Po četbě vždycky skočím jako pstruh

Jak se herci Pavlovi Soukupovi líbily romány MEDVĚDÍN a MY PROTI VÁM, v čem bylo jejich nahrávání nejobtížnější, které postavy si nejvíce oblíbil a jaký má vztah k hokeji?


Znal jste před natáčením audioknih švédského spisovatele Fredrika Backmana?

Ne, ani jsem nejprve nevěděl, jak se to jméno správně čte, v životě jsem o něm předtím neslyšel. Ale protože je mým nejoblíbenějším televizním pořadem Panorama, která běží ráno a v poledne na Sportu, hned jsem si vybavil nápis Medvědín, který se v pořadu vždycky objeví. Jmenuje se tak jedna stanice lanovky nad Špindlem. Nicméně po četbě vždycky skočím jako pstruh, je to pro mě dobrá třpytka. Když jsem se dozvěděl, že to má být knížka ze sportovního prostředí, řekl jsem si „a sakra“, protože s takovou četbou tolik dobrých zkušeností nemám. Na sportovní téma mě naposledy zaujala knížka Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse, pak ještě možná Plná bedna šampaňského Oty Pavla. No a teď mě čekalo překvápko. 

Co vás na nich překvapilo?

Překvapený jsem byl z několika důvodů – protože jsou to nesmírně napínavé příběhy a protože je tam kromě napětí i velký kus pravdy, jsou to příběhy ze života. Když jsem jednou vzal svého syna na Bohemku na fotbal, zhrozil jsem se reakcí publika při zápase – od malých dětí až po dospělé, kteří tam řvali takovým způsobem takové sprosťárny, až jsem si říkal, že už v životě svoje dítě nebudu brát na hokej ani na fotbal. Což se v těchto románech také projevuje, ovšem v jiné v dimenzi. Týká se to třeba reakcí rodičů, kteří vodí děti na kluziště s příšerně zavilou ambicí a investují dětské životy do vlastní existence, aby z toho měli prachy.

Fredrik Backman je spojován především s humorem, co je na těchto tíživějších románech vtipného?

Humoru je v nich hodně – vyvažuje stinné, vážnější polohy. Humor je už i ve větné skladbě, často se míjejí paradoxy, plusy vyvažují mínusy a naopak. Mám šestnáctiletou dceru a při natáčení Medvědína jsem byl v pokušení jí dát příběh okamžitě přečíst, ale pak jsem si řekl, že počkám, až to natočíme, a dal jsem jí až hotovou audioknížku. Rozhodně jsem jí ale doporučil, aby si ji poslechla a teď i tu druhou. Protože se tam odehrává tak dramatická situace, že zaplaťpámbu za to odlehčení. 

Jaký máte vztah k hokeji?

K hokeji jsem znovu zase trochu přičichnul zrovna ve chvíli, kdy jsem načítal román Medvědín. Shodou okolností jsme totiž s divadlem Hybernia měli cestu do Třince, což je město železáren, pak je tam několik domečků a paneláčků a pak obrovský nový stadion, kde jsme hráli. Převlékal jsem se tedy v hokejové šatně, viděl jsem, jak tlustý je hokejový mantinel, po letech jsem si potěžkal hokejový puk a zjistil jsem, že to je v podstatě šutr, který se tváří jako guma, a že dostat tímhle šutrem ve dvousetkilometrové rychlosti asi trochu bolí… Hokejistů jsem si potom začal daleko víc vážit a pojal jsem k nim velkou úctu, protože jsem si vzpomněl, že i já jsem stál na ledě.

Kdy to bylo a při jaké příležitosti?

Když jsem byl v angažmá v Olomouci, kdy nás možná z plezíru pozvali, abychom si zahráli hokej s ligovým mužstvem. Velkoryse nám půjčili dresy a všechno vybavení. A já jsem byl úplně nažhavenej, protože ledová plocha to je pro mě… no nádhera. Zbytek života bych chtěl být ledařem, ale už se k tomu asi nepropracuju. Miluju to žehlení ledu… Plný nadšení jsem vlítnul na prázdnou plochu, dostal jsem hokejku, puk, rozjel jsem se, načež mi ujely nohy, vyrazil jsem si jeden zub, roztrhl jsem si obočí a bylo po srandě. Pak už jsem jel do špitálu a už jsem z toho nic neměl. Takže teď vím, co hokej obnáší, jaké je nebezpečí toho sportu, a vím, že hokejista se po vší té dřině dostane tak na deset minut na led, což mi přijde krutě málo.

Dá se tedy říct, že jste hokejový fanoušek?

Od okupace jsem prožíval hokejové mače s Ruskem, ale teď už se politika z hokeje vytratila… Jsem hokejový nadšenec, akorát že neumím moc bruslit. Takový menší nedostatek, který už nebudu dohánět.

Co se vám na románech líbilo, co vás na nich osobně zaujalo?

Mě zaujala veškerá překvapení, která na mě čekala. Čekal jsem, že budu číst o kariéře nějakého klubu, týmu, nějakého talentovaného hokejisty, ale netušil jsem, jak se to zvrtne a že se to změní takřka v detektivku. Pak jsem předpokládal i jiné vyústění detektivního dramatu. Myslel jsem si, že se tam semele krutá bitka na způsob Steinbeckových Hroznů hněvu, že se téma msty vyvine jiným způsobem. Nicméně jsem spokojený a jsem vděčný vydavatelství OneHotBook, že si mě vybralo a že jsem se mohl chopit i pokračování My proti vám.

Které postavy vám v románech byly nejsympatičtější a čím?

Mně byl v Medvědíně nejsympatičtější skoro šestnáctiletý Amat a ještě sympatičtější jeho matka – svojí obyčejností, prostotou a jednoduchostí. Fatima je imigrantka, která se dostane do švédské společnosti, do té nejnižší vrstvy. Pracuje, je poctivá a pomáhá synovi dostat se mezi jeho vrstevníky, kteří jsou na tom finančně líp. Fatima s Amatem mají úžasný vztah – matka uklízí na zimáku a kluk jí s tím pomáhá a musí kvůli tomu snášet nejrůznější ústrky a posměšky. V pokračování My proti vám mě z nových postav nejvíc zaujal brankář Vidar. Psychopat z výchovného zařízení se schopností nepustit ani gól a se schopností něžně se zamilovat. Tak trpce zamilovat, že přestane životní problémy řešit násilím.

O čem pro vás byl román Medvědín?

Medvědín je pro mě především o sportu, ale taky o životě v malém městě na konci světa i o vztazích na základní škole. A vzhledem k tomu, že jsem celoživotní sportovec – dělal jsem kolektivní sporty a nejvíc házenou –, vím, jak se v tom klubku hráčů proměňují vztahy, jak tam vzniká kamarádšoft pevného jádra, který opovrhuje tím zbytkem. To jsou psychologické hry, které se v románu taky objevují.

A jak se vám na něj teď navazovalo četbou druhého dílu My proti vám?

Musím se přiznat, že jsem si pokračování Medvědína užíval. Jako bych se vrátil do malého švédského městečka žijícího kultem hokeje, mezi staré známé. Mezi grázlíky i hrdiny, kteří ovšem někdy prošli překvapivou proměnou. Opět to není detektivka, ale jako detektivka se příběh četl. A bude se, doufám, jako detektivka i poslouchat. Zase jsem se vrátil do rodiny Anderssonových, k šestnáctiletým kamarádkám na život a na smrt Maye a Aně, a k jedné ze svých nejmilejších postav – hospodské Ramoně. S chutí jsem se pustil do četby, která mě někdy zmáhala silou emocí a situacemi, ze kterých se mi tajil dech. Pokračování zkrátka nezklamalo. Víc neprozradím. Připravil bych posluchače o šok z toho, co na ně v Medvědíně a Hedu čeká.

Co jste si z románů odnesl?

Že nad jakékoliv vítězství a nad jakoukoliv euforii z toho vítězství je cesta k němu, která se ovšem může zvrhnout. Může se pokazit nejrůznější korupcí nebo nemorálním přístupem – když začnete podvádět, lhát, faulovat. Dobrat se vítězství je krásná věc, ale když ho získáte faulem, podloudností a násilím, tak bledne, ztrácí smysl. Ten pohár je najednou jen kus plechu.

Chtěl byste v takovém maloměstě žít?

V takovém maloměstě jsem žil – byl jsem v angažmá v Olomouci a Liberci, což je v podstatě maloměsto, i když honosnější, ale já pokládám i Prahu za nejkrásnější vesnici na světě… V Medvědíně bych nechtěl žít, protože na takovém místě je všechno pod drobnohledem, hrozně se tam drbe, lže, pletichaří a to já nemám rád. Mám rád anonymitu. Mám nejradši Prahu.

Jak se na natáčení audioknih připravujete?

Především si musím přečíst knihu jako celek, abych věděl odkud kam. Pak se připravuju ze dne na den, s tužkou v ruce, abych věděl, co mě může překvapit. Dávám si jenom značky jako: „Bacha, tahle replika je tahle postava…“ Prostě se varuju tužkou. Mám za sebou i dost rozhlasové práce a před mikrofonem jsem potkal velké mistry. Vzpomínám si třeba na Jiřího Adamíru, kterému při četbě text nebyl skoro vidět, co tam měl čárek a vlnovek a smyček a „jánevimčeho“. Nechápu, jak to mohl všechno stihnout sledovat. Já jsem zase ten typ, co má úplně čistý papír. Já si dávám jenom ty „bachy“: tedy „bacha na tohle, tohle, tohle“. Vím, kam text jde, znám obsah a chci překvapovat, ale chci být taky sám překvapený.

Co pro vás bylo při načítání nejtěžší?

Nejtěžší bylo, abych uměl mluvit rychle, protože jsou tam pasáže, kdy jakoby komentuju přímý přenos z hokejového utkání. Snažil jsem se být věrohodný v tom smyslu, že jsem se snažil mluvit tak rychle jako televizní komentátoři, třeba Josef Laufer, Štefan Mašlonka nebo Petr Vichnar. Nešlo to úplně a měl jsem tu výhodu, že v té pasáži nebyla jména cizích hráčů, což by mi jistě dalo strašnou práci, zatímco jim to problémy nedělá.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?

