Křest audioknihy SHAKESPEARE

Chtěli byste se potkat se Shakespearem i s Molièrem? Stavte se za námi v úterý 20. února v 19.00 do Literární kavárny Řetězová, kde bude představená nová audiokniha i nová kniha od Renáty Fučíkové.

 

Edice Největší dramatici nakladatelství Vyšehrad i našeho audioknižního vydavatelství se rozrůstá. Zatímco knižně přibyl Molière & (spol.), v audioknize vyšel Shakespeare. Oba tituly můžete přivítat na světě v úterý 20. února v Literární kavárně Řětězová (Řetězová 10, Praha 1) od 19.00 hodin. Ukázky z obou děl přečte a pokřtí je herec Igor Bareš (který účinkuje v audioknize Shakespeare a pravděpodobně ho uslyšíte i v chystaném audio Molièrovi), na místě bude samozřejmě také autorka Renáta Fučíková a nebudeme tam chybět ani my z OneHotBook. Přijdete si tam s námi připít na tyhle novinky a budoucí zdar dalších audioknih i knih z této řady...? Těšíme se na vás! K události na Facebooku se můžete přidat >> ZDE

Každý limit skýtá nové světy

Jak se herec Václav Neužil sžil s vypravěčem nesbøvky PŮLNOČNÍ SLUNCE, kterak vnímá práci s mikrofonem a co je pro něj při práci ve studiu nejtěžší?

 

Znal jste už knihy Joa Nesbøho, nebo to bylo vaše první setkání s jeho textem? 

Joa Nesbøho jsem dříve nečetl. Je to zvláštní, protože knihy jsou zásadní součástí mého života, ale zkrátka ne detektivky. Matně si vybavuji, že poslední knihu s detektivní zápletkou – a to ještě okrajovou –, kterou jsem si sám od sebe přečetl, byl Syn Cirkusu od Johna Irwinga. 

Čím vás osobně nejvíc oslovil příběh Půlnočního slunce? Co vás na něm bavilo nejprve jako čtenáře a pak jako audioknižního interpreta?

Příběh mě jistým způsobem vrátil do puberty. Tím jak hlavní hrdina v určitých zastaveních vzpomíná na svoje mládí, lásky a tehdejší vnitřní svět, kdy toužil po všem, co se venku děje, jsem si vzpomněl na sebe. I když já sám jsem samozřejmě nikdy neřešil tak vypjaté situace jako on, podobnou neurotickou lačnost po životě jsem v sobě ve stejném věku objevoval též. Jako interpret jsem se těšil na ztvárnění jisté frackovité frajeřiny hlavního hrdiny, který však zároveň oplývá dobrým srdcem.

Jaká pro vás byla četba Půlnočního slunce? A jak vnímáte hereckou práci za mikrofonem ve srovnání s divadlem nebo filmem?

Byla moje druhá audiokniha, kde celá četba ležela jen na mně. Této disciplíny si vážím a přistupuji k ní s velkou pokorou. Máte jen hlas a to je celé. Tím jste limitovaní ale zároveň, jak známo, každý limit skýtá nové světy – tomu je potřeba věřit a nechat se tím inspirovat. Otevřou se vám pak nepoznané možnosti vlastního projevu. Když se vám to povede, je to jako droga, která vás při četbě nese dál a dál. I takový stav se mi podařilo si aspoň na několik chvil navodit. 

Jak jste vnímal jeho osobnost hlavního hrdiny – vypravěče?

Hrdina mi byl blízký svým analyzováním všeho a všech. Což je pro něj nezbytné vzhledem k okolnostem příběhu. Bavila mě i jeho ‘dejme tomu’ mazanost a rychlost v uvažování. Někdy ovšem bloudil až v moc velkých patetických obrazech a smutku. Vlastně jsem ho chápal, i když mě tím  trochu štval. 

Jak jste se na četbu audioknihy ve studiu připravoval?

Knihu si vždy velmi důkladně čtu doma nahlas a dělám si poznámky k postavám. Jinak to snad ani nejde. 

Co pro vás bylo při interpretaci nejobtížnější?

Při četbě musíte být stoprocentně vnitřně aktivováni, protože máte k dispozici právě jen hlas, tak vám nic jiného nezbývá k případné  kamufláži například únavy. To je pro mě vždy nejtěžší – udržet se v naprostém nasazení celou frekvenci.

Posloucháte vy sám audioknihy? 

Audioknihy i rozhlas nejraději poslouchám v autě při řízení. 

 

 

Více

Literatura je hlas skrze text

Při pražské návštěvě Margaret Atwoodové u příležitosti předání ceny Franze Kafky, jsme se slavné autorky měli možnost zeptat na román PŘÍBĚH SLUŽEBNICE i na spisovatelčin vztah k audioknihám.

Na snímku: Spisovatelka Margaret Atwoodová spolu s intepretkou audioknihy Příběh služebnice Zuzanou Kajnarovou.
 

Na Příběhu služebnice se nám ve vydavatelství mimo jiné líbilo, že jde vlastně o nahrávku, na kterou vypravěčka zaznamenala svou zpověď. Proč jste se rozhodla, že se vaše hrdinka o své osudy podělí právě touto formou?

Muselo jít o nějaké médium, které půjde snadno utajit. Tehdy mi připadalo, že magnetofonová kazeta by byla nenápadnější než papíry se zápisky. Šlo mi o hlas vypravěče. Ale pokud máte vypravěče – ať už se jedná o deník nebo nahrávku –, předpokládá se, že bude existovat nějaký recipient. Všichni ti, co si píší deník a pak ho někam schovají, jsou přesvědčení o tom, že to jednou bude někdo číst. 

