Zvláštní maraton

Jaké pasáže se nejvíc líbily interpretovi audioknihy PÍSEŇ KRVE Ivanovi Luptákovi, co ho v příběhu nejvíc bavilo a jak se na rozsáhlou četbu ve studiu připravoval?

 
Jak se vám Píseň krve líbí? 
Ačkoli nejsem zrovna vyznavačem fantasy literatury – naposledy jsem četl v pubertě Harryho Pottera a od té doby jsem k tomuto žánru nepřičichl –, tenhle příběh se mi četl hodně dobře. Ale nejprve jsem se do něj potřeboval nějakým způsobem dostat… A povedlo se. Už teď se těším na další pokračování.
 
Čím myslíte, že to je?
Je to dobrý příběh, postavy jsou dobře vystavěné a celý román příjemně plyne. Jsou v něm zajímavé zvraty a pak zase klidné pasáže. Je to poutavé dílo, které bych se rozhodně nebál doporučit.
 
Co vás obzvlášť bavilo?
Líbily se mi pasáže, kde se popisuje výcvik přežití v divočině. Už první scéna, kdy kluci museli přežít sami v divoké přírodě, byla fascinující. Ocitli se uprostřed lesa, každý na jiném místě, a nesměli s nikým komunikovat. Hlavní hrdina Vélin Al Sorna pak během výcviku narazí na bezvěrce, kteří utíkají před královskou družinou. No a pak se to teprve všechno zašmodrchá, že více už raději nebudu prozrazovat…
 
Jaký je podle vás hlavní hrdina Vélin Al Sorna?
Vélin Al Sorna, tedy hlavní hrdina, přes něhož sledujeme celý příběh, je neobyčejně obyčejný kluk s pohnutým osudem. Jako malému mu zemře maminka a vzápětí ho otec odevzdá do kláštera, kde panují velice tvrdé, spartánské podmínky, které si nikdo z nás nedovede představit. A podobně jako u Harryho Pottera, a tato paralela je mi sympatická, je od počátku předurčen k velkým věcem. Jinak Vélin splňuje všechny atributy kladného hrdiny, je odvážný, chytrý, udatný a za každých okolností stojí na straně slabších. Je spravedlivý a nikdy neuhne ze svých zásad. Snad jen občas se možná chová trochu moc „dušínovsky“. Někdy má maličko tendenci všechny poučovat a říkat jim, co mají dělat.
 
Co je podle vás ta „píseň krve“, která mu zní v hlavě?
Je to jakýsi intuitivní hlas, který ho v životě vede správným směrem nebo správnou cestou. Vždycky když se blíží nějaké nebezpečí, píseň krve zintenzivní nebo se naopak zmírní. Tak to alespoň chápu já, jako vnitřní hlas, který ho vede.
 
Byl jste napnutý, jak to s hlavním hrdinou dopadne?
Kniha je dost rozsáhlá, takže jsem si na každou frekvenci vždycky připravoval jen určitou část textu, která se měla číst. Bavilo mě, že úplně nevím, jak to dopadne, a že doma pokaždé dál a dál objevuju, co přijde. Byl to zvláštní maraton, načítat šest set stran. 
 
Jak se tedy na čtení audioknih připravujete?
Před danou frekvencí si načtu aspoň 40–50 stránek, které jsem zhruba schopen za tu jednu frekvenci načíst, a podtrhávám si slova, která jsou složitější, a zvýrazňuju si dialogy – každá postava má svou barvu, abych zhruba věděl, až budu číst, kdo v danou chvíli mluví a o co tam půjde.
 
Co bylo na téhle audioknize nejtěžší?
Já to můžu srovnat hlavně s Klubem rváčů, což je ale úplně jiný žánr. Klub rváčů byl o něco intenzivnější, naléhavější. Také jsem byl u Klubu rváčů schopen číst jenom nějakých 25–30 stránek za frekvenci. Kolikrát jsem opravdu seděl zapřený do židle a sbíral jsem energii a sílu pokračovat dál. Tohle zase trochu jiná literatura. Ale když jsme se dostali k závažnějším pasážím, byla to radost. Třeba scéna, kdy Vélin a jeho bratři skládají zkoušku z šermu. Je to zkouška, ve které proti bratrům z řádu, kteří bojují jednotlivě, stojí současně dva až tři protivníci najednou. Soupeři se rekrutují z odsouzenců za vraždy nebo sexuální násilí a je to boj na život a na smrt. Právě tato pasáž pro mě byla jednou z těch vyhrocených a zajímavých. 
 
Jaká byla spolupráce s režisérem Hynkem Pekárkem?
Hynek Pekárek je bezvadný režisér, spolupráce s ním je moc dobrá. On tak jako nenápadně režíruje a má se mnou trpělivost, protože já to často kazím. Když jsem unavený, tak jsem schopen se zaseknout na nějakém slově nebo větě, na které strávíme několik minut, a nikdy se nerozčiluje. V téhle audioknize je navíc spousta zvláštních jmen, která se špatně vyslovují, a když už natáčíte třetí hodinu, navíc ve studiu je hrozné horko…
 
Posloucháte vy sám audioknihy?
Někdy ano, hlavně před spaním. 
 
Co byste posluchačům vzkázal, na co by se měli připravit?
Měli by se připravit na dlouhý zážitek, budou mít co poslouchat a nebudou chtít přestat. Aspoň doufám.
Více

Postelový poslech

Když chřipková epidemie sklátila postupně celou redakci, znovu jsme si uvědomili, jak jsou audioknihy skvělým společníkem doslova „v dobrém i ve zlém“ – nejen ve zdraví, ale i v nemoci.


Zažili jsme totiž po dlouhé době znovu onen (zvláště pro redaktory) nepříjemný stav, když je vám „tak blbě, že si nemůžete ani číst“. Zároveň ovšem s horečkou 38 až 39 ⁰C, bolavou hlavou, trýznivým kašlem a podivně napjatými svaly i klouby nemůžete tak docela ani spát. Takže se zpocení převalujete v peřinách a přejete si, abyste byli zase malí, protože v podobných situacích vám v té době přece babička vždycky četla pohádky a bylo to TAK útěšné. Vlastně počkat – od čeho máme ty audioknihy, že? Místo babičky se teď můžeme do horečnatých snů propadat za zvuku hlasu Davida Novotného nebo Martina Myšičky! Jakými nahrávkami jsme se léčili my?


  ANNE ZE ZELÉHO DOMU
V mrazu panujícím za okny může přinést značnou úlevu, když se přesuneme do hřejivých letních dní na kanadském ostrově Prince Edwarda na přelomu 19. a 20. století, kde malá zrzavá sirota poprvé nachází rodinu a přátele a ze všeho se neochvějně raduje. Je to konejšivá idylka kořeněná Anninými rozverně emfatickými monology a neškodnými eskapádami, která se báječně hodí k čaji s medem a citronem.

 


  KREV NA SNĚHU
Nesbøho jednohubka je výrazně kratší a sevřenější než jeho další opusy, díky čemuž se lépe vnímá i při mírné indispozici. David Novotný, který se převtělil do svérázného nájemného vraha s dobrým srdcem, je ale navíc úplně neodolatelný. Budete napjatí a budete mu držet palce… 


 


 TO
„Hrabu se z chřipky a začala jsem poslouchat TO. Po první části se Soukupem (ano, je génius) jsem upadla do několikahodinového kómatu, v němž mě pronásledovalo ZLO. V sebeobraně jsem musela rozřezat dva útočníky a ve finále také mluvící myš, která mi rovněž usilovala o život. Nyní mám strach zavřít oči, ale stejně nemůžu přestat poslouchat…“ napsala nám naše spřátelená posluchačka. Jiná audio nadšenkyně nám zas prozradila: "Doktor mi doporučil, že se potřebuji opravdu vypotit. Měla jsem v posteli zůstat přes víkend a ve složce na mě už nějaký ten týden číhalo TO. Rozšafně jsem připojila k počítači reproduktory a zavrtala se do peřin. Z následujících dní si moc nepamatuju, ale vím, že jsem byla zpocená jak Sparťan uprostřed bojové vřavy a stresem jsem si okousala nehet na palci. Všechno dobře dopadlo a dokonce se už ani nebojím chodit do koupelny. A do sklepa. Nebo třeba do knihovny. A už vůbec mě nenaplňují děsem balónky. Jsem zcela vyrovnaná a spokojená bytost. Jo a příště, až budu nemocná, si pustím nějakou pohádku." Horečnaté sny jsou prevít, takže těžko říct, jestli vám k nim můžeme tenhle strašidelný poslech s klidným svědomím doporučit, abyste pak neutrpěli nějakou újmu na zdraví (nebo na peřinách, jestli budete ve snu také rozřezávat nějaké agresory). Ale rozhodně můžeme slíbit opravdu intenzivní zážitek.


