Jako bych to říkal Vojtovi

Herec Lukáš Hejlík si tak dlouho říkal - CO BY MŮJ SYN MĚL VĚDĚT O SVĚTĚ - až mu na to dal odpověď text Fredrika Backmama a vznikla z toho audiokniha a představení pro LiStOVáNí.


Měl jste jako otec dvou dětí tendenci se při četbě s vypravěčem ztotožňovat? 

Jasná věc, proto jsem do toho šel. Ačkoli vím, že četba audioknih není vůbec lehká práce. Ale ten text mi tak mluví z duše. Co z duše, z života! Z každého dne! Mám dvouletého Vojtu a je to s ním masakr. Koneckonců právě na procházkách s ním kolem rybníků Splávek a Bahňák jsem si tu knihu nahlas četl. A to dost emotivně. Jinak to ani moc nejde…

Co vám přišlo "nejpravdivější" a co vás nejvíc pobavilo?

Ta ztracenost otců v nakupování! To, jak dětské hraní nemá logiku a jak se ji snažíte v pět ráno, když on vstane tak živě a vy tak mrtvě, najít, jak ji přímo vyžadujete! Jak se snažíme být nejlepšími rodiči a jak víme, že to stejně nezvládáme a nezvládneme. 

Rozesmávaly vás Backmanovy rady, příběhy a trapasy někdy i přímo při četbě ve studiu?

Je to strašná sranda. Zcela upřímně, v listopadu s tím vyprávěním objedu naší zemi v rámci mého LiStOVáNí a poprvé za patnáct let toho, co to děláme, budu na jevišti účinkovat sám. Celý text je vlastně stand-up comedy. Pro tatínky i maminky. Ale i pro ty, kteří jsou teprve v očekávání nebo očekávat teprve budou. Moc mě to překvapilo a často úplně odrovnalo! Strašně jsem se smál u pasáže o ‘našich otcích’, jací jsou to šikovní ‘nadlidi’, jak je ještě neovlivnila elektronika, jak všechno dokážou vlastníma rukama a jsou v pohodě, protože si nic ‘nemohli googlit’. My už nemáme alibi, protože si přece vygooglit všechno můžeme!

Jak jste se na četbu připravoval? 

Jsem z LiStOVáNí zvyklý jednat. Skoro mi připadá, že první čtení je nejryzejší. Já si vlastně doma čtu nahlas. Na záchodě. Žena se tomu směje. Ví, že je to moje chvíle, která netrvá krátce. Ale ctí to. I za to ji miluju. Zcela upřímně je to moje poslední chvíle, kdy mám na čtení čas. A užívám si ho. Druhá věc je, že nemluvím zrovna korektně, takže jsem měl dost problémů s výslovností, jenže nejsem úplně tohle natrénovat. V tom se se mnou režisér Michal Bureš asi slušně trápil. 

Co bylo při četbě ve studiu nejnáročnější?

Právě se dostat přes pasáže, kde jsem měl problém s výslovností, která by byla aspoň trochu přijatelná. Ale já vlastně ani nechtěl, aby to působilo příliš jako četba. Chtěl jsem prostě láteřit na svět a díval jsem se za mikrofon, kde seděl Vojta. Teda… jako by tam seděl Vojta. A Backmana jsem si k tomu jen půjčil. Těžké byly také pasáže, kde v rámci dramatické scény nebo dialogu promlouvaly tři-čtyři postavy. Nechtěli jsme z toho dělat úplně loutkařinu, ale zároveň jsme museli myslet na to, aby to bylo pochopitelné, jako když to člověk čte. A baví se!

Co by měl váš syn vědět o světě? Co byste doplnil, kdybyste psal podobný "vzkaz" vlastnímu synovi?

Myslím, že ta audioknížka je naprosto vyčerpávající. 

Jak jste při natáčení audioknihy vnímal rozdíl mezi scénickým čtením, kterým se zabýváte v LiStOVáNí, a vyprávěním příběhu na mikrofon?

Jasný, je to jiný. I když zrovna tahle monologická knížka je v podstatě jedna přímá řeč. Myslím, že mi zkušenosti z LiStOVáNí, kde jsme zpracovali sto osm knížek, hodně pomohla. A věřím, že mi tohle nahrávání zase pomůže v listopadové realizaci na jevišti. Přijďte!

 


  

Více

Velká nostalgie a fakt masakr

U příležitosti vydání pátého dílu série MILÉNIUM jsme si o její audioknižní podobě povídali s "hlasem" celé řady Martinem Stránským a režisérkou Jitkou Škápíkovou.


Proč se vlastně pátý díl Milénia jmenuje MUŽ, KTERÝ HLEDAL SVŮJ STÍN (v originále THE GIRL WHO TAKES AN EYE FOR AN EYE)?

Jitka Škápíková: Český název se váže k jedné z hlavních linek příběhu, k vyšetřování, které Lisbeth iniciuje, protože na něj narazila při pátrání po své minulosti. Anglický název vychází z druhé hlavní dějové linky, která vypráví příběh nespravedlivě obviněné dívky – anebo možná ne… Výklad může být různý, možná je tou dívkou, která se mstí v duchu Chamurappiho zákoníku, sama Lisbeth?

Co vám na tomto díle Milénia přišlo nejzajímavější?

Martin Stránský: Jak se dokázal vypořádat s – v podstatě – absencí dialogu, pro mě dvou hlavních postav Mikaela a Lisbeth.

Jitka Škápíková: Téma hledání vztahu dvou sourozenců, který byl přerván vinou vnějších vlivů.

Na co se mohou posluchači těšit a co je nejvíc překvapí?

Jitka Škápíková: Těšit se mohou na rozplétání komplikovaného příběhu z dávné minulosti protagonistů, jak už jsme v Miléniu zvyklí.

Martin Stránský: Řekl bych, že hlavní zápletka může působit trošku vykonstruovaně. Ale s jistou mírou nadsázky je v podstatě reálná. Možná to posluchače překvapí, ale to by se prostě mohlo stát…

Které pasáže vás nejvíc bavilo vyprávět?

Martin Stránský: To se dá jen těžce specifikovat, ale vždycky mě hrát – v uvozovkách – vraždící monstrum. (směje se)

Co pro vás naopak bylo nejobtížnější?

Martin Stránský: Asi tradičně Holger Palmgren. Jeho postava měla v prvním románu série mrtvici, která ho dost poznamenala, takže je vždycky otázka, jak si poradit s jeho projevem. 