Michala Bureše jsem nejprve poznal v rozhlase. Je znamenitý, a kdykoliv produkce zavolá, že mám pracovat s ním, tak jásám. Při natáčení dbal hlavně na rytmus a na patos, abychom neutrpěli ztráty právě v těch vážných tragických pasážích. Ale zase také hlídal, abychom se jim moc nepoddávali, abychom vyrovnávali hladinu tragédie, která se tam odehraje, a humoru, který s sebou sport taky přináší. Aby byl rytmus proměnlivý, abychom neupadli do letargie, abychom nenudili.

Posloucháte vy sám audioknihy?

Ano, když jezdím na delší trasy. Mám taky rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedou tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.
 

Více

Osobní citová investice

Čím interpreta Igora Bareše oslovil román GENTLEMAN V MOSKVĚ, o čem audiokniha vypráví a jaký je její hlavní hrdina?

 

Jak se vám román Amora Towlese líbil?

Kromě příběhů, které mají filozofický podtext, jako Chatrč nebo Poslední Laponec, jsem pro vydavatelství OneHotBook natáčel hlavně severské detektivky. Tohle je ale nezařaditelný román. Je to pohled šlechtice na události, jež proměnily Rusko v Sovětský svaz, který situaci, do níž se dostal, hodnotí s mírným nadhledem a dění komentuje s jistou dávkou ironie. Současně má ten text v sobě nostalgický nádech, dokáže přenést do minulosti, protože hlavní postava, hrabě Rostov, často vzpomíná na dobu uplynulou tak konkrétně, že to i mně jako interpretovi připomnělo něco osobního. 

Čím vám byla blízká hlavní postava?

Hraběti se v životě přihodí zásadní změna, kdy ho nová moc zavře do domácího vězení v hotelu, s čímž se vyrovnává způsobem, který je vlastní lidem velkého ducha – s grácií, s humorem –, ale to neznamená, že ho to nijak nezasáhne. Je to postava, kterou jen tak nepotkáte, právě kvůli tomu obrovskému rozměru lidství, který se dá možná všeobecně přisoudit aristokracii nebo lidem výše postaveným, což tak tenkrát bezesporu bylo. Ruský mužik patrně nevěděl nic o umění nebo o Francii, to byla výsada vyšších vrstev. Vzdělání se na lidech zkrátka podepisuje. Kdybych se dokázal chovat jako on, byl bych na sebe asi pyšnější, než je na sebe on sám.

V příběhu je spousta vyloženě gurmánských pasáží…

Tohle téma je v románu mírně koloraturní. Hned v první části se dozvíme, že hrabě rozumí jídlu, vínům, stolování, že se vyzná v hudbě, v literatuře, ovládá jazyky… Tyhle exkurzy v textu fungují jako zlehčující momenty, jako protipól toho, co představuje režim a co přijde, když se Rostova něco osobně dotkne. Předzvěst toho, jak román dopadne, je naznačena už na začátku. Takže s napětím sledujeme cestu k finále, které trochu tušíme.

Byla nějaká část, která vás obzvlášť bavila?

Když se hrabě v rámci svého domácího vězení skamarádí s údržbářem hotelu. Tihle dva se poprvé potkají na střeše hotelu, díky šálku kávy a medu začnou vzpomínat na Nižnij Novgorod a místa, kde vyrůstali. V této části jsem byl sám dojat, takže věřím, že to bude stejně působit i na posluchače. To jsou ty návraty do vzpomínek na mládí, kdy se všechno zdálo krásné a veliké, celý život byl před námi. Ale právě změna, která v Rusku nastala, ukázala, že život je boj až do konce a že si nemůžeme myslet, že takhle krásné to bude pořád.

Když vámi text doslova „projde“, vnímáte ho jinak?

Když čtete něco nahlas, tak to musíte přečíst správně – se správnými důrazy, samozřejmě artikulací, ale to je asi záležitost všech interpretů audioknih, že výsledek nesmí být formální, že do toho musíme vnést svoji osobní citovou investici. Také proto se doma nijak zvlášť nepřipravuju. Málokdo mi to věří, ale je to jeden z možných způsobů. Každý máme svoji metodu, jak s textem pracovat nejlépe. Ta moje je pro mě nejlepší, protože když úplně přesně nevím, jak příběh pokračuje dál, a když si ho právě v tu chvíli nad tím textem prožiju, tak se to odrazí v hlase a stejné pocity to vyvolá i u posluchačů. A vždycky je tam se mnou režisér, který má text naprosto v malíčku, takže mě může přesměrovat, kdybych náhodou mířil jinam, než je třeba.

Máte předem připravené, jak budou jednotlivé postavy mluvit?

To zjistíte na prvních deseti stránkách. Tenhle text má výhodu, že v něm zpravidla nemluví čtyři lidi najednou, jsou to většinou dialogy – často je to dialog mezi dospělým mužem a malou holčičkou, kde je to velmi jednoduché. Když spolu mluví dva muži – tak mám nějak uchopeného hraběte a ti ostatní mohou být níž anebo výš. Jde o to, aby byl ten dialog přehledný, aby posluchač věděl, kdo zrovna mluví.

Ani ruská jména nemusíte mít připravená?

S tím nemám problém, hrál jsem Dostojevského, Čechova, Maxima Gorkého… Ty autory znám a jen mě udivuje, že tenhle román napsal Američan. Kontextuálním narážkám také celkem rozumím, nejsou to jenom zmínky, ale i pasáže, které autor rozvádí, takže o ně posluchač nepřijde, ale ani já se s nimi nesetkávám poprvé – znám je od dramaturgů a ze zkušenosti.

Na začátku audioknihy probíhá proces, kde mluví Rostov a jeho žalobci. Natáčeli jste všichni tři spolu?

Natáčel jsem společně s Danielem Bambasem, se kterým má ten dialog největší plochu; Vladislav Beneš pak své repliky natáčel zvlášť. To je jako v dabingu, kde jste u mikrofonu taky sám, a pokud si to přečtete a víte, o čem to je, tak už je věcí režie, aby to do sebe zapadlo.

Co byste vzkázal posluchačům audioknihy?

Myslím si, že by je neměla odradit délka. Sám bych si nedokázal představit, že bych poslouchal šestnáctihodinovou nahrávku, ale když si to posluchači rozparcelují podle sebe, budou mít nádherný zážitek na pokračování. My jsme to natáčeli dvanáct frekvencí, což je asi nejdelší doba, kterou jsem na audioknize strávil. Myslím, že bylo ku prospěchu věci, když jsem přečetl zhruba pětatřicet až čtyřicet stránek za frekvenci. Obzvlášť v tomhle případě jsem nechtěl spěchat, aby to nebylo na úkor kvality, což nechci připustit. Pusťte si kousek, zjistěte, jak autor píše – a pak už se nebudete moct odtrhnout.

Více

Audiokniha na výletě 2018

Máme pro vás opět letní soutěž, v níž vyhrává každý. Vezměte s sebou na prázdniny audioknihu a pořádně její cestu zdokumentujte. A my vám dáme za odměnu další!


Protože léto je čas cestování, dovolených, prázdnin u babičky nebo aspoň víkendů u vody či na horách, a k dlouhým přejezdům i příjemným toulkám podle nás neodmyslitelně patří i audioknihy, již tradičně vyhlašujeme sezonní soutěž AUDIOKNIHA NA VÝLETĚ. Pokud vás při letních aktivitách doprovází také nějaká naše audiokniha, aby vám zpestřila chvíle cestování, čekání či odpočinku, pak svou oblíbenou zvukovou společnici během společných zážitků vyfoťte. Vaše audiokniha se může usalašit v pohodlí rodinného vozu, povalovat se na pláži u moře, může pózovat na zdolaném skalisku, sžívat se s historickými budovami, hovět si na festivalu či se s vámi jen vydat na procházku po lese... Je jedno, jestli bude na CDčku, nebo v přehrávači vašeho mobilu či jiného přístroje. Důležité je to hlavní - chceme si prohlédnout, co s vámi zažila! (Jak vidíte na přiložených obrázcích, my jsme vzali MOKROU RYBU na loďku, REMARQUEA do pole, COGNETTIHO na horskou boudu, MUMÍNKY do ptačí budky a TO* do ústí zděné kanalizace...)

Podmínky jsou jednoduché: Foto audioknihy od vydavatelství OneHotBook "na cestách" stačí do 31. 8. poslat elektronicky na e-mail: redakce@onehotbook.cz.
Hodně rádi budeme, když připojíte ještě větu o tom, že zaslanou fotku smíme uveřejnit na našich sociálních sítích. (O ty nejkrásnější snímky se totiž budeme chtít podělit i s ostatními posluchači.) A ještě víc nás potěšíte, když budete své snímky dále sdílet s hashtagem #audioknihanavylete.

Říká se, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Vzali jsme to doslova a KAŽDÝ, kdo se soutěže zúčastní a splní podmínky (pošle nám fotku audioknihy od OneHotBook na výletě), VYHRÁVÁ. Stačí k obrázku do textu e-mailu připojit také své přání, kterou další, již vydanou audioknihu z vydavatelství OneHotBook byste si rádi ještě poslechli a my vám ji pošleme jako dárek za to, že se snámi dělíte o svoje prázdninové poslechové zážitky - obdržíte od nás kód ke stažení vybrané audioknihy z portálu Audiolibrix.cz zdarma. Chcete si s námi zahrát tuhle hru, kde každý vyhrává?

Akce trvá až do konce srpna 2018, ovšem pozor, vyberte pečlivě svůj úplně nejpovedenější snímek, protože soutěže se každý smí zúčastnit jen jednou (fotografií nám tedy klidně můžete poslat pro radost i víc, ale audioknihu dle vlastního výběru za odměnu obdržíte jen jednu.) Můžete si své fotoúlovky klidně šetřit až na konec srpna, ale čím dřív je pošlete, tím dřív také obdržíte vytoužený dárek.