  DEŠŤOVÁ HŮL
Atmosféra příběhu z jihočeského venkova nám připomněla prázdniny na chalupě u prarodičů a existenciální krize hlavního hrdiny zase věci, které jsou v životě podstatné. A Martin Pechlát má vysloveně hypnotický hlas, který nás uváděl do potřebného stavu vytržení, v němž jsme zapomínali na své aktuální rozpoložení. Jistým způsobem udělá nemocnému radost i nespavost hlavního hrdiny – Zbyněk trpí insomnií tak výmluvně, že zatímco pořád opakuje, jak je hrozné, že nemůže spát, dost potěší, když vám dojde, že vy klidně spát můžete…


  OSM HOR
Naše čerstvá novinka dýchne na vaše zpocené čelo doušek čerstvého horského vzduchu, zatímco vás přenese na výšlapy do italských Alp a hrdinova dětství v 70. letech. Tam nahoře jako by bylo všechno jednodušší, průzračnější. Stačí k tomu sem tam z plecháčku usrknout bylinkový čaj a během putování s Pavlem Baťkem se vám rázem udělá o něco lépe.


 

 TOTÁLNÍ RAUŠ
Když už příroda nepomáhá, sázíme na medikamentózní léčbu. Ale kdepak paralen. V nacistickém Německu za 2. světové války používali jiné podpůrné prostředky (taky to ovšem začíná na „p“) – které si mohli pořídit u svého lékárníka. A údajný abstinent Adolf Hitler taky nepodporoval svou vitalitu jen pomocí vitamínů. Autor napsal tuhle odbornou studii tak zábavně, že se mezi vstřebáváním překvapivých informací leckdy uchechtnete (i díky kongeniální interpretaci Vasila Fridricha). Tohle blouznění v horečce může být nečekaně veselé…


  BEZBARVÝ CUKURU TAZAKI A JEHO LÉTA PUTOVÁNÍ
A ještě něco na uklidnění. Murakamiho román s tajemstvím nabízí ten správný mix napětí, japonské podivnosti, zvláštní zasněnosti a nedořečenosti, aby vás zaujal i příjemně unášel do říše snů. Náhle ukončené dávné přátelství a potřeba pochopit, co se vlastně stalo, žene protagonistu do neplánovaného pátrání. V podání Martina Myšičky se navíc tak snadno podléhá bezprostřednímu kouzlu specifické nálady autorova psaní.

 

 

TIPY POSLUCHAČŮ:

 "Jsem přesně ve fázi, kdy se už nepotácím v horečkách, ale číst ještě nemůžu. DÍVKA VE VLAKU je výborný a napínavý příběh, navíc mám moc ráda (audio)knihy, kde je více vypravěčů a tyto herečky jsou výborné! Další na řadě bude asi SBĚRATEL. A pak už se snad vyléčím a nedopadnu jako Miranda." – Lucie 

 

"MUŽ JMÉNEM OVE ... myslím, že ve skutečnosti vypadá úplně stejně jako Honza Vlasák. Nejprve jsem poslouchala audioknihu, knížku jsem četla o něco později a přitom jsem v duchu slyšela jeho hlas. Tenhle přednes poslal román ještě o level výš."

– Blanka 

 

 

"VRAŽDA V ORIENT EXPRESU byla fajn. Skvělý narátor hlavního hrdiny a krásný přebal. Audioknihu jsem dal skoro na jeden zátah." – Honza

"Posledně jsem poslouchala VRAŽDU V ORIENT EXPRESU, teď mám v posteli TOTÁLNÍ RAUŠ (dvojsmysl zcela záměrný :)) i když u něj se musím dost soustředit s urputnou horečkou bych ho asi nedala (nebo musela dát znovu)." – Alena

 

Více

Sedm statečných

Na nahrávání audioknihy TO, jejich postavy i jejich strachy jsme se zeptali hned všech sedmi interpretů velkolepého audio projektu.


Znali jste Kingův román či jeho filmovou adaptaci TO předtím, než jste se stali jedním z účinkujících v audioknize? A znali jste jiné romány autora či jejich filmové adaptace?

Michal Zelenka: Příběh TO jsem znal jen okrajově a tušil jsem, že v něm vraždí šílená postava klauna. Předtím jsem se s Kingem setkal díky seriálu Pod kupolí a především díky filmu Vykoupení z věznice Shawshank, který jsem viděl několikrát.

Jan Vondráček: TO jsem neznal a od Stephena Kinga jsem do té doby nic nečetl. Vím jen, že je hodně čtenářsky oblíben. Znal jsem jen některá filmová zpracování, například Osvícení, Zelená míle, Mlha.

Jan Zadražil: První knihu od Stephena Kinga jsem četl v patnácti. Jmenovala se Nezbytné věci. Velmi doporučuji!

Pavel Soukup: Se Stephenem Kingem jsem se setkal úplně poprvé. Včetně filmových adaptací. Ale bylo to pro mne setkání překvapivé, ačkoli jsem zatím TO nepřečetl celé. Věnoval jsem se jen svému partu vypravěče, který se ovšem dostává i do vypjatých hororových situací hlavních postav – i role vypravěče byla atypická.

Vasil Fridrich: Stephena Kinga jsem znal jen velmi povšechně coby mistra hororu. Žádnou jeho knihu jsem doposud nečetl a ani jsem neviděl žádnou z filmových adaptací. V tomto smyslu jsem tedy prvnička.

Jitka Ježková: TO je můj první King. Než jsem začala nahrávat, tak jsem si celý román poctivě přečetla. Měla jsem samozřejmě o autorovi určité povědomí, ale až dosud jsem se s ním asi míjela. Znám ale filmové adaptace jeho děl, viděla jsem třeba Osvícení.

David Novotný: Věděl jsem, že román existuje, ale neznal jsem ho. Bylo mi nicméně jasné, že bude čeho se bát, když je autorem hororový king. Už jsem od něj něco četl i v rozhlase, takže jsem měl určitou představu…

Četli jste jen „své pasáže“, nebo celý román? Čím vás příběh oslovil?

Michal Zelenka: Nestíhal bych si přečíst celou knihu. Je vážně hodně dlouhá. Navíc i své pasáže jsem si četl několikrát, abych si text zmapoval a při čtení vždy bezpečně věděl, kde se právě nacházím, která z postav právě mluví a hlavně „o čem to je“. O to víc se těším, až si celý příběh poslechnu v interpretaci kolegů. Ty představy, někdy až filozofické obrazy, kterými King popisuje proměnlivost a jakousi neuchopitelnost v prostoru i čase toho stvoření, kterému v příběhu říkáme TO, byly fascinující.

Jan Vondráček: Četl jsem jen své pasáže. Bohužel jsou mé časové možnosti omezené, takže ke knížkám se dostanu většinou jen o prázdninách. Ale horory to nebývají. Stačí mi ty v reálném životě…

Jan Zadražil: Vnímal jsem to tak, že je potřeba přečíst knihu celou. Vyprávění příběhu se odlupuje jako slupky cibule. Autor vás vtáhne a už nepustí.

Pavel Soukup: Kingův příběh mě oslovil svou atmosférou. Tajemnou, šokující a docela i vizionářskou. Vzpomněl jsem si bezděčně i na Kubrickův Mechanický pomeranč. Závěrečný katastrofický scénář není vůbec nereálný. Nereálné nejsou ani tresty za zločiny. Zaujala mě síla věrnosti party dětí, která bojovala proti zlu v průběhu desítek let. A v neposlední řadě svár reality a fantazie. Nebo nánosy strachu, který v sobě nosíme vlastně všichni.

