Když se dvacáté století přenese na jeviště starověku…

„Patnáct knih ze života lékaře.“ Takové je vcelku lapidární shrnutí vznešené délky a také podtitul světoznámého románu Fina MIKY WALTARIHO (1908–1979) EGYPŤAN SINUHET (1945), který patří do zlatého fondu literární klasiky.

 

Asi netřeba dodávat, že titul historické fresky odkazuje k léčiteli ze starověké říše rozkládající se na březích Nilu, jejž osudové zvraty přivedly až do zákulisí dvora „slunečního“ faraona Achnatona a jeho prvního monoteistického experimentu v dějinách. Role hrdiny a současně vypravěče rozsáhlé knihy, která zásluhou vydavatelství OneHotBook v českém audioknižním prostředí poprvé vychází v nezkrácené – více než čtyřicetihodinové – verzi, se zhostil zkušený LUKÁŠ HLAVICA.

 

Délka je to úctyhodná. V čem ještě byl pro vás Waltariho román z hlediska interpreta výjimečný?

Především podmínkami, za nichž nahrávka vznikala a které nás tento rok obklopují. Pro mě bylo značně nezvyklé, že jsme pod vlivem okolností román načítali s různě dlouhými přeryvy téměř tři měsíce. Naštěstí je Egypťan Sinuhet dílo natolik rozmanité a sugestivní, že to na něm snad nebude znát. 

 

Vnímá ho jinak čtenář za mikrofonem?

Tato práce mi opravdu umožnila konfrontaci s dávným mimořádným zážitkem, který jsem díky této knize prožil v pubertě. Přistoupit k němu s odstupem byla veliká výzva. Po přečtení Egypťana Sinuheta v jednom z jeho prvních českých vydání ve mně na dlouhá léta zůstal ukotvený dozvuk té obrovsky dobrodružné epopeje. Moc mě zajímalo, jak se ve mně odrazí nové setkání s textem, protože teď jsem ho otevíral v životní etapě, kterou sám hrdina pojmenovává jako „ústí života“ nebo vstup do něj. Každopádně jsem se do příběhu při domácí přípravě zase s vervou začetl a všímal jsem si úplně jiných aspektů než před čtyřiceti lety. Tehdy jsem doslova nasával atmosféru starověkého Egypta, kdežto teď jsem si daleko častěji uvědomoval, že se v exotických kulisách odehrávají i ideologické střety příznačné pro první polovinu minulého století. A v tom byl pro mě zásadní čtenářský posun.

 

Mika Waltari v jednom rozhovoru prohlásil: „Psal jsem o své vlastní době v historickém převleku.“ Najdou se tedy v jeho vrcholném díle i pozoruhodné postřehy pro člověka doby moderní, například o roli intelektuála kritizující ducha autokratické společnosti?

Nejsem egyptolog, a tak nemůžu posuzovat, jak hodnověrně autor popsal každodennost a mentalitu starověké velmoci za vlády 18. dynastie. Každopádně když o tom člověk v roli hlasového herce druhým soustředěně čte, má pocit, jako by u toho Waltari byl a oněch dávných rozhodnutí, kultů, svárů se osobně účastnil. Zároveň mi přijde fascinující, že dokázal skloubit minulost se současností, že zvládl veškeré hrůzy dvacátého století hladce přenést na jeviště starověku. V tom je podle mého soudu veliká síla a přednost tohoto románu. Pro mě osobně určitě větší než součet všech dobrodružství, která nalezenec Sinuhet doma i mimo vlast prožívá.

 

Síla podobných knih je pokaždé umocněna ještě ich-formou. Vybavíte si konkrétní moment z hrdinova pohnutého života, který jste přednesl jeho jménem a který byl i pro vás poučný?

Na konkrétní událost si asi nevzpomenu. Spíš ve mně utkvěl celkový dojem z toho, do jaké míry je lidstvo nepoučitelné. V kulisách rozličných epoch se jisté sklony a prohřešky neustále nepříjemně opakují, anebo přinejmenším rýmují, jak varoval Mark Twain. A taky mě velice překvapilo, že byť román vznikl před tři čtvrtě stoletím a byl už ve finštině záměrně psán s příklonem k majestátně archaickému vyjadřování, vyznívá pořád živě a moderně. Nanejvýš sugestivně popisuje chvíle, v nichž člověk velmi snadno podléhá té či oné ideologii a pozbývá sebereflexe. Ve chvíli, kdy jsme obklopeni událostmi, jež na nás intenzivně útočí a dotírají, se tak z původně krásné myšlenky lehce stane nebezpečná doktrína, která neváhá jít přes mrtvoly.   

 

Kdo by si měl podle vás audioverzi románu zejména poslechnout? Mladí – aby něco dnes kolem sebe něco podstatného nepřehlédli?

Vzhledem k tomu, jak na mě coby náctiletého kluka Waltariho dílo působilo a nakolik silně mě opět oslovilo v pětapadesáti, můžu bez jakékoli příměsi fráze prohlásit, že je to kniha překračující generační hranice. Což je pro ni i to nejlepší doporučení. Na tak rozměrném plátně si každý najde to své. A já doufám, že se mi podařilo zhmotnit ve slovech atmosféru i jemné valéry celého příběhu a že jsem to coby zprostředkovatel nepokazil.

 

                          

Více

Být hráčem a vždycky nad věcí, to mě baví…

Z nováčka v londýnské reklamní agentuře pana Randalla, který byl přijat na místo tragicky zesnulého textaře Deana, se brzy vyklube pěkné číslo.

 

Výmluvný Death Bredon má totiž daleko do kreativce, za kterého se tu umně vydává, nýbrž přišel vyšetřit okolnosti oné záhadné smrti pod schody. VRAŽDA POTŘEBUJE REKLAMU, stojí v titulu detektivního románu Britky DOROTHY L. SAYERSOVÉ, přestože by v něm mnozí reklamní pěšáci radši věděli, který krvelačný kolega ji spáchal a jaký měl motiv. A my sice víme, že její audioverzi pro vydavatelství OneHotBook načetl herec OTAKAR BROUSEK ML., jen zatím nevíme…

 

… čím vás tato slavná detektivka přilákala? 

Tím, že jsem ji poměrně dobře znal. Poprvé jsem ji četl v osmnácti nebo ve dvaceti – a už tehdy se mi hrozně líbila. Tenkrát snad dokonce ještě víc než ty od Agathy Christie. Fascinovalo mě prostředí, do kterého je děj zasazen. Bylo znát, že autorka se ve sféře meziválečné reklamy pohybovala a že její výstřelky parádně zkarikovala. Odráží se to v míře nadhledu, díky kterému i po skoro devadesáti letech čteme dílo nadčasové. Vystihla totiž, nakolik jsme přinuceni žít pod tlakem obchodních sloganů a argumentů, které chtě nechtě ovlivňují naše rozhodování, a skvěle se tím bavila. A mě samozřejmě tenkrát bavily – a ještě teď baví – převleky lorda Petra, dokonalého šviháka ve stylu pozdějšího Jamese Bonda.

 

O zásadní vzestup britské detektivky a její fázi označovanou dnes jako „zlatý věk“ se ve 20. a 30. letech zasloužily všeobecně známá a uznávaná Agatha Christie a pak právě Dorothy L. Sayersová. Čím se od sebe podle vás liší?

Nevím, nakolik je to dáno českými překlady, ale přijde mi, že Dorothy Sayersová je modernější verze Agathy Christie. Kouzlo příběhů „královny detektivek“ je založeno spíš na prostředí „staré dobré Anglie“, které pochopitelně působí i na mě a užívám si ho, nicméně styl Sayersové se mi zdá přece jen živější. Obě dámy mají všechno dokonale promyšlené, takže publikum zpočátku vůbec neví, co ho čeká, ale o to v žánru jde: aby se nechalo překvapit, pohltit. Jednak je tu působivá hlavní postava lorda Petra, jednak Sayersová báječně kočíruje tempo jednotlivých scén – dlouhý monolog vystřídá div ne akční scéna, pak rytmus přejde zase do části, kde spisovatelka něco vysvětluje z pozice vypravěče nebo vylíčí něčí vnitřní monolog. Stylisticky je to neuvěřitelně bohaté a připomíná to tenisový – nebo pokud mám být stylový v souladu se zápletkou, kriketový zápas. Pamatuju si, že tím mě kniha ohromila už v mládí, a teď se jí to povedlo znova. Je prostě skvělá.

 

A čím se odlišují jejich pánští detektivové? Na jedné straně Hercule Poirot, na druhé straně Peter Wimsey?

Lorda Petera Wimseyho jsme četli česky jako „Petr“, ve shodě s překladem, protože to jméno v češtině existuje. A nám to s režisérem Michalem Burešem přišlo hezké říkat. A místo Mary „Maruška“. Krásné oslovení. I to mi přijde moderní. Jasně, dá se namítnout, jestli tím neubíráme příběhu z Londýna roku 1933 na autentičnosti, ale už když řeknete „Maruška“, cítíte, že se v tom ozývá vřelost. To se mi na češtině líbí.