Vnímáte nějakou změnu v tom, jak jsou charakterizovány hlavní postavy, když už o nich nepíše Larsson, ale Lagercrantz? 

Jitka Škápíková: Obě hlavní postavy, Lisbeth i Mikael, se dost proměnily během všech pěti dílů. Mikael výrazně redukoval své sexuální partnerky a Lisbeth je tu a tam schopná se někomu otevřít. 

Martin Stránský: Nemyslím si, že jsou jiní, je to pořád jako setkání se ‘starými známými’, jen bych řekl, že se lehce obrousili. Lisbeth už není tolik podivínská jako předtím a Mikael už taky není takový seladon jako dřív. Někdy mi ta zvláštní výjimečnost trošku chybí…

Co vás v příběhu nejvíc zasáhlo?

Martin Stránský: Nejspíš asi, jestli ten základ je skutečně reálný, ty experimenty na dvojčatech. Pokud se tohle někdy někde dělo, tak je to fakt masakr…

Co pro vás série Milénium znamená? 

Jitka Škápíková: K Miléniu všichni přistupujeme s pořádnou dávkou nostalgie, protože jeho první díl odstartoval naši vzájemnou spolupráci, jak s Martinem Stránským, který při natáčení – nejen tohoto titulu – prokázal svůj mimořádný talent a nevídanou profesionalitu, tak i s vydavatelstvím OneHotBook, v jehož produkci od té doby vznikla řada titulů, které stály za to. Je zajímavé, ohlédnout se zpět a vidět, kam jsme se za těch pár let posunuli. 

Kdybyste se potkali s Lisbeth nebo Mikaelem, na co byste se jich zeptali?

Martin Stránský: Kdy už konečně začnou mluvit česky?!

Více

Když autem, tak jedině na audioknihách

Co Petra Jeništu, interpreta audioknihy KOSMONAUT Z ČECH, na četbě nejvíc bavilo, co bylo nejtěžší a co sám čte a poslouchá?

Jak se vám kniha/audiokniha Kosmonaut z Čech líbila?
Nejvíc mě čtení bavilo, když se děj odehrával ve vesmíru. Ale ve chvíli, kdy se tam probírají spíše retrospektivní reálie z doby komunismu, připadá mi, že je přece jen znát, že autor sám komunismus nezažil a většinu života strávil v zahraničí. I jeho znalosti historických souvislostí jsou poněkud jako „ze starých pověstí vyčtené“. Ačkoli se v knížce píše, že orloj sestrojil mistr Hanuš, my víme, že to byl Mikuláš z Kadaně. Ale když se příběh odehrává ve vesmíru, tak se mi líbí moc.

Co se vás bavilo na dění ve vesmíru?
Já sám inklinuju k žánru sci-fi a k literatuře faktu. Pan Kalfař má v této knize takovou zajímavou „postavičku“ – Hanuše, která mě baví. Zkoumá totiž pozemšťany tím, že jim leze do mysli, a to sebou nese i vtipné situace, skoro jako ve filmu Číslo 5 žije.

Knihu někdo přirovnává k seriálu Kosmo, kde se taky Češi vydali do vesmíru…
Myslím, že podobný syžet byl zpracován již v mnoha knihách či filmech a pokaždé je něčím jiný, ale přitom stejný.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?
Původně jsem si podle jména myslel, že pan Jaroslav Kalfař je Čech, ale pak jsem zjistil, že je vlastně spíš Američan, a teprve pak jsem se dozvěděl, že celá knížka je přeložená. Autor totiž – alespoň v překladu Veroniky Volhejnové – používá velmi složitá souvětí… Když jsem to četl, bylo velice těžké udržet v mysli, kde souvětí začalo a pak přes všechny ty složité věty správně navázat, aby to bylo posluchači jasné i ve zvukové podobě.

Čím si podle vás knížka zasloužila v podstatě celosvětový úspěch?
Myslím si, že to je i životním příběhem spisovatele a zároveň tím, že pro obyvatele ostatních, západních zemí je komunismus, který jsme my zažili, celkem exotika. Řekl bych, že většina národů, které román v současnosti přijímají s takovým nadšením, komunismus vlastně nezažila. Bude tedy docela zajímavé, jak a zda se s tím ztotožní i čeští čtenáři či posluchači.

Jak jste se na natáčení připravoval?
Seběhlo se to všechno docela rychle a scénář jsem dostal dost pozdě na to, abych si ho stihnul hned přečíst celý, takže jsem byl vždycky tak o 10–15 stránek dopředu. Naštěstí pan režisér měl knihu samozřejmě přečtenou komplet, takže když jsem se náhodou začínal ve výkladu mýlit, tak mi řekl, že tohle musí být jinak a vysvětlil mi jak. Měl jsem také trochu problémy s ruským kosmonautem: Čech a Rus tam na sebe hovoří anglicky, ale jak tohle předat posluchači… U Vasilije jsem zkrátka pořád nevěděl, jakou míru ruského přízvuku v češtině zvolit, aby to zároveň znělo, že se oba baví v pro ně cizím jazyce. To, jak jsme to vyřešili, bych nechal jako takové překvapení pro posluchače, ale řešení je jednodušší, než se zdálo.

Jaká byla spolupráce s režisérem Hynkem Pekárkem?
Úžasná. Pan Hynek Pekárek mně velice konvenuje. Toho jsem si oblíbil na první dobrou. Něčím je podobný mému tatínkovi a také mému kamarádovi, který je velice dobrodružné povahy. Je kapitán lodi. A tak jsem měl při natáčení pocit skutečně dobrého vedení.

Co vy sám rád čtete? Co máte teď na nočním stolku?
Mám rád literaturu faktu; naposledy jsem četl knížku Miloš Havel: Český filmový magnát od Krystyny Wanatowiczové, která mě naprosto uchvátila. Tu jsem přečetl jedním dechem, a to jsem astmatik (směje se). Souvisí to s představením Velvet Havel, ve kterém hraju Miloše Havla ve svém domovském Divadle Na zábradlí. Příběh jeho života je opravdu zajímavý, a navíc je to nesmírně čtivě napsané. Na nočním stolku mám také knihu Patrika Ouředníka Příhodná chvíle, 1855, na kterou mě upozornil kamarád z plzeňského divadla. Je to útlá, ani ne jeden centimetr tlustá knížka, a prý je výborná. Tak jsem si ji vzal na prázdniny, v soukromí čtu totiž velmi pomalu. Ale jinak čtu v poslední době hlavně scénáře.

