Vrány

„Vrána necítí strach. Vrána necítí radost.“

Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona je vážně sama – a kdyby jen to. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?

„První let mláděte je krátký. Vzduch proudí pod jeho křídly. Svět kolem dostává barvy.“

Novinka od autorky úspěšných románů Dědina a Chirurg. 

„Stejně vám dám tyhle vrány,“ rozhodla jsem se najednou a vyndala z desek obrázek, kterej se mu tenkrát v kabinetě líbil nejvíc.

„Ten se mi fakt líbí, dám si ho na zeď,“ zasmál se na mě Frodo a bylo vidět, že ho to potěšilo.

Poprvé mě napadlo, že Frodo mě má doopravdy rád. Protože když jsem si pověsila obrázek doma, mamka mi ho vztekle rozškubala, ale Frodo si chce obrázek ode mě zarámovat. A říkala jsem si, že zkusím znova udělat ty vrány a že je udělám úplně zvláštní, ale že budou určitě krásný, protože se budu nejvíc snažit. — ukázka z knihy