A teď zpátky k porovnávání. Každý z těch detektivů má svébytný styl, byť v obou případech brilantní a noblesní. Lord Petr je víc do Bonda, takový jeho předobraz, než si ho po odchodu z námořní rozvědky vymyslel Fleming, kdežto Hercule staví na dedukci a mravenčí práci. Navíc není rodilý Angličan, z čehož občas vyplyne situační komika, kdežto lord Petr je přímo ztělesněním Brita, umí se i slušně předvádět a bere společenský cvrkot jako hru. Nebo ne, on si se životem doslova pohrává, je v něm i pořádný kousek dandyho Oscara Wildea. Oblíbil si hru na něco. Pěkné. A to u Agathy nenajdeme. Ať sledujeme pátrání slečny Marplové, nebo pana Poirota, jednají vždycky sami za sebe, oslňují nás dedukcemi či bystrozrakem, postupným kompletováním střípků skládanky. Zato lord Petr je duší hráč.

 

Je těžké Sayersovou načítat? Jaké nástrahy klade před herce text, který je do takové míry založen na ostrovní konverzační tradici a na dialozích tolika postav mužů i žen, intelektuálů i hlasů z lidu. Kolik odstínů jste musel při práci uplatnit? 

Haha… já ani nepočítal, kolik rozdílných hlasů jsem nakonec v nahrávce vytvořil. Hodně. Moc mě baví malinko odlišovat každou figuru, a tím ji nějak charakterizovat. Myslím, že je to ku prospěchu věci a pro mě i příjemný herecký bonus, i když v tak zalidněném textu to dá zabrat. Ovšem když vidím, že se vzápětí smějí i režisér se zvukařem, je mi blaženě: v tu chvíli dostávám milou zpětnou vazbu od prvních dvou posluchačů. Britský způsob špičkování mám rád i díky zkušenostem z divadla, a to od Shakespeara až právě po Wildea. Elegantní pohotovost být za všech okolností nad věcí je úžasný dar. 

 

Narazil jste v příběhu i na situace, ve kterých kultivovaný Brit uplatní metodu zvanou „understatement“ – tedy výpad náznakem, pomocí ironie a tak podobně, s jehož pomocí oponenta nebo i celou ctěnou společnost takříkajíc mezi řádky setře? Ovládají tohle i „smějící se bestie“ Češi?

Asi vám nepovím, proč to tak je. Přesto mám dojem, že tenhle způsob ironie je i nám částečně vlastní – už historicky, střetávali jsme se přece s kulturou německou, slýchali jsme židovský humor, byl tu svého času jemný Čapek. Zkrátka si myslím, že tohle umíme. Jenom jsme na tu schopnost za čtyřicet let komunismu pozapomněli. Třeba ve Vinohradském divadle na sebe herci bývali navzájem krásně ironičtí. Škoda že už se to dnes nepěstuje. V současnosti pozorujeme spíš návrat k metodám ulice: jak někoho neinteligentně pozurážet.

 

Přiměla vás tato detektivka změnit názor na svět reklamy a „reklamštiny“?

Vůbec ne. Vnímám její svět přesně tak, jak ho popisuje autorka. V téhle branži se občas sám pohybuju a vím, na čem je založená. Četba Sayersové mě maximálně ještě utvrdila v přesvědčení, že průmysl opravdu zůstane průmyslem. Reklama je byznys, a vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna propagujete nejlepší mléko na světě, anebo olejíček na prdýlku. A vlastně je to spíš horší, protože vrostl i do politiky, což mě děsí. V knize najdeme třeba krásnou kapitolu popisující šlučkovní plán. O co jde? Aby šly cigarety Šlučka na odbyt, který utrpěl bezohlednými metodami konkurenčních Fuček, staly se součástí každé krabičky ústřižky představující poukázku na nejrůznější prémie, které se sbíraly, a za určité množství se pak daly získat třeba volné kilometry na vlak v první třídě.

Tyhle konkrétní reklamní metody se u nás nezavedly, zato tu máme vládu, která je celá postavena na marketingu, a to je hrůza. Nejde totiž jen o životy naše, ale i našich dětí a budoucích generací. S cigaretami se dá seknout, jenže systém vládnutí se dá změnit akorát jednou za čtyři roky – a ani tehdy se nic nemění, protože lidé politikům pořád skáčou na lep. A tak se v tom potácíme dál a dál a změní se to jedině ve chvíli, až se voličům podaří nahlédnout za roh jejich slibů a činů, což v dohledné době zrovna neočekávám… 

 

Jste i vyhledávaným moderátorem. Takže kdybyste stál před úkolem shrnout obsah knihy štěpnou průpovídkou nebo sloganem, jak byste to formuloval?

Hm, těžká věc… Protřelá autorka si v textu čtenáře – v tomto případě posluchače – vede jako koně na parkuru, ale přímo slogan o tak vynalézavé vraždě…? No, snad mi ta skvělá dáma přes hradbu let promine, když si vypůjčím její zvolání ze samého závěru knihy, jelikož z voleje se jí hned tak něčím nevyrovnám. A tam Sayersová zvolá:

                                                               INZERUJTE, NEBO ZHYŇTE! 

                                                                        Co k tomu dodat?

                             

Více

Já tak trochu princezna jsem…

Rozhovor s VERONIKOU KHEK KUBAŘOVOU (* 1987), interpretkou dalšího dílu „aristokratické“ série s názvem ARISTOKRATKA U KRÁLOVSKÉHO DVORA.

 

Od nahrávání předchozího dílu série Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka uběhly bezmála dva roky. Děj v knize navazuje tam, kde skončil. Jak se vám vracelo do světa zchátralého rodového sídla plného bláznivých postav, mezi kterými jste jako Marie III. nucena (pře)žít? 

„Mám pocit, že se vracím do svého rodového vyprávění, že se vracím k historkám z vlastní rodiny. Mám je tak ráda a prožila jsem s nimi tolik zážitků, že mi skutečně připadá, že vyprávím něco svého, z vlastního prostředí. Jsem za tyto knihy panu Bočkovi opravdu vděčná. Jestli si má slova někdy přečtete, pane Bočku, tak vám vzkazuji: jsem moc ráda, že své příběhy píšete. Pro mě je velká radost je načítat a vždy se na to neskutečně těším. Obdržela jsem od posluchačů i hezké ohlasy. Je to něco pozitivního, co lidé mohou poslouchat a co jim dělá radost.“

 

(…) jestli něco okamžitě neuděláme s matkou, tak nám v dohledné době zešílí. „Zešílí? Proč ten budoucí čas? Ta je šílená od doby, co ji znám.“ Na můj dotaz, proč si ji tedy bral, odpověděl, že to je pro něj větší záhada než vzájemné vztahy uvnitř Nejsvětější Trojice. – ukázka z knihy

 

Tentokrát s Marií prožijeme trable spojené s láskou. Stačil jeden telefonát a na doposud čisté nebe jejího vztahu s Maxem vstoupil mrak… Jak jste se cítila v roli naštvané snoubenky? Chápala jste její chvíle rozčarování nebo se v nich snad trošku poznala? 

„Určitě jsem se v situaci poznala, protože já tak trochu princezna jsem. S tím dobrým i s tím špatným, co to přináší. Také potřebuji správnou pozornost... A úvahy či reakce hlavní hrdinky mě samozřejmě bavily – je to velmi vtipné. Co se týče trablů s láskou, kromě oné milostné roviny s Maxem, přibyla rovina další, a to mě překvapilo a předtím vůbec nenapadlo, že bychom se něčeho podobného dočkali. Na druhou stanu si myslím, že na konfrontaci našich hrdinů se skutečnou aristokratickou rodinou jsme čekali všichni, a ta se rozhodně vydařila.“

 

Vyřešila Marie vzniklý konflikt podle Vás dobře – změnou vzduchu? 

„Myslím si, že ne, a taky se následně ukázalo, že její řešení věci spíš komplikuje. Na druhou stranu, co jí zbývalo? Ona má prostě královské povinnosti a musí jim dostát.“  

 

Marie III. je téměř jednadvacetiletá dívka. Z osazenstva zámku snad nejnormálnější osoba, pokud opomeneme Miladu. Čím je vám její postava blízká? Je naopak něco, v čem je výrazně jiná, než vy?

„Ohromně mě baví její smysl pro humor, jak se dívá na situaci, jak ji popisuje – její nadhled a vnitřní monology. Ty mi přijdou skutečně moc zábavné. Nevím, jestli máme stejný smysl pro humor, ale ten její se mi líbí. A jestli je něco, v čem jsme vyloženě opačné? Nevím, takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, co my dvě máme nebo nemáme společného. Vždy, když ji načítám, mám pocit, že se do ní jakoby propiju a že není nic, co bychom měli jinak nebo s čím bych nesouhlasila.“

 

Kterou z ostatních postav máte nejraději?