A jste i posluchačem audioknih?
Audioknihy poslouchám rád. Když jedu daleko autem, tak jedině na audioknihách. Kromě Tlučhořovic rodinky, kterou zbožňuju, jsem poslouchal například Paměti Marilyn Monroe. Poslouchám všechno, co vypráví moje kamarádka Simona Peková, která pro rádio v Brně načítá jednu knížku za druhou. A čím víc je to literatura faktu, tím je mi to bližší.

Více

Audiokniha na výletě 2017

Máme pro vás srpnovou soutěž, v níž vyhrává každý. Vezměte s sebou na prázdniny audioknihu a hezky její výlet obrazově zaznamenejte. A my vám dáme další!

Když jsme podobnou akci vyhlásili vloni, nechávali jste si fotky svých audioknih až na srpen. Teď už ale není na co čekat, zejména pokud vyrážíte na dovolenou, nebo jen na výlet (nebo už máte nějaké to cestování za sebou). Jestliže s vámi turistiku pěstuje (nebo již tak bylo učiněno v červenci) také nějaká naše audiokniha, aby vám zpestřila chvíle cestování, čekání či odpočinku, vyfoťte svou oblíbenou zvukovou společnici na cestách. Vaše audiokniha se může uvelebit na nosiči kola, vyšplhat na strom či rozcestník, nebo se pouštět do dobrodružství v lanovce a ve člunu... Je jedno, jestli bude na CDčku, nebo v přehrávači vašeho mobilu či jiného přístroje. Důležité je jen jediné - chceme vidět, co s vámi zažila! (Jak vidíte na fotkách, třeba my jsme vzali ELIŠKU JUNKOVOU na silniční okruh a MAUGLÍHO do lesní džungle - no a vy vloni třeba MYCELIUM na houby a NORSKÉ DŘEVO na štípačku...)

Podmínky jsou jednoduché: Snímeček audioknihy od vydavatelství OneHotBook "na cestách" nám stačí poslat elektronicky na e-mail: redakce@onehotbook.cz.
Hodně rádi budeme, když připojíte ještě větu o tom, že zaslanou fotku smíme uveřejnit na našich sociálních sítích. (O ty nejkrásnější snímky se totiž budeme chtít podělit i s ostatními posluchači.) A ještě víc nás potěšíte, když budete své snímky dále sdílet s hashtagem #audioknihanavylete.

Říká se, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Vzali jsme to doslova a KAŽDÝ, kdo se soutěže zúčastní a splní podmínky (pošle nám fotku audioknihy od OneHotBook na výletě), VYHRÁVÁ. Stačí k obrázku do textu e-mailu připojit také své přání, kterou další, již vydanou audioknihu z vydavatelství OneHotBook byste si rádi ještě poslechli a my vám ji pošleme jako dárek za to, že se snámi dělíte o svoje prázdninové poslechové zážitky - obdržíte od nás kód ke stažení vybrané audioknihy z portálu Audiolibrix.cz zdarma. Chcete si s námi zahrát tuhle hru, kde každý vyhrává?

Akce trvá až do konce srpna 2017, ovšem pozor, vyberte pečlivě tu nejlepší fotku, protože soutěže se každý smí zúčastnit jen jednou (fotografií nám tedy klidně můžete poslat pro radost i víc, ale audioknihu dle vlastního výběru za odměnu obdržíte jen jednu.)

Těšíme se na snímky audioknih ve víru dobrodružství a vy se těšte na svou odměnu!

Švédský stůl Letní filmové školy

Na festivalu Letní filmová škola můžete letos doplnit nejen své „filmové vzdělání“, ale i to audioknižní.

 

Pokud znáte Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, zvanou také „filmovka“ nebo zkratkou LFŠ, asi není třeba dodávat nic dalšího. Jestli se však s tímto termínem (přezdívkou, zkratkou) setkáváte poprvé, vězte, že jste dosud možná přicházeli o podstatný kulturní zážitek. A to zejména, máte-li rádi nejen audioknihy, ale také kinematografii. LFŠ je totiž festival, který se koná už po třiačtyřicáté a nabízí jedinečnou možnost vidět na stříbrném plátně v kině filmy, které jinde neuvidíte, a ještě o nich můžete díky předmluvám filmových vědců či publicistů a setkáním s jejich tvůrci zajímavě přemýšlet. Letošní téma neboli FOKUS se soustředí na švédský film a k vidění budou třeba švédské němé filmy (s živou hudbou), detektivky (bude i Lisbeth a Wallander), snímky místních osobitých leč mainstreamem přehlížených tvůrců a díla zabývající se sociální tématikou (a ano, budou i Bergmanovy filmy).

Ale možná jste si na plakátech všimli i motivu švédského stolu, který naznačuje, že si z nabídky vybere každý, i ten, pro něhož záležitosti švédské provenience nejsou tak zásadní. Zvolitsi můžete mezi sci-fi či příběhy inspirovanými hraním počítačových her a virtuálním prostředím, nebo se naopak zkuste vydat do malebných zákoutí panských sídel britského heritage filmu. Bát se můžete u různých podob českého hororu, či se nechat skutečně šokovat násilím v počinech New French Extremity. Fajšmekři využijí šance se kochat Tarkovského retrospektivou. Nebo si lze prostě užívat novinky ze světových festivalů, ze zemí visegrádské čtyřky nebo z budoucí distribuce ačfk. Chybět nebude ani odbornější program pro vážnější zájemce: návštěvníci se mohou zúčastnit až 11 lekcí filmu, které kromě českých a slovenských hvězd (Magda Vášáryová, Jan Hřebejk nebo Jan Svěrák) povedou i zahraniční hosté (Daniel Bergman, Angela Schanelecová, Tarik Saleh, Philippe Grandrieux a další). Ředitel filmového festivalu v San Francisku Robert Byrne představí úskalí restaurování němých filmů a jejich záchranu na filmovém pásu, hosté z NFA naopak prozradí, kam a jak se dají do světa jedniček a nul ukládat veškerá obrazová a zvuková data, které lidstvo produkuje. A švédský filmový expert Jan Holmberg potom v exkluzivní sérii 4 přednášek poodhalí celé dějiny švédského filmu. 

Kdo bude zcela znaven filmem, může si užít divadlo nebo jeden z mnoha koncertů, třeba Vojtěcha Dyka a B-Side Band, Bonuse & Mary C, Tata Bojs a mnohé další… Anebo se někam v klidu na chvíli uvelebit a poslechnout si audioknihu – protože každý, kdo si koupil takzvanou včasnou akreditaci získal jako bonus výběr jedné ze tří švédských audioknih zdarma ke stažení z portálu Audiolibrix. A jestli jste se akreditovali až „pozdě“? Nevadí – ve svém akreditačním balíčku, který dostanete při příjezdu, najdete jednu pohlednici z kolekce deseti pohledů s autorskými vizuály našich audioknih, na jejichž zadní straně na vás čeká 30% sleva na naše tituly. Tak hurá na LFŠ!

