Šokující příběh, který se může odehrávat vedle nás

Rozhovor s Veronikou Khek Kubařovou a Andreou Černou, interpretkami audioknihy Vrány

 

Jak na Vás zapůsobil text – sdělení příběhu při prvním čtení? Jaké jste po jeho přečtení měly pocity?

Veronika Khek Kubařová, dcera: Strašně dlouho jsem si říkala, kam se to celé ubírá... byla jsem zvědavá, kam mě autorka a příběh dovede. A musím říct, že mi „zatuhávalo“, že mě to dost šokovalo.

Andrea Černá, matka: Pocit byl ambivalentní. Mísila se v něm radost, že naše literatura má dalšího báječného autora, tedy autorku, se zármutkem, že se ten příběh může klidně stát.

 

Veroniko, Vaší postavou je dvanáctiletá Bára, která dostává rány ze všech stran. Jak se s tím pere a jak jste se její úděl snažila interpretačně pojmout? 

Dcera: Mně na tom přišlo úplně nejhorší a vlastně zároveň nejúžasnější to, jak je (Bára) v tom svém věku čistá... Proto jsme se ji snažili dělat opravdu upřímnou, čistou v tom jejím věku, záměrech, i ve vidění rodičů, které je vlastně permanentně dobré, protože ona na ně není naštvaná ani se necítí ublížená. Snažili jsme se najít nějakou polohu, aby to bylo dítě, ale zároveň jsme ji nezesměšňovali tím, že jsem o dvacet let starší než ona.

 

Objevují se tam krátké světlejší momenty naděje, obnovované důvěry, víry v samu sebe, porozumění ze strany jiných a oproti tomu i vyloženě emočně vypjaté situace. Jak se s takovým textem pracuje? Je to spíš lepší, když je „co hrát“, anebo horší z důvodu nutné citované angažovanosti?

Dcera: U citlivých scén je to vždy na zvážení, jestli se do nich pokládat, anebo jestli nechat posluchače, ať se do nich položí sám. Spíš jsem pro variantu dát mu tu cestu jenom tak napůl, protože poslouchat „dojení“ emocí není vždy příjemné, a ne vždy to pak působí tím „dojemným dojmem“, o který jde. Ale i v tomto případě jsme se řídili podle toho, jak to vznikalo v konkrétních situacích – někdy víc, někdy míň, asi tak na střídačku…

 

A vás osobně dojímaly některé scény až k slzám?

Dcera: Musím přiznat, že jsem z té knížky měla až šok... děsilo mě, jak dost přesně je to v ní popsané... bylo to, jako když se člověk dívá na nějakou reality show anebo někdy jen kolem sebe... Často lze vidět, jak rodiče s dětmi mluví, a nemyslím si, že jsou to vědomí tyrani. A přitom svým dětem způsobují traumata a bolesti. Je to všude kolem nás a je to odstrašující.

 

Andreo, Vaší rolí je řekněme kontroverzní postava matky. Jak se vám ji interpretovalo? Jaký hlas či tón jste zvolila? 

Matka: Nezamýšlela jsem se nad tónem hlasu, ale nad způsobem, jak příběh uchopit. Víc než následovat smysl textu nelze.

 

Můžete pojmenovat, v čem jste s ní třeba dokázala souznít a v čem jste jí naopak absolutně nerozuměla? Je pro Vás těžké promlouvat procítěně za někoho, s jehož chováním se nemůžete ztotožnit?

Matka: V tomto případě se neztotožňuji s postavou, ale s myšlenkou dotknout se určitého tématu, o kterém více mluví nezainteresovaní, zatímco postižení z mnoha různorodých důvodů mlčí. A proto náš společný počin vnímám jako apel - apel na sounáležitost a jistý druh ostražitosti.

 

Který moment příběhu byl pro vás obsahově nejsilnější? Který interpretačně nejtěžší?

Dcera: Interpretačně nejtěžší bylo celé to nějak pojmout. Doufám, že se to podařilo, aby promlouvalo dítě s tou čistotou, tak jak vidí svět, ale zároveň aby nebylo hloupé. Abych ji nepodceňovala proto, že je malá. A nejsilnější moment byl úplně na konci knížky, ale nechci nic prozrazovat, aby se na to mohli posluchači těšit. Je to takový dost zásadní moment… ten úplný konec.

Matka: Nenapadá mě žádné konkrétní místo, celé to téma je složité. Pro mě bylo nejsilnější uvědomit si, že obdobné příběhy se opravdu mohou dít - a asi i dějí.

 

O čem jsou podle Vás Vrány? 

Matka: Je velmi obtížné odpovědět na tuhle otázku a zároveň neprozradit podstatu příběhu. Mohu s radostí konstatovat, že autorka jen nevyplňuje čas slovy, ale vyprávěním příběhu klade i palčivé otázky. Za to jí srdečně děkuji.

                                  

 

Veronika Khek Kubařová (* 1987)

Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Díky absolventskému představení Kytice Jiřího Suchého v Divadle Konzervatoře  získala možnost hrát v divadle Semafor. Po absolutoriu se přesunula do Městského divadla v Mladé Boleslavi, v letech 2011–2014 byla členkou souboru Městských divadel pražských Rokoko a ABC, od roku 2015 působí v Dejvickém divadle, ale hostuje i na dalších scénách. Na stříbrném plátně debutovala ve filmu Rafťáci (2006), následovaly role ve snímcích Nejkrásnější hádanka (2008), Ženy v pokušení (2010), Lidice (2011), Můj vysvlečenej deník (2012), Tři bratři (2014), Ženy v běhu (2018) nebo v seriálech Na vodě (2016), Specialisté (2017-2018) či Zkáza Dejvického divadla (2019).

          

 

Andrea Černá (* 1977)

Už během studia na pražské Státní konzervatoři vytvořila několik filmových a televizních rolí a získala angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Kromě toho hostovala také v pražském Divadle na Fidlovačce. V současnosti působí v Divadle na Vinohradech (např. Periferie, Peer Gynt, Když ptáčka lapají) a spolupracuje s televizí a rozhlasem. V roce 1994 ji proslavila role Elišky v pohádce Jana Trošky Princezna ze mlejna, kterou ztvárnila ve svých 16 letech. Televizní diváci ji také znají ze seriálů Ordinace v růžové zahradě, Policie Modrava nebo Případy 1. oddělení.

                                 

Spíš psychologická sonda než detektivka

Anebo univerzitní ZLOČIN A TREST - Rozhovor s Danielem Bambasem, interpretem audioknihy Tajná historie

Jak se vám román Donny Tartt líbil?