„Když to vezmu jako interpret, tak pro mě je vždy výzvou interpretace pana Schwarzenberga, a to kvůli tomu, jak specificky mluví. Dále mě také baví americký přízvuk matky, který jsme tam vymyslely, a velmi zábavné jsou i hlášky paní Tiché, která tomu vždy opravdu dokáže nasadit korunu, ale takto bych mohla pokračovat pořád dál... To je jak vybrat si v rodině. Baví mě všichni.“ 

 

„Jak kurvátorce? Za ty roky tady jsem rozbila jenom jednu vázu. A ta už byla prasklá.“ V tu chvíli se zvedla Milada, pohodila hlavou k paní Tiché, položila řečnickou otázku, „jestli takový materiál opravdu chceme nabídnout druhé nejvýznamnější evropské panovnici“, a bouchla dveřmi. – ukázka z knihy

 

Ještě k chrabré výpravě, která odjela reprezentovat rodinu na slavnostní vernisáž… Bavila jste se také? Vzpomenete na moment, který vás rozesmál?

„Jak moc nebo jestli vůbec se mi knížka dostala pod kůži, poznám podle toho, jestli se nahlas směju, když si ji čtu, jakmile mi přijde domů. Tady jsem se smála několikrát. Paradoxně, tyto momenty nejsou tak vtipné, když je načítám na mikrofon. Hrozně mě baví celá audience u královny… to, jak je paní Tichá tlumočená, respektive co říká, a to, jak to pak dopadá. Baví mě, kdykoli se tam zpívá, ale úplně konkrétní moment si nevybavím.“  

 

Když jsem se ujistila, že nejde o prozac, natlačila jsem do matky pět různobarevných pilulek pomocí „grifu“, jakým paní Tichá vykrmuje husy kukuřicí. Znehybnit, otevřít zobák, zasunout co nejdál, zavřít zobák. Jen závěrečnou fázi – masáž krku – jsem nahradila sklenicí vody. Zabralo to. Už po pěti minutách matka otevřela oči. – ukázka z knihy

 

Loni vstoupil do kin film Poslední aristokratka natočený dle předloh Bočkových prvních dvou knih. Nemrzelo vás trochu, že vám producenti filmu nenabídli roli Marie? 

„Když jsem se dozvěděla, že se film točí, bylo mi líto, že v něm nehraju. A sotva jsem na to pomyslela, tak mi další den zavolal Jirka Vejdělek, jestli bych si tam nezahrála. Takže já jsem ve filmu hrála. Setkala jsem se s Marií, skutečnou, filmovou. Setkala jsem se i s jejími rodiči. Prožila jsem s nimi jeden let v letadle, setkala jsem se s Bendou, ale to, že jsem Marii nehrála, mě nemrzí, i když bych si to asi užila.“ 

 

Viděla jste celý film? Jak se vám líbil? 

„Film jsem viděla, líbil se mi, ale trošku mě to teď i mrzelo, protože když jsem načítala Aristokratku u královského dvora, zatím poslední díl série, musela jsem si trošku vracet své představy o všech postavách, které byly nyní ovlivněné vizuální podobou. Já jsem o tu svou představu Bočkových postav jak je vidím já, přijít nechtěla, a nakonec se mi podařilo ji zase najít – herečtí kolegové, které znám, jsou z mé hlavy pryč.“

 

Kterého nápadníka si podle vás nakonec Marie vybere v autorem avizovaném pokračování Aristokratka pod palbou lásky?

„Pokud tento rozhovor čte někdo, kdo to ještě neslyšel, tak nechci ani prozrazovat, na jakou volbu se mě ptáte. Ale myslím si, že se naštěstí dá na Marii spolehnout, protože se vždycky rozhodne podle toho, jak to cítí. Ona se nikdy nebude rozhodovat podle peněz, možnosti zajištění, šlechtického původu, jednoduše, nebude volit podle výhod. Vždy bude volit srdcem. Věřím v to. Marie, koukej se rozhodnout správně!“

 

                            

Více

Úchvatně krutá krása slov, která stojí za děsivý zážitek

Když pařížský mladík Jean-Baptiste Grenouille vstoupí do dílny krachujícího výrobce parfémů Baldiniho, rázem zná způsob, jak se lidem pomstít: lisováním zastudena i klokotavým varem v baňkách.

 

A jeho německý stvořitel PATRICK SÜSKIND zase ovládl metodu, jak publiku předložit hrůzostrašnou dumku o tom, že pachy a vůně dělají člověka víc než nějaké šaty. Nabídl mu ji v nejslavnější německé knize sklonku 20. století nazvané PARFÉM: PŘÍBĚH VRAHA. Zprostředkovat tento výjimečný klenot soudobé světové literatury i v audioverzi se rozhodl jeden z našich hlasových mistrů, herec JAROMÍR MEDUNA. Nepotkává se s ním poprvé.

 

Ujal jste se čtení proto, že už s příběhem jednu zkušenost máte?

Viděl jsem film Toma Tykwera, který je nádherný, dokonce jsem v něm shodou okolností daboval postavu vypravěče, jenže při jeho sledování jsme byli ohromeni převážně řečí obrazů nebo kouzly střihu. Románová předloha je ale zcela ojedinělá jak ve svém žánru, tak námětem a provedením zápletky. Přiznávám, že jsem nic podobného v životě neviděl, neslyšel ani nečetl. My si čichovou stránku člověka v podstatě ani neuvědomujeme, nicméně najde se nemálo lidí, jejichž čichové buňky jsou poškozené, a přece bez nich dokážou existovat. Ovšem aby se čich stal dokonce řídícím smyslem člověka, to je naprosto neobvyklé tvůrčí východisko – a je skoro zarážející, do jakých konců spisovatel tu představu dovedl. Právě to mi na jeho textu připadá nejzajímavější.

 

„… byl to postup, jak s pomocí ohně, vody a páry a vykoumané aparatury vyrvat věcem jejich voňavou duši. Tato voňavá duše, éterický olej, bylo to jediné, čím jej zaujaly. Pitomý zbytek: květ, listy, slupka, plod, barva, krása, živost a všechny ty zbytečnosti ho nezajímaly.“

 

V něm ale totožnost padoucha neurčujeme, čteme spíš moderně řečeno krimi, které rozebírá pachatelovy motivace a reakci „osvícené“ společnosti na ně…

A co to například nazvat existenciálním hororem? Dílo se ostatně netají podtitulem „příběh vraha“, kterého nám představí v prvním odstavci, takže od počátku tušíme, že to špatně dopadne, i když nemáme ponětí, co všechno Grenouille chystá. Přesto si nejsme úplně jistí, jestli náhodou nevyvázne, a až do posledního řádku doufáme, že masový vrah bude po zásluze potrestán. Přejeme mu to. A sama pointa přináší něco zase tak zvláštního a neočekávaného, až člověk hloubá, jak na takové rozuzlení vůbec někdo přišel. No… horor. Nadčasový? A v čem? Patrně ve zjištění, že se nehledě na letopočet v životě setkáváme s lotry, kterým do žaludku nevidíme – ačkoli zrovna tam (anebo u tohoto lumpa přesněji v dosahu nosu) se může skrývat bestialita. Jak nám samozřejmě dokládá i historie, třeba právě ta novodobá německá…

 

Jak se vám zamlouval autorův styl? Byť je to náš současník, píše prý podle znalců světové literatury jako jeho dávný krajan E. T. A. Hoffmann nebo jako otec literárního děsu Edgar Allan Poe…

Neobyčejně těžký. Styl té knihy je hodně náročný. Nejspíš v souladu s osvícenskou dobou se autor uchyluje k velice dlouhým větám, které se nedají rozbít, naopak se ještě postupně rozvíjejí, až pro mě někdy bylo těžké se v nich zorientovat. Doufám, že se mi je většinou podařilo reprodukovat tak, aby spodní proudy a skryté narážky zůstaly posluchačům srozumitelné. Kdoví, třeba pro ně bude audiokniha přístupnější než tištěné znění. Předčítající se pochopitelně musí snažit: vždyť pokud si totéž čteme sami pro sebe, můžeme se případně snadno vrátit, což se nám při poslechu jistě dělat nechce. 

 

Znamenalo to pro vás hlasově rozlišovat jednotlivé postavy a roviny příběhu?

To s tím úzce souvisí. Jak Süskind postupně rozvíjí motivy v poměrně dlouhých souvětích, je třeba text nějakým způsobem členit, stupňovat, aby to nepřestalo být zajímavé a sdělné. Zato jinde se zase najdou místa poetická, filozofická, takříkajíc ztišená – tam se zase mluví úplně jinak. A navíc: celý děj ze své pozice podává jediný vypravěč, a přestože zrovna cituje nějakou jinou postavu, třeba právě Grenouille, stojí za ní pořád on a jeho vševědoucí perspektiva, takže si pro jeho projev musíte vytvořit řadu více či méně intenzivních valérů. Charakterizace hlasem se uplatní spíš v promluvách několika vedlejších postav, jinak jako interpret za mikrofonem v takovém příběhu stavíte do značné míry na gradaci.

 

Už jste se zmiňoval o tom, že na konci bychom chtěli, aby pachatele nějak potrestali. Nebo se dá tvrdit, že lze mnohonásobného vraha Jeana-Baptista přece jen za něco obdivovat? Neřkuli si ho cenit?