(Výjimku tvoří audiokniha TO*, na níž se akce nevztahuje - budeme samozřejmě moc rádi, když ji vyfotíte na cestách, ale jako odměnu zdarma ji v zhledem k její náročnosti, rozsahu a ceně zařazovat nebudeme. Děkujeme za pochopení - i tak máte ale značný výběr.) 

Těšíme se na snímky našich audioknih při vašich dobrodružstvích a vy se můžete těšit na svou odměnu!

Přejeme vám, abyste si s našimi audioknihami užili krásné léto.

Jak nás mění okolnosti…

V čem se lišilo vnímání románu NA ZÁPADNÍ FONTĚ KLID, když ho jeho interpret Jaroslav Plesl četl v pubertě a nyní znovu? A v čem tkví podle herce Dejvického divadla největší síla Remarquova textu?


Zajímá vás osobně první světová válka?

Historii mám moc rád, je největší vášní mého života – možná ji mám dokonce ještě trošku radši než herectví –, ale válečným událostem se vlastně vyhýbám. Samozřejmě alespoň dílčím způsobem znám historická pozadí jednotlivých bitev a válek, ale nikdy jsem třeba nebyl ve Vojenském muzeu. Nicméně se mi líbí historické zbraně – obdivuji řemeslný um, se kterým jsou barokní a renesanční pušky a sečné a bodné zbraně vyrobené, jak jsou vykládané slonovou kostí, zlatem a perletí a dalšími materiály. Jejich krásu si ovšem neuvědomuji v první řadě, ale spíše důvod, proč vznikly. Považuji se za pacifistu, takže zbraně, války a ozbrojené konflikty mě rozhodně nepřitahují. Moje vášeň pro historii se uzavírá zhruba koncem 19. století, takže dějiny 20. století už jsou mi více vzdálené. Dalo by se říci, že můj zájem končí první světovou válkou, rokem 1914, možná atentátem na Ferdinanda d’Este a Žofii Chotkovou.

Máte rád dílo spisovatele Ericha Marii Remarqua? 

Román Na západní frontě klid jsem četl kdysi, v šestnácti letech, jako povinnou četbu, a jsem strašně rád, že jsem se k němu mohl znovu vrátit. Mám ve velké úctě i filmovou adaptaci, a když jsem se připravoval na čtení, pochopil jsem, k jak mimořádné knize jsem se dostal a že je to opravdu velký román. Do jisté míry vlastně není o válce, ale spíš o lidské duši a vztazích, které se odehrávají na pozadí války. Remarque z pozice geniálního autora i novináře dokáže ukázat, kolik vrstev se v člověku skrývá a jak se za daných okolností – které jsou tak nemilosrdné, jako byly válečné události – bude chovat: jak ho to změní, jak ho doba přetaví ke své podobě. Největší síla textu je podle mě v rozkrývání podstaty přátelství, kamarádství a vztahů v rodině. Právě tahle místa se mnou rezonovala nejvíc. Musím přiznat, že byly okamžiky, kdy se mi stáhlo hrdlo, a musel jsem skoro přestat číst… Tenhle román má v sobě velkou lidskou sílu, hloubku, je to mimořádná záležitost. Jsem opravdu rád, že mě k tomu vydavatelství OneHotBook přizvalo a doufám, že jsem alespoň z části mohl přispět k tak výjimečnému dílu, jakým román je.

Zmínil jste se, že jste román poprvé četl v šestnácti letech. Uvědomil jste si při natáčení či přípravě na něj, že jste tehdy něco vnímal úplně jinak?

Tenkrát mě samozřejmě zajímaly jiné věci než teď, takže jsem prožíval popisy bitevních scén a ukrutností, které tam jsou vylíčené. V současné době se mnou daleko víc rezonuje to, co text říká o mezilidských vztazích, emocích a jak dokáže zprostředkovat, co válečné zážitky dělají s duší devatenáctiletého kluka. Teď pochopitelně daleko víc doceňuji jeho mnohovrstevnatost.

Jak jste pracovali s  proměnou Paula Bäumera, který začíná jako dychtivý mladík a pak ho válka mění? Proměňoval se třeba hlas s proměnou té postavy?

Trochu jsme s tím pracovali. Chtěli jsme, aby bylo znát, že Paul i já jsme na začátku daleko emotivnější než na konci. Během rozkrývání textu a v průběhu čtení příběhu jsme Paul i já trochu cyničtěli. Režisér Michal Bureš mě v tomhle dost hlídal, protože jak je román intenzivní, tak lze při čtení snadno podlehnout docela silným emocím. Režisér mě musel občas brzdit a jsem rád, že jsme interpretaci „zvěcňovali“. Když na začátku padne Paulův první kamarád, hlavní hrdina to prožívá až zdrcující silou, ale postupem času se z něj stane otrlý voják, kterého už okolnosti tolik nezasahují, ale možná ho v myšlení posunují až někam do snových vizí, až téměř na hranici reality, šílenství. To pro mě bylo zajímavé, protože většinou když člověk čte, příběhu na začátku emočně méně podléhá a až postupně se dostává k hlubším emocím, kdežto u tohoto románu je to vlastně naopak.

Uvědomujete si jako interpret víc styl autora, jakým způsobem utváří text? 

Tím, že vám každá věta projde přes pusu, se dostáváte do psychických stavů, které se sice jenom zlomkem, ale přesto přibližují k psychice hrdiny. Remarque je dokonalý v tom, že je geniální jako autor a zároveň i jako novinář. Má dar rozvinout a dokonale popsat nejenom krajinu, ale i psychický stav nebo danou událost. Dělá při tom spoustu „rozvilin“ okolo, takže výpověď košatí jako hrozen informací a prožitků, které vám umožní dané okamžiky a situace nebo vztahy lépe chápat. Má dar vás vtáhnout do postav – do Paula – a prostřednictvím Paula do vztahů, které prožívá, do válečných událostí, do momentů, kdy se někde válí v příkopu plném vody, krys a mrtvol… Remarque to popíše tak, že situaci rozloží do nespočtu směrů, takže vás to neudolá, ale nabije pocity a emocemi, obrazy. Právě to dělá z románu Na západní frontě klid výjimečné dílo. Autor je navíc samozřejmě brilantní v používání jazyka – už jak třeba pracuje se strukturou vět. Z těch košatých souvětí najednou přejde do úsečných větiček, které dramatizují událost nebo psychický stav, ve kterém se hrdina nachází, pak se najednou vrátí k popisu krajiny či nějakého pocitu a jsou to až básnické obrazy. Propojení novináře, autora románu a básníka je v tomhle úžasné. Na pozadí války, těch nejkrutějších událostí, zabíjení a smrti, vytvoří dílo, které je o lidské duši a způsobu přemýšlení, o tom, jak vás zkroutí doba. Ale vypráví i o vesmíru a odvede vás do jiné dimenze, od novinářské přesnosti a pregnantnosti přejde do poetické sféry, která mě jímá, i když o tom teď jenom mluvím.

Čím může román oslovit současného posluchače?

Je to román o životě, o tom, proč nám byl dán, jak je důležité si ho vážit a co mohou události jako válka s lidskou bytostí udělat. S lidskou bytostí, jako je Paul, s klukem, který byl citlivý, chytrý, vzdělaný, humánní, morální, z milujícího prostředí. Jak okolnosti mohou člověka zdeformovat. Jak stačí málo a rozhodnutí někoho jiného vám tak fatálně a strašlivě změní život.

Je tedy pro nás ten román stále aktuální?

Podle mě vůbec nežijeme v období, kdy je to za námi. Myslím, že se mění jenom kulisy, že lidé jsou pořád stejní. Pořád existuje nebezpečí, že se vás okolnosti snaží přetavit a nějakou brutální silou vás pak třeba i přetaví – i když jste statečná osobnost, stejně vás nějaká zrůdná síla zdeformuje. Román je i o tom, jak je důležité se těmhle věcem postavit, když je nějaká možnost. Pochopitelně se odehrává na pozadí první světové války, kterou považuji za jednu z nejkrutějších válek: o to je vykřičník červenější a silnější. Když si člověk přečte nebo poslechne, čeho jsou lidi schopní, jaké – nemůžu ani říct zvěrstva, protože zvíře by to neudělalo – nejohavnější věci je lidstvo schopné na sebe vymyslet. Tenkrát se lidstvo také považovalo za civilizované: byla to belle époque, doba vynálezů, vědeckého pokroku. Někdo někde se nedohodl a byly z toho čtyři roky pekla. Takže je to velký zvednutý prst.

 

 

 

Více

Přenést hlasem emoci

Jaký má vypravěčka Andera Elsnerová vztah k americké klasice MALÉ ŽENY, co ji v příběhu nejvíce oslovilo a jak mluvila za každou ze čtyř sester a která z nich jí byla nejsympatičtější?


Znala jste Malé ženy, než jste začala načítat audioknihu?

Když jsem ten text dostala a pročítala jsem si ho, uvědomila jsem si, že ten příběh znám, že jsem to už četla. Určitě to bylo někdy v pubertě a pamatuju si, že se mi to tehdy moc líbilo, že jsem se i dívala, jestli autorka napsala další knihy. Filmovou adaptaci jsem zatím neviděla, ale při nahrávání audioknihy jsem si říkala, že bych se na ni docela ráda podívala, protože jsem slyšela, že je celkem povedená. 

Jak se vám čte příběh, který se odehrává v 19. století a vyšel roku 1868, čemuž odpovídá i styl?

Když jsem si knížku četla pro sebe, vlastně mě hodně bavila, ale tím, jak jsem neotvírala pusu, nezkoušela si to říkat, připadalo mi, že to je docela fajn jednoduchý text, že to bude dobré. Ale jak jsem si k tomu sedla ve studiu, uvědomila jsem si, že tam je hodně přímých řečí a že každá figura by měla být malinko odlišená, aby se v těch hlasech posluchač orientoval. Když jsem pak začala číst nahlas, najednou mi opravdu připadalo, že věty jsou poněkud šroubované, takže jsem občas měla problém s výslovností. Byly strany textu, které jsem přečetla bez problémů, bez větších chyb, a jinde jsem se na něčem zasekla a nešlo to. Ten jazyk je hodně stylizovaný, složitý. Jak jsem se snažila vyslovovat poctivě všechna písmenka, tak jsem někdy měla písmen plnou pusu, a nebyla jsem s to danou větu říct.

