Svět knihy 2019

Blíží se každoroční festival literatury na pražském výstavišti, takže jsme pro vás nachystali spoustu novinek a bohatý program.

 
Náš stánek najdete na stejném místě jako předchozí roky pod číslem L207 a nebude chybět sleva 25 % na veškerou naši produkci či oblíbená akce 2 audioknihy na CD + 1 ke stažení zdarma. Navíc jsme dali dohromady také zajímavý program s našimi herci i spisovateli a pokřtíme čerstvé audio přírůstky. A na co se můžete od čtvrtka 9. do neděle 12. května na Světě knihy 2019 těšit?
 

PÁTEK 10. května 2019
13 – 13.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audiokniha roku 2018
Asociace vydavatelů audioknih představí vítěze šestého ročníku soutěže o nejlepší audioknihu roku, a to v deseti kategoriích. Chybět nebude herec Jan Vlasák za ansámbl hlavní cenou ověnčené audioknihy Terror ani její režisér Hynek Pekárek a na místě bude samozřejmě i Petr Čtvrtníček, jehož interpretační výkon zajistil audioknize Český ráj prvenství v kategorii Nejlepší jednohlasá audiokniha. Besedu moderuje Denisa Novotná.
 
 
SOBOTA 11. května 2019
10.30 – 10.50
Stánek L207 – Levé křídlo
TICHÉ ROKY autogramiáda
Nechte si podepsat audioknižní novinku její autorkou Alenou Mornštajnovou a interpretkou Klárou Suchou.
 
11–11.50
LITERÁRNÍ SÁL – Levé křídlo
Hlasitý křest audioknihy TICHÉ ROKY
Nový román Tiché roky vyšel čerstvě jako kniha i audiokniha. O vzniku jeho zvukové podoby pohovoří herečka Klára Suchá a režisérka Jitka Škápíková, autorka Alena Mornštajnová zase prozradí, jak se jí poslouchal vlastní příběh. Společně pak audioknihu také slavnostně pokřtí.
 
11.30–12.00
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Hledání pokladu se SPRÁVNOU PĚTKOU
Oblíbená dobrodružná dětská série vychází jako audiokniha a s jejím prvním dílem Správná pětka na ostrově pokladů se budete moci seznámit naživo. Zábavné dobrodružství pro děti bude kočírovat herečka Michaela Maurerová a spolu s oceněnou zvukařkou audioknihy Karolínou Škápíkovou i s redaktorkou Terezou Filinovou možná objevíte opravdický poklad!
 
16–16.50
SÁL FANTASY & SCI-FI – Pravé křídlo
Audioknihy budoucnosti
Jak se točí fantastické audioknihy ve vydavatelství OneHotBook, v čem se bude pokračovat a co se chystá nového? Jak se do projektů lákají zajímaví herci a které tituly jsou největšími srdcovkami pro redaktory a režiséry? A kdy konečně vyjde další Mycelium? Zeptejte se tvůrčího týmu (redaktorka Šárka Jančíková, režisérka Jitka Škápíková a další), který vám předpoví audioknižní budoucnost.

16.30–17.30
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Detektivové na dovolené
Co se stane, když komisař Maigret opustí Paříž a Hercule Poirot se vydá k moři? Ale ani bratr Cadfael na zaslouženém odpočinku nezahálí. Potrapte své šedé buňky mozkové a přijďte si poslechnout, jak vznikaly audioknihy Maigret na dovolené, Zlo pod sluncem a Zázrak svaté Winifredy se slovutnými detektivy v hlavních rolích. Prozradí vám to herci Lukáš Hlavica, Jan Vlasák a Pavel Soukup i režiséři Michal Bureš a Hynek Pekárek.
 
 
NEDĚLE 12. května 2019
12–13.00
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Kdyby zdi mohly vyprávět
Příběh vily Tugendhat se letos dočkal filmového, ale i audioknižního zpracování. Česká historie očima britského autora Simona Mawera se k uším posluchačů dostává v podobě audioknih Skleněný pokoj a Pražské jaro. O tom, jak vznikaly, s publikem pohovoří Milena Steinmasslová, Robert Hájek, Jan Teplý a režisérka Jitka Škápíková.
 
 
 
Jak je vidno už z našeho PROGRAMU, na literárním festivalu a veletrhu SVĚT KNIHY představíme spoustu novinek, které budou na místě již k dostání. Jedná se o tyto tituly:
 

Ceny AUDIOKNIHA ROKU 2018 ovládl TERROR

Máme velkou radost, že naše tituly obhájily své místo v každoročním audioknižním klání a obdržely celkem 5 ocenění včetně ceny nejprestižnější.


Ve středu 24. dubna 2019 odpoledne byly vyhlášeny ceny Audiokniha roku 2018 udělované porotou pod záštitou Asociace vydavatelů audioknih (AVA) nejlepším titulům předcházejícího roku. Slavnostní vyhlášení vítězů již šestého ročníku proběhlo v pražském kině Atlas a programem provedl moderátor Jan Kovařík. Vydavatelství OneHotBook získalo letos nejvíce nominací, měli jsme tedy mnoho želízek v ohni a byli jsme hodně napnutí – nakonec jsme obdrželi celkem 5 ocenění včetně "hlavní"ceny ABSOLUTNÍ VÍTĚZ.
 

O nejlepších audioknihách roku 2018 rozhodovala osmnáctičlenná odborná porota, která v čele s recenzentem a popularizátorem audioknih Jakubem Horákem vybírala nominace z 94 přihlášených audioknih od 22 vydavatelů.
Jako v předchozích ročnících i letos rozhodla o nejlepším audioknižním obalu v kategorii Nejlepší obal asociace Syba, mj. vyhlašovatel soutěže Obal roku. Získala ho výpravná audiokniha Povídání o pejskovi a kočičce, v níž oblíbené pohádky dvou titulních postav vyprávějí herci Dejvického divadla v čele s „pejskem“ Jaroslavem Pleslem, Veronikou Khek Kubařovou jako kočičkou a Ivanem Trojanem coby vypravěčem. Místo Čapkových všeobecně známých obrázků doprovodily audioknihu ilustrace výtvarného dua Tomski&Polanski, kteří svou aktuální verzi pojali jako poctu autorovi, a s jejichž obrázky konceptuálně pracoval náš "dvorní grafik" Jindřich Loučka. „Byla to naprosto výjimečná spolupráce s báječným kolektivem herců Dejvického divadla a myslím, že výsledek pobaví malé i velké posluchače,“ prohlásila o audioknize režisérka Jitka Škápíková.
Stejný titul zabodoval i v kategorii Nejlepší zvukový design, který uděluje speciální porota, jíž zaštiťuje Fakulta zvukové tvorby HAMU. Cenu převzala zvukařka Karolína Škápíková, která neskrývala své nadšení a překvapení.
 

V kategorii Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba získala prvenství audioknižní verze novely Český ráj, jejíž „rozmluvy ze sauny“ bravurně zprostředkoval Petr Čtvrtníček. „Když jsem pana Čtvrtníčka slyšel, řekl jsem si: Jo, jo, jo, ty vole, to je přesně ono! Kdyby z toho měl být snad jednou film nebo seriál, musel by jedním z těch chlapů být. Je to skvěle načtené, interpret nádherně podtrhl tragikomičnost těch mých postav. Řezal jsem se smíchy, když jsem to slyšel,“ prohlásil autor prózy Jaroslav Rudiš, jehož pocity pravděpodobně sdílela i porota.
 

V kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba i v kategorii Absolutní vítěz exceloval velkolepý, šestatřicetihodinový audioknižní projekt Terror, sugestivní román Dana Simmonse v režii Hynka Pekárka, v němž tragický příběh ztracené námořní výpravy střídavě vypráví 11 jejích účastníků, jejichž partů se zhostili Martin Stránský, Vladislav Beneš, David Novotný, Ivan Lupták, Jan Vlasák, Robert Mikluš, Petr Jeništa a další. „Je to náš zatím největší audioknižní projekt s jedenácti herci vybranými tak, aby co nejvěrněji zhmotnili představu o naturelu postav. Posluchač se ocitá mezi námořníky, nahlíží přes rameno kapitánům, asistuje u rutinní činnosti posádky, prodírá se nehostinným ledovým polem, mrzne, strádá, bojí se a vymýšlí plán na přežití,“ uvedl ředitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař. A režisér Hynek Pekárek jej stručně doplnil: „Je to síla!“
 
 
Jistým způsobem nás potěšilo i to, že naše audioknížky, které nedosáhly na prvenství, se k němu už blížily hodně těsně. V kategoriích jako Nejlepší interpret se na druhé místo dostal Jaroslav Plesl (Na západní frontě klid) a na třetí pozici se umístil Martin Stránský (Terror). V kategorii Nejlepší audiokniha pro děti a mládež se na druhou pozici vyšplhal titul Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema a třetí Nejlepší jednohlasou četbou se stala nahrávka Stín kapradiny. Na třetí místo se v kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba dostal i náš bestseller Hana a v sekci Mluvené slovo mimo kategorie byly třetí Příběhy Staré dámy. A ve výběru za Nejlepší design byly vítězi v patách Malé ženy, které ilustrovala Maria Makeeva. Přehled všech oceněných včetně obsazení druhých a třetích míst najdete na www.audiokniharoku.cz.
 
