Silné téma a silný zážitek

V audioknize PRAŽSKÉ JARO od britského spisovatele Simona Mawera účinkují hned dva interpreti: Robert Hájek a Jan Teplý. Jak se popasovali s tématem, "svými" postavami a čím byl pro ně příběh osobní?


Jak se vám líbil román Pražské jaro? Četli jste ho celý, nebo jenom „svůj part“?
 
Robert Hájek: Přečetl jsem celou knihu, tedy nejenom svou část, a líbila se mi moc. Když jsem pak svůj part četl ve studiu nahlas, uvědomil jsem si, nakolik hlasité čtení mění vnímání celého příběhu. Když text předčítáte, musíte se víc zamýšlet, co se doopravdy říká a co to znamená, musíte si to důsledněji představovat. Když jsem si text četl pro sebe jenom v duchu, kolikrát jsem se přistihl, že jsem něco jenom tak proletěl a musel jsem se potom vracet, abych věděl, o co přesně tam šlo, a abych si to pořádně představil.
 
Jan Teplý: Knihu jsem přečetl celou, nejenom svoji část, a rád. Od Simona Mawera se mi líbil už Skleněný pokoj a spisovatel mě zaujal i svým zájmem o Československo. Pražské jaro mě bavilo celé – líbí se mi, jak autor dokáže vytvořit velmi čtivý příběh na pozadí historických událostí. I když mi z toho bylo trochu úzko, když jsem si připomněl minulost a představil si tu naději tenkrát…
 
Co na příběhu upoutalo vás osobně?
 
Robert Hájek: Osobně mě na románu nadchla představa dvou mladých lidí, kteří se sbalí, vezmou batoh a vyrazí do světa. Můj protagonista nikdy nebyl mimo Velkou Británii, takže když vystupuje na starém kontinentě, poprvé ho nečeká po sto padesáti kilometrech zase moře, ale má obrovské lány možností, které končí na jedné straně někde v Asii a na druhé straně v Portugalsku. To je hrozně hezký obraz toho, jak je člověk při cestování malý. K tomu se vážou situace, do kterých se James s Ellie zamotají, když se dostanou do Prahy těsně před začátkem okupace vojsky Varšavské smlouvy.
 
Jan Teplý: Upoutal mě třeba detail, kdy jeden den na Karlově mostě hraje západní kapela, která zpívá anglicky, a druhý den tam už stojí tanky. Že ještě večer před okupací se obzory zdají být otevřené a druhý den ráno je najednou všechno jinak. Ten ve zkratce vyjádřený moment zlomu.
 
Jak byste charakterizovali svoji postavu, čím vám byla blízká, sympatická?
 
Robert Hájek: James má svůj specifický smysl pro humor, není to prvoplánový hezounek, ale inteligentní, fajn kluk, který nějakým způsobem dohání to, že není ten sebevědomý krasavec z vyšších vrstev. Je bezprostřední, trochu stydlivý, nemá moc zkušeností s holkama, což se do příběhu taky trochu promítne. Je to zkrátka takový nerd. Na Ellie, se kterou cestuje, nejvíc působí právě jeho humor. Vnímá ho jako vtipného společníka, což je pro něj výhra, protože se mu Ellie líbí.
 
Jan Teplý: Sam je diplomat, který si má z podstaty držet odstup, ale přesto se nechá strhnout vztahem s Lenkou. Ještě do poslední chvíle neví, jestli na něj třeba není nasazená… Pracovně musí být nedůvěřivý, ale najednou poznává život z té lepší stránky a autor s vývojem postavy zábavně pracuje. I jeho rozhodnutí, zda někomu pomůže, vychází z toho, co se mu děje v posledních dnech… Má odvahu a trochu se mu přeskládají hodnoty. Zajímavě dynamický je moment, kdy se protnou osudy obou vypravěčů, když se dva svobodní lidé dostanou do okupovaného Československa.
 
Jak jste s režisérkou „svou“ postavu, interpretaci jejího příběhu pojali?
 
Robert Hájek: Na začátku jsme se s režisérkou Jitkou Škápíkovou bavili o tom, jestli samotného Jamese nějak odlišovat. V textu je hodně postav, takže jsme se je snažili rozlišovat v daných situacích – například v dialogu Jamese a Ellie mluvím za Jamese trošku níž položeným hlasem a za Ellie zase výš –, ale nechtěli jsme, aby to působilo jako čtená divadelní hra. Víceméně jsme se snažili, abych hlavně převyprávěl příběh a nijak ho dál nedramatizoval, protože sám o sobě dramatický dost.
 
Jan Teplý: Jitka Škápíková mi v tom dala svobodu, takže jsme to přímo neřešili, ale občas jsme si něco řekli v průběhu natáčení. Šlo spíš o to, abychom se dostali do rozpoložení té postavy. Bavily mě Samovy vnitřní pochody. Už z titulu jeho povolání tam je jistá opatrnost, racionální přístup, služba Británii, ale mně od začátku nepřipadal tak jednoznačný, nebyl to žádný typický anglický suchar. Má v sobě skrytý humor, připadá mi zajímavější než lidé okolo něj – což byl evidentně autorův záměr, protože příběh sledujeme přes jeho perspektivu. Charakterizuje ho i jistá povrchní záliba v ženách, pak jakoby předvídatelný vztah s britskou kolegyní… Vysloveně si koleduje o to, aby ho zasáhlo něco nečekaného a hlubšího.
 
Jak vy sami vnímáte historické události srpna 1968?
 
Robert Hájek: Byl to pro mě silný zážitek i skrze ten příběh – na jaře povolily otěže moci, ale v srpnu přišla okupace a lidem zarazili kůl do srdce. Šla z toho hrozná beznaděj, muselo to být strašné. Ale když všichni nadávali na Rusy, zapalovali jim tanky a byli na ně naštvaní, tak se mi to vlastně dobře četlo, protože šlo o akční pasáže, ve kterých jsou dialogy a vyhrocené situace. Připadalo mi, že tahle část potřebuje trochu expresivnější vyjádření, aby to na posluchače dopadlo v celé své osudovosti.
 
Jan Teplý: O roce 1968 jsme si doma hodně povídali; třeba o tom, jak to probíhalo v divadle. Netroufám si říct, že vím všechno, ale zrovna o tomhle období jsem toho hodně četl a slyšel. Rodiče mi říkali, že jedenadvacátého srpna byli v ulicích… Ty události jsou pořád hodně živé, nikdy nevíte, komu se co urodí v hlavě a co se může stát. Je to pořád varující. Ta šeď, průměrnost, potlačování schopných lidí, že člověk nemohl dělat, co by chtěl – to bylo depresivní. Mám pocit, že ti, co to zažili naplno, pomalu umírají, takže je potřeba, aby se o tom neustále mluvilo – i na školách, aby o tom věděli mladí lidé. Narodil jsem se osm let potom, takže jako dítě jsem tušil, jak se věci mají, protože naši nebyli k jistým věcem hluší. Vyrůstal jsem v tom a mám to v sobě, i když mi v roce osmdesát devět bylo jen třináct, ale ta následující generace už to nezažila a neumí si to představit. Člověk si vybavuje ty šedé ulice, lidi, výrazy… Tohle je navíc dobrá knížka s příběhem, nejsou to jenom fakta. Podobně jako Skleněný pokoj si tohle téma říká o zfilmování.
 
Dozvěděli jste se o těch událostech něco nového?
 
Robert Hájek: To asi ne, protože o těch událostech hodně vím, takže jsem nenarazil na nic překvapivého.
 
Jan Teplý: Osmašedesátý znám hodně z knížek i z dokumentů a Mawerův pohled mi připadal vyvážený. Spíš mě chytily detaily tam, kde už je vyprávění naprosto smyšlené. Třeba z Lenčina setkání s Dubčekem – jak tam ukazuje její odvahu – mi bylo hrozně smutno i v kontextu příběhu její rodiny… Východní blok byl tehdy takový živý skanzen, taková zoo… Úplně na mě šla úzkost z toho, jak Mawer všechno sugestivně popsal. Jak už toho ale o té době vím víc, nic mě moc vysloveně nezarazilo, spíš mě to emocionálně rozbouřilo.
 
Autor Simon Mawer není Čech, ale líčí české dějiny. Promítl se ten „pohled zvenčí“ podle vás do příběhu?
 
Robert Hájek: Jako Čechovi a Pražákovi mi připadalo skvělé, jak hezky popisuje například Prahu nebo pohraničí. Ale občas jsme s režisérkou narazili na to, že jak je to anglický autor a hlavní postavy vlastně mluví celou dobu anglicky, do čehož se ovšem někdy musela vmísit čeština, tak to bylo v některých pasážích trošku složitější vyjádřit. Do češtiny se občas muselo vložit nějaké anglické slovíčko nebo české slovo, které se ale vyslovilo anglicky. Třeba když volají, že Lenka je v nemocnici Na Františku, musí si James české „Na Františku“ přepsat do notýsku jako „naphrantishku“. Takže jsme se vlastně museli popasovat s češtinou v češtině. Nebo v jedné pasáži se James s Ellie vydají na takový čundr a jsou hrozně překvapení, že stejní lidé, kteří přede dvěma dny seděli v kavárně, popíjeli a bavili se, najednou vyrazí do lesa a sbírají houby a borůvky, rozdělají oheň a hrají na kytaru. A autor to popisuje jako obrovský kontrast, který vlastně nezná, a člověk si říká, že to pro Angličany musí být něco divného.
 