Rozhodla jste hned na začátku psaní, že půjde o objevené nahrávky?

Vlastně už si nevzpomínám, jestli mě to napadlo hned na začátku nebo až později… Mým vzorem tehdy byla literatura svědectví, dokumenty z totalitních režimů nejrůznějších dob a míst. Máte-li vypravěče a svědectví, vždy je třeba sdělení jistým způsobem zaznamenat a nějak uchovat – vytesáte ho do kamene, schováte ho doma v tajné skrýši nebo zkrátka na místě, kde nebude nalezeno hned, ale kde existuje jistá šance, že ho nakonec někdo objeví. Vytvoříte časovou schránku. Tenhle postup má samozřejmě letitou tradici a spoustu předchůdců. I když své zápisky zašifrujete, děláte to s předpokladem, že je jednou kdosi rozluští. Pokud opravdu nechcete, aby vaše písemnosti byly zveřejněny, tak je spálíte. 

Proč jste se přidala k audioknize ještě jednu kapitolu, která není v tištěné knize?

Vlastně mi to navrhli. Knížka končí pobídkou k diskusi, takže jsem si vymyslela hromadu otázek, pak jsem si z nich vybrala ty, na které bych chtěla nechat profesora odpovědět, trochu jsem je zpřeházela a sepsala do scénáře. 

A je tahle kapitola nějak propojená s navazující druhou řadou seriálu?

Ještě ne…

A bude?

(s úsměvem tajuplně krčí rameny)

Jaký máte vztah k audioknihám, ke vstřebávání literatury sluchem?

Veškeré psaní je vlastně hlas vypravěče. Vždycky to tak bylo. Hlas jazyka, vypravěčství, to je nesmírně stará tradice. To, co dnes považujeme za literaturu, se dříve šířilo ústně. Když lidé začali psát, nebylo to kvůli literatuře, ale kvůli obchodním záznamům, kolik stojí co a kdo má komu co dát. Psaní začalo účetnictvím. Až pak si lidé uvědomili, že by tak mohli zaznamenávat příběhy, náboženské texty, cokoli… Ale to bylo až později, protože je daleko jednodušší si zapamatovat příběh než daňový výměr. Lidé přirozeně tíhnou k příběhům a vypravěčství. Nevyrábějí nás s „aplikací“ pro fakta, máme tendenci nechat se pohltit. Veškeré psaní je hlas skrze text a čtenář si v hlavě vlastně transformuje písmena zpátky na ten hlas. Proto pro romány není dobré rychločtení. Pokud někdo vstřebává beletrii skrze rychločtení, tak je to zřejmě recenzent…

Posloucháte audioknihy?

Já jsem z takzvané rozhlasové generace, takže mám ráda rádio i audioknihy. V současné době také spolupracuji na audioknize podle své komiksové série Angel Catbird, bude to velká audio dramatizace se spoustou herců, zvukových efektů a hudby jako za zlatých časů rádia. 

 

Zájemci o další autorčiny názory a odpovědi se mohou podívat záznam pražské debaty čtenářů a posluchačů s Margaret Atwoodovou v Knihovně Václava Havla zde >> anglicky i česky.

 

 

Více

Audioknižní tipy redakce

My v redakci vydavatelství máme samozřejmě rádi všechny audioknihy, které vydáváme. Ale jsme jen lidé, a proto má každý z nás své oblíbence. Teď před Vánocemi přišla ta správná doba, abychom prozradili, kteří to jsou.


Martin Pilař, ředitel vydavatelství

 

„Jako malý kluk jsem Nekonečný příběh miloval, hltal a prožíval. Asi jako každý jsem znal i filmové zpracování, ale o to nadšeněji jsem odkrýval daleko propracovanější, a hlavně rozsáhlejší, hlubší vrstvy – některé momenty Átrejova putování se mi vryly do paměti tak silně, že si je pamatuji dodnes. Při práci na audioknize jsem si uvědomil, s jakou lehkostí má v sobě příběh zakódované poselství, které dítě vnímá jako samozřejmost, bezmeznou důvěru ve vyprávění a naprosto svobodně cválající fantazii; momenty, které se s dospělostí vytrácejí. Aby jim člověk mohl opět otevřít dvířka, musí odstínit všechen rušivý balast každodenního života a uvědomit si možnosti a sílu vlastní imaginace, získat odvahu a důvěřovat jí. Teď se můj sen, že vydáme jeden z mých nejoblíbenějších příběhů jako audioknihu, stal skutečností. Když jsem přemýšlel a zkoušel v hlavě hlasy, od kterých bych si chtěl nechat to skvělé dobrodružství vyprávět, Honza Vlasák byl na prvním místě. Je jako správný ‘prastrejda’, který přisedne a začne povídat pohádky, když se v dětství choulíte zachumlaní pod peřinou. Všechny postavy bravurně dobarvuje a vy s přivřenými víčky napůl vnímáte jeho slova, ale zároveň již cestujete Falkovi na zádech nad magickou říší…“ 

 