Protože jsem román četl nejprve narychlo, abych si udělal představu, měl jsem smíšené pocity: připadal mi, hrozně dlouhý a ‚upovídaný‘. Nicméně během detailní přípravy na natáčení se ukázalo – a shodli jsme se na tom i s režisérem Michalem Burešem –, že to je strašně zajímavý text, který v sobě má spoustu rovin, a spíš než detektivka je to psychologická sonda. I když mi třeba při prvním přečtení připadalo, že hlavní hrdina zbytečně moc popisuje krajinu a oblaka, když jsem se pak do textu víc ponořil, tak mi došlo, že to vždycky nějak souvisí s danou situací. On nevypráví o tom, jaká ten den byla krajina a počasí, ale popisuje, jak to na něj působí a jak to vnímá v daném kontextu, čímž odhaluje stav svojí duše. V tomhle šlo o značně imerzivní zážitek, protože jsem to s ním opakovaně prožíval. 

 

Čím vás příběh nejvíc oslovil?

Román je hodně populární v Americe a chápu proč: je netradiční už tím, že o zločinu se dozvíme hned na začátku s tím, že víme, kdo jsou vrazi. V tom díle však nejde o zjištění, kdo zabíjel, ale řeší se tam motivace; jak se může stát, že se z člověka stane vrah nebo zainteresovaný svědek vraždy. Musím říct, že by mě to zajímalo jako film, dovedu si to představit zfilmované.

 

Jak vás bavila specifická univerzitní atmosféra románu, která má čtenáře tendenci až pohltit?

Vzpomínal jsem na své studium na DAMU, což sice bylo víc umělecké prostředí, které není vyloženě akademické, ale i hlavní postavy Tajné historie jsou v podstatě duší bohémové. Ta atmosféra je v románu dobře popsaná a je velice intenzivní. Doba chráněnosti na vysoké škole bývá pro člověka strašně podstatným obdobím v životě, kdy se formuje individualita a rozhoduje se o tom, kam se bude v životě dál ubírat. Tohle složité období je tam krásně popsané, stejně jako protagonisté, kteří ho prožívají. I proto jsme s režisérem zvolili cestu docela výrazné hlasové charakterizace jednotlivých figur. Šlo to přirozeně, protože postavy jsou dobře napsané, každá z nich má jiný způsob vyjadřování a úplně jsem je před sebou viděl i slyšel. Navíc je hlavní hrdina zároveň vypravěčem příběhu. 

 

Jak byste hlavního (anti)hrdinu charakterizoval?

Richard je hrozně rozporuplný člověk, protože je do celé záležitosti intenzivně namočený, ale zároveň se snaží o jistý odstup a vypráví o událostech zpětně… Vstoupí do děje jako mladý, výrazně nejistý člověk, který si ze svého dětství nese spoustu frustrací a pochybností, na rozdíl od ostatních nemá v zádech rodinu ani finanční výpomoc. Ale díky té situaci, kdy se stane součástí určitého kolektivu, v němž najde sám sebe, se mu podaří ze všeho vyjít se schopností to osudové břímě nést a žít, na rozdíl od jiných postav ho to nezlomí. Asi tím – takovým dost krutým způsobem – dospěje. Je to citlivý, velmi vnímavý kluk, který je schopný velké empatie, ale zároveň v sobě musí mít nějakou krutost. Jeho schopnost vyrovnat se svým svědomím je trošku netradiční, protože spousta lidí by se podobnou situaci snažila vyřešit „správněji“. On se vlastně také dopustí zločinu. V něčem je ten román takový univerzitní zločin a trest.

 

A co ostatní postavy, celá ta skupinka přátel je jistým způsobem fascinující…

V tom příběhu vlastně není jediný úplně vyrovnaný člověk, všechny postavy jsou nějak poraněné. Nejpozoruhodnější figura je pro mě Henry, ale všechny jsou hrozně životaschopné. Třeba Bunny je, jak od začátku víme, oběť vraždy – a je to přesně ten typ člověka, který osciluje na hraně toho, že dokáže být nesmírně okouzlující, ale zároveň je často doslova na zabití. Je to taková tragikomická postava. Umím si představit, že kdyby nedošlo k určitým událostem, které nebudu prozrazovat, tak by se ty vztahy mezi přáteli nikdy tolik nevyhrotily. Bunny je v něčem primitivní, nesnesitelný a vlastně lhář, ale ze své podstaty to není vůbec zlý kluk, takže to, jak dopadne, je hrozně kruté. 

 

Má Bunny nebo Henry nějaký zvláštní způsob projevu?

Když jsem knížku začínal číst a text jsem si připravoval doma, tak ke mně hlas ‚přišly‘ spontánně a instinktivně: takže Henry má hlubší, kultivovaný, vždy ledově klidný hlas a Bunny je ve svém projevu takový ‚rozcapený‘, trošku uječený a má hodně otevřené vokály – je to s nadsázkou takový Pražák. V angličtině se akcenty dělají mnohem lépe, hned lze charakterizovat, odkud kdo je; ať už geograficky či sociálně. I z té ústřední postavy Richarda si ostatní dělají legraci, že je slyšet, že pochází z určité části Ameriky, což jsme v češtině zprostředkovat nemohli, takže jsme spíš projevem podtrhli, jak přemýšlí: že je introvert, ale zároveň chce, aby ho lidi měli rádi, takže je takový snaživý, slušný a přívětivý.

 

Kdo vás ještě zaujal?

Důležitou roli hraje zajímavá postava charismatického profesora, který je nevědomky iniciátorem neblahých událostí, ale nakonec se ukazuje jako jeden z největších zbabělců. Všichni k němu vzhlížejí a dávají si ho za vzor, jenže se projeví jako člověk, který ostatní do něčeho nepřímo navede, a v momentě, kdy se stane nějaká tragédie, tak vysublimuje a zmizí. Strašně zvláštní charakter.

 

Oblíbil jste si některou z postav?

Určitě jsem nejvíc ‚šel‘ s hlavní postavou, ale z hereckého hlediska mi připadal nejzajímavější Henry – to je taková obzvlášť tajemná postava, kterou by mě bavilo si zahrát i ve filmu nebo v divadle.

 

Jak jste pracovali s tím, že je to vlastně retrospektivní vzpomínání vypravěče?