Vasil Fridrich: Před natáčením jsem stihl přečíst jen první polovinu, a musím říct, že první setkání s Kingem jako autorem pro mě bylo velmi příjemné. Přestože je to román nesmírně rozsáhlý, je na každé stránce tak intenzivně napínavý, že máte chuť ho hltat dál a dál. 

Jitka Ježková: Román jsem si přečetla celý už proto, že to vnímám jako svou profesionální povinnost. Ale nedělalo mi to vůbec žádný problém – z knížky jsem byla nadšená. Nepociťovala jsem vyloženě strach, spíš někdy úzkost. Pro mě to nebyl ani tak horor, jako spíš psychologický román.

David Novotný: Četl jsem prvních šedesát stránek, abych poznal styl, tempo a rytmus příběhu. A pak už jsem se soustředil jen na „svou“ linii Richieho a na další souvislosti se doptal režiséra. Když teď nevím, jak to dopadlo, mám aspoň o důvod víc si příběh doposlechnout celé i v podání svých kolegů. Oslovil mě tím, jaké vyvolává emoce. Když se sami sebe zeptáte, čeho se nejvíce bojíte, přijde vás TO vytrestat právě v té podobě. Zároveň to byla zajímavá vzpomínka na klukovská léta, první vzplanutí, kamarádství, dobrodružství, lásky, sliby… Je to „voňavý“.

Báli jste se při četbě? Co vám při v příběhu připadalo nejděsivější?

Michal Zelenka: Musím se přiznat, že když jsem byl doma sám a četl si TO nahlas, chvilkami jsem vlastním hlasem děsil sám sebe. Ty popisy různých podob TOHO nebo pasáže, kde se TO objeví ve své prapůvodní podobě… no, bylo by toho asi víc.

Jan Vondráček: Nejděsivější jsou vždycky představy. Takže nejstrašidelnější bývá to, co je jenom naznačeno a čtenář nebo posluchač si musí domýšlet sám. Jinak jsem se při čtení nebál, protože většinou sedí hned vedle v místnosti režisér se zvukařem a v kanceláři paní, co dělá dobrou kávu. Snad jedině kdybych dočetl a zjistil, že jsem ve studiu sám, na chodbě jsou krvavé stopy, dveře zamčené, ve vzduchu hnilobný zápach a z reproduktorů se ozývá děsivý šepot: „Čti dááál, Jendóóó, čti dááál…“

Jan Zadražil: Bál jsem se dokonce i při četbě ve studiu. Nejděsivější mi ale častokrát nepřipadaly chvíle s klaunem, jako spíš zcela reálné ZLO, jež obklopuje všechny hrdiny v jejich rodinách, potažmo v celém tak naprosto obyčejném městečku. TO, co je v každém z nás.

Pavel Soukup: Při četbě jsem se nemohl bát, protože práce herce před mikrofonem je víc záležitostí rozumu, techniky než emocí. Mou povinností bylo číst tak, aby byl strach na straně posluchače.

Vasil Fridrich: Jako otec mívám problém s díly, kde jsou vystavené nebezpečí děti, protože si do nich pochopitelně projektuji svoje vlastní potomky. Stephen King toto tabu, že by děti v literatuře či filmu neměly umírat, porušuje, ovšem dělá to způsobem, který je natolik fascinující, že mu to musím coby čtenář odpustit. Při čtení jeho románu mě těšila zejména brilantní práce s napětím. Udržet si, i přes mohutnou stavbu díla, neustálou hladinu nervózního čtenářského rozechvění považuji za mistrovství. Při četbě ve studiu jsem se už bál jen vlastních chyb. Ale když jsem si TO četl na chalupě, kde rodina v klidu dřímala v podkroví, zatímco já pravidelně usínám u kamen v přízemí, musím říct, že sny nebyly pokaždé zrovna poklidné. Některé z bravurně popsaných obrazů se mi tu a tam vyjevovaly ve snech… Takže Stephenovi Kingovi a audioknize vděčím za to, že jsem se v létě moc nevyspal. (smích) Ty chvíle, kdy je zlo už viditelné, momenty, když se objeví klaun, vlastně přestávají být děsivé. Nejintenzivnější úzkost je vždy ta chvíle těsně předtím. Kdy už je zřejmé, že se nebezpečí blíží a je tak blízko, jak jen si dokážete představit, ale jen ho tušíte. Vůbec nevíte, kde se zjeví a jakou bude mít tentokrát podobu.

Jitka Ježková: Nejděsivější scény pro mě nebyly ty, kde se dětem zhmotňovaly jejich strachy a podobně, ale hrůzu ve mně budily spíš ty mezilidské kontakty – zejména co se týče pokřivených vztahů mezi dětmi a dospělými. Pro děti jsou rodiče někdo, komu stoprocentně důvěřují, a když toho ti dospělí zneužívají, tak je to podle mě to nejhorší, co se může stát.

David Novotný: Nebál jsem se, ale rozbíhala se mi fantazie a představoval jsem si, čeho z toho bych se děsil v těch klukovských letech. Asi všeho. Dost děsivý mi ovšem připadal průnik do fotografie… Stát se mi to ve skutečnosti, tak se asi řádně opotím. (smích)

Bylo náročné číst tak, abyste v posluchačích vzbudili strach? Jak jste se snažili spolu s režisérem při četbě navodit atmosféru napětí, děsu…?

Michal Zelenka: Je pravda, že mojí parketou jsou spíš lyrické pasáže, v nich se cítím nejjistější. Nicméně pan režisér mě povzbuzoval a inspiroval. A je fakt, že King má ty napínavé pasáže dobře vystavěné. Slova vás sama vedou až k vrcholu dramatické scény, za podpory výkřiků postav i popisu prostředí, které je vždy tak ponuré a „vykreslené“ do posledního detailu. To všechno společně utváří a akceleruje napětí. Vlastně to stačí „jen“ po smyslu přečíst.

Jan Vondráček: Řekl bych, že obvyklými hereckými prostředky. Jak se říká zjednodušeně o herectví: je to buď potichu nebo nahlas, rychle nebo pomalu, občas malý stoptime… A talent je vědět, jak a kdy ty prostředky použít, dát do toho kousek sebe a svých zkušeností, umět tak nějak vyprávět, zapojit fantazii… no a je to.

Jan Zadražil: V tomto smyslu se audiokniha „načítala sama“. Atmosféru mistrně buduje už sám autor. Stačilo mu uvěřit a ten obraz si představit. Doufám, že to bude slyšet.

Pavel Soukup: Číst je vždycky náročné, protože vám – až na režiséra – nikdo nepomůže. Jste na to sami. Nutno podotknout, že režisér Hynek Pekárek byl potřebný partner.

Vasil Fridrich: Myslím, že to vlastně ani není potřeba. Text je natolik kvalitní základ, že když ho čtete pokorně a po smyslu, není nutné do něj vsazovat nějakou další strašidelnost. 

Jitka Ježková: S režisérem jsme se dohodli, že přímé řeči nebudu příliš hrát – aby to nebylo směšné, přece jen to není dramatizace. Ale přesto se tam jistá charakterizace vždycky dostane. Když popisuji, co se děje, připadá mi to mnohem děsivější – ale spíš než já bude vědět třeba režisér, jestli to takhle opravdu působí. Předem jsme se na ničem nedomlouvali. Něco jsme zkusili, a když byl spokojený, tak jsme pokračovali. Ale jak už jsem zmínila: všechno to strašení mi tak děsivé nepřijde, mně v tom románu připadá děsivé, kolik zla a lhostejnosti je v samotných lidech.

David Novotný: Náročné je čtení pokaždé. Nesnažil jsem se navozovat strach, spíš jsem pustil na špacír svou fantazii a zkusil to přirozeně přenést přes mikrofon. Nakonec bude na posluchačích, co si z toho lehkého návodu vezmou a jak si ho ve své hlavě „upraví“.

Jaký máte vztah k hororům? Proč myslíte, že jsou tak oblíbené?

Michal Zelenka: Horory jsem hodně vyhledával v době dospívání, ale čím jsem starší, tak se tomuto žánru v knižní i filmové podobě obloukem vyhýbám. Lidé se asi rádi bojí… a pak si rádi prožijí ten pocit úlevy a očistné katarze, protože to přece bylo „jen jako“. Je pravda, že mě bavilo prostřednictvím Kinga posluchače strašit, rozhodně jsem si to užíval, až mi přecházel mráz po zádech.