10 zajímavostí o ANNE ZE ZELENÉHO DOMU

Věděli jste, kdo patří mezi Anniny největší příznivce, kam se přenesla ze stránek románu, jaký byl životní příběh její autorky a koho inspirovala…?

 
Dnes už klasické vyprávění o dospívání, které napsala kanadská autorka Lucy Maud (bez e, děkujeme pěkně) Montgomery, poprvé a s velkým úspěchem (srovnatelným s humbukem, který se konal kolem Harryho Pottera) vyšlo poprvé roku 1908. Následovala řada pokračování a výrazně zvýšený turistický zájem o oblast kanadského Ostrova prince Edwarda, kde se Annina dobrodružství odehrávají. To byly teprve začátky veliké "love story", přičemž objektem citů už několika generací je stále stejná copatá, zrzatá, zasněná a věčně štěbetající Anne Shirleyová.
 
Autorka první knížku Anne ze Zeleného domu (Anne of Green Gables) dokončila už roku 1905 a zkoušela oslovit šest nakladatelů, než se jí podařilo najít toho pravého. Po pěti odmítnutích se ukázalo, jaký má šestý nakladatel (Page Company of Boston, Mass.) šestý smysl: za prvních pět měsíců prodali 19 000 knih a  hned v prvním roce desetkrát dotiskovali. Do roka byla kniha přeložena do švédštiny, prvního z mnoha jazyků, v nichž Anne po celém světě vyšla. Dodnes se knížky prodalo více než 50 milionů kusů a zřejmě jde o nejčtenější kanadskou prózu vůbec. Přece je možná ale pár věcí, které jste o Anne třeba netušili... Tak se na ně podívejte, třeba vám ještě prodlouží a zintenzivní zážitek z audioknihy.
 
1. Příběh o holčičce s velkou fantazií mají rádi spisovatelé
(…a překladatelé, a redaktoři a vůbec spousta lidí, kteří se nějak věnují literatuře). 
Margaret Atwoodová (jejíž citát uvádíme níže) dokonce o fenoménu celosvětové oblíbenosti Anne napsala článek pro Guardian, kde se vyznává i ze svého vztahu ke knize. Ta se dotkla i jinak cynického Marka Twaina. A poptali jsme se také v českých luzích a hájích…
 
"Anne ze Zeleného domu vyšla poprvé v roce 1908, rok předtím, než se narodila moje matka, takže když jsem se nad knihou v osmi letech poprvé křenila a fňukala, bylo jí sladkých čtyřicet. Vrátila jsem se k ní pak znovu v osmdesátých letech očima vlastního dítěte - když knížce už táhlo na osmdesát…. Anne je triumfem naděje nad zkušeností: neříká nám pravdu o životě, ale pravdu o splněných snech. A tou největší pravdou o splněných snech je, že jim většina lidí dává přednost před tou druhou možností."
Margaret Atwoodová pro Guardian 
 
„Když mi bylo asi dvanáct nebo třináct let, strhla mě knížka Anna ze Zeleného domu. Měla jsem tři díly, ale nedokázala jsem se s hrdinkou rozloučit, takže jsem si vymýšlela její další osudy a psala pokračování."Kateřina Tučková, spisovatelka
 
 
Anne ze Zeleného domu pro mě byla výjimečná. Osobitá, zasněná holčička, která si vymýšlí příběhy a je jiná než ostatní děti. Fascinoval mě její vnitřní svět, obrovská fantazie, potřeštěnost i to, že pokaždé dokázala spadnout do jiného průšvihu. Prostě Anne, která si třeba obarví svoje rezavé vlasy nazeleno…“Lidmila Kábrtová, spisovatelka
 
Anne ze Zeleného domu rozhodně patří mezi ‘povinnou’ holčičí četbu, aspoň v mém rodném Polsku. Těžko si dokážu představit dospívaní bez té tvrdohlavé, lehce praštěné zrzky. Někoho sice mohla iritovat svoji afektovaností, ale myslím si, že kdo jí odpustil tuto dětskou vadu, musel pak propadnout její bezmezné imaginaci a empatii. Jestliže v dospívající Anne Shirleyové našel spřízněnou duši, určitě pokračoval s dospělou Anne v dalších dílech série. A vracel se k nim i v dospělosti, protože Lucy Maud Montgomery je především výborná spisovatelka. Skvělá vypravěčka, které nechybí břitký humor či ironie, a která dokázala stvořit postavy tak věrohodné a živé, až máte pocit, že paní Lyndová je i vaší sousedkou."Anna Militz, bohemistka, autorka biografie Jany Černé
 
„Annu ze Zeleného domu jsem četla mnohokrát, česky i anglicky. Milovala jsem tu starosvětskou atmosféru a hlavně Annu – také jsem byla ošklivá zasněná holčička s vlastním vnitřním světem, která si věčně vymýšlela příběhy, a ostatní děti ji měly za divnou. Strašně jsem se s ní ztotožňovala.“Lucie Mikolajková, překladatelka
 
„Líbila se mi ta její fantazie a strašně silný vnitřní svět a taky se mi líbilo, že ji její opatrovníci brali a akceptovali, i když byli každý úplně jiní. A ona je. Že se tak nějak našli navzdory všemu.“ Michaela Škultéty, překladatelka a redaktorka
 
 
„Anne ze Zeleného domu je pro mě jednou z milovaných knih a příjemnou připomínkou dětství. Znamenala klid, humor a možnost nerušeně číst mezi cvrkajícím letním hmyzem. Taky je to snad jediný příběh o sirotkovi, který rovnou od začátku dopadne dobře, čtenář nemusí s hrůzou čekat a může si jen užívat její potrhlosti, přemoudřelosti a legrace.“ Helena Herynková, knižní redaktorka, recenzentka
 
"Anne je od Carrollovy Alenky tou nejdražší a nejroztomilejší postavou dětské literatury…“ – Mark Twain

 
 