Jan Teplý: Připadalo mi to tak komplexní, že si nic takového nevybavuju. Spíš jsem si všechny události připomněl a emočně mě rozvibrovaly. Mawer zmiňuje osudové osmičky, jak se na nás všichni vykašlali, a já si říkal, jaká je škoda, že nám nikdo nepomohl, kde jsme mohli být… Nebo jak Angličané prakticky dopředu počítají s tím, že ruská vojska přijedou, protože Sam se pohybuje hlavně v diplomatických kruzích, jejichž politikové a tajné služby věděli víc než běžní lidé. Odehrává se to vlastně v období, když už jsou vojska u hranic. Při tom šla ale z textu obrovská naděje přes Lenku nebo přes manžele Zdeňka a Jitku. Jsou tam všechny roviny, protože skepse je někdy na místě a komunistický moloch byl obrovský. Mawer velice dobře dávkuje naději se zklamáním, ten kontrast výborně funguje.
 
Jak jste se připravovali na natáčení?
 
Robert Hájek: Nejdříve jsem si přečetl celý text, pak jsem si vyselektoval „svoje“ části a potom jsem si do textu dělal poznámky. Třeba když bylo dlouhé souvětí, napsal jsem si k tomu: Pozor, neklesat hlasem, ta věta pokračuje! V textu je i pár francouzských slov, která jsme se nesnažili pronášet úplně správně francouzsky, ale raději jsem si je podtrhnul, abych si trochu jinou výslovnost uvědomil dřív, než k nim dojdu. Samozřejmě jsem si den před natáčením přečetl tu část, kterou jsme plánovali natáčet, abych věděl a měl to už zlehka v hlavě.
 
Jan Teplý: Pro mě byla největší škola práce na audioknihách Volkera Kutschera, které mají své specifické záludnosti, čtu je celé sám a jsou dlouhé, takže tohle už byla jen taková třešnička pro radost.
 
Co vám připadalo nejobtížnější?
 
Robert Hájek: Paradoxně hned první den mi to šlo až moc dobře – většinou bývá první den nic moc a pak to mívá stoupající tendenci. U mě to šlo spíš naopak. Tedy ne že bych se vyloženě zhoršoval, ale den ode dne jsem se začal víc zadrhávat. Možná jsem už byl trochu zahlcený, jak je to pro mě byla první audiokniha a nejsem na to zvyklý. Postupně jsem si čím dál lépe uvědomoval, co všechno to obnáší, a lekal jsem se toho až průběžně. Ale dopadlo to dobře, protože různá zaškobrtnutí naštěstí vychytala režisérka, která mě dobře vedla.
 
Jan Teplý: Celé mě to bavilo. Tím, že jsem načítal jen polovinu knížky, jsem si to užíval, a jsem rád, že mi vydavatelství dalo tuhle možnost a důvěru. Žádná pasáž mi nepřipadala vysloveně těžší, to spíš ve studiu jsou chvíle, kdy je těžké vůbec něco číst a člověk si potřebuje od toho hluchotěsna, kdy máte pocit, že se vám písmenka rozpíjejí před očima, chvílemi odpočinout. Jinak všechno pěkně plynulo… Obvykle mám raději dialogy, popisnějšími pasážemi se obecněji prokousávám hůř, ale protože jsme na tu audioknihu byli dva, nijak zvlášť mi to nevadilo. Dialogy člověka udržují v bystrosti, protože musíte skákat mezi postavami.
 
Posloucháte vy sami audioknihy?
 
Robert Hájek: První audioknihu jsem slyšel, když u nás měl filmovou premiéru Harry Potter a já jsem v té době hrál podobně brýlatého Macha ve filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Oslovili mě, abych v převleku za Harryho Pottera zahajoval premiéru a dostal jsem k tomu osm kazet s příběhy Harryho Pottera, které neopakovatelně namluvil Jiří Lábus. Tak jsem je pak poslouchal a strašně mě to bavilo. Tudíž mi připadá fajn, že teď audioknihu sám namlouvám.
 
Jan Teplý: Zatím ještě ne, ale mám jich doma pár nachystaných. Nedávno jsem si pustil kousek „vlastní“ audioknihy Tichý zabiják, abych se znovu dostal do příběhu Gereona Ratha před natáčením dalšího dílu Goldstein, ale stihl jsem jen pár kapitol.
 
 
Více

OneHotBook na červnovém Knihexu 09

V sobotu 8. června za námi přijďte do pražských Kasáren Karlín na Knihex.


Kdo nestihl květnový veletrh SVĚT KNIHY nebo jen nemá rád "velké akce" či tam i zašel, ale nemůže si nechat ujít další literární festival, ten v sobotu 8. června zamíří do Kasáren Karlín (Prvního pluku 20/2, Praha 8) na Knihex (a nenechá se zmást ani číslem ročníku 09 v roce 2019). Tenhle pravidelný "malotrh" nebo knižní jarmark, ale každopádně příjemnou literární událost, máme rádi nejen jako návštěvníci, ale hlavně coby účastníci. Tentokrát se navíc koná v širším centru Prahy (nedaleko zastávky metra Florenc), takže budete mít odevšad blízko tam zajít nakouknout. My budeme mít tradiční slevu 25 % na veškerý sortiment včetně novinek a chybět nebude ani akce 2 + 1 zdarma = ke každým dvěma zakoupeným audioknihám na CD dostanete další (z bonusového výběru více než 20 titulů) ke stažení z portálu Audiolibrix.cz zadarmo.
 

Od 15 hodin navíc představíme audioknihu od držitelky Pulitzerovy ceny Donny Tartt, novinku Tajná historie. Tenhle fascinující příběh je nejen úžasná lahůdka pro stylistické estéty, kteří si labužnicky užívají každé slovo literárního díla, ale zároveň napínavá detektivka naruby a psychologická studie toho, co dokáže člověka přivést ke zločinu. Předčítat vám z ní bude interpret Daniel Bambas, s nímž o románu můžete následně pobesedovat za přítomnosti režiséra audioknihy Michala Bureše, který zodpoví i ty nejzáludnější audioknižní otázky.
K události na Facebooku se můžete přidat >> ZDE


A na to se vlastně těšíme úplně nejvíc. Že se v sobotu od 10 do 20 hodin konečně odtrhneme od monitorů, nahrávacího studia a mikrofonů a budeme si o audioknihách a literatuře povídat s těmi, pro které to všechno děláme. S vámi! Přijdete?
 

Více

Člověka je těžší rozplakat než rozesmát

Herec David Novotný se rozpovídal o románu NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH, o mužích a ženách i o tom, nakolik je obtížné pracovat s dojetím nebo naopak s humorem.

 

Erich Maria Remarque je známý spíš jako autor válečné literatury. Román Nebe nezná vyvolených ale pojednává o životě a smrti z jiné perspektivy. O čem byl pro vás osobně?
 
Jak napovídá název, příběh vypráví o tom, co je mezi nebem a zemí, o pomíjivosti pozemského bytí a lidského života. Naznačuje, že když člověk zahlédne světlo na konci tunelu, uvědomí si, jak předtím vlastně žil. I lidé okolo najednou působí jinak a je důležité, zda jsou schopni podobného vhledu. Je to román o setkání dvou lidí, je to dialog, a vypovídá samozřejmě i o lásce a vztazích. To mě zajímá a baví, protože za takových okolností se dají solidně vymalovat lidské charaktery: jak na sebe postavy narážejí, reagují, komunikují, jak se to mezi nimi přelévá…
 
Proč podle vás ten příběh dlouhodobě oslovuje tolik lidí? 
 
Je a vždycky bude aktuální. Díky tomu, že je o vztahu, respektive o vztazích, o mužích a ženách, o věcech, které nás můžou potkat, a které neovlivníme… Také je v něm spousta poloh a míst, kde postavy reflektují samy sebe, dostanou se do nějaké situace, kterou řeší v dialogu, a potom se ponoří do svých myšlenek, které jim ale různě utíkají. Místy by to mohlo působit až pateticky, na naši dobu možná trochu pomalu nebo přehnaně. Ale stačí zapátrat v hlavě, vzpomenout si na svá vlastní mladá léta, a člověku je najednou jasné – navíc s ohledem na situaci protagonistů –, že se to do příběhu hodí.
 
Jaký máte k dílu autora vztah?
 
Už si moc nepamatuju, jaký dojem ve mně román Nebe nezná vyvolených přesně zanechal v období kolem patnácti let, kdy jsem ho četl poprvé, ale stoprocentně jsem musel brečet. A slzu jsem uronil i teď, protože je to ve finále prostě hrozně dojemné, a když si to člověk pustí moc k sobě – už mám přece jen odžito a už mi v životě taky někdo umřel –, tak se všechno, co má v sobě nastřádané, projeví. V pubertě jsem četl i další Remarquova díla, protože mě jimi zásobovala maminka s tím, že: „Tohle je dobrý, to si přečti.“ Začínal jsem myslím románem Na západní frontě klid, to byl takový výkop, a hned mě zaujal autorův styl, jazyk.
 
Uvědomujete si rozdíl mezi svou tehdejší a současnou čtenářskou zkušeností?
 