Když jsme to dotočili, režisér Michal Bureš prohlásil, že to je pro něj Lolita 2, že to vnímá úplně stejně – v podstatě zdánlivě sympatický, estétský nevěrohodný vypravěč, který se z hlediska morálky zachová dost kontroverzně. V románu není úplně jasně odděleno, kdy se vypráví retrospektivně a kdy se děj odehrává v současnosti. Přelévá se to, takže nejprve to vypadá jako vzpomínání a najednou se to popisuje tak živě, že se úplně ocitnete v dané situaci. Michal Bureš výborně vidí rytmus celku, takže věděl, kdy je potřeba zrychlit či zintenzivnit a hodně mě vedl, což mi vyhovovalo. Aby to Richard intenzivně prožíval, i když na to už jen vzpomíná. To je pak zajímavější i pro posluchače. Úplný začátek jsme vlastně točili až nakonec, až když jsme ten příběh měli zažitý a došli jsme k nějaké zralosti v epilogu. Často jsem střídal mezi rovinami menší a větší excitace, nikdy to nebylo úplně klidné. Co se týče interpretace, zvolili jsme cestu, že jsem byl spíše ponořen v dané situaci, než abych od ní držel odstup.

 

Podařilo se do projevu dostat to, jak příběh temní, jak postavy postupně rezignují?

Myslím si, že ano. Jak jsem věděl, že to je opravdu dlouhá kniha, kterou jsme četli spoustu hodin a dalších a dalších frekvencí, měl jsem občas sám tendenci zrychlovat. Ale režisér mě vždycky zastavil a řekl mi, ať tomu dám čas. Pocit té rezignace nebo totálního vyčerpání byl třeba v tom, že se vyprávění postupně hodně zpomalí. Jsou tam i momenty úplného ztišení a poslední část knihy jsme pak četli už prakticky bez pauz – i za cenu toho, že budeme oba dost unavení. Věděli jsme, že se to vyplatí, že to pak bude znát.

 

V čem to pro vás bylo opravdu silné?

Moje první čtení bylo paradoxně spíš informativní – bral jsem to tak, že je to má první velká audiokniha a musím text rychle přečíst, abych věděl, o co půjde. Příběh mě vlastně intenzivně zasáhl až během té práce. Když jsme pak audioknížku dočetli, tak se mi samozřejmě hrozně ulevilo, že jsme to zvládli, cítil jsem, že jsem do toho investoval spoustu energie, ale zároveň se mě to hodně dotklo. V příběhu je totiž nápadně přítomný pocit nostalgie – bylo mi smutno a byl jsem dojatý, když Richard popisoval nějakou část života, která se už nevrátí, ač líčí i vztahy, které jsou narušené a bolavé. Určitě mě to zasáhlo i proto, že jsem si vybavil tuhle zvláštní nostalgii po rozechvělosti konkrétního životního období. Vzpomněl jsem si taky na Sophiinu volbuPoslední kabriolet nebo Velkého Gatsbyho, kde je hlavní hrdina v jistém smyslu také společenský outsider, má v sobě křehkost a dostane se blízko k nějakému velkému tragickému příběhu. Je to jeden z těch velkých románů… 

 

Jak jste se připravoval na natáčení?

Jsem ten typ, co si koupí pastelky a ke každé postavě si přiřadí barvu, což pak už byla technická záležitost kvůli přímým řečem, abych vždycky hned věděl, kdy kdo mluví. V románu je hodně složitých souvětí, takže jsem měl text popsaný zvýrazněnými důrazy. Občas jsme museli třeba předsadit závorky, aby to bylo v té mluvené formě srozumitelné. Samotným čtením ve studiu jsem při frekvenci strávil čtyři hodiny, ale už domácí příprava předtím mi pokaždé zabrala dvě až tři hodiny. Někdy stačí si text číst v duchu a stejně tak nějak víte, kde bude potřeba pauza, ale zrovna tuhle knížku jsem doma skoro celou polohlasem přeříkával nahlas. A to jsem si ještě nechystal intonace nebo způsob, jak budou postavy mluvit… V textu je humor a spousta dalších figur, jejichž finální vyznění pak vznikalo hodně spontánně až ve studiu.

 

Co pro vás bylo nejobtížnější?

V tom soustředění, které tomu bylo třeba věnovat, to pro mě byla jedna z nejtěžších prací, které jsem kdy dělal. Nejobtížnější pro mě bylo – protože jsme to načítali dlouho – udržet v sobě po tu dobu, po těch několik měsíců, tu samou energii, přinést ji třeba po čtrnácti dnech do studia a navázat na ni. Klenout příběh, i když přede mnou bylo třeba ještě dalších čtyři sta stran, udržet si naději, že se to všechno prováže a že někde ‚neztratím‘ nějakou postavu. Byla to úžasná škola, co se řemesla týče.

 

V čem se pro vás práce pouze s mikrofonem liší od ostatních hereckých disciplín?

Důležité je, aby vyřčené znělo autenticky. Uvědomuji si, že četba je interpretace, není to jenom s odstupem či strojově přečtená kniha. Jinak bych to ani nemohl dělat. Neumím si představit, že bych takový příběh četl bez názoru, zapojení sebe sama. Potřebuju se s textem propojit. Kvalita je pro mě zásadní kvalita a mikrofon je v tomhle nemilosrdný. Jsem vůči sobě hodně kritický, že i režisér mi musel říct, ať sám sebe tolik necenzuruju, protože jsem měl tendenci se rozčilovat a ubírat si energii. Naučil jsem se soustředit na to, co říkám, ale nesnažit se sám sebe během natáčení poslouchat a hodnotit. Mozek se pak jakoby rozdvojí a k ničemu to nevede. Od toho je tam režisér, kterému musíte důvěřovat, že nepustí nic, co by znělo špatně.

 

                 

Daniel Bambas (* 1980) 

V divadle vystupoval už jako dítě a ještě během studií na DAMU získal angažmá v Divadle na Vinohradech, kde hraje dodnes. Hostuje na mnoha jiných scénách – Městské divadlo Mladá Boleslav, Národní divadlo Brno, Jihočeské divadlo, Komorní činohra, 3D company. Pracuje pro televizi, film, dabing i rozhlas. Je držitelem Ceny Thálie 2017 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Krás(k)a na scéně Městského divadla Mladá Boleslav.

 

                                  

Mozaika plná moudrého účtování s minulostí

Znovu nalezený literární poklad britských 80. let, kniha Penelopy Livelyové Měsíční tygr, přináší působivou bilanci života jedné výjimečné ženy. Jejím hlasem promlouvá zkušená herečka TAŤJANA MEDVECKÁ.

 

Román se odehrává ve třech rovinách. V ich formě se v něm zpovídá umírající hrdinka upoutaná na nemocniční lůžko, zatímco autorská er forma textu shrnuje její dosavadní život. Mezi ně vstupuje ještě hlas třetí, který bilancující ženu sleduje očima nestranného pozorovatele. Jak se vám ty polohy rozlišovaly?