2. Anne je velmi oblíbená v Japonsku
Když v roce 1939 opouštěla misionářka z New Brunswicku Japonsko, nechala svůj výtisk Anne ze Zeleného domu kamarádce překladatelce. Hanako Muraoka knihu celou válku chránila, opečovávala a tajně překládala (přece jen, angličtina byla jazyk nepřítele). Když se později poměry uvolnily a japonské osnovy povolovaly zařazení západní literatury do školní výuky, bylo naopak záhodno najít inspirativní tituly. Akage No Anne (Rudovlasá Anne) se roku 1952 takřka přes noc stala miláčkem národa, kterému se zamlouvala její skromnost, pracovitost i láska k přírodě, fascinovaly jej zrzavé copy a okouzlovala její bezprostřednost. Národní posedlost je možná pořád slabé slovo: roku 1986 se prodaly do Japonska brambory za 1,4 miliónu dolarů – protože to byly brambory z Ostrova prince Edwarda. Na Annině Akademii ve Fukuoce se mohou Japonci naučit angličtinu s přízvukem této kanadské lokality, kam každoročně proudí obrovské množství japonských turistů – mezi nimi i spousta dospělých žen s copy obarvenými na zrzavo. A samozřejmě nechybí japonský anime seriál podle slavného příběhu z roku 1979. Kreslená Anne je vyobrazena na nesmírně populárních kanadsko-japonských poštovních známkách. A anime verze se dočkalo i další autorčino dílo Emily of New Moon. Více o obsesivním japonském nadšení najdete v článku Huffington Post.
 

3. Anne byla hrdinkou polského odboje
Annin příběh byl do polštiny poprvé neoficiálně (dalo by se říci pirátsky) přeložen roku 1912. Během dalších 40 let byl právě tento překlad (autorčino jméno bylo uvedeno jako Anne Montgomery) široce oblíbený – dokonce natolik, že ho během 2. světové války polské odbojové hnutí polského kopírovalo svým členům, aby nezapomínali, zač bojují. Více si můžete poslechnout v digitálním archivu CBS.

 
4. Anne umí slušně vydělávat
Ačkoli se prodeje samotné knížky s přibývajícími lety a prodanými miliony výtisků postupně snižují, kolem Anne se stále točí slušný byznys. Městečko Cavendish, které je předobrazem literárního Avonlea, navštíví každoročně přes 125 000 fanoušků příběhu (přibližně 20 % z uvedeného množství přicestuje z Japonska), přičemž nevynechají ani farmu, jež patřívala autorčiným příbuzným a byla zanesena mezi Národní kulturní památky. Ostrov prince Edwarda si nechal zaregistrovat trademark Anne of Green Gables, který tu je dostání na všem, co vás napadne. Je libo Annin čajový servis, Anniny koláčky, Anniny čokoládičky, Anniny svíčky, Anniny utěrky, Anninu zástěru, Anninu kuchařku, Anniny pohlednice, notýsky nebo tužky; Anniny knoflíky a magnety, Anniny záložky, puzzle, Annino stínítko na lampu, Annin slamáček, Anninu porcelánovou panenku (hodnou obdivu) nebo Anninu plyšovou panenku (k pomazlení)…? To vše a ještě mnohem víc si můžete dovézt domů v plátěné tašce s obrázkem Anne.
 
 
5. Podle upovídané Anne vznikl němý film
Vzhledem k tomu, že šlo o velký hit už v době svého vydání, nelze se divit, že již na počátcích filmového průmyslu vznikla roku 1919 adaptace. Snímek je bohužel považován za ztracený, takže si můžeme spíš představovat, jak asi vypadal.  
 
 
6. Anne Shirleyovou hrála… Anne Shirleyová
Po ztraceném němém filmu byla Anne zfilmovaná a adaptovaná ještě několikrát. Hollywood se příběhu chopil znovu roku 1934, tentokrát s 16tiletou herečkou jménem… Anne Shirley v hlavní roli. Dívenka se ve skutečnosti jmenovala Dawn Paris (což je pro herečku jméno výrazné až až – a to jí bylo ještě ve třech letech změněno na Dawn O´Day), nicméně filmové studio RKO se nezastavilo ani před tím, aby ji požádalo o změnu jména podle postavy. Krom již zmíněné anime verze studia Nippon vznikla roku 1985 také asi nejproslulejší televizní série s Megan Follows v roli Anne, která byl přeložena do více než 30 jazyků a vysílána ve 140 zemích světa. Při své premiéře strhl první díl kanadské rekordy sledovanosti, které pak překonala až reality show Canadian Idol (Kanada hledá SuperStar) roku 2003. Mezi zatím poslední adaptace patří televizní film Anne of Green Gables (2016) a nejnovější série z dílny Netflixu nazvaná Anne with an E (2017).
 
 
7. Dlouhohrající kanadský muzikál
Co nám ještě chybí ve výčtu? Samozřejmě – muzikál, nazvaný – jak jinak Anne of Green Gables: The Musical. Poprvé byl uveden roku 1965 na prvním Charlottetownském festivalu a od té doby ho tu dávají každoročně. Díky tomu jde o nejdéle uváděný výroční muzikál na světě. V samotném Charlottetownu jej vidělo přes 2,3 miliony lidí, nicméně Anne s Gilbertem si zatančili také na divadelních prknech v Londýně, New Yorku a v Japonsku.
 
 
8. Anne má život, jaký si pro sebe přála Lucy Maud 
V jistém smyslu by se dalo říci, že autorka při tvorbě Anne vlastně přepisovala vlastní minulost. Nebyla sice tak docela sirotek, nicméně matka jí zemřela, když jí ještě nebyly ani dva roky a otec ji svěřil k výchově prarodičům žijícím – na Ostrově prince Edwarda. U přísných presbyteriánů ovšem citlivá knihomolka Lucy Maud nenašla tolik vřelosti jako její Anne u svých pěstounů a situace se moc nevylepšila ani poté, když se přestěhovala za otcem a jeho novou manželkou a dětmi. Když Anne smutní, že „o ni nikdy nikdo nestál“, není těžké si představit, že spisovatelka psala z vlastní zkušenosti. Navzdory pozdějšímu úspěchu a slávě byl spisovatelčin život i nadále provázen řadou nešťastných událostí. Coby pohledná a zajímavá mladá žena odmítla několik žádostí o ruku, včetně nabídky sňatku od sedláka, jehož sice měla ráda, ale obávala se, že by jim ve štěstí bránila jeho nevzdělanost. Nakonec se provdala za presbyteriánského duchovního, kterého o pár let později postihla úporná deprese, jež vedla až ke zhroucení a zdlouhavé duševní chorobě. Její smrt roku 1942 byla ve své době připisována srdeční slabosti, její vnučka ovšem v roce 2008 přiznala, že tehdy sedmašedesátiletá spisovatelka se záměrně předávkovala léky a zanechala po sobě i dopis na rozloučenou, v němž prosila o odpuštění. Více o životě Lucy Maud Montgomery si můžete přečíst zde
 