Jan Vondráček: Hltač hororů zrovna nejsem, ale čas od času se na nějaký dobrý horor rád podívám. Je to i trochu relax. Když film skončí, člověk si oddychne, že se ty hrůzy nedějí jemu. Že třeba ten pán z Texasu s velkou motorovkou není jeho soused na chalupě. Ale pak to může mít i jiný efekt. Soused si chce třeba jen nařezat dříví na zimu a tak nějak divně se na vás přes plot podívá a vás najednou zvuk jeho motorovky lehce znejistí…

Jan Zadražil: Celkově nerad se bojím, tudíž horory nevyhledávám. Což neznamená, že se s nimi nesetkávám.

Pavel Soukup: Horor je můj oblíbený žánr. Snad před detektivkou. Vyrostl jsem na Hitchcockovi. A ze současných autorů jsem mě zaujal například psychothriller Bena H. Winterse Štěnice. Horor nám pomáhá překonávat strach ze strachu. Bát se má cosi společného s bolestí. A bolest signalizuje nemoc. Vyrovnat se se situací, která nás traumatizuje, je léčivé.

Vasil Fridrich: Vztah k hororům nemám prakticky žádný. Myslím, že jsem první viděl ještě za dob svého útlého mládí na nějaké videokazetě s příšerným dabingem. Pak jsem asi před deseti lety zhlédl v kině horor, který měl být dle hodnocení recenzentů dobrý. Několikrát jsem se lekl, ale jinak jsem se příšerně nudil a místy měl pocit, že se jedná spíše o parodii daného žánru. Ale vzhledem k tomu, že King je tak výjimečný autor, nehrozí, že bychom posluchačům naší audioknihy dali aspoň na malý moment vydechnout. Všichni se rádi bojíme, abychom si pak mohli užít, že jsme vlastně v bezpečí. Jako v sauně – nejdřív jdete do vedra, abyste se následně mohli ochladit ledovou vodou. A já to vnímám tak, že čím více se těšíte do bezpečí, o to intenzivnější děs si musíte předtím nadávkovat.

Jitka Ježková: Podle mě jde o vzrušení. Mně je spíš úzko, když se bojím, já si to neužívám. Diváci se rádi bojí v kině, protože vědí, že to není opravdové.

David Novotný: Mám rád mrazivé thrillery, u kterých nelze vyloučit, že by se to mohlo stát. Moc nemusím horory, kde jsou nadpřirozené záležitosti, jsem ochotný nad nimi mávnout rukou. Takže TO je pro mě na půli cesty… Záleží, zda TO vnímáte spíš jako psychologický román nebo jako strašidlácký horor. Vlastně si v to může užít téměř každý – protože kdoví, že jo…

Jak se vám zamlouvala „vaše postava“? 

Michal Zelenka: Bylo zajímavé sledovat Bena a jeho pocity v době dospívání a pak jako dospělého člověka. Rozhodně je to zajímavá a inspirativní figura, je zajímavé, jak vnímá svět, jak o něm přemýšlí. Mezi děsivé scény určitě patří i ta, když Henry Bowers vyřezává do Benova břicha písmeno H. Snad každý má nějaké ty hluboce zasuté vzpomínky z období dospívání a tahle scéna byla, alespoň pro mě, spouštěčem… A pak když Ben s krvácejícím břichem prchal před Henrym a jeho kumpány, všechno jsem to velice intenzivně prožíval s ním.

Jan Vondráček: Oproti jiným postavám v knize je Bill charakteristický především svým koktáním, kterým trpěl v dětství a vrací se mu ve vypjatých situacích. A oblíbit by si tuto postavu posluchači mohli především kvůli jeho vytrvalé snaze se těchto traumat zbavit. Taky se do něj, zdá se, trochu promítá postava autora…

Jan Zadražil: Eddie je postava, která se v důležitých chvílích nakonec dokáže vzepřít. Přestože je celoživotně přesvědčován o opaku.

Vasil Fridrich: Autor líčí každou z hlavních postav úplně jinak, každá má jiný vnitřní běs, každá ho řeší odlišným způsobem. Mike není hned zpočátku součástí nejužšího kruhu Klubu smolařů, stane se jí až mnohem později. Je jasně definován barvou pleti, která ho ještě v 50. letech, kdy se děj odehrává, zcela zřetelně odděluje od ostatní komunity. Tenhle parametr se projeví v textu, nebylo potřeba tu figuru nějak speciálně charakterizovat. Mike má z hlediska struktury příběhu navíc takovou zvláštní funkci… Právě on je hybatelem, který svolá po letech všechny hlavní aktéry zpátky do města Derry. Sbírá podklady, archivuje události, rozhoduje, jestli spustit mašinérii závěrečného děsivého souboje, který může pomoct situaci vyřešit, ale také nemusí. To váhání, jestli už nastal správný okamžik, je na něm zajímavé. Mike jako jediný ze sedmi dětí zůstal v rodném městě, monitoruje dění a coby bájný krysař je přiláká zpátky. Autor v něm má protagonistu, který pátrá po původu zla v Derry a postupně vlastně celé tajemství objevuje, a čtenář nebo posluchač to má šanci objevovat s ním. To je velmi rafinovaný způsob, jak předat informace, které jsou zapotřebí pro to, aby se čtenář v bohatém předivu vyznal.  

Jitka Ježková: Beverly budou mít posluchači rádi, protože je prostě kámoška, správná fajn holka. Je hrozné, že žila v nastavených mantinelech, z nichž se pak nedokázala vymanit ani v dospělosti – i když v podstatě nevědomě. Ale vytvořila si určitou masku, kterou používala na veřejnosti, takže by do ní nikdo neřekl, jak moc křehká duše v ní je. Na jednu stranu je bojovnice, která se nebojí vrátit ránu, ale také poznamenaná žena, která tuhle stránku své osobnosti strašně dlouho nedokáže projevit v kontaktu s těmi nejbližšími. To je pro mě fascinující, protože bych to do ní neřekla. Jsou to mechanismy a bludné kruhy, které se utvoří v dětství a pak se to s člověkem veze.

David Novotný: Moje postava byla svým způsobem nositelem humoru… Byla pestrá jako papouch nebo klaunova duhová paruka. Předpokládám tedy, že by mohlo být snadné si Richieho oblíbit. V každé školní třídě bývá nějaký takový bavič, komediant…

Pavel Soukup: Já jako vypravěč příběhu, který se na věc dívá více shůry, jsem si oblíbil všechny z té partičky dětí, nejvíc ale asi Beverly. Možná proto, že je děvče/žena, ale hlavně jsem s ní soucítil proto, že byla týraná velmi reálně. 

Čeho se nejvíc bojíte? V jaké podobě, by se vám TO zjevilo, kdyby vás chtělo co nejvíc vyděsit?

Michal Zelenka: No přece v podobě klauna! To je taky důvod, proč nerad chodím do cirkusu.

Jan Vondráček: Asi v podobě partičky arogantních populistických politiků, jímž páchne z úst Rudé právo ročník 1980. Ten smrad poslední dobou cítím ze všech kanálů…

Jan Zadražil: Jak jsem říkal, nejděsivější je zcela reálné ZLO, jež člověka obklopuje. TO, co je i v každém z nás.

Pavel Soukup: Nejvíc se bojím choroby. Hlavně choroby v rodině. Sám už se s nemilovanou nemocnicí nějak vyrovnám. Ale nemohoucnost pomoci své rodině mě děsí. A jakou by TO mělo mít v tu chvíli podobu? Třeba cynického, arogantního doktora na příjmu a jeho úšklebku nad tím, že jeho se můj děs netýká.

Vasil Fridrich: Asi jako každý rodič mám i já slabé místo v dětech. 

Jitka Ježková: To se musím zamyslet. Ale upřímně řečeno, i kdybych to věděla, tak bych to asi stejně neprozradila. Bylo by to něco, co je zakořeněno hodně hluboko uvnitř mě, něco niterného a tedy osobního. Ale asi jako každý se nejvíc bojím o život svých blízkých, toho, že by se jim něco mohlo stát. To si nechci ani nijak představovat.