Je velké štěstí, že poutavě napsaný román zachycuje hrdinku z různých hledisek. Livelyová ústy jeho hlavní postavy Claudie Hamptonové zdůrazňuje, že jedinec je v každou chvíli svého bytí i takový, jak ho vnímají ostatní, a proto se rozhodla situaci zpracovat v trojí perspektivě, což bylo přinejmenším v době vzniku knihy dost výjimečné. Tahle psychologická mozaika mě moc bavila a doufám, že se mi povedlo odstínit všechny barvy, aby rozdíly byly slyšitelné na první poslech. 

 

Takže jste se je snažila rozlišit hlasem? 

Řekla bych, že spíš tempem a rytmikou, i když místy snad taky trošku hlasově. Přiznám se, že jsem dala intuitivně na to, jak jsem ty nuance sama cítila a jak jsme to s režisérkou ve studiu před nahráváním prodebatovaly.

 

Dá se rytmicky nějak vyjádřit stáří ženy na smrtelné posteli?

V první osobě tu promlouvá umírající – a s tím je třeba zacházet nanejvýš citlivě, se vší vážností, bez přehrávání. Nicméně v románu se najdou i pasáže, kde se hrdinka probírá svou minulostí, a u těch jsem naopak chtěla, aby z nich sršela energie: přesně taková, jaká musela Claudia v mládí nebo v nejlepších letech být. Zazní při tom mimochodem moc hezká myšlenka – nakolik je zvláštní, že v paměti druhých zůstáváme uchováni zkresleně. Hrdinka má totiž velice komplikovaný vztah se svojí dcerou: tu vychovávaly babičky, zatímco ona se profesně realizovala. Svou holčičku miluje, a přesto si uvědomuje, že jí nebyla dobrou matkou a působila na ni vesměs jako nepříjemná osoba, přestože se tak v nitru vůbec necítí. Člověk si kolikrát ani neuvědomuje, že leccos staví výhradně na svých prožitcích, které přeceňuje, a přitom bůhví, jak nás vlastně vidí a berou ostatní. Což je postřeh, ze kterého mrazí.

 

Událostmi nabitý život hrdinky se ale odehrává na pozadí velkých světových dějin…

Ano, Claudia poznamenává, že je to taková její výstřednost, když se rozhodla sepisovat dějiny světa „skrze sebe sama“. Připomnělo mi to dva romány, které jsem nedávno četla : Giesbertovu Himmlerovu kuchařku a S elegancí ježka od Muriel Barberyové. Oproti těm dvěma z mého pohledu až trochu okázalým knihám, z nichž je patrna mimořádná vzdělanost autorů (a podle toho pak svůj literární konstrukt naplňují), je Měsíční tygr próza daleko střídmější. A přece je předaná suma životních zkušeností obrovská. Claudia Hamptonová je podle mě podstatně věrohodnější bytost než protagonistky těch dvou děl.

 

Která scéna vám připadala nejsilnější? 

Byla jsem přímo fascinovaná tím, že zrovna žena dokáže čtenáře nebo posluchače vtáhnout do složitých spojeneckých operací kdesi v africké poušti. Zazní tam další úžasná myšlenka: o „zázračné moci slova“. A když si uvědomíte, že jsou to jenom písmenka na papíře, a vy i tak máte pocit, že stojíte přímo v té písečné duně, je to úžasné,  ne? Ačkoli uznávám, že prostor nezměrné pouště lidskou mysl zasáhnout umí a provádí to s námi už celé věky…

 

Jak se vám líbila autorčina práce s celkem? 

Hlavní hrdinka říká: kdybych nebyla součástí toho všeho, nebyla bych nic. Myslím, že román je velmi chytře a čtivě napsaný, a to i na poslech, protože nám předkládá velmi moudré účtování se životem. Hlavní hrdinka je nevěřící agnostička, a tudíž chápe, že věci jsou, a pak najednou nejsou – a přesto při vzpomínání na svého milého říká, že „minulost je pro mě skutečnost; děsí i povznáší mě to zároveň“. Což je další moudrá myšlenka.

 

Čím ještě byste knihu k poslechu doporučila?

Myslím, že je do češtiny velice dobře přeložená, což je dost podstatná součást celé věci.

 

Je to podle vás typ literárního díla, které v publiku zůstane delší dobu?

To rozhodně. Často se říká, že k dobrým knihám se člověk rád vrací a čte je několikrát. A tady dokonce platí, že tahle je nabitá silnými myšlenkami, které zatím nedokážu pustit z hlavy.

 

                           

Dost pikantností, jinak by si pro mě přišli…

V jednohubkách mistra krimi humoru Jussiho Adlera-Olsena, které zaznějí v audioverzi knihy Malé pikantní vraždy, exceluje za mikrofonem herec Petr Čtvrtníček.

Co se vám na knižních předlohách líbilo a jaký prostor skýtal jejich text pro interpretaci?

Líbí se mi většina malých a pikantních záležitostí, ať už jsou to vraždy, chilli papričky, vztahy nebo knižní tvorba. Malé formáty se mně ostatně drží už dlouho, protože se léta živím jako režisér reklamních spotů. Tam mám k dispozici zpravidla jen třicet vteřin, což je kolikrát taky taková malá vražda.

 

Svým hlasem musíte posluchače chytit a podržet si ho až do konce příběhu. Co vás na té intimní one-man show přitahuje? 

Mě to prostě baví. O to víc, že jsem se k téhle „vážné práci“ dostal až po letech. A baví mě i povytažená obočí některých posluchačů, kteří mě dřív znali jen ze čtení zpráv České sody, což byl kapánek jiný žánr. 

 

Jak moc je jiná četba textu typu Rudišova Českého ráje a přednes těchto "zabijáckých jednohubek”?

Českém rájijsem se musel poprat s hloučkem rozdílných chlapíků, kteří se trumfují v sauně a každý má svou pravdu i recept na život. Zato tady jde člověk příběhem s jedním hrdinou, je to podstatně intimnější text. Jenže mě baví všecko: dejte mi papír, mikrofon, brejle a budu spokojenej.

                                                               

Jak moc jste si podobný s hrdinou Larsem z titulní povídky Malé pikantní vraždy?

V určitých ohledech dost, ale konkrétní být nemůžu. To by si pro mně hned přišli.

 

V povídce Škvíra se prý můžeme těšit na skvělou pointu, kdežto jiní si pochvalují její cynickou, za vlasy přitaženou zápletku. V čem je zajímavá podle vás? 

Mám rád Roalda Dahla – a Škvíraje jeho věcičkám hodně podobná. Ostatně chlapi k sobě nemají daleko ani původem: Dahl je Nor, Adler-Olsen zase Dán.

 

Liší se ty miniatury mezi sebou – případně od příběhů kodaňské mordparty Q, které autora proslavily?

Když pominu rozdíl v časových rovinách, na kterých ty povídky stojí, tak – pokud se nepletu – je jedna delší a druhá kratší. 

