Znáte Hitchcockův slavný film Psycho? Jak se vám líbila jeho románová předloha? Co Vás při práci na její audioverzi překvapilo?

Znám, ale viděl jsem ho už hrozně dávno, takže si ho nijak zvlášť detailně nepamatuju. A jsem za to vlastně rád, protože Blochův román je mimořádný a myslím si, že i lepší, než může být jeho sebelepší filmové zpracování. Práce to byla naprosto skvělá. Překvapilo mě, jak se z takového textu dá udělat v podstatě dramatizace nebo hra. A překvapilo mě i dramaturgické pojetí, protože do té doby jsem nic podobného netočil. 

Proč si myslíte, že si Alfred Hitchcock vybral zrovna tuhle předlohu? V čem je tak specifická?

Režisér Michal Bureš říká, že v jejím textu jsou nástrahy podobající se skutečným minám. Člověk si místy říká, že už ví, jak to bude, ale ono je to nakonec úplně jinak. Zkrátka rajc.

               

Jak jste se na natáčení připravoval? Lišilo se to od jiných audioknižních frekvencí?

Včera jsem sem přišel v devět hodin ráno – a s režisérem jsme odcházeli ze studia v jedenáct v noci. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Je to zatím vážně nejtěžší a nejzajímavější věc, kterou jsem kdy načítal. Bylo to hrozně obtížné: musel jsem v sobě hlasově najít asi čtyři postavy a čtyři různé druhy vypravěčů… Připravoval jsem se, jak nejlíp to šlo, a snad to bude při poslechu znát.

Co pro Vás osobně bylo nejděsivější? Ve filmu hodně obstarává hudba…

Nejděsivější pro mě bylo vědomí, že hlavní postava klidně může být v podstatě úplně běžný člověk, jakého lze potkat na ulici. S režisérem jsme se snažili četbu pojmout tak, aby se napětí spojené s jeho proměnou stupňovalo. Myslím, že až do nějaké poloviny audioknihy může posluchač tápat – a pak bude nejspíš zažívat jedno překvapení za druhým… A co se týče hudby, ta dělá podle mě přinejmenším třetinu úspěchu filmu, stejně jako střih, takže v audiu to může být – klidně i polovina.

Odlišovali jste projev Normana Batese a "jeho matky"?

Odlišovali. I když… to si radši poslechněte.

Co Vám připadalo nejobtížnější? (Poměrně krátký text jste nahrávali déle než obvykle...)

A dalo by se nahrávat ještě mnohem déle. Obtížnost byla v tom, že v tomhle pojetí jde prakticky o vícehlasou četbu. Části jsme si zkoušeli namlouvat dopředu, což není obvyklé, jenže bez toho by to ani nešlo. V příběhu se totiž vyskytují čtyři zásadní, odlišné figury a každá z nich vždycky odvypráví svůj pohled na danou situaci. Mám dojem, že takto pěkně napsaný text si zaslouží svůj čas ve všech ohledech. I herecky. Je potřeba do četby dostat veškerou naléhavost, a není jednoduché udělat to dobře bez přípravy. 

A co Vás naopak hodně bavilo? Nebo co na Vás nejvíc zapůsobilo?

Byla to pro mě úžasná škola. Strašně mě bavila a baví práce s Michalem. Mám dojem, že mě něco takového třeba už ani nemusí potkat…

Na co by se měl posluchač připravit?

No… na psycho… :).

                                      

Více

Zní to jako thriller…

Rozhovor s Vasilem Fridrichem, interpretem audioknihy Sedm let v Africe

Znal jste Oboneteho Ubama, než jste se začal připravovat na načítání knihy Sedm let v Africe?

‚Znal‘ je asi silné slovo. S panem Ubamou jsem se předtím potkal jen jednou, a to na křtu jeho knihy, kde jsem z ní četl ukázku. Měli jsme ale tehdy čas si taky chvíli popovídat. Působil na mě jako nesmírně sympatický, zajímavý člověk. 

Jeho životní příběh není úplně obvyklý, je to spíš námět na film… Co z něj vás osobně nejvíc „dostalo“? 

Fakt, že je to realita. Pořád to budí dojem, že načítáte mimořádně dobrodružný thriller nebo scénář bondovky, ale on všechno doopravdy prožil. Navíc se to odehrává v zemi, která je nám mimořádně kulturně vzdálená: leccos tam funguje jinak a některé hrůzostrašné věci tam bývají i na denním pořádku. V Evropě, snad krom divokých devadesátých let v  postkomunistických zemích, by se něco podobného nejspíš udát nemohlo.

Měnil byste s ním? Chtěl byste něco podobného třeba prožít? 

Literárně jsou autorovy zážitky velmi zajímavé a člověk si o nich rád přečte, protože je to velké dobrodružství, ale na vlastní kůži bych ho prožívat nechtěl. Stejně jako nebylo ani jeho vroucným přáním vykonávat roli syna nigerijského krále, i když jinak si žil relativně v klidu, obchodoval v Africe, občas tam za tatínkem a jeho rodinou jezdil. Akorát nebyl připravený na úlohu, která na něj nakonec připadla. Podle toho, co píše a o čem jsme si i povídali, s ničím takovým nepočítal. Nakonec ho to zásadně formovalo pro další život, protože tou dobou mu ještě nebylo ani třicet.

Vybavil byste si, co z jeho příběhu ve vás nejvíc rezonovalo?

V knize jsou situace, kdy máte tendenci věřit, že lidé, se kterými se autor spojil a kteří mu v danou chvíli pomáhají, dovedou všechny zádrhele ke zdárnému konci. Užuž věříte, že to dobře dopadne, ale ono se to jako ve správném hollywoodském scénáři vždycky otočí tak, že ten, kdo vypadal jako klaďas, se vzápětí projeví coby padouch. 

                                          

Překvapilo vás při četbě něco?

Zjistil jsem, jak mimořádně velký jsem ignorant ohledně Afriky. Měl jsem předtím samozřejmě o Nigérii aspoň povšechné povědomí, ale netušil jsem, jak je ta země neskutečně velká: rozlohou, počtem obyvatel, dneska i ekonomickým významem. Je zvláštní, že se chováme jako Američané, kterým se jinak smějeme, že nedokážou rozlišit Česko od Čečny. Položme si ruku na srdce a řekněme si, jestli Evropan, který se chechtá hloupým Američanům, bude při pohledu na slepou mapu Afriky vědět, kde je Čad, Kamerun, Ghana nebo Uganda. Asi bychom výrazně pohořeli. A zároveň jsem díky těmto memoárům aspoň drobně pronikl do světa tamního tradičního rodového práva nebo do způsobu, jakým se v Nigérii přemýšlí – tohle je v knize vysvětleno tak dopodrobna, že jsem se poučil víc než ze sebelepšího filmu, který jsem doposud o dané oblasti viděl. 

Jak byste se zachoval vy, kdybyste se dozvěděl, že jste synem nigerijského krále?

Naštěstí nečekám žádný telefonát tohoto typu. Já – aspoň předpokládám – svoje rodiče znám, a tudíž vím, že táta je stomatolog a má svoje království v zubní ordinaci. Tato situace je pro mě úplně nepředstavitelná, ale líbí se mi, jak se k tomu Obonete postavil, co se odpovědnosti týče. A hlavně že vydržel v drsných podmínkách, jaké v Nigérii panují. Moc se mi chce věřit, že bych se aspoň zpočátku zachoval stejně, protože považuju za lidskou povinnost naplnit určitá rodinná očekávání. Jenom nevím, jestli bych to tam pak ustál.

Jak jste se připravoval na natáčení audioknihy? 

Jako vždycky jsem si text přečetl a pečlivě se připravil. Celé je to v ich formě, občas to rozčeří náznak dialogu, což napomáhá dokreslení situace, aby bylo jasné, jak to v tak vzdálené zemi chodí. V takových případech jsem podle logiky věci – například u starších lidí nebo u vysoce postavených osob – trochu měnil hlas, ale nijak výrazně.

Co pro vás bylo při četbě nejobtížnější?

Část, kterou jsem četl nahlas i na křtu knihy, a ta se mi nečetla právě lehce. Je to chvíle, kdy otec dává vypravěče do kadetky a on se hned po příjezdu stane svědkem šikany. Sotva přijde na školní dvůr, je nucen přihlížet tomu, jak kluci kopou spolužáka do hlavy a do břicha. Otočí se k tatínkovi a řekne mu, že tam nechce být, ať ho odveze pryč – a táta ho tak něžně poplácá po rameni a povídá: „Chlapče, všichni teď budeme muset trochu strádat.“A odjede. Najednou máte pocit, že vyprávění končí, protože kluk z Bruntálu nemůže v takové lidské džungli přežít ani deset minut.

Na co se můžou posluchači těšit? 