David Novotný: Na tuhle otázku s dovolením odpovídat nebudu. Abych si nemusel vyčítat, že na mě v té podobě přijde nějaký trest, protože jsem si pustil pusu na špacír…

Více

Křest audioknihy SHAKESPEARE

Chtěli byste se potkat se Shakespearem i s Molièrem? Stavte se za námi v úterý 20. února v 19.00 do Literární kavárny Řetězová, kde bude představená nová audiokniha i nová kniha od Renáty Fučíkové.

 

Edice Největší dramatici nakladatelství Vyšehrad i našeho audioknižního vydavatelství se rozrůstá. Zatímco knižně přibyl Molière & (spol.), v audioknize vyšel Shakespeare. Oba tituly můžete přivítat na světě v úterý 20. února v Literární kavárně Řětězová (Řetězová 10, Praha 1) od 19.00 hodin. Ukázky z obou děl přečte a pokřtí je herec Igor Bareš (který účinkuje v audioknize Shakespeare a pravděpodobně ho uslyšíte i v chystaném audio Molièrovi), na místě bude samozřejmě také autorka Renáta Fučíková a nebudeme tam chybět ani my z OneHotBook. Přijdete si tam s námi připít na tyhle novinky a budoucí zdar dalších audioknih i knih z této řady...? 

Reportáž ze křtu si můžete přečíst a pustit ZDE.

Každý limit skýtá nové světy

Jak se herec Václav Neužil sžil s vypravěčem nesbøvky PŮLNOČNÍ SLUNCE, kterak vnímá práci s mikrofonem a co je pro něj při práci ve studiu nejtěžší?

 

Znal jste už knihy Joa Nesbøho, nebo to bylo vaše první setkání s jeho textem? 

Joa Nesbøho jsem dříve nečetl. Je to zvláštní, protože knihy jsou zásadní součástí mého života, ale zkrátka ne detektivky. Matně si vybavuji, že poslední knihu s detektivní zápletkou – a to ještě okrajovou –, kterou jsem si sám od sebe přečetl, byl Syn Cirkusu od Johna Irwinga. 

Čím vás osobně nejvíc oslovil příběh Půlnočního slunce? Co vás na něm bavilo nejprve jako čtenáře a pak jako audioknižního interpreta?

Příběh mě jistým způsobem vrátil do puberty. Tím jak hlavní hrdina v určitých zastaveních vzpomíná na svoje mládí, lásky a tehdejší vnitřní svět, kdy toužil po všem, co se venku děje, jsem si vzpomněl na sebe. I když já sám jsem samozřejmě nikdy neřešil tak vypjaté situace jako on, podobnou neurotickou lačnost po životě jsem v sobě ve stejném věku objevoval též. Jako interpret jsem se těšil na ztvárnění jisté frackovité frajeřiny hlavního hrdiny, který však zároveň oplývá dobrým srdcem.

Jaká pro vás byla četba Půlnočního slunce? A jak vnímáte hereckou práci za mikrofonem ve srovnání s divadlem nebo filmem?

Byla moje druhá audiokniha, kde celá četba ležela jen na mně. Této disciplíny si vážím a přistupuji k ní s velkou pokorou. Máte jen hlas a to je celé. Tím jste limitovaní ale zároveň, jak známo, každý limit skýtá nové světy – tomu je potřeba věřit a nechat se tím inspirovat. Otevřou se vám pak nepoznané možnosti vlastního projevu. Když se vám to povede, je to jako droga, která vás při četbě nese dál a dál. I takový stav se mi podařilo si aspoň na několik chvil navodit. 

Jak jste vnímal jeho osobnost hlavního hrdiny – vypravěče?

Hrdina mi byl blízký svým analyzováním všeho a všech. Což je pro něj nezbytné vzhledem k okolnostem příběhu. Bavila mě i jeho ‘dejme tomu’ mazanost a rychlost v uvažování. Někdy ovšem bloudil až v moc velkých patetických obrazech a smutku. Vlastně jsem ho chápal, i když mě tím  trochu štval. 

Jak jste se na četbu audioknihy ve studiu připravoval?

Knihu si vždy velmi důkladně čtu doma nahlas a dělám si poznámky k postavám. Jinak to snad ani nejde. 

Co pro vás bylo při interpretaci nejobtížnější?

Při četbě musíte být stoprocentně vnitřně aktivováni, protože máte k dispozici právě jen hlas, tak vám nic jiného nezbývá k případné  kamufláži například únavy. To je pro mě vždy nejtěžší – udržet se v naprostém nasazení celou frekvenci.

Posloucháte vy sám audioknihy? 

Audioknihy i rozhlas nejraději poslouchám v autě při řízení. 

 

 

Více

Literatura je hlas skrze text

Při pražské návštěvě Margaret Atwoodové u příležitosti předání ceny Franze Kafky, jsme se slavné autorky měli možnost zeptat na román PŘÍBĚH SLUŽEBNICE i na spisovatelčin vztah k audioknihám.

Na snímku: Spisovatelka Margaret Atwoodová spolu s intepretkou audioknihy Příběh služebnice Zuzanou Kajnarovou.
 

Na Příběhu služebnice se nám ve vydavatelství mimo jiné líbilo, že jde vlastně o nahrávku, na kterou vypravěčka zaznamenala svou zpověď. Proč jste se rozhodla, že se vaše hrdinka o své osudy podělí právě touto formou?

Muselo jít o nějaké médium, které půjde snadno utajit. Tehdy mi připadalo, že magnetofonová kazeta by byla nenápadnější než papíry se zápisky. Šlo mi o hlas vypravěče. Ale pokud máte vypravěče – ať už se jedná o deník nebo nahrávku –, předpokládá se, že bude existovat nějaký recipient. Všichni ti, co si píší deník a pak ho někam schovají, jsou přesvědčení o tom, že to jednou bude někdo číst. 

Rozhodla jste hned na začátku psaní, že půjde o objevené nahrávky?

Vlastně už si nevzpomínám, jestli mě to napadlo hned na začátku nebo až později… Mým vzorem tehdy byla literatura svědectví, dokumenty z totalitních režimů nejrůznějších dob a míst. Máte-li vypravěče a svědectví, vždy je třeba sdělení jistým způsobem zaznamenat a nějak uchovat – vytesáte ho do kamene, schováte ho doma v tajné skrýši nebo zkrátka na místě, kde nebude nalezeno hned, ale kde existuje jistá šance, že ho nakonec někdo objeví. Vytvoříte časovou schránku. Tenhle postup má samozřejmě letitou tradici a spoustu předchůdců. I když své zápisky zašifrujete, děláte to s předpokladem, že je jednou kdosi rozluští. Pokud opravdu nechcete, aby vaše písemnosti byly zveřejněny, tak je spálíte. 

Proč jste se přidala k audioknize ještě jednu kapitolu, která není v tištěné knize?

Vlastně mi to navrhli. Knížka končí pobídkou k diskusi, takže jsem si vymyslela hromadu otázek, pak jsem si z nich vybrala ty, na které bych chtěla nechat profesora odpovědět, trochu jsem je zpřeházela a sepsala do scénáře. 

A je tahle kapitola nějak propojená s navazující druhou řadou seriálu?

Ještě ne…

A bude?

(s úsměvem tajuplně krčí rameny)

Jaký máte vztah k audioknihám, ke vstřebávání literatury sluchem?

Veškeré psaní je vlastně hlas vypravěče. Vždycky to tak bylo. Hlas jazyka, vypravěčství, to je nesmírně stará tradice. To, co dnes považujeme za literaturu, se dříve šířilo ústně. Když lidé začali psát, nebylo to kvůli literatuře, ale kvůli obchodním záznamům, kolik stojí co a kdo má komu co dát. Psaní začalo účetnictvím. Až pak si lidé uvědomili, že by tak mohli zaznamenávat příběhy, náboženské texty, cokoli… Ale to bylo až později, protože je daleko jednodušší si zapamatovat příběh než daňový výměr. Lidé přirozeně tíhnou k příběhům a vypravěčství. Nevyrábějí nás s „aplikací“ pro fakta, máme tendenci nechat se pohltit. Veškeré psaní je hlas skrze text a čtenář si v hlavě vlastně transformuje písmena zpátky na ten hlas. Proto pro romány není dobré rychločtení. Pokud někdo vstřebává beletrii skrze rychločtení, tak je to zřejmě recenzent…

Posloucháte audioknihy?