                                                               

Posluchači by si měli poslechnout Malé pikantní vraždy, pokud se chtějí … (doplňte, prosím).

Zde opět platí, že by měli poslouchat maminku, pana faráře a Malé pikantní vraždy.

                             

„Kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě…“

Rozhovor s hercem PETREM JENIŠTOU, interpretem audioknihy Osvícení

 

  • Devatenáctihodinovou audioknihu jste si ve studiu „vyseděl“ přes měsíc a znáte ji do detailu. Jak si osobně vysvětlujete její název?

Zdůrazňuje dar jakési jasnozřivosti, který v sobě mají snad všechny bytosti na Zemi – něco, co nás třeba uchrání před zemětřesením. Jenom díky tomu se rozhodneme odjet z dovolené v nebezpečné oblasti o den dřív, protože sousedi zavolali, že nám utekla želva z jezírka.

 

  • Daly by se zlehka nastínit děj a základní zápletka knihy?

Jack Torrance, neúspěšný spisovatel, učitel a manžel, zato veleúspěšný ochlasta, se rozhodne zachránit manželství s mírně hysterickou Wendy. Taky se chce uchránit od pokušení znovu se napít a touží po slušné práci. Proto se rozhodne přijmout místo zimního správce ohromného hotelu Overlook v coloradských horách, ale budova s ním má jiné plány – a nejen s ním. Hlavně s jeho pětiletým synkem Dannym, který je zázračně jasnozřivý a vůbec se do nového domova netěší.

 

  • Která postava se vám nejvíc líbila a proč?

Dick Hallorann, protože je nejhodnější a ze všech postav nejsympatičtější. Tenhle černošský šéfkuchař z Overlooku ke konci zásadně zasáhne do děje. Jasně, pokud máme na paměti vynikající filmové zpracování příběhu, je Jack Nicholson na plátně neodolatelný, jenže sama jeho postava nijak zvlášť sympatická není – i v Kubrickově verzi jedná naprosto v souladu s knihou. Ani Wendy, jinak životem dost zkoušená žena, není kdovíjak sympatická a Danny je chlapeček vzbuzující akorát soucit. Takže Hallorann to u mě vyhrál na celé čáře.

 

  • A jak se vám líbil sám text? Bavila vás ta práce?

Moc. Když jsem se po nocích na četbu připravoval, vždycky jsem se u toho rád bál.

 

  • Co vás nejvíc děsilo?

Asi ty „atrakce“ v jednotlivých hotelových pokojích, zjevení, mrtvoly a podobně. Běhal mi z toho mráz po zádech a kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě. Nejvíc jsem se ale obával o Dannyho.

 

  • King coby „král hororu“ podle všeho své řemeslo ovládá…

O tom není pochyb. Je to skvěle napsaná kniha, skvěle umístěná zápletka. Hotel ztracený mezi horami hluboko v lesích – už to je samo o sobě hrozně klaustrofobické prostředí, v podstatě nelidský prostor. I kdybych miloval turistiku nebo alpinismus, pro pěknou dovolenou bych si takhle odlehlé místo nevybral, protože bych se tam v nouzi nikoho nedovolal. Když tam hrdinové zapadnou, je evidentní, že se k nim nikdo nedostane.

 

  • Poskytlo vám natáčení dostatek hereckých příležitostí, například při odstínění hlasů jednotlivých aktérů? 

No jéje. Každé postavě bylo třeba přiřadit jinou polohu a ty hlasy, co se odehrávají jenom v hlavě, se podle režiséra Hynka Pekárka v konečném mixu ještě kapku upraví. Navíc k té proměnlivosti hlasů místy přispíval i strach, který ve mně při čtení před mikrofonem pořád zůstával. Na konci jsme naopak téměř všichni plakali, neboť kniha končí krásně napsaným epilogem.

 

  • Teoretik divadla Stanislavskij by byl asi rád, že se herec s rolí takhle sžije. A co se dělo, když ve studiu došlo na pointu? Jedna z recenzí knihy se zmiňuje o „doslova výbušném vyvrcholení“? Co si pod tím máme představit?

Rozhodně se ode mě nečeká, že budu posluchačům předem prozrazovat konec, kterého se podle mě každý rád dobere. Věřte, že za ty hodiny hrůzy to opravdu stojí. Jen bych rád upozornil, že v tomhle ohledu se kniha oproti filmu liší. Film končí jinak.

 

  • Je to jediný rozdíl?

Kdepak. Sám Stephen King, tehdy díky úspěchu filmové Carrieuž poměrně vážený autor, údajně nebyl s obrazovým zpracováním Stanleyho Kubricka úplně spokojený. Zřejmě se střetly dvě silné osobnosti: v textu jsou věci, které ve filmu prostor nedostanou, a naopak.

 

  • Naznačil jste, že film znáte už z dřívějška a považujete ho za vynikající. Změnilo na tom něco takhle důkladné přečtení knihy?

Líbí se mi i nadále, kniha taky. Kubrickův výklad knihy je podle mě nádherný a přijde mi úplně logické, že některých věcí se musel jako režisér domlouvající se s divákem filmovou řečí vzdát. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že se točilo v roce 1980 a technické možnosti Dannyho vypjatých vizí – třeba ta oživlá zvířata – byly tehdy dost omezené. Kdyby se do toho tenkrát štáb pustil moc urputně, výsledek by asi dopadl nechtěně komicky. Naopak mě nadchlo bludiště, které je ve filmu navíc, a je to výborný nápad. Zkrátka obě verze jsou zajímavé, působivé, hrůzostrašné, i když v detailech se liší.

 

  • Máte nějakou zkušenost s podobnou literaturou ve zvukovém nastudování? Proč by se o knihu měli zajímat i čtenáři, kteří zrovna nevyhledávají horory?

Je přece lákavé zjistit, jak v sobě máme nastavené hranice, ne? Podobné pocity děsu jsem zažíval u audioknihy Kruh. Tehdy jsem v noci jezdil autem z Brna do Liberce a radši jsem se v něm zamykal, jak jsem byl z toho hororu vystrašený. Až bude Osvíceník dispozici ve finální podobě, kterou si z jednotlivých frekvencí ve studiu zatím můžu jen představovat, určitě to na sobě zase vyzkouším. A se mnou potrně i mnozí další, protože jsem nahrávku slíbil k Vánocům nebo k narozeninám svým známým i kamarádům, rodině i sousedům.

