišovat není pro naši práci zase tak podstatné a že materiál nám obvykle sám napoví, jak by vyzněl nejlíp. Přesto – když mohou být herečtí kolegové v přímém kontaktu, je to vždycky lepší, než když tu a tam musím do promluv panovnice vložit například ještě jejího vojevůdce a svůj hlas při tom patřičně modulovat. Já bych takovéhle party všechny nejradši věnovala tady Ťuldovi – myslím všechny mužské role –, jenže on dostal pouze ty, které mu předepsal scénář.

O. B.: Tak to pojal dramaturg a režisér Michal Bureš. My sami do strategie textu nic přimýšlet nemůžeme, naším úkolem je pokud možno kouzlit s hlasy a zbytek si děj tak či onak zaonačí sám. V tomto případě jsem do skvěle přednesené bilance osudů Marie Terezie, jak ji uchopila Hana, občas vstoupil já, třeba ústy Františka Štěpána. Nezamlčuju, že nás tyhle souhry ohromně baví. Jistě, na každé stránce knihy i tak narazíme na něco, co si od herce žádá maximální pozornost: extrémně dlouhá věta, citové vzplanutí, někdy zase nezvyklý chlad. Člověk je textem vlastně ustavičně překvapován, i když se doma pečlivě připravoval, a teprve dialog je kardinální test: ukáže, jak jeden druhému nasloucháme. I díky němu jsme se v těch interakcích dobrali daleko hlubších odpovědí a zase špetku poznali sebe sama víc, než kdyby jeden z nás celou dobu ve studiu provozoval samomluvu. 

 

Titulní postava, jíž propůjčila hlas paní Hana, logicky stojí v centru dění. Které jste si zahrál vy, Otakare? Jak se vám pracovalo s tolika různorodými typy?

O. B.: Nejdřív jsem byl odhodlán jednající postavy hodně odstiňovat, ale pan režisér mě včas zadržel (oba se smějí). A tak nakonec jediná figura, kterou jsem hodně jasně vymodeloval, byl hrabě Emanuel Silva-Tarouca, takový císařovnin mentor a dvorní stavební rada, navíc už postarší – u něj jsem vsadil na hlouběji posazený projev a jemný cizí přízvuk. Nemalý význam má ale pro střední Evropu té doby Fridrich II. řečený Veliký, tedy císařovnin úhlavní nepřítel, Prušák, ale zároveň na tehdejší poměry dosti férový státník. Nehledě na to, že s Marií Terezií urputně bojuje o sporná slezská území, mají se ti dva svým způsobem rádi a párkrát spolu potajmu jednají takříkajíc mimo dozor obou dvorů. A v neposlední řadě je tu František Štěpán Lotrinský, choť panovnice, kterému vyjednala post římského císaře a spoluvládce, jenže to plodí nevídané napětí – je to muž poměrně náladový, toulavý a státnické či armádní povinnosti se mu příčí, protože by ze všeho nejradši obchodoval. U těchto dvou vysoce postavených pánů už hlasové nuance nestavím tak do popředí. Autorův text mi umožnil užít si spíš vedlejší roličky, typicky třeba výroky nějakého pobočníka…

 

Změnil se váš náhled na Marii Terezii poté, co jste prošli její „symfonií života“? Co vám na oné vysoce postavené rokokové dámě připadá nejpozoruhodnější?

H. M.: Musím se přiznat, že jsem její životní osudy nijak dopodrobna neznala, takže jsem vydavateli vděčná, že se mi díky této práci dostalo i bohatého poučení. Císařovna, jejíž státnické i soukromé činy za mikrofonem prožívám v úseku dlouhém víc než čtvrt století, mě v mnohém překvapila. Především subtilností a současně razancí – koneckonců každá žena, která do čtyřiceti přivede na svět šestnáct dětí, musí mít životní sílu, dnes absolutně s ničím nesrovnatelnou. Zvlášť když si vzpomeneme, kolik potomků následkem zlých nemocí pochovala. A teď si představte, že k tomu všemu stála v čele mocné habsburské říše a že ji politická situace zpravidla vmanipulovávala do mezních situací. Obdivuju ji!