 
9. Autorka se děsila psaní pokračování
Už první smlouva s nakladatelem Anne ze Zeleného domu v sobě měla klauzuli, že v případě úspěchu autorka napíše pokračování. Z té vyhlídky nebyla zrovna nadšená a v jednom ze svých dopisů uvedla: „Strašně se bojím, že jestli se to ujme, budou chtít, abych psala dál ještě o jejích univerzitních studiích. Z té představy se mi dělá zle.“ Ovšem první knížka o Anne (jak všichni víme) vzbudila obrovský ohlas, takže mezi lety 1908 a 1921 vzniklo pět dalších dílů o Anne, tři pokračování týkajících se Anniných dětí, rodiny i přátel a také sbírka příběhů z Avonlea, kde Anne vystupuje v jedné z povídek. 
 
 
10. Inspirace pro Pipi dlouhou punčochu
Existuje ještě jiná, dětmi milovaná zrzka s výraznými copy a bezprostředním projevem, prakticky sirota (maminka v nebi a tatínek králem divochů na vzdáleném ostrově nejsou zrovna zásadní rodičovský dohled), která spatřila světlo světa roku 1945 (v zemi, do jejíhož jazyka byla Anne ze Zeleného domu přeložena jako do prvního z mnoha). Na svou dobu opojně drzá, nesmírně samostatná a nebojácná Pipi si mohla dovolit o něco víc než zasněná, adoptovaná Anne, své literární kořeny ale přesto nezapře.
 
Více

Auto = audioknihy

Jsou tady prázdniny! Jestli vás čekají delší cesty autem, nezapomeňte si přibalit také audioknihy. Jak prozrazují naši herci, je to nejlepší příležitost k poslechu.

 Vasil Fridrich
 Audioknihy poslouchám a rád. Nejčastěji v autě. Mí synové si teď užívají Poláčkovo Bylo nás pět, rozkošně načtené Honzou Zadražilem a já jsem si po delší době poslechl dech beroucí Lucku Pernetovou a Jardu Plesla ve Sběrateli.


 Jana Stryková
 Audioknihy mám čím dál raději. Oblíbila si je celá rodina. Nejčastěji si je pouštíme v autě, ale i doma při úklidu nebo před usnutím. V poslední době se zaměřujeme na pohádky, máme tříletého syna Jáchyma, který je velmi pravidelným posluchačem.
 

 Dana Černá

Audioknihy poslouchám hlavně v autě, kde trávím dost času.


  
 Petr Jeništa
Audioknihy poslouchám rád. Když jedu daleko autem, tak jedině na audioknihách. Kromě Tlučhořovic rodinky, kterou zbožňuju, jsem poslouchal například Paměti Marilyn Monroe. Poslouchám všechno, co vypráví moje kamarádka Simona Peková, která pro rádio v Brně načítá jednu knížku za druhou. A čím víc jeto literatura faktu, tím je mi to bližší.

  Apolena Veldová
Jsem občasnou posluchačkou audioknih, které využívám k poslechu především při delších cestách automobilem. Zjistila jsem, že mluvené slovo mne udržuje více v pozornosti, než hudba. A méně ovlivňuje k rychlé jízdě. Jaké mluvené slovo to je, záleží na momentální náladě a obsahu přihrádky v palubní desce.

  Aleš Procházka
Teď už tolik nestíhám, ale jako dítě jsem poslouchal rádio pořád. V sobotu byla vždycky rozhlasová hra pro mládež a v neděli pohádka – to jsem miloval. Prázdniny jsem většinou trávil v Kutné Hoře u babičky, která neměla televizi, ale jenom rozhlas. Takže jsme vždycky společně poslouchali a mě to fascinovalo. Navíc jsem rád četl. A čtení i poslech podněcují fantazii. 

  Jitka Ježková

Audioknihy poslouchám v autě a ráda. I když… ten pocit, že mám knihu v ruce a spolutvořím ten svět a příběh vlastní imaginací, tomu se nic nevyrovná.


 Martin Myšička
Jsem posluchač „mluveného slova“. Slyšel jsem spoustu audioknih nebo i dramatizované četby, rozhlasových her či četby na pokračování. Myslím si, že audioknihy teď zažívají velký boom. Poslouchám hlavně v autě, nebo když dělám nějakou manuální činnost, u které můžu mít „hlavu jinde“. Mimo jiné jsem hodně poslouchal před několika lety během období, kdy jsem nemohl mluvit a na tři měsíce jsem vypadl z veškeré práce.

 Lucie Pernetová

Jako máma jsem posluchač audioknih pro děti. Když si pustím nějakou ‘dospělou’, může číst třebas Hynek Čermák, ale stejně kvůli únavě spím do pěti minut. Snad to přejde.


 Růžena Merunková
Můj syn Lukáš Hlavica před nedávnem vyhrál cenu Audiokniha roku jako nejlepší interpret za loňský rok, takže jsem si toho Spalovače mrtvol prostě musela poslechnout. Ale nejvíc poslouchám právě se synem nebo s mužem v autě – dobře se na to soustředí, tím spíš, když neřídím a vezu se jako pasažér.

Chci být prostě dobrý

Herec David Novotný se po dětských nesbøvkách pustil i retro noirovky KREV NA SNĚHU a prozradil nám, jak se sžíval s dobrosrdečným zabijákem Olavem Johansenem.

 

Jaká pro vás byla Krev na sněhu?
Úplně příjemná, obyčejně neobyčejná. Vystavěná tak, jak jsem od Nesbøho zvyklý. Na začátku si to připraví a pak to dokáže ‘prodat’. Postaví si do sebe dílky skládačky, pak přidá lehký zvrat, udělá nějaké překvapení… hezké popisy… charakteristiky postav.