TO je náš prozatím největší samostatný projekt a rozhodně patří mezi nejnáročnější. Nejde jen o megalomanský rozsah díla a jeho kultovní status, ale i o jeho komplikovanou strukturu, kterou bylo třeba převést do mluveného slova, o narážky, náznaky, symboliku roztroušenou v celém objemu textu. Román má úžasnou atmosféru, kterou dokáže audiokniha ještě lépe odstínit a zvýraznit. Když už jsme se TO rozhodli spustit, tak s plnou parádou. S přípravou scénáře, který měl 1370 stran, jsme začali letos v červnu. Projektem jsme naplno žili přes půl roku a spolupracovalo na něm více než 17 lidí. Jen samotné nahrávání, postprodukce a mix zabralo více než 670 studiových hodin a do tohoto času nepočítám náročnou produkci, desítky hodin redakčních debat nad zpracováním a obsazením, dramaturgii, návrh grafiky a obalu, focení herců a další aktivity. Vymýšleli jsme způsob, jak posluchačům temný příběh co nejlépe naservírovat, jak pro ně připravit výjimečný zážitek, který dojem ze skvělého příběhu ještě umocní, jak nechat TO promluvit z nejintimnější blízkosti přímo do uší… Na takto náročný podnik jsme si dlouho netroufali, ale teď snad nastala ta správná chvíle. TO je bláznivý a nesmírně náročný projekt, díky tomu je ale je svým způsobem podmanivý a je to bezpochyby další mezník v kontextu audioknižního trhu. TO jsme si všichni skutečně odžili a na výsledku je to znát. Sedm skvělých herců, 2 dny, 3 hodiny a 41 minut nepřetržitého napínavého poslechu… TO je výzva.“

 

Šárka Nováková, redaktorka

 

„Kazuo Ishiguro byl můj oblíbený autor už dlouho před Nobelovkou a nejen proto, že jsem trochu anglofil. Soumrak dne je příběhem člověka, který vyrostl v době, jíž považujeme za idylickou - zejména pokud si libujeme v četbě o radovánkách britské aristokracie na venkovských sídlech v meziválečném období nebo sledování Panství Downton - avšak jako součást společenských vrstev, která k uvedené idylce poskytovala servis. Pan Stevens se ovšem rozhodl, že to ve své profesi majordoma dotáhne k dokonalosti, čemuž v podstatě obětoval veškerý, i případný soukromý život. Během jeho ohlédnutí se za službou na panství před 2. světovou válkou si posluchač postupně uvědomuje, o co všechno dokázal tenhle člověk přijít, aniž by si to byl schopen uvědomit. Navíc mluví hlavní postava hlasem Jana Vlasáka, který se do role naprosto úchvatně převtělil, přímo na vás, takže je to opravdu síla.“

 

Příběh služebnice si o audio verzi vysloveně říká, nejen proto, že hlavní hrdinka o svých zážitcích sama vypráví. V románu se totiž dozvíme, že své svědectví nahrála na magnetofonové pásky… My si ho dnes sice můžeme dopřát z jiného média, ale bezprostřednost je stejná – slyšíme křehký a přitom nezlomený hlas výtečné Zuzany Kajnarové coby protagonistky, která líčí události, jež jsou pro nás na jednu stranu nepředstavitelné, ale na druhou stranu si o to silněji uvědomíme, jak snadno se může proměnit společnost žijící zatím v relativně poklidné době doutnající ale množstvím rozporů. Chtěli jsme vizionářský text zpracovat tak, aby posluchačům díky hereckému výkonu naskočila husí kůže a aby její situaci skutečně procítili. A k tomu se nám podařilo získat i bonusovou kapitolu, kterou autorka napsala pouze pro audioverzi, a ještě jsme v ní všichni dostali malé cameo.“ 

 

Tereza Filinová, redaktorka

„Hercule Poirot je moje guilty pleasure, a to nejenom když jsem nemocná. Lukášovi Hlavicovi jsem  naslouchala, jako kdybych neznala zápletku ani rozuzlení Vraždy v Orient expresu... No a ten obal a potisk na CD, s tím si náš grafik skutečně pohrál, člověk se nemůže vynadívat.“ 

 

 

 

Medvědín byl mým prvním setkáním se spisovatelem Fredrikem Backmanem. Při interpretaci Pavla Soukupa slyšíte klouzání bruslí po ledě a narážení hokejistů do mantinelů a dostanete neodbytnou chuť jít bruslit.“ 

 

 

 

 

 

Zlý sen, z něhož se nechcete probudit

Čím nejvíc oslovil PŘÍBĚH SLUŽEBNICE svou interpretku Zuzanu Kajnarovou, která témata v něm byla pro herečku nejpalčivější, jaké bylo setkání s jeho autorkou Margaret Atwoodovou?


Čím Příběh služebnice nejvíc oslovil vás osobně? 

Ten příběh je takový zlý sen. Zároveň se ale z toho snu nechcete probudit, protože vás vlastně zajímá. Když jsem knížku četla, byla jsem vždycky ráda, když jsem ji odložila, protože jsem se zase vrátila do vlastní životní reality a uvědomila si, jak krásně si vlastně žiju. To je na té knize velmi cenné. Jsou v ní jasné odkazy na náboženský fanatismus a na totalitní režimy vůbec, ale pokud si teorie propojíte s nějakým konkrétním příběhem, je to pro vás náhle osobní, skutečnější. Dovedete si to daleko lépe představit, dokážete to prožít. Ze školy sice víte, jak totalitní režimy fungují a že je to hrozné, ale najednou se vás to dotkne. Je to opravdu jak noční můra.

Margaret Atwoodová o své próze sama říká, že to je spekulativní fikce, že si příběh vymyslela, ale že většina věcí, které se v ní stanou, se někdy někomu někde děly...