Já jsem z takzvané rozhlasové generace, takže mám ráda rádio i audioknihy. V současné době také spolupracuji na audioknize podle své komiksové série Angel Catbird, bude to velká audio dramatizace se spoustou herců, zvukových efektů a hudby jako za zlatých časů rádia. 

 

Zájemci o další autorčiny názory a odpovědi se mohou podívat záznam pražské debaty čtenářů a posluchačů s Margaret Atwoodovou v Knihovně Václava Havla zde >> anglicky i česky.

 

 

Více

Audioknižní tipy redakce

My v redakci vydavatelství máme samozřejmě rádi všechny audioknihy, které vydáváme. Ale jsme jen lidé, a proto má každý z nás své oblíbence. Teď před Vánocemi přišla ta správná doba, abychom prozradili, kteří to jsou.


Martin Pilař, ředitel vydavatelství

 

„Jako malý kluk jsem Nekonečný příběh miloval, hltal a prožíval. Asi jako každý jsem znal i filmové zpracování, ale o to nadšeněji jsem odkrýval daleko propracovanější, a hlavně rozsáhlejší, hlubší vrstvy – některé momenty Átrejova putování se mi vryly do paměti tak silně, že si je pamatuji dodnes. Při práci na audioknize jsem si uvědomil, s jakou lehkostí má v sobě příběh zakódované poselství, které dítě vnímá jako samozřejmost, bezmeznou důvěru ve vyprávění a naprosto svobodně cválající fantazii; momenty, které se s dospělostí vytrácejí. Aby jim člověk mohl opět otevřít dvířka, musí odstínit všechen rušivý balast každodenního života a uvědomit si možnosti a sílu vlastní imaginace, získat odvahu a důvěřovat jí. Teď se můj sen, že vydáme jeden z mých nejoblíbenějších příběhů jako audioknihu, stal skutečností. Když jsem přemýšlel a zkoušel v hlavě hlasy, od kterých bych si chtěl nechat to skvělé dobrodružství vyprávět, Honza Vlasák byl na prvním místě. Je jako správný ‘prastrejda’, který přisedne a začne povídat pohádky, když se v dětství choulíte zachumlaní pod peřinou. Všechny postavy bravurně dobarvuje a vy s přivřenými víčky napůl vnímáte jeho slova, ale zároveň již cestujete Falkovi na zádech nad magickou říší…“ 

 

TO je náš prozatím největší samostatný projekt a rozhodně patří mezi nejnáročnější. Nejde jen o megalomanský rozsah díla a jeho kultovní status, ale i o jeho komplikovanou strukturu, kterou bylo třeba převést do mluveného slova, o narážky, náznaky, symboliku roztroušenou v celém objemu textu. Román má úžasnou atmosféru, kterou dokáže audiokniha ještě lépe odstínit a zvýraznit. Když už jsme se TO rozhodli spustit, tak s plnou parádou. S přípravou scénáře, který měl 1370 stran, jsme začali letos v červnu. Projektem jsme naplno žili přes půl roku a spolupracovalo na něm více než 17 lidí. Jen samotné nahrávání, postprodukce a mix zabralo více než 670 studiových hodin a do tohoto času nepočítám náročnou produkci, desítky hodin redakčních debat nad zpracováním a obsazením, dramaturgii, návrh grafiky a obalu, focení herců a další aktivity. Vymýšleli jsme způsob, jak posluchačům temný příběh co nejlépe naservírovat, jak pro ně připravit výjimečný zážitek, který dojem ze skvělého příběhu ještě umocní, jak nechat TO promluvit z nejintimnější blízkosti přímo do uší… Na takto náročný podnik jsme si dlouho netroufali, ale teď snad nastala ta správná chvíle. TO je bláznivý a nesmírně náročný projekt, díky tomu je ale je svým způsobem podmanivý a je to bezpochyby další mezník v kontextu audioknižního trhu. TO jsme si všichni skutečně odžili a na výsledku je to znát. Sedm skvělých herců, 2 dny, 3 hodiny a 41 minut nepřetržitého napínavého poslechu… TO je výzva.“

 

Šárka Nováková, redaktorka

 

„Kazuo Ishiguro byl můj oblíbený autor už dlouho před Nobelovkou a nejen proto, že jsem trochu anglofil. Soumrak dne je příběhem člověka, který vyrostl v době, jíž považujeme za idylickou - zejména pokud si libujeme v četbě o radovánkách britské aristokracie na venkovských sídlech v meziválečném období nebo sledování Panství Downton - avšak jako součást společenských vrstev, která k uvedené idylce poskytovala servis. Pan Stevens se ovšem rozhodl, že to ve své profesi majordoma dotáhne k dokonalosti, čemuž v podstatě obětoval veškerý, i případný soukromý život. Během jeho ohlédnutí se za službou na panství před 2. světovou válkou si posluchač postupně uvědomuje, o co všechno dokázal tenhle člověk přijít, aniž by si to byl schopen uvědomit. Navíc mluví hlavní postava hlasem Jana Vlasáka, který se do role naprosto úchvatně převtělil, přímo na vás, takže je to opravdu síla.“

 

Příběh služebnice si o audio verzi vysloveně říká, nejen proto, že hlavní hrdinka o svých zážitcích sama vypráví. V románu se totiž dozvíme, že své svědectví nahrála na magnetofonové pásky… My si ho dnes sice můžeme dopřát z jiného média, ale bezprostřednost je stejná – slyšíme křehký a přitom nezlomený hlas výtečné Zuzany Kajnarové coby protagonistky, která líčí události, jež jsou pro nás na jednu stranu nepředstavitelné, ale na druhou stranu si o to silněji uvědomíme, jak snadno se může proměnit společnost žijící zatím v relativně poklidné době doutnající ale množstvím rozporů. Chtěli jsme vizionářský text zpracovat tak, aby posluchačům díky hereckému výkonu naskočila husí kůže a aby její situaci skutečně procítili. A k tomu se nám podařilo získat i bonusovou kapitolu, kterou autorka napsala pouze pro audioverzi, a ještě jsme v ní všichni dostali malé cameo.“ 

 

Tereza Filinová, redaktorka

„Hercule Poirot je moje guilty pleasure, a to nejenom když jsem nemocná. Lukášovi Hlavicovi jsem  naslouchala, jako kdybych neznala zápletku ani rozuzlení Vraždy v Orient expresu... No a ten obal a potisk na CD, s tím si náš grafik skutečně pohrál, člověk se nemůže vynadívat.“ 

 

 

 

Medvědín byl mým prvním setkáním se spisovatelem Fredrikem Backmanem. Při interpretaci Pavla Soukupa slyšíte klouzání bruslí po ledě a narážení hokejistů do mantinelů a dostanete neodbytnou chuť jít bruslit.“ 

 

 

 

 

 

Zlý sen, z něhož se nechcete probudit

Čím nejvíc oslovil PŘÍBĚH SLUŽEBNICE svou interpretku Zuzanu Kajnarovou, která témata v něm byla pro herečku nejpalčivější, jaké bylo setkání s jeho autorkou Margaret Atwoodovou?


Čím Příběh služebnice nejvíc oslovil vás osobně? 

Ten příběh je takový zlý sen. Zároveň se ale z toho snu nechcete probudit, protože vás vlastně zajímá. Když jsem knížku četla, byla jsem vždycky ráda, když jsem ji odložila, protože jsem se zase vrátila do vlastní životní reality a uvědomila si, jak krásně si vlastně žiju. To je na té knize velmi cenné. Jsou v ní jasné odkazy na náboženský fanatismus a na totalitní režimy vůbec, ale pokud si teorie propojíte s nějakým konkrétním příběhem, je to pro vás náhle osobní, skutečnější. Dovedete si to daleko lépe představit, dokážete to prožít. Ze školy sice víte, jak totalitní režimy fungují a že je to hrozné, ale najednou se vás to dotkne. Je to opravdu jak noční můra.

Margaret Atwoodová o své próze sama říká, že to je spekulativní fikce, že si příběh vymyslela, ale že většina věcí, které se v ní stanou, se někdy někomu někde děly...