Bylo to pro mě tenkrát hutné. Myslím si, že rozdíl spočívá v docenění určitých situací a témat, jimiž se text zabývá, a které jsem tehdy rozhodně, i vzhledem k nedostatku životních zkušeností, jaksi „neuvnímal“. Spíš mě to uhranulo, bylo to jako rána pěstí, říkal jsem si: „Ty lidi, TY LIDI mají tyhle osudy.“ Teď jsem už v Remarquových dílech schopný vnímat navíc konkrétní věci, které pro mě mají přesah, paralelu.
 
Jak jste se rozhodli s režisérem Michalem Burešem výpověď mladé Lillian a stárnoucího Clerfayta představit dnešním posluchačům? Přizpůsoboval jste projev perspektivě dané postavy?
 
Lillian jsem se snažil pojmout velmi něžně, tence – instinktivně tak, jak mě to napadlo rovnou – on ten první dojem nakonec bývá správně. A Clerfayt jsem hlasově v podstatě já. Pohrával jsem si pak spíš s těmi epizodními figurkami. Lillian vidím kvůli té nemoci jako téměř průsvitnou vílu, jako tenkou nitku, která je ale velmi silná, takže Lillian je vlastně spíš taková režná niť. Vymýšlet pojetí různých postav mě hodně baví, jsou to jen takové náznaky, ale protagonisté musejí mít lidský, hutný základ. To „těstíčko“ musí být člověk a pak stačí jenom drobet charakterového zabarvení. U dětských audioknih to nemusí být tak subtilní a můžu se do toho výrazněji položit.
 
Jak se vám v partech, ve kterých hovoříte z pohledu Lillian, dařilo měnit hlas a dikci? Bylo pro vás těžké udržet se po celou dobu čtení „na stejné vlně“?
 
Nejlepší je načítat audioknihu s minimálními časovými odstupy, ale to vzhledem k mému vytížení bohužel není vždy možné. I teď se mi při nahrávání jednou stalo, že jsem se po delší pauze trochu ostýchal a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Když se ale během čtení nemůžu hned naladit „na správnou vlnu“, zvukař s režisérem mi pustí kousek z předchozí frekvence, a zase to mám.
 
Dojala vás nějaká část příběhu, když jste si ho četl nebo i pak při natáčení ve studiu? „Pustil“ jste to na mikrofon?
 
Dojala. Ale ne vždy to v režii vezmou, protože když je člověk dojatý, má v krku jakoby knedlík. Ze zkušenosti vím, že je nejhezčí, když tam to dojetí je, ale člověk ho úplně nepustí a pokusí se ho udržet. To je ovšem hrozně těžké. Je to vlastně nepřirozené, protože už ten knedlík v krku mám, připadám si, že budu za chvíli brečet, ale je potřeba ještě ho udržet a „na něm“ něco vyprávět. To je to zlato a bývá to zajímavé. Jenže to se buď přihodí anebo ne, nelze to cvičit. Musím si to prožít a pak to tam je.
 
Jak jste s režisérem pracovali s patosem, aby byl přítomen v potřebné míře, ale nepřesáhl ji?
 
Instinktivně. (směje se)
 
Ve vydavatelství OneHotBook jste často interpretoval spíše vtipně laděné texty nebo dětské audioknihy. Čtete raději humorné příběhy, nebo si užíváte i tragiku?
 
Tragickou postavu jsem hrál i v audioknize Terror – hodného doktora, který měl podnětné myšlenkové pochody a zajímavý dějový oblouk. V Umině verzi jsem byl jako František neboli F. čiperný a prudký chlapík, ale také mi ho bylo místy líto. Je mi to vlastně jedno, mám rád obojí. Když je člověk vtipný – což platí stejně i na jevišti, v televizi nebo ve filmu –, je humor samozřejmě vděčnější a já k němu mám asi přirozeně blíž. Ale umím být i melancholický, smutný nebo zoufalý. Podle mého názoru je těžší a vzácnější člověka rozplakat než rozesmát, protože rozchechtat lze skoro každého, ale rozpláčeš málokoho. Lidé víc zkoumají, jestli to, co jim předvádíš, myslíš vážně, jestli to není nějaká „šmíra“. Oproti tomu, když vtipkuješ, tolik to neanalyzují. Baví mě ale obě polohy a vážím si režisérů, že mě obsazují do různorodých úloh.
 
Nedá se tedy říct, že je pro vás něco snazší nebo složitější?
 
Obecně když čtu, mám rád dialogy a hodně přímých řečí, protože pak si ty postavy v daných situacích dovedu lépe představit. Popisy si nijak zvlášť neužívám, potřebuju, aby spolu mluvili lidi.
 
Když vámi jako interpretem text přímo prochází, vnímáte víc styl autora, to, jakým způsobem utváří text?
 
Remarque dokáže rozehrát strohý a přesný dialog, ale vedle toho zároveň předkládá niterné vhledy a sebezpyt protagonistů, v němž se úplně rozkošatí a rozpoetičtí. Až je to s podivem, co dokáže takovými prostředky vyjádřit: kdy postavy pohlédnou pravdě do očí, kdy si něco nalhávají a kdy lžou sobě navzájem nebo spolu jen hrají obligátní komunikační hry… V tom je Remarque silný, kolik toho o lidech ví a jak to dokáže formulovat.
 
Co třeba?
 
Ví toho hodně nejen o mužích, ale i o ženách. Já bych asi o ženských psát neuměl, protože mi není vždycky jasný jejich způsob přemýšlení a náhled na věci. Nechci zabíhat do klasických klišé, ale intimní situace mezi mužem a ženou se v tom románu objevují v úplné nahotě a Remarque je prostě umí. Není to žádný popis à la macho a hysterka – jsou to živí lidé, jedni z nás, ale jsou jiní, protože jejich vnímání je vyhrocené určitou blízkostí smrti, zejména u Lillian. Autorův vhled do ženské duše je neuvěřitelný, tak jsem rád, že tomu můžu porozumět alespoň skrze něj. Já sám to moc neumím. A proto mi asi pánbůh nadělil ze čtyř dětí tři holky… (směje se)
 
Jaký je váš vztah k závodění a závodním autům? Bavilo vás zachycení závodního prostředí v meziválečné době?
 
Hned jsem si vybavil staré filmy s Eliškou Junkovou a znovu si uvědomil, jaké to asi bylo za tehdejších podmínek ne-bezpečnosti. Že nebyli vůbec chránění, auta byla takové skořápečky a závodníci jezdili mnohem delší okruhy. Ačkoli teď je to všechno mnohem rychlejší, protože technologie šla mílovými kroky dopředu. Rád se koukám na formule a představuju si, jaký adrenalínek asi zažívali tehdy s tou čapkou, rukavicemi, šálou a brýlemi. Svým způsobem je to romantické.
 
Více

Být jako hudební nástroj

Herečka Milena Steinmasslová, interpretka audioknihy SKLENĚNÝ POKOJ, prozradila, jaký má vztah k postavám románu, čím jí jsou či naopak nejsou blízké, co ji nejvíc zaujalo na příběhu a jak se jí četl.

 
Čím příběh vily a „skleněného pokoje“ nejvíc oslovil vás jako čtenářku a pak jako interpretku?

Jako čtenář z toho můžu mít nějaký dojem, ale potom jako interpret ten dojem musím zpracovat a zprostředkovat. Je to příběh plný vnitřního napětí, protože všechny jeho soukromé zákruty se odehrávají na pozadí velké tragédie téměř celé Evropy a zejména jedné malé země uprostřed, z čehož vzniká poněkud svízelný pocit. Člověka ten příběh sevře, není mu u něj lehko. I když autor historický kontext nijak zvlášť nezdůrazňuje, čtenář nebo posluchač tuhle nedávnou minulost zná a tuší, co může židovskou rodinu čekat, co budou postavy muset podstoupit. V ději má roli i zlehka nastíněné téma homosexuality, které je v poslední době všude hodně vidět, ale autor Simon Mawer s ním dokázal pracovat subtilně, jako s kořením, není doslovný a netlačí příliš na pilu. Co se sexuality v románu obecně týče, některé obrazy si nedokážu představit, že budou ve filmové adaptaci natočené, protože je není úplně snadné ani jenom číst. Ale zároveň v tom není žádná vulgarita, ani výrazová, ani jiná. 
 
Co pro vás bylo při natáčení nejobtížnější?
 
V textu jsou neuvěřitelně dlouhá souvětí, někdy i přes půl stránky. Každá kapitola je psaná trochu jinak, v jiném rytmu. Někdy se rytmus a struktura vět promění třeba dvakrát na jedné stránce, protože se děj přesune z jednoho místa na druhé, kde to běží jinak. Nedokážu říct, do jaké míry je to přítomno už v originále a do jaké míry to vzniká překladem. Tohle pro mě byl docela oříšek, tam jsem musela jako interpret zapracovat, „mákla“ jsem si. 
 
Co taková práce na audioknize, to „máknutí si“, pro interpreta všechno obnáší?
 
Je to, jako kdybyste se učili hrát skladbu na nějaký nástroj – ale tím nástrojem jste vy a partiturou je pro vás text. V partituře máte určitý rytmus, jistý význam a nějaký příběh. Totéž je v textu – máte slova, která nesou faktický význam, slova, která nesou emotivní náboj. Je tam za sebou třeba patnáct vět, které jsou jednoduché, úderné, do tečky – to znamená, že se najednou prudce změní rytmus, jako kdybyste z tříčtvrtečního taktu přešla do pochodového rytmu. Pak to najednou skončí a vy se ocitnete v souvětí, které jde přes půl stránky a pointa je až na konci. Takže stejně jako u hry na hudební nástroj musíte zápis rozebrat, pochopit a interpretovat.
 