Každá z těch čtyř sester má jinou povahu, jak jste s tím s režisérkou pracovaly?

Na začátku pro mě bylo asi nejtěžší jednotlivé figury nějak uchopit. Nejlépe se mi asi mluvilo za Jo, která je takový živel, vítr, voda, divoška – prostě živá holka. Meg je taková spořádaná kráska, kterou jsem ukrotila v projevu i v energii, protože vždycky mluví víc s rozmyslem. Třetí v pořadí je Beth, která je největší miláček, hraje na klavír, je taková něžná, jemná, takže u ní jsem ještě víc ubrala na energičnosti. Trošku jsem se do ní snažila dostat ještě něco nevinného, snivého. Amy je nejmladší, takže do ní jsem promítla více dětských intonací. Ale postupně jsem ji také musela proměnit, protože ve druhé části knížky také dospěje a zasnoubí se a už je tam za slečnu a za dospělou dámu. To natáčení pro mě byla jako divoká řeka, kterou jsem sjížděla na kánoi, a byla zvědavá, kam mě loď doveze a jak mě text donutí hlasy měnit, aby odpovídaly daným situacím.

Dojímala jste se u četby? 

Jedno místo v knize je hodně dojemné, když dojde na smrt. Těch čtyřicet stránek, jsem doma probrečela. Říkala jsem si, že se musím mohutně vyplakat teď, protože ve studiu nebudu moct brečet a jsem takový dojímavý typ. Třeba na jednom místě, kdy maminka promlouvá o víře a vštěpuje svým dcerám moudra, mě ten text tak dojal, že jsme si museli dát pauzu, protože jsem nebyla s to dál číst. Takže jsem zvědavá, až přijde pasáž týkající se umírání, co mě čeká. Od toho se člověk ale musí umět oprostit a říct si, že to je jenom román, a neprožívat to.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní pasáž, u které jste se zasekla, která vám dělala problémy?

Bylo to náročné čtení i proto, že věty jsou vystavěné způsobem odpovídajícím době, je v nich spousta výrazů, které už nepoužíváme, což by ale nebyl velký problém. Archaismy mi nevadí a vlastně je mám ráda, protože mají svoji barvu a nesou svoji dobu. Spíš je to otázka toho, že se sejdou dvě složitější slova vedle sebe… Stávalo se mi, že když se sešla slova, z nich jedno končilo na písmeno „t“ nebo „s“ či jinou souhlásku a další na stejné písmenko začínalo, tak jsem se zasekla. Někdy jsem se zablokovala na jednoduchém slově nebo jednoduché větě, a pak jsem třeba dlouhé souvětí přečetla bez chyby. To jsou věci mezi nebem a zemí a asi to hodně souvisí s tím, v jakém psychickém rozpoložení zrovna jsem, když tu větu čtu. Vždycky na začátku natáčecí frekvence jsem měla hodně energie, pusa jela dobře, jako namazaný stroj, ale když už jsem byla ve studiu druhou nebo třetí hodinu, už byl mozek trošku unavený, i mluvidla, a tak se mi stávalo, že jsem se na složitějších slovech častěji zadrhla.

Jak byste příběh popsala někomu, kdo román nezná?

Mě na tom nejvíc fascinovalo sledovat příběh těch čtyř sester, s tím pohledem, že je opravdu každá jiná – takže je tam trochu psychologie. Bavilo mě sledovat, kam dospěje holka, která je na svou dobu hodně emancipovaná, jak se její život povine, jakého si k sobě najde partnera… Moc se mi líbila i doba, ve které se děj odehrává, dobové oblečení a reálie, které autorka popisuje a díky čemuž se člověk přenese do úplně jiného světa. Úplně ze všeho nejvíc ale na mě zapůsobily etické a morální principy, které se dostávají ke slovu skrze postavy, hlavně skrze maminku, ale i přes tatínka, který je kněz, a taková životní ponaučení, co je dobré v životě dělat. Cítila jsem tam tedy i jistý morální apel.

Čím může podle vás příběh oslovit současného posluchače?

Myslím si, že záležitosti, které sestry řeší, jsou nadčasové a mohlo se to odehrát v jakékoli době. Na příběhu jedné konkrétní postavy, který se tam rozvine, je nenásilně ukázaná moudrost. Například jedno z těch rčení, podle nichž se řídí, je: Nenechej nad svým hněvem zapadnout slunce. To mi připadá přesné, protože když v sobě člověk nechá doutnat hněv do dalšího dne, tak se ti v životě přihodí přesně to, abys pochopil, že je to škoda a že je dobré usínat s čistou hlavou a s pocitem, že jsem se všemi v míru. Můžou se stát vážné věci a člověk pak může mnoha věcí litovat. To je jenom jedna asi z mnoha moudrých myšlenek, které v tom románu může člověk zachytit. I když se může zdát, že je to takové romantické čtení o čtyřech dívkách, já v tom příběhu cítím hodně moudrosti.

Máte mezi sestrami svoji favoritku?

Je fakt, že když jsem to četla v pubertě, samozřejmě se mi hodně líbila Jo: připadala mi jako rebel a strašně jsem jí fandila. Ale když jsem to četla teď, hodně věcí se změnilo – hezky se mi to rozprostřelo, takže jsem chvíli souzněla i s Meg, kdy jsem jí přála rodinu a to, aby křehká láska dobře dopadla, pak jsem pořád soucítila s Jo, ale hodně mě zasáhl i příběh Beth, s její něžnou povahou, kdy si v životě nenárokuje nic pro sebe a je ochotná hrozně moc dělat pro ostatní, a pak jsem samozřejmě fandila i překvapivé lásce Amy. Takže teď jsem si víc užila příběhy všech těch postav, už jsem nefavorizovala pouze Jo. Je také hezké, jak je tam zachycen posun, kdy z Amy – toho frackovitého dítěte – vyroste bezvadná dáma, která ctí všechny rodinné hodnoty a je velice rozumná. To je taky hezké sledovat. Je tam toho strašně moc, je to vlastně skoro sága.

Jak jste pracovali s humornými scénami?

Když jsem sama pro sebe četla scénu, kdy dělá Jo divadlo, tak jsem se tím bavila a chechtala jsem se někde uvnitř. Takže pokaždé, když v textu humor jen trošičku vnímala, snažila jsem se ho zachytit ho i v hlase. Je to dobře vyvážené – jsou tam momenty i na pláč i na smích, ne nějak hurónský, ale úsměvná místa tam jsou. Na hlase je to potom znát. Věřím tomu, že do textu člověk přenese emoci, kterou cítí uvnitř, na tom je podle mě čtení audioknih postavené.

Když četbu srovnáte s jinými hereckými disciplínami…

Když jsem četla delší popisnou pasáž, občas se mi stávalo, že jsem sklouzla do takového obecného čtení, a to na mě vždycky režisérka Jitka Škápíková volala: „Jsme v dabingu! Jsme v dabingu!“ Takže jsme se zastavili a přečetla jsem to znovu. Tahle četba se částečně místy blíží rozhlasové hře, ale s jedním hercem, protože tam jsou čtyři figury, které se snažím odlišit. Takže pro mě je to trošku monodrama, ale částečně se mi někdy povede, že se úplně odstřihnu a čtu s odstupem a vlastně jenom popisuju tu situaci a z toho mám dobrý pocit. Někdy, když čtu za ty postavy, ozve se mi pocit i z těla, jak bych to asi cítila na jevišti. Vlastně je v tom taky kus divadla. Všechno dohromady.

Posloucháte sama audioknihy?

Hrozně ráda, tedy hlavně v autě, ale pořád.

Více

Povolený doping

Jak bavily PŘÍBĚHY STARÉ DÁMY její vypravěče Pavla Soukupa a Vasila Fridricha? Co je zaujalo nejvíc? Jezdí herci na kole? A jaký mají vztah k Tour de France?


Jak vás audiokniha Příběhy Staré dámy bavila? 

Pavel Soukup: Příběhy Staré dámy mě bavily moc. Až si je pustíte, zjistíte, že musejí bavit úplně každého. 

Vasil Fridrich: Vyprávění mě bavilo velmi. Dokonce se nebojím říct, že čtení a teď snad i poslech tohoto textu je mimořádně vzrušujícím dobrodružstvím, které laikovi poodhalí ta nejkurióznější zákoutí zrodu a vývoje sportovního – a dnes už i společenského – fenoménu se zkratkou TdF.

Co vám četba audioknihy přinesla? Dozvěděl jste se něco nového?

Pavel Soukup: Dozvěděl jsem se toho spoustu o rubu a zákulisí tohoto drasticky namáhavého sportu a skláním se i před těmi posledními. Neodsuzuji odsouzené za dopingové delikty. Nejvýstižněji to snad řekl Armstrong: „Na vodu se Tour jezdit nedá!“ 

Vasil Fridrich: Obzvláště líčení dřevních ročníků závodu je nesmírně zábavným a poutavým obrazem doby a jejích hrdinů. Stoletou historii projdete skrze příběhy těch, kteří Tour stvořili, kteří ji rozvíjeli i těch, kteří se díky ní stali legendami. Prožijete příběhy hrdinů, jež bez jakékoli podpůrné síly zdolávali nástrahy nekonečně dlouhých tratí, nemilosrdné přírodní podmínky i komplikace s nedokonalou technikou. Od těchto stěží uvěřitelných příběhů se dostanete i ke žhavé současnosti, kde kromě talentu a dřiny rozhodují ještě mnohohlavé týmy odborníků a také nepředstavitelný ekonomický tlak na každého z jezdců.

U čeho jste se nejvíc zapotili?