Postupy, jak se dá s lidmi v totalitním režimu manipulovat, zůstávají stejné. Emigranti, kteří od nás utíkali během komunismu, prožívali tytéž emoce, protože si nemohli nic vzít, museli být nenápadní. Člověk si uvědomí, že se to týkalo generace našich rodičů… Ten román je děsivý, protože v něm jsou určité metody a přístupy dohnané do úplných důsledků. Je na něm šílené, že to není čirá fabulace – fikce je pouze ten příběh. Margaret Atwoodová je mistr situace. Hlavní hrdinku neváhá postavit do úplných extrémů. Představa toho, co se jí děje, je děsivá, zejména když máte děti. Zároveň ale píše nesmírně poutavě, takže vás to zajímá. Čtete zlý sen, ze kterého když se probudíte, tak si oddychnete si a jdete vařit nebo nakoupit a je vám vlastně úplně dobře. Ale pak vás to zase nutí se k příběhu vrátit a doprožít si ho. Je to opravdu velmi silný román.

Autorka román psala v 80. letech, kdy mířila na puritány a na katolicismus, ale dnes se její text víc spojuje s islámem, popřípadě s nástupem populistických ideologů k moci. Je pro vás jeho vyznění stále aktuální?

Mám pocit, že tu hrozbu vnímám. Když nastupoval k moci Hitler, málokdo si uvědomoval, co to může znamenat. Lidé s ním prostě šli, protože jim po válce dával naději. Člověk ten zlom nepozná, když přichází, je to plíživé. To Příběh služebnice dobře ukazuje. Je úplně jedno, jestli je to Hitler nebo jiný panák, jehož hodnoty jsou netolerantní, extrémní, vyhraněné, v tom je vždycky nebezpečí. Na druhou stranu společnost k „jednoduchým řešením“ tíhne, protože svoboda s sebou nese obrovská rizika. Když se otevřený a tolerantní člověk setká s fanatikem, těžko najdou společnou řeč. Pokud si určité věci nebudeme uvědomovat a nebudeme si je připomínat a vzdělávat se, velmi rychle se může stát, že se společnost upne k něčemu, co by za jiných podmínek bylo nepřijatelné, a to zejména v období krize nebo v atmosféře strachu z teroristických útoků. Člověk nevidí, že to přichází: jen vám řeknou, že tohle už nesmíte a že je třeba na čas dodržovat určitá omezení… A vy si dál žijete, nemáte pocit, že zažíváte zlomový dějinný okamžik, prostě pokračujete v každodenním životě, a najednou jste v tom až po uši. Tohle mě na tom příběhu nijak nepřekvapilo, protože si uvědomuji, že se to může stát velmi snadno.

Vnímala jste i feministické vyznění románu? Totalitní režim je v něm velmi patriarchální a ženám bere dokonce i právo na vlastní tělo.

Feministické vyznění jsem si uvědomovala, ale třeba tohle téma se mi silně spojovalo s islámem, kde jsou práva žen také velmi omezená. Vnímám, že se to v naší společnosti děje, že to není nic, co by se nás už teď netýkalo. Když člověku omezíte svobodu, tak se to projeví někde jinde – ať už jde o svobodu mužsko/ženského principu, nebo modro/hnědých očí.

Jak jste jako matka vnímala to, že hlavní hrdinku odtrhnou od vlastního dítěte?

Ta představa musí být samozřejmě hrozná pro každého, protože všichni cítíme, jak bolavé by to bylo. To je tak hrozné, až je to vlastně nepředstavitelné. Ještě když máte sama malé děti, najednou si uvědomíte, jaký by to byl pocit, kdyby vám je vzali – pro vás už život vlastně skončil, ale ještě musíte prožívat další hrůzy… 

Když jste Příběh služebnice četla, přistupovala jste k románu už s tím, že ho budete vyprávět za hlavní hrdinku? Říkala jste si už při čtení, že tohle bude zajímavé, tohle těžké…

Místy se mi to stávalo, ale většinou mě román strhl a četla jsem ho jako normální čtenář. Ale pak nastávaly momenty, kdy jsem si říkala: „Jo, tohle je dobré, tohle je akční.“ Ale i naopak jsem na začátku vnímala, že má román trochu pomalý rozjezd, že bude práce pro mě s režisérkou těch prvních sedmdesát stran, kdy se hodně popisuje stávající situace a okolnosti, ale i emoce, pocity beznaděje, v nichž se hrdinka utápí, interpretovat tak, aby se do toho posluchač co nejdřív a co nejlépe ponořil. Chvilku trvá, než do toho světa proniknete. Ale pak se to rozjede, začnete se víc dozvídat o konkrétní situaci té holky – co to je za dům, co to je za lidi, kteří ji obklopují a jaké jsou tam vazby. Velmi překvapivý je i závěr, jak autorka úplně změní formu vyprávění. Ve chvíli, kdy to je emotivně úplně nejsilnější, kdy už jste s hrdinkou naprosto sžití a čekáte, jak to dopadne… Je to hodně silné.

Jaké pocity ve vás ten závěr vzbudil?

Je zvláštní, že v sobě asi máme nějakou obecnou touhu po happy endu. Aspoň já to tak mám. Přestože vím, že když to skončí dobře, budu si říkat, že to je banální, ale stejně si ten šťastný konec vnitřně přeju. Zkrátka chci, aby to dobře dopadlo, protože protagonistu začnu mít ráda… U Příběhu služebnice jsem hrdince hrozně přála, aby se z toho dostala, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, že by to bylo naivní a otřepané. Autorka však s tímhle očekáváním výtečně pracuje, bavilo mě, jak to svým závěrem celé posunula a jak je to chytře napsané.

Měla jste vyloženě nějakou scénu, na jejíž načítání jste těšila?

Není to vysloveně dramatický text, kdy si člověk říká: „To bude hrozné, až budu hrát tu těžkou scénu oplodňování nebo znásilnění.“ Díky tomu, že Margaret Atwoodová tyhle scény popisuje věcně, protože jde o líčení něčeho, co už se stalo, poskytuje nejen čtenáři či posluchači, ale i mně jako herečce určitý odstup. Ty emoce sice prožíváte, ale neprožíváte je aktuálně, nýbrž zpětně. Tenhle odstup vás chrání v tom, že už je to za vlastně vámi. Stejně jako hrdinka to vyprávíte s odstupem, jako „to jsem prožila“. 

Možná i proto je to tak vhodný román pro audio zpracování…

I herecky je to nový rozměr. Je něco jiného hrát, co se vám právě teď děje, tedy hrát „pomoc, on mě znásilňuje“, a něco jiného je hrát „on mě tenkrát znásilnil“. I pro herce je to mnohovrstevnatější. Může ztvárnit, co postava zažila tenkrát, a navíc i hledisko, jakým se na to dívá teď. 

Jak jste tedy k textu s režisérkou přistupovaly?

Režisérka si lépe uvědomuje všechna úskalí textu, takže může navigovat třeba: „Zkusme být trochu rychlejší, pojďme přes ty popisné scény rychleji…“ Protože můžete popisovat stůl dlouze a s emocí, anebo ho můžete popsat věcně a jít dál. Jitka Škápíková zvolila spíš věcný styl, protože ten text s sebou už emoce nese, není třeba je tam vkládat a příliš hrát to, o čem mluvím. Ten příběh je strohý a bolavý tím, jak je syrový. Ale pak jsou tam chvíle, kdy si můžete dovolit v hereckém projevu zpomalit nebo naopak čtení natáhnout a prožít ho… Nechceme hrát akční příběh – počítáme s tím, že posluchač si audioknihu pustí a chce si ji užít a dát jí potřebný čas. 

Jak se připravujete na četbu ve studiu? 

Text mám vždycky dopředu přečtený, abych s ním byla obeznámená. U mě to funguje tak, že když pak ve studiu čtu, pokud cítím, že se zadrhnu, tak už díky tomu poznám, co je špatně a lépe se opravím. Když je věta dlouhá, nepomůže vám si ji doma připravit, protože to neudržíte v hlavě. Ale když takovou větu na pět řádků čtete ve studiu, navíc vřazenou do kontextu ostatních vět, v nějaké emoci a v půlce se zaseknete, tak si řeknete: „Jasně, já už vím, pojďme to vzít znova.“ Už víte, co tou větou chcete říct. 

Když pak čtete román nahlas, všímáte si více specifického stylu autora?