 

                              

 

Severský filmový klub slaví malé výročí! Již podesáté pořádá tradiční přehlídku kinematografie severských a pobaltských zemí. 10. ročník festivalu Severský filmový podzim zavítá v průběhu listopadu a prosince do 22 českých a moravských kin. Opět přináší atraktivní nabídku 24 snímků z Norska, Švédska, Dánska, Finska, Islandu a Litvy. Polovinu z nich uvede v České republice poprvé. 

 

Slavnostní zahájení festivalu proběhne ve čtvrtek 14. 11. 2019 v 18 hodin v pražském kině Lucerna a my nebudeme chybět, jelikož jsme i letos jeho partnery. 

 

 

Festival se dlouhodobě snaží vyjít vstříc i divákům se sluchovým znevýhodněním. Všechny filmy jsou opatřeny barevně upravenými titulky, vhodnými pro neslyšící. Organizátoři nezapomínají ani na cizince, při promítání v Praze, Brně a Ostravě budou filmy navíc opatřeny titulky anglickými.

 

Kompletní program festivalu naleznete zde.

 

                                                          Sledujte naše sociální sítě!

                         Brzy si zasoutěžíme o celkem 10 vstupenek do 5 různých měst! :)


 

Tunel za tunelem mění svět v peklo

Rozhovor s Martinem Preissem, interpretem audioknihy Černá ozvěna

 

Jak se vám román Černá ozvěna líbil?

Vzhledem k tomu, že se mě ptáte ještě před koncem natáčení, nemůžu to říct úplně zodpovědně. Ale zatím se mi líbí, opravdu moc, i když nevím, jak to dopadne. Pan režisér mi zakázal zkoumat to dopředu, protože natáčíme detektivku a já mám čtenářské pocity posluchači věrně zprostředkovat. Do poslední chvíle nesmí být v sebemenším náznaku znát, kdo je pachatel. Na konci určitě dojde ke zvratu, na které si anglosaští autoři, a tak doufám, že se v tom pocitu utvrdím.

 

A čím vás příběh tak oslovil?

Mnohovrstevnatostí. Není to plytká, předvídatelná detektivka a hlavní hrdinou není kluk z plakátu. Vždycky jsem vnitřně tíhl k typům detektivů, jako je Harry Bosch: k opuštěným a životem ošlehaným chlápkům, kterým okolí hází klacky pod nohy a kteří nejsou polobozi, poněvadž se jim do vyšetřování bez ustání plete něco osobního. A oni nad tím musejí pro zdar vyšetřování mávnout rukou.

 

Co detektivovi uchystal tenhle případ?

U Mulhollandovy přehrady nad Los Angeles se najde mrtvola, podle všeho zoufalý feťák. Jenže když se do toho vloží Harry, brzo zjistí, že před ním leží bývalý spolubojovník z vietnamské války, který zřejmě k té lupičské bandě patřil a padl za oběť vyřizování účtů. Když se v tom Harry povrtá ještě víc, začne rozplétat neuvěřitelnou pavučinu souvislostí, táhnoucí se z podsvětí až k policii. Prostě tunel za tunelem, což je v příběhu umocněno tím, že leccos se odehrává právě v kanalizační síti pod Los Angeles, kde tyhle bandy operují a kudy se dostávají k vyhlédnutým bankovním trezorům. A když vyšetřovatel zjistí, že pár potenciálních pachatelů z dřívějška zná, začnou ho vyšší šarže podezírat, že i on by mohl mít na loupežích podíl a snaží se ho z případu odvolat.

 

Můžete posluchačům aspoň naznačit, co je to ta "černá ozvěna"? 

Tímhle výrazem si američtí veteráni z Vietnamu definovali neuchopitelno, které na ně číhalo v podzemních chodbách v džungli, kam se zakopali vojáci nepřátelského Vietkongu. Ty tunely v nich budily naprostou hrůzu. „Černá ozvěna“ je asi to, co se z nich ozývalo, když do nich lezli…

 

Jak byste Harryho Bosche charakterizoval?

Podle mě je to pátrač s velkou intuicí, i když tím se asi od ostatních kolegů výrazně neliší. Zajímavé je, že se o sebe vůbec nebojí: nemá rodinu, takže nemá ani co ztratit. Záleží mu paradoxně snad jen na agentce FBI Eleanor Wishové, s jejíž pomocí případ řeší. Tihle dva byli na počátku velcí soupeři, a teď zjišťují, že jsou si čím dál bližší. Sám pořád netuším, jak se to mezi nimi vyvine.

 

Čtete tedy hlavní postavu, jako byste to byl sám, anebo jste se ji snažil nějak upravit?

To jsem si s dovolením vyhradil pro part vypravěče. Sám Harry je – abych tak řekl – takový flegmatičtější, možná i introvertnější týpek než moje maličkost v civilu. A podle všeho je i víc zklamaný životem, asi jako všichni pěšáci někdejší americké drsné školy.

 

Jak jste se na audioknižní natáčení připravoval?

Vždycky si předem projdu penzum, které zvládneme nahrát za jednu frekvenci, tedy něco mezi 30 a 40 stránkami. Tohle je poměrně náročný text, protože v něm vystupuje spousta vedlejších postav. Ty musí hlasový herec nějak odstínit, a přitom si dát pozor, aby nesklouzl k frašce. Navíc agentka Wishová je žena, takže tu musíte podat věrohodně, aby se posluchač neošíval a pořád se cítil stejně komfortně, jako kdyby knihu pročítal sám. Snažím se to citlivě promyslet. A součástí domácí přípravy je i spolehlivá orientace v tom, čí úhel vidění přichází na řadu v následujícím bloku, protože během frekvence se už nemůžeme zdržovat přemýšlením, kdo a kdy zrovna mluví.

 

Co pro vás bylo nejobtížnější?

Například angličtina mi nevadí, tou relativně vládnu a cizí jména mi problémy nedělají. Naopak mi přijde, že právě čeština je konstrukčně docela složitý jazyk, a tak musíte dbát na řádnou výslovnost i na intonaci vycházející z větné stavby a ze slovosledu. A pokud to chcete odvést se ctí, musíte se pekelně soustředit. Jo, největší problém je čeština… (smích).

 

Narážíte na autorova delší souvětí? Nebo spíš na to, jak věty, odstavce a události pointuje?

Přesně – musíte vypíchnout důrazy a významy slov. Někdy se to chvilku hledá, ale od toho mám pana režiséra, který má moji plnou důvěru a já zase doufám, že jeho důvěru ve mě vloženou nezklamu. Stane se třeba, že i překladatel knihy čas od času pojme nějakou větu zbytečně kostrbatě. Při čtení v duchu vás to ještě tolik netrkne, jenže ve chvíli, kdy ji musíte pronést, zní najednou skoro nevyslovitelně… Takže s tímhle se někdy ve studiu potýkáme.

 

Vy sám posloucháte audioknihy?