 

Poslouchat vlastní text...

Jak se zážitek z audioknižní verze románu TICHÉ ROKY zamlouval jeho autorce?


Román TICHÉ ROKY Aleny Mornštajnové vychází zároveň jako kniha i coby audiokniha. Co nám o svých dojmech z audioknižní verze prozradila sama spisovatelka?

"K práci na knize patří i korektury. Autor je odsouzen číst svou knihu stále dokola a snažit se za pomoci redaktora vyhledat a odstranit veškeré nedokonalosti a případné nesrovnalosti. Když šly Tiché roky konečně do tiskárny, ulevilo se mi a měla jsem pocit, že znám text knihy nazpaměť.
Zároveň s knihou tentokrát vychází i audiokniha. Jakmile byla načtena, vydavatelství mě požádalo, abych si Tiché roky poslechla a zhodnotila, jak se mi zpracování líbí. Moje první myšlenka byla: Zase? Mám poslouchat text, který jsem sama napsala a který znám skoro zpaměti?
A pak jsem si pustila prolog, první kapitolu a druhou… a hlasy interpretů mě vtáhly do děje a okouzlily natolik, že jsem si audioknihu poslechla celou.
Klára Suchá dodala Bohdaně křehkost a zranitelnost, stala se jejím vnitřním hlasem a naprosto přesně vystihla pocity, které jsem dívce přisoudila. Miroslav Hanuš v roli vševědoucího vypravěče dokázal v každé větě rozpoznat to správné slovo, na které je třeba položit důraz, aby posluchač pochopil Svatoplukovy prožitky a motivace. Oba hlasy k sobě ladí, doplňují se a vyvolávají potřebu poslouchat dál. Oběma interpretům děkuji, že postavám Tichých roků vtiskli duši."

 

Více

Stvořit hlasem představu

Jaká je audiokniha DNA, první díl nové islandské detektivní série, prozradila v rozhovoru její interpretka Klára Cibulková.


Jak se vám detektivka DNA líbila?

Přečetla jsem ji jedním dechem, když jsem byla o Vánocích na horách. Je to napínavé a musím říct, že jsem se i trošku bála. Severské detektivky mám ráda, protože tamní autoři se s tím moc nepářou. Když byla před lety hitem trilogie Stiega Larssona, byla jsem do toho úplně zamilovaná a knížky jsem přelouskala během jedněch prázdnin. DNA mi jeho detektivky trošku připomněla, hlavně tím, jak je konstruovaná. Nejsou tam potoky krve, není to přehnaně akční, ale příběh má v sobě temný spodní proud. Skryté běsy, které si člověk nejprve neumí vysvětlit, ale jak se v příběhu dostává dál, nachází různé indicie. A řešení je pak překvapivé. Je to trochu psycho. Celou dobu pod kůží tušíte, že je na tom něco divného.
 
Co vás v příběhu zaujalo osobně?
 
Na začátku je prolog, v němž jsou rozděleni tři osiřelí sourozenci, takže tušíte, že od toho se bude zápletka nějak odvíjet. Je tu naznačena spousta věcí, ale přesto mi pak poměrně dlouho trvalo, než mi začal docházet celkový obraz. Osobně mě oslovil právě motiv kořenů případu, které sahají až do dětství, což se pak odráží i průběžně ve faktu, že hlavní svědkyní je malá holčička. Zaujalo mě zpracování tématu, že co si člověk přinese z dětství, to se s ním může táhnout celý život a může to mít i extrémní následky.
 
A co vás při četbě nejvíc bavilo?
 
Bavilo mě, že v textu je hodně dialogů, které utvářejí postavy lépe než jejich popis. Místo toho, aby autorka vysvětlovala, že je někdo takový nebo makový, raději staví protagonisty do vypovídajících dialogů a situací. Najednou o těch lidech víte víc a lépe se to i čte – je to víc konfrontační, akčnější a pro interpreta zábavnější.
 
Připadala vám islandská detektivka něčím jiná než skandinávské krimi obecně?
 
Když jsem se dozvěděla, že budu číst islandskou detektivku, vzpomněla jsem si na islandské pohádky, které jsem četla jako dítě a které jsou strašně kruté, ještě drsnější než norské pohádky nebo Andersen. Jsou hodně temné, což mi teď potvrdil i můj syn, když je četl. Zároveň se mi to na nich líbí, mám pocit, že je s tím spojený i jiný způsob myšlení, přímější přístup a způsob života. Myslím, že to je i geografií Islandu – mají tam prostě takové celkově drsnější prostředí. Každopádně způsob provedení vražd v audioknize DNA je drsný, nechutný a krutý.
 
Zmiňovala jste, že jste dlouho nevěděla, kdo vraždí. Čím to podle vás je?
 
V průběhu jsem začala tušit, že ten, na koho se míří, to nebude. Měla jsem svoje tipy, ale je pravda, že rozuzlení jsem nečekala. Pak už indicie začaly houstnout, až jsem si říkala: Že by? Ale konec pro mě byl stejně překvapivý. Bavilo mě, jak autorka člověka nenápadně odvádí od těch kolejí, po kterých na první dobrou jede.
 
S kým jste se při četbě příběhu měla coby interpretka tendenci nejvíce ztotožňovat?
 
Celou dobu jsem „šla“ vlastně s ústřední dvojicí vyšetřovatelů a ještě s malou Margret. Člověk se na ně napojí víc, protože jsou to kladní hrdinové, kteří odkrývají stopy a tak i příběh a vraha. Navíc je mezi nimi i lidské spojení, protože k sobě inklinují – ať už jde o Freyju a Margret, nebo o komplikovaný vztah mezi Freyjou a Huldarem. Zaujalo mě, jak se v příběhu pracuje s Margret, bavilo mě sledovat, jakým způsobem funguje myšlení dítěte a jak je třeba postupovat, když je nutné od něj získat informace, které jsou cenné pro vyšetřování.
 
Jak byste popsala hlavní dvojici – detektiva Huldara a psycholožku Freyju?
 
U Huldara mi připadal sympatický jistý sklon k sebeironii. Není to žádný macho, spíš typ spravedlivého chlápka, ale když přijde na lámání chleba, dokáže být velmi nekompromisní, i ostrý. S Freyjou měli kdysi vztah na jednu noc, jenže se pak ani přes vzájemné sympatie nekontaktovali, protože Huldar lhal o své identitě. Teď se potkali v nepříznivé situaci, která jim nedovoluje rozvíjet nějaké city, ale jsou spolu nuceni spolupracovat a přes práci se k sobě pomalu dostávají blíž.
 
Odlišovali jste je nějak hlasově?
 
Snažila jsem se, aby byli oba zapamatovatelní. A aby jinak zněla malá Margret – nejenom hlasem, ale i v tónu, aby se do něj a do způsobu artikulace promítla její povaha.
 
Co pro vás bylo při četbě ve studiu nejnáročnější?
 
Asi koncentrace. Natáčení je dlouhé, není to hodina dvě v rádiu nebo jen jedna role, ale vyprávíte celý příběh a všechny postavy. Text si musíte dopředu důkladně připravit a musíte mít všechno rozmyšlené, abyste se v tom orientovali, protože ve studiu už na to není čas. Tam je naopak důležité se soustředit na sdělení a artikulaci, aby to bylo přenosné – aby si vyprávěný text posluchač dokázal představit. To znamená, že i já si to musím představit a hlasem tu svoji představu – ten obraz – stvořit, aby to pak fungovalo i pro posluchače. Nejde jenom o to, že něco přečtete, ale musíte při tom formovat danou situaci, být v ní a vydržet to čtyři hodiny. Překvapilo mě, jak moc je to vyčerpávající.
 
Jak jste se na natáčení připravovala?
 
Text jsem si přečetla předem a připravila si ho, ale je také důležité být dobře vyspaná a v pohodě. Do textu si dělám poznámky, odlišuji si postavy, některé situace a také jsem se musela naučit vyslovovat islandská jména…
 
Na co se tedy mohou posluchači těšit?
 
Na napětí a příběh, o kterém na začátku nemusejí tušit, nakolik se týká událostí z prologu. Líbilo se mi, že vyprávění začíná tím, co se stalo v minulosti, a skončí tím, že to zkrátka nezačalo úplně dobře. Minulost ovlivňuje celý příběh, takže je překvapivé, co všechno může způsobit špatný start. Dlouho mi nešlo do hlavy, jak je to celé propojené, dokonce jsem se v textu vracela a znovu si prolog přečetla, ale autorka je zkrátka tak rafinovaná, že se to vyjevuje až průběžně. V textu jsou nenápadné indicie, které člověk pochopí až zpětně.
 