Pavel Soukup: Občas jsem se zapotil, protože i já jsem zažil výstup na Tourmalet. Co tam je jmen a časových údajů! A když se to člověk snaží číst napínavě a dynamicky jako závod… Takže vedle cyklistů celoživotně obdivuji i sportovní komentátory. Uslyšíte spoustu napínavých i dojemných příběhů. Ale podle mě je nejdojemnější na samém konci vyznání handicapovaného cyklisty Jiřího Ježka. Doporučuji! A už se těším, až zasednu k televizi k letošní Tour de France

Vasil Fridrich: Vzhledem k tomu, že jsem převážnou část knihy točil v nečekaně tropickém červnu, o pot nebylo nouze. Co se interpretace týče, perfektně připravené výslovnosti francouzské, vlámské, německé, anglické, holandské i švýcarské od režiséra Hynka Pekárka se spolupodílely na tom, že jsme nezažili žádné významně horké momenty.

Jaký máte vztah k cyklistice? Poslouchali byste audioknihu na kole?

Pavel Soukup: Vřelý. Jako kluk jsem si kolo vždycky přál. Nikdy jsem ho nedostal. (Díky, Ježíšku!) Svému malému synkovi jsem kolo koupil. Upadl a způsobil si kontuzi mozku. Čtrnáct dní bojoval o život v Krčské nemocnici. Sotva přežil, dostal helmu, chrániče a veškerou výbavu. Nutno dodat, že na kolo nezanevřel, jezdí dodnes se svou dívkou i sto padesátikilometrové štrapáce. Na chalupě jsme měli osm kol. Horská, silniční, dámská, dětská… Všechny nám je ukradli. Takže opravdu vřelý. Ale ne… Když jsem byl v divadle v Liberci, často jsem svoje skládací polské kolo hodil do auta a hurá na hřebeny. Nic skvělejšího jsem na kole nezažil. A Jizerky jsou pro tuhle mánii ideální. Ale na kole Starou dámu poslouchat nebudu. Nesoustředil bych se. To snad nejlépe v rychlíku cestou na výlet, ve vagonu první třídy.

Vasil Fridrich: Bohužel mé kolo najezdí víc kilometrů na autě než v terénu, ale to neznamená, že bych nejezdil rád. Ideálně v Jizerkách. Třeba Jizerka – Smědava – Krásná Máří – Josefův Důl – Jizerka. Kdo zná, ví, že je tam pohádkově. Zřejmě bych při této trase na kole neposlouchal nic, poněvadž jsem uprostřed těch krásných kopců rád také proto, že je tam úplný klid. A i proto si to občasné ticho tak hýčkám. Kdybych ale byl silničním cyklistou, Příběhy Staré dámy bych si do uší dal, protože jsou to situace zábavné i motivující k výkonu. Takže něco jako takový povolený doping.

Sledujete Tour de France?

Pavel Soukup: Jsem nadšený divák Tour de France i proto, že mám Francii proježděnou. Byla to první zahraniční země, kam jsem ještě jako gymnazista odjel, v Paříži jsem jako student pracoval… Do toho přišla okupace, tak se francouzská náruč rozevřela dokořán, chtěli, abych tam zůstal, hrozně tehdy pomáhali všem Čechům. Já měl ovšem doma rodiče a nechtěl jsem emigrovat, takže jsem se vrátil. Nelituju toho, prostě se to tak stalo. K Francii mám ale od té doby strašně blízko. Jezdíval jsem stopem trasu Paříž – Nice a zpátky zase z Marseille… jednou jsem dokonce spal kdesi u Marseille v příkopu obalený novinami po jedné hodině v noci, kdy mě tam na stopu vysadili z auta. Francii zkrátka miluju od studentských dob. A během Tour de France se jako divák se závodníky courám po Francii a strašně mě to baví. 

Co si při sledování Tour de France užíváte nejvíc?

Pavel Soukup: Baví mě pozorovat Alpy, Tourmalet a ty kóty, které musejí vyšlapat – a zároveň strašně obdivuju závodníky. Nejde jen o to, že bych na to neměl fyzický fond, ale hlavně vidím, jak se ničí a huntují a jak to jejich zdraví vůbec neprospívá. A jak když chtějí něčeho dosáhnout, musejí se občas uchýlit i k nějakému nefér přístupu, který je někdy klasifikovaný jako doping a jindy se na to nepřijde, protože se to označuje třeba jako léky na astma… Ani bych je nevinil, ať to klidně berou, když jim to pomůže k lepšímu výkonu, to se prostě nedá absolvovat normálně. Obdivuju i tu techniku, kterou mají oproti dřevním začátkům Tour  k dispozici, dnes mají ta kola třeba tři nebo pět kilo a dala by se udržet na jednom prstu. Každopádně je to velká dřina a je tam i velká dávka rizika – poměrně často se stane nějaká nehoda, kdy se vážně zraní, nebo i zemřou. Takže letos u Tour určitě budu sedět a budu se dívat. A když se náhodou nebudu moct dívat, tak si to nahraju a pustím si to, až budu mít čas. Koukám se pravidelně každý rok, a když musím do práce, nahrávám si to, abych si sledování vychutnal později. 

Více

Audiokniha musí mít energii

Co z audioknihy MUŽ A ŽENA rezonovalo v interpretech Martinovi Fingerovi a Martině Krátké, jak pracovali s přítomným humorem a jaké podobné situace znají „ze života“?


Čtete knihy Michala Viewegha?

Martina Krátká: Pro mě to bylo krásné setkání, protože před deseti lety jsem točila film Nestyda, který vznikl na motivy knihy Povídky o manželství a sexu, takže v tu dobu jsem přečetla hodně autorových knih a během natáčení jsme se s Michalem Vieweghem i potkali – a teď díky audioknize znovu. Od té doby jsem ale až do Čarodějky z Křemelky nic dalšího nečetla… Je toho tolik, co bych chtěla přečíst…

Jak byste „svou“ postavu popsali?

Martin Finger: Vincent je chlapík, který se ocitne v soukolí okolností, které by v běžném životě člověka porazily, protože by takříkajíc sklátily i slona, ale on to musí dát. Dozvíme se, co má všechno za sebou, pak přijde jedna vydařená sobota a vidíme, co všechno se může stát, a že dramatičnost života, která se odehrála před mnoha lety, si nezadá s tou, která se odehraje za dva dny.

Martina Krátká: Kvůli natáčení audioknihy jsem tu novelu četla dvakrát a velmi pozorně a o postavě Dominiky jsem velmi přemýšlela – říkala jsem si, že hudebně bych k ní přiřadila žánr funky. Částečně jsem její schopnost vnímala jako skrytou výpověď o silné ženské intuici, protože ženy dost často velmi rychle odhadnou, co si muž myslí… Taková metafora dovedená ad absurdum. Připadá mi, že to není jenom legrace, že pod lehkostí příběhu čarodějky z Křemelky, která umí číst myšlenky, se schovává spousta bolestných zjištění, že lidé něco jiného říkají a něco jiného si myslí, jak často se lže, jak je hrozně těžké, ale zásadní ve vztazích komunikovat a mít otevřenou mysl i duši – pokud to tak není, právě ta lež pak páry překvapuje a rozžehnává.

Rezonovalo s vámi něco ze životního příběhu „vaší“ postavy?

Martin Finger: Složitost vztahů a to, jak je náročné vycházet s dospívajícími dcerami, ale zároveň i ta láska k nim a radosti otcovství. Taky všechno to, co můžete prošvihnout a pak se to snažíte napravit a jak se s nimi snažíte pořád komunikovat, ale přitom zjišťujete, že u malých holčiček to jde, ale potom když jsou větší, vzdalují se vám a máte pocit, že jste byl taky mladý a že jim musíte rozumět, ale ono to tak není. Sice jsme všichni byli děti, ale kulisy kolem nás se proměňují, takže pochopit a prohlédnout svět svých dětí zase až tak jednoduché není. 

Martina Krátká: Krásné a současně chytré ženy to mají těžké, to je evidentní, a často také řeší, jestli úspěchu dosáhly skutečně díky svým schopnostem nebo díky tomu, že mají krásné nohy a velká prsa. To je podle mě standardní problém a je jedno, o jakou pochybnost jde. Vždycky řešíme, že něco máme a něco nám zase schází. Dominika je kráska, která by tak strašně ráda žila úplně normálně, ale nejde to, a tak vzniká problém. Michal Viewegh si na jejím případu dělá legraci z jisté mužské povrchnosti, takže je samozřejmě výhodnější, když je coby žena krásná na první dobrou. Po obyčejné ženě, průměrně krásné nebo možná i nehezké, se neotočí tolik chlapů s povrchním přáním, takže tato linka je pro autora výhodná, ale současně je to mučicí nástroj pro vypravěčku. I když se vlastně učí lépe znát svoje okolí, protože vidí lidem do hlavy, a tím se rychleji orientuje, jak svět funguje. A dochází k úplně základním věcem, což je v tom příběhu cenné – dochází k tomu, že je potřeba, aby si lidé nelhali, aby spolu komunikovali, aby se bezpodmínečně milovali, aby si byli věrní – vlastně k úplně „obyčejným“ záležitostem.

Jak jste audioknihu vnímali nejen jako čtenáři, ale i jako herci?

Martin Finger: Natáčení pro mě bylo náročné, protože tahle audiokniha vyžaduje ohromnou energii, kdy není čas na odpočinek. Když ten text čtu, je to pro mě gejzír a sopka. Aby to fungovalo, aby všechno vycházelo, jak má, člověk si opravdu neodpočine. Vláčnější, popisnější knihu si víc užiju, ale tady člověk docela jel. 

Martina Krátká: Herci obecně jsou citlivější až přecitlivělí. Před činoherním oborem jsem vystudovala nonverbální, takže jsem přecitlivělá na pohyb, proto je pro mě jednodušší číst body language a někdy mám pocit, že ho dokážu vnímat intenzivněji než normální člověk, že už pozice těla promlouvají o tom, jak se člověk cítí. V tom vidím jistou spřízněnost s hrdinkou, která na druhém hned vidí, co mu běží hlavou.

Jak jste herecky či interpretačně pracovali s odlehčeností a ironií?