Popravdě řečeno na to nemám moc čas, ale je to dáno i tím, že se jejich nahrávání poslední dobou docela věnuju, takže uši už se tomu náporu zvuků podvědomě brání. Někdy si proto naordinuju četbu jen pro sebe uvnitř hlavy – a většinou knížky, které se asi pro studio ani nehodí. Zaujala mě třeba Židovská moudrost dvou tisíciletí, takové odstavečky životních zkušeností rabínů, které zřejmě nikdy v audioverzi nevyjdou.

 

Na co se u Connellyho ve vašem podání můžou posluchači těšit?

Dejme tomu na pořádnou porci hrůzy? V síti tunelů, kde se pohybujeme, nad námi stále visí vědomí, že vietnamská válka musela být jedno velké peklo. Zelené – a teď i černočerné. Jenže já v Los Angeles nějaký čas pobýval, takže si zpětně uvědomuju, že jsem vlastně poznal jen jeho lepší čtvrti, zatímco všední a špinavá tvář okrajových částí velkoměsta mě minula. Už jenom výjevy z pitevny mě v knize tak šokovaly, až jsem si řekl: chválabohu, že žijeme v malých českých podmínkách, kde to není zdaleka tak dramatické. Vím, jsou chvíle, kdy Češi ten dojem nemívají, ale pořád jsme ještě hodně daleko od krvavých poměrů, které vládnou pod tamním povrchem.

                 

Více

Znáte Hitchcockův slavný film Psycho? Jak se vám líbila jeho románová předloha? Co Vás při práci na její audioverzi překvapilo?

Znám, ale viděl jsem ho už hrozně dávno, takže si ho nijak zvlášť detailně nepamatuju. A jsem za to vlastně rád, protože Blochův román je mimořádný a myslím si, že i lepší, než může být jeho sebelepší filmové zpracování. Práce to byla naprosto skvělá. Překvapilo mě, jak se z takového textu dá udělat v podstatě dramatizace nebo hra. A překvapilo mě i dramaturgické pojetí, protože do té doby jsem nic podobného netočil. 

Proč si myslíte, že si Alfred Hitchcock vybral zrovna tuhle předlohu? V čem je tak specifická?

Režisér Michal Bureš říká, že v jejím textu jsou nástrahy podobající se skutečným minám. Člověk si místy říká, že už ví, jak to bude, ale ono je to nakonec úplně jinak. Zkrátka rajc.

               

Jak jste se na natáčení připravoval? Lišilo se to od jiných audioknižních frekvencí?

Včera jsem sem přišel v devět hodin ráno – a s režisérem jsme odcházeli ze studia v jedenáct v noci. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Je to zatím vážně nejtěžší a nejzajímavější věc, kterou jsem kdy načítal. Bylo to hrozně obtížné: musel jsem v sobě hlasově najít asi čtyři postavy a čtyři různé druhy vypravěčů… Připravoval jsem se, jak nejlíp to šlo, a snad to bude při poslechu znát.

Co pro Vás osobně bylo nejděsivější? Ve filmu hodně obstarává hudba…

Nejděsivější pro mě bylo vědomí, že hlavní postava klidně může být v podstatě úplně běžný člověk, jakého lze potkat na ulici. S režisérem jsme se snažili četbu pojmout tak, aby se napětí spojené s jeho proměnou stupňovalo. Myslím, že až do nějaké poloviny audioknihy může posluchač tápat – a pak bude nejspíš zažívat jedno překvapení za druhým… A co se týče hudby, ta dělá podle mě přinejmenším třetinu úspěchu filmu, stejně jako střih, takže v audiu to může být – klidně i polovina.

Odlišovali jste projev Normana Batese a "jeho matky"?

Odlišovali. I když… to si radši poslechněte.

Co Vám připadalo nejobtížnější? (Poměrně krátký text jste nahrávali déle než obvykle...)

A dalo by se nahrávat ještě mnohem déle. Obtížnost byla v tom, že v tomhle pojetí jde prakticky o vícehlasou četbu. Části jsme si zkoušeli namlouvat dopředu, což není obvyklé, jenže bez toho by to ani nešlo. V příběhu se totiž vyskytují čtyři zásadní, odlišné figury a každá z nich vždycky odvypráví svůj pohled na danou situaci. Mám dojem, že takto pěkně napsaný text si zaslouží svůj čas ve všech ohledech. I herecky. Je potřeba do četby dostat veškerou naléhavost, a není jednoduché udělat to dobře bez přípravy. 

A co Vás naopak hodně bavilo? Nebo co na Vás nejvíc zapůsobilo?

Byla to pro mě úžasná škola. Strašně mě bavila a baví práce s Michalem. Mám dojem, že mě něco takového třeba už ani nemusí potkat…

Na co by se měl posluchač připravit?

No… na psycho… :).

                                      

Více

Zní to jako thriller…

Rozhovor s Vasilem Fridrichem, interpretem audioknihy Sedm let v Africe

Znal jste Oboneteho Ubama, než jste se začal připravovat na načítání knihy Sedm let v Africe?

‚Znal‘ je asi silné slovo. S panem Ubamou jsem se předtím potkal jen jednou, a to na křtu jeho knihy, kde jsem z ní četl ukázku. Měli jsme ale tehdy čas si taky chvíli popovídat. Působil na mě jako nesmírně sympatický, zajímavý člověk. 

Jeho životní příběh není úplně obvyklý, je to spíš námět na film… Co z něj vás osobně nejvíc „dostalo“? 

Fakt, že je to realita. Pořád to budí dojem, že načítáte mimořádně dobrodružný thriller nebo scénář bondovky, ale on všechno doopravdy prožil. Navíc se to odehrává v zemi, která je nám mimořádně kulturně vzdálená: leccos tam funguje jinak a některé hrůzostrašné věci tam bývají i na denním pořádku. V Evropě, snad krom divokých devadesátých let v  postkomunistických zemích, by se něco podobného nejspíš udát nemohlo.

Měnil byste s ním? Chtěl byste něco podobného třeba prožít? 

Literárně jsou autorovy zážitky velmi zajímavé a člověk si o nich rád přečte, protože je to velké dobrodružství, ale na vlastní kůži bych ho prožívat nechtěl. Stejně jako nebylo ani jeho vroucným přáním vykonávat roli syna nigerijského krále, i když jinak si žil relativně v klidu, obchodoval v Africe, občas tam za tatínkem a jeho rodinou jezdil. Akorát nebyl připravený na úlohu, která na něj nakonec připadla. Podle toho, co píše a o čem jsme si i povídali, s ničím takovým nepočítal. Nakonec ho to zásadně formovalo pro další život, protože tou dobou mu ještě nebylo ani třicet.