Posloucháte audioknihy?
 
Moc ráda. Miluju rozhlasové hry, které poslouchám hlavně v autě a s dětmi. Audioknihy máme na delší cesty, rozhlasové hry třeba jen na hodinu, na dvě. Já mám pak tendenci i delší audioknihy poslouchat v kuse – když je člověk nemocný nebo je na dovolené a má na poslech čas, je to podle mého úplně skvělé.
 
Více

Jsem rád, že můžu být kouzelníkem

Hudebník a herec Jan Maxián si při nahrávání audioknihy KOUZELNÍCI Z PRADÁVNA připomněl, jaké je to být dítětem. V rozhovoru pak prozrazuje, v čem tkví magie nových příběhů spisovatelky Cressidy Cowell.


Jak se vám příběh pro děti Kouzelníci z pradávna líbil?

Je to neuvěřitelné vyprávění, vstup do světa kouzelníků a válečníků, brána do země, kde kouzlit bylo dříve běžné. Je na něm skvělé, že si díky němu člověk uvědomí, jak se dá kouzlit v dnešní době i mimo fantasy pohádky. Že velké kouzlo, které dokáže učarovat spoustě lidí, může být i dobrá vůle udělat něco správně a pořádně. Kromě toho je to silný příběh o přátelství, pravdě, o neutuchající potřebě objevovat svět, radovat se ze života, poznávat nové lidi a o uvědomění si, že rodiče to s námi většinou myslí dobře, i když to tak třeba nevypadá.
 
Co je na něm pro vás nejvíc magické?
 
Někdy se v příběhu hovoří o magii, ale přitom jde třeba o kouzlo osobnosti, že má člověk určité charisma, a toho druhého zaujme. Postavy se ptají: „Jakou magií to vládne?“ Ale přitom je to jen o upřímnosti dotyčného, o jeho radosti ze života a schopnosti přenést to nadšení i na ostatní. Padne tam i nádherná věta: „Ničit umí každý. Kouzla bychom měli používat k tomu, abychom tvořili. Jsme tvorové a to je od slova tvořit. Když člověk tvoří, tak kouzlí, protože vytváří něco nového.“ Jestli to tak je, tak jsem moc rád, že si můžu užívat své kouzlení a že se můžu tu a tam nazývat kouzelníkem.
 
Znal jste předchozí tvorbu autorky Cressidy Cowell? Čím vás její psaní oslovilo?
 
Jsem nadšen z nádherné obrazotvornosti, z toho, jak si užívá popisy situací, z její tvorby jsem doslova odvázaný. Umí úžasně vtáhnout do děje. Z pohledu vypravěče mám pocit, že jsem v jejím světě přítomen. Už před sebou úplně vidím ten film, který by mohl být na základě jejího příběhu natočen – a vidím ho vymalovaný velmi silnými konturami. Obdivuji její vypravěčské schopnosti i způsob, jakým dokáže dovysvětlit věci, které se na první pohled mohou třeba zdát přes čáru. Všechno nakonec sedí a do příběhu to patří.

Bude podle vás bavit i dospělé, kteří ho pustí svým dětem?
 
Mě to baví velmi a to bych se snad mohl považovat za dospělého, i když si říkám, jestli nejsem spíš dospělým dítětem. Na druhou stranu si myslím, že každý člověk je dítětem, jen někdo delší a někdo kratší dobu, a nikdo z nás by na to neměl zapomínat. U této audioknížky si na to každý velmi dobře vzpomene.
 
Jak jste s režisérkou pracovali s humorem, aby vtipné hlášky a momenty hezky vyzněly?
 
V audioknize je spousta přímých řečí. Každá z těch postav věci říká a dělá po svém, a tak jsme se s režisérkou rozhodli, že je všechny odlišíme i hlasově. Už jich máme přes třicet, možná i víc. Řekli jsme si třeba: „Jo, to je tenhlecten, co mu spadl šutr na nos mezi dva přední zuby a jazyk se zúžil jen na tři milimetry, a má trošku německý přízvuk.“ A bylo to dané. Ale nevytváříme karikatury, naším cílem bylo, aby se posluchač v příběhu a dialozích orientoval. Někdy jsou samozřejmě změny hlasů výraznější, jenže humor negeneruje okázalá snaha, ale moment, kdy se skutečně dostanete do dané situace. V tu chvíli to funguje. Interpret sám humor nevytváří, ten tam už je – vypravěč se jen musí ponořit do konkrétní situace a ten vtip potom vyplyne přirozeně. Myslím si, že je zbytečné tlačit na pilu a dělat něco naschvál, abych na cosi upozornil, protože pak to ztrácí své kouzlo. Jako když zkoušíte vysvětlovat vtip – tomu už se nikdo nezasměje.
 
Jak byste charakterizoval hlavní dva hrdiny?
 
Zar je nepoučitelný, ale v průběhu vyprávění ponaučený kluk, který se stává čím dál moudřejším, získává lišáctví a nadhled. Čára je zpočátku zbrklá holka s nedostatkem sebevědomí, ale s  cílem o to jasnějším a s přesvědčením, že když bude dělat věci správně, tak všechno dobře dopadne. A jak se ukáže, něco pravdy na tom je.
 
Je pro vás četba pro děti v něčem jiná než četba pro dospělé?
 
Vlastně ne. Já od svých osmi let hrál loutkové divadlo „s velkejma“ a pokračoval jsem v tom ještě na konzervatoři, kdy už jsem studoval herectví. Takže jsem pro děti hrál. A v poslední době natáčím různé dětské pořady v televizi. Mám nejradši, když jde člověk s člověkem – herec s divákem – na rovinu. Protože dítě je také člověk, ne nějaký zvláštní malý tvor. Samozřejmě existují témata, která jsou hůře pochopitelná, protože dítě ještě nemá tolik zkušeností. Ale emotivně, přístupem, otevřeností je to úžasně čistý vztah. Herec se u dětského diváka nebo posluchače nemusí obávat, že by v tom hledal nějaké záludnosti. To třeba dospělý, který už od života dostal párkrát přes čenich, pak k věcem přistupuje se svými domněnkami i nepříjemnými zkušenostmi, a podle toho hodnotí a soudí. U dítěte je nádherná právě čistota přístupu a otevřenost naslouchání. A právě to si u dětského vyprávění užívám, když vím, že na druhé straně bude někdo, kdo mi většinou stoprocentně důvěřuje, a já bych ho nerad zklamal. Chtěl bych tu důvěru naplnit.
 
Jak jste s režisérkou přistupovali k charakteristice jednotlivých postav pomocí jejich projevu?
 
Můj přístup je v mnohém ovlivněný animovanými filmy, na kterých se hodně podílím na různých úrovních produkce či postprodukce. Časem jsem ovšem zjistil, že ty postavičky už jsou samy o sobě animované dost – není většinou potřeba hlasem animovat víc. Bývala doba, kdy se všechno okázale předvádělo, de facto se deklamovalo – dělalo se „něco jako“ –, ale za poslední léta je i v těchto animovaných příbězích znát spíš tendence k civilnosti, pravdivosti a přirozenosti. V audioknize samozřejmě není snadné odlišit velké množství postav tak, aby byly všechny civilní. Uslyšíte spoustu figurek, které kdybyste zaslechli mluvit na ulici, buď se začnete smát, nebo se jim raději obrovským obloukem vyhnete. Takže to není vždycky úplně přirozený projev, ale zase jsme s režisérkou Jitkou Škápíkovou udělali všechno pro to, aby použité prostředky měly své opodstatnění, svůj důvod, svou pravdivost v jednání. Když tedy někdo hovoří tak, jako že má evidentně nějakou vadu, tak ve svém výrazu pořád zůstává přirozený. Když mu o něco jde, tak to prostě řekne. Ten příběh byl přímo stvořen pro to, abychom si užívali rozmanitosti a různých barev.
 
Jakou postavu vás hodně bavilo „namlouvat“?
 
Velice mě baví třeba Tulich, který na to, aby řekl jednu větu, někdy potřebuje velké penzum času. Jedno slovo dokáže roztáhnout i na půl minuty, a ten jeho nepravidelný rytmus hovoru je nádherný. Napůl je takový opožděný, napůl zní, jako by byl opilý nebo zdrogovaný, ale přitom má sebejistý projev. Je v tom nádherná peripetie a člověk vůbec neví, co si o něm má myslet. Když jsem tvořil ten hlas, někdy jsem se sám sobě divil, co to vlastně dělám a kdo to je. Prostě se tak přede mnou zhmotňoval.
 
Co pro vás znamená četba audioknih ve srovnání s ostatní hereckou prací?
 