Martin Finger: Pro mě je to v té energii, kterou člověk nasadí. Jakékoliv téma, které tam postavy řeší, musíte nahlédnout tak, že o nic nejde, že každý máme svoje starosti… A cílem je, aby se lidi bavili. S hlavním hrdinou si každý prožije to, že v životě nejde všechno úplně dobře, a dokonce to může jít i extrémně špatně jako v téhle novelce. Jde o to, aby lidi věděli, že v tom nejsou sami a můžou si odfrknout a podívat se na svůj život třeba z komičtější stránky.

Martina Krátká: To funguje přirozeně, jako když má člověk šestý smysl a počítá s ním, mluví o něm, že to tak je, že se to prostě děje, že to vidí, že mu to vadí a neví, jak s tím naložit, a že by se s ním rád naučil žít.

Říkali jste si s režisérem a režisérkou, jak ironii do výrazu dát?

Martin Finger: V režiséra Michala Bureše můžu mít důvěru v tom smyslu, že mi na začátku řekl, že se nemusím starat o to, jak text čtu, že to je jeho práce a že kdyby nebyl s něčím spokojený, zastaví mě a poví mi to. A pak už jen říká: „Pojď a jedém!“ a už tím mě vlastně dobíjí. Zkrátka mi poradil, ať jsem energický, ať nepolevuju, ať mají postavy šťávu. Což ode mě vyžaduje velké nasazení, ale audioknize to prospěje. Kdybych třeba jenom načítal audioknihu a nemusel jsem do studia rychle přijet a rychle z něj zase odjet, bylo by to lepší. Ale jako všichni herci v našich končinách mám ještě spoustu další práce kolem, a navíc je velice rozdílná – tady stojíte před mikrofonem, tam jdete před kameru, pak zas jdete na divadlo. Strašně se to střídá, takže četba ode mě vyžaduje o to víc koncentrace. Když vyjdu ze studia, točí se mi hlava a musím se vždycky přeonačit na jinou práci a samozřejmě na život, který kolem nás plyne a s prací nesouvisí.

Martina Krátká: Humor se podle mě nesmí vyrábět. Humor je hrozně blízko krutosti někde v nás, takže když se ten příběh poctivě prožije, tak teprve potom může být vtipný. Humor v tom textu je, a není ho potřeba vytvářet. V té pokoře a pravdivosti a touze přijít věcem na kloub, v té hrůze, že hlavní postava vidí lidem do hlav, se humor vytváří sám. Myslím, že velmi jemný, ale někdy černý a krutý.

Měli jste pocit, že některé situace znáte „ze života“?

Martin Finger: V herectví obecně platí, že se zvyšujícím se věkem máte nasbírané určité zkušenosti, což je výhoda na rozdíl od jiných profesí, u nichž už to povolání třeba nemůžete dělat, když zestárnete. U téhle novely se ukázalo, že díky tomu, že jsem otec, dokážu lépe postihnout vztah, jak na sebe členové rodiny různě štěkají, jak komu co vadí, že o tom zkrátka už leccos vím. Naprosto chápu i to, jak se postava v závěru zachová. Chudák to ještě dlouho držel. Když jsem to četl poprvé, doufal jsem, že to nevzdá, že to v poslední chvíli neskrečuje, a bylo hezké, že se do toho pustil a toho krakena vypustil. A velmi dobře si pamatuju i auta Family Frost. Jakmile se tam ta zmínka objevila, vybavila se mi ta dotěrná melodie. Vždycky jsem si říkal, že jenom kvůli tomu, že tady někdo dělá týdydýdydý, si přece nepůjdu něco koupit. Teď zase jezdí „čerstvé mléko“, ale je to naprosto v pořádku, protože spoustě lidí se líbí ten komfort, že nemusejí nikam chodit. 

Martina Krátká: Strašně mě pobavila ta scéna, kdy Dominice maminka domlouvá rande s různými bohatými a úspěšnými muži. Není to dlouho, co jsem i já absolvovala podobná setkání, protože moje kamarádky byly nešťastné z toho, že jsem sama, a abych nezůstala na ocet, vždycky mi domluvily nějaké rande naslepo, které probíhalo podobným způsobem. Taky jsem měla trošku dojem, že čtu myšlenky a že to nemá smysl a že ten pán, co sedí naproti, je ke mně špatně. Takže jsem se pobavila tím postupem, jak taková schůzka probíhá – pan Viewegh je dobrý pozorovatel, protože vždycky když je domluvené rande naslepo, probíhá stejně, a ještě u ženy, která je lehce dominantnější, jako jsem já. To mě pobavilo. A vlastně mě velmi pobavila postava matky. Jak mámy v hrůze, že mají dceru, která má věk na vdávání, jsou schopné vymyslet kdeco, jenom aby byla dcera z domu a byla provdaná. Jsou to pěkné postavy… 

Jak se na natáčení audioknih připravujete?

Martin Finger: Knížku si přečtu nejdřív celou a potom si vždycky před frekvencí znovu čtu objem stránek, které máme druhý den načíst ve studiu, abych věděl, co mě čeká. Je totiž něco jiného, když to v textu vidíte napsané, než když máte potom rovnou rozlišovat postavy, z nichž každá jinak mluví. Nemám na mysli, že se pitvoříte hlasem, ale každá postava jinak myslí, a tím pádem tu větu jinak řekne. To musím vědět dopředu, takže si do textu píšu, kdo zrovna teď mluví, a jedním slovem si k tomu napíšu, co mě tak u toho napadá, třeba „štve mě“ nebo „doják“. Nedávno jsem si k jedné postavě poznamenal jméno svého bývalého spolužáka ze základky, abych si hned vzpomněl na ten esprit, který mě u toho napadl, jak by mohl ten člověk znít. A potom si samozřejmě píšu poznámky kvůli skladbě vět. Dělám si úplně normální značky, abych větu při čtení špatně nerozdělil, dělám si různé čárečky a obloučky… A pak to samozřejmě při čtení všechno nepoberu a udělám chybu a pak si ještě postesknu: „Vždyť to tady mám napsaný!“ Ale člověk očima nepostihne úplně všechno. Když má mít vyprávění energii – a to není jen o rychlosti –, když má mít drive, tak nevím, čí jsem. Jako když nahoře na kopci nasednete na sáňky nebo si nasadíte lyže, a teď se pustíte šusem dolů a doufáte, že nespadnete. Víte, že to tam chcete dát na první dobrou, takže vám nezbývá než trochu riskovat, že se do toho pustíte, a pak vás třeba zradí mluvidla nebo vynecháte předložku… To k tomu patří, to je technická věc, ale bez toho by to nešlo, protože to musí mít energii.

Martina Krátká: Před natáčením si vždycky připravuju podklady – mám svoje speciální značky, které by asi nikdo jiný nepochopil, ale do textu si dělám různé tečky a otazníčky a čárky, abych se vyznala ve větách, odkud a kam směřují.

Jak byste popsal rozdíl mezi herectvím za mikrofonem a divadelním nebo filmovém?

Martin Finger: U audia je to hodně otázka objemu. Na jednoho člověka je toho opravdu strašně moc, musíte toho hodně obsáhnout… V divadle zkoušíte dva měsíce, u filmu točíte scény po krátkých úsecích, mazlíte se s tím, a tady máte obrovský objem a to, co by se rozepsalo do celého filmu a věnovali byste se tomu zvlášť, musíte tady zvládnout naráz a přitom nepolevit.

Chtěla byste vědět, co si lidé myslí? 

Martina Krátká: Ne, rozhodně ne, to je schizofrenie. Mně stačí ta herecká přecitlivělost, kterou jsem obdařená, ta mi dá občas opravdu za uši. Kdybych viděla lidem do hlav, to bych se zbláznila, to už bych byla hospitalizovaná někde na psychiatrii a chtěla bych být v uzavřené místnosti a stačil by mi doktor, který by mi nosil léky. O tohle bych rozhodně nestála.

Vydržela byste s partnerem, který by vám viděl do hlavy a uměl vám číst myšlenky?

Martina Krátká: Těžko říct. Mám dojem, že i tohle je v textu metafora, jestli mě ten druhý cítí. Lidé, kteří se milují a dobře se znají, dokážou i z pohledu nebo z nějaké reakce vytušit, že se něco děje, a ženy obzvlášť. Ale pocit, že mám čas si věci promyslet a mám čas o nich sama přemítat a dojít sama k nějakému závěru, pocit intimity a vlastního rozhodnutí, je asi nesmírně důležitý, takže bych nechtěla, aby partner věděl, co mám v hlavě.

Více

Mikrofon je nemilosrdný

Interpreti audioknihy METRO 2034 - drsňák Alexej Pyško a křehká Eva Josefíková - prozradili, jak se jim líbilo v postapokalyptickém podzemí.

 

Znali jste fenomén Metra už před natáčením audioknihy?

Alexej Pyško: Sérii jsem bohužel neznal – ke knížkám se v poslední době moc nedostávám. Je to ďábelská věc, je to pravděpodobně velmi ceněná záležitost, velmi populární a je to velmi šílené.

Eva Josefíková: Před začátkem natáčení jsem si chtěla poslechnout předchozí Metro 2033 – nakonec jsem si pouštěla první čtyři hodiny –, ale pak jsem zjistila, že už se sama pomalu nestíhám připravit, takže jsem se rozhodla další čas využít k přípravě na natáčení druhého dílu a zbytek si poslechnout později. Ale myslím, že jsem zvládla načerpat tu atmosféru a seznámit se s hlavními postavami i zápletkou.

Je vám blízký žánr sci-fi?

Alexej Pyško: To je člověkem jako takovým, já jsem prostě všežravec – mám rád humornou komedii, nosný lidský příběh, a miluju i sci-fi. Ukazuje to, že tvůrci mají fantazii, vizi, napadá je něco, co by vás nikdy nenapadlo…

Eva Josefíková: Přiznám se, že žánr science fiction ani postapokalyptické vize mě obvykle zrovna nelákají, ale na druhou stranu jsem byla příjemně překvapená, protože tenhle román mě opravdu chytl, a to i jako člověka, který sci-fi normálně nečte.

Co vás nejvíce oslovilo, zaujalo?