Obdivovat asi těžko. Poklonit se můžeme jeho mimořádně vyvinutým čichovým buňkám, díky kterým rozeznává nejjemnější vůně i nejbizarnější pachy kolem sebe. Ale to, k čemu ho jeho čich přiměl a co pak bližním prováděl, obdivovat nemůžeme. Připouštím, že byl od samého počátku – už od narození ve stánku na tržišti – společenským outsiderem, ušlápnutým, pronásledovaným a týraným chlapcem, s nímž se život nemazlil, a tak svým způsobem jeho zlobu chápeme. Jeho pojetí morálky i nelidskou odplatu však musíme odsoudit.

 

„Musel se ovládat, aby jim jásavě nevykřikl do tváře, že z nich nemá žádný strach, že (...) jimi z celého srdce pohrdá, protože jsou hloupí, až to smrdí. Protože nejsou ničím – a on je vším!“

 

Není to možná nelítostnou dobou? Předrevoluční Francie byla pověstná pozlátkem, pod kterým se skrývalo leccos nechutného. Nebo to se tam neprojevuje?

No jéje. Třeba hned na začátku, kdy autor popisuje rokokovou Paříž a líčí, jak všichni zapáchali. Ocitáme se v druhé polovině osmnáctého století a tenkrát lidi nehledě na společenský stav opravdu neměli potřebu se mýt, i když se navlékali do paruk a strojili do hedvábí. Hygiena byla tehdy i ve Versailles taková popelka, že podle Süskinda král smrděl jako kozel a královna jako stará koza. Aby to nebylo tak cítit, přelévali to voňavkou, a tak jsou marnivost i rozmach parfumérského řemesla celkem nasnadě.

 

Dozvíme se tedy i něco ohledně tehdejší – ještě neprůmyslové – výroby parfémů?

Rozhodně. Používá se tam sice i dost terminologie, ve které se jako laik nevyznám, jenže dobrý romanopisec to vždycky zařídí tak, aby čtenář zůstal za všech okolností v obraze.

 

„Co bude, když tato vůně (…) dojde? Není to jako ve vzpomínce, kde pachy byly nepomíjivé. Opravdová vůně se ve světě opotřebovává, je prchavá. A až bude spotřebována, už tu nebude zdroj, ze kterého jsem ji vzal.“

 

Takže váš celkový dojem z knihy je…?

… úchvatný román. S důrazem na hravé vyjadřování, spisovatelův pobavený odstup a taky na originální přemýšlení, proč vůbec žijeme. A krutý. Velmi krutý! A přitom tak subtilní, svébytný kompozicí, námětem i způsobem podání. Pevně doufám, že se mi podařilo aspoň zčásti zážitek z toho neobvyklého vyprávění posluchačům srozumitelně předat. Krása autorových slov za ten děsivý zážitek rozhodně stojí.

                                  

Více

 

...říká herec Dejvického divadla JAROSLAV PLESL (1974), interpret audioknihy Deník kastelána. O jakých zálibách je řeč? Jak se narátorovi příběh ze zámeckého prostředí líbil, čím ho překvapil a okouzlil?

 

Deník kastelána je poslední knihou Evžena Bočka, se kterou jsem se setkal. Jsem milovníkem památek, zejména hradů a zámků, a proto jsou mi knížky milotického kastelána tolik blízké. Všechny jeho Aristokratky jsou zábavné, humorné čtení, a první z nich se dokonce dočkala filmové podoby. A právě s tímhle zážitkem jsem přistupoval k této četbě. Knížku jsem do té doby neznal, a tak jsem předpokládal, že půjde o veselé kastelánské nebo průvodcovské historky.

Oč větší ale bylo moje překvapení hned po pár prvních stránkách – musím říct, že kniha předčila moje očekávání na celé čáře. V mém životě jsou dvě velké vášně, které se proplétají, a nikdy nebudu vědět, která je větší. Herectví a historie. Nedokážu spočítat, kolikrát v životě jsem zatoužil po místě podobného správce a se značně romantickými představami snil o odlehlém zámku plném dávných příběhů, o tajuplných pokojích se starobylým nábytkem, o záhadných nočních zvucích a duchařských příhodách, o věrném psovi, který mi dělá společnost za zimních večerů, o letních ránech, kdy otevíráte okna do parku a kdy se do pokojů se vlévá ranní slunce a vůně rozkvetlých keřů, ale byl si zároveň vědom veškeré byrokracie a stavařiny, která k tomu zaměstnání patří. A mnoho ze svých snů jsem nalezl právě v této knize.

Nicméně Deník kastelána vypráví i hluboký lidský příběh rodiny s nemocnou holčičkou, o síle přimět se v životě ke změně. Skvěle vykresluje atmosféru své doby: divokých devadesátek s nablblými úředníky a arogantními podnikateli. S velkým potěšením jsem četl o všech těch postavičkách a zaměstnancích, kteří se zámkem spojili své osudy naplněné někdy hořkostí a chlastem, jindy radostí a tím nepojmenovatelným kouzlem, které vám nedovolí takovýto dům opustit, takže se stanete jeho součástí, vrostete do něho a pochopíte, že jste vlastně jedním živoucím organismem. Každá kapitola, nebo spíš každý deníkový zápis mě vtahovaly do života hlavního hrdiny a já se ztotožňoval s jeho příběhem, který je tak silný a pravdivý, že mi vháněl slzy do očí. Anebo jsem se musel smát, obdivovat jeho odvahu a vlastně mu i závidět, co všechno na svém moravském zámku prožívá.“

 


„Nezlobte se prosím za naše řekněme přezíravé chování vůči vám, ale naučili jsme se být velmi opatrní. (...) Váš předchůdce byl zlý člověk a spoustě lidem ublížil. Je dobře, že je po smrti.“

To bylo poměrně šokující. Úplně mě však dorazil, když dodal:

„Myslím, že vy budete dobrý kastelán.“

 

                            

Více

Co spojuje logiku golema, apokalypsy, špiona a mimoně? Mág za mikrofonem!

Herec JAN ZADRAŽIL (1975) patří ke kmenovému fondu spolupracovníků vydavatelství OneHotBook.

 

V uplynulých měsících dostal od producenta hned čtyři různorodé příležitosti předvést svůj hlasový rejstřík, jehož vynalézavost v oboru grotesky si příznivci audioknih už nejednou pochvalovali. Požádali jsme ho proto o rekapitulaci dojmů z této četby. Vždyť například dějištěm pratchettovských skopičin je Zeměplocha, ze které by taky mohlo leccos pozoruhodného nenávratně vypadnout…

 

NOHÁCH Z JÍLU – dalším příběhu Městské hlídky ze série TERRYHO PRATCHETTA Úžasná Zeměplocha – jste spolu s ankhmorporskými strážníky hledal ty, kdo mají na svědomí sérii úmrtí bezbranných staříků. Našli jste ty padouchy a zjistili o jejich bláznivém světě něco nového?

Vraha jsme skutečně vypátrali, jak se žánrově sluší a patří. Respektive jsem se o to nezasloužil já, nýbrž kapitán Elánius s přispěním desátníka Karotky a za vydatné pomoci Nobyho Nóblhócha a seržanta Tračníka. A ukázalo se, že Nóblhóch bude s vysokou pravděpodobností potomkem známého aristokratického rodu. Stylově se kniha od ostatních pratchettovek zase tolik neliší: autor v ní posílá na scénu golemy, což jsou v jeho provedení de facto neživé stroje, jimž ovšem nechybí touha obživnout. A vše nasvědčuje tomu, že se s nimi budeme potkávat ještě dál – v závěru se totiž jeden z nich stane policistou. Rozdíl oproti předchozím příběhům bude nejspíš v tom, že autor ještě o trochu vytříbil detektivně-noirovou linku a dodal jí sociální přesah. Prostřednictvím vděčného žánru se znovu ptá, zda „neživé“ předměty smějí být považovány za živé bytosti projevující určité potřeby a touhy. Což se mi na knihách Terryho Pratchetta moc líbí.

 

Narazil jste i na postavy, jimž by se dal vtisknout ještě další originální hlasový projev, který jste už při četbě série tak úspěšně uplatnil?

Jednak se v knize objevil upír – figura báječně negativní –, ale neměl bych prozrazovat víc. A jednak, jak je u Pratchetta zvykem, mají i golemové charakteristický způsob vyjádření odrážející grafický záznam jejich replik. Promlouvají totiž ve zvláštně graficky upravených verzálkách, což jsem se v nahrávce snažil postihnout. Opět nevím s jistotou, jestli to bude všem vyhovovat, protože vznikla až jakási robotická řeč, k níž mě inspirovala jejich fyziognomie – jsou to přece stroje vytvořené pro práci. Kromě toho vlastně technicky vzato ani nemluví, jen píšou na tabulky. Snad tohle moje provedení posluchače nezklame.

 

                                                

 

Apokalyptická šaráda DOBRÁ ZNAMENÍ vznikla ve spolupráci TERRYHO PRATCHETTA s neméně úspěšným NEILEM GAIMANEM před třiceti lety jako „letní brigáda“. Je to dílko jen lehkonohé, anebo nabízí publiku víc?