S tímhle textem to tedy byla pořádná zabíračka?
 
Jsou texty, s nimiž se seznámíte, a když pak na ně vkročíte, jako byste si stoupli na surfařské prkno. Pokud se třeba nepřeřeknete, tak si vás ten text na prkně podává, jako když jedete na vlně. Pak jsou texty, kde žádné vlnky ani podávání nefungují, a vy jste prostě na rozbouřených vlnách – občas si musíte na to prkno lehnout a zabírat rukama, abyste divoké úseky nebo příliš tiché vody přejeli.
 
Čtenář knihy si rytmus textu často vůbec neuvědomuje…
 
U audioknihy by si ho posluchač v podstatě také neměl uvědomit. Čtenář akceptuje rytmus, který mu při četbě knihy naskočí bezděky, ale nepřemýšlí nad ním. Možná se mu někdy stane, že se zasekne někde uprostřed dlouhého souvětí a bude se muset vrátit nebo si řekne, že nemusí vědět všechno, a čte dál. Interpret by tu práci měl v audioknize udělat za něj, aby i posluchači rytmus připadal přirozený a on díky němu souzněl s příběhem.
 
V románu Skleněný pokoj je hlavní postavou spíš dům než jeho obyvatelé… Jak jste to vnímala vy?

Když si nějaký text čtu a už vím, že ho budu vyprávět, není to pak úplně běžný čtenářský zážitek. Za ušima už se usazují myšlenky, co byste si měli pamatovat, abyste se na to připravili. Nečtete to jenom tak, že si projdete příběhem. Vnímám, že ten dům možná není ani tak hlavní postavou, jako spíš průsečíkem všech osudů. Takže když některá z postav ztratí k tomu domu vztah nebo ji život odvane do dálky, příběh se k ní už nevrací, protože už se zkrátka nenachází na křižovatce všech cest a směřuje jinam.
 
Oblíbila jste si nějakou postavu víc než ostatní?
 
Snad každá z postav Skleněného pokoje si v sobě nese něco, proč není tak docela mým favoritem. Ze všech se mi nakonec zdála nejsympatičtější Hana, protože vždycky platí za své činy. Hodně figur tam dělá nějaká rozhodnutí a pak má tendenci se rozhlédnout, kdo jiný by za to zaplatil. Nebo si neuvědomují, že když udělají rozhodnutí, rozhodují tím o věcech, které budou následovat. Takový přístup mi není příjemný ani v reálném životě. Když provedu volbu, nemůžu se tvářit, že z ní nic nevyplývá. Postava Hany je však za své volby ochotná platit. Neschovává se za nic, za nikoho, a to je mi hrozně sympatické. Vzdor tomu, že to možná není ten nejsnazší přístup k životu, ale mně je blízký a takové lidi mám ráda – i když s nimi třeba nesouhlasím nebo jim nerozumím –, ale pro mě je tohle strašně důležité a Hana to má.
 
Jak se vám příběh četl, když vám byly mnohé z postav nesympatické? 
 
To je profese. Člověk čte jinak coby čtenář a jinak jako interpret, ty dvě polohy se ne vždycky úplně kryjí. Když jste jako vypravěč v daném okamžiku a v příběhu figury, musíte ji obhájit, protože její pravda existuje. To, že mi není blízká, ještě neznamená, že její pravda není relevantní. Pokud bych si vzala třeba postavu Liesel a postavila ji do skutečného života, je to člověk, který chce mít hezký život a hezký dům a hezké auto a chce, aby děti byly zdravé, a hlavně chce být šťastný. Nechce, aby mu něco nebo někdo z okolního světa to jeho štěstí kazil. To není nic zavrženíhodného, hodně lidí žije tak, že nechce vidět například nemocné či chudé; protože když jsou chudí a nemocní, asi udělali něco špatně. To mi není blízké, ale neznamená to, že její pravda neexistuje. Když tedy čtu její pasáž, tu její perspektivu obhájím.
 
Měnila jste nějakým způsobem projev v pasážích, které se víc zaměřují na perspektivu jedné z postav?
 
Po dohodě s režisérkou jsem se snažila, aby ty změny byly velmi decentní. Ten člověk jinak myslí, takže se něco jemně promění v tónu hlasu a v tempo-rytmu. Ale v žádném případě to není přímočará změna hlasu, jako když dabujete animované filmy – což je mimochodem krásná práce, kde měníte hlas, protože jste jednou tlustej a jednou malinkej. Ale je to jiná kategorie. Používala jsem tedy jen jemné prostředky. Jitce Škápíkové věřím, protože je ostřílená režisérka, ať už rozhlasových hraných věcí nebo dokumentů či audioknih. Cokoliv si vezmete na mikrofon, na to má cvičené ucho.
 
Který konflikt v příběhu vám zásadněji utkvěl?
 
Zase jsme u té Hany – ale dost deprimující mi připadal vývoj jejího vztahu s nacistickým vědcem, který se na začátku jeví téměř jako sympaťák, a nebudu úplně prozrazovat, jak končí. Ten zvrat a vztah i to, že Hana nedohlédla možné hrůzy – to nebyla ani její hloupost ani její zbabělost, to si prostě neuměl představit nikdo.
 
Co pro vás znamená práce s mikrofonem ve srovnání herectvím na jevišti a na kameru? 
 
Pro mě je to pořád jeden druh herectví – pracuji se slovem, s jeho významem a emocí, a se situacemi a jejich významem. Pak už je tam jenom technická stránka věci a otázka toho, kolik lidí se na tom podílí. Tady nevidím do zákulisí, ale přímo při nahrávání jsme tři – režisérka, mistr zvuku a já –, kdežto v divadle máte kostýmního výtvarníka, výtvarníka scény… a nemluvě o filmu. Tam je těch vlivů, které spoluvytvářejí výsledný obraz, daleko víc a jsou stejně důležité. 
 
Posloucháte vy sama audioknihy a mluvené slovo?
 
Audioknihy jsem vlastně začala poslouchat až díky tomu, že mě režisérka Jitka Škápíková pozvala k nahrávání románu Arta Paasilinny Stará dáma vaří jed, kterou jsem natáčela ještě s Janem Zadražilem. To jsem si řekla, že když to můžu nahrávat a baví mě to, tak bych mohla i poslouchat. Baví mě detektivky – moc se mi líbí třeba trilogie Lewis a další krimi ze Skotska od Petera Maye s Jiřím Dvořákem. Pak se mi líbí rozhlasové Toulky českou minulostí – to poslouchám a vracím si to, protože vždycky zapomenu, jak se jmenovala která knížata, proto si to musím pustit znovu. Teď jsem poslouchala i Povídání o pejskovi a kočičce v podání Dejvického divadla, což se všem šíleně povedlo, je to rozkošné. A pan Vladimír Javorský natočil audioknižní Mumínky tak fantasticky, že by měl dostat speciálního mumínkovského Oscara.
 
Při jaké činnosti či aktivitě audioknihy posloucháte?
 
Poslouchám při žehlení, nebo když uklízím a nedělám při tom rachot – tedy při luxování ne. Poslouchám i za volantem, což možná není úplně ideální – ten příběh si nějakou pozornost přece jenom vezme –, ale zase mi nevadí zácpy či šňůra na dálnici. Docela hezky by se mi při audioknihách usínalo, ale nechci mít v ložnici nic, co by svítilo…
 

 
 

 

Více

Svět knihy 2019

Blíží se každoroční festival literatury na pražském výstavišti, takže jsme pro vás nachystali spoustu novinek a bohatý program.

 
Náš stánek najdete na stejném místě jako předchozí roky pod číslem L207 a nebude chybět sleva 25 % na veškerou naši produkci či oblíbená akce 2 audioknihy na CD + 1 ke stažení zdarma. Navíc jsme dali dohromady také zajímavý program s našimi herci i spisovateli a pokřtíme čerstvé audio přírůstky. A na co se můžete od čtvrtka 9. do neděle 12. května na Světě knihy 2019 těšit?
 

PÁTEK 10. května 2019
13 – 13.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audiokniha roku 2018
Asociace vydavatelů audioknih představí vítěze šestého ročníku soutěže o nejlepší audioknihu roku, a to v deseti kategoriích. Chybět nebude herec Jan Vlasák za ansámbl hlavní cenou ověnčené audioknihy Terror ani její režisér Hynek Pekárek a na místě bude samozřejmě i Petr Čtvrtníček, jehož interpretační výkon zajistil audioknize Český ráj prvenství v kategorii Nejlepší jednohlasá audiokniha. Besedu moderuje Denisa Novotná.
 
 
SOBOTA 11. května 2019
10.30 – 10.50
Stánek L207 – Levé křídlo
TICHÉ ROKY autogramiáda
Nechte si podepsat audioknižní novinku její autorkou Alenou Mornštajnovou a interpretkou Klárou Suchou.
 
11–11.50
LITERÁRNÍ SÁL – Levé křídlo
Hlasitý křest audioknihy TICHÉ ROKY
Nový román Tiché roky vyšel čerstvě jako kniha i audiokniha. O vzniku jeho zvukové podoby pohovoří herečka Klára Suchá a režisérka Jitka Škápíková, autorka Alena Mornštajnová zase prozradí, jak se jí poslouchal vlastní příběh. Společně pak audioknihu také slavnostně pokřtí.
 