Alexej Pyško: Mě to baví – audioprojekt v takovém rozsahu dělám poprvé v životě a celou dobu si říkám, kam ten autor, kterému je čtyřicet let, na ty nápady chodí. Úplně mě děsí, co by to mohlo vyvolat, kdyby bylo něco takového náhodou bylo spuštěno i v realitě.

Eva Josefíková: Knížku jsem si pročetla celou, ačkoli „ty svoje části“ jsem pochopitelně četla víc do hloubky. Díky vykreslení atmosféry a poutavosti postav se do děje člověk opravdu dostane a má pocit, že tam je s nimi. Což samozřejmě není moc příjemné, protože to je v metru po atomovém výbuchu, ale přesto si to užijete.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?

Alexej Pyško: Samozřejmě ta rozložitost textu, těch zhruba dvě stě stránek. Je to krásný jazyk, velice komplikovaný, takže příprava musela být dostatečná. Navíc je půvabné, že kromě drastičtějších scén a skoro až dokumentárních průpovídek, jsou tam zajímavé příběhy jednotlivých postav a sondy do jejich nitra, což je vždycky takové ulehčení a četlo se to daleko lépe. Hodně zajímavé jsou třeba osudy Homéra a Saši. Musím říct, že mě román docela oslovil a dost se mi usadil v hlavě, nejenom proto, že jsem na něm pracoval, ale je to velice poutavé a hodně ponouká k zamyšlení. Je to tak strašně silný příběh, tak obrovsky bohatý a košatý, že jsem na něj myslel, i když jsem zrovna neměl frekvenci…

Eva Josefíková: Když je člověk vnímavý a empatický, tak mu z toho může být až úzko, protože kdo ví, co se v rámci několika let či dekád do budoucna může stát. Některé prvky sice vyprávění mírně oddalují od naší reality a směřují ho víc do sci-fi, ale je to velice silný a intenzivní příběh, který mě hodně bavil. Dmitry Glukhovsky nešetří dlouhými souvětími, ale nějak jsme se s tím poprali. Právě k tomu je dobrá domácí příprava a všechny ty poznámky tužkou a různé tajné značky a kódy.

Jak se na četbu ve studiu připravujete?

Alexej Pyško: Příprava je pochopitelně vždycky potřeba. Samozřejmě musím vědět, co čtu, takže si to musím předem celé přečíst a dělám si poznámky, aby mě něco nepřekvapilo.

Eva Josefíková: Všechny přímé řeči si odlišuji barvou, každá z těch hlavních postava má svoji – i když tolik zvýrazňovačů, jako je v knize celkem postav, jsem nikde nesehnala. Pro mě to bylo první čtení audioknihy, takže jsem k přípravě přistoupila obzvlášť intenzivně.

S ruštinou jste jako interpreti neměli problémy?

Alexej Pyško: S ruštinou jsem měl vždycky problémy, protože jsem byl nepokorný a v Československé socialistické republice mě to nebavilo – ruština pro nás byla povinný jazyk, a co je povinné, do toho se člověku moc nechce… Ale stejně do nás něco malinko nalili… V knížce jsou pak takové známé věci jako Sevastopolskaja stanice a podobně, což mi problémy nedělalo.

Eva Josefíková: Třeba jména stanic metra pro mě byly krkolomná, protože už jsem se ve škole rusky neučila – názvy jako Sevastopolskaja jsem si proto musela zkusmo říct několikrát předtím, abych pak nezdržovala.

Na audioknihu jste byli dva a ačkoli jste sice neměli společné frekvence, ve studiu jste se potkali… 

Alexej Pyško: Já Evičku znám, před časem jsme spolu něco dělali v divadle. Já si asi Sašu k nikomu nepřipodobňoval, vlastně nikoho, ani v Homérovi ani v Hunterovi jsem nikoho neviděl, pro mě jsou to postavy, které jsou nadpřirozeně nadlidské, zpočátku jsem si je nechal takové nekonkretizované. Ale jakmile promluví naším hlasem, tak už jsme to holt my.

Eva Josefíková: S panem Pyškem se v textu míjíme, střídáme a doplňujeme, a je to rozdělené tak, že každý z nás čte určitý počet kapitol – právě na základě toho, z jaké perspektivy je příběh vyprávěn.

Jaké pro vás byly „vaše postavy“?

Alexej Pyško: Hunter je takový napůl poničený terminátor, Homér je víc lidský, takže když jsem četl jejich přímé řeči, jemně jsem je odlišoval. Ale přišlo mi zábavné, že ostatní o Homérovi občas hovoří jako o „šedesátiletém staříkovi“ – mně bude v červenci dvaašedesát a vůbec si takhle nepřipadám… 

Eva Josefíková: Saša mě velice baví, protože je to hrdinka a hybatelka děje. Po tom, co všechno se jí stalo, co všechno musela řešit, je z ní silná žena, která chce ještě něco dokázat, nevzdává se a jde za svým cílem velmi přímo i odhodlaně. Kromě jejího dobrodružného já pak má i určité propady a zároveň se tam velmi decentně vine milostná linka, o které to ale není – je to pro ni určitý pohon, ale jsou tam jiná, důležitější témata k řešení.

Za koho se vám nejlépe mluvilo?

Alexej Pyško: Nejvíc vnitřních i přímých řečí má Homér, který je přenádherný protagonista jak ve své sebereflexi, tak v tom pohledu za sebe do minulosti – co bylo, než bylo. Skoro by se dalo říct, že je to hlavní postava tohoto dílu Metra, a je půvabné, byť je to hodně drastický a surový příběh, že jsou tam i díky němu velmi hezké lyrické pasáže, které to hezky doplňují. Homér je mi vlastně asi nejbližší.

Eva Josefíková: Hunter je praktický zabiják, takže mluví stroze, krátce, úsečně, Leon je snílek, hudebník, takže rozevlátý, Saša je prostě holka, která se snaží přežít, která v metru běhá v ušpiněných montérkách nebo ve skafandru, ale zároveň je v ní ještě kus ženské. Snažila jsem je tedy v mluvě rozlišovat – jak se to povedlo, to posoudí posluchači. Každá ta postava má jiný charakter, jsou tam muži a ženy, ale zároveň jsem chtěla, aby to nebyly až karikatury. Snad se nám s režisérem Hynkem Pekárkem podařilo najít rovnováhu v tom, aby to pro posluchače nebylo rušivé.

V čem vnímáte rozdíl mezi herectvím pouze na mikrofon a hraním ve filmu nebo v divadle?

Alexej Pyško: Mikrofon je naprosto nemilosrdná disciplína, nejtěžší, jaká může být. Jsem rád, že jsem se k němu zase nějakým způsobem vrátil, protože mikrofon odhalí všechno a Hynek Pekárek je skvělý režisér, který vás nepustí a nenechá mluvit ledabyle. Je to jedna z nejnáročnějších disciplín.

Eva Josefíková: Je to intenzivnější v nějakém vnitřním napětí a náročnější na soustředění. Protože i když bych to neměla říkat, na jevišti si můžete občas odfrknout, když v popředí hrají vaši kolegové nebo ve spolupráci s dalšími herci proudí energie mezi více lidmi a je rozložená, kdežto tady je všechno jenom na vás. Takže to chce opravdu obrovské soustředění a stoprocentní nasazení. Samozřejmě se naplno soustředím, i když točím film nebo hraju v divadle, ale tady je to ještě trošku jiný způsob nebo styl koncentrace. A potom se vám nesmí „zaseknout čelist“. (směje se) To se pak špatně povídá. Měli jsme i jednu večerní frekvenci, a jak je člověk přece jenom už unavený, sama jsem vnímala, že mi to moc nemluvilo.

Bavilo vás to tolik, že byste se chtěli pustit do další audioknihy?

Alexej Pyško: Myslím, že jo. Jednak se člověk při něčem udržuje. Pokud člověk tyhle věci dlouho nedělá, maličko zpohodlní – co si budeme povídat –, ale je to krásná věc. Zjišťuju, že ve studiu vládne docela velká pohoda. Jsou dva tábory kolegů – jedni, kteří to dělají rádi a mají na to buňky, a pak druzí, kterým když se zmíním, že nahrávám audioknihu, tak se jim zježí vlasy na hlavě, protože vědí, jak je to těžké.

Eva Josefíková: Mě hlavně překvapilo, že mě pozvali na hlasovou zkoušku, že bych to teoreticky mohla dělat, i když bych si na to sama od sebe nikdy netroufla. A když to teď vyšlo, snažila jsem se nezklamat. Byla jsem z toho tak celkově překvapená. Musím říct, že mě nic nezaskočilo a že se mi v mnohém potvrdila představa, jak se to dělá, takže jsem spokojená a těším se na další audioknihu (tou se stal román Jedna želva za druhou).

Máte oblíbený příběh, který byste rád načetl?

Alexej Pyško: To je, jako byste mi položila otázku, jestli mám roli, kterou bych si chtěl zahrát… Mám už za sebou dost rolí, ale nemám žádnou, po které bych vyloženě prahnul. Podobné je to i s knihami. Existuje obrovské množství výborných knih. Díky dabingu různých filmových adaptací znám spoustu knižních předloh vlastně už zpracovaných.  Mám velmi rád Velkého Gatsbyho, ale toho už vydavatelství OneHotBook natočilo (pozn. OneHotBook: A tuhle audioknihu čte dokonce Filip Čapka, který je interpretem prvního dílu Metro 2033.)

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Hynkem Pekárkem?

Eva Josefíková: My jsme se setkali poprvé až na první frekvenci, krátce jsme si o textu pohovořili, a protože jsem ho četla a byla jsem připravená, vlastně jsme si jen potvrdili moje domněnky a představy a šli jsme na to. Pan režisér byl jenom trochu zaskočený tou hlasovou zkouškou, na které jsem tady byla, protože se mu zdálo, že na ten drsný příběh mám – jak to říct – příliš „princeznoidní“ projev. Ale okamžitě mě na to upozornil a pak jsme s tím pracovali: hlas jsem hodila o oktávu níž a četla jsem trochu jinak.

Takže jste v Metru větší drsňačka?