Pokud to byl jen „šolich“, pak v nejlepším slova smyslu. Je sice vidět, že autoři chtěli lidem zpříjemnit výheň na pláži (smích), a přitom si za téma vybrali jednu z největších hrůz, která náš druh od počátku věků provází. Na konec světa se podívali pořádně osobitě a pojali ho jako neskutečnou zábavu, byť to neznamená, že by dílo ztrácelo na kvalitě, zvlášť v tomhle duu! Mám pocit, že bych si i troufl tipnout, kdo z nich psal kterou pasáž. Představuju si to asi takto: dějová kostra na mě dýchla typicky gaimanovským pohledem na věc, někdy až snovým propojováním zdánlivě neslučitelných věcí a příběhů. A pak nastoupil pan Pratchett a tu kostru oplácal masem dialogů (smích). Některé situace vyloženě připomínají Zeměplochu: hovory čtyř jezdců z apokalypsy s motorkářským gangem musel psát tutově Pratchett… Gaiman to pak na konci přičísl a oblékl – aspoň mám ten dojem. A dokonce se tam zjeví i Smrť, což pro mě bylo velice milé shledání. A pochopitelně nemalý podíl na výsledku má opět překlad pana Kantůrka. 

 

Je to ale jednohlasá četba. Bavilo vás v dialozích střídat polohy tak rozporuplných postav, jaké ztělesňují anděl Azirafal a ďábel Crowley?

Původně jsem tento titul chtěl pojmout trochu jinak než grotesky ze Zeměplochy. V téhle knize jsem zprvu přece jen cítil dost Gaimana, jenže při domácí četbě a přípravě jsem pochopil, kolik tam vložil i Pratchett. A z toho mi vyšlo, že oddělit jednotlivé hlasy způsobem projevu bude nutné, že vedle situačního humoru tu záleží právě na dialozích, které posouvají děj dál jako v Zeměploše. A to zejména u dvojice hlavních postav – anděla a ďábla –, i když se nakonec ukázalo, že jsou si poměrně dost podobní (smích). Koneckonců i ďáblové jsou padlí andělé, když si vezmeme biblický případ Lucifera. Takže namísto toho, aby jeden byl hodný a druhý zlý, jeden trapák a druhý vtipálek, jsou ve výsledku stejně sympatičtí a v zoufalství se pokoušejí zastavit něco, co naopak měli rozpoutat. Doufám, že jejich vnitřní podobnost nebude posluchače mást.

 

                                                 

 

Film Agent bez minulosti s Mattem Damonem – a vůbec celá bourneovská série – je v žánru špionážního thrilleru klasikou a viděl ho snad každý fanoušek, který to se svými sympatiemi myslí vážně. Kniha BOURNEOVA TOTOŽNOST, z níž tento film pod dohledem autora ROBERTA LUDLUMA jen volně vyšel, je však o dost obšírnější. V čem jsou zásadní rozdíly a co oslovilo vás jako spoluinterpreta její zvukové verze?

Filmy s agentem Bournem se mi vždycky moc líbily a dlouho jsem netušil, že mají knižní předlohy. A ještě překvapivější pro mě bylo, že Ludlumův román je situován hlouběji do minulosti, do období studené války, podle všeho do období takzvaného zmírnění napětí. Svět tajných služeb tady tudíž nebojuje proti terorismu víceméně pospolu, nýbrž je ještě bipolární, rozdělený na Východ a Západ, což neznamená, že by se přehledně členil na říši Zla a zastánce Dobra. Zarazil mě i rozsah příběhu: čítal přes pět set stran, ačkoli o to prokreslenější jsou pak morální dilemata spjatá s tím, co všechno má hrdina za sebou. A najednou přijde akce, natolik skvěle popsaná, že se to vyrovná scénám ve filmové adaptaci. Nakonec jsem velmi ocenil, že Ludlum nechává hrdinu tak dlouho hloubat nad tím, co je zač, protože mučivost té otázky se románem táhne jako červená nit. A právě tím je text skvělý – netváří se „jenom“ jako špionážní román, má beletristický přesah do roviny existenciální. Což je největší rozdíl oproti Limanovu slavnému filmu – ano, ten je hodně napínavý, ale vnitřní pochody klíčové postavy divákovi tolik nepřiblíží. 

 

Je vám Jason Bourne sympatičtější než James Bond? Pokud ano, dalo se to vyjádřit i před mikrofonem?

Odpovědí snadno navážu: bondovky jsou spíš takové večerníčky pro chlapy, pohádky o tajných službách, kdežto Bourne má lidskou, existenciální rovinu. A o ni tady šlo podle mě především. Nazval bych ho „Jamesem Bondem s výčitkami svědomí“. Tyto Jasonovy pochybnosti o sobě samém se nějakým způsobem promítly i do mé interpretace. Snažil jsem se, aby k obecenstvu promlouval jako člověk, který se ocitl v hraniční situaci – a jelikož v každé audioknize čtu hlavní postavu normálním, tedy svým hlasem, stačilo dodat emoční zabarvení spojené s představou, jak by to asi vypadalo, kdyby se něco podobného dělo mně. Pevně věřím, že je to znát. A oceňuju ještě jeden moment: předvýběr, který za mě udělá produkce OneHotBook tím, že mi nabízí k načtení knihy, které mě budou bavit. Zatím se totiž vždy stoprocentně trefila…

 

                                                

 

Jenže PROJEKT MANŽELKA humoristy GRAEMA SIMSIONA je groteska úplně jiného ražení než Prachettovy fantazie. Problém autismu tkví v tom, že jedinec trpící touto poruchou – třeba jako vědec Don, kterého jste zde ztvárnil – nedokáže svůj stav nahlédnout a nedokáže se ani vcítit do mysli druhých. Zato jeho okolí, potažmo i čtenářům či posluchačům, je problém tohoto mimoně vzápětí zřejmý. Dá se s jeho stavem mysli ve studiu pracovat?

Nemám pocit, že by autisté mluvili jinak. Pracoval jsem radši s tím, že podobný člověk vlastně nedokáže nahlédnout podivnost svého jednání. Kniha je psaná v ich-formě, a tak její komika vychází do značné míry z toho, že sám vypravěč neví, nakolik je mimo. To je základní situace – je pouze dobré netlačit příliš na pilu a další legraci do projevu nepřidávat, poněvadž nejvíc zabere právě to, jak suše, případně s jak lehkým podivem Don Tillman svoje zaryté postoje světu sděluje. Otevřeně přiznávám inspiraci seriálem Teorie velkého třesku, konkrétně figurou doktora Sheldona Coopera, kterého mám moc rád. Od prvních stránek knihy mají pro mě mají ti dva leccos společného.

 

Jedna recenze v Simsionově domovské Austrálii přirovnala tuto frašku ke Gogolově Ženitbě, což je zase velmi známé dílo, zejména absolventům herectví. Souhlasil byste?

Doteď mě ta souvislost nenapadla, ale není to marný postřeh. Budu se asi opakovat: nejkomičtější na celém příběhu je právě upřímný údiv hlavního hrdiny a touha po tom, aby se i ostatní chovali jako on. Pak by byl život teprve krásný (smích)! Tedy život zorganizovaný podle Donovy čisté logiky, která i jeho nakonec dostihla v podobě lásky, citu vzpírajícího se veškerým škatulkám. A taky se mi líbil spodní proud textu, který odráží jednu velkou životní pravdu: čím intenzivněji něco hledáme, tím blíž to většinou máme nadosah, ne-li přímo před očima. Lásku i cokoli jiného.

 

                                                

Více

Přála bych si mít pana autora za kamarádku

Po zradě manžela a po odchodu dospělé dcery zůstává vysokoškolská docentka literatury Marie jen se svými pochybami, jestli je na světě ještě někdo, komu by si mohla poplakat na rameni.

 

Praha jí však na tak hlubokou samotu připadá jako příliš anonymní kolos. JIŘÍ HÁJÍČEK ji tedy v nové próze PLACHETNICE NA VINĚTÁCH posílá na léto do jižních Čech, aby nabrala síly u nejbližších příbuzných z Českokrumlovska. V obou tak odlišných prostředích se s ním do hrdinčiny duše pokouší vcítit i interpretka audioverze této čerstvé knižní novinky – herečka VANDA HYBNEROVÁ

 

Literatura o vztazích bývá ve valné většině doménou spisovatelek, dokonce i tehdy, je-li protagonistou muž. Jiří Hájíček se přesto vcítil do vnitřního světa inteligentní ženy těsně před padesátkou. Věrohodně?

Předně musím jakožto herečka poznamenat, že ne vždy pracuju s texty, které mě osloví nebo se kterými se dokážu ztotožnit – ovšem je na mně, abych si k nim z pozice interpretky našla cestu. V tomto případě jsem knihu přečetla na jeden zátah, a protože jsem zvyklá číst pomalu, strávila jsem s ní desítky hodin. Nelitovala jsem. Coby Mariina vrstevnice ráda uznávám, že autor předložil vyznání ženy se vším všudy. Neznám ho osobně, nicméně po tomhle zážitku bych si ho přála mít za kamarádku.

 

„Mariin pohled zůstal viset na té staré slánce (…) ve tvaru korábu naloženého soudky. Už na něm dávno odplula a teď se tomu všemu mohla zasmát. Mezitím se několikrát změnil svět i oni všichni.“ – ukázka z knihy

 

Český Krumlov si teď spojujeme spíš s nájezdy turistů ve stylu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Jak tahle krásná, leč poněkud prázdná skořápka pod patronací UNESCO žije v tomto příběhu?