Je to úžasná disciplína, kdy se člověku musí podařit vtěsnat i situaci jako takovou jen do hlasu. Verbální informaci musí doplnit i o ostatní aspekty, které mohou posluchači nabídnout i rozpoložení dané osoby a její určení ve vytyčeném prostoru. Nemyslím tím popis prostředí, ale navozování emocí a vjemů, které by ve filmu zařídil obraz nebo střih. Audiokniha pro mě není čtení, ale umělecký počin, zážitek, přednes. Posluchač si může postavu představovat díky tomu, jakým způsobem ji herec verbálně ztvárňuje. To je na tom nádherné. Když někteří herci vyprávějí, před posluchačem se ty postavy najednou objevují jako živé. Na mě to tak funguje, když poslouchám audioknihy na cestách, tak doufám, že to bude zabírat i na posluchače Kouzelníků z pradávna.
 
Jak se na nahrávání ve studiu připravujete?
 
Záleží jak kdy. U této audioknihy jsem se v některých částech nechával překvapovat, protože se nechávám rád unášet příběhem. Jak je to četba pro děti, tak je tam všechno poměrně jasně vysvětlené. Nejde o to, že by se tam něco odehrávalo jen iluzorně, aby pak čtenář nebo posluchač zjistil, že všechno je jinak, a že herec měl tedy posluchače celou dobu nenápadně navádět k tomu, aby to pochopil. Takový příběh tu nemáme. Tady je všechno řečeno na rovinu. Rád posluchači předávám i to zjištění nebo pocit, které sám v ten moment zažívám. V ten moment nejsem učitel, co předává něco žákovi, ale dostáváme se na stejnou úroveň. Vlastně to prožívám s nimi a ten příběh objevujeme společně. Ale samozřejmě bylo třeba nachystat si hlasy jednotlivých postaviček a pak si hlídat dodržování jejich projevu. Naštěstí mě jistila také paní režisérka.
 
Posloucháte vy sám audioknihy?
 
Já jsem doma vyrostl na spoustě desek. Potom jsem z audiokazet i CDček poslouchal vyprávění Wericha, Horníčka, Voskovce nebo třeba ze Semaforu… Moje první kazety nebyly písničky jako u většiny mých vrstevníků, ale pohádky, takže jsem už od dětství znal O stříbrném talířku a zlatém jablíčku, Andersena a jiné. Audioknihy mám obecně spojené s cestováním. Zjišťuji, že mi velmi vyhovují v situacích, kdy někam daleko cestuji sám, například za hranice. Tak si jejich poslech užívám nejvíc.
 
Více

Nejčastější výmluvy těch, kteří ještě neposlouchají audioknihy

S novým rokem přichází čas, který je vhodný k tomu, abychom se přestali vymlouvat a zkusili něco nového. Třeba poslouchání audioknih.


Přiznáváme se dobrovolně máme rádi audioknihy a k tématu se tedy nestavíme zcela nezaujatě. Ale máme rádi i knihy. (A také e-knihy. A hudbu a filmy, výtvarné umění a design a spoustu dalších věcí.) Někdy tudíž máme pocit, že by si audioknihy mohl náramně užít i někdo, kdo je ještě neposlouchá. A občas se nám stane, že vyslechneme jeho důvod a připadá nám (nadšencům) spíš jako výmluva, proč se nezabývat něčím, co ještě nezkoušel, nebo to sice prubnul, ale napoprvé to třeba zrovna nějak nesedlo. S jakými "výmluvami" se setkáváme nejčastěji a co na ně odpovídáme?


Já si radši čtu

Kdybychom dostali korunu pokaždé, když tuhle větu slyšíme, asi bychom za vybranou částku už natočili další audioknihu. Co my na to? Inu, my si také rádi čteme. (Kdybychom nebyli milovníci literatury, tak bychom asi nepracovali v audioknižním vydavatelství, že. ;)) První krok při vydávání audioknih totiž je: přečíst knihu (a být z ní tak nadšení, že ji toužíme natočit jako audioknihu). Každý z nás je tedy vášnivý čtenář. Čteme si v posteli před spaním, čteme si na gauči ve chvílích volna, čteme si na lavičce v parku, čteme si v kavárně u cappuccina, čteme si v dopravních prostředcích, na zastávkách, ve frontách na cokoli, zkrátka kde se dá. Ale to nám nestačí. My si chceme číst i ve chvílích, kdy to tak docela nejde. Kdy naše tělo sice možná vyvíjí nějakou činnost, ale mozek chce číst! Chceme si číst, když vaříme, když jdeme na procházku, když musíme něco uklidit, když řídíme auto, když si kreslíme, nebo něco vyrábíme, když potřebujeme vymalovat stěnu, okopat či vyplít zahrádku, když děláme jakoukoli manuální, nebo třeba i rutinní činnost, nebo když nás jen obyčejně bolí unavené oči… Ale protože jsme dosud nedospěli k tomu, abychom si jako slavný matematik John von Neumann četli za volantem (měl prý docela hodně nehod), tak si necháváme předčítat. Od těch nejlepších herců. A proto posloucháme audioknihy! (Kdybychom totiž náhodou někdy vezli autem Jiřího Dvořáka, asi ho nepřinutíme, aby nám celou cestu četl. Ale v nahrávacím studiu to dělá zcela dobrovolně.)
 

Nemám na to čas

Vyhradíte si hodinku nebo dvě, uložíte se do ušáku, nařídíte rodině či spolubydlícím, aby vás v určený čas neobtěžovali, a zapnete přehrávač… Tak to je sice pěkná představa a jsou tací, kterým se daří ji naplnit. Jsou i jiní, kteří si za podobných podmínek budou spíše číst knihu. Kouzlo audioknih je ale také v tom, že na ně nepotřebujete mít čas. Využijete prostě minuty a hodiny, které máte poschovávané v jiných činnostech, jimž se tak jako tak musíte věnovat: půlhodinovou (nebo i delší) cestu autem do práce, vaření večeře pro celou rodinu, žehlení mačkavých svršků, kondiční běhání, venčení psa, pečení koláče, utírání prachu (dál si dosaďte vlastní povinnosti). Za týden najednou naposloucháte několikahodinovou audioknihu jako nic, užijete si bravurně vyprávěný příběh, k jehož četbě jste se třeba delší dobu nemohli dostat. A možná zjistíte, že při poslouchání něčeho zajímavého je i to umývání oken tak nějak snesitelnější. Takže dokonce, i když četba herců z nahrávky trvá celkově déle, než když si čtete sami v duchu (vyslovit větu nahlas zabere více času, než ji přelétnout očima), ve svém "schovaném čase" pravděpodobně doposloucháte audioknihu dříve, než byste si přečetli knihu, na níž si musíte svůj prostor vyšetřit.
 

Vždycky u nich usnu

Pěkně se zachumlat do pelechu, zmáčknout tlačítko PLAY a nechat se unášet… do říše snů. Pokud používáte audioknihy jako „pohádku na dobrou noc“, proč ne. Ale jestliže byste se raději dozvěděli, kdo je vrah, nebo kam že zmizela hrdinova femme fatale, ještě než odpadnete, asi vás tenhle efekt zrovna nepotěší. Jenže když se po vyčerpávajícím dni večer unaveni svalíte do postele, dost pravděpodobně vytuhnete i nad knihou, natož s audioknihou. Jestliže však literaturu nepovažujete za uspávadlo, dopřávejte si audioknihy i při jiných příležitostech. A pokud jste četli předchozí odstavce, máte už určitě i představu při jakých.
 

Nedokážu se na ně soustředit

Ale no tak. Většinu informací, jichž se vám dostává, nevstřebáváte pouze zrakem, ale z podstatné části sluchem. Už ve škole šlo o to, co učitel vykládá (přečíst jste si koneckonců mohli dané učivo i sami doma). Někteří mají výhodu, že už jako děti poslouchali desky, kazety či cédéčka s pohádkami, nebo rozhlasové hry a dramatizace z rádia, takže jsou na vstřebávání literatury ušima zvyklí (to jsou pravděpodobně všichni vaši kamarádi, kteří audioknihy odjakživa poslouchají a pořád vám říkají, jak jsou super). Pokud vás tahle fáze minula, nevadí. I číst jste se museli jako malí naučit, včetně toho, že je při této činnosti nutné soustředit svou pozornost výhradně na text před vámi a ponořit se do něj. Stačí si prostě vštípit koncentraci na danou věc (auditivní vjem) a zvyknout si na to. Začněte třeba tím, že si pustíte něco, co vás obzvlášť zajímá, nebo je to hodně napínavé. Pozornost se pak na daném vyprávění udrží téměř "sama".
A jak to souzní s radami, které jsme vám dávali v textu výše – zejména pokud máte pocit, že neumíte dělat „víc věcí naráz“? Jak se soustředit na detektivku, když se snažíte nespálit jídlo a neuříznout si při krájení prst? Postup je stejný – trénujte. Pusťte si nejprve něco krátkého, co vás opravdu upoutá. A když vám náhodou myšlenky utečou k tomu, jakou směs koření nejlépe přidat, není nic snazšího, než přehrávání vrátit o pár minut nazpátek. Čím častěji budete poslouchat, tím méně se vám to bude stávat, váš mozek je totiž dost velký přeborník na to, aby dokázal kořenit i poslouchat.
 