Eva Josefíková: Ta role to docela vyžadovala, takže jsem se musela přizpůsobit.

Nemáte teď z Metra noční můry?

Alexej Pyško: To máte jako s letadly – lítám strašně rád –, ale měl bych se toho začít bát, když si přečtu o nějaké katastrofě? To nemá smysl, žijeme v tomhle světě a každý to má někde ve hvězdách napsané, jak to s ním dopadne…

 

 

Více

TO je nejlepší! A my získali 5 ocenění Audiokniha roku 2017

Radujeme se, veselíme se a doufáme, že naši posluchači s námi. Pro ně to totiž děláme především, takže věříme, že naše vítězné tituly, které získaly cenu AUDIOKNIHA ROKU 2017, ocení hlavně oni.


Když nastal den vyhlášení cen Audiokniha roku 2017 udělovaných porotou pod záštitou Asociace vydavatelů audioknih (AVA) nejlepším titulům loňského roku, jako každý rok jsme trochu tajili dech a doufali, že "něco" vyhrajeme. Každoročně přece jenom obhájíme alespoň 2 ocenění a audioknihy se snažíme dělat, jak nejlépe umíme. Když nás však moderátor Tomáš Hanák znovu a znovu vyvolával na pódium, naše radostné překvapení neznalo mezí... Nakonec jsme totiž získali hned 5 ocenění včetně ceny nejprestižnější nazvané neskromně ABSOLUTNÍ VÍTĚZ, jíž byla ověnčena audiokniha TO.

 

Stejně jako v předchozím ročníku i letos rozhodla o nejlepším audioknižním obalu v kategorii Nejlepší obal asociace Syba, mj. vyhlašovatel soutěže Obal roku. Získala ho výpravná audiokniha Nekonečný příběh od Michaela Endeho s původními ilustracemi zhotovenými přímo pro zvukovou verzi výtvarníkem Přemkem Ponáhlým, přičemž grafickou koncepci zpracoval náš "dvorní" grafik Jindřich Loučka. Příběh o říši Fantázie známý i z filmových adaptací vypráví Jan Vlasák.

 

V kategorii Nejlepší audiokniha pro děti a mládež zvítězil titul Knihy džunglí, který režírovala Jitka Škápíková, jež příběhy napsané Rudyardem Kiplingem v 19. století pro současné děti citlivě upravila pro současné děti. Podílelo se na něm sedm herců ‒ vyprávění sestává z povídek, přičemž Mauglí (Jan Zadražil) je hlavním hrdinou více než poloviny z nich, další dotvářejí obraz džungle i jejích obyvatel a ukazují osudy jednotlivých zvířat v podání herců jako David Novotný, Marek Lambora, Igor Bareš, Jan Vlasák, Marek Holý a Jaromír Nosek. Audioknihu opatřilo původními ilustracemi duo Tomski&Polanski

 

V kategorii Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba získala prvenství nově interpretovaná detektivní klasika od Agathy Christie Vražda v Orient expresu, jíž barvitě vypráví herec Lukáš Hlavica, nominovaný také v kategorii Nejlepší interpret. „Byla to velká radost spolupracovat a natáčet s Lukášem Hlavicou, který je sám režisér. Potkali se tedy dva režiséři, obě ega se trošku uskromnila, a ten výsledek za to stojí. Měl jsem převahu alespoň v tom, že Lukáš neovládá francouzštinu, takže tam dal na mě ve všem a zbytek byl ten úžasný kompromis, kdy máte interpreta, který je řemeslně dokonalý a v mluveném slově je doma, a řešíme jen tempo a výraz,“ líčil na pódiu režisér audioknihy Michal Bureš

 

V kategorii Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba i v kategorii Absolutní vítěz exceloval velkolepý audioknižní projekt TO, rozsáhlý román Stephena Kinga, jehož audio adaptace v podání sedmi interpretů vyšla v dosud neslýchaném rozsahu přes 50 hodin vícehlasé nahrávky v režii Hynka Pekárka. Aby se nesmírně propracovaný, ale obsáhlý a spletitý příběh dobře poslouchal, zhostilo se četby hned několik interpretů, kteří si mezi sebou rozdělili party členů Klubu smolařů (Jan Vondráček, David Novotný, Jitka Ježková, Jan Zadražil, Michal Zelenka, Vasil Fridrich) a části zprostředkované vypravěčem (Pavel Soukup). „Jedná se o jedinečný projekt nejen délkou, ale i obsazením a zpracováním – sedmihlasé pojetí v rámci zachování celé délky románu je ve světovém kontextu opravdu unikátní, ale chtěli jsme posluchačům dodat skutečně nezapomenutelný zážitek,“ uvedl při přebírání ceny ředitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař.
 

Více

Svět knihy 2018

Každoroční svátek literatury na pražském výstavišti je za dveřmi, nachystali jsme spoustu novinek a bohatý program.

 

Náš stánek najdete na stejném místě jako předchozí roky pod číslem L207 a nebude chybět sleva 25 % na veškerou naši produkci či oblíbená akce 2 audioknihy na CD + 1 ke stažení zdarma. Navíc jsme dali dohromady také bohatý program s našimi herci i spisovateli a pokřtíme čerstvé audio přírůstky. A na co se můžete od čtvrtka 10. do neděle 13. května na Světě knihy 2018 těšit?

 

ČTVRTEK 10. května 2018

13 – 13.50
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
MALÉ UCHO
Dětský posluchač není žádné ucho, ale znalec mluveného slova, který neváhá poslouchat opakovaně! Své znalosti, postřeh a kreativitu využije ve velké hře o lákavé audioknižní výhry. Pusťte si do uší Mumínky, nebo Povídání o pejskovi a kočičce, Malé ženy a další příběhy, které si chcete nechat vyprávět. Hosté: Jitka Škápíková, Veronika Kubařová, Andrea Elsnerová


PÁTEK 11. května 2018

12 – 12.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audioknižní ZÁKROK
Úspěšný autor světových bestsellerů z lékařského prostředí Robin Cook se vrací do České republiky s novými nápady a také s novou audioknihou. Pobeseduje s publikem a k tomu s tvůrci pokřtí audio verzi nového románu Zákrok, kterou čte Marek Holý. (Tlumočeno: čeština, angličtina)

 

13 – 13.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
Audiokniha roku 2017
Asociace vydavatelů audioknih za přítomnosti předních českých interpretů a tvůrců audioknih představí čerstvé vítěze právě vyhlášeného ročníku soutěže Audiokniha roku 2017. Vzhledem k tomu, že jsme byli oceněni hned pětkrát, užijete si diskuse o našich titulech TO (Absolutní vítěz a Nejlepší vícehlasá audiokniha), Vražda v Orient expresu (Nejlepší jednohlasá audiokniha), Knihy džunglí (Nejlepší audiokniha pro děti a mládež) a Nekonečný příběh (Nejlepší obal). Dorazí také naši hvězdní interpreti Pavel Soukup (TO) a Lukáš Hlavica (Vražda v Orient expresu). Besedu moderuje Zuzana Vlčková.

 

15 – 15.50
Stánek S205 – Střední hala
Křest audioknihy OSM HOR a autogramiáda
Italský spisovatel Paolo Cognetti, pokřtí společně s interpretem Pavlem Baťkem audioknižní verzi svého světového bestselleru Osm hor a svým posluchačům audioknihy také podepíšou.

 

16 – 16.30
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Cesta na OSM HOR
Italský spisovatel Paolo Cognetti, autor světového bestselleru Osm hor, pohovoří o vzniku románu, zatímco herec Pavel Baťěk s režisérem Michalem Burešem prozradí zajímavosti ze zákulisí natáčení audioknihy, níž interpret přečte také ukázku.

 

16.30 hod. 
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Audioknižní KING
Král napínavých příběhů Stephen King si našel další cestu, jak se vám vkrást do hlavy – skrze uši! Po velkolepém audioknižním projektu TO se rozjíždí také detektivní série Pan Mercedes a tím to rozhodně nekončí… Co posluchače čeká dál a jaký horor je natáčet Kingova strašidelná vyprávění prozradí režisér Hynek Pekárek a interpreti Jitka Ježková, Vasil Fridrich či Pavel Soukup.

 

16 – 17.00
FANTASY & SCI-FI – Pravé křídlo
Audioknihy světové i české fantastiky
Zástupci audiovydavatelství věnujících se tvorbě audioknih v žánrech sci-fi, fantasy a horroru vám stručně představí svou produkci a své plány. Redaktorka OneHotBook prozradí, jaké chystáme další kingovky, pratchettovky, pohovoří o pokračování sérií jako Stín krkavce, Metro či Mycelium a odtajní jednu připravovanou červnovou pecku. Účinkují Jiří W. Procházka, Radek Volf, Šárka Nováková, Tomáš Výchopeň, a další.


SOBOTA 12. května 2018

12 – 12.50
VELKÝ SÁL – Střední hala
MUŽ A ŽENA a audiokniha 
Beseda s Michalem Vieweghem o jeho nové knize i ještě čerstvější audioknize Muž a žena. Autor představí svou novou knihu s tématem mezilidských vztahů, pokřtí za přítomnosti jedné z interpretek Martiny Krátké také audioknižní verzi.

 

14–14.50
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
HANA a její křest
Oblíbený román Hana konečně i jako mluvené slovo! O příběhu a vzniku jeho zvukové podoby pohovoří autorka Alena Mornštajnová, herečka Lenka Vlasáková a režisérka Jitka Škápíková, které audioknihu také slavnostně pokřtí. 


NEDĚLE 13. května 2018

14–14.50
SÁL AUDIOKNIH – Levé křídlo
Zeměplocha na disku
Ne náhodou pojmenoval Terry Pratchett svou Zeměplochu v originále Discworld! Jeho příběhy jsou totiž jako stvořené pro audioknihy. Soudné sestry už letí do vašich uší, které se rozezní smíchem hlasové čarodějky Zuzany Slavíkové a režisérky Jitky Škápíkové. Účinkující navíc představí celou koncepci série audioknižních pratchettovek, která Soudnými sestrami teprve začíná...

 

 

Více