Postupy, jak se dá s lidmi v totalitním režimu manipulovat, zůstávají stejné. Emigranti, kteří od nás utíkali během komunismu, prožívali tytéž emoce, protože si nemohli nic vzít, museli být nenápadní. Člověk si uvědomí, že se to týkalo generace našich rodičů… Ten román je děsivý, protože v něm jsou určité metody a přístupy dohnané do úplných důsledků. Je na něm šílené, že to není čirá fabulace – fikce je pouze ten příběh. Margaret Atwoodová je mistr situace. Hlavní hrdinku neváhá postavit do úplných extrémů. Představa toho, co se jí děje, je děsivá, zejména když máte děti. Zároveň ale píše nesmírně poutavě, takže vás to zajímá. Čtete zlý sen, ze kterého když se probudíte, tak si oddychnete si a jdete vařit nebo nakoupit a je vám vlastně úplně dobře. Ale pak vás to zase nutí se k příběhu vrátit a doprožít si ho. Je to opravdu velmi silný román.

Autorka román psala v 80. letech, kdy mířila na puritány a na katolicismus, ale dnes se její text víc spojuje s islámem, popřípadě s nástupem populistických ideologů k moci. Je pro vás jeho vyznění stále aktuální?

Mám pocit, že tu hrozbu vnímám. Když nastupoval k moci Hitler, málokdo si uvědomoval, co to může znamenat. Lidé s ním prostě šli, protože jim po válce dával naději. Člověk ten zlom nepozná, když přichází, je to plíživé. To Příběh služebnice dobře ukazuje. Je úplně jedno, jestli je to Hitler nebo jiný panák, jehož hodnoty jsou netolerantní, extrémní, vyhraněné, v tom je vždycky nebezpečí. Na druhou stranu společnost k „jednoduchým řešením“ tíhne, protože svoboda s sebou nese obrovská rizika. Když se otevřený a tolerantní člověk setká s fanatikem, těžko najdou společnou řeč. Pokud si určité věci nebudeme uvědomovat a nebudeme si je připomínat a vzdělávat se, velmi rychle se může stát, že se společnost upne k něčemu, co by za jiných podmínek bylo nepřijatelné, a to zejména v období krize nebo v atmosféře strachu z teroristických útoků. Člověk nevidí, že to přichází: jen vám řeknou, že tohle už nesmíte a že je třeba na čas dodržovat určitá omezení… A vy si dál žijete, nemáte pocit, že zažíváte zlomový dějinný okamžik, prostě pokračujete v každodenním životě, a najednou jste v tom až po uši. Tohle mě na tom příběhu nijak nepřekvapilo, protože si uvědomuji, že se to může stát velmi snadno.

Vnímala jste i feministické vyznění románu? Totalitní režim je v něm velmi patriarchální a ženám bere dokonce i právo na vlastní tělo.

Feministické vyznění jsem si uvědomovala, ale třeba tohle téma se mi silně spojovalo s islámem, kde jsou práva žen také velmi omezená. Vnímám, že se to v naší společnosti děje, že to není nic, co by se nás už teď netýkalo. Když člověku omezíte svobodu, tak se to projeví někde jinde – ať už jde o svobodu mužsko/ženského principu, nebo modro/hnědých očí.

Jak jste jako matka vnímala to, že hlavní hrdinku odtrhnou od vlastního dítěte?

Ta představa musí být samozřejmě hrozná pro každého, protože všichni cítíme, jak bolavé by to bylo. To je tak hrozné, až je to vlastně nepředstavitelné. Ještě když máte sama malé děti, najednou si uvědomíte, jaký by to byl pocit, kdyby vám je vzali – pro vás už život vlastně skončil, ale ještě musíte prožívat další hrůzy… 

Když jste Příběh služebnice četla, přistupovala jste k románu už s tím, že ho budete vyprávět za hlavní hrdinku? Říkala jste si už při čtení, že tohle bude zajímavé, tohle těžké…

Místy se mi to stávalo, ale většinou mě román strhl a četla jsem ho jako normální čtenář. Ale pak nastávaly momenty, kdy jsem si říkala: „Jo, tohle je dobré, tohle je akční.“ Ale i naopak jsem na začátku vnímala, že má román trochu pomalý rozjezd, že bude práce pro mě s režisérkou těch prvních sedmdesát stran, kdy se hodně popisuje stávající situace a okolnosti, ale i emoce, pocity beznaděje, v nichž se hrdinka utápí, interpretovat tak, aby se do toho posluchač co nejdřív a co nejlépe ponořil. Chvilku trvá, než do toho světa proniknete. Ale pak se to rozjede, začnete se víc dozvídat o konkrétní situaci té holky – co to je za dům, co to je za lidi, kteří ji obklopují a jaké jsou tam vazby. Velmi překvapivý je i závěr, jak autorka úplně změní formu vyprávění. Ve chvíli, kdy to je emotivně úplně nejsilnější, kdy už jste s hrdinkou naprosto sžití a čekáte, jak to dopadne… Je to hodně silné.

Jaké pocity ve vás ten závěr vzbudil?

Je zvláštní, že v sobě asi máme nějakou obecnou touhu po happy endu. Aspoň já to tak mám. Přestože vím, že když to skončí dobře, budu si říkat, že to je banální, ale stejně si ten šťastný konec vnitřně přeju. Zkrátka chci, aby to dobře dopadlo, protože protagonistu začnu mít ráda… U Příběhu služebnice jsem hrdince hrozně přála, aby se z toho dostala, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, že by to bylo naivní a otřepané. Autorka však s tímhle očekáváním výtečně pracuje, bavilo mě, jak to svým závěrem celé posunula a jak je to chytře napsané.