Mám na Český Krumlov velmi osobní vzpomínky, z časů dětství i z dob pozdějších. Přes veškeré davy turistů pořád vnímám tamní genius loci. Pro mě to tedy rozhodně prázdná skořápka není a nebude, a stejně tak u autora. V knize představuje v očích hrdinky domov, byť i ona glosuje, že už je to místo hodně obalené v cukrkandlu. Naštěstí se tu i na pozadí cvrkotu turistů dají najít láska a všelijaká další letní kouzla.

 

Sociologové dnes hovoří o fenoménu „bublin“, které jsou zdravému chodu společnosti silně na překážku. Citelný bývá někdy až nenávistný vztah mezi obyvateli měst a lidmi z vesnice, zvýrazněný opět koronavirovou krizí. Jak autor vykreslil střet venkova s odrodilou Marií? 

O přehradách a řevnivostech, které dělí tyhle dva světy, bych asi sama mohla napsat knihu, jelikož můj život je do těchto dvou bublin přímo rozkročen. Přesto si myslím, že postava Marie nenabízí v tomto směru úplně typický příklad. A nenazvala bych ji ani – jak se dneska tak nehezky říká – pražskou „náplavou“. Doma byla a zůstává v jihočeské vesnici, kde dosud žijí její rodiče a kde vyjdou najevo bolestná rodinná tajemství, i když to bohužel nic nezmění na faktu, že polarita mezi oběma světy je zjevná. Žádný však nemůže nikdy nabýt vrchu, protože jeden bez druhého nepřežije. Marie je toho důkazem.

 

„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ – ukázka z knihy

 

Hájíčkova dáma v nesnázích se pokouší o restart v podmínkách, kdy návrat do stavu před začátkem rozpadlého manželství není myslitelný. Napadá Vás jiný současný román, který by se takto zajímal o existenciální samotu hlavní postavy?

Za léta strávená v herecké profesi jsem se setkala s tolika příběhy žen bojujících i odevzdaných, týraných i emancipovaných – snad je mi dovoleno zobecnit, že život ženy na prahu určitého věku, který by se dal nazvat přelomovým, je vždycky orámován zásadními rozhodnutími. Ať už se dotyčná musí vyrovnat s odchodem dětí z domova, se ztrátou partnera či rodičů, pokaždé hledá řešení, hledá odpověď na určitou míru opuštěnosti. Třeba na základě zevrubné bilance, aby zjistila, o co se může v budoucnu opřít.

 

Čeho si na románu z hlediska ženy, která si před časem prošla obdobnou životní situací – aniž bychom se Vás chtěli jakkoli dotknout – osobně ceníte nejvíc?

Nijak se mě nedotýkáte. Jsem jedna z těch, co pevně věřily, že jejich rodina vydrží vše. A ono ne… Každý člověk je svébytná duše a potřebuje si svou cestu životem pořádně prošlapat. A tak se stává, že muži obvykle s novou rodinou jedou druhé kolo, zatímco ženy se buď smíří se samotou, nebo ve své neutuchající touze hledají nekonečnou lásku dál. A proto se taky občas tolik trápí, poněvadž dál bez přestání touží… Vážím si na ní hlavně odvahy: že navzdory své samotě nepřestala pátrat po tom, co obnáší ženství. Že to nevzdala…

 

                            

Více

 

Umělecký šéf Dejvického divadla je v pořadí už čtvrtým hercem této scény, jenž se pro vydavatelství OneHotBook ujal interpretace díla německého spisovatele Ericha Marii Remarqua. Herec, kterého vídáme spíš jako představitele uhrančivých intelektuálů či v rolích, kdy se psychologie figury teprve překvapivě rozvine, převzal při natáčení audioverze románu JISKRA ŽIVOTA (1952) identitu vězně koncentračního tábora Mellern. Vězně hlásícího se pouze číslem 509.

 

Ztvárnil jste ve své třicetileté herecké kariéře i postavu, kterou by dramatik či scenárista pro zvýraznění traumatu omezil na pouhé číslo?

Vysloveně ne, přestože jsem hrál i postavy, které sice jméno měly, ale o jejich vnitřním světě jsem se z textu téměř nic nedozvěděl. Vzpomínám si třeba na hříčku Jen oni vědí, kterou jsme zkoušeli ještě v rámci studia na DAMU. V té nebyly postavy úmyslně pojmenované a promlouvaly jedna k druhé ve zcela obecných větách – „Byls tam?“ „A on přišel?“ „A jak to dopadlo?“ „No, jako vždycky…“ – a výzvou pro nás herce bylo odhalit vnitřní pravdu skrytou za těmi dialogy. Jinak ovšem platí, že vržení diváka rovnou do středu dění je spolehlivý dramatický princip, protože postupným odhalováním jednotlivých „slupek“ lze o to působivěji vykreslit psychologické zázemí i motivace dané postavy. Remarquova vězně číslo 509 zastihujeme v Jiskře života ve chvíli, kdy v lágru strávil už nejmíň deset let a dávno rezignoval na možnost, že by odtud vyvázl. Už chce být oním číslem dobrovolně, naučil se v sobě dusit sebemenší záchvěv optimismu, jelikož neustálý strach o život člověka příšerně trýzní, omezuje a bere mu sílu. A přesto najednou zvenčí, při pohledu na spojenecký nálet na nedaleké město, přichází ona nečekaná jiskřička naděje, že by se přece jen mohl z pekla dostat a dočkat se svobody. Ani tehdy k nám však kniha nezačne promlouvat v ich-formě a Remarque dál vězně 509 popisuje v osobě třetí – a stejně sleduje i ostatní aktéry střídavě stavěné do popředí, aby se perspektiva románu přelévala a tím akcentovala jeho komplexní vyznění.

 

Fiktivní Mellern, kam autor knihu zasadil, připomíná nechvalně proslulý tábor v bavorském Dachau, jehož 75. výročí osvobození jsme si koncem dubna připomněli. Jakkoli je asi liché porovnávat dvě tváře jednoho nacistického Zla, připadalo vám prostředí určené k likvidaci vnitřních nepřátel Říše jiné než v „klasické“ literatuře z vyhlazovacích táborů na okupovaných územích? 

Přiznám se, že nemám o psychologii života v koncentráku načteno mnoho: četl jsem například Vůli ke smyslu Viktora Frankla a z ní mi utkvělo, že i v nejhorších vnějších podmínkách si lze uchovat vnitřní svobodu. Je na síle každého, jestli i v tom hrozném zmaru najde nějaký smysl. Zároveň si uvědomuju, že asi nebudu jediný, kdo má sklon se příběhům z toho prostředí podvědomě vyhýbat – ponořit se do těchto světů je velký nápor na psychiku a čtenář se do takových svědectví „nenoří“ rád, byť je mu jasné, že je to důležité memento a nějak se k němu postavit musí. Což je i důležitá linka Remarquova románu, kde si vězňové neustále kladou na srdce: nesmíme zapomenout, aspoň někdo musí přežít, aby tu zprávu předal.

 

Přesto nás knihy Prima Leviho varovaly, že něco se o holokaustu předat nedá…

Dokážu si představit, že si vlastně nedokážu představit, co všechno musely oběti této děsivé mašinerie prožít. Je to jistě nepopsatelné a v principu nesdělitelné. Je totiž zcela něco jiného o tom číst, myslet na to, vciťovat se do toho, anebo v takových podmínkách přímo strávit dny, měsíce, dokonce roky. I emigrant Remarque znal ty poměry pouze zprostředkovaně, ačkoli měl při psaní mocnou pohnutku – v lágru zahynula jeho sestra –, a mistrovsky si poradil tím, že táborové prostředí vylíčil z různých úhlů pohledu. Vedle hlasů samotných vězňů přikládá i hledisko kápů – tedy vězňů v lepším postavení, kteří druhé dozorují – a jejich nadřízených esesáckých bachařů. A navíc ukazuje rodinný život velitele tábora. Jsme na jaře 1945, v dálce rachotí děla západních Spojenců a jejich bombardovací letky, takže civilisti z blízkého města náhle poprvé zjistí, jaké je to ocitnout se v pasti. Vidíme, že všichni jsou to lidi a že ani největší zvěrstva nepáchaly zrůdy odporné už napohled. (Nebo většinou, někteří byli očividnými psychopatickými zrůdami.) Hrůza těch zločinů byla často důsledkem něčí zvrácené psychiky, hromadné ztráty soudnosti nebo iluze, že jsou jen přisluhujícím článkem většího soukolí – a právě na základě toho se mnozí Němci po válce pokoušeli viny zbavovat. 

 

Co vás přimělo k rozhodnutí ujmout se interpretace psychologicky tak náročného textu?