11.30–12.00
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Hledání pokladu se SPRÁVNOU PĚTKOU
Oblíbená dobrodružná dětská série vychází jako audiokniha a s jejím prvním dílem Správná pětka na ostrově pokladů se budete moci seznámit naživo. Zábavné dobrodružství pro děti bude kočírovat herečka Michaela Maurerová a spolu s oceněnou zvukařkou audioknihy Karolínou Škápíkovou i s redaktorkou Terezou Filinovou možná objevíte opravdický poklad!
 
16–16.50
SÁL FANTASY & SCI-FI – Pravé křídlo
Audioknihy budoucnosti
Jak se točí fantastické audioknihy ve vydavatelství OneHotBook, v čem se bude pokračovat a co se chystá nového? Jak se do projektů lákají zajímaví herci a které tituly jsou největšími srdcovkami pro redaktory a režiséry? A kdy konečně vyjde další Mycelium? Zeptejte se tvůrčího týmu (redaktorka Šárka Jančíková, režisérka Jitka Škápíková a další), který vám předpoví audioknižní budoucnost.

16.30–17.30
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Detektivové na dovolené
Co se stane, když komisař Maigret opustí Paříž a Hercule Poirot se vydá k moři? Ale ani bratr Cadfael na zaslouženém odpočinku nezahálí. Potrapte své šedé buňky mozkové a přijďte si poslechnout, jak vznikaly audioknihy Maigret na dovolené, Zlo pod sluncem a Zázrak svaté Winifredy se slovutnými detektivy v hlavních rolích. Prozradí vám to herci Lukáš Hlavica, Jan Vlasák a Pavel Soukup i režiséři Michal Bureš a Hynek Pekárek.
 
 
NEDĚLE 12. května 2019
12–13.00
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Kdyby zdi mohly vyprávět
Příběh vily Tugendhat se letos dočkal filmového, ale i audioknižního zpracování. Česká historie očima britského autora Simona Mawera se k uším posluchačů dostává v podobě audioknih Skleněný pokoj a Pražské jaro. O tom, jak vznikaly, s publikem pohovoří Milena Steinmasslová, Robert Hájek, Jan Teplý a režisérka Jitka Škápíková.
 
 
 
Jak je vidno už z našeho PROGRAMU, na literárním festivalu a veletrhu SVĚT KNIHY představíme spoustu novinek, které budou na místě již k dostání. Jedná se o tyto tituly:
 

Ceny AUDIOKNIHA ROKU 2018 ovládl TERROR

Máme velkou radost, že naše tituly obhájily své místo v každoročním audioknižním klání a obdržely celkem 5 ocenění včetně ceny nejprestižnější.


Ve středu 24. dubna 2019 odpoledne byly vyhlášeny ceny Audiokniha roku 2018 udělované porotou pod záštitou Asociace vydavatelů audioknih (AVA) nejlepším titulům předcházejícího roku. Slavnostní vyhlášení vítězů již šestého ročníku proběhlo v pražském kině Atlas a programem provedl moderátor Jan Kovařík. Vydavatelství OneHotBook získalo letos nejvíce nominací, měli jsme tedy mnoho želízek v ohni a byli jsme hodně napnutí – nakonec jsme obdrželi celkem 5 ocenění včetně "hlavní"ceny ABSOLUTNÍ VÍTĚZ.
 

O nejlepších audioknihách roku 2018 rozhodovala osmnáctičlenná odborná porota, která v čele s recenzentem a popularizátorem audioknih Jakubem Horákem vybírala nominace z 94 přihlášených audioknih od 22 vydavatelů.
Jako v předchozích ročnících i letos rozhodla o nejlepším audioknižním obalu v kategorii Nejlepší obal asociace Syba, mj. vyhlašovatel soutěže Obal roku. Získala ho výpravná audiokniha Povídání o pejskovi a kočičce, v níž oblíbené pohádky dvou titulních postav vyprávějí herci Dejvického divadla v čele s „pejskem“ Jaroslavem Pleslem, Veronikou Khek Kubařovou jako kočičkou a Ivanem Trojanem coby vypravěčem. Místo Čapkových všeobecně známých obrázků doprovodily audioknihu ilustrace výtvarného dua Tomski&Polanski, kteří svou aktuální verzi pojali jako poctu autorovi, a s jejichž obrázky konceptuálně pracoval náš "dvorní grafik" Jindřich Loučka. „Byla to naprosto výjimečná spolupráce s báječným kolektivem herců Dejvického divadla a myslím, že výsledek pobaví malé i velké posluchače,“ prohlásila o audioknize režisérka Jitka Škápíková.
Stejný titul zabodoval i v kategorii Nejlepší zvukový design, který uděluje speciální porota, jíž zaštiťuje Fakulta zvukové tvorby HAMU. Cenu převzala zvukařka Karolína Škápíková, která neskrývala své nadšení a překvapení.
 

V kategorii Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba získala prvenství audioknižní verze novely Český ráj, jejíž „rozmluvy ze sauny“ bravurně zprostředkoval Petr Čtvrtníček. „Když jsem pana Čtvrtníčka slyšel, řekl jsem si: Jo, jo, jo, ty vole, to je přesně ono! Kdyby z toho měl být snad jednou film nebo seriál, musel by jedním z těch chlapů být. Je to skvěle načtené, interpret nádherně podtrhl tragikomičnost těch mých postav. Řezal jsem se smíchy, když jsem to slyšel,“ prohlásil autor prózy Jaroslav Rudiš, jehož pocity pravděpodobně sdílela i porota.
 

V kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba i v kategorii Absolutní vítěz exceloval velkolepý, šestatřicetihodinový audioknižní projekt Terror, sugestivní román Dana Simmonse v režii Hynka Pekárka, v němž tragický příběh ztracené námořní výpravy střídavě vypráví 11 jejích účastníků, jejichž partů se zhostili Martin Stránský, Vladislav Beneš, David Novotný, Ivan Lupták, Jan Vlasák, Robert Mikluš, Petr Jeništa a další. „Je to náš zatím největší audioknižní projekt s jedenácti herci vybranými tak, aby co nejvěrněji zhmotnili představu o naturelu postav. Posluchač se ocitá mezi námořníky, nahlíží přes rameno kapitánům, asistuje u rutinní činnosti posádky, prodírá se nehostinným ledovým polem, mrzne, strádá, bojí se a vymýšlí plán na přežití,“ uvedl ředitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař. A režisér Hynek Pekárek jej stručně doplnil: „Je to síla!“
 
 
Jistým způsobem nás potěšilo i to, že naše audioknížky, které nedosáhly na prvenství, se k němu už blížily hodně těsně. V kategoriích jako Nejlepší interpret se na druhé místo dostal Jaroslav Plesl (Na západní frontě klid) a na třetí pozici se umístil Martin Stránský (Terror). V kategorii Nejlepší audiokniha pro děti a mládež se na druhou pozici vyšplhal titul Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema a třetí Nejlepší jednohlasou četbou se stala nahrávka Stín kapradiny. Na třetí místo se v kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba dostal i náš bestseller Hana a v sekci Mluvené slovo mimo kategorie byly třetí Příběhy Staré dámy. A ve výběru za Nejlepší design byly vítězi v patách Malé ženy, které ilustrovala Maria Makeeva. Přehled všech oceněných včetně obsazení druhých a třetích míst najdete na www.audiokniharoku.cz.
 
 

Poslouchat vlastní text...

Jak se zážitek z audioknižní verze románu TICHÉ ROKY zamlouval jeho autorce?


Román TICHÉ ROKY Aleny Mornštajnové vychází zároveň jako kniha i coby audiokniha. Co nám o svých dojmech z audioknižní verze prozradila sama spisovatelka?

"K práci na knize patří i korektury. Autor je odsouzen číst svou knihu stále dokola a snažit se za pomoci redaktora vyhledat a odstranit veškeré nedokonalosti a případné nesrovnalosti. Když šly Tiché roky konečně do tiskárny, ulevilo se mi a měla jsem pocit, že znám text knihy nazpaměť.
Zároveň s knihou tentokrát vychází i audiokniha. Jakmile byla načtena, vydavatelství mě požádalo, abych si Tiché roky poslechla a zhodnotila, jak se mi zpracování líbí. Moje první myšlenka byla: Zase? Mám poslouchat text, který jsem sama napsala a který znám skoro zpaměti?
A pak jsem si pustila prolog, první kapitolu a druhou… a hlasy interpretů mě vtáhly do děje a okouzlily natolik, že jsem si audioknihu poslechla celou.
Klára Suchá dodala Bohdaně křehkost a zranitelnost, stala se jejím vnitřním hlasem a naprosto přesně vystihla pocity, které jsem dívce přisoudila. Miroslav Hanuš v roli vševědoucího vypravěče dokázal v každé větě rozpoznat to správné slovo, na které je třeba položit důraz, aby posluchač pochopil Svatoplukovy prožitky a motivace. Oba hlasy k sobě ladí, doplňují se a vyvolávají potřebu poslouchat dál. Oběma interpretům děkuji, že postavám Tichých roků vtiskli duši."

 

Více

Stvořit hlasem představu

Jaká je audiokniha DNA, první díl nové islandské detektivní série, prozradila v rozhovoru její interpretka Klára Cibulková.


Jak se vám detektivka DNA líbila?