Musím se věnovat své rodině

Pospolitost je potřeba, aby se člověk pro samou literaturu zcela neizoloval od okolního světa a svých bližních, s nimiž čas trávit chceme, protože je máme rádi. Audiokniha vám ale na rozdíl od knížky umožňuje zážitek s ostatními sdílet a navíc „v přímém přenosu“. Ať už si pustíte s dětmi pohádku a uděláte si kakao, protože venku prší, když vám doma vypnuli proud, pokud jsou ratolesti nemocné nebo řádí cestou v autě na dovolenou či když je chcete přimět k úklidu pokojíčku – důležité je, že daný příběh můžete zažívat společně. A nemusí jít jenom o pohádku pro potomky. Můžete se svou drahou polovičkou při poslechu audioknihy třeba kuchtit složité recepty nebo rekonstruovat byt. A pak si ještě popovídat o tom, jak román na kterého z vás působil a co koho zaujalo. Vždyť kdy se vám naposledy poštěstilo, že jste četli oba naráz stejnou knihu a mohli ji spolu náležitě „probrat“?
 

Vadí mi konkrétní hlas a interpretace

Jsou tací, kteří trvají na tom, že hlas patřící příběhu by měl být jedině ten, který zazní v jejich vlastní hlavě. Chápeme to. Vážně. Když vám při četbě knihy promlouvá v mysli Karel Roden, ale audioknihu vypráví Martin Stránský, člověk si na to musí chvilku zvykat. Navíc uznáváme, že audiokniha je už v jistém smyslu interpretace příběhu. Doplňující hudbou vyvolá určitou náladu, režie vede narátora k jistému typu hereckého výkonu, interpret dodává důrazy a naléhavost na některá místa, kde byste je třeba při vlastní četbě nevnímali. Tohle ale považujeme spíš za výhodu než nevýhodu audioknih, za jejich přidanou hodnotu, která rozehraje i tóny, jež z textu netryskají tak živě. U knížky, která je psaná specifickým či osobitým jazykem, vám může stylistika občas unikat, pokud jste zvědaví hlavně na děj a jak to bude dál. Herec ale vysloví nahlas každé písmenko, každou slabiku a přiměje vás zaznamenat, co je ve větách daného autora neobvyklého a originálního.
Pro toho, kdo trvá na tom, že první čtení musí být jen a jen jeho vlastní, máme jiné doporučení: Zkusili jste někdy poslouchat příběh, který jste už četli? (My to vzhledem k povaze naší práce děláme samozřejmě docela často – nejprve si přečteme knížku, rozhodneme se z ní udělat audioknihu a tu po zpracování posloucháme.) Zdá se vám to jako ztráta času – poslouchat něco, co už máte přečtené? Tak schválně: Jak dobře si pamatujete nějakou prózu, kterou jste přelouskali před pěti, deseti či více lety? Možná specifickou náladu a hlavní zápletku? Jména hlavních postav? A co tahle jejich jiskrné dialogy? Filosofická dilemata vedlejších figur? Dějové odbočky, které trefně charakterizovaly určitý detail? Zvláštní způsob, kterým autor zacházel s příslovci? Ale protože knížek je mnoho a času není neomezeně, nechtěli jste se do té bichle pouštět znovu, když už je přečtená? Zkuste to s audioknihou (v čase, který máte poschovávaný v jiných činnostech, viz výše). Možná se vám nejen oživí ty nejkouzelnější pasáže, které jste už zapomněli, ale třeba se vám otevře i jiný pohled na protagonisty, které jste při vlastní četbě nemohli ani vystát, avšak v podání ostřílených herců pro jejich ambivalentní postoje a složitou situaci najdete jisté pochopení. A přiměje vás to o literárním díle, které jste už považovali za známé a uzavřené, přemýšlet zase jinak. Zkrátka vás to obohatí. A to vždycky stojí za to.
 

Dal jsem do toho všechno, co jsem měl

Interpret audioknihy STRÁŽE! STRÁŽE! a hlas celé linie ankh-morporské Městské hlídky vypráví o svém dlouholetém vztahu k pratchettovkám i o tom, proč byla pro něj tahle práce splněný sen.


Kdy jste se poprvé setkal s dílem Terryho Pratchetta?

K pratchettovkám mám dlouhodobě vztah, protože už kdysi mi moje maminka, velká čtenářka, přinesla Barvu kouzel. Byla to od pohledu bláznivá knížka s bláznivým obalem, malinký paperback, který nic nesliboval dopředu, ale já jsem se do něj začetl a od první druhé stránky jsem se do textu zamiloval. Hodně lidí vnímá Pratchettovy příběhy jako „lehkou“ literaturu, ale on byl velmi chytrý a do tohoto zdánlivě pohádkového příběhu pro dospělé dokázal – aspoň pro mě – nakombinovat neuvěřitelně důležité věci a ještě je zabalil do humorného příběhu. Jeho texty ani on se neberou úplně vážně. U nás se k tomu ještě přidal kongeniální překlad Jana Kantůrka, což je velmi podstatná přidaná hodnota. Pratchettovky mě zkrátka chytly od první stránky a pak už jsem programově vyhledával, kdy vyjdou další. Dneska mám ty knížky doma všechny a na tom, že jsem dal dohromady kompletní sbírku, si zakládám. Mám i všechny ostatní Pratchettovy prózy, ale Zeměplochu podle mě nic netrumfne.
 
Vy jste se sám „přihlásil do služby“, když jsme ve vydavatelství vybírali interprety do další z linií zeměplošské série…

Když jsem se od Martina Pilaře z OneHotBook dozvěděl, že chce vydávat pratchettovky jako audioknížky, po hodně dlouhé době jsem si doslova řekl o práci, protože to je pro mě – co se týče titulu – další splněný sen. Zase tolik audioknih jsem popravdě nenačetl, ale vždycky jsem si říkal, že mám obrovské štěstí na tituly, ačkoli jsem si je nikdy nevybíral sám, přišly ke mně samy. Ovšem tohle už asi nic nepřekoná. Je to vskutku splněný sen.
 
Zeměplošské příběhy se rozvíjejí do několika linií s různými hlavními postavami, které se pak napříč celou sérií různě kříží a potkávají. Máte svoji oblíbenou?
 
Svého času to byly asi Čarodějky, ale vlastně to takhle říct nedokážu. Tím, že jsem sérii přečetl celou, vnímám Zeměplochu komplexněji a přes daný příběh čtu i ty ostatní.

Co vás na pratchettovkách nejvíc baví?

Příběhy Terryho Pratchetta by mohly na první pohled působit jako na jedno přečtení a zahození. Pokud bychom ale vyndali výtisky jeho knížek z mojí knihovny, uvidíte, že všechny mají oslí uši, jsou šestkrát, sedmkrát, desetkrát přečtené a stále v tématu lidského chování aktuální. A v tom já cítím sílu autora, ačkoli jeho knihy všichni – a jeho by to nejspíš pobavilo – budou vždycky vnímat jako lehkou a oddechovou literaturu. Tou bezesporu jsou, ale je v nich také ukryto hodně moudrého.
 
O čem podle vás a pro vás vypovídá román Stráže! Stráže!, který vyprávíte v audioknize?
 
Román Stráže! Stráže! vyšel už skoro před třiceti lety, ale znova mě přesvědčuje, jak moc je stále aktuální, až to práská dveřmi, jak říkal můj dědeček. Sice se odehrává na imaginární planetě, kterou na zádech nese želva, funguje tam magie a kouzla, zdánlivě je to středověk, kdy do města přiletí drak… Ale na tomhle pohádkovém až dětském půdorysu se Terry Pratchett vyjadřuje k lidství jako takovému. Zeměplochu čtu jako jednu velkou grotesku, jako alegorii na naši Zemi, na nás jako na lidi. Draka tam přivolá člověk, který přemýšlí ve stylu: „Všichni chtějí dobít svět s těmi nejchytřejšími a nejschopnějšími lidmi, ale já si vezmu ty nejukřivděnější, nejponíženější, nejobyčejnější, kteří si připadají celoživotně zneužití, kteří nikdy ničeho nedosáhli, kteří si vždycky jenom řeknou, co by dělali, kdyby měli možnost, ale zůstávají sedět na zadku.“ Vezme tyhle lidi a řekne: „Tohle je síla. Těmhle lidem dám pocit moci a oni mne vynesou na vrchol.“ Pak přiletí drak a obyvatelé města si během chvilky zvyknou na to, že je to vlastně dobré, že obluda je přece v podstatě ochrání. Jednou za měsíc sice sežere nějakou tu pannu, ale když zrovna oni nemají dceru, proč by jim to mělo vadit. Klasická situace dnešních dnů. A to je to, co mě na Pratchettovi zajímá a co mě k němu znova a znova vrací.
 