V čem vás bavil hlavní hrdina?
Bavil mě právě v tom, jak je schopen sebereflexe, jakým způsobem je rozpolcený, a dokáže o tom filozofovat. Je dyslektik, takže má problém si některé věci poskládat správně dohromady. Sám říká, že díky dyslexii se mu z příběhu, který čte, stane jiný příběh, že dostane vlastně dva v jednom. Líbí se mi, že s poruchou bojuje, ale na druhé straně dokáže být chladnokrevný odpravovač lidí. Ale chápal jsem to tak, že s tím by rád skončil – chtěl by toho nechat, zamilovat se a začít žít na jiném konci světa… I když kdo ví, jestli by ho to třeba nedostihlo. Tvrdí, že zdědil krev svého otce. Člověk dědí nějaké rysy svého otce a matky, jenže… Jeho otec byl tyran, matka nakonec byla alkoholička, takže se to v něm nějakým způsobem smíchalo. Je to hezky popsané, nechybí lehce filozofické momenty a pečlivá psychologie postav. Dovedu si dost přesně představit situace, které popisuje. 

Které třeba?
Třeba ve chvíli, kdy mi sedl nějaký jeho postřeh, tak jsem si říkal: Jo, jo, tohle si o ženských myslím taky, nebo vím, že si to myslí ony o nás… Takhle mezi sebou chlapi fakt jednají. Je to opravdu zralé a možná i skutečně blízké mým vlastním myšlenkovým pochodům. Ale zase na druhé straně mluvíme o nájemném vrahovi, se kterým se samozřejmě v mnoha věcech nemůžu ztotožnit. Nicméně jsem rád, že si myslím, že mu rozumím, a tím pádem to dokážu správně přečíst.

Jak tedy vlastně mluví hlavní anti-hrdina?
On velmi přesně popisuje. Popíše to tak přesně, že mně nezbývá, než to tak přečíst. V tomto případě mluví hlavní hrdina jako já a další hlasy už jsem tolik nerozlišoval, protože celý příběh je filtrovaný přes jeho vnímání; včetně toho, jak k němu promlouvají ostatní. Jedině, když jsou postavy od autora nějak předepsané, třeba když hovoří s Číňanem, který nemluví úplně dokonale, nebo s Rusem, co má přízvuk, tak to musím zabarvit, ale jinak je to mnohem méně odstíněné ve srovnání s tím, jak čtu v audioknížkách pro děti.

Takže dyslexie se na jeho vyjadřování neprojevuje?
Není to tak, že by třeba zadrhával – protagonista sám líčí, jak hodně pracoval na tom, aby podobné vady řeči odstranil. Nechce na lidi působit jako zpomalený, protože se vždycky obával, že ho tak ostatní budou brát; že mu ve škole budou říkat, že je hloupý, protože otec mu opakoval, že je idiot a že vypadá jako idiot. Ale přitom paní učitelka o něm prohlašovala, že i přes chyby, které dělá, že má něco, co jiní postrádají. Takže pracoval na tom, aby nedostatky odstranil. To mě na něm bavilo tak, že jsem mu do řeči nevkládal žádnou slabost, žádnou známku toho, že by měl být zpomalený. Ovšem když se zamiluje, tak udělá chybu, ale ne proto, že by mu to pomalu ‘šrotovalo’. Jako každý normální člověk zkrátka podcení informace kvůli jiným informacím.

Lišila se vaše příprava nějak od toho, když čtete dětské audioknihy Joa Nesbøho?
Nelišila. Já si text vždycky jednou přečtu a pak jsem zvědavý, co na mě přijde tady a teď, v tu chvíli, kdy to vyprávím na mikrofon. Tak to dělám vždycky. Nepotřebuji být přepečlivý v přípravě, ale chci být potom pečlivý před mikrofonem. Chci pak být prostě dobrý. Když to ze mě ‘jde ven’, chci být správně naladěný, vydat tu správnou energii.

Máte pocit, že je jedno nebo druhé z toho těžší?
Jsem zvyklý číst maximálně tři hodiny a po nich jsem prostě utahaný, ať čtu pro dospělé, nebo pro děti. Je to zřejmě dané i technikou. V dětských sférách si víc zahraju, tam ztratím energii tím, že jsem razantní, že struny jsou vibrované prudkým úhozem. U těch dospěláckých nahrávek se prostě zase ‘vymluvím’ – technicky se dostanu do chvíle, kdy začnu vnímat, že dělám chyby, což mě štve a tak skončím.

Máte v audiu třeba nějakou vysněnou postavu?
To fakt ne. Mě baví to, že ti, kteří si mě potom nakonec vyberou, o mně smýšlejí v úplně různých souvislostech – takže mi dávají práci v rozsahu od dětských audioknížek přes fotbalisty. To je velká zábava a taky je to pro mě odměna za to, že dokážu působit univerzálně, že jsem dobrý a vlastně zvládnu všechno. To je mým cílem. 

 

Více

Tři silné ženy

Audioknihu MARIE A MAGDALÉNY vyprávějí hned tři herečky, které nám prozradily, jak se jim zamlouvaly jejich postavy, celý příběh a v čem se jich dotýkal osobně.

 

Čím vás oslovil román a jeho příběh?

Valérie Zawadská: Když jsem to celé dočetla, tradičně jsem režisérovi Michalovi Burešovi volala, že jsem opět plakala, jak kdyby nastala potopa. Vždycky s ním totiž točím tak podnětné příběhy, kde jsou natolik zajímavé ženské postavy, že pak jde člověk do nahrávacího studia s obrovskou chutí. Když jsem dočetla knížku, tak jsem v tu ránu chtěla vyprávět nejen svůj/Magdalenin příběh, ale i ten druhý a třetí. Při četbě jsem vzpomínala na vyprávění mojí babičky Valérie nebo babičky Kataríny z východního Slovenska, jak se žilo na vesnici a jak tam fungovaly vztahy… Tak to prostě tehdy bylo – když dívka otěhotněla a nevdala se, tak porodila parchanta a byla v obci vyvrhelem. Dnes snad na svobodné matky už nikdo nekouká skrz prsty. Protože žena má právo se rozhodnout, jak chce žít. A tyhle tři silné osobnosti, o kterých audiokniha vypráví, dokázaly, že v kterékoli době je možné být silná a stát si za svým, nestydět se a nebát se.

Tereza Bebarová: Připomněl mi příběh žen z románu Žítkovské bohyně, který jsem načetla zhruba před pěti lety. Téma je ryze ženské, je o síle rodového předurčení, o emancipaci, nezávislosti, o společenském vyčlenění, pokrytectví, touze… Moje rodina pochází z moravského venkova, takže jsem tam našla spoustu situací, které mí blízcí prožívali obdobně. 

Lucie Pernetová: Je to audiokniha pro posluchače, kteří mají rádi klasické romány s hlubokými, silnými příběhy s pozoruhodnými ženskými hrdinkami. Už kniha pro mě byla velkým zážitkem a určitě si ji ráda poslechnu i v podání svých dvou kolegyň. Navíc když nás napadne se svých předků na podobné věci zeptat, bývá už zpravidla bohužel pozdě.