Měla jste vyloženě nějakou scénu, na jejíž načítání jste těšila?

Není to vysloveně dramatický text, kdy si člověk říká: „To bude hrozné, až budu hrát tu těžkou scénu oplodňování nebo znásilnění.“ Díky tomu, že Margaret Atwoodová tyhle scény popisuje věcně, protože jde o líčení něčeho, co už se stalo, poskytuje nejen čtenáři či posluchači, ale i mně jako herečce určitý odstup. Ty emoce sice prožíváte, ale neprožíváte je aktuálně, nýbrž zpětně. Tenhle odstup vás chrání v tom, že už je to za vlastně vámi. Stejně jako hrdinka to vyprávíte s odstupem, jako „to jsem prožila“. 

Možná i proto je to tak vhodný román pro audio zpracování…

I herecky je to nový rozměr. Je něco jiného hrát, co se vám právě teď děje, tedy hrát „pomoc, on mě znásilňuje“, a něco jiného je hrát „on mě tenkrát znásilnil“. I pro herce je to mnohovrstevnatější. Může ztvárnit, co postava zažila tenkrát, a navíc i hledisko, jakým se na to dívá teď. 

Jak jste tedy k textu s režisérkou přistupovaly?

Režisérka si lépe uvědomuje všechna úskalí textu, takže může navigovat třeba: „Zkusme být trochu rychlejší, pojďme přes ty popisné scény rychleji…“ Protože můžete popisovat stůl dlouze a s emocí, anebo ho můžete popsat věcně a jít dál. Jitka Škápíková zvolila spíš věcný styl, protože ten text s sebou už emoce nese, není třeba je tam vkládat a příliš hrát to, o čem mluvím. Ten příběh je strohý a bolavý tím, jak je syrový. Ale pak jsou tam chvíle, kdy si můžete dovolit v hereckém projevu zpomalit nebo naopak čtení natáhnout a prožít ho… Nechceme hrát akční příběh – počítáme s tím, že posluchač si audioknihu pustí a chce si ji užít a dát jí potřebný čas. 

Jak se připravujete na četbu ve studiu? 

Text mám vždycky dopředu přečtený, abych s ním byla obeznámená. U mě to funguje tak, že když pak ve studiu čtu, pokud cítím, že se zadrhnu, tak už díky tomu poznám, co je špatně a lépe se opravím. Když je věta dlouhá, nepomůže vám si ji doma připravit, protože to neudržíte v hlavě. Ale když takovou větu na pět řádků čtete ve studiu, navíc vřazenou do kontextu ostatních vět, v nějaké emoci a v půlce se zaseknete, tak si řeknete: „Jasně, já už vím, pojďme to vzít znova.“ Už víte, co tou větou chcete říct. 

Když pak čtete román nahlas, všímáte si více specifického stylu autora?

Když čtete jen očima a zajímá vás třeba právě děj, tak to hltáte rychle a občas se na něco zaměříte. Jako čtenář si očima volíte, čemu dáte důležitost a na co se soustředíte méně. Také záleží, jak kdo čte – někdo vnímá každé slovo, jiný to spíš prolétne. Ale jako herec musíte vyslovit všechno, musíte to hrozně poctivě říct. Margaret Atwoodová kombinuje úplně krátké a strohé informace s větami na sedm řádků. Není to úplně nejjednodušší text, který jsem kdy četla, ale o to má zajímavější styl. Láme citovost a strohost.

Podle knihy vznikl seriál, viděla jste ho?

Já vlastně hrozně nerada vidím filmovou adaptaci textu, který si chci přečíst, natož když ho mám nějak ztvárnit. Filmy jako takové mě baví, ale nemám ráda, když se nejdřív podívám na film a pak mám číst knížku. Sebere mi to tu radost. A mnohdy dokonce ani nemám ráda, když si něco přečtu, a pak bych to měla vidět zahrané. Při četbě nebo poslechu audioknihy si uděláte vlastní představu a obrázky ve vaší mysli někdy nejsou úplně v konkrétních barvách, ale pak když vidíte stejný příběh zfilmovaný, vezme vám to vlastní vizi a nacpe vám to tu filmovou, a už si potom nejste zpětně schopni tu svoji vybavit. Ale ze zvědavosti se na seriál možná stejně podívám, ještě si nejsem úplně jistá. 

Jaký jste měla pocit ze setkání s Margaret Atwoodovou?

Autorku jsem si předem nijak nepředstavovala, takže mě nepřekvapila. Jenom mě udivilo, že to je starší dáma – tipovala jsem ji mladší, kolem padesáti. Nicméně má takové chytré oči a působí tak moudře, že vás umí prohlédnout. Něčím mi připomněla Květu Fialovou, ale možná to bylo jen tím, jsem ke Květě měla blízko, hrála jsem s ní v divadle. Vybavila se mi i souvislost s Příběhem služebnice, kterého jsem byla ještě plná, protože jsem knihu krátce před tím dočetla, když jsem se připravovala na nahrávání audioknihy. Všechno se mi hezky spojilo, ten obraz jako by zapadl. Až při setkání s ní jsem se dozvěděla, že toho napsala skutečně hodně, takže mám samozřejmě zálusk na její další knížky.