Jak jste s režisérem Hynkem Pekárkem vymýšleli hlasovou charakteristiku jednotlivých postav?
 
Načítání téhle audioknihy pro mě bylo zatím asi nejtěžší, právě protože ten příběh znám jako čtenář už z dřívějška. Jakmile jsem si ale text vzal s vědomím toho, že ho budu číst nahlas, objevily se záludnosti a problémy spojené s velkým množstvím poměrně specifických postav. Ten příběh je hodně zalidněný a k tomu velmi výraznými figurami, značná část vyprávění je navíc dialogická – a tedy dvě či více postav hovoří, přičemž v jejich rozhovoru jsou nejen skryté jednotlivé pointy, ale ještě se díky němu i posouvá děj. Takže bylo od začátku jasné, že postavy nemůžou postupně vznikat, že jejich zařazení a charakterizace musí být zřetelná ihned od jejich vstupu na scénu.
 
Z čeho jste při hledání „hlasů“ vycházeli?
 
Terry Pratchett je výborný v tom, že postavy poměrně trefně charakterizuje – někdy dvěma větami, někdy celým odstavcem, někdy charakteristiku postupně přidává. Když se tedy člověk začte a ví, co hledá, může hrdiny snadno profilovat; nicméně hlas je nutné vymyslet od začátku. Snažil jsem se tedy vycházet z toho, co o postavách napsal sám autor, jehož příměry jsou vtipně geniální.
 
Připravoval jste se tedy na natáčení nějak jinak než obvykle?
 
Větší přípravu jsem ještě žádné jiné audioknížce asi nevěnoval. Třeba při přípravě Knih džunglí, kde bylo taky hodně postav, jsem už pracoval s pastelkami, ale to ještě nebylo nic proti Strážím. Měl jsem asi přes dvacet různých barev, kterými jsem si podtrhával dialogické části, aby mi při čtení bylo jasné, která postava právě mluví. Terry Pratchett často pracuje s uvozovkami, s vloženými větami… Jsem moc rád, že jsem si „barvičky“ předtím vyzkoušel, protože tady se ukazuje, že to je dobrá cesta, aspoň pro mě. Kromě toho, že barva postavu odliší, tak pokud vyberete správný odstín, zároveň ji i charakterizuje. Takhle pečlivou přípravu jsem si dělal už měsíc dopředu. Na dovolenou jsem si prostě vzal barevné tužky a štos těch tři sta osmdesáti stran a připravoval jsem si dopředu především hlasový projev jednotlivých postav. Ty figury musí být skutečně velmi charakteristické – je to až takové komiksové ztvárnění. Postavy jsou opravdu výrazné, jsou to syté barvy. Na tom jsem se snažil pracovat.
 
Dokázal byste popsat, jak některé z postav mluví?
 
Kapitán Elánius je pro mě Clint Eastwood, když hrál policajty – sebeironický, cynický, omlácený chlap. Dokonce jsem si chtěl v době nahrávání pustit nějaké Eastwoodovy filmy, ale pak jsem si říkal, že lepší bude spíš můj pocit z tohoto „klasika žánru“ než jeho přesná nápodoba. Nováček Karotka, to je takový Mirek Dušín Zeměplochy, je to ryzí charakter, upřímnost a pravda a láska. Pak je tam Fred Tračník a Noby Nóblhóch, což jsou neskutečné figury, ale zároveň poměrně přesně popsané. U Tračníka to bylo jednodušší, je vylíčený jako udýchaný, tlustý chlap, věčně zpocený. Ale u Nobyho jsem dlouho hledal, nemohl jsem najít ten správný klíč. Sám Terry Pratchett ho popisuje jako indiferentního tvora, vůbec se neví, jestli je mu tři sta nebo dvacet let. Je to neskutečná mrcha, ale není zlý. Autor ho popisuje jako věčného kuřáka, s vajgly za uchem, který kouří neustále, tudíž vlastně mluví pouze jedním koutkem úst – což byl nakonec ten drobný detail, z něhož jsem vycházel a do kterého jsem se snažil dostat všechnu vyčůranost a prapodivnost toho chlapíka, který pořád překvapuje.
 
A jak jste si poradili se Smrtěm?
 
S tím asi bude vždycky problém – Pratchett má nádherné přirovnání, například že mluví, jako když se přibouchne víko rodinné hrobky, jako když se rozpadne hvězda, jako ozvěna ve vaší hlavě. Takže pro mne těžký, dlouhý hlas bez emoce. Dlouho jsme řešili, jestli přistoupíme k nějakému zvukovému efektu a hlas upravíme, ale připadalo nám to škoda právě proto, že v audioknize by měl posluchač dostat prostor i pro vlastní představu. To je na audioknihách podle mě skoro nejkrásnější, ale zároveň nejtěžší – interpretovat, ale nevstoupit do toho zase tak výrazně, abychom neomezovali fantazii publika. Není to dramatizace, je to četba.
 
Coby čtenář k pratchettovek jste k audioknize přistoupil o to zodpovědněji…
 
Samozřejmě si uvědomuji obrovské riziko, že lidé, kteří Pratchettovo dílo detailně znají, si jednotlivé hlasy představují jinak. Popravdě ani já postavy nikdy předtím neslyšel nahlas – když si příběh čtete potichu, hlasy se vám v hlavě nějak rozeznívají a jsou každý jiný, ale když ho máte zhmotnit hlasem, tak se ukazuje, že to není tak snadné. Snad tedy nenaruším znalcům jejich představu. Vzal jsem všechny svoje zkušenosti, všechno, co jsem měl, a to jsem do čtení vložil, protože bych si moc přál, aby audiokniha fungovala tak, jak pro mě vždycky fungovaly Pratchettovy knížky.
 
Více

Některé věci je lepší nechat na fantazii posluchače…

Ústřední šestice z celkem 11 interpretů audioknihy TERROR - Martin Stránský, David Novotný, Vladislav Beneš, Ivan Lupták, Jan Vlasák a Petr Jeništa - prozrazuje, čím herce příběh ztracené výpravy tolik oslovil.


Co vás v románu Terror nejvíce zaujalo, fascinovalo?  

Martin Stránský: Podle mě to byl strašný masakr. Už jenom když si představím, že jsem dvě zimy zavřený někde, kde není vůbec nic, a navíc s vybavením z devatenáctého století… Divím se, že jich za tu dobu neumřelo víc. Je to vlastně obdivuhodné – všechny podobné objevitelské výpravy v historii jsou z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelné. V současnosti je to v podstatě sranda – když si vezmete kvalitní větrovku a vyrazíte na Mount Everest, pokud budete mít kliku, nic se vám nestane. Ale tenkrát s vlněnými kabáty a třinácti vrstvami, které museli mít na sobě, to muselo být peklo, už jenom co se týče hygieny.

David Novotný: Na začátku se příběh tváří, že je strašně romantický, záslužný, hrdinský a dobrodružný, že výprava objeví novou obchodní cestu, aby si zkrátili trasu zase někam jinam. A potom se po cestě zaseknou, vlastně ztroskotají v ledu. Samozřejmě tuší, že k tomu může dojít, ale doufají, že se jim to nestane. Bylo to takové „hurá, hurá“, všichni si mysleli, že uspějí. A potom najednou skončí uprostřed ničeho… 

Vladislav Beneš: Když jsem byl malý kluk, hltal jsem knížky o severu, o Aljašce, o Yukonu, přečetl jsem celého Jamese Olivera Curwooda. K podobným dobrodružným příběhům o objevování zemí, které se většinu času ukrývají v letu, jsem měl skutečně velký vztah. Mým velkým snem tehdy bylo se tam vydat a jet se psím spřežením – aspoň kousek a aspoň chvilku v tom sněhu, v tom tichu a klidu. To mě velmi oslovovalo, protože to bylo tak vzdálené, byla tam čistá příroda a ticho a jenom zvířata. V Terroru mě oslovilo to samé, i když je to jiné, protože tam mě s nimi trošku mrazilo. 

Ivan Lupták: Je to poutavý příběh podle skutečné události, kdy se velká expedice vydá hledat kratší obchodní cestu a uvízne v Arktidě. Je to zajímavé čtení, trochu komplikovanější, není úplně pro každého, ale je to dobré. Podmínky, ve kterých tam přežívají, jsou otřesné a do toho vstupuje tajemná postava Eskymačky, která nemůže mluvit, protože má vyříznutý jazyk, a záhadně mizí a zase se vrací. Moje postava John Irving ji svým způsobem miluje a stará se o ni.