Na mimořádně dobrodružný příběh se spoustou detailů, které určitě neznáte. A na intenzivní zážitek – vzhledem k reálnému základu všeho, co je v něm popsáno. Autor je i v osobním kontaktu mimořádně zdatným vypravěčem, což se mu daří držet taky v psané formě: kde je pro pochopení třeba nastínit situaci dialogem, tam ho rozvine, zbytek popisuje spíš stroze, což je ku prospěchu věci. Myslím, že je to umně, vtipně a poutavě napsané dílo, které jsem svou interpretací snad nepokazil.

                                            

Více

Podivné náhody v pravý čas

O audioknize TEORIE PODIVNOSTI jsme hovořili s její autorkou Pavlou Horákovou i její interpretkou Jitkou Ježkovou, které si tak rozuměly, že si spolu během rozhovoru začaly rovnou samy povídat...


Jaké to bylo slyšet ve studiu Jitku Ježkovou, jak čte váš vlastní text?
 
Pavla Horáková: Bylo to bizarní, protože jsem se tak zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě. S Jitkou jsme obě jako děti chodily do Dismanova rozhlasového dětského sboru, jen já byla o pár let starší, Jitku si pamatuju jako členku mladšího souboru v době, kdy už jsem byla praktikantka. Takže když jsem se dozvěděla, že audioknihu bude číst ona, říkala jsem si: Ježišmarjá, to dítě v tom tričíčku, co recituje na táboře básničky! Ale teď jsem ji slyšela, že to vypráví jako správná ženská, která ví, zač je toho loket, takže jsem nadšená.
 
A jaké naopak bylo sžívat se s vyprávěním Ady Sabové?
 
Jitka Ježková: Když jsem přečetla asi třicet stránek románu, napsala jsem do vydavatelství, aby mi na autorku poslali telefonní číslo. Měla jsem pocit, že si rozhodně budeme mít co říct, protože ten text mi až příliš často mluvil z duše. Takže jsem se s ním vlastně moc sžívat nemusela. Líbí se mi, že ačkoli je hlavní hrdinka inteligentní žena, dokáže si ze svého vzdělání i své práce dělat legraci. Úplně upřímně se mi strašně líbilo, že autorka skrz ni prozradí i to, co bychom jinak nikdy před nikým nepřiznali. Třeba že sice víme, že nemáme lidi posuzovat podle toho, jak vypadají, ale některé rysy v člověku něco evokují a prostě si nelze pomoct. Nebo když dá hrdinka najevo, že zrovna nemiluje děti, anebo vyjmenuje, co všechno my ženy musíme dělat, abychom si připadaly atraktivně, a že chlapi jsou i bez všech těch serepetiček prostě krásní. Hrozně mě bavilo, že se nestydí jako akademička přiznat, že existuje i něco, co zatím nedokážeme rozumem pochopit. Že není žádná strašlivá ostuda, když si racionální žena občas přečte horoskop. Líbilo se mi, jak Ada přistupuje k lidem absolutně bez předsudků. Sice na nich vidí, co všechno jí vadí, ale dokáže s nimi vyjít, koexistovat a něco na nich ocenit. Ada Sabová je chytrá, sebevědomá ženská natolik ukotvená v tomhle světě, že se nebojí říct i nepopulární věci.
 
Ptají se vás často na to, jak moc je román autobiografický? Tím spíš, že na obalu knihy i audioknihy je vaše fotka.
 
Pavla Horáková: Kupodivu na fotce mě dost často nepoznají, takže v recenzích to tematizovali asi jenom dva lidi. V dobré společnosti se nemá směšovat vypravěč s autorem, ale lidé, co mě znají, samozřejmě vědí, že ta prostředí, která v knize popisuju, důvěrně znám, třeba rozhlas nebo ordinaci, protože moje maminka je lékařka – zatímco u Ady je doktor její otec. Ale ústav a všichni jeho zaměstnanci – to je kompletně vymyšlené. Adina rodina je zcela vymyšlená: její bratr je úplně vycucaný z prstu, sestra se trošku podobá sestře mojí kamarádky, matka i otec jsou vycucaní z prstu, ale u otcova původu jsem se trošku inspirovala u jednoho známého… Takže je to směs mých pozorování, úvah a tezí, postavy jsou lehce inspirované životem, ale jinak zcela smyšlené, stejně jako Adiny vztahy.
 
Kdyby se to všechno týkalo na sto procent tebe, asi bys to nezveřejňovala. (ptá se Jitka Ježková)
 
Pavla Horáková: Jsou takoví autoři, ale já takhle bohatý život nemám – nejsem vědecká pracovnice, jsem jen překladatelka a bývalá novinářka.
 
Proč mají všichni důležití muži v románu divná cizí jména? (ptá se Jitka Ježková)
 
Pavla Horáková: Se jmény v češtině mám potíž, protože všechna mají nějaký příznak – buď jsou to taková ta „slav“ a „mír“ jako Jaroslav a Jaromír, nebo jsou pro mě něčím hrozně nesexy, a na druhé straně jsou zas všelijaká módní jména… Třeba Maxe jsem chtěla generačně zakotvit, že je mladej, aby bylo jasné, že to je mileniál. Jméno Kaspar se mi prostě líbí a navíc koresponduje s původním Kasparem Hauserem – což vzniklo částečně náhodou, bylo to takové šťastné řízení osudu. Malé dítě kamarádky Nory se jmenuje Igor, Gregor hrdinčin bratr… Jména jsem zkrátka volila tak, aby se postavy nějak odlišovaly od většinové populace, aby se nejmenovaly jako každý druhý. I u hlavní postavy jsem přemýšlela, jak ji pojmenovat, protože všechna jména jsou nějakým způsobem poznamenaná, něco v sobě nesou. Nejprve to měla být Adéla, ale nakonec zůstalo u přezdívky. Původně byl na začátku textu odstavec: Já Adéla Sabová, vědecká pracovnice, pětatřicet let… Což mi redaktor vyškrtl, že to je hrozné klišé, když se postava takhle představuje. Tak jsem to smazala, ale dala jsem si pozor, aby tam to jméno někde padlo. Dvakrát se objeví oslovení Ado a dvakrát Aduško. A je to v anotaci na obálce.
 
Vypravěčka je celkem vtipná, ale tak nějak v podtextu… Jak jste při natáčení pracovali s tím, že aby to bylo vtipné i při poslechu?
 
Jitka Ježková: Já vlastně nevím, jestli je to vtipné i na to ucho…
 
Pavla Horáková: No, já jsem se smála. I když je to trapas smát se vlastním vtipům.
 
Jitka Ježková: To je dobře, že ses smála, protože mě to hrozně bavilo číst. Když jsem text začala číst nahlas, říkala jsem si, jestli v těch dlouhých větách dokážu udržet smysl. Tolik novotvarů jsem dlouho nikde neviděla. A nejen neologismů, ale i slov, která se nepoužívají úplně běžně. Je tam dost složitých, šroubovaných vět týkajících se různých odborných záležitostí. A pokud se něco týká přírodních věd, jsem koncích, takže si to musím přečíst třikrát, abych to pochopila. Pak stejně zjistím, že mi něco uniklo, a jdu po jednotlivých slovech, abych tomu dala intonaci, že vím, o čem mluvím… Jako čtenářka jsem si to strašně užívala a hrozně mě to bavilo, o něco hůř už se mi to četlo nahlas, ale bavilo mě to furt. Tak jen pořád doufám, že se to bude líbit i posluchačům.
 
Jste typ autora, který si čte svůj text nahlas?
 
Pavla Horáková: Nejsem, ale jelikož chodím na různá autorská čtení, velké kusy románu už jsem nahlas četla. Takhle dobře jako Jitka bych to ale nedala.
 
Jitka Ježková: To bych chtěla slyšet…
 
Pavla Horáková: Je to takové školácké. Neumím to podat s výrazem, snažím se tam něco dostat, ale přeříkávám se, což je mi trapné, když je to můj vlastní text.
 
Neproklínáte se pak při autorských čteních za to, co jste si to tam napsala?
 
Pavla Horáková: To se proklínám u jiných textů, které čtu do rozhlasu, a říkám si, co jsem to sama sobě způsobila, ale tady ne.
 
Pamatujete si svoje sny?
 
Jitka Ježková: Někdy si je pamatuju, ale mně se pořád něco zdá. Můžu usnout jen na deset minut v autě a vždycky se mi něco zdá. Neměla jsem jedinou bezesnou noc – někdy si pamatuju jenom pocit, někdy detaily, ale takhle dopodrobna jako Ada si své sny nevybavuju.
 
Pavla Horáková: Mám to taky tak – můžu usnout na deset minut a už se probudím ze sna. Imrvére.
 