 

Více

Zvláštní oscilace uvnitř i vně

Jak se Janu Vlasákovi podařilo převtělit do upjatého majordoma Stevense, který se natolik obětoval své práci, že možná "propásl svůj život"? A jaké vlastně je, vytvořit tak silnou postavu jenom hlasem?


Čím vám připadala zajímavá postava majordoma Stevense, vypravěče Soumraku dne?

Je to neobvyklý osud člověka, který se naprosto odevzdá. Pro odevzdání mám pochopení, protože když člověk dělá divadlo, musí se mu také v jistém smyslu odevzdat. Princip toho, že se někdo „dá do služeb“, mi tedy není cizí. Román to ale ukazuje v krajní poloze úplného vzdání se sebe sama, všech tužeb i nároků –jediná ambice zůstává v dosažení dokonalosti. Což je ujeté, protože dokonalosti dosáhnout nelze. Stevens se celou dobu pokouší dosáhnout absolutna, naprosté bezchybnosti a až na konci své cesty zjistí, že kvůli tomu prošvihl celý život a ničeho stejně nedosáhl. Nakolik byla jeho snaha absurdní, zjistí až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě. Nesmyslnost neustálé preciznosti a akurátnosti mu pomůže nahlédnout člověk s podobným zaměstnáním, ale se šťastnější náturou. Stevens tedy nakonec dostane jistou možnost prozřít, ale bohužel je to přece jen takové „poleno“… Snažil jsem se ho samozřejmě pochopit a herecky jít s ním, ale ta postava už je natolik zařazená ve své škatulce, že z ní vlastně není schopná vystoupit.

Ten příběh je vlastně nesmírně tragický…

Je to velká tragédie. Když si Stevens uvědomí, že prošvihl lásku, ačkoli stála vedle něj… V básni Jen jedenkrát o podobné situaci pěkně píše Petr Bezruč: „… sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy více se nevrátí.“ Přesně to se stalo i protagonistovi Soumraku dne. Vedle něj žila osoba, která ho milovala a usilovala o to, aby prokoukl. Strašlivá a zároveň úžasná je i scéna, kdy podlomenému zdraví podléhá Stevensův otec, který býval také majordomem. Jenže Stevensův pán má zrovna v domě velkou společnost, což znamená spoustu povinností. A tak zatímco hlavní hrdina nosí buřty a šampáňo cizím lidem, nahoře v patře mu umírá táta. Ale on se zapře a pracuje a je na to hrdý. To je opravdová hrůza.

Hlavní hrdina si dokonce ani nedovolí mít názor na jednání svého zaměstnavatele.

Nebudeme prozrazovat, o co přesně jde, ale takové věci se v Anglii samozřejmě děly, vyšší vrstvy s tou ideologií koketovaly… Tady nastane i konflikt se ženou, která by ho bývala mohla milovat, která mu říká: „Vy jste se snad zbláznil? Copak nevidíte, co se tady děje, jací lidé sem jezdí?“ A Stevens na to reaguje: „Ne, ne, to jsou hosté mého pána a mojí povinností je být loajální.“

Jak jste v projevu majordoma s režisérem pracovali s tím, že je takový upjatý, škrobený? 

To já vlastně nevím. Pokud mě k tomu text navede, tak to tam je, a když ne, tak mi holt režisér řekl, že to není ono, a zkusili jsme to znovu. Je to zvláštní, člověk to při interpretaci nějakým koncem slyší a orientuje se, ale zase se na to nelze soustředit příliš. Nastává podivná schizofrenie – aby to bylo živé, musíte být uvnitř situace, ale aby to bylo dobré, musíte být také vně. Takže je to taková oscilace mezi dvěma polohami.

Narazili jste někdy s režisérem na něco, o čem jste diskutovali, na co jste měli odlišný názor?

Někdy ano. Já pokaždé vypěním a mám pocit, že pokud to nehraju špatně, tak nechci slyšet žádné námitky, protože mívám docela jasno v tom, jak ten text cítím a vnímám. Ale vždycky se brzy dohodneme. 

 

 

Více

OneHotBook na Knihexu

Tenhle předvánoční literární festival a knižní "malotrh" je už naší pravidelnou štací, kam tentokrát povezeme spoustu úžasných novinek ještě žhavých z výroby...


Další kolo naší oblíbené akce pro setkávání s posluchači Knihex 7½ se koná druhý adventní víkend opět v prostoru Studia Alta (U Výstaviště 21, Praha). My s sebou budeme krom dobré nálady mít také spoustu novinek, které vycházejí právě teď, nebo dorazí na místo zcela čerstvě vylisované a vytištěné. A na co nového se můžete těšit? Na velikánské pěticédéčkové TO, úžasně ilustrovaný NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, na dychtivě očekávaný PŘÍBĚH SLUŽEBNICE (který má oproti knize ještě kapitolu navíc, jíž autorka napsala přímo pro audioknihu), na škorpící se americkou patoložku s čínským detektivem v SÁLU SMRTI či na SHAKESPEARA v podání Renáty Fučíkové a spousty herců... Navíc u nás bude platit obvyklá "akční" sleva 25 %, která se bude týkat i všech zmíněných novinek a nebude chybět nabídka ke 2 audioknihám zakoupeným na CD + 1 audiokniha ke stažení zdarma (na výběr ze 14 bonusových audioknih).