Při prvním čtení jsem se vážně obával toho, aby to nebyla jen anatomie hrůzy a zla. Nicméně postupně, s každou přečtenou stránkou jsem zjišťoval, že tomu tak není, že je za tím něco víc. Ve hře patrně byla i skutečnost, že jsem musel překonávat podvědomý strach z tématu. A taky jsem věřil režisérovi Michalu Burešovi, se kterým jsem pracoval už několikrát. Chtěl jsem tu práci a čas, který si načítání audioknihy žádá, věnovat nějakému nadčasovému dílu – a tím Jiskra života nepochybně je. Vypjaté téma je tu zpracováno jinak, než obvykle čekáme. Ani extrémní prostředí koncentračního tábora Remarque nevykreslil jako a priori černobílé Zlo. Není to příběh jednostrunný, poznáváme v něm rozličné osudy, ať už jsou to samy zotročené oběti, anebo jejich hlídači a mučitelé. Mnohovrstevnatost díla a vyobrazení strhujících příběhů z různých úhlů pohledu, díky nimž dostáváme možnost pocítit sílu sounáležitosti a neuhasitelnou potřebu humanity, je nejsilnější dojem, který si z téhle četby odnáším a který jsem se snažil předat.

 

To je patrně důvod, proč čtenáři přes veškeré vnitřní obavy beletrii na toto téma nadále vyhledávají. Levi, Wiesel, Lustig, Styron – to jsou spisovatelská jména, bez nichž bychom o lidské duši vystavené takto mezním situacím věděli o dost méně. Jak ji prověřuje Remarque?

Staví postavy do neočekávaných, absurdně krutých situací. Například vězňové jsou za nádherného jarního počasí pohnáni do nedalekého města uklízet zpustošené ulice po náletu, a tak se po mnoha letech prvně dostanou za ostnatý drát. Vtom siréna hlásí další nálet, jenže oni jsou přinuceni stát v pozoru, zatímco kolem nich prší bomby. A když je po všem, zachraňují ze sutin německé civilisty, kteří jsou vyděšení strachy, takže se situace svým způsobem obrací. Ne nadlouho. Anebo si velitel tábora po službě zajde na zahrádku, celý rozklepaný, co bude, jestli Německo válku prohraje – a zatímco mu tam vězni hnojí záhony popelem z táborového krematoria, on si „povídá“ s oblíbeným hebkým králíčkem a snaží se sám sebe přesvědčit, jak je humánní, a tudíž mu nic nehrozí. I toto nám dovolovalo k textu přistoupit tak, aby jeho interpretace nevyzněla pouze pateticky. Abychom se jen nebrodili ve zdrcující temnotě, ale abychom poukázali i na určitou grotesknost, ironii a vedle toho cítili, že škvírami do lágrových baráků prosvítá něco vřelejšího. Přátelství, odvaha, hrdinství, spolupráce, spravedlnost… Jen tak se dá přežít.

 

Množství mluvčích v autorské třetí osobě klade na interpreta jednohlasé četby zvýšené nároky. Musel jste party postav odstínit ještě pečlivěji než v beletrii, která pozornost strhává na jediného aktéra? 

Je to bezpochyby nutné už proto, aby se posluchač v příběhu orientoval. Nemá totiž vizuální kontakt s textem – a pokud jedna přímá řeč střídá druhou přesně jako v téhle knize, mohl by nastat zmatek. A tak někdo v nahrávce nutně mluví překotněji, pisklavěji, samé staccato; jiná postava má hlas hlubší nebo skoro nedělá mezery mezi slovy úměrně věku, inteligenci či nátuře, i když pochopitelně nemůžete realisticky ilustrovat každou z nich. Jenže realismus tady ani nebyl cílem: spíš jsem snažil vyjádřit různé způsoby uvažování a prožívání. 

 

Není to právě v er-formě o dost těžší?

Jak kdy. Ve studiu se dá pracovat i s tím, že každý popis prostředí či situace můžeme chápat jako subjektivní výpověď té či oné postavy, a lze ho tedy přečíst taky jako repliku, jako jakýsi její vnitřní hlas, a tudíž pak dané věty interpretovat emotivněji, než jak by se na první pohled zdálo. Tím vznikají kontrasty mezi tím, co sdělujeme a jak to sdělujeme – zda číst danou pasáž „po srsti“, anebo naopak „kontra“. Hodně v tomhle ohledu záleží na režisérovi, protože je prvním a velmi důležitým posluchačem. Jeho cítění i zkušenostem jsem v tomto případě mohl skutečně důvěřovat. Leccos se rodí na obou stranách mikrofonu: mě inspiruje sám text, kdežto režiséra (samozřejmě krom toho textu) zase možná způsob, jak se ho ujímám. Takže nejen mimo vlastní nahrávání přichází s inspirujícími připomínkami, ale často mi i přímo při natáčení – gestem přes sklo studia – naznačuje dynamiku scény.

 

Jak probíhá příprava hlasového herce na takový výkon?

Čtu ten text vlastně třikrát. Poprvé proto, abych se vůbec seznámil s jeho obsahem, nechal ho na sebe dýchnout a mohl o něm přemýšlet. Druhé čtení obnáší – někdy už i hlasitou – přípravu na danou frekvenci, dělám si značky, které mi pomůžou text strukturovat, zvlášť v dlouhých souvětích nebo ve chvíli, kdy přichází myšlenkový zvrat. A potřetí už čtu za mikrofonem a nezakrývám, že se mnohdy peru se „šumlováním“, tedy se špatnou výslovností, což narůstá s pozvolnou únavou. Frekvence mívá nejčastěji čtyři hodiny a ke konci jsem už dost „vymletej“. Určitě se najdou tací, co to zvládají víc „z voleje“, bezmála plynule, a za stejný čas načtou o dost víc. Michal Bureš přesto říká, že to není hlavní hledisko, že cennější je vystihnout situaci, emoci. A i kdyby byla každá hláska profesorsky vysoustružená, text plynul hladce a byl pronášený libým hlasem, ale bez vnitřního zaujetí a naplnění obsahem, čtenář by brzy přestal vnímat, co čtete. A bylo by zle. 

 

Vaši kolegové se nám v podobných rozhovorech svěřili, že interpretovaný text jim v podstatě sám napovídá, čeho se při přednesu držet. Je to hodně věc profesní intuice? Nebo se to liší knihu od knihy?

Číst román, který není typický ani pro humanistu Remarqua, je zaručeně jiné, než když načítáte sérii kriminálek s jedním a týmž vyšetřovatelem, jemuž jste se postupně dostali pod kůži a po těch stovkách stránek se už v jeho nitru solidně vyznáte. Je nejspíš velký rozdíl mezi epickou literaturou zaměřenou na zápletku, která je už sama o sobě nosná, a mezi beletrií vyzdvihující vnitřní stavy hrdinů, kde se myšlenky klenou v souvětích třeba o pěti šesti řádcích. Příprava na takový text je jiná. Když herec pozná jeho strukturu, jednoduše řečeno když ví, o čem to je, když spolupracuje se zkušeným režisérem a dokáže pak ve studiu „vypnout hlavu“ – tedy se uvede takzvaně do stavu flow čili vstoupí do proudu, jak doporučují dnešní psychologové –, asi mu text zčásti opravdu začne napovídat sám. Musíte mu věřit, taky věřit sobě a režisérovi jakbysmet (smích). Michal Bureš je typ erudovaného, přísného parťáka, který dovede nadchnout a nepustil by mě dál, kdyby vycítil, že výkonu něco chybí. Naštěstí. Pokud nějaké práci věnujete hodiny, dny a třeba celé týdny, je důležité dělat ji s vědomím, že má osobní hodnotu i pro vás. Ty vidím u takto burcující knihy, jako je Jiskra života, přinejmenším dvě: nutí mě stále rozvíjet schopnost dobré výslovnosti a vyjadřování a především má nadčasový přesah. Literatura nebyla v Remarquově době fastfoodovým hamburgerem na jedno zhltnutí – a nemá jím být ani teď.

 

                                  

Více

I pomstychtivá duše potřebuje nadhled

Když o sebe křísnou dvě hlavy z opačných pólů politického spektra, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat a v nejkrotčejším případě připomene žabomyší války vedené na sociálních sítích.

 

V psychologické próze AŽ SE TI ZATOČÍ HLAVA zúročil ONDŘEJ ŠTINDL třicetileté zkušenosti ze sféry žurnalistiky, která ho poctila Cenou Ferdinanda Peroutky 2019. Ponoru do duše liberálního komentátora vlivného deníku Johana Součka, jenž v knize prochází hlubokou osobní krizí a snaží se z ní vymanit stalkingem nenávistného internetového glosátora svých článků, se ujal jeden z našich nejzkušenějších hlasových herců: LUKÁŠ HLAVICA.

 

Coby rozhlasový tvůrce i aktivní divadelní režisér můžete ohlas obecenstva posoudit jak prostřednictvím médií, tak různě po republice. Jsou novinářské a maloměstské prostředí – tedy dva hlavní rámce Štindlova příběhu – podle vašeho názoru v románu vykresleny věrně?

Přesto si netroufám posuzovat, nakolik věrohodně je autor zachytil. Při četbě je třeba mít na paměti, že atmosféru jednotlivých scén líčí tato kniha vždy ze subjektivního hlediska hlavního hrdiny, a jsou proto ovlivněny životní situací, v níž se Johan nachází. V tomto rozpoložení s ním putujeme městským i venkovským světem do značné míry temným a bezútěšným, což ovšem mnohem víc vypovídá o jeho duševním rozpoložení než o objektivním zobrazení reality, která ho v té krizi obklopuje.