O. B.: Unést tohle, to je úctyhodné! Kdybychom zůstali monarchií, přál bych si takovou panovnici. Britská královna Viktorie nebo nynější Alžběta II., to jsou věkovité dámy, které ze svých postů viděly tolik nových a nových premiérů své země i tolik prezidentů cizích států, a jsou i určitým symbolem své epochy. Rokokovou obdobu téhož představuje Marie Terezie, o níž nás samosebou v socialistických školách neučili nic podstatného, a já na to teď koukal jak včela zjara. Jsou opravdu chvíle, v nichž bych si podobnou hlavu státu přál. A navíc si myslím, že určité protihabsburské uvažování českého národa, které v nás stále přežívá, je jaksi zbytnělé. I za císaře Františka Josefa jsme v rámci konstituční monarchie měli svým způsobem jemnou svobodu v rámci onoho poněkud nesourodého společenství národů, a tudíž se nedalo říct, že by nás rod Habsburků okupoval a uzurpoval – tohle vědomí jsme si spíš trošku vypěstovali v hlavách –, poněvadž tereziánská éra ukazuje i to, že to nebylo nutně tak nesnesitelné. 

H. M.: Předchozí, a nejen komunistický výklad dějin udělal z Habsburků nadlouho takzvaně naše „nepřátele“ a „utlačovatele“, ale zároveň bylo na našem rodícím se národě, aby se nedal. A za každé doby platí, že co dáš, to taky dostaneš. V polovině osmnáctého století měla císařovna k Čechům poměrně odstup: zjišťuje totiž, že tihle její poddaní mnohdy nedrží slovo, ale zase ji choť František Štěpán okamžitě taktně upozorní, že se v lecčem mýlí. Autor tady nabízí hodně přínosný výklad historie a posluchač se dozvídá řadu faktů i ze zákulisní politiky.

 

Tak se vydejme ještě i my znovu za kulisy vaší práce. Co vám dala? Docenili jste díky výjimečné panovnici blíž i nějakou další významnou osobnost té doby?

H. M.: Vzhledem k tomu, že jsem měla při nahrávání na krku hlavně Marii Terezii, byl pro mě velice zajímavý okruh jejích rádců a rodících se diplomatů. Text jich na scénu pošle hodně, byli to už zdatní politici své epochy, ale Josef Bernard Prokop je vykreslil s širším psychologickým pozadím, v paletě typů, takže jejich úloha vyznívá o dost příznivěji ve srovnání s lidmi, kteří tyto pozice zastávají dnes. Pak z toho vysvitne, jaké měla mladá císařovna terno, jestliže se mohla v prvních měsících vlády opřít třeba o názor takového Taroucy. Poznáme ale i Jana Kryštofa z Bartensteina, který to takzvaně hraje na obě strany: pracuje i pro Fridricha. Celou tu suitu panovnice zdědila od svého otce Karla VI., ačkoli později se ocitá v situaci, kdy tito mužové odcházejí a bude zapotřebí je nahradit novou generací stratégů – jenže odkud ty moudré hlavy brát? Naštěstí má hraběte Kounice. Dialog s ním je pro ni potřebný a zajímavý, přestože jejich vztahy bývaly sem tam napjaté. A k tomu si vezměte, že se tehdy prakticky neustále válčilo a že veškeré vojenské neúspěchy habsburské říše – i když měla generála Laudona – padaly na císařovninu hlavu.

O. B.: Mě zaujalo, jak tehdejší šlechta pečovala o to, aby dědictví po předcích vzkvétalo, nebo se přinejmenším uchovalo v dosavadním stavu. „Noblesa zavazuje,“ připomíná se často, a kéž bychom na to pamatovali i dnes. Kupříkladu Lichtenštejnové v české barokní krajině zanechali obrovsky příznivou stopu, nebo pomysleme právě na vklad rodu Kouniců. Přijde mi úchvatné, jak tito šlechtici dokázali své paní přispět radou v mezích dvorských možností a že ona jejich názor vyslyšela, dokonce s nimi vedla dialog. V otázkách moci je nejdůležitější právě schopnost dialogu.

 

Nedávno se spletitými osudy Marie Terezie zabýval i seriál natočený v koprodukci veřejnoprávních televizí čtyř zemí někdejšího habsburského soustátí. Reakce publika i kritiky byly vesměs nadšené. Čím je podle vás tato majestátní historická postava, jež středoevropskému prostoru vládla před více než dvěma sty padesáti lety, dnešním lidem stále tak blízká?