Budeme se na vás těšit v sobotu a neděli 9. a 10. prosince vždy od 10 do 20 hodin, nedočkaví, že konečně opustíme nahrávací studio či blikající redakční monitory a vydáme se mezi lidi, pro které to všechno děláme. A vám se budou audioknížky hodin nejen jako dárky, ale i ke všem těm činnostem, které příprava na vánoční svátky zpravidla obnáší. Všechno se totiž lépe zvládá, pokud s úklidem vypomůže Hercule Poirot, přidá-li se k pečení perníčků Služebnice, jestliže stromeček přizdobí také Átrej poletující na Falkovi a když dárky zabalíte spolu s Klubem smolařů a s výzdobou poradí třeba v Zahradnictví.

OneHotBook na Mini festivalu

Protože rádi děláme audioknížky pro děti, potkáte nás první adventní víkend na pražském festivalu MINI, který nabízí stylové a hravé dárky pro malé i velké.

 

Už druhý ročník festivalu mini se uskuteční od pátku 1. prosince do neděle 3. prosince v samém centru Prahy - v 5. a 6. patře obchodního domu Kotva (vchod na festival je z pasáže vpravo vedle obchodního domu - kde najdete pokladnu, od níž návštěvníky vyveze přímo na festival samostatný výtah). 

Na festivalu budeme mít všechny naše již vydané dětské audioknihy se slevou 25 % a chybět nebude ani oblíbená akce ke 2 audioknihám zakoupeným na CD + 1 audiokniha ke stažení zdarma - ve čtrnácti bonusových audioknihách, z nichž si bude možné vybrat, budou zařazené i tituly pro dospělé, aby rodiče ke koupi dárků pro své ratolesti dostali také něco pro sebe, co ocení při všech předvánočních přípravách (zdobení stromečku, balení dárků a pečení cukroví jsou činnosti, které poslech audioknihy dokáže velice zpříjemnit). 

V rámci festivalu jsme pro malé i velké posluchače na pátek odpoledne od 17:00 hodin připravili i doprovodný program Posezení s Anne se Zeleného domu, který připomene slavnou dětskou hrdinku, jíž jsme věnovali také audioknihu, jejíž interpretka Klára Sedláčková-Oltová z Divadla v Dlouhé dětem přečte své oblíbené úryvky z příběhu. Přijde i režisérka Jitka Škápíková prozradit něco ze zákulisí a chybět nebudou ani hry a soutěže pro děti, při nichž potrénují fantazii a budou moci vyhrát audioknížky nebo plakáty s krásnými ilustracemi zrzavé Anne od výtvarnice Lény Brauner. 

Budeme se na vás každý den od 10 do 18 hodin těšit, že si s vámi zase živě popovídáme o našich audioknížkám a pomůžeme vám vybrat ty nejlepší dárky pro malé milovníky literatury. Protože jak známo - audioknihy zlepšují soustředění i slovní zásobu, podněcují fantazii a ukazují, že příběhy jsou velká zábava a nezapomenutelný zážitek - ať už v knížce nebo do uší (podle výzkumů audioknihy nepodporují děti v tom, aby byly líné číst, ale naopak je dokážou ke knížkám ještě přitáhnout - podobně, jako když jim od malička sami čtete pohádky).

 

 

Severský filmový podzim se severskými audioknihami

K severskému podzimu patří už tradičně stejnojmenný filmový festival, ale my měli pocit, že by u toho neměly chybět ani severské audioknihy!


Vzhledem k tomu, jak máme rádi severskou literaturu a audioknihy, nelze se nám divit, že máme slabost i pro skandinávskou kinematografii. Nemohli jsme tedy odolat, zvlášť když Severský filmový klub pořádá tradiční přehlídku kinematografie severských a pobaltských států již poosmé. Letošní festival divákům nabídne 24 snímků ze 7 severských zemí. Přehlídka začíná 9. 11. v pražském kině Lucerna a pokračuje v městech Brno, Hodonín, Hradec Králové, Jablonné nad Orlicí, Jičín, Jeseník, Kutná Hora, Liberec, Ostrava, Polička, Třebušín, Ústí nad Labem, Veselí nad Moravou a Zlín. A všem příznivcům severské nálady jsme se rozhodli podzim zpestřit i tím, že mohou během festivalu naše audioknihy vyhrát a nebo je pořídit s 20% slevou.
 
V severské kinematografii je natáčení filmů dle motivů knižní předlohy poměrně časté. Severský filmový klub již do kina přinesl divákům například tituly Porodní bába (Katja Kettu - kdo ještě neslyšel audioknihu, měl by to dohnat), Beatles (Lars Saabye Christensen), Poslední kšeft (Ingvar Ambjørnsen), Lovci hlav (Jo Nesbø - a rozhodně stojí za to i černohumorná audiokniha) a další. V letech 2015 a 2016 podporovaly festivaly Severský filmový podzim i Severská filmová zima kampaň #ReadNordic, která byla zaměřena na propagaci severské literatury a vyvrcholila na Světu knihy 2016. Spisovatel Erlend Loe tehdy festival v Praze zahajoval před projekcí snímku Uchvácen ženou.
 
Slavnostní zahájení Severského filmového podzimu proběhne ve čtvrtek 9. 11. 2017 v 18 hodin v kině Lucerna a bude spojeno s projekcí dánského dramatu Kráčej se mnou. Film vypráví příběh Thomase, který byl během mise v Afghánistánu těžce zraněn a navzdory ztrátě obou dolních končetin se zoufale touží vrátit zpět do boje. V rehabilitačním centru se setkává se Sofií, baletkou Dánského královského baletu. Léčba podle Thomase nepostupuje dostatečně rychle, přijímá tedy Sofiinu nabídku pomoci s intenzivnějším rehabilitačním plánem. Festival zahájí pan Ole Frijs-Madsen, velvyslanec Dánského království v České Republice. 
 