Jak se vám zamlouvala „vaše“ ženská hrdinka? Jak jste ji vnímala?

Valérie Zawadská: Autorka své postavy příliš vnějškově nepopisuje a každý čtenář si tedy může do každé protagonistky promítnout své představy. Já si svoji Magdalénu představovala jako nádhernou, vysokou, ale kostnatou, udřenou ženskou s velkýma rukama a červenými klouby. Ženskou, u které je už na první pohled jasné, že nebude umět dát najevo své emoce. Protože se za své city stydíme. Její matka Marie je porodní bába, která ví, že člověk se narodí a umře. Pomáhá životu na svět a ví, že také musí někdy skončit.

Tereza Bebarová: Četla jsem prostřední příběh, který se odehrává v padesátých letech a vypráví ho zprvu třináctiletá Libuše. Měla to holka složité a těžké, nikdo se s ní moc nepáral a to jí určitým způsobem zformovalo osobnost. Vyrůstala bez otce, v pokrytecké společnosti, která jí stigma parchanta dala náležitě sežrat. Dnešní doba přináší zase jiné problémy, ale uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že žiju teď a tady.

Lucie Pernetová: Můj part byl vlastně vyprávěním „písklete“, protože první část příběhu Evy je částečně nahlížena očima šestileté dívenky. Nechci nic prozrazovat o ději, ale román se mě na několika rovinách dotkl i osobně. Jeden den jsem četla ve studiu, jak jde malá Evička k zápisu do školy, a druhý den jsem k zápisu vedla svou dcerku. Navíc je to kniha o osudu nepoddajných žen, které vychovaly potomka bez otce. A já jsem svého otce také vlastně nepoznala, nebo si ho nepamatuji, takže jsem to nahlížení patnáctileté dívky na otce, který je a není, intenzivně vnímala. Byla to taková moje osobní spojitost s příběhem, který se se mnou potkal z obou stran – jako s matkou i jako s dcerou. 

Pracovali jste nějak s režisérem s tím, že bylo třeba se do postav „vcítit“ už od dětského věku?

Lucie Pernetová: Režijně mě Michal Bureš neustále popoháněl dopředu. Abych tak vyjádřila tlak v mysli malé holčičky, která si ty souvislosti ještě neumí úplně uspořádat v hlavě, ale všechny je chce světu vykřičet …

Tereza Bebarová: Moc jsme to neřešili, text mi automaticky navodil pocit mladší, nevinné holky, která postupně zraje a mění se v ženu.

Na co byste se zeptala autorky, kdybyste měla tu příležitost?

Valérie Zawadská: Jaká byla Marie, matka a babička mé postavy? Kým byla v dětství i mládí vedená a utvářená? My s Terezou a Lucií vyprávíme příběh tří generací, ale jak to všechno začalo, odkud vedla cesta? O Marii sice všechny tři naše postavy vyprávějí, ale znají ji už jen jako dospělou, stárnoucí a starou ženu. Kam až si autorka celou linii vymyslela? Zdalipak ví, jaká byla Mariina matka a její matka…? Často během života málo mluvíme o minulosti se svými rodiči či prarodiči, nebo – pokud máme to štěstí – i praprarodiči; a když už mluvíme, tak málo posloucháme. Nebo se také může stát, že naši předkové o spoustě věcí vůbec mluvit nechtějí. A v téhle knize autorka vystihla některé momenty neuvěřitelně přesně.

Tereza Bebarová: Zeptala bych se, odkud čerpala, čí to byl příběh a jak se ve skutečnosti udál. Tuším, že to bude hodně osobní záležitost, takže bych taky ráda věděla, jestli to třeba nenapsala z ‘terapeutických důvodů’…

Lucie Pernetová: Určitě bych se jí ptala na život v cizině, v Paříži. A vzhledem k tomu, že to byl její první román ve francouzštině, by mě zajímalo, jaké je překládat svůj vlastní text zpětně do svého rodného jazyka. A jaké je to žít v cizí zemi, jak si tam člověk najde svou identitu… Měla bych spoustu otázek.

Více

Zábava pro děti na Světě knihy

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! Ovšem, říkejte to dětem. Proto u nás vyhraje odměnu každý malý účastník. A ještě si užije spoustu legrace.

 

Letos budeme řádit v džungli i s vynálezy doktora Proktora. Máme na to k dispozici celý audioknižní sál (v Levém křídle) a nebude chybět ani malá "bojovka" - výprava za loupením pokladu na spřáteléné knižní i audioknižní stánky. Za své soutěžní úsilí sice budou nakonec odměněni všichni malí posluchači a čtenáři, ale přece jen máme slušnou motivaci také pro trochu zdravého soupeření (kromě audioknih se můžete těšit i na krásné plakáty nebo knížky). A kdy se co bude dít?

PÁTEK 12. května   

dopoledne od 10.30 do 11.00
Audioknižní sál - Levé křídlo
AUDIOKNIHY DŽUNGLÍ
Kdo umí bedlivě naslouchat, vnímat a zapojit fantazii, ten má vyhráno. Sál zaplní zvuky džungle, její příběhy, zákony a zvířenou. Co všechno víte o divokých šelmách a dalších zástupcích fauny z exotických oblastí? Poznali byste je podle hlasu a zvuků, které vydávají? A dovedli byste je napodobit? Znáte zákon džungle? Programem plným her a soutěží provede Jitka Škápíková, režisérka audioknihy KNIHY DŽUNGLÍ a herec Jan Zadražil, který se v nahrávce ujal četby povídek o chlapci vychovaném vlky a nazývaném Mauglí.

 

NEDĚLE 14. května

dopoledne od 11.00 do 12.00
Audioknižní sál - Levé křídlo
Dobrrrodružství s doktorem Proktorem
Jako audiokniha už u nás vyšly 4 příběhy s doktorem Proktorem. Možná je na čase si vyzkoušet také jeho bláznivé vynálezy...? Jak si zní, když se použije prdicí prášek? Když budete cestovat časem, poznáte, v jaké době jste se vynořili? Podle čeho se pozná mimozemská invaze? A jak pomocí vlastního lupičského umu i znalosti tajné řeči se šifrovanými hesly získat zlato z pokladu ukrytého mezi knihami? Programem plným her, soutěží a zvuků provede režisérka audioknih Jitka Škápíková a možná přijde i doktor Proktor!

Těšíme se na vás na veletrhu Svět knihy 2017.