Vybavil byste si, co z jeho příběhu ve vás nejvíc rezonovalo?

V knize jsou situace, kdy máte tendenci věřit, že lidé, se kterými se autor spojil a kteří mu v danou chvíli pomáhají, dovedou všechny zádrhele ke zdárnému konci. Užuž věříte, že to dobře dopadne, ale ono se to jako ve správném hollywoodském scénáři vždycky otočí tak, že ten, kdo vypadal jako klaďas, se vzápětí projeví coby padouch. 

                                          

Překvapilo vás při četbě něco?

Zjistil jsem, jak mimořádně velký jsem ignorant ohledně Afriky. Měl jsem předtím samozřejmě o Nigérii aspoň povšechné povědomí, ale netušil jsem, jak je ta země neskutečně velká: rozlohou, počtem obyvatel, dneska i ekonomickým významem. Je zvláštní, že se chováme jako Američané, kterým se jinak smějeme, že nedokážou rozlišit Česko od Čečny. Položme si ruku na srdce a řekněme si, jestli Evropan, který se chechtá hloupým Američanům, bude při pohledu na slepou mapu Afriky vědět, kde je Čad, Kamerun, Ghana nebo Uganda. Asi bychom výrazně pohořeli. A zároveň jsem díky těmto memoárům aspoň drobně pronikl do světa tamního tradičního rodového práva nebo do způsobu, jakým se v Nigérii přemýšlí – tohle je v knize vysvětleno tak dopodrobna, že jsem se poučil víc než ze sebelepšího filmu, který jsem doposud o dané oblasti viděl. 

Jak byste se zachoval vy, kdybyste se dozvěděl, že jste synem nigerijského krále?

Naštěstí nečekám žádný telefonát tohoto typu. Já – aspoň předpokládám – svoje rodiče znám, a tudíž vím, že táta je stomatolog a má svoje království v zubní ordinaci. Tato situace je pro mě úplně nepředstavitelná, ale líbí se mi, jak se k tomu Obonete postavil, co se odpovědnosti týče. A hlavně že vydržel v drsných podmínkách, jaké v Nigérii panují. Moc se mi chce věřit, že bych se aspoň zpočátku zachoval stejně, protože považuju za lidskou povinnost naplnit určitá rodinná očekávání. Jenom nevím, jestli bych to tam pak ustál.

Jak jste se připravoval na natáčení audioknihy? 

Jako vždycky jsem si text přečetl a pečlivě se připravil. Celé je to v ich formě, občas to rozčeří náznak dialogu, což napomáhá dokreslení situace, aby bylo jasné, jak to v tak vzdálené zemi chodí. V takových případech jsem podle logiky věci – například u starších lidí nebo u vysoce postavených osob – trochu měnil hlas, ale nijak výrazně.

Co pro vás bylo při četbě nejobtížnější?

Část, kterou jsem četl nahlas i na křtu knihy, a ta se mi nečetla právě lehce. Je to chvíle, kdy otec dává vypravěče do kadetky a on se hned po příjezdu stane svědkem šikany. Sotva přijde na školní dvůr, je nucen přihlížet tomu, jak kluci kopou spolužáka do hlavy a do břicha. Otočí se k tatínkovi a řekne mu, že tam nechce být, ať ho odveze pryč – a táta ho tak něžně poplácá po rameni a povídá: „Chlapče, všichni teď budeme muset trochu strádat.“A odjede. Najednou máte pocit, že vyprávění končí, protože kluk z Bruntálu nemůže v takové lidské džungli přežít ani deset minut.

Na co se můžou posluchači těšit? 

Na mimořádně dobrodružný příběh se spoustou detailů, které určitě neznáte. A na intenzivní zážitek – vzhledem k reálnému základu všeho, co je v něm popsáno. Autor je i v osobním kontaktu mimořádně zdatným vypravěčem, což se mu daří držet taky v psané formě: kde je pro pochopení třeba nastínit situaci dialogem, tam ho rozvine, zbytek popisuje spíš stroze, což je ku prospěchu věci. Myslím, že je to umně, vtipně a poutavě napsané dílo, které jsem svou interpretací snad nepokazil.

                                            

Více

Program víkendu AUDIOKNIHY NAHLAS!

Slibovali jsme vám křty, autogramiády a čtení. A budou! Naše herce potkáte v Praze, Olomouci i v Brně...

 

Křest audioknihy DÍVKA VE VLAKU
• slavnostní zahájení svátku mluveného slova AUDIOKNIHY NAHLAS!
Knihkupectví Neoluxor, Václavské náměstí, Praha
čtvrtek 8. 10 v 18.30 

Poslechněte si naživo, jak zní audioknihy NAHLAS! V předvečer akce vám je z plna hrdla přečtou herečky Petra Špalková, Tereza Bebarová a Lucie Pernetová, které společně pokřtí „svůj“ mezinárodní bestseller Dívka ve vlaku, jenž u nás v audiu vychází o 14 dříve než tištěná kniha.  Kromě dívek ve vlaku vám budou číst také Sběratel Jaroslav Plesl a Syn Petr Kubes. Těšit se můžete na zahajovací přípitek, besedu, autogramiádu a bonusové audioknihy zdarma.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Křest audioknihy USMĚVAVÝ MUŽ - pro nemoc Jiřího Vyorálka zrušeno
(bude náhradní termín)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Živé čtení NAHLAS ‒ Jo Nesbø / Petr Kubes: SYN
budova Českého rozhlasu Olomouc, Horní náměstí 21, Olomouc
pátek 9. 10. 2015 od 17.30 hod.

Poslechněte si audioknihu tak, jak má správně znít: od prvotřídního herce, NAHLAS! Audioknižní novinku SYN od Joa Nesbøho, která vychází o týden dříve, než tištěná kniha, vypráví Petr Kubes, hvězda Moravského divadla v Olomouci. Ponořte se do jeho hypnotického projevu a uslyšíte, že si ten hlas budete chtít odnést domů. Můžete!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Křest audioknihy Joa Nesbøho SYN
Knihkupectví Dobrovský, Galerie Šantovka, Polská 1201/1, Olomouc
sobota 10. 10. 2015 od 15.00 hod.

Audioknižní novinku SYN od Joa Nesbøho, která vychází o týden dříve než tištěná kniha, představí a pokřtí její vypravěč Petr Kubes, hvězda Moravského divadla společně s režisérem Michalem Burešem. Poslechněte si nezapomenutelné čtení, v němž před vámi ožije příběh napínavé a barvité cesty za pomstou v ulicích Osla, ačkoli budete v Olomouci. Nebude chybět ani autogramiáda a k zakoupené novince si domů odnesete i bonusovou audioknihu zdarma.