Mezi další snímky z dánské dílny, která letos nabízí nejvíce novinek, patří válečné drama Ptáci nad průlivem režiséra Nicola Donata. Snímek pojednává o cestě židovské rodiny, která se roku 1943 pokouší uprchnout z Dánska do Švédska, aby se zachránila před deportací do koncentračního tábora. Celovečerní debut o dvou dívkách z nefunkční rodiny hledajících rodičovskou lásku režiséra a scénáristy Renného Frelle Petersena Život pod psa byl na Mezinárodním festivalu v Seattlu nominován na hlavní cenu v kategorii začínajících režisérů. Pozornosti diváků by rozhodně nemělo uniknout drama Ten den přijde. Příběh založený na skutečných událostech se odehrává v šedesátých letech minulého století. Do dětského domova v Gudbjergu přicházejí na dobu, než se jejich matka vyléčí z vážné nemoci, bratři Elmer a Erik. Z týdnů se stávají měsíce, z měsíců roky a chlapci si uvědomují trpkou skutečnost, že k přežití v těžkých podmínkách, kterým panuje násilná autorita ředitele ústavu (Lars Mikkelsen), se musí stát duchy, kterých si nikdo nevšímá. A právě mladší z bratrů, kterému se daří díky inteligenci převyšující ostatní děti zvládat těžký život v ústavu lépe, se jednoho dne rozhodne svému osudu postavit.
 
Švédsko je zastoupeno komediálním dramatem Deník darebáka režiséra Ivicy Zubaka o malém zlodějíčkovi Metinovi, jehož tajný deník se nešťastnou náhodou dostane do rukou nakladateli. Metin má najednou plné ruce práce s tím, aby zabránil knižnímu vydání zápisků, ve kterých podrobně popisuje své kriminální aktivity. Dostatek severského humoru zajistí komedie Kyselé Vánoce. Příběh, ve kterém Simon a Oscar chtějí oznámit svým rodinám, že čekají dítě se svou společnou přítelkyní. A kdy je na to nejlepší čas? No přece o Vánocích. 
 
Norská komedie Staying Alive o okouzlující Marianne, které se život zhroutí poté, co odhalí partnerovu nevěru a za pomoci svérázné kamarádky si opět začíná užívat života, byla na Mezinárodním festivalu v Trondheimu nominována na cenu za nejlepší originální scénář.  Norskou tvorbu dále zastupuje road movie Než začne padat sníh o cestě z východu na západ, kde kvůli záchraně rodinné cti hledá Siyar z Kurdistánu svou sestru, která utekla před domluveným sňatkem. V zimě 2015 uvedl Ole Giæver na našem festivalu českou premiéru filmu Proti přírodě. Ve svém novém filmu Z balkonu řeší existenciální otázky, uvažuje o výchově a zve k nahlédnutí do svého života.  
 
Z pobaltské kinematografie vybíráme estonskou retro komedii Hrdinové o útěku tří mladíků ze sovětského Estonska za pohodlnějším životem ve Švédsku a také estonský remake dánského hitu Třídní sraz po estonsku. Litevská Výletnice je příběhem desetileté dívky, která unikla z deportačního vlaku a vydává se na 6000 km cestu ze Sibiře zpět domů do rodné Litvy.
 
A co ty audioknihy? Když budet pozorně sledovat Facebook a stránky Severského filmového podzimu, jistě vás nemine některá ze soutěží jak o lístky, tak o audioknihy ze severské kolekce dle vlastního výběru, pokud navíc dorazíte na filmy do kina, bude se o naše severské tituly soutěžit i tam. A kdo nic nevyhraje, nemusí zoufat. Stačí nám poslat důkaz, že jste se letos festivalu zúčastnili (považujeme za něj třeba lístek do kina - stačí klidně na fotce z mobilu) a my vám pošleme slevu 20 % na kteroukoli z našich severských audioknih ke stažení z portálu Audiolibrix.cz.
 
Více informací na www.sfklub.cz

Vydavatelství OneHotBook na veletrhu v Havlíčkově Brodě

Pachatelé se vrací na místo činu: v pátek a v sobotu 20. a 21. 10. nás opět najdete na pódiu havlíčkobrodského kulturáku, kde se koná Podzimní knižní veletrh.

Už je to vlastně příjemná tradice: Havlíčků v Brod, Kulturní dům Ostrov, v pátek od 10.00 do 19.00 hodin, v sobotu od 9.00 do 17.00 hodin. Stejně jako v předchozích ročnících chceme být snadno k nalezení a proto se svým stánkem sídlíme přímo na pódiu, takže nás bude vidět, stejně jako je naše audioknihy slyšet. Nebude chybět naše tradiční 25% sleva na veškerý sortiment - budeme mít s sebou i novinku SOUMRAK DNE a TO si bude možné zakoupit v předprodeji.

Těšit se můžete rovněž na již tradiční veletržní akci:
k nákupu 2 audioknih na CD dostanete + 1 audioknihu ke stažení z portálu Audiolibrix zdarma.
Vybrat si budete moci z 13 titulů k free downloadu:

Hlavně se ale těšíme na vás, kteří naše audioknihy posloucháte, abychom věděli, co se vám nejvíc líbilo a doporučili vám, co se z nových titulů nejvíc líbí nám...