Jan Vlasák: Bylo to moc pěkné čtení, i když drastické. Námořníci jsou několik let uvěznění v lodích zamrzlých v ledové krajině, docházejí jim zásoby, mají halucinace a jsou zesláblí. K tomu setkání s přízraky, fantaziemi a duchy a hrozivým monstrem. Když jsem si představil, že to skutečně proběhlo, opravdu to mnou otřáslo. Ale seriál, který byl podle románu natočený, jsem neviděl – myslím si, že podobné věci je lepší nechat na fantazii posluchače, protože každý má jinou zkušenost a jinou imaginativní výbavu. Buď má něco načteného, nebo má zážitky. Obraz je hrozně určující, ten vám vlastně všechno doslovně vyjeví, až už nezbyde prostor pro hru. Takže audioknihy jsou podle mě v tomhle smyslu bohatší než jakkoli dokonale zpracovaná filmová či televizní adaptace.

Petr Jeništa: Celý příběh jsem znal, i když jsem pak při nahrávání audioknihy četl jenom svoje pasáže, protože jsem viděl seriál. Historické příběhy mám rád a líbí se mi o to víc, když jsou takhle skvěle udělané a úžasně napsané – takže jsem to hltal od první do poslední stránky.
 

Znali jste okolnosti tragické výpravy sira Johna Franklina už před četbou audioknihy? Dohledávali jste si o ní něco?

Martin Stránský: Hodně jsem o tom přemýšlel, ale nezjišťoval jsem si nic. Z tehdejšího hlediska byl jejich postup správný – dneska už si můžeme připadat chytřejší, protože už tam někdo byl, už to známe. Myslím si, že v oceánech nás ještě čeká dost překvapení… Co my víme o tom, co je pod námi?

David Novotný: Kouknul jsem se na ten seriál a pak jsem si lehce googlil, ale víc než je toho v knížce a v seriálu, se člověk stejně nedozví, protože teprve poměrně nedávno, před několika lety, objevili postupně vraky obou lodí. Našly se také nějaké deníky, ale přesto podle mě ještě existuje prostor pro pábení, přimýšlení. 

Vladislav Beneš: Fascinovalo mě, co to člověka tak žene dopředu, pořád něco objevovat, pořád někam strkat čumák. To zkrátka musíte obdivovat.

Jan Vlasák: Z historie jsem pouze věděl, že to je reálný příběh a že výpravu objevili po strašně dlouhé době a docela nedávno. A mimo jiné i podle deníčku, který sepsal právě Thomas Blanky – tedy „moje“ postava –, zrekonstruovali, jak to mohlo vypadat. Mám ale pocit, že Danovi Simmonsovi nešlo ani tak o historickou explikaci, ale spíš o vytvoření zážitku a zachycení zkušenosti z úcty k tomu příběhu. A právě tahle autentičnost té dlouhotrvající nekončící a beznadějné hrůzy a toho, jak se nezadržitelně blíží konec, mě nejvíc oslovila. Není tam skoro žádná naděje. A přesto se klene velikost lidí, kteří dokážou žít s vědomím, že konec bezpochyby přijde, dokážou si pomáhat a držet se nad vodou, i když někdo nemá nohu nebo půl nohy a jsou zesláblí, vyhládlí…

Petr Jeništa: Jelikož se zajímám o historii, o Franklinově výpravě jsem samozřejmě věděl. Stejně jako Scottovu jsem ji měl zapsanou v mysli alespoň v hrubých obrysech, takže při sledování seriálu i čtení románu jsem tak trošku věděl, co se tam bude dít. Ale samozřejmě mě to ponoukalo si ohledně toho dohledávat i další věci, třeba i jen proto, abych si ujasnil, jak moc se fikce drží skutečných událostí.
 

Jak byste charakterizovali „svoji“ postavu? Co jste si na její interpretaci nejvíce užili? 

Martin Stránský: Pro mě je kapitán Francis Crozier předobrazem dobrého velitele. Je to člověk, který umí číst lidi, umí s nimi zacházet a je odvážný a schopný vzít na sebe zodpovědnost – což se dneska už vůbec nenosí. Stejně jako se nenosí čest a hodnoty, které jsou s ní spojené… Charakterově je to člověk, se kterým bych si asi rozuměl – ačkoli má v příběhu i slabší období, ale nakonec se rozhodne postavit realitě a čelit jí. Francis Crozier je přímý, je jasné, co chce, a řekne to na rovinu, nepoužívá žádné kličky, vytáčky. S podobnými lidmi se mně osobně jedná dobře, takový přístup mi sedí.

David Novotný: Bavilo mě, jak je Harry Goodsir jiný než já. Obvykle hraju spíš hromotluky a burany, zatímco on je vzdělaný – jeden z nejvzdělanějších na obou lodích. Je to doktor, ke kterým mám vždycky blízko, a je zvídavý, přívětivý a bytostný humanista, který se do poslední chvíle snaží věci zkoumat přírodovědně a medicínsky. Na tu výpravu jel především poznat lední medvědy i jejich chování a ještě kvůli tomu, že bude užitečný i jako lékař. Je to chirurg, takže v příběhu i pitvá. Je jiný než ti ostatní chlapi, ale dobrodružná duše je v něm taky. Nemá zodpovědnost za rodinu, jako mám teď já, protože evidentně žádnou rodinu nemá, takže přebírá zodpovědnost za lidi na lodi. 

Vladislav Beneš: Nejen na kapitánovi Johnu Franklinovi, ale na všech zúčastněných se mi líbí, že v sobě mají něco, co je táhne, aby se vzdali pohodlí – a teď nemyslím jenom nějakého kanape –, neřkuli rodiny, a vydali se něco probádat s nejistým výsledkem. Ale nejistým nejenom v tom smyslu, jestli přijdou na něco nového nebo nepřijdou, ale hlavně jestli to vůbec přežijí. 

Ivan Lupták: John Irving je obyčejný kluk, který se na tu expedici dostal v podstatě náhodou – vydal se na ni z dobrodružných pohnutek a s tím, že až se z expedice vrátí, tak o tom napíše knížku, která ho proslaví. Je to takový mladý floutek, spíš kluk, toužící po dobrodružství, který ztroskotá v mrazu a pak tam několik let přežívá. To muselo být dost strašné. Já osobně nejsem takový dobrodruh ani nejsem mořeplavec. Ztroskotat na několik let v těchto podmínkách, to asi neláká nikoho…

Jan Vlasák: Připadalo mi naprosto fascinující, jak román život Thomase Blankyho postupně devastuje a jak on přes to přese všechno pořád drží. Nejdřív to bylo ještě v pořádku, pak proběhla velká bouřka a vichřice, kdy musel být na palubě i v tom zničujícím čtyřiceti- či padesátistupňovém mrazu, což si ani nedokážeme představit. Jako dítě jsem zažil pětatřicetistupňové mrazy, ale i to bylo šílené, to člověk vydržel tak půlhodinky venku a pak utíkal domů. A když si představíte, že oni byli zabalení jenom v tehdy dostupných oděvech, už to samo o sobě je děsivé. 

Petr Jeništa: Cornelius Hickey je bezskrupulózní ksindl určený k přežití. Takovíto jedinci se vyskytují v jakékoli době a jsou to ti nejživotaschopnější z nás. Hickeyho jsem samozřejmě považoval za nejsympatičtějšího, protože je homosexuální, a zároveň za největšího padoucha, protože žere lidi. A tohle spojení pro mě bylo tak hratelné, že když jsem se dozvěděl, že mám v audioknize ztvárnit právě jeho, tak jsem se na něj velice těšil.
 

Co bylo při přípravě a nahrávání příběhu nejobtížnější? A co vás naopak nejvíc bavilo?

Martin Stránský: Obtížná byla ta velmi rozvitá souvětí, místy to bylo podle mě až moc květnaté. Když máte větu, do které jsou vloženy tři další, tak se v tom ztratíte, i když si to čtete jen v duchu, natož nahlas. Takže znova a vymyslet to nějak, aby ten přesah přes ty tři vložené věty vydržel, a to bylo občas na palici. Asi na to neexistuje žádný recept. Pomáhá snad je to, že když už to nejde, větu hlasem ukončíte a začnete novou. To je jediný způsob, jak se z toho dostat. Ale snažil jsem se to číst tak, jak je to napsané. Ještě jsem měl trošku problém s výslovností některých jmen a názvů.