 

Bylo složité se do traumatu vašeho vrstevníka za mikrofonem vcítit?

Téma knihy se dá do jisté míry chápat jako obecný problém vyhoření muže středního věku: intelektuála ve stavu, kdy si zřetelně a bolestně uvědomuje vnitřní konflikt mezi ambicí a rezignací. Pocit životního zklamání i frustrace z nenaplněnosti ho dovedou k myšlence, že by se měl mstít, a uskutečnění tohoto záměru se pro něj stane div ne posedlostí… Tak daleko jsem se já osobně – navzdory četným životním peripetiím a tvůrčím krizím – nikdy nedostal. Naštěstí!

 

Audiokniha vyšla v závěsu za tištěnou předlohou, která byla součástí Velkého knižního čtvrtku, nicméně v důsledku distribučních problémů způsobených koronavirovou epidemií se jí zatím tolik čtenářů a recenzentů zabývat nemohlo. V tak náročném harmonogramu jste se krom toho nemohl opřít o žádnou externí reflexi románu. Je to pak pro herce za mikrofonem v něčem jiné?

Pro herce není podstatné, aby byl obeznámen s recenzemi díla, které ve studiu interpretuje. Naopak se domnívám, že je lepší k němu přistupovat nezatížen cizími hodnoceními. Není určitě od věci, pokud se v našem řemesle můžeme opřít o znalost předchozích spisovatelových děl, byť ani to nebývá nutnou podmínkou úspěchu. Přes to všechno nevylučuji, že zevrubné recenze interpretovi pomáhají se ve stylu a žánru díla lépe orientovat, že je tedy lze při přípravě chápat když ne jako rukověť, pak přinejmenším jako inspiraci.

 

Co pro vás bylo tentokrát ve studiu nejtěžší? Nalézt odpovídající výraz k tomu, že Johan coby humanitní intelektuál na morálním rozcestí poněkud přestřeluje? Anebo výrazově odstínit jeho soka Rubeše, představitele dnes virtuálně tak zprofanované „vysoké školy života“?

Kniha má podle mě bezesporu jediného hlavního hrdinu, ačkoli je to vypravěč takzvaně nespolehlivý. Člověka, kterého s přispěním autorské er-formy sledujeme zvnějšku i zevnitř důsledně po celou dobu příběhu. Její psychologie je založena na klíčových niterných monolozích tohoto hrdiny, nebo spíš antihrdiny. Ondřej Štindl nás provází na spletité cestě Johanovými myšlenkovými pochody a dává nahlédnout do skrytých záhybů jeho duše. V objektivizovaných momentech dialogů či při jeho interakcích s ostatními postavami jsem se pak snažil o jemnou charakterizaci jejich dikce, i když jsem se vždycky držel raději pouhého náznaku nebo skici.

 

„Může mu něco dát. (…) Poučit toho malýho sráče, že slova můžou mít nějaký důsledky. Já se do toho hajzlu možná budu muset spláchnout, ale ty už v něm dávno jsi, Lione, ani to netušíš. A měl by sis to uvědomit, hochu. Někdo by ti s tím měl pomoct, ukázat ti tu propast, až se ti zatočí hlava. Až budeš prosit.“

 

Jste vyhledávaným interpretem audioknih pro několik vydavatelů. Pro OneHotBook načítáte zejména kvalitní detektivky. Čím pro vás byla tato zakázka jiná než předešlé? 

Nejtěžším a zároveň nejzajímavějším úkolem bylo tentokrát pohotově a pokud možno autenticky přecházet z objektivního rámce vnímání příběhu do spleti Johanových myšlenkových pochodů a zase zpět. Současně s tím bylo třeba udržet permanentní balanc mezi empatií s pomstychtivým hrdinou a drobným ironickým nadhledem. A právě v tom – spolu se smyslem pro černý humor a s bravurní schopností vystihnout absurditu dnešního světa – se v mých očích projevuje jedinečná kvalita Štindlova románu.

                       

„V názorové bublině může být bezpečno, je tam zatuchlý vzduch a nuda. Zkuste něco barevnějšího a živějšího." -  Ondřej Štindl

Více

K umění perspektivy je nutný nadhled

Tři otázky herci OTAKARU BROUSKOVI ml., který při načítání audioknihy ÚZKOSTI A JEJICH LIDÉ švédského prozaika Fredrika Backmana dostal příležitost ztvárnit celou paletu typů: od strážců zákona přes těhulku až po padoucha.

 

Realitní makléři vtiskli výrazu „zajímavý“ hodně zvláštní odstín, a to platí i o „exkluzivním bydlení nedaleko centra“, kde pod vedením zástupkyně z kanceláře NAZDAR probíhá prohlídka stockholmského bytu, který se nabízí k prodeji v této ironické detektivce. I zde je nastolena klasická žánrová záhada, jak se zločinci proboha podařilo utéct ze zamčené místnosti, ale jelikož v tomhle příběhu není nic, jak se původně zdá, nasnadě jsou další dotazy. Proč všichni účastníci oné ukázkové prohlídky tolik zuří? A co se to s nimi se všemi děje? Než se na to doberete odpovědí při poslechu, přečtěte si, co nám o natáčení i románu sdělil sám interpret audioknihy. 

 

● Backmanovy grotesky si nekladou za cíl posluchače pouze pobavit. Přimějí je i k zamyšlení nad mezilidskými vztahy a okolnostmi, které se podepisují na dnešním stavu duše. Co podle vás dostávají posluchači navíc v této detektivce?

Řekl bych, že si díky tomuto příběhu snáz uvědomíme, že se člověk navenek může tvářit jako trouba, případně jako frajer, že na sebe zkrátka může navléknout jakoukoli masku, ale hluboko uvnitř pořád něco skrývá. Třeba úzkost. To by nás mělo navést k myšlence, že nemůžeme druhé šmahem soudit, vždyť je dokonce ani nedokážeme úplně dobře odhadnout, natož poznat. Každý v sobě nosíme cosi, co není vidět – což je krásné a týká se to podle mě všech bez výjimky. U Backmana obecně bývají vždycky zajímavá i líčení komplikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi, nejčastěji mezi otci a syny.

 

„Synové tohle nepochopí a pro otce je hanba si přiznat, že v podstatě nechceme, aby si dítě šlo za svým snem nebo kráčelo v našich stopách. Chceme kráčet v jeho stopách, až bude plnit naše sny.“ - ukázka z knihy

 

● Próza, kterou jste načetl, se skládá z partu vypravěče a pak z vlastního děje, který většinou tvoří výslechy těch nejprapodivnějších svědků: účastníků prohlídky bytu, kde se odehrálo svérázné přepadení. V čí kůži jste se cítil nejlíp?

Musím uznat, že tentokrát mě režisér Michal Bureš nechal pořádně vydovádět! Užil jsem si všechny figury, i když žádné konkrétní postavě jsem nefandil. Potrhlé manželské páry, pracháči i zasmušilé stařenky – všichni mají v té grotesce něco do sebe. Snad proto, že text srší ironií nejen ve vztahu k postavám, ale nabourává i sám sebe jako celek. Jinými slovy autor relativizuje všechno a všechny, snad aby nás pocvičil v umění perspektivy. Nelze se přece na svět klamně dívat jediným párem očí. Kolikrát potom v některých situacích zbytečně vyšilujeme, místo abychom problémy rozebírali s odstupem, nadhledem, humorem. A to se bude hodit stejně dobře i v tak vážných situacích, jaké zažívají hrdinové této knihy.

 

Jack: Byl bych rád, kdybyste to brala vážně. Jmenujete se L-o-n-d-o-n?

London: Ježiš jo.

Jack: Musím říct, že je to dost nezvyklé jméno. Nebo možná ne nezvyklé, ale zajímavé. Odkud ho máte?

London: Z Anglie.

Jack: Jistě, chápu. Spíš jsem chtěl vědět, jestli existuje nějaký zvláštní důvod, proč se tak jmenujete.

London: Pojmenovali mě tak rodiče. Vy jste něco hulil?

Jack: Víte co? Nechme toho a pojďme dál.

London: To se tak snadno naštvete?

Jack: Já jsem se nenaštval.

London: Jasně, protože fakt vůbec nevypadáte naštvaně.

 

● Překvapilo vás její rozuzlení? 

Co se v tom bytě vlastně přihodilo, odhaluje autor posluchači jen velice pomalounku. Leckdo z těch, kdo by předem vsadili na konkrétního pachatele, se může mýlit. I já měl při čtenářské přípravě svůj tip, nicméně asi od poloviny jsem tušil, že to zřejmě musí být jinak, že Backman ještě uplatní nějaký fígl. A taky že jo: nakonec dostal i mě. Bezpochyby to vymyslel mistrovsky a výsledné provedení je skvělé.

 

„Bůh se prý směje těm, kdo plánují. A my se zjevně nikdy nepoučíme.“ - ukázka z knihy

 

                        

 

Více