Když čtete jen očima a zajímá vás třeba právě děj, tak to hltáte rychle a občas se na něco zaměříte. Jako čtenář si očima volíte, čemu dáte důležitost a na co se soustředíte méně. Také záleží, jak kdo čte – někdo vnímá každé slovo, jiný to spíš prolétne. Ale jako herec musíte vyslovit všechno, musíte to hrozně poctivě říct. Margaret Atwoodová kombinuje úplně krátké a strohé informace s větami na sedm řádků. Není to úplně nejjednodušší text, který jsem kdy četla, ale o to má zajímavější styl. Láme citovost a strohost.

Podle knihy vznikl seriál, viděla jste ho?

Já vlastně hrozně nerada vidím filmovou adaptaci textu, který si chci přečíst, natož když ho mám nějak ztvárnit. Filmy jako takové mě baví, ale nemám ráda, když se nejdřív podívám na film a pak mám číst knížku. Sebere mi to tu radost. A mnohdy dokonce ani nemám ráda, když si něco přečtu, a pak bych to měla vidět zahrané. Při četbě nebo poslechu audioknihy si uděláte vlastní představu a obrázky ve vaší mysli někdy nejsou úplně v konkrétních barvách, ale pak když vidíte stejný příběh zfilmovaný, vezme vám to vlastní vizi a nacpe vám to tu filmovou, a už si potom nejste zpětně schopni tu svoji vybavit. Ale ze zvědavosti se na seriál možná stejně podívám, ještě si nejsem úplně jistá. 

Jaký jste měla pocit ze setkání s Margaret Atwoodovou?

Autorku jsem si předem nijak nepředstavovala, takže mě nepřekvapila. Jenom mě udivilo, že to je starší dáma – tipovala jsem ji mladší, kolem padesáti. Nicméně má takové chytré oči a působí tak moudře, že vás umí prohlédnout. Něčím mi připomněla Květu Fialovou, ale možná to bylo jen tím, jsem ke Květě měla blízko, hrála jsem s ní v divadle. Vybavila se mi i souvislost s Příběhem služebnice, kterého jsem byla ještě plná, protože jsem knihu krátce před tím dočetla, když jsem se připravovala na nahrávání audioknihy. Všechno se mi hezky spojilo, ten obraz jako by zapadl. Až při setkání s ní jsem se dozvěděla, že toho napsala skutečně hodně, takže mám samozřejmě zálusk na její další knížky.

 

Více

Zvláštní oscilace uvnitř i vně

Jak se Janu Vlasákovi podařilo převtělit do upjatého majordoma Stevense, který se natolik obětoval své práci, že možná "propásl svůj život"? A jaké vlastně je, vytvořit tak silnou postavu jenom hlasem?


Čím vám připadala zajímavá postava majordoma Stevense, vypravěče Soumraku dne?

Je to neobvyklý osud člověka, který se naprosto odevzdá. Pro odevzdání mám pochopení, protože když člověk dělá divadlo, musí se mu také v jistém smyslu odevzdat. Princip toho, že se někdo „dá do služeb“, mi tedy není cizí. Román to ale ukazuje v krajní poloze úplného vzdání se sebe sama, všech tužeb i nároků –jediná ambice zůstává v dosažení dokonalosti. Což je ujeté, protože dokonalosti dosáhnout nelze. Stevens se celou dobu pokouší dosáhnout absolutna, naprosté bezchybnosti a až na konci své cesty zjistí, že kvůli tomu prošvihl celý život a ničeho stejně nedosáhl. Nakolik byla jeho snaha absurdní, zjistí až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě. Nesmyslnost neustálé preciznosti a akurátnosti mu pomůže nahlédnout člověk s podobným zaměstnáním, ale se šťastnější náturou. Stevens tedy nakonec dostane jistou možnost prozřít, ale bohužel je to přece jen takové „poleno“… Snažil jsem se ho samozřejmě pochopit a herecky jít s ním, ale ta postava už je natolik zařazená ve své škatulce, že z ní vlastně není schopná vystoupit.

Ten příběh je vlastně nesmírně tragický…

Je to velká tragédie. Když si Stevens uvědomí, že prošvihl lásku, ačkoli stála vedle něj… V básni Jen jedenkrát o podobné situaci pěkně píše Petr Bezruč: „… sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy více se nevrátí.“ Přesně to se stalo i protagonistovi Soumraku dne. Vedle něj žila osoba, která ho milovala a usilovala o to, aby prokoukl. Strašlivá a zároveň úžasná je i scéna, kdy podlomenému zdraví podléhá Stevensův otec, který býval také majordomem. Jenže Stevensův pán má zrovna v domě velkou společnost, což znamená spoustu povinností. A tak zatímco hlavní hrdina nosí buřty a šampáňo cizím lidem, nahoře v patře mu umírá táta. Ale on se zapře a pracuje a je na to hrdý. To je opravdová hrůza.

Hlavní hrdina si dokonce ani nedovolí mít názor na jednání svého zaměstnavatele.

Nebudeme prozrazovat, o co přesně jde, ale takové věci se v Anglii samozřejmě děly, vyšší vrstvy s tou ideologií koketovaly… Tady nastane i konflikt se ženou, která by ho bývala mohla milovat, která mu říká: „Vy jste se snad zbláznil? Copak nevidíte, co se tady děje, jací lidé sem jezdí?“ A Stevens na to reaguje: „Ne, ne, to jsou hosté mého pána a mojí povinností je být loajální.“

Jak jste v projevu majordoma s režisérem pracovali s tím, že je takový upjatý, škrobený? 

To já vlastně nevím. Pokud mě k tomu text navede, tak to tam je, a když ne, tak mi holt režisér řekl, že to není ono, a zkusili jsme to znovu. Je to zvláštní, člověk to při interpretaci nějakým koncem slyší a orientuje se, ale zase se na to nelze soustředit příliš. Nastává podivná schizofrenie – aby to bylo živé, musíte být uvnitř situace, ale aby to bylo dobré, musíte být také vně. Takže je to taková oscilace mezi dvěma polohami.

Narazili jste někdy s režisérem na něco, o čem jste diskutovali, na co jste měli odlišný názor?

Někdy ano. Já pokaždé vypěním a mám pocit, že pokud to nehraju špatně, tak nechci slyšet žádné námitky, protože mívám docela jasno v tom, jak ten text cítím a vnímám. Ale vždycky se brzy dohodneme. 

 

 

Více

OneHotBook na Knihexu

Tenhle předvánoční literární festival a knižní "malotrh" je už naší pravidelnou štací, kam tentokrát povezeme spoustu úžasných novinek ještě žhavých z výroby...


Další kolo naší oblíbené akce pro setkávání s posluchači Knihex 7½ se koná druhý adventní víkend opět v prostoru Studia Alta (U Výstaviště 21, Praha). My s sebou budeme krom dobré nálady mít také spoustu novinek, které vycházejí právě teď, nebo dorazí na místo zcela čerstvě vylisované a vytištěné. A na co nového se můžete těšit? Na velikánské pěticédéčkové TO, úžasně ilustrovaný NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, na dychtivě očekávaný PŘÍBĚH SLUŽEBNICE (který má oproti knize ještě kapitolu navíc, jíž autorka napsala přímo pro audioknihu), na škorpící se americkou patoložku s čínským detektivem v SÁLU SMRTI či na SHAKESPEARA v podání Renáty Fučíkové a spousty herců... Navíc u nás bude platit obvyklá "akční" sleva 25 %, která se bude týkat i všech zmíněných novinek a nebude chybět nabídka ke 2 audioknihám zakoupeným na CD + 1 audiokniha ke stažení zdarma (na výběr ze 14 bonusových audioknih).

Budeme se na vás těšit v sobotu a neděli 9. a 10. prosince vždy od 10 do 20 hodin, nedočkaví, že konečně opustíme nahrávací studio či blikající redakční monitory a vydáme se mezi lidi, pro které to všechno děláme. A vám se budou audioknížky hodin nejen jako dárky, ale i ke všem těm činnostem, které příprava na vánoční svátky zpravidla obnáší. Všechno se totiž lépe zvládá, pokud s úklidem vypomůže Hercule Poirot, přidá-li se k pečení perníčků Služebnice, jestliže stromeček přizdobí také Átrej poletující na Falkovi a když dárky zabalíte spolu s Klubem smolařů a s výzdobou poradí třeba v Zahradnictví.