David Novotný: Pro mě je nejobtížnější, když už čtu tak dlouho, že začínám dělat chyby a vnímám, že to začíná být technicky nedokonalé, ale přesto musím učíst ještě třeba pět stránek. Jsem omezený časem, kdy můžu do studia přijít a ty tři, čtyři hodiny tomu věnovat. Takže ve chvíli, kdy už bych třeba chtěl skončit, musím ještě vydržet a něco přečíst, protože pak už mám málo prostoru na další nahrávání. Jinak se obtížně čtou jména námořníků, kterých je tam požehnaně. Měl jsem tam i úsek, kdy jsem mluvil inuitsky, přepisoval jsem výpověď umírajícího Inuity. Byla to docela sranda, takový kv, kv, kva, timubu… To byl těžký moment, jinak to byla zábava. Stejně jako u každého jiného textu mám radši, když se něco děje, když v něm jsou dialogy a přímé řeči, než když se popisuje, kam dopluli a kolik tam čeho bylo. Nemám rád popisy a vždycky ožiju, když se postavy baví mezi sebou. Líp si to představím.

Vladislav Beneš: Dlouhé věty mi potíže nečinily, protože jsem zvyklý načítat dokumenty, kde jsou dlouhá souvětí, která jsou občas poměrně nesrozumitelná. Ale jak jsem četl jenom ty své pasáže, musel jsem se vždycky znovu zorientovat v ději, jelikož jsem nevěděl, co se mezitím stalo. Nicméně mě to bavilo, protože mám rád sever a obdivuju lidi, co něco podobného dokázali, zvlášť v těch podmínkách a s vybavením, které měli, a šlo jim při tom o život.

Ivan Lupták: V knize jsou komplikovaná souvětí, proto bylo někdy náročné udržet myšlenku a linku. Text se někdy zacyklí a zakudrnatí, takže rozklíčovat, co tím chtěl autor říct a jít po té myšlence, byl občas oříšek.

Jan Vlasák: Obtížný mi připadal překlad, který místy dodržuje syntax originálu, kde jsou dost komplikované věty. Když se snažím zachovat smysl a seřadit ty skládané věty, je to pro češtinu velký problém. Připadá mi lepší to rozsekat na kratší větičky, ale to by zase nezachovalo původní tón. Takže pak bylo obtížné udržet smysl od začátku do konce souvětí dlouhého třeba přes půl stránky.

Petr Jeništa: Já jsem tam vysloveně obtíže nevnímal. Ale bavilo mě, když se Hickey zbaví posledních zbytků svědomí a vládne celému svému oddílu – když se stane Bohem.
 

Jak jste vnímali fantastickou rovinu jinak historického příběhu? Čím pro vás byl onen „tajemný netvor“?

Martin Stránský: Myslím si, že je to trochu psychosomatické. Když najdete trup oddělený od hlavy, tak to pravda bude asi těžko psychosomatické, ale valná většina toho, co tam námořníky pronásleduje, jsou vlastně jejich představy.

David Novotný: Podle mě je duch toho místa. Občas prohlašuju, že planeta se brání, že nás potrestá za to, jak se k ní chováme, takže tohle místo se taky nějakým způsobem bránilo. Ač na duchy nevěřím, věřím ve zvláštní sílu a energii. Tohle je navíc popsané tak, že to záměrně nepůsobí úplně důvěryhodně. Je to nějaká síla, ať si to každý pojmenuje, jak chce, byl to tvor třikrát větší než lední medvěd, zvíře, které je hodně ochotné chodit po dvou… Na duchy nevěřím, ale tady se hodně nabízí interpretace, že to byl duch toho místa, duch zemřelých duší, šamanů, Inuitů, který ochraňuje zbytek té pevninky a jejich způsobu života. Prostě tam řádí něco, čemu námořníci říkají „ta věc z ledu“.

Vladislav Beneš: Když je člověk v nouzi a jeho tělo je v nějakém napětí nebo šoku, může se stát, že z komára udělá velblouda. Stačí vichřice nebo polární záře a fantazie pracuje. V člověku tyhle extrémní podmínky asi mohou vyvolat nějakou fata morgánu. Námořníci tam zůstali uvězněni několik let, sami, v zimě, kolem sebe bílo, umírali… a když potom vidíte nějakou černou tečku, myslíte si, že to je bůhvíco. Nedokážu si představit, že to někdo mohl prožít. Musí to být hrůza.

Jan Vlasák: Mám pocit, že to všechno jsou víceméně halucinace propojené s reálným ledním medvědem, který je hodně dlouho pronásleduje. Podstatná část příběhu je, že nestvůra, která se nejprve objevovala jen ve fantazijních obrazech ve zvláštních polárních zářích, se najednou zhmotní a prolne s reálným medvědem. A jak jejich fantazie pracuje, jak jsou obluzeni hladem, a všechno se zvětšuje, najednou se jim zdá třímetrový, takže se tam neustále prolíná skutečnost s fantazií, až realita přijde a vykoná své.

Petr Jeništa: Mohla by to být i nějaká paralela k určité vnitřní temnotě, která člověka užírá, až ho nakonec sežere. A možná že čistě měsíčná noc je na to ta nejlepší doba. Těšil jsem se na každé zjevení netvora, protože to byla taková mystická vložka, která do toho historického příběhu sice v jistém smyslu tak úplně nepatří, ale jakožto čtenáři, posluchači nebo divákovi se mi tam samozřejmě moc líbil. 
 

Předvánoční OneHotDAY

Vánoce se neúprosně blíží a audiokniha je zkrátka ideální dárek. A tak jsem se rozhodli obdarovat i my vás. V úterý 11. prosince si můžete přímo u nás ve vydavatelství nakoupit až s 50% slevou.


Stavte se za námi 11. 12. odpoledne od 13.00 do 20.00 hodin na adrese Makovského 1334, Praha 6 (přímo u tramvajové zastávky Blatiny), kde si budete moci pořídit předvánoční "podpultovky" vydavatelství OneHotBook. A když OneHotDay, nebude chybět ani RedHotWine neboli svařák a nějaké to cukroví. Zkrátka si s námi přijďte popovídat, dát si něco dobrého, trochu se v předsvátečním stresu uvolnit a my vám rádi poradíme ten nejlepší dárek pro partnera/partnerku, mámu, tátu, ségru, bráchu, děti, tchyni, kohokoli... Za pultem totiž najdete přímo ty největší znalce našich titulů - nás: redaktory, režiséry a možná přijde vypomoci i někdo z herců...
 

Na co se můžete těšit?
 

25% sleva na veškerý sortiment (včetně všech žhavých novinek)

50% sleva na starší tituly

akce 2 + 1 = ke 2 audioknihám na CD + 1 audiokniha z bonusové nabídky ke stažení z portálu Audiolibrix.cz zdarma

• vybrané tituly pouze za 99 Kč

• možnost zakoupit některé audioknihy s autogramem interpretů

zasvěcená doporučení přítomných audioznalců

vánoční balení zakoupených dárků

• lahodné občerstvení

 

My se budeme těšit na vás!

 

K události na Facebooku se můžete přidat >> ZDE

ČESKÝ RÁJ naživo

Po neutuchajícím úspěchu audioknihy ČESKÝ RÁJ jsme pro vás v Divadle Na zábradlí přichystali ojedinělé představení s lehce inscenovaným čtením Rudišových saunových konverzací.


Scénické čtení ve spalujícím žáru strhujících výkonů v županu. 

Premiéra a derniéra v jednom - zkušenost, která se nebude opakovat!
 

účinkují: Petr Čtvrtníček, Jana Plodková, Jiří Vyorálek, Petr Jeništa a Jaroslav Rudiš 

Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem. Potí svoje těla i duše. Nemají jména, jen indiánské přezdívky. Jejich sebestředný svět rámují tragikomické vzpomínky na minulost i nejistota z vlastní budoucnosti. Radost a smutek mezi kapkami vody. Jsou to současní muži, jejichž touhy a sny se soustředí na tajemný svět za vysokou zdí, který možná obývají ženy... Pojďte si k nim přisednout a poslouchejte, o čem si povídají. 
 

Vstupné na tuto neopakovatelnou záležitost činí 290 Kč, nicméně v ceně lístku je:

  • unikátní zážitek, který vám budou všichni závidět, ale nebudou to moci "vidět taky", protože tohle představení je jediné, výjimečné a nebude reprízováno (a počet lístků v prodeji je omezen)
     
  • audiokniha ČESKÝ RÁJ v podání Petra Čtvrtníčka ke každé vstupence (abyste si mohli slyšené znovu a znovu přehrávat i v domácím pohodlí)
     
  • podpis Jaroslava Rudiše – dorazíte-li již hodinu před začátkem představení, v prostoru atria bude k dispozici autor novely Jaroslav Rudiš, který vám podepíše téměř cokoli (jistě ho ovšem potěší, když budete chtít signovat knihu či audioknihu). Autogramiáda proběhne od 18.00 do 18.30, poté se spisovatel přesune do zákulisí, aby se mohl připravit na svou jevištní performanci.
     

Více o představení se dozvíte >> ZDE

K události OneHotFacebooku se můžete přidat >> ZDE

Vstupenky jsou k zakoupení  >> ZDE