Přečetla jsem ji jedním dechem, když jsem byla o Vánocích na horách. Je to napínavé a musím říct, že jsem se i trošku bála. Severské detektivky mám ráda, protože tamní autoři se s tím moc nepářou. Když byla před lety hitem trilogie Stiega Larssona, byla jsem do toho úplně zamilovaná a knížky jsem přelouskala během jedněch prázdnin. DNA mi jeho detektivky trošku připomněla, hlavně tím, jak je konstruovaná. Nejsou tam potoky krve, není to přehnaně akční, ale příběh má v sobě temný spodní proud. Skryté běsy, které si člověk nejprve neumí vysvětlit, ale jak se v příběhu dostává dál, nachází různé indicie. A řešení je pak překvapivé. Je to trochu psycho. Celou dobu pod kůží tušíte, že je na tom něco divného.
 
Co vás v příběhu zaujalo osobně?
 
Na začátku je prolog, v němž jsou rozděleni tři osiřelí sourozenci, takže tušíte, že od toho se bude zápletka nějak odvíjet. Je tu naznačena spousta věcí, ale přesto mi pak poměrně dlouho trvalo, než mi začal docházet celkový obraz. Osobně mě oslovil právě motiv kořenů případu, které sahají až do dětství, což se pak odráží i průběžně ve faktu, že hlavní svědkyní je malá holčička. Zaujalo mě zpracování tématu, že co si člověk přinese z dětství, to se s ním může táhnout celý život a může to mít i extrémní následky.
 
A co vás při četbě nejvíc bavilo?
 
Bavilo mě, že v textu je hodně dialogů, které utvářejí postavy lépe než jejich popis. Místo toho, aby autorka vysvětlovala, že je někdo takový nebo makový, raději staví protagonisty do vypovídajících dialogů a situací. Najednou o těch lidech víte víc a lépe se to i čte – je to víc konfrontační, akčnější a pro interpreta zábavnější.
 
Připadala vám islandská detektivka něčím jiná než skandinávské krimi obecně?
 
Když jsem se dozvěděla, že budu číst islandskou detektivku, vzpomněla jsem si na islandské pohádky, které jsem četla jako dítě a které jsou strašně kruté, ještě drsnější než norské pohádky nebo Andersen. Jsou hodně temné, což mi teď potvrdil i můj syn, když je četl. Zároveň se mi to na nich líbí, mám pocit, že je s tím spojený i jiný způsob myšlení, přímější přístup a způsob života. Myslím, že to je i geografií Islandu – mají tam prostě takové celkově drsnější prostředí. Každopádně způsob provedení vražd v audioknize DNA je drsný, nechutný a krutý.
 
Zmiňovala jste, že jste dlouho nevěděla, kdo vraždí. Čím to podle vás je?
 
V průběhu jsem začala tušit, že ten, na koho se míří, to nebude. Měla jsem svoje tipy, ale je pravda, že rozuzlení jsem nečekala. Pak už indicie začaly houstnout, až jsem si říkala: Že by? Ale konec pro mě byl stejně překvapivý. Bavilo mě, jak autorka člověka nenápadně odvádí od těch kolejí, po kterých na první dobrou jede.
 
S kým jste se při četbě příběhu měla coby interpretka tendenci nejvíce ztotožňovat?
 
Celou dobu jsem „šla“ vlastně s ústřední dvojicí vyšetřovatelů a ještě s malou Margret. Člověk se na ně napojí víc, protože jsou to kladní hrdinové, kteří odkrývají stopy a tak i příběh a vraha. Navíc je mezi nimi i lidské spojení, protože k sobě inklinují – ať už jde o Freyju a Margret, nebo o komplikovaný vztah mezi Freyjou a Huldarem. Zaujalo mě, jak se v příběhu pracuje s Margret, bavilo mě sledovat, jakým způsobem funguje myšlení dítěte a jak je třeba postupovat, když je nutné od něj získat informace, které jsou cenné pro vyšetřování.
 
Jak byste popsala hlavní dvojici – detektiva Huldara a psycholožku Freyju?
 
U Huldara mi připadal sympatický jistý sklon k sebeironii. Není to žádný macho, spíš typ spravedlivého chlápka, ale když přijde na lámání chleba, dokáže být velmi nekompromisní, i ostrý. S Freyjou měli kdysi vztah na jednu noc, jenže se pak ani přes vzájemné sympatie nekontaktovali, protože Huldar lhal o své identitě. Teď se potkali v nepříznivé situaci, která jim nedovoluje rozvíjet nějaké city, ale jsou spolu nuceni spolupracovat a přes práci se k sobě pomalu dostávají blíž.
 
Odlišovali jste je nějak hlasově?
 
Snažila jsem se, aby byli oba zapamatovatelní. A aby jinak zněla malá Margret – nejenom hlasem, ale i v tónu, aby se do něj a do způsobu artikulace promítla její povaha.
 
Co pro vás bylo při četbě ve studiu nejnáročnější?
 
Asi koncentrace. Natáčení je dlouhé, není to hodina dvě v rádiu nebo jen jedna role, ale vyprávíte celý příběh a všechny postavy. Text si musíte dopředu důkladně připravit a musíte mít všechno rozmyšlené, abyste se v tom orientovali, protože ve studiu už na to není čas. Tam je naopak důležité se soustředit na sdělení a artikulaci, aby to bylo přenosné – aby si vyprávěný text posluchač dokázal představit. To znamená, že i já si to musím představit a hlasem tu svoji představu – ten obraz – stvořit, aby to pak fungovalo i pro posluchače. Nejde jenom o to, že něco přečtete, ale musíte při tom formovat danou situaci, být v ní a vydržet to čtyři hodiny. Překvapilo mě, jak moc je to vyčerpávající.
 
Jak jste se na natáčení připravovala?
 
Text jsem si přečetla předem a připravila si ho, ale je také důležité být dobře vyspaná a v pohodě. Do textu si dělám poznámky, odlišuji si postavy, některé situace a také jsem se musela naučit vyslovovat islandská jména…
 
Na co se tedy mohou posluchači těšit?
 
Na napětí a příběh, o kterém na začátku nemusejí tušit, nakolik se týká událostí z prologu. Líbilo se mi, že vyprávění začíná tím, co se stalo v minulosti, a skončí tím, že to zkrátka nezačalo úplně dobře. Minulost ovlivňuje celý příběh, takže je překvapivé, co všechno může způsobit špatný start. Dlouho mi nešlo do hlavy, jak je to celé propojené, dokonce jsem se v textu vracela a znovu si prolog přečetla, ale autorka je zkrátka tak rafinovaná, že se to vyjevuje až průběžně. V textu jsou nenápadné indicie, které člověk pochopí až zpětně.
 
Posloucháte audioknihy?
 
Moc ráda. Miluju rozhlasové hry, které poslouchám hlavně v autě a s dětmi. Audioknihy máme na delší cesty, rozhlasové hry třeba jen na hodinu, na dvě. Já mám pak tendenci i delší audioknihy poslouchat v kuse – když je člověk nemocný nebo je na dovolené a má na poslech čas, je to podle mého úplně skvělé.
 
Více

Jsem rád, že můžu být kouzelníkem

Hudebník a herec Jan Maxián si při nahrávání audioknihy KOUZELNÍCI Z PRADÁVNA připomněl, jaké je to být dítětem. V rozhovoru pak prozrazuje, v čem tkví magie nových příběhů spisovatelky Cressidy Cowell.


Jak se vám příběh pro děti Kouzelníci z pradávna líbil?

Je to neuvěřitelné vyprávění, vstup do světa kouzelníků a válečníků, brána do země, kde kouzlit bylo dříve běžné. Je na něm skvělé, že si díky němu člověk uvědomí, jak se dá kouzlit v dnešní době i mimo fantasy pohádky. Že velké kouzlo, které dokáže učarovat spoustě lidí, může být i dobrá vůle udělat něco správně a pořádně. Kromě toho je to silný příběh o přátelství, pravdě, o neutuchající potřebě objevovat svět, radovat se ze života, poznávat nové lidi a o uvědomění si, že rodiče to s námi většinou myslí dobře, i když to tak třeba nevypadá.
 
Co je na něm pro vás nejvíc magické?
 
Někdy se v příběhu hovoří o magii, ale přitom jde třeba o kouzlo osobnosti, že má člověk určité charisma, a toho druhého zaujme. Postavy se ptají: „Jakou magií to vládne?“ Ale přitom je to jen o upřímnosti dotyčného, o jeho radosti ze života a schopnosti přenést to nadšení i na ostatní. Padne tam i nádherná věta: „Ničit umí každý. Kouzla bychom měli používat k tomu, abychom tvořili. Jsme tvorové a to je od slova tvořit. Když člověk tvoří, tak kouzlí, protože vytváří něco nového.“ Jestli to tak je, tak jsem moc rád, že si můžu užívat své kouzlení a že se můžu tu a tam nazývat kouzelníkem.
 
Znal jste předchozí tvorbu autorky Cressidy Cowell? Čím vás její psaní oslovilo?
 
Jsem nadšen z nádherné obrazotvornosti, z toho, jak si užívá popisy situací, z její tvorby jsem doslova odvázaný. Umí úžasně vtáhnout do děje. Z pohledu vypravěče mám pocit, že jsem v jejím světě přítomen. Už před sebou úplně vidím ten film, který by mohl být na základě jejího příběhu natočen – a vidím ho vymalovaný velmi silnými konturami. Obdivuji její vypravěčské schopnosti i způsob, jakým dokáže dovysvětlit věci, které se na první pohled mohou třeba zdát přes čáru. Všechno nakonec sedí a do příběhu to patří.