H. M.: Řekla bych, že jak svými schopnostmi, tak svým charakterem. Založení člověka je moc důležitý faktor, protože pokud je někdo pazgřivec, a přesto se v určité životní situaci rozhodne dobře, je to na potlesk vestoje asi ještě pořád málo. Zkušenost praví, že nejdřív je povaha a potom teprve výchova, že v určitých komplikovaných situacích, v nichž má člověk zareagovat na základě vzdělání a zkušeností, převálcují tuto nabytou kultivovanost jeho vrozené sklony. Marie Terezie tenhle rozpor v duši dokázala zjevně vybalancovat, což se zase tak často nevídá. Dokázala druhé pro něco nadchnout a taky přistoupila k prvním reformám na cestě k modernímu státu, byť se osvícenství teprve rodilo.

O. B.: Ale tohle je ženský dar, podle mě ženám vlastní už proto, že dávají život; na rozdíl od chlapů, kteří jsou prostě alfa-samci a situace jim velí, aby se na smetišti dějin naparovali jako kohouti. Žena k tomu naopak přidá věci neméně důležité váhy a výsledek vybalancuje. Šikovná metoda, jíž by se mohla přidržet třeba nějaká naše budoucí prezidentka…

H. M.: Ovšemže neméně lidsky zajímavý musel být i císařovnin choť František Štěpán Lotrinský, zejména mírou svého nadhledu. Ten do vínku nikdo nedostane. Je třeba si ho postupně vybudovat, vybojovat, přenést se i přes fázi alfa-samce (smích). Když František Štěpán takhle vždycky někde postával a jeho manželka kráčela z moci svého úřadu před ním, mohlo to být pro ego dobového playboye dost ponižující, nicméně on to dovedl kompenzovat. Spojil se s lidmi, kteří něco uměli, rozhodl se coby nejvýše postavený šlechtic překročit hranice dvorského protokolu, což zvládl skvěle a díky tomu vydělal habsburské dynastii spoustu peněz… Že obchodoval i s úhlavním sokem Marie Terezie Fridrichem, to je prostě byznys, jenže podobného „demokratického uvažování“ jsme byli v dějinách svědky ještě mnohokrát…

O. B.: Zkrátka předešel v myšlení o pár desítek let dobu, do které se zrodil.

 

Čistě pro „účetní“ pořádek: kdybychom to měli na závěr shrnout, je pro vás Marie Terezie spíš postavou kladnou, anebo převažují negativa?

O. B.: Nehodlám tu vystupovat jako soudce – rozlije se polévka a potom chce někdo složitě rozebírat, proč se rozlila? To postrádá smysl. Především to byla dcera, která byla zčistajasna v tak odpovědném postavení nucena rázem dospět, a brzy nato se stala matkou v nezáviděníhodné pozici…

H. M.: Ani já bych nerada volila mezi tím či oním. Hodnotili bychom totiž císařovnu ze svého úhlu pohledu, na etickém základě 21. století – což by nebylo férové srovnání. Můžeme se opravdu jen znovu zaposlouchat, co usilovala světu sdělit, jak se z vídeňského trůnního sálu snažila současníkům porozumět, a přitom brala v potaz své nedostatky, pochybovala o sobě. Už to je lidský moment hodný pozornosti, poněvadž k tomu se teď málokdo odhodlá, aspoň ne veřejně. Snad promluvím za nás oba, když řeknu, že nám byla sympatická láskyplností, kterou projevovala jak manželovi, tak celé širší rodině.

O. B.: A k národu! Tedy vlastně národům, jelikož když pošle do bitvy vojsko a po porážce naříká, že tam umírali naši vojáci, nebyl jí zajisté cizí ani tenhle druh obecně mateřského citu. Jenže ten ženské prostě mívají, kdežto my chlapi jsme větší cynikové, i když to v nás potom hlodá, jakkoli se navenek tváříme „jakože dobrý“… Na každý pád je Marie Terezie ukázkově plnokrevná postava, schopná druhé inspirovat…

H. M.: … třeba ke zkoumání ducha 18. století. Toho, v jaké pozici ona i její nejbližší a dvořané byli, co měli rádi, co se jim protivilo, co všechno museli ovládat, aby se mohli kvalifikovaně rozhodovat: zejména jazyky, v prvé řadě latinu, pak němčinu a hned poté řadu dalších, jazyky sousedů Svaté říše římské počínaje. Jen tak se na světě domluvíme. I to je zjištění hodné zaznamenání.

 

                             

Více