Jitka Ježková: Nemůžu ovšem říct, že by moje sny byly zajímavější než můj život, že by v nich bylo něco, co bych chtěla zažít. Nejčastěji se mi zdají sny, které bych zažít nechtěla. Kromě toho, že mě vraždí nebo svléká z kůže, se mi od dětství zdá, že někdo, koho mám ráda, se ke mně nechová hezky. Jako bych se toho nějak podvědomě bála. Ty si dokážeš sny takhle zapamatovat?
 
Pavla Horáková: Když se ráno probudím a okamžitě si je zapíšu, tak jo.
 
Jsou sny v románu vymyšlené, nebo se vám zdály?
 
Pavla Horáková: To jsou všechno moje sny.
 
Jitka Ježková: Fakt? Tak to najdi nějakého Drlíka a můžeš psát jenom pro radost…
 
Pavla Horáková: Svoje „vynálezové“ sny jsem si léta zapisovala a říkala jsem si, co s tím budu dělat. Třeba že napíšu nějakou novelku, kde bude ženská postava, hloupoučká krasavice, které se zdají takovéhle sny a kterou si vydržuje nějaký bohatec. A on ji bude využívat, protože si její sny bude zapisovat a pak je zpeněží. Ale nakonec jsem si říkala, že když už mám tu Adu, použiju to tady, tak jsem to tam všechno dala. Všechny ty vynálezy se opravdu objevily v mých snech: například o rádiu, se kterým se dá fotit, telefonovat a lze na něm hrát hry, se mi zdálo, když jsem ještě měla Alcatel s dvojřádkovým černobílým displejem, takže to vypadalo jako úplná blbost. A za dva roky nato se objevily telefony s fotoaparátem a rádiem a dalo se na nich i něco zahrát. To jsem zpozorněla, protože to už byl asi třetí takový případ, takže jsem si své vynálezy začala zapisovat. A někdy jsou hodně zajímavé. Od té doby už mám i další snové vynálezy, které se do knihy nedostaly.
 
Nemáte od té doby, co jste četla Teorii podivnosti, divnější sny?
 
Jitka Ježková: Ne, nemám. Opravdu se mi zdá jenom o mém životě. A teď se mi třeba bude zdát o Pavle, protože jsem ji poznala. Ale není to tak, že bych sen viděla jako film. Vždycky jsem tam přítomna. Když jsem byla malá a dávali seriál Marco Polo, tak tam byl jeden díl, kdy přijel do Janova, kde řádil mor, a bylo to celé ponuré… O tom se mi pak pořád zdálo, ale přitom jsem tam byla já. K tomu, o čem se mi zdá, musím mít nějaký vztah.
 
A jak dlouho jste sbírala všechny ty podivnosti?
 
Pavla Horáková: Dvacet let. Asi od svých čtyřiadvaceti let jsem chtěla napsat román ze ženské perspektivy, jak inteligentní žena vidí svět, svoje tělo, vztahy a podobně. Těch věcí si všímám velice ráda a vášnivě, takže jsem si je zapisovala a poznamenávala. Když jsem slyšela Jitku číst, zase jsem si vzpomněla, že to jsou opravdu věci ze života. Například jak hrdinka běhá při tělocviku. Přesně si pamatuju, jak jsme ve čtvrťáku na gymplu běhaly jak trestankyně do kolečka, úplně jsem na té antuce umírala, a pak jsem zvedla hlavu a v oknech okouněli vyložení třeťáci a já najednou ještě přidala a zvedala kolena jako kůň v cirkuse… Tak to prostě chodí.
 
Které podivnosti vám jako interpretce nejvíc utkvěly?
 
Jitka Ježková: Nejvíc mi utkvěl celý princip… Fascinuje mně ta premisa – hypotéza, že všechny děje, co se staly, se dějí a budou se dít. Jak to trochu koresponduje s teorií strun, s nekonečným množstvím paralelních vesmírů.
 
Pavla Horáková: Není to z mojí hlavy. Propojila jsem new-age moudra s popularizovanou verzí kvantové mechaniky.
 
Byl to váš záměr od začátku?
 
Pavla Horáková: Nápad rozvést premisu, že čas vlastně neexistuje a všechno se odehrává naráz, vznikal postupně. Když jsem se o těch věcech dočetla, říkala jsem si, že by to docela mohlo fungovat. Hlavního milovníka, fatální mužskou postavu, po které Ada bude toužit, jsem pojmenovala Kaspar. A jeho matku jsem pojmenovala Valerie Hauserová, protože se mi to líbilo. A pak mě napadlo hodit si do Googlu jméno „Kaspar Hauser“, aby to náhodou opravdu nebyl někdo známý, a vyskočilo na mě heslo z Wikipedie o tom historickém případu. A tak jsem tam najednou tu časovou relativitu už rovnou měla.
 
Jitka Ježková: Ty to hrozně odkrýváš, necháváš si nakukovat pokličku!
 
Pavla Horáková: Teď už je to jedno, už je to napsaný!
 
Je to vlastně historka úplně jako z toho románu…
 
Pavla Horáková: No právě!
 
Jitka Ježková: A je to náhoda?
 
Pavla Horáková: Podle mě není.
 
Jitka Ježková: Podle mě to není to náhoda, když se mi to hodí. A když se mi to nehodí, tak to samozřejmě náhoda je.
 
Pavla Horáková: A stejně to bylo s Adou. Se psaním jsem hodně otálela, protože jsem neměla jméno hlavní postavy. Říkala jsem si, že to musí být jméno jako brus. Hlavou se mi honilo Ida, Ira, chtěla jsem krátké, dvojslabičné… Ale furt nic. Tak jsem si pak říkala, že to holt bude Adéla a bude se jí říkat Ado. Bylo mi líto, že za tím jménem není nějaký význam jako u Kaspara, ale pak mi došlo, že Ada Lovelace, dcera lorda Byrona, byla jedna z prvních vědkyň, průkopnice počítačové vědy, krásná žena se zajímavým životem… Takže zase bingo.
 
Více

Silné téma a silný zážitek

V audioknize PRAŽSKÉ JARO od britského spisovatele Simona Mawera účinkují hned dva interpreti: Robert Hájek a Jan Teplý. Jak se popasovali s tématem, "svými" postavami a čím byl pro ně příběh osobní?


Jak se vám líbil román Pražské jaro? Četli jste ho celý, nebo jenom „svůj part“?
 
Robert Hájek: Přečetl jsem celou knihu, tedy nejenom svou část, a líbila se mi moc. Když jsem pak svůj part četl ve studiu nahlas, uvědomil jsem si, nakolik hlasité čtení mění vnímání celého příběhu. Když text předčítáte, musíte se víc zamýšlet, co se doopravdy říká a co to znamená, musíte si to důsledněji představovat. Když jsem si text četl pro sebe jenom v duchu, kolikrát jsem se přistihl, že jsem něco jenom tak proletěl a musel jsem se potom vracet, abych věděl, o co přesně tam šlo, a abych si to pořádně představil.
 
Jan Teplý: Knihu jsem přečetl celou, nejenom svoji část, a rád. Od Simona Mawera se mi líbil už Skleněný pokoj a spisovatel mě zaujal i svým zájmem o Československo. Pražské jaro mě bavilo celé – líbí se mi, jak autor dokáže vytvořit velmi čtivý příběh na pozadí historických událostí. I když mi z toho bylo trochu úzko, když jsem si připomněl minulost a představil si tu naději tenkrát…
 
Co na příběhu upoutalo vás osobně?
 
Robert Hájek: Osobně mě na románu nadchla představa dvou mladých lidí, kteří se sbalí, vezmou batoh a vyrazí do světa. Můj protagonista nikdy nebyl mimo Velkou Británii, takže když vystupuje na starém kontinentě, poprvé ho nečeká po sto padesáti kilometrech zase moře, ale má obrovské lány možností, které končí na jedné straně někde v Asii a na druhé straně v Portugalsku. To je hrozně hezký obraz toho, jak je člověk při cestování malý. K tomu se vážou situace, do kterých se James s Ellie zamotají, když se dostanou do Prahy těsně před začátkem okupace vojsky Varšavské smlouvy.
 
Jan Teplý: Upoutal mě třeba detail, kdy jeden den na Karlově mostě hraje západní kapela, která zpívá anglicky, a druhý den tam už stojí tanky. Že ještě večer před okupací se obzory zdají být otevřené a druhý den ráno je najednou všechno jinak. Ten ve zkratce vyjádřený moment zlomu.
 
Jak byste charakterizovali svoji postavu, čím vám byla blízká, sympatická?
 
Robert Hájek: James má svůj specifický smysl pro humor, není to prvoplánový hezounek, ale inteligentní, fajn kluk, který nějakým způsobem dohání to, že není ten sebevědomý krasavec z vyšších vrstev. Je bezprostřední, trochu stydlivý, nemá moc zkušeností s holkama, což se do příběhu taky trochu promítne. Je to zkrátka takový nerd. Na Ellie, se kterou cestuje, nejvíc působí právě jeho humor. Vnímá ho jako vtipného společníka, což je pro něj výhra, protože se mu Ellie líbí.
 
Jan Teplý: Sam je diplomat, který si má z podstaty držet odstup, ale přesto se nechá strhnout vztahem s Lenkou. Ještě do poslední chvíle neví, jestli na něj třeba není nasazená… Pracovně musí být nedůvěřivý, ale najednou poznává život z té lepší stránky a autor s vývojem postavy zábavně pracuje. I jeho rozhodnutí, zda někomu pomůže, vychází z toho, co se mu děje v posledních dnech… Má odvahu a trochu se mu přeskládají hodnoty. Zajímavě dynamický je moment, kdy se protnou osudy obou vypravěčů, když se dva svobodní lidé dostanou do okupovaného Československa.
 
Jak jste s režisérkou „svou“ postavu, interpretaci jejího příběhu pojali?
 
Robert Hájek: Na začátku jsme se s režisérkou Jitkou Škápíkovou bavili o tom, jestli samotného Jamese nějak odlišovat. V textu je hodně postav, takže jsme se je snažili rozlišovat v daných situacích – například v dialogu Jamese a Ellie mluvím za Jamese trošku níž položeným hlasem a za Ellie zase výš –, ale nechtěli jsme, aby to působilo jako čtená divadelní hra. Víceméně jsme se snažili, abych hlavně převyprávěl příběh a nijak ho dál nedramatizoval, protože sám o sobě dramatický dost.
 
Jan Teplý: Jitka Škápíková mi v tom dala svobodu, takže jsme to přímo neřešili, ale občas jsme si něco řekli v průběhu natáčení. Šlo spíš o to, abychom se dostali do rozpoložení té postavy. Bavily mě Samovy vnitřní pochody. Už z titulu jeho povolání tam je jistá opatrnost, racionální přístup, služba Británii, ale mně od začátku nepřipadal tak jednoznačný, nebyl to žádný typický anglický suchar. Má v sobě skrytý humor, připadá mi zajímavější než lidé okolo něj – což byl evidentně autorův záměr, protože příběh sledujeme přes jeho perspektivu. Charakterizuje ho i jistá povrchní záliba v ženách, pak jakoby předvídatelný vztah s britskou kolegyní… Vysloveně si koleduje o to, aby ho zasáhlo něco nečekaného a hlubšího.
 
Jak vy sami vnímáte historické události srpna 1968?
 
Robert Hájek: Byl to pro mě silný zážitek i skrze ten příběh – na jaře povolily otěže moci, ale v srpnu přišla okupace a lidem zarazili kůl do srdce. Šla z toho hrozná beznaděj, muselo to být strašné. Ale když všichni nadávali na Rusy, zapalovali jim tanky a byli na ně naštvaní, tak se mi to vlastně dobře četlo, protože šlo o akční pasáže, ve kterých jsou dialogy a vyhrocené situace. Připadalo mi, že tahle část potřebuje trochu expresivnější vyjádření, aby to na posluchače dopadlo v celé své osudovosti.
 
Jan Teplý: O roce 1968 jsme si doma hodně povídali; třeba o tom, jak to probíhalo v divadle. Netroufám si říct, že vím všechno, ale zrovna o tomhle období jsem toho hodně četl a slyšel. Rodiče mi říkali, že jedenadvacátého srpna byli v ulicích… Ty události jsou pořád hodně živé, nikdy nevíte, komu se co urodí v hlavě a co se může stát. Je to pořád varující. Ta šeď, průměrnost, potlačování schopných lidí, že člověk nemohl dělat, co by chtěl – to bylo depresivní. Mám pocit, že ti, co to zažili naplno, pomalu umírají, takže je potřeba, aby se o tom neustále mluvilo – i na školách, aby o tom věděli mladí lidé. Narodil jsem se osm let potom, takže jako dítě jsem tušil, jak se věci mají, protože naši nebyli k jistým věcem hluší. Vyrůstal jsem v tom a mám to v sobě, i když mi v roce osmdesát devět bylo jen třináct, ale ta následující generace už to nezažila a neumí si to představit. Člověk si vybavuje ty šedé ulice, lidi, výrazy… Tohle je navíc dobrá knížka s příběhem, nejsou to jenom fakta. Podobně jako Skleněný pokoj si tohle téma říká o zfilmování.
 
Dozvěděli jste se o těch událostech něco nového?
 
Robert Hájek: To asi ne, protože o těch událostech hodně vím, takže jsem nenarazil na nic překvapivého.
 
Jan Teplý: Osmašedesátý znám hodně z knížek i z dokumentů a Mawerův pohled mi připadal vyvážený. Spíš mě chytily detaily tam, kde už je vyprávění naprosto smyšlené. Třeba z Lenčina setkání s Dubčekem – jak tam ukazuje její odvahu – mi bylo hrozně smutno i v kontextu příběhu její rodiny… Východní blok byl tehdy takový živý skanzen, taková zoo… Úplně na mě šla úzkost z toho, jak Mawer všechno sugestivně popsal. Jak už toho ale o té době vím víc, nic mě moc vysloveně nezarazilo, spíš mě to emocionálně rozbouřilo.
 
Autor Simon Mawer není Čech, ale líčí české dějiny. Promítl se ten „pohled zvenčí“ podle vás do příběhu?
 
Robert Hájek: Jako Čechovi a Pražákovi mi připadalo skvělé, jak hezky popisuje například Prahu nebo pohraničí. Ale občas jsme s režisérkou narazili na to, že jak je to anglický autor a hlavní postavy vlastně mluví celou dobu anglicky, do čehož se ovšem někdy musela vmísit čeština, tak to bylo v některých pasážích trošku složitější vyjádřit. Do češtiny se občas muselo vložit nějaké anglické slovíčko nebo české slovo, které se ale vyslovilo anglicky. Třeba když volají, že Lenka je v nemocnici Na Františku, musí si James české „Na Františku“ přepsat do notýsku jako „naphrantishku“. Takže jsme se vlastně museli popasovat s češtinou v češtině. Nebo v jedné pasáži se James s Ellie vydají na takový čundr a jsou hrozně překvapení, že stejní lidé, kteří přede dvěma dny seděli v kavárně, popíjeli a bavili se, najednou vyrazí do lesa a sbírají houby a borůvky, rozdělají oheň a hrají na kytaru. A autor to popisuje jako obrovský kontrast, který vlastně nezná, a člověk si říká, že to pro Angličany musí být něco divného.
 
Jan Teplý: Připadalo mi to tak komplexní, že si nic takového nevybavuju. Spíš jsem si všechny události připomněl a emočně mě rozvibrovaly. Mawer zmiňuje osudové osmičky, jak se na nás všichni vykašlali, a já si říkal, jaká je škoda, že nám nikdo nepomohl, kde jsme mohli být… Nebo jak Angličané prakticky dopředu počítají s tím, že ruská vojska přijedou, protože Sam se pohybuje hlavně v diplomatických kruzích, jejichž politikové a tajné služby věděli víc než běžní lidé. Odehrává se to vlastně v období, když už jsou vojska u hranic. Při tom šla ale z textu obrovská naděje přes Lenku nebo přes manžele Zdeňka a Jitku. Jsou tam všechny roviny, protože skepse je někdy na místě a komunistický moloch byl obrovský. Mawer velice dobře dávkuje naději se zklamáním, ten kontrast výborně funguje.
 
Jak jste se připravovali na natáčení?
 
Robert Hájek: Nejdříve jsem si přečetl celý text, pak jsem si vyselektoval „svoje“ části a potom jsem si do textu dělal poznámky. Třeba když bylo dlouhé souvětí, napsal jsem si k tomu: Pozor, neklesat hlasem, ta věta pokračuje! V textu je i pár francouzských slov, která jsme se nesnažili pronášet úplně správně francouzsky, ale raději jsem si je podtrhnul, abych si trochu jinou výslovnost uvědomil dřív, než k nim dojdu. Samozřejmě jsem si den před natáčením přečetl tu část, kterou jsme plánovali natáčet, abych věděl a měl to už zlehka v hlavě.
 
Jan Teplý: Pro mě byla největší škola práce na audioknihách Volkera Kutschera, které mají své specifické záludnosti, čtu je celé sám a jsou dlouhé, takže tohle už byla jen taková třešnička pro radost.
 
Co vám připadalo nejobtížnější?
 
Robert Hájek: Paradoxně hned první den mi to šlo až moc dobře – většinou bývá první den nic moc a pak to mívá stoupající tendenci. U mě to šlo spíš naopak. Tedy ne že bych se vyloženě zhoršoval, ale den ode dne jsem se začal víc zadrhávat. Možná jsem už byl trochu zahlcený, jak je to pro mě byla první audiokniha a nejsem na to zvyklý. Postupně jsem si čím dál lépe uvědomoval, co všechno to obnáší, a lekal jsem se toho až průběžně. Ale dopadlo to dobře, protože různá zaškobrtnutí naštěstí vychytala režisérka, která mě dobře vedla.
 
Jan Teplý: Celé mě to bavilo. Tím, že jsem načítal jen polovinu knížky, jsem si to užíval, a jsem rád, že mi vydavatelství dalo tuhle možnost a důvěru. Žádná pasáž mi nepřipadala vysloveně těžší, to spíš ve studiu jsou chvíle, kdy je těžké vůbec něco číst a člověk si potřebuje od toho hluchotěsna, kdy máte pocit, že se vám písmenka rozpíjejí před očima, chvílemi odpočinout. Jinak všechno pěkně plynulo… Obvykle mám raději dialogy, popisnějšími pasážemi se obecněji prokousávám hůř, ale protože jsme na tu audioknihu byli dva, nijak zvlášť mi to nevadilo. Dialogy člověka udržují v bystrosti, protože musíte skákat mezi postavami.
 
Posloucháte vy sami audioknihy?
 
Robert Hájek: První audioknihu jsem slyšel, když u nás měl filmovou premiéru Harry Potter a já jsem v té době hrál podobně brýlatého Macha ve filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Oslovili mě, abych v převleku za Harryho Pottera zahajoval premiéru a dostal jsem k tomu osm kazet s příběhy Harryho Pottera, které neopakovatelně namluvil Jiří Lábus. Tak jsem je pak poslouchal a strašně mě to bavilo. Tudíž mi připadá fajn, že teď audioknihu sám namlouvám.
 
Jan Teplý: Zatím ještě ne, ale mám jich doma pár nachystaných. Nedávno jsem si pustil kousek „vlastní“ audioknihy Tichý zabiják, abych se znovu dostal do příběhu Gereona Ratha před natáčením dalšího dílu Goldstein, ale stihl jsem jen pár kapitol.
 
 
Více

OneHotBook na červnovém Knihexu 09

V sobotu 8. června za námi přijďte do pražských Kasáren Karlín na Knihex.


Kdo nestihl květnový veletrh SVĚT KNIHY nebo jen nemá rád "velké akce" či tam i zašel, ale nemůže si nechat ujít další literární festival, ten v sobotu 8. června zamíří do Kasáren Karlín (Prvního pluku 20/2, Praha 8) na Knihex (a nenechá se zmást ani číslem ročníku 09 v roce 2019). Tenhle pravidelný "malotrh" nebo knižní jarmark, ale každopádně příjemnou literární událost, máme rádi nejen jako návštěvníci, ale hlavně coby účastníci. Tentokrát se navíc koná v širším centru Prahy (nedaleko zastávky metra Florenc), takže budete mít odevšad blízko tam zajít nakouknout. My budeme mít tradiční slevu 25 % na veškerý sortiment včetně novinek a chybět nebude ani akce 2 + 1 zdarma = ke každým dvěma zakoupeným audioknihám na CD dostanete další (z bonusového výběru více než 20 titulů) ke stažení z portálu Audiolibrix.cz zadarmo.
 

Od 15 hodin navíc představíme audioknihu od držitelky Pulitzerovy ceny Donny Tartt, novinku Tajná historie. Tenhle fascinující příběh je nejen úžasná lahůdka pro stylistické estéty, kteří si labužnicky užívají každé slovo literárního díla, ale zároveň napínavá detektivka naruby a psychologická studie toho, co dokáže člověka přivést ke zločinu. Předčítat vám z ní bude interpret Daniel Bambas, s nímž o románu můžete následně pobesedovat za přítomnosti režiséra audioknihy Michala Bureše, který zodpoví i ty nejzáludnější audioknižní otázky.
K události na Facebooku se můžete přidat >> ZDE


A na to se vlastně těšíme úplně nejvíc. Že se v sobotu od 10 do 20 hodin konečně odtrhneme od monitorů, nahrávacího studia a mikrofonů a budeme si o audioknihách a literatuře povídat s těmi, pro které to všechno děláme. S vámi! Přijdete?
 

Více

Člověka je těžší rozplakat než rozesmát

Herec David Novotný se rozpovídal o románu NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH, o mužích a ženách i o tom, nakolik je obtížné pracovat s dojetím nebo naopak s humorem.

 

Erich Maria Remarque je známý spíš jako autor válečné literatury. Román Nebe nezná vyvolených ale pojednává o životě a smrti z jiné perspektivy. O čem byl pro vás osobně?
 
Jak napovídá název, příběh vypráví o tom, co je mezi nebem a zemí, o pomíjivosti pozemského bytí a lidského života. Naznačuje, že když člověk zahlédne světlo na konci tunelu, uvědomí si, jak předtím vlastně žil. I lidé okolo najednou působí jinak a je důležité, zda jsou schopni podobného vhledu. Je to román o setkání dvou lidí, je to dialog, a vypovídá samozřejmě i o lásce a vztazích. To mě zajímá a baví, protože za takových okolností se dají solidně vymalovat lidské charaktery: jak na sebe postavy narážejí, reagují, komunikují, jak se to mezi nimi přelévá…
 
Proč podle vás ten příběh dlouhodobě oslovuje tolik lidí? 
 
Je a vždycky bude aktuální. Díky tomu, že je o vztahu, respektive o vztazích, o mužích a ženách, o věcech, které nás můžou potkat, a které neovlivníme… Také je v něm spousta poloh a míst, kde postavy reflektují samy sebe, dostanou se do nějaké situace, kterou řeší v dialogu, a potom se ponoří do svých myšlenek, které jim ale různě utíkají. Místy by to mohlo působit až pateticky, na naši dobu možná trochu pomalu nebo přehnaně. Ale stačí zapátrat v hlavě, vzpomenout si na svá vlastní mladá léta, a člověku je najednou jasné – navíc s ohledem na situaci protagonistů –, že se to do příběhu hodí.
 
Jaký máte k dílu autora vztah?
 
Už si moc nepamatuju, jaký dojem ve mně román Nebe nezná vyvolených přesně zanechal v období kolem patnácti let, kdy jsem ho četl poprvé, ale stoprocentně jsem musel brečet. A slzu jsem uronil i teď, protože je to ve finále prostě hrozně dojemné, a když si to člověk pustí moc k sobě – už mám přece jen odžito a už mi v životě taky někdo umřel –, tak se všechno, co má v sobě nastřádané, projeví. V pubertě jsem četl i další Remarquova díla, protože mě jimi zásobovala maminka s tím, že: „Tohle je dobrý, to si přečti.“ Začínal jsem myslím románem Na západní frontě klid, to byl takový výkop, a hned mě zaujal autorův styl, jazyk.
 
Uvědomujete si rozdíl mezi svou tehdejší a současnou čtenářskou zkušeností?
 
Bylo to pro mě tenkrát hutné. Myslím si, že rozdíl spočívá v docenění určitých situací a témat, jimiž se text zabývá, a které jsem tehdy rozhodně, i vzhledem k nedostatku životních zkušeností, jaksi „neuvnímal“. Spíš mě to uhranulo, bylo to jako rána pěstí, říkal jsem si: „Ty lidi, TY LIDI mají tyhle osudy.“ Teď jsem už v Remarquových dílech schopný vnímat navíc konkrétní věci, které pro mě mají přesah, paralelu.
 
Jak jste se rozhodli s režisérem Michalem Burešem výpověď mladé Lillian a stárnoucího Clerfayta představit dnešním posluchačům? Přizpůsoboval jste projev perspektivě dané postavy?
 
Lillian jsem se snažil pojmout velmi něžně, tence – instinktivně tak, jak mě to napadlo rovnou – on ten první dojem nakonec bývá správně. A Clerfayt jsem hlasově v podstatě já. Pohrával jsem si pak spíš s těmi epizodními figurkami. Lillian vidím kvůli té nemoci jako téměř průsvitnou vílu, jako tenkou nitku, která je ale velmi silná, takže Lillian je vlastně spíš taková režná niť. Vymýšlet pojetí různých postav mě hodně baví, jsou to jen takové náznaky, ale protagonisté musejí mít lidský, hutný základ. To „těstíčko“ musí být člověk a pak stačí jenom drobet charakterového zabarvení. U dětských audioknih to nemusí být tak subtilní a můžu se do toho výrazněji položit.
 
Jak se vám v partech, ve kterých hovoříte z pohledu Lillian, dařilo měnit hlas a dikci? Bylo pro vás těžké udržet se po celou dobu čtení „na stejné vlně“?
 
Nejlepší je načítat audioknihu s minimálními časovými odstupy, ale to vzhledem k mému vytížení bohužel není vždy možné. I teď se mi při nahrávání jednou stalo, že jsem se po delší pauze trochu ostýchal a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Když se ale během čtení nemůžu hned naladit „na správnou vlnu“, zvukař s režisérem mi pustí kousek z předchozí frekvence, a zase to mám.
 
Dojala vás nějaká část příběhu, když jste si ho četl nebo i pak při natáčení ve studiu? „Pustil“ jste to na mikrofon?
 
Dojala. Ale ne vždy to v režii vezmou, protože když je člověk dojatý, má v krku jakoby knedlík. Ze zkušenosti vím, že je nejhezčí, když tam to dojetí je, ale člověk ho úplně nepustí a pokusí se ho udržet. To je ovšem hrozně těžké. Je to vlastně nepřirozené, protože už ten knedlík v krku mám, připadám si, že budu za chvíli brečet, ale je potřeba ještě ho udržet a „na něm“ něco vyprávět. To je to zlato a bývá to zajímavé. Jenže to se buď přihodí anebo ne, nelze to cvičit. Musím si to prožít a pak to tam je.
 
Jak jste s režisérem pracovali s patosem, aby byl přítomen v potřebné míře, ale nepřesáhl ji?
 
Instinktivně. (směje se)
 
Ve vydavatelství OneHotBook jste často interpretoval spíše vtipně laděné texty nebo dětské audioknihy. Čtete raději humorné příběhy, nebo si užíváte i tragiku?
 
Tragickou postavu jsem hrál i v audioknize Terror – hodného doktora, který měl podnětné myšlenkové pochody a zajímavý dějový oblouk. V Umině verzi jsem byl jako František neboli F. čiperný a prudký chlapík, ale také mi ho bylo místy líto. Je mi to vlastně jedno, mám rád obojí. Když je člověk vtipný – což platí stejně i na jevišti, v televizi nebo ve filmu –, je humor samozřejmě vděčnější a já k němu mám asi přirozeně blíž. Ale umím být i melancholický, smutný nebo zoufalý. Podle mého názoru je těžší a vzácnější člověka rozplakat než rozesmát, protože rozchechtat lze skoro každého, ale rozpláčeš málokoho. Lidé víc zkoumají, jestli to, co jim předvádíš, myslíš vážně, jestli to není nějaká „šmíra“. Oproti tomu, když vtipkuješ, tolik to neanalyzují. Baví mě ale obě polohy a vážím si režisérů, že mě obsazují do různorodých úloh.
 
Nedá se tedy říct, že je pro vás něco snazší nebo složitější?
 
Obecně když čtu, mám rád dialogy a hodně přímých řečí, protože pak si ty postavy v daných situacích dovedu lépe představit. Popisy si nijak zvlášť neužívám, potřebuju, aby spolu mluvili lidi.
 
Když vámi jako interpretem text přímo prochází, vnímáte víc styl autora, to, jakým způsobem utváří text?
 
Remarque dokáže rozehrát strohý a přesný dialog, ale vedle toho zároveň předkládá niterné vhledy a sebezpyt protagonistů, v němž se úplně rozkošatí a rozpoetičtí. Až je to s podivem, co dokáže takovými prostředky vyjádřit: kdy postavy pohlédnou pravdě do očí, kdy si něco nalhávají a kdy lžou sobě navzájem nebo spolu jen hrají obligátní komunikační hry… V tom je Remarque silný, kolik toho o lidech ví a jak to dokáže formulovat.
 
Co třeba?
 
Ví toho hodně nejen o mužích, ale i o ženách. Já bych asi o ženských psát neuměl, protože mi není vždycky jasný jejich způsob přemýšlení a náhled na věci. Nechci zabíhat do klasických klišé, ale intimní situace mezi mužem a ženou se v tom románu objevují v úplné nahotě a Remarque je prostě umí. Není to žádný popis à la macho a hysterka – jsou to živí lidé, jedni z nás, ale jsou jiní, protože jejich vnímání je vyhrocené určitou blízkostí smrti, zejména u Lillian. Autorův vhled do ženské duše je neuvěřitelný, tak jsem rád, že tomu můžu porozumět alespoň skrze něj. Já sám to moc neumím. A proto mi asi pánbůh nadělil ze čtyř dětí tři holky… (směje se)
 
Jaký je váš vztah k závodění a závodním autům? Bavilo vás zachycení závodního prostředí v meziválečné době?
 
Hned jsem si vybavil staré filmy s Eliškou Junkovou a znovu si uvědomil, jaké to asi bylo za tehdejších podmínek ne-bezpečnosti. Že nebyli vůbec chránění, auta byla takové skořápečky a závodníci jezdili mnohem delší okruhy. Ačkoli teď je to všechno mnohem rychlejší, protože technologie šla mílovými kroky dopředu. Rád se koukám na formule a představuju si, jaký adrenalínek asi zažívali tehdy s tou čapkou, rukavicemi, šálou a brýlemi. Svým způsobem je to romantické.
 
Více

Být jako hudební nástroj

Herečka Milena Steinmasslová, interpretka audioknihy SKLENĚNÝ POKOJ, prozradila, jaký má vztah k postavám románu, čím jí jsou či naopak nejsou blízké, co ji nejvíc zaujalo na příběhu a jak se jí četl.

 
Čím příběh vily a „skleněného pokoje“ nejvíc oslovil vás jako čtenářku a pak jako interpretku?

Jako čtenář z toho můžu mít nějaký dojem, ale potom jako interpret ten dojem musím zpracovat a zprostředkovat. Je to příběh plný vnitřního napětí, protože všechny jeho soukromé zákruty se odehrávají na pozadí velké tragédie téměř celé Evropy a zejména jedné malé země uprostřed, z čehož vzniká poněkud svízelný pocit. Člověka ten příběh sevře, není mu u něj lehko. I když autor historický kontext nijak zvlášť nezdůrazňuje, čtenář nebo posluchač tuhle nedávnou minulost zná a tuší, co může židovskou rodinu čekat, co budou postavy muset podstoupit. V ději má roli i zlehka nastíněné téma homosexuality, které je v poslední době všude hodně vidět, ale autor Simon Mawer s ním dokázal pracovat subtilně, jako s kořením, není doslovný a netlačí příliš na pilu. Co se sexuality v románu obecně týče, některé obrazy si nedokážu představit, že budou ve filmové adaptaci natočené, protože je není úplně snadné ani jenom číst. Ale zároveň v tom není žádná vulgarita, ani výrazová, ani jiná. 
 
Co pro vás bylo při natáčení nejobtížnější?
 
V textu jsou neuvěřitelně dlouhá souvětí, někdy i přes půl stránky. Každá kapitola je psaná trochu jinak, v jiném rytmu. Někdy se rytmus a struktura vět promění třeba dvakrát na jedné stránce, protože se děj přesune z jednoho místa na druhé, kde to běží jinak. Nedokážu říct, do jaké míry je to přítomno už v originále a do jaké míry to vzniká překladem. Tohle pro mě byl docela oříšek, tam jsem musela jako interpret zapracovat, „mákla“ jsem si. 
 
Co taková práce na audioknize, to „máknutí si“, pro interpreta všechno obnáší?
 
Je to, jako kdybyste se učili hrát skladbu na nějaký nástroj – ale tím nástrojem jste vy a partiturou je pro vás text. V partituře máte určitý rytmus, jistý význam a nějaký příběh. Totéž je v textu – máte slova, která nesou faktický význam, slova, která nesou emotivní náboj. Je tam za sebou třeba patnáct vět, které jsou jednoduché, úderné, do tečky – to znamená, že se najednou prudce změní rytmus, jako kdybyste z tříčtvrtečního taktu přešla do pochodového rytmu. Pak to najednou skončí a vy se ocitnete v souvětí, které jde přes půl stránky a pointa je až na konci. Takže stejně jako u hry na hudební nástroj musíte zápis rozebrat, pochopit a interpretovat.
 
S tímhle textem to tedy byla pořádná zabíračka?
 
Jsou texty, s nimiž se seznámíte, a když pak na ně vkročíte, jako byste si stoupli na surfařské prkno. Pokud se třeba nepřeřeknete, tak si vás ten text na prkně podává, jako když jedete na vlně. Pak jsou texty, kde žádné vlnky ani podávání nefungují, a vy jste prostě na rozbouřených vlnách – občas si musíte na to prkno lehnout a zabírat rukama, abyste divoké úseky nebo příliš tiché vody přejeli.
 
Čtenář knihy si rytmus textu často vůbec neuvědomuje…
 
U audioknihy by si ho posluchač v podstatě také neměl uvědomit. Čtenář akceptuje rytmus, který mu při četbě knihy naskočí bezděky, ale nepřemýšlí nad ním. Možná se mu někdy stane, že se zasekne někde uprostřed dlouhého souvětí a bude se muset vrátit nebo si řekne, že nemusí vědět všechno, a čte dál. Interpret by tu práci měl v audioknize udělat za něj, aby i posluchači rytmus připadal přirozený a on díky němu souzněl s příběhem.
 
V románu Skleněný pokoj je hlavní postavou spíš dům než jeho obyvatelé… Jak jste to vnímala vy?

Když si nějaký text čtu a už vím, že ho budu vyprávět, není to pak úplně běžný čtenářský zážitek. Za ušima už se usazují myšlenky, co byste si měli pamatovat, abyste se na to připravili. Nečtete to jenom tak, že si projdete příběhem. Vnímám, že ten dům možná není ani tak hlavní postavou, jako spíš průsečíkem všech osudů. Takže když některá z postav ztratí k tomu domu vztah nebo ji život odvane do dálky, příběh se k ní už nevrací, protože už se zkrátka nenachází na křižovatce všech cest a směřuje jinam.
 
Oblíbila jste si nějakou postavu víc než ostatní?
 
Snad každá z postav Skleněného pokoje si v sobě nese něco, proč není tak docela mým favoritem. Ze všech se mi nakonec zdála nejsympatičtější Hana, protože vždycky platí za své činy. Hodně figur tam dělá nějaká rozhodnutí a pak má tendenci se rozhlédnout, kdo jiný by za to zaplatil. Nebo si neuvědomují, že když udělají rozhodnutí, rozhodují tím o věcech, které budou následovat. Takový přístup mi není příjemný ani v reálném životě. Když provedu volbu, nemůžu se tvářit, že z ní nic nevyplývá. Postava Hany je však za své volby ochotná platit. Neschovává se za nic, za nikoho, a to je mi hrozně sympatické. Vzdor tomu, že to možná není ten nejsnazší přístup k životu, ale mně je blízký a takové lidi mám ráda – i když s nimi třeba nesouhlasím nebo jim nerozumím –, ale pro mě je tohle strašně důležité a Hana to má.
 
Jak se vám příběh četl, když vám byly mnohé z postav nesympatické? 
 
To je profese. Člověk čte jinak coby čtenář a jinak jako interpret, ty dvě polohy se ne vždycky úplně kryjí. Když jste jako vypravěč v daném okamžiku a v příběhu figury, musíte ji obhájit, protože její pravda existuje. To, že mi není blízká, ještě neznamená, že její pravda není relevantní. Pokud bych si vzala třeba postavu Liesel a postavila ji do skutečného života, je to člověk, který chce mít hezký život a hezký dům a hezké auto a chce, aby děti byly zdravé, a hlavně chce být šťastný. Nechce, aby mu něco nebo někdo z okolního světa to jeho štěstí kazil. To není nic zavrženíhodného, hodně lidí žije tak, že nechce vidět například nemocné či chudé; protože když jsou chudí a nemocní, asi udělali něco špatně. To mi není blízké, ale neznamená to, že její pravda neexistuje. Když tedy čtu její pasáž, tu její perspektivu obhájím.
 
Měnila jste nějakým způsobem projev v pasážích, které se víc zaměřují na perspektivu jedné z postav?
 
Po dohodě s režisérkou jsem se snažila, aby ty změny byly velmi decentní. Ten člověk jinak myslí, takže se něco jemně promění v tónu hlasu a v tempo-rytmu. Ale v žádném případě to není přímočará změna hlasu, jako když dabujete animované filmy – což je mimochodem krásná práce, kde měníte hlas, protože jste jednou tlustej a jednou malinkej. Ale je to jiná kategorie. Používala jsem tedy jen jemné prostředky. Jitce Škápíkové věřím, protože je ostřílená režisérka, ať už rozhlasových hraných věcí nebo dokumentů či audioknih. Cokoliv si vezmete na mikrofon, na to má cvičené ucho.
 
Který konflikt v příběhu vám zásadněji utkvěl?
 
Zase jsme u té Hany – ale dost deprimující mi připadal vývoj jejího vztahu s nacistickým vědcem, který se na začátku jeví téměř jako sympaťák, a nebudu úplně prozrazovat, jak končí. Ten zvrat a vztah i to, že Hana nedohlédla možné hrůzy – to nebyla ani její hloupost ani její zbabělost, to si prostě neuměl představit nikdo.
 
Co pro vás znamená práce s mikrofonem ve srovnání herectvím na jevišti a na kameru? 
 
Pro mě je to pořád jeden druh herectví – pracuji se slovem, s jeho významem a emocí, a se situacemi a jejich významem. Pak už je tam jenom technická stránka věci a otázka toho, kolik lidí se na tom podílí. Tady nevidím do zákulisí, ale přímo při nahrávání jsme tři – režisérka, mistr zvuku a já –, kdežto v divadle máte kostýmního výtvarníka, výtvarníka scény… a nemluvě o filmu. Tam je těch vlivů, které spoluvytvářejí výsledný obraz, daleko víc a jsou stejně důležité. 
 
Posloucháte vy sama audioknihy a mluvené slovo?
 
Audioknihy jsem vlastně začala poslouchat až díky tomu, že mě režisérka Jitka Škápíková pozvala k nahrávání románu Arta Paasilinny Stará dáma vaří jed, kterou jsem natáčela ještě s Janem Zadražilem. To jsem si řekla, že když to můžu nahrávat a baví mě to, tak bych mohla i poslouchat. Baví mě detektivky – moc se mi líbí třeba trilogie Lewis a další krimi ze Skotska od Petera Maye s Jiřím Dvořákem. Pak se mi líbí rozhlasové Toulky českou minulostí – to poslouchám a vracím si to, protože vždycky zapomenu, jak se jmenovala která knížata, proto si to musím pustit znovu. Teď jsem poslouchala i Povídání o pejskovi a kočičce v podání Dejvického divadla, což se všem šíleně povedlo, je to rozkošné. A pan Vladimír Javorský natočil audioknižní Mumínky tak fantasticky, že by měl dostat speciálního mumínkovského Oscara.
 
Při jaké činnosti či aktivitě audioknihy posloucháte?
 
Poslouchám při žehlení, nebo když uklízím a nedělám při tom rachot – tedy při luxování ne. Poslouchám i za volantem, což možná není úplně ideální – ten příběh si nějakou pozornost přece jenom vezme –, ale zase mi nevadí zácpy či šňůra na dálnici. Docela hezky by se mi při audioknihách usínalo, ale nechci mít v ložnici nic, co by svítilo…
 

 
 

 

Více

Svět knihy 2019

Blíží se každoroční festival literatury na pražském výstavišti, takže jsme pro vás nachystali spoustu novinek a bohatý program.

 
Náš stánek najdete na stejném místě jako předchozí roky pod číslem L207 a nebude chybět sleva 25 % na veškerou naši produkci či oblíbená akce 2 audioknihy na CD + 1 ke stažení zdarma. Navíc jsme dali dohromady také zajímavý program s našimi herci i spisovateli a pokřtíme čerstvé audio přírůstky. A na co se můžete od čtvrtka 9. do neděle 12. května na Světě knihy 2019 těšit?
 

PÁTEK 10. května 2019
13 – 13.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audiokniha roku 2018
Asociace vydavatelů audioknih představí vítěze šestého ročníku soutěže o nejlepší audioknihu roku, a to v deseti kategoriích. Chybět nebude herec Jan Vlasák za ansámbl hlavní cenou ověnčené audioknihy Terror ani její režisér Hynek Pekárek a na místě bude samozřejmě i Petr Čtvrtníček, jehož interpretační výkon zajistil audioknize Český ráj prvenství v kategorii Nejlepší jednohlasá audiokniha. Besedu moderuje Denisa Novotná.
 
 
SOBOTA 11. května 2019
10.30 – 10.50
Stánek L207 – Levé křídlo
TICHÉ ROKY autogramiáda
Nechte si podepsat audioknižní novinku její autorkou Alenou Mornštajnovou a interpretkou Klárou Suchou.
 
11–11.50
LITERÁRNÍ SÁL – Levé křídlo
Hlasitý křest audioknihy TICHÉ ROKY
Nový román Tiché roky vyšel čerstvě jako kniha i audiokniha. O vzniku jeho zvukové podoby pohovoří herečka Klára Suchá a režisérka Jitka Škápíková, autorka Alena Mornštajnová zase prozradí, jak se jí poslouchal vlastní příběh. Společně pak audioknihu také slavnostně pokřtí.
 
11.30–12.00
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Hledání pokladu se SPRÁVNOU PĚTKOU
Oblíbená dobrodružná dětská série vychází jako audiokniha a s jejím prvním dílem Správná pětka na ostrově pokladů se budete moci seznámit naživo. Zábavné dobrodružství pro děti bude kočírovat herečka Michaela Maurerová a spolu s oceněnou zvukařkou audioknihy Karolínou Škápíkovou i s redaktorkou Terezou Filinovou možná objevíte opravdický poklad!
 
16–16.50
SÁL FANTASY & SCI-FI – Pravé křídlo
Audioknihy budoucnosti
Jak se točí fantastické audioknihy ve vydavatelství OneHotBook, v čem se bude pokračovat a co se chystá nového? Jak se do projektů lákají zajímaví herci a které tituly jsou největšími srdcovkami pro redaktory a režiséry? A kdy konečně vyjde další Mycelium? Zeptejte se tvůrčího týmu (redaktorka Šárka Jančíková, režisérka Jitka Škápíková a další), který vám předpoví audioknižní budoucnost.

16.30–17.30
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Detektivové na dovolené
Co se stane, když komisař Maigret opustí Paříž a Hercule Poirot se vydá k moři? Ale ani bratr Cadfael na zaslouženém odpočinku nezahálí. Potrapte své šedé buňky mozkové a přijďte si poslechnout, jak vznikaly audioknihy Maigret na dovolené, Zlo pod sluncem a Zázrak svaté Winifredy se slovutnými detektivy v hlavních rolích. Prozradí vám to herci Lukáš Hlavica, Jan Vlasák a Pavel Soukup i režiséři Michal Bureš a Hynek Pekárek.
 
 
NEDĚLE 12. května 2019
12–13.00
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Kdyby zdi mohly vyprávět
Příběh vily Tugendhat se letos dočkal filmového, ale i audioknižního zpracování. Česká historie očima britského autora Simona Mawera se k uším posluchačů dostává v podobě audioknih Skleněný pokoj a Pražské jaro. O tom, jak vznikaly, s publikem pohovoří Milena Steinmasslová, Robert Hájek, Jan Teplý a režisérka Jitka Škápíková.
 
 
 
Jak je vidno už z našeho PROGRAMU, na literárním festivalu a veletrhu SVĚT KNIHY představíme spoustu novinek, které budou na místě již k dostání. Jedná se o tyto tituly:
 

Ceny AUDIOKNIHA ROKU 2018 ovládl TERROR

Máme velkou radost, že naše tituly obhájily své místo v každoročním audioknižním klání a obdržely celkem 5 ocenění včetně ceny nejprestižnější.


Ve středu 24. dubna 2019 odpoledne byly vyhlášeny ceny Audiokniha roku 2018 udělované porotou pod záštitou Asociace vydavatelů audioknih (AVA) nejlepším titulům předcházejícího roku. Slavnostní vyhlášení vítězů již šestého ročníku proběhlo v pražském kině Atlas a programem provedl moderátor Jan Kovařík. Vydavatelství OneHotBook získalo letos nejvíce nominací, měli jsme tedy mnoho želízek v ohni a byli jsme hodně napnutí – nakonec jsme obdrželi celkem 5 ocenění včetně "hlavní"ceny ABSOLUTNÍ VÍTĚZ.
 

O nejlepších audioknihách roku 2018 rozhodovala osmnáctičlenná odborná porota, která v čele s recenzentem a popularizátorem audioknih Jakubem Horákem vybírala nominace z 94 přihlášených audioknih od 22 vydavatelů.
Jako v předchozích ročnících i letos rozhodla o nejlepším audioknižním obalu v kategorii Nejlepší obal asociace Syba, mj. vyhlašovatel soutěže Obal roku. Získala ho výpravná audiokniha Povídání o pejskovi a kočičce, v níž oblíbené pohádky dvou titulních postav vyprávějí herci Dejvického divadla v čele s „pejskem“ Jaroslavem Pleslem, Veronikou Khek Kubařovou jako kočičkou a Ivanem Trojanem coby vypravěčem. Místo Čapkových všeobecně známých obrázků doprovodily audioknihu ilustrace výtvarného dua Tomski&Polanski, kteří svou aktuální verzi pojali jako poctu autorovi, a s jejichž obrázky konceptuálně pracoval náš "dvorní grafik" Jindřich Loučka. „Byla to naprosto výjimečná spolupráce s báječným kolektivem herců Dejvického divadla a myslím, že výsledek pobaví malé i velké posluchače,“ prohlásila o audioknize režisérka Jitka Škápíková.
Stejný titul zabodoval i v kategorii Nejlepší zvukový design, který uděluje speciální porota, jíž zaštiťuje Fakulta zvukové tvorby HAMU. Cenu převzala zvukařka Karolína Škápíková, která neskrývala své nadšení a překvapení.
 

V kategorii Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba získala prvenství audioknižní verze novely Český ráj, jejíž „rozmluvy ze sauny“ bravurně zprostředkoval Petr Čtvrtníček. „Když jsem pana Čtvrtníčka slyšel, řekl jsem si: Jo, jo, jo, ty vole, to je přesně ono! Kdyby z toho měl být snad jednou film nebo seriál, musel by jedním z těch chlapů být. Je to skvěle načtené, interpret nádherně podtrhl tragikomičnost těch mých postav. Řezal jsem se smíchy, když jsem to slyšel,“ prohlásil autor prózy Jaroslav Rudiš, jehož pocity pravděpodobně sdílela i porota.
 

V kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba i v kategorii Absolutní vítěz exceloval velkolepý, šestatřicetihodinový audioknižní projekt Terror, sugestivní román Dana Simmonse v režii Hynka Pekárka, v němž tragický příběh ztracené námořní výpravy střídavě vypráví 11 jejích účastníků, jejichž partů se zhostili Martin Stránský, Vladislav Beneš, David Novotný, Ivan Lupták, Jan Vlasák, Robert Mikluš, Petr Jeništa a další. „Je to náš zatím největší audioknižní projekt s jedenácti herci vybranými tak, aby co nejvěrněji zhmotnili představu o naturelu postav. Posluchač se ocitá mezi námořníky, nahlíží přes rameno kapitánům, asistuje u rutinní činnosti posádky, prodírá se nehostinným ledovým polem, mrzne, strádá, bojí se a vymýšlí plán na přežití,“ uvedl ředitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař. A režisér Hynek Pekárek jej stručně doplnil: „Je to síla!“
 
 
Jistým způsobem nás potěšilo i to, že naše audioknížky, které nedosáhly na prvenství, se k němu už blížily hodně těsně. V kategoriích jako Nejlepší interpret se na druhé místo dostal Jaroslav Plesl (Na západní frontě klid) a na třetí pozici se umístil Martin Stránský (Terror). V kategorii Nejlepší audiokniha pro děti a mládež se na druhou pozici vyšplhal titul Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema a třetí Nejlepší jednohlasou četbou se stala nahrávka Stín kapradiny. Na třetí místo se v kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba dostal i náš bestseller Hana a v sekci Mluvené slovo mimo kategorie byly třetí Příběhy Staré dámy. A ve výběru za Nejlepší design byly vítězi v patách Malé ženy, které ilustrovala Maria Makeeva. Přehled všech oceněných včetně obsazení druhých a třetích míst najdete na www.audiokniharoku.cz.
 
 

Poslouchat vlastní text...

Jak se zážitek z audioknižní verze románu TICHÉ ROKY zamlouval jeho autorce?


Román TICHÉ ROKY Aleny Mornštajnové vychází zároveň jako kniha i coby audiokniha. Co nám o svých dojmech z audioknižní verze prozradila sama spisovatelka?

"K práci na knize patří i korektury. Autor je odsouzen číst svou knihu stále dokola a snažit se za pomoci redaktora vyhledat a odstranit veškeré nedokonalosti a případné nesrovnalosti. Když šly Tiché roky konečně do tiskárny, ulevilo se mi a měla jsem pocit, že znám text knihy nazpaměť.
Zároveň s knihou tentokrát vychází i audiokniha. Jakmile byla načtena, vydavatelství mě požádalo, abych si Tiché roky poslechla a zhodnotila, jak se mi zpracování líbí. Moje první myšlenka byla: Zase? Mám poslouchat text, který jsem sama napsala a který znám skoro zpaměti?
A pak jsem si pustila prolog, první kapitolu a druhou… a hlasy interpretů mě vtáhly do děje a okouzlily natolik, že jsem si audioknihu poslechla celou.
Klára Suchá dodala Bohdaně křehkost a zranitelnost, stala se jejím vnitřním hlasem a naprosto přesně vystihla pocity, které jsem dívce přisoudila. Miroslav Hanuš v roli vševědoucího vypravěče dokázal v každé větě rozpoznat to správné slovo, na které je třeba položit důraz, aby posluchač pochopil Svatoplukovy prožitky a motivace. Oba hlasy k sobě ladí, doplňují se a vyvolávají potřebu poslouchat dál. Oběma interpretům děkuji, že postavám Tichých roků vtiskli duši."

 

Více