Bude podle vás bavit i dospělé, kteří ho pustí svým dětem?
 
Mě to baví velmi a to bych se snad mohl považovat za dospělého, i když si říkám, jestli nejsem spíš dospělým dítětem. Na druhou stranu si myslím, že každý člověk je dítětem, jen někdo delší a někdo kratší dobu, a nikdo z nás by na to neměl zapomínat. U této audioknížky si na to každý velmi dobře vzpomene.
 
Jak jste s režisérkou pracovali s humorem, aby vtipné hlášky a momenty hezky vyzněly?
 
V audioknize je spousta přímých řečí. Každá z těch postav věci říká a dělá po svém, a tak jsme se s režisérkou rozhodli, že je všechny odlišíme i hlasově. Už jich máme přes třicet, možná i víc. Řekli jsme si třeba: „Jo, to je tenhlecten, co mu spadl šutr na nos mezi dva přední zuby a jazyk se zúžil jen na tři milimetry, a má trošku německý přízvuk.“ A bylo to dané. Ale nevytváříme karikatury, naším cílem bylo, aby se posluchač v příběhu a dialozích orientoval. Někdy jsou samozřejmě změny hlasů výraznější, jenže humor negeneruje okázalá snaha, ale moment, kdy se skutečně dostanete do dané situace. V tu chvíli to funguje. Interpret sám humor nevytváří, ten tam už je – vypravěč se jen musí ponořit do konkrétní situace a ten vtip potom vyplyne přirozeně. Myslím si, že je zbytečné tlačit na pilu a dělat něco naschvál, abych na cosi upozornil, protože pak to ztrácí své kouzlo. Jako když zkoušíte vysvětlovat vtip – tomu už se nikdo nezasměje.
 
Jak byste charakterizoval hlavní dva hrdiny?
 
Zar je nepoučitelný, ale v průběhu vyprávění ponaučený kluk, který se stává čím dál moudřejším, získává lišáctví a nadhled. Čára je zpočátku zbrklá holka s nedostatkem sebevědomí, ale s  cílem o to jasnějším a s přesvědčením, že když bude dělat věci správně, tak všechno dobře dopadne. A jak se ukáže, něco pravdy na tom je.
 
Je pro vás četba pro děti v něčem jiná než četba pro dospělé?
 
Vlastně ne. Já od svých osmi let hrál loutkové divadlo „s velkejma“ a pokračoval jsem v tom ještě na konzervatoři, kdy už jsem studoval herectví. Takže jsem pro děti hrál. A v poslední době natáčím různé dětské pořady v televizi. Mám nejradši, když jde člověk s člověkem – herec s divákem – na rovinu. Protože dítě je také člověk, ne nějaký zvláštní malý tvor. Samozřejmě existují témata, která jsou hůře pochopitelná, protože dítě ještě nemá tolik zkušeností. Ale emotivně, přístupem, otevřeností je to úžasně čistý vztah. Herec se u dětského diváka nebo posluchače nemusí obávat, že by v tom hledal nějaké záludnosti. To třeba dospělý, který už od života dostal párkrát přes čenich, pak k věcem přistupuje se svými domněnkami i nepříjemnými zkušenostmi, a podle toho hodnotí a soudí. U dítěte je nádherná právě čistota přístupu a otevřenost naslouchání. A právě to si u dětského vyprávění užívám, když vím, že na druhé straně bude někdo, kdo mi většinou stoprocentně důvěřuje, a já bych ho nerad zklamal. Chtěl bych tu důvěru naplnit.
 
Jak jste s režisérkou přistupovali k charakteristice jednotlivých postav pomocí jejich projevu?
 
Můj přístup je v mnohém ovlivněný animovanými filmy, na kterých se hodně podílím na různých úrovních produkce či postprodukce. Časem jsem ovšem zjistil, že ty postavičky už jsou samy o sobě animované dost – není většinou potřeba hlasem animovat víc. Bývala doba, kdy se všechno okázale předvádělo, de facto se deklamovalo – dělalo se „něco jako“ –, ale za poslední léta je i v těchto animovaných příbězích znát spíš tendence k civilnosti, pravdivosti a přirozenosti. V audioknize samozřejmě není snadné odlišit velké množství postav tak, aby byly všechny civilní. Uslyšíte spoustu figurek, které kdybyste zaslechli mluvit na ulici, buď se začnete smát, nebo se jim raději obrovským obloukem vyhnete. Takže to není vždycky úplně přirozený projev, ale zase jsme s režisérkou Jitkou Škápíkovou udělali všechno pro to, aby použité prostředky měly své opodstatnění, svůj důvod, svou pravdivost v jednání. Když tedy někdo hovoří tak, jako že má evidentně nějakou vadu, tak ve svém výrazu pořád zůstává přirozený. Když mu o něco jde, tak to prostě řekne. Ten příběh byl přímo stvořen pro to, abychom si užívali rozmanitosti a různých barev.
 
Jakou postavu vás hodně bavilo „namlouvat“?
 
Velice mě baví třeba Tulich, který na to, aby řekl jednu větu, někdy potřebuje velké penzum času. Jedno slovo dokáže roztáhnout i na půl minuty, a ten jeho nepravidelný rytmus hovoru je nádherný. Napůl je takový opožděný, napůl zní, jako by byl opilý nebo zdrogovaný, ale přitom má sebejistý projev. Je v tom nádherná peripetie a člověk vůbec neví, co si o něm má myslet. Když jsem tvořil ten hlas, někdy jsem se sám sobě divil, co to vlastně dělám a kdo to je. Prostě se tak přede mnou zhmotňoval.
 
Co pro vás znamená četba audioknih ve srovnání s ostatní hereckou prací?
 
Je to úžasná disciplína, kdy se člověku musí podařit vtěsnat i situaci jako takovou jen do hlasu. Verbální informaci musí doplnit i o ostatní aspekty, které mohou posluchači nabídnout i rozpoložení dané osoby a její určení ve vytyčeném prostoru. Nemyslím tím popis prostředí, ale navozování emocí a vjemů, které by ve filmu zařídil obraz nebo střih. Audiokniha pro mě není čtení, ale umělecký počin, zážitek, přednes. Posluchač si může postavu představovat díky tomu, jakým způsobem ji herec verbálně ztvárňuje. To je na tom nádherné. Když někteří herci vyprávějí, před posluchačem se ty postavy najednou objevují jako živé. Na mě to tak funguje, když poslouchám audioknihy na cestách, tak doufám, že to bude zabírat i na posluchače Kouzelníků z pradávna.
 
Jak se na nahrávání ve studiu připravujete?
 
Záleží jak kdy. U této audioknihy jsem se v některých částech nechával překvapovat, protože se nechávám rád unášet příběhem. Jak je to četba pro děti, tak je tam všechno poměrně jasně vysvětlené. Nejde o to, že by se tam něco odehrávalo jen iluzorně, aby pak čtenář nebo posluchač zjistil, že všechno je jinak, a že herec měl tedy posluchače celou dobu nenápadně navádět k tomu, aby to pochopil. Takový příběh tu nemáme. Tady je všechno řečeno na rovinu. Rád posluchači předávám i to zjištění nebo pocit, které sám v ten moment zažívám. V ten moment nejsem učitel, co předává něco žákovi, ale dostáváme se na stejnou úroveň. Vlastně to prožívám s nimi a ten příběh objevujeme společně. Ale samozřejmě bylo třeba nachystat si hlasy jednotlivých postaviček a pak si hlídat dodržování jejich projevu. Naštěstí mě jistila také paní režisérka.
 
Posloucháte vy sám audioknihy?
 
Já jsem doma vyrostl na spoustě desek. Potom jsem z audiokazet i CDček poslouchal vyprávění Wericha, Horníčka, Voskovce nebo třeba ze Semaforu… Moje první kazety nebyly písničky jako u většiny mých vrstevníků, ale pohádky, takže jsem už od dětství znal O stříbrném talířku a zlatém jablíčku, Andersena a jiné. Audioknihy mám obecně spojené s cestováním. Zjišťuji, že mi velmi vyhovují v situacích, kdy někam daleko cestuji sám, například za hranice. Tak si jejich poslech užívám nejvíc.
 
Více

Nejčastější výmluvy těch, kteří ještě neposlouchají audioknihy

S novým rokem přichází čas, který je vhodný k tomu, abychom se přestali vymlouvat a zkusili něco nového. Třeba poslouchání audioknih.


Přiznáváme se dobrovolně máme rádi audioknihy a k tématu se tedy nestavíme zcela nezaujatě. Ale máme rádi i knihy. (A také e-knihy. A hudbu a filmy, výtvarné umění a design a spoustu dalších věcí.) Někdy tudíž máme pocit, že by si audioknihy mohl náramně užít i někdo, kdo je ještě neposlouchá. A občas se nám stane, že vyslechneme jeho důvod a připadá nám (nadšencům) spíš jako výmluva, proč se nezabývat něčím, co ještě nezkoušel, nebo to sice prubnul, ale napoprvé to třeba zrovna nějak nesedlo. S jakými "výmluvami" se setkáváme nejčastěji a co na ně odpovídáme?


Já si radši čtu

Kdybychom dostali korunu pokaždé, když tuhle větu slyšíme, asi bychom za vybranou částku už natočili další audioknihu. Co my na to? Inu, my si také rádi čteme. (Kdybychom nebyli milovníci literatury, tak bychom asi nepracovali v audioknižním vydavatelství, že. ;)) První krok při vydávání audioknih totiž je: přečíst knihu (a být z ní tak nadšení, že ji toužíme natočit jako audioknihu). Každý z nás je tedy vášnivý čtenář. Čteme si v posteli před spaním, čteme si na gauči ve chvílích volna, čteme si na lavičce v parku, čteme si v kavárně u cappuccina, čteme si v dopravních prostředcích, na zastávkách, ve frontách na cokoli, zkrátka kde se dá. Ale to nám nestačí. My si chceme číst i ve chvílích, kdy to tak docela nejde. Kdy naše tělo sice možná vyvíjí nějakou činnost, ale mozek chce číst! Chceme si číst, když vaříme, když jdeme na procházku, když musíme něco uklidit, když řídíme auto, když si kreslíme, nebo něco vyrábíme, když potřebujeme vymalovat stěnu, okopat či vyplít zahrádku, když děláme jakoukoli manuální, nebo třeba i rutinní činnost, nebo když nás jen obyčejně bolí unavené oči… Ale protože jsme dosud nedospěli k tomu, abychom si jako slavný matematik John von Neumann četli za volantem (měl prý docela hodně nehod), tak si necháváme předčítat. Od těch nejlepších herců. A proto posloucháme audioknihy! (Kdybychom totiž náhodou někdy vezli autem Jiřího Dvořáka, asi ho nepřinutíme, aby nám celou cestu četl. Ale v nahrávacím studiu to dělá zcela dobrovolně.)
 

Nemám na to čas

Vyhradíte si hodinku nebo dvě, uložíte se do ušáku, nařídíte rodině či spolubydlícím, aby vás v určený čas neobtěžovali, a zapnete přehrávač… Tak to je sice pěkná představa a jsou tací, kterým se daří ji naplnit. Jsou i jiní, kteří si za podobných podmínek budou spíše číst knihu. Kouzlo audioknih je ale také v tom, že na ně nepotřebujete mít čas. Využijete prostě minuty a hodiny, které máte poschovávané v jiných činnostech, jimž se tak jako tak musíte věnovat: půlhodinovou (nebo i delší) cestu autem do práce, vaření večeře pro celou rodinu, žehlení mačkavých svršků, kondiční běhání, venčení psa, pečení koláče, utírání prachu (dál si dosaďte vlastní povinnosti). Za týden najednou naposloucháte několikahodinovou audioknihu jako nic, užijete si bravurně vyprávěný příběh, k jehož četbě jste se třeba delší dobu nemohli dostat. A možná zjistíte, že při poslouchání něčeho zajímavého je i to umývání oken tak nějak snesitelnější. Takže dokonce, i když četba herců z nahrávky trvá celkově déle, než když si čtete sami v duchu (vyslovit větu nahlas zabere více času, než ji přelétnout očima), ve svém "schovaném čase" pravděpodobně doposloucháte audioknihu dříve, než byste si přečetli knihu, na níž si musíte svůj prostor vyšetřit.
 

Vždycky u nich usnu

Pěkně se zachumlat do pelechu, zmáčknout tlačítko PLAY a nechat se unášet… do říše snů. Pokud používáte audioknihy jako „pohádku na dobrou noc“, proč ne. Ale jestliže byste se raději dozvěděli, kdo je vrah, nebo kam že zmizela hrdinova femme fatale, ještě než odpadnete, asi vás tenhle efekt zrovna nepotěší. Jenže když se po vyčerpávajícím dni večer unaveni svalíte do postele, dost pravděpodobně vytuhnete i nad knihou, natož s audioknihou. Jestliže však literaturu nepovažujete za uspávadlo, dopřávejte si audioknihy i při jiných příležitostech. A pokud jste četli předchozí odstavce, máte už určitě i představu při jakých.
 

Nedokážu se na ně soustředit

Ale no tak. Většinu informací, jichž se vám dostává, nevstřebáváte pouze zrakem, ale z podstatné části sluchem. Už ve škole šlo o to, co učitel vykládá (přečíst jste si koneckonců mohli dané učivo i sami doma). Někteří mají výhodu, že už jako děti poslouchali desky, kazety či cédéčka s pohádkami, nebo rozhlasové hry a dramatizace z rádia, takže jsou na vstřebávání literatury ušima zvyklí (to jsou pravděpodobně všichni vaši kamarádi, kteří audioknihy odjakživa poslouchají a pořád vám říkají, jak jsou super). Pokud vás tahle fáze minula, nevadí. I číst jste se museli jako malí naučit, včetně toho, že je při této činnosti nutné soustředit svou pozornost výhradně na text před vámi a ponořit se do něj. Stačí si prostě vštípit koncentraci na danou věc (auditivní vjem) a zvyknout si na to. Začněte třeba tím, že si pustíte něco, co vás obzvlášť zajímá, nebo je to hodně napínavé. Pozornost se pak na daném vyprávění udrží téměř "sama".
A jak to souzní s radami, které jsme vám dávali v textu výše – zejména pokud máte pocit, že neumíte dělat „víc věcí naráz“? Jak se soustředit na detektivku, když se snažíte nespálit jídlo a neuříznout si při krájení prst? Postup je stejný – trénujte. Pusťte si nejprve něco krátkého, co vás opravdu upoutá. A když vám náhodou myšlenky utečou k tomu, jakou směs koření nejlépe přidat, není nic snazšího, než přehrávání vrátit o pár minut nazpátek. Čím častěji budete poslouchat, tím méně se vám to bude stávat, váš mozek je totiž dost velký přeborník na to, aby dokázal kořenit i poslouchat.
 

Musím se věnovat své rodině

Pospolitost je potřeba, aby se člověk pro samou literaturu zcela neizoloval od okolního světa a svých bližních, s nimiž čas trávit chceme, protože je máme rádi. Audiokniha vám ale na rozdíl od knížky umožňuje zážitek s ostatními sdílet a navíc „v přímém přenosu“. Ať už si pustíte s dětmi pohádku a uděláte si kakao, protože venku prší, když vám doma vypnuli proud, pokud jsou ratolesti nemocné nebo řádí cestou v autě na dovolenou či když je chcete přimět k úklidu pokojíčku – důležité je, že daný příběh můžete zažívat společně. A nemusí jít jenom o pohádku pro potomky. Můžete se svou drahou polovičkou při poslechu audioknihy třeba kuchtit složité recepty nebo rekonstruovat byt. A pak si ještě popovídat o tom, jak román na kterého z vás působil a co koho zaujalo. Vždyť kdy se vám naposledy poštěstilo, že jste četli oba naráz stejnou knihu a mohli ji spolu náležitě „probrat“?
 

Vadí mi konkrétní hlas a interpretace

Jsou tací, kteří trvají na tom, že hlas patřící příběhu by měl být jedině ten, který zazní v jejich vlastní hlavě. Chápeme to. Vážně. Když vám při četbě knihy promlouvá v mysli Karel Roden, ale audioknihu vypráví Martin Stránský, člověk si na to musí chvilku zvykat. Navíc uznáváme, že audiokniha je už v jistém smyslu interpretace příběhu. Doplňující hudbou vyvolá určitou náladu, režie vede narátora k jistému typu hereckého výkonu, interpret dodává důrazy a naléhavost na některá místa, kde byste je třeba při vlastní četbě nevnímali. Tohle ale považujeme spíš za výhodu než nevýhodu audioknih, za jejich přidanou hodnotu, která rozehraje i tóny, jež z textu netryskají tak živě. U knížky, která je psaná specifickým či osobitým jazykem, vám může stylistika občas unikat, pokud jste zvědaví hlavně na děj a jak to bude dál. Herec ale vysloví nahlas každé písmenko, každou slabiku a přiměje vás zaznamenat, co je ve větách daného autora neobvyklého a originálního.
Pro toho, kdo trvá na tom, že první čtení musí být jen a jen jeho vlastní, máme jiné doporučení: Zkusili jste někdy poslouchat příběh, který jste už četli? (My to vzhledem k povaze naší práce děláme samozřejmě docela často – nejprve si přečteme knížku, rozhodneme se z ní udělat audioknihu a tu po zpracování posloucháme.) Zdá se vám to jako ztráta času – poslouchat něco, co už máte přečtené? Tak schválně: Jak dobře si pamatujete nějakou prózu, kterou jste přelouskali před pěti, deseti či více lety? Možná specifickou náladu a hlavní zápletku? Jména hlavních postav? A co tahle jejich jiskrné dialogy? Filosofická dilemata vedlejších figur? Dějové odbočky, které trefně charakterizovaly určitý detail? Zvláštní způsob, kterým autor zacházel s příslovci? Ale protože knížek je mnoho a času není neomezeně, nechtěli jste se do té bichle pouštět znovu, když už je přečtená? Zkuste to s audioknihou (v čase, který máte poschovávaný v jiných činnostech, viz výše). Možná se vám nejen oživí ty nejkouzelnější pasáže, které jste už zapomněli, ale třeba se vám otevře i jiný pohled na protagonisty, které jste při vlastní četbě nemohli ani vystát, avšak v podání ostřílených herců pro jejich ambivalentní postoje a složitou situaci najdete jisté pochopení. A přiměje vás to o literárním díle, které jste už považovali za známé a uzavřené, přemýšlet zase jinak. Zkrátka vás to obohatí. A to